Z čeho je ten dům vlastně postaven? Ze dřeva, z velkých desek. Každá deska je deset loket vysoká (tedy pět metrů) a jeden a půl lokte široká. Celkem jich je čtyřicet osm. Jsou, stejně jako oltář, ze dřeva setim, neboli akáciového dřeva. Stejně jako u oltáře, mluví i zde dřevo, které vyrostlo ze země, o skutečnosti, že Pán Ježíš byl skutečně člověk, který se narodil na zemi.
Ale desky byly potaženy zlatem. Bylo na to potřeba velmi mnoho zlata. Boží péčí je Izraelité obdrželi spolu s jinými poklady, když opouštěli Egypt (2. Mojžíšova 12,35.36). Jaká to musela být nádhera a lesk ve svatyni: vše, co se tam lesklo, bylo čisté zlato!
Zlato, nejušlechtilejší materiál, nalézáme v celé Bibli, počínaje 1. Mojžíšovou 2 v zahradě Eden. Zlato bylo žádané za všech dob. I u popisu nového Jeruzaléma ve Zjevení 21 nalézáme hojnost zlata. Toto město má Boží slávu, je z čistého zlata; i ulice jsou čisté zlato. Zlato mluví o nebi, o Boží slávě.
Dřevo desek představuje Kristovo skutečné člověčenství – zlato Jeho božskou slávu. Tak chodil na zemi: Bůh a člověk v jedné Osobě. Bůh zjevený v těle (1. Timoteovi 3,16). Lidé viděli především Jeho člověčenství; jen nemnozí objevili zlato, Jeho Božství. U Otce tomu bylo naopak: právě tak jako u desek tohoto domu viděl nejprve zlato. Božství Svého Syna. Ale Otec viděl i to, co bylo skryto hlouběji: to, že byl také skutečný člověk.
Křesťan je také takovou deskou ze dřeva. Na zemi je člověkem, ale je „obložen zlatem“. Je to sice velký div, ale Bible říká, že každý věřící, každé Boží dítě, je oblečeno Boží spravedlností (2. Korintským 5,21). Tak jako ztracený syn v Lukáši 15 obdržel od otce ty nejlepší šaty, může každý věřící říci: „Velice se budu radovati v Hospodinu, a plésati bude duše má v Bohu mém; neboť mne oblékl v roucho spasení, a pláštěm spravedlnosti přioděl mne.“ (Izaiáš 61,10)
Tak jako zlato pokrývalo desky, je věřící „člověk v Kristu“, a tedy oblečen nebeskou slávou (2. Korintským 12,2).
Ve dnech izraelského lidu tvořily tyto zlatem potažené desky stěny stánku. Zde bylo místo, kde Bůh přebýval. Později přišel na zem Boží Syn. Pak přebýval Bůh v Něm, v Pánu Ježíši. „Bylo zalíbením celé plnosti (Božství) v Něm přebývat.“ (Koloským 1,19 – přel.)
Kristus byl vzat do nebe, a nyní je každý věřící domem, chrámem, ve kterém bydlí Duch Svatý. „Zdali nevíte, že tělo vaše jest chrám Ducha svatého v vás, kterého máte od Boha?“ (1. Korintským 6,19)
Všechny desky stály jedna vedle druhé, a tak tvořily Boží dům na zemi. Také v naší době tu je Boží příbytek. Božím úmyslem je, aby všichni věřící nyní tvořili dohromady dům, ve kterém Bůh bydlí. Bůh už nepřebývá ve hmotném domě ze zlata nebo v kamenném chrámu jako za dnů Šalomouna.
Božím domem je Církev živého Boha, tak jak to je napsáno v 1. Timoteovi 3,15. A Epištola Efezským 2,22 učí, že věřící jsou vzděláváni v příbytek Boží v Duchu. Jak jasně to je řečeno! „Kterýžto dům my jsme.“ To je napsáno v Epištole Židům 3,6. Všichni věřící dnes tvoří Boží dům, právě tak jako novozákonní věřící ho tvořili tehdy.
Všechny skutečné Boží děti tvoří společně Kristovu Církev (Shromáždění). Jsou, jak to Petr říká ve druhé kapitole své 1. epištoly, jako živé kameny vzděláváni v duchovní dům, svaté kněžstvo.
Je škoda, že věřící už nestojí, tak jako ty desky, viditelně bok po boku, a že mezi křesťany vládnou roztržky a rozdělení. Krátce po vzniku Církve byla jednota ještě viditelná. Korintským je řečeno: „Vy jste chrám Boha živého, jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v nich.“ (2. Kor. 6,16)
Když bychom odejmuli přikrytí, viděli bychom do svatyně. Stěny, deset loket vysoké, jsou potaženy zlatem. Vpředu vidíme oponu ke svatyni, pak zlatý svícen, který šíří světlo. Vpravo stojí stůl s chleby, vzadu zlatý oltář ke kadění a za ním visí opona svatyně svatých s výšivkou cherubínů. Za touto oponou se nacházela truhla smlouvy, kde přebýval Bůh. Ve svatyni vykonávali svou službu kněží. Do svatyně svatých nesměl vkročit nikdo kromě nejvyššího kněze, a to jednou v roce v den smíření.
V naší době je tomu zcela jinak. Když Pán Ježíš zemřel, opona se roztrhla a cesta k Bohu je volná!
Přesto je možné cítit v srdci jednotu všech pravých věřících, jednotu všech skutečných Božích dětí. Přesto je možné shromažďovat se na základě této jednoty. Lze ji prožívat a zakoušet i dnes. Cožpak Ten, který stanovil každou podrobnost v pozemské bohoslužbě Izraele, by nechal v naší době Své děti bez směrnic pro bohoslužbu? Zcela jistě je dává! A kde? – Kde jinde než ve Svém Slově?
Když se podle Božího slova oddělíme od nevěřících (2. Korintským 6,17) a připojíme se k těm, kteří vzývají Pána z čistého srdce (2. Timoteovi 2,19-22), smíme se shromažďovat ke jménu Pána Ježíše. Shromažďovat se v nebo k Jeho jménu znamená shromažďovat se kolem Něho samého. Pán Ježíš je potom středem. On vede. On má autoritu. Jen On potom vše určuje. Všichni, kteří se takto shromáždí, mají zaslíbení z Matouše 18,20, že On je v jejich středu.
2. Mojžíšova 26,26-29
Jistě nikoli. Tak jako jsou spolu pevně spojeny dužiny sudu obručemi, tak byly desky drženy u sebe čtyřmi tyčemi provlečenými zlatými kroužky.
Na počátku, když Církev právě povstala (Skutky ap. 2), čteme také o čtyřech věcech, které věřící spojovaly. Ve 42. verši je napsáno, že setrvávali