O Bezeleelovi čteme: „A naplnil jsem ho duchem Božím.“ (2. Mojžíšova 31,3) Nepomáhal mu jen Aholiab, nýbrž – „v srdci každého vtipného složil jsem moudrost, aby spravili vše, což jsem přikázal tobě“ (6. verš).
Tak je tomu i dnes. Každý se může nechat naplnit Božím Duchem (Efezským 5,18) a nechat si dát moudrost (Jakuba 1,5), aby tak mohl pomáhat při stavbě Božího domu na zemi (1. Korintským 3,10-15 a 1. Petra 2,5).
Každý Izraelita mohl přinášet stavební materiál a dary, mohl něčím přispět ke stavbě (2. Mojžíšova 25,1-9 a 35,20-24). My smíme dělat ještě více: můžeme Mu dávat nejen ze svého majetku, nýbrž můžeme Mu dát samy sebe, celý svůj život. A to ne z donucení, nýbrž dobrovolně. On je toho hoden. A navíc: To, co si ponecháme pro sebe, brzy musíme opustit – ztratíme to. Ale to, co dáme Jemu, je zisk a zůstane naším na věky.
Kdo tkal a vyšíval? To musela být veliká práce! Tuto velkou práci konaly ženy. Žena nesměla konat práci kněze ve Stánku, ba ani levítské služby. Ale pro její citlivé prsty měl Bůh zvláštní úkol: starat se o přikrytí a vnějšek Jeho příbytku.
I dnes má věřící žena náročný úkol, že je odpovědná za oděv a celý zevnějšek Božího lidu, v jehož středu Bůh přebývá. Nemá se starat jen o svůj vlastní vzhled, ale o celou rodinu. Začíná to u dětí. Učí je už při oblékání skromnosti? Vychovává je oděvem k pocitu studu? Především vliv matky rozhoduje, jak se později děti budou oblékat a jak budou vypadat. A nakonec určuje většinou také matka, jak vypadá otec. Určuje, zda se celá rodina obléká podle Božích myšlenek. Jak veliký je to úkol pro ženu, aby s láskou stále vyšívala „oděv“, zevnějšek Božího příbytku, Církve!
Tak jako ženy z Izraele tkaly koberce, které představovaly Kristovu slávu, může sestra v Kristu svým chozením, jednáním, slovy a vlivem, který z ní vychází, ukazovat trochu, čím je pro ni Pán Ježíš.
Které předměty byly ve svatyni? Svícen, stůl chlebů předložení a oltář ke kadění.
Co vidíme jako první věc ve svatyni? Světlo, svícen. Bůh je světlo. Kristus byl světlo světa (Jan 9,5). Svícen byl z čistého zlata. Nebyl jen tak odlit, nýbrž byl vytepán kladivem z jednoho centnéře zlata. Čisté zlato bylo opakovaně jen tepáno, tepáno, tepáno. Ten, jenž byl to pravé světlo, musel trpět, byl tepán, dokonce tvrdými údery Božího soudu.
Sloupec svícnu tvořil celek se svými šesti rameny. Sedm olejových lamp, které na něm stály, vydávalo ve tmě světlo. Lampy byly naplněny olivovým olejem, který je obrazem Ducha Svatého (Zachariáš 4,1-6). Tak je tomu s věřícími, kteří jsou úzce spojeni s Kristem. Mohou šířit světlo, ale jen skrze Ducha Svatého.
O každou lampičku se pečovalo zvlášť. Zuhelnatělé kousky knotu nevydávaly světlo, proto je kněz musel odstranit. Věřící, jehož život je zanesen „nečistotou“, světlo nešíří. K udržení jasného světla se používaly nůžky na knot; a i ty nůžky byly ze zlata. Byla to práce, která musela být vykonávána velmi pečlivě a opatrně, ale nakonec opět svítilo plné světlo. A muselo nejprve padat na sloupec svícnu, který představuje Krista. To je význam 4. Mojžíšovy 8,2.3.
Pamatujme si toto: Světlo, které vydáváme, nemá padat na nás samé, nýbrž na Pána Ježíše. Ten má být osvěcován. Ten má být oslaven!
