v učení apoštolů,

v obecenství,

v lámání chleba

a na modlitbách.

Kromě toho tam byla tyč, kterou nebylo vidět zvenku; probíhala středem všech desek. Připomíná lásku, která je „svazek dokonalosti“ (Koloským 3,14).

Základ      2. Mojžíšova 26,19-25

Základ zlatého domu musel být velmi pevný, neboť dům stál jen tak na písku pouště! Nedůležitější věcí při stavbě domu je základ. Musí byt pevný a stabilní.

Božský Architekt stanovil, že základ Jeho domu má být ze stříbrných bloků. Každý blok vážil asi čtyřicet kilogramů. Pod každou deskou byly dva stříbrné bloky. Každá deska měla dole dva čepy. V každém stříbrném bloku byl otvor. Každý čep spočíval v otvoru stříbrného základu. Jaký to byl vzácný základ!

Stříbro      2. Mojžíšova 30,11-16 a 38,25-28

Odkud pocházelo všechno to stříbro? Bůh řekl Mojžíšovi, aby sečetl lid. všechny muže ve věku od 20 do 50 let. Ten, kdo byl sečten, musel dát výplatu: byla nazvána penězi nebo stříbrem smíření. Cena smíření byla pro každého stejná, ať byl bohatý nebo chudý: půl šekelu stříbra. Tak to zůstalo až do našich dnů. Člověk může být započten k Božímu lidu, k Církvi Ježíše Krista, jen tehdy, když za něho byla zaplacena cena smíření.

Ze stříbra byly vyrobeny podstavce stánku. Každá ze 48 desek stála na dvou podstavcích. Celý Boží dům i každá jednotlivá deska spočívaly tímto způsobem na ceně stříbra smíření, která byla zaplacena.

Stříbro je v Bibli užíváno téměř všude jako prostředek, jímž se něco platí. Abraham koupil za čtyři sta stříbrných pole. Za dvacet stříbrných byl prodán mládenec Josef; Jidáš prodal svého Mistra za třicet stříbrných. Některé jazyky, jako hebrejština a francouzština, mají pro stříbro a peníze totéž slovo. V Bibli je stříbro použito obrazně jako cena, kterou Kristus zaplatil za smíření. Byla to Jeho drahá krev. Jaká to je vysoká cena!

Tak může Boží dům stát pevně také v naší době, založen na penězích vykoupení, na vysoké ceně, kterou zaplatil náš Vykupitel za smíření.

Takové myšlenky mohly vyvstat jen v Božím srdci a Bůh je uložil do tohoto obdivuhodného zlatého domu. Ne-jsme vykoupeni stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista jako Beránka bez vady a bez poskvrny; tak to říká 1. Petra 1,18 a 19.

Když byla celá budova se svými vzácnými předměty podle Bohem daného plánu zhotovena, přišla Boží sláva a přebývala ve zlatém domě. Boží přítomnost byla viditelná v oblakovém sloupu, který spočíval na svatyni, nad místem, kde stála truhla smlouvy. Zmocňuje se nás tu hluboký dojem o Boží slávě, která vyžadovala soud hříšníka. Ale podívej se potom na oheň na oltáři! Bůh vykonal ten soud na Beránkovi, kterého sám opatřil: na Svém milovaném Synu. Tím je nyní cesta k Bohu otevřena pro každého, kdo chce přijít. Mimo Něj ale není život, nýbrž jen věčné zatracení. U Něho, v Jeho domě je to nekonečně krásné. Každý je srdečně zván.

OBLAKOVÝ SLOUP

Na stánku spočíval oblak, přesně nad místem, kde stála truhla smlouvy. To byl oblakový sloup, který vyznačoval Boží přítomnost a byl ukazatelem cesty Božímu lidu (2. Mojžíšova 40,36-38). Když se oblak ze stánku zvedl, musela být budova podle předpisů ze 4. Mojžíšovy 4 složena. Všechen lid se seřadil a připravil se na odchod. Pak šli kupředu. Kam? Tím směrem, který Bůh udával skrze oblak. Bůh byl jejich Vůdce. Jak daleko měli jít? Dokud se oblak nezastavil. Pak muselo být vše znovu postaveno a oblak se opět usadil na příbytku. Ve 4. Mojžíšově 9,15-23 je to poutavě popsáno (viz též kapitolu 10,33-36).

A my? My nemáme tento oblakový sloup. A přece máme dobrého Vůdce, dokud jsme v tomto světě, který je pro křesťana pouští. Není to viditelný oblak, nýbrž Duch Svatý, který v nás přebývá. Každý, kdo přišel se svými hříchy k Bohu a věří v Pána Ježíše Krista, má tohoto božského Hosta, který v něm přebývá (Efezským 1,13 a 1. Korintským 6,19).

