Zde vidíme svatyni svatých, jejíž zadní stěna je odstraněna, abychom mohli vidět truhlu smlouvy, na níž ležela slitovnice s cherubíny. Nejvyšší kněz nosil normálně nádherně vyšívaný oděv. Ale jednou v roce, ve velký den smíření, byl oblečen celý v bílém. Toho dne prošel svatyní a vešel skrze oponu do svatyně svatých.
Tato opona je zde dobře vidět. Je to ta opona, která se roztrhla, když Pán Ježíš zemřel. Tím byl pro nás otevřen přístup k Božímu trůnu.
Ve zdroji prýštícím se z ran,
jež strpěl Ježíš můj,
kde hříšník smývá viny své,
mám útulek též svůj.
Tvé drahé krve svatý proud
i nejčernější hřích,
i mne, prvního z hříšníků,
jak padlý bělí sníh.
Ten zdroj z Tvých prýštících se ran
zde, pokud budu žít,
mých plesů bude předmětem,
než na Tě budu zřít.
Vrabec a vlaštovka mají své hnízdo, místo, kde mohou odpočinout, říká Žalm 84,4. A pak žalmista pokračuje v popisu místa odpočinku, které je při „oltářích Tvých, Hospodine zástupů, králi můj a Bože můj“. Žalmista mluví v množném čísle, neboť oltáře jsou dva.
Člověk musí nejprve nalézt odpočinek u měděného oltáře pro zápalné oběti, který je na nádvoří. To znamená, že musí nalézt smíření u kříže. Tam začíná jeho život víry. Potom nalezne – skrze modlitbu a velebení – odpočinutí u zlatého oltáře ke kadění.
Velebení je to nejvyšší, co člověk vůbec může činit; začíná zde a nikdy nepřestane. Už zde na zemi smíme přinášet své chvály a klanět se; ale je to ve skutečnosti to, co budeme po celou věčnost činit v nebi (Zjevení 5).
Kadidlo muselo být smícháno ze čtyř součástí přesně podle Božího nařízení ve 2. Mojžíšově 30,34-38. Nikdo je nesměl napodobit nebo je mít jako vůni pro sebe. Kadidlo bylo tajemství, bylo jen pro Boha! Stejně jen Otec může plně ocenit slávu milovaného Syna.
Otec ustavičně hledí pln lásky na Syna.
„Tento jest ten můj milý Syn,
v němž se mi dobře zalíbilo…“
U zápalné oběti jsme viděli dílo vykoupení, které Kristus vykonal. V kadidlu vidíme, co On sám je. Tady nejde o to, co učinil nebo vykonal, jakkoli je to veliké, nýbrž jde o Jeho osobní vlastnosti. Osoba je vždy více než dílo, které udělala. Myslíme přitom na Jeho velikost, Jeho obdivuhodnou lásku a na Jeho mnohé další slávy.
Můžeme toto Bohu obětovat jako kněží? Ano, můžeme Otci přinést a před Ním vyslovit vše, co jsme v Synu nalezli a co obdivujeme. Smíme se nechat naplnit tím, co jsme v Pánu Ježíši nalezli, z čeho se z Jeho Osoby těšíme, a smíme o tom mluvit s Otcem. Pak máme obecenství s Otcem a se Synem.
Zůstává samozřejmě pravdou, že nikdy nedokážeme vzdát dostatečný dík za vykonané dílo a za požehnání, kterých se nám tím dostalo. Ale přinášení kadidla, velebení, je více než vzdávání díků. Velebení znamená těšit se společně s Otcem z toho, co je Syn, z Jeho krásy, Jeho lásky, ze všech Jeho osobních bohatství. To je pro Otce rozkošná vůně.
Bratře a sestro, miluješ Pána Ježíše? Když přemýšlíš o tom, kdo je Pán Ježíš, jak je velký, jak je laskavý…, můžeš přijít k Bohu a říci Mu to: to je velebení. Je to vylití nardové masti naší duše, tak jak to učinila Marie z Betánie, když pomazala Jeho nohy a dům byl naplněn vůní té masti (Jan 12).
To je obětování vonného kadidla.
Z čeho byla podlaha stánku? Možná že si myslíš, že byla ze stejného materiálu jako stěny, ze zlata. Anebo si myslíš, že byla ze dřeva. Ani jedno není správně. Podlahou byl písek. Je to možné? Boží dům, tak fantastický a nádherně krásný, určený pro nejvyšší Majestát a má podlahu z písku? Ano, Boží dům se všemi zlatými předměty stál na písku.
Truhla smlouvy — z vnějšku i zevnitř zcela potažená zlatem.
Ačkoli je Bůh tak veliký, že ani nebesa Jej nemohou obsáhnout, měl přece ve Své veliké dobrotě zde Svůj trůn.