Později v nebi bude On znovu světlem: „A to město nepotřebuje slunce ani měsíce, aby svítily v něm; nebo sláva Boží je osvěcuje, a svíce jeho jest Beránek.“ (Zjevení 21,23)
Proti svícnu stál zlatý stůl. Na stole leželo dvanáct chlebů, přesně tolik, kolik bylo izraelských pokolení.
Stůl je Kristus (vzpomeň na dřevo se zlatem). Stejně jako stůl nesl chleby, nese Kristus lid, který patří Bohu dnes. A protože každého z nich nese Kristus, jsou před Bohem příjemní. Bůh je vidí ve světle nebeského svícnu. Dvanáct chlebů představuje celý izraelský národ. Když bylo deset pokolení odvedeno do Asýrie a v zemi zbyla už jen dvě, zůstávalo přesto na stole všech dvanáct chlebů.
Tak musíme i my v naší době vidět všech dvanáct chlebů. To pro nás znamená, že naše srdce, naše láska a naše modlitby budou zahrnovat všechen Boží lid. Je tu sice rozdělení, jsou tu skupiny, sekty. To musíme ke své hanbě a pokoření uznat. Ale mezi nimi všude nacházíme Boží děti. Jednota existuje. Bůh ty Své zná a my jim chceme bratrsky podat ruku a srdečně je mít rádi.
„Já za ně prosím,… které jsi mi dal,… aby byli jedno jako my.“ (Jan 17,9-11)
Kolem stolu vedl zlatý okolek, lišta na šíř dlaně, a okolo ní opět zlatý okolek. Bezpochyby sloužil k tomu, aby zabránil chlebům sklouznout ze stolu.
Kristova ruka drží Boží lid. Chrání ho. A nejsou ruce Božího Syna dostatečně silné k tomu, aby lid pevně držely?
Každou sobotu kněží chleby jedli a na stůl byly kladeny nové chleby. Chléb na zlatém stole byl pokrmem kněží. Tak to Bůh nařídil. Jan 6,32-58 říká, že Pán Ježíš je ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Bude-li kdo jíst ten chléb, živ bude na věky.
Život křesťana je sycen tímto pravým chlebem. Jestliže se Jím sytíme, zaměstnáváme se Jím skrze Jeho Slovo, přijímáme Jej a těšíme se z Něho, dává nám to duchovní růst a pravé požehnání.
Na zlatém oltáři ke kadění nebyla přinášena obětní zvířata jako na velkém měděném oltáři na nádvoří. Smělo na něm být páleno jen vonné kadidlo.
Příjemná vůně vystupovala k Bohu. Co představuje toto kadidlo, je nám jasně řečeno v Žalmu 141,2 a ve Zjevení 8,3.
Jsou to modlitby svatých (věřících), ale také – jako v Židům 13,15 – dík, chvála a velebení přinášené Božím lidem. To všechno vystupuje k Bohu, ale je to přineseno na oltáři. Je to tedy ve skutečnosti oltář, který to přináší Bohu. Tak i Kristus přináší naše modlitby a náš dík Bohu. Byly by pro Boha příjemné, kdyby přicházely přímo od nás? Ne, Kristus je očišťuje a posvěcuje.
Tímto způsobem se smí každý jednotlivý věřící blížit Bohu jako kněz, ale kromě toho smějí Boží děti také společně jako svaté kněžstvo přinášet duchovní oběti, které jsou Bohu příjemné skrze Ježíše Krista (1. Petra 2,5-9).
Na zlatém stole leželo dvanáct chlebů předložení. Každý chléb představoval jedno pokolení izraelského národa. Bohu byl tedy předkládán celý národ. Tak Bůh vidí Svůj lid, a to v nebeském světle svícnu. Okolo stolu byla zlatá lišta, kterou byl symbolicky celý národ udržován pohromadě a chráněn.
Vzadu je konvice na víno. Na chlebech stojí misky. (2. Mojžíšova 25,29 se o nich zmiňuje, ale neuvádí, kde byly umístěny.)