Duch Svatý vede věřící, když se skloní v závislé modlitbě. Ten, kdo řekne: „Neznám cestu, po které mám jít. Pane, veď mne, buď Ty mým Vůdcem,“ ten bude bezpečně veden a ostříhán před chybnými kroky. „Já tobě k srozumění posloužím, a vyučím tě cestě, po níž bys chodili měl; dám radu, oči své na tě obrátě,“ říká Žalm 32,8.

ČTYŘI BARVY

Opony stánku byly utkány a vyšity čtyřmi barvami: bílou, modrou, purpurem a šarlatem.

Podívejme se na tyto barvy blíže a pokusme se zjistit, co o nich říká Písmo. Zjistíme – a jinak to ani nemůže být –, že nám říkají mnoho o Pánu Ježíši. On má mnoho sláv a stánek představuje Jeho krásu z mnoha stran. Bůh Otec Jej zná dokonale (Matouš 11,27). A Otcovou radostí je, když může ukázat Svým dětem něco z bohatství, která jsou skryta v Jeho milovaném Synu.

Ve čtyřech Evangeliích je Pán Ježíš popsán ze čtyř různých charakteristických stran. Tyto čtyři stránky najdeme v barvách stánku.

Bílé plátno

První barva je bílá. Bílé plátno mluví o čistotě a spravedlnosti.

Mysleme na velký bílý trůn ve Zjevení 20 nebo na čistý bílý kment, spravedlnosti svatých ve Zjevení 19,8! Zde u závěsů ukazuje bílá barva na Kristovu čistotu. V plátně vidíme Jeho čistý a dokonalý život ve stálé službě Bohu a lidem. Byl dokonalým člověkem a věrným Služebníkem. Takto je představen zvláště v Markově Evangeliu.

Modř

Není těžké porozumět významu modré barvy. Podívej se prostě vzhůru k nebi! Kristus je nazván Pánem z nebe (1. Korintským 15,47), Pánem slávy (1. Korintským 2,8). I když chodil zde po zemi, byl Tím, který přišel z nebe (Jan 3,31), a Tím, který je v nebi (Jan 3,13).

Stal se člověkem, ale zůstal Božím Synem, Bohem Synem. Ježíš Kristus je „pravý Bůh a život věčný“ (1. Jana 5,20). Jako Boha Syna Jej poznáváme v Janově Evangeliu.

Purpur

Purpur byl velice drahý materiál, který nosili jen králové a bohatí lidé. Je nápadné, že s červeným purpurem se v Písmu setkáváme jen mimo území Izraele, a to především na dvorech velkých světových říší.2

Purpur představuje univerzální, celosvětové bohatství. Stojí ve spojení se slávou Pána Ježíše jako Syna člověka, tak jak je viděn v Žalmu 8, kde je vše poddáno pod Jeho nohy. Tak je představen v Evangeliu Lukáše: Syn člověka, ale i v utrpení a smrti Pán pánů a Král králů.

Šarlat

V protikladu k purpuru se šarlat (nebo karmín) v Písmu vyskytuje pouze ve spojení s Izraelem. Je rovněž cenný.3

Tuto velikost a královskou slávu bude Kristus vlastnit jako Izraelský Král. Jen v Matouši 27,28 Jej vidíme v šarlatově rudém plášti. Jeho kralování nad Izraelem je velkým tématem Evangelia podle Matouše.

A co je ještě pozoruhodné: pro výrobu modré, purpurové i šarlatové barvy bylo nutno zabít mnoho tisíc šneků a červů. V barvách tkví tedy také poukázání na smrt obětních zvířat.

TŘI VCHODY

Brána v oplocení byla prvním vchodem. Touto oponou se přicházelo do nádvoří.

Druhý vchod se uzavíral oponou svatyně. Tudy směli vcházet pouze kněží, když vykonávali službu.

Třetím vchodem byla opona, která uzavírala svatyni svatých. Ani knězi nebylo dovoleno tam vstoupit. Tam směl vejít jen nejvyšší kněz, a to jen jednou v roce: ve velký den smíření.

Všechny tři vstupní závěsy byly utkány z nám známých barev. Jen na třetím, na oponě svatyně svatých, bylo vidět ještě cherubíny. Tím mělo být naznačeno, že tyto vznešené bytosti ustavičně střeží Boží svatost.

Za touto oponou stála truhla smlouvy, kde přebýval Bůh. První opona, u vchodu do nádvoří, byla 20 loket široká a 5 loket vysoká. Opony svatyně byly 10 loket široké a 10 loket vysoké. První opona byla zvlášť široká, ty druhé byly užší a zároveň vyšší. Podívejme se, zda i to má nějaký význam.

Vstup volný

U prvních dveří zve Bůh hříšníky, a naštěstí mnozí vejdou. Přicházejí k oltáři a tam, u Vykupitelova kříže, jsou spaseni. Stávají se vykoupenými hříšníky, kteří jsou pro věčnost šťastní.

A jak jsme viděli, když jsme mluvili o umyvadle, jsou nyní kněžími. V nynější době, době Nového zákona, smějí jít dále, až do nebeské svatyně.