Na truhle smlouvy ležela deska z čistého zlata, která měla rozměry dva a půlkrát jeden a půl lokte; to byla slitovnice.
Společně se slitovnicí byli z jednoho kusu zlata vytepáni dva cherubíni. Tváře cherubínů byly obráceny ke krvi, kterou nejvyšší kněz kropil na slitovnici a která mluvila o smíření.
Skrze tuto krev se trůn třikrát svatého Boha, který by se byl musel stát trůnem soudu, stal trůnem milosti. Pro nás to znamená, že hříšník může k Bohu přijít jen proto, že Bůh vidí krev: vykonané dílo Svého milovaného Syna na kříži.
To pro nás znamená, že Boží lid je na cestě pouští, která novému životu křesťana nemůže nic poskytnout. Karavana jde dále. Přicházejí těžkosti, trápení a zklamání, také nemoc a smrt. Ale nejsme sami. Každý den je Bůh s námi v poušti. Neopustí Svůj lid. Jaká je to láska! Jaká mocná opora! I když procházíš těžkostmi – On je ti velmi blízko. „Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi… A aj, já s vámi jsem po všecky dny.“ (Matouš 28,18-20).
Ještě chvilku vydržet, On je s námi! Cíl bude brzy dosažen, a pak budeme u Něho!
O cestě pouští mluví také sochory k přenášení. Předměty Božího domu byly přenášeny. Bůh šel se Svým lidem. Ale sochory mají co říci také vzhledem k našim úkolům. Levítové nosili tyto vzácné předměty, které ukazovaly na Krista. Každý, kdo je na poušti potkal, mohl vidět, že s sebou nesou vzácné poklady.
Také my, věřící, neseme při sobě nádherné věci. Jsme bohatí lidé. Máme Pána Ježíše Krista, svůj největší poklad. Smíme Jej představovat, aby druzí viděli, kdo On je a co v Něm vlastníme. Smíme o Něm svědčit, aby hříšníci byli spaseni. Činíme to skutečně? Jsou sochory na našich ramenou?
Lidé mají skrze nás slyšet o Boží zachraňující lásce a zakoušet ji. Bůh používá k šíření radostného poselství jen vykoupené hříšníky. Chtějme všichni spolu pomáhat nést!
Ten, kdo viděl nejvyššího kněze, nebo lépe řečeno: ten, kdo viděl jeho šaty a kdo rozumí, co nám ty šaty říkají o nebeském Nejvyšším knězi, ten pocítí hlubokou vděčnost a může žít šťastně a s pevnou důvěrou.
Nejprve tu je efod, svrchní šat nejvyššího kněze. Je setkán ze čtyř barev, které už známe.
Ale je pozoruhodné, že tu jsou vetkána také zlatá vlákna (2. Mojžíšova 39,3). Viděli jsme, že zlato mluví o nebeské slávě. A skutečně, Pán Ježíš je nyní Nejvyšším knězem nahoře v nebi.
Byl na zemi. Ví, co to znamená zde žít. Zná těžkosti a trápení tak, jako nikdo jiný. Nyní může s námi soucítit, a také to činí. Rozumí všemu, co se týká tebe i mne. Pomáhá Svému lidu. Je soucitným Nejvyšším knězem (Židům 4,15).
Jaké jsou to kameny na pravém a na levém rameni nejvyššího kněze? Jsou to drahokamy. Na každém kameni je vyryto šest jmen, dohromady tedy dvanáct, což je počet pokolení Izraele. Celý národ byl nesen na ramenou nejvyššího kněze.
Tak nese nyní Pán Ježíš na Svých silných ramenou všechny, kteří Mu patří, všechen Boží lid, právě tak jako dobrý pastýř, když přináší ovečku na svých ramenou domů.
Náprsník byl čtvercový, také protkaný zlatem, a na něm bylo připevněno dvanáct různých třpytivých drahokamů vsazených do zlata. Do nich byla vyryta jména dvanácti pokolení Izraele. Drahokamy jsou to nejkrásnější, co země přináší, a mají často velmi velkou cenu. Tady je každé jméno vyryto do zvláštního drahokamu. Je tomu jinak než u nárameníku. Tam byly dva stejné kameny, zde je dvanáct různých kamenů; tam byl lid představen jako celek, zde je každé jméno na zvláštním kameni.
To nám dává dva důvody k radosti: Pán Ježíš nese Církev jako celek (ramena), a zná jménem každého jednotlivce, který Mu patří (náprsník). Jsi-li spasený, je tvé jméno známé v nebi, Pán Ježíš si tě cení jako vzácného drahokamu a nese tě na Svém milujícím srdci. Cenu drahokamu nemáme sami o sobě, nýbrž jsme ji obdrželi od Něho. A On tě nese na Svém milujícím srdci.