Ale žel, mnozí nejdou dále než k oltáři! Zdá se jim tato opona příliš úzká, příliš vysoká, příliš posvátná? Neodvažují se vstoupit? Směli by jít dále a ještě více se těšit, ale nečiní to. Je to škoda! Měli by jít krok za krokem dále do zlatého domu.

Copak nemusíme čekat se vstupem do nebe, až budeme z této země odvoláni? Pokud jde o naše tělo, ano, ale každý křesťan má tu velkou výsadu, že už nyní smí jako kněz vstupovat do Boží přítomnosti, aby obětoval oběti chvály a velebení.

Ano, dokonce smí činit to, co bylo kněžím dříve zakázáno: smí projít poslední, třetí oponou a vstoupit do svatyně svatých, do vnitřní svatyně, bezprostředně k Božímu trůnu.

Když Spasitel zemřel na kříži, roztrhla se opona chrámu. Byla to opona do svatyně svatých. A učinil to Bůh. Nebylo to lidské dílo, neboť opona se roztrhla od shora dolů. Kristova smrt otevřela přístup k Boží slávě.

Máme plnou svobodu vcházet do svatyně – roztrženou oponou… (Židům 10,19 a 20) – Je to tvá výsada, bratře a sestro v Kristu! Chtějme jí směle využívat!

Opona roztržena — otevřeno nebe,

nám života i slávy teď se dostává

a kletba, již jsme zasloužili, stihla Tebe,

jest velká, Jezu, láska Tvá!

ZAKRYTÍ STÁNKU

Desky stěn stánku a sloupy, na kterých byly upevněny opony, můžeme nazývat kostrou budovy. Nad ní byly rozprostřeny čtyři velké přikrývky, které tvořily střechu. Chránily zlatý dům a zajišťovaly jej proti větru a nepřízni počasí.

Ten, kdo stál ve svatyni nebo ve svatyni svatých a podíval se nahoru, byl naplněn obdivem. Bylo to, jako kdyby hleděl přímo do nebe, neboť spatřil nádhernou, velkou čtyřbarevnou přikrývku s cherubíny, kteří jako by mu chtěli říci: Zde bydlí ten Svatý! Viděl tu nejspodnější ze čtyř přikrývek, které pokrývaly celek. Byla velká 40 krát 28 loktů. Na ní ležela druhá přikrývka, která byla vyhotovena z kozích srstí. Měla rozměr 44 krát 30 loktů, a byla tedy větší než ta nejspodnější. Byla nazvána „stanem příbytku“.

Stan tvořil ochranu pro nejspodnější, nádhernou přikrývku a současně sloužil jako ochrana, oddělující celou budovu od okolí. Přikrytí, zvláště toto druhé, obrazně představují oddělení. To znamená, že Boží dům (a tím jsou nyní věřící) je postaven stranou nebo oddělen od světa a od všeho, co nepatří do Boží přítomnosti.

Dbejme na to, že oddělení neznamená přísnost vůči nevěřícím, nýbrž vůči sobě samým, abychom se oddělili od zla. Dokonale to činil Kristus, když byl na zemi.

Na červeno barvené kůže skopců tvořily třetí přikrytí. Skopec byl zabíjen mezi jiným při posvěcování kněze ke službě pro Boha (2. Mojžíšova 29,15-35 a 3. Mojžíšova 8,2). Toto obětní zvíře znázorňuje dokonalou oddanost Syna Otci. Poslušnost až ke smrti na kříži! (Filipským 2,8) To, že byly barvené na červeno, zdůrazňuje myšlenku na Jeho smrt a na vylití Jeho krve.

Vnější přikrývka byla z jezevčích kůží. Ty nevypadají z vnějšku přitažlivě. Neobrácený člověk neumí Krista ocenit. Ale ten, kdo Jej poznal, ví, že je v bezpečí a pod Jeho ochranou. Toto přikrytí vzdorovalo všem vlivům z vnějšku. Tak i Kristus byl ten Neproměnný, hřích se Ho nemohl dotknout.

Vzdoroval každému pokušení a všemu protivenství. Pod Jeho ochranou jsme bezpečni a jsme udržováni v obecenství s Ním.

HLEDAJÍ SE SPOLUPRACOVNÍCI!

2. Mojžíšova 31,1-11

Jakou zručnost a jaké znalosti vyžadovalo vyhotovení této stavby! Zpracování dřeva, slévačství, umělecké kovářství…

Dva muži, které Bůh k tomuto dílu povolal a kteří práce vedli, byli Bezeleel (jeho jméno znamená: pod Božím stínem) a Aholiab (jeho jméno znamená: mým stanem je Otec). V Písmu často vyjadřuje jméno osoby její vlastnosti. Smíme mít za to, že jména Bezeleele a Aholiaba naznačují, že tito dva muži žili v úzkém obecenství s Bohem.