Pro nevěřící to neplatí. V Písmu jejich jméno nemá pro Boha cenu. Vzpomeň si na událost s bohatým mužem v Lukáši 16! O jeho jménu není zmínka, ale o Lazarově ano; jeho jméno znamená: Bůh je můj pomocník. Na zemi byl neznámý, nikoli však v nebi. Jména věřících jsou vyryta; nikdy nemohou být vymazána. Září ve světle nebe. Čím větší je světlo, tím jasnější je třpyt. To vše je jen milost, to vše je možné jen skrze Nejvyššího kněze.
Všichni společně na Jeho ramenou – neseni Jeho silou. Každý jednotlivec na Jeho srdci – nesen Jeho láskou.
Jména svatých Svých jsi sobě
vepsal, Jezu, v srdce Své.
Všichni, kteří přišli k Tobě,
jsou v Tvé péči laskavé.
Zastupuješ milované,
nepřítel jich nedosáhne;
u Otce pak dojista
připravil jsi jim místa.
„A proto, bratří svatí, povolání nebeského účastníci, spatřujte Apoštola a Nejvyššího kněze vyznání našeho, Krista Ježíše.“ (Židům 3,1) On je vždycky živ k orodování za nás. Takového Nejvyššího kněze potřebujeme (Židům 7).
Náprsník je zdvojen. Proč? Protože v něm bylo skryto urim a thumim. Nejspíše to byly také drahokamy. Jména znamenají: „světla a dokonalosti“.
Jestliže někdo musel učinit důležité rozhodnutí a nevěděl jasně, co si Bůh přeje, aby činil, šel k nejvyššímu knězi. Ten mohl skrze urim a thumim vždy přesně říci, jaká je Boží vůle. Bůh skrze ně odpovídal na otázku, a člověk obdržel dokonalé světlo o tom, jak má jednat.
Snad si někdo bude myslet: „Kéž bychom jen také měli takového nejvyššího kněze, který nám ve všem bude ukazovat cestu!“ – Ano, přesně toho máme. Ne na zemi – to naštěstí ne. Pak bychom k němu museli vykonávat velké cesty. Je v nebi, ale skrze modlitbu máme k němu přímé spojení.
Smíme jít k našemu Nejvyššímu knězi s každým problémem. Je tu pro nás. Žije pro Svůj lid. Nenechá nás v nejistotě. Smíme Mu vše říci – a pak klidně čekat na Jeho odpověď. Svým časem nám ukáže cestu jasně.
Plášť efodu byl celý modrý. Na dolním lemu byla připevněna střídavě tříbarevná zrnatá (granátová) jablka a zlaté zvonečky.
I to je něco krásného, když o tom přemýšlíme. Zvonečky vydávaly zvuk; ale sám zvuk, pouhá slova, to nestačí. Proto muselo být mezi zvonečky ovoce. Tolik ovoce, kolik zvuku: skutky a slova.
Nejvyšší kněz ve svém ozdobném oděvu.
Vrchní oděv byl ze čtyř barev: modré, purpurové, šarlatu a bílého plátna, vše bylo protkáno zlatem.
Zde máme nádherný obraz Krista jako Nejvyššího kněze pro Jeho lid. Vstal Z mrtvých, vstoupil do nebe a nyní sedí po Boží pravici. Jako milosrdný a soucitný Nejvyšší kněz stále žije a prosí za ty Své, aby jim pomáhal v jejich těžkostech. Nese jména vykoupených na Svých silných ramenou; kromě toho je jméno každého jednotlivce z Jeho lidu vyryto do jednoho drahokamu náprsníku, a je tak neseno na Jeho milujícím srdci.
U Krista bylo vše v dokonalé rovnováze (Lukáš 24,19).
Na čepici z jemného, setkaného plátna, byla nahoře nad čelem nejvyššího kněze připevněna tenká zlatá destička, do které bylo vyryto: SVATOST HOSPODINU.
Boží lid byl sám o sobě nehodný. Ale Bůh viděl zlatou destičku s nápisem, a tak byl Izrael posvěcen. I Boží lid naší doby je před Bohem učiněn příjemným jen skrze Pána Ježíše, našeho velkého Nejvyššího kněze.
„Abychom… měli přepevné potěšení, my, kteří jsme se utekli k uchopení před námi ležící naděje. Kterou máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu, kam pro nás všel jako předchůdce Ježíš, který se stal nejvyšším knězem na věky.“ (Židům 6,18-20)
2. Mojžíšova 25,10-22
Na závěr smíme vejít do svatyně svatých. Co tam stálo? V tomto dokonalém prostoru, symbolizovaném krychlovým tvarem 10 krát 10 krát 10 loket, bylo vše ze zlata. Zde stála za poslední oponou truhla smlouvy, Boží trůn. To bylo místo, kde Bůh přebýval.