Závěsy z bílého plátna obklopovaly nádvoří, ve kterém stál oltář zápalné oběti, umyvadlo a zlatý dům zakrytý přikrývkami. Tady bydlel Bůh. Lidé, kteří žili kolem, byli stejně hříšní jako my. Ale Bůh je láska. Chtěl přebývat mezi lidmi.Nestál v kempinku, a přece byl mezi velmi mnoha stany. Zlatý dům stál uprostřed. Obklopovaly ho tisíce stanů. Nebyly to stany jasných, pestrých barev – byly to šedé a černé stany národa putujícího pouští. A nejednalo se o malý národ nebo kmen, nýbrž o národ s dvanácti kmeny, s několika milióny lidí. Byl to izraelský národ.
Vždy, když se vydali na cestu, vytvořili velký zástup: muži, ženy, děti, a potom ještě všechen dobytek. Tam, kde rozbili své stany, vznikl obrovský tábor, který měl vždy tvar čtverce: tři kmeny na východní straně, tři na jižní straně, tři na západní straně a tři na severní straně. A uprostřed tábora byl pokaždé postaven tento dům, dům ze zlata – ze zlata a přikrývek. Byl to Boží dům.
Ve skutečnosti se ty černé stany a ten krásný dům vůbec k sobě nehodily. Ani Bůh a tito lidé se k sobě nehodili.
Neboť co všechno bydlelo v těch stanech! V každém stanu a rodině byly starosti a trápení, ale také spory a hádky. Jen kdybychom mohli nahlédnout do těchto stanů a poslouchat! Jen kdybychom někdy mohli nahlédnout do každého srdce! Co bychom viděli? Přesně totéž, co ve svém vlastním srdci: sobectví, ctižádost, nečisté myšlenky, nepřátelství, často i nenávist.
Proč stál tento zlatý Boží dům uprostřed těchto lidí? Proč chtěl mít Bůh s těmito lidmi něco společného? Proč nepřenechal ty lidi sobě samým? Proč nezůstal raději v nebi…? Bůh sestoupil na zem. Dal na zemi postavit tento zlatý dům. Chtěl přebývat uprostřed lidí a chtěl, aby lidé žili v Jeho blízkosti.
To, že si přál bydlet s lidmi, neplatilo jen v době izraelského lidu. Přeje si žít mezi lidmi i nyní, v naší době, a v budoucnosti, kdy bude nové nebe a nová země. Ve Zjevení 21,1-3 říká: „Aj, stánek Boží s lidmi, a bydliti bude s nimi…“
U Boha jste vítáni. Bůh je láska.
Zlatý dům,
Boží dům
mluví o Božím Synu,
mluví o Bohu a o nebi.
Popis „stánku úmluvy“ nebo „stánku shromáždění" – tak je tento stan nazýván – nepodává jen podrobnosti týkající se svatyně, nýbrž má také další význam. Jaký smysl má asi podrobný popis všech těch měr, vah a materiálů? Bylo na to použito tolik kapitol Bible jen tak? Tento dům odráží Boží myšlenky, vypráví o slávě nebe, o zlatém městě, novém Jeruzalémě. V Epištole Židům 9,23 a 24 je napsáno, že věci stánku jsou obrazy věcí v nebi.
A kdo je středem nebe? Boží Syn, Pán Ježíš Kristus, v němž jsou soustředěna všechna bohatství a všechna sláva. On je středem Božích myšlenek od věčnosti do věčnosti. Zjistíme to, když zkoumáme Písmo svaté. Proto tomu nemůže být jinak, než že Jeho Osobu budeme vždy znovu vidět – jak v celém zlatém domu, tak i v jeho jednotlivých částech.
Bible je Boží slovo. Bůh inspiroval lidi, to znamená, že jim „vdechl", co mají napsat. Tak vzniklo Písmo svaté. Na začátku Bible, ve 2. Mojžíšově knize (Exodus), nalézáme popis stánku. Není to suchý soubor údajů, nýbrž mocný, živý obraz, který odráží myšlenky svého Tvůrce. Každý detail má svůj význam. Tento význam můžeme hledat a nalézt jen v Božím slově, neboť Písmo svaté se vykládá samo.
Tento dům nemohl být zhotoven podle lidských myšlenek. Byl postaven, protože si to Bůh přál: „Udělají mi svatyni, abych bydlil uprostřed nich.“ (2. Mojžíšova 25,8) Bůh sám ukázal Mojžíšovi plán, když s ním byl čtyřicet dní na hoře Sinai (2. Mojžíšova 24,18). Proto je při popisu stavby vždy znovu používán výraz: „Všechno udělali tak, jak to přikázal Hospodin Mojžíšovi.“ (2. Mojžíšova 39 a 40) Byla to stavba, kterou by nemohl vymyslet žádný člověk.
Závěsy z bílého plátna obklopovaly nádvoří, ve kterém stál oltář zápalné oběti, umyvadlo a zlatý dům zakrytý přikrývkami. Tady bydlel Bůh. Lidé, kteří žili kolem, byli stejně hříšní jako my. Ale Bůh je láska. Chtěl přebývat mezi lidmi.
Do nádvoří bylo možné vejít jen jednou cestou (prostřední částí přední strany). Abychom přišli k místu Božího přebývání, bylo nutné jít kolem oltáře a umyvadla a projít oponou.
I dnes je jedna cesta, po níž je možné blížit se Bohu. Pán Ježíš Kristus řekl: „Já jsem ta Cesta!“
Podívejme se na stánek. Z dálky vidíme oplocení z plátěných závěsů, sto loket dlouhé a padesát loket široké; přitom každý závěs visí mezi dvěma silnými sloupy (2. Mojžíšova 27,9.12). Jeden hebrejský loket je asi 50 cm dlouhý. Proto můžeme klidně říci, že ohrazený prostor (nádvoří) je velký padesát krát dvacet pět metrů. Nad ním vyčnívá střecha vlastního domu, který stojí uvnitř oplocení a je deset loket vysoký.
Barva střechy oči nepřitahuje, a když se na to takto díváme, nic zvláštního nevidíme. Ale tak tomu je vždy s Božími věcmi. Ten, kdo dosud k Bohu nepřišel, nerozumí ničemu z Božích věcí a slov. Jsou pro něho bláznovstvím. Tak je to napsáno i v Bibli, v 1. Korintským 1,18 a 23. Lidé na Pánu Ježíši Kristu, Božím Synu, v době, kdy byl na zemi, také nenašli nic zvláštního. Pro ně bylo všechno skryto, a proto bez půvabu. „Neměl podoby ani krásy. Viděli jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostiví byli… nejopovrženější byl z lidí…, pročež jsme ho za nic nevážili.“ (Izaiáš 53,2.3)
Každý věřící to zná z vlastní zkušenosti: Dříve mne na Kristu nic nepřitahovalo; ale nyní, když jsem Jej poznal, stává se pro mne stále větším a slavnějším.
Když přijdeme blíže, zapůsobí na nás oplocení. Jeho bílé závěsy, které kontrastují se šedými stany kolem, vzbuzují okamžitě dojem čistoty a svatosti, která je uvnitř. Mají pozoruhodnou výšku: dva a půl metru! Přes ně nemůže žádný člověk nahlížet dovnitř. Bůh se nenechá vidět. Člověk tu není jen tak beze všeho vítán. Vysoké bílé závěsy jakoby říkaly: „Vstup zakázán!“ To je závažné: Normálně je přístup k Bohu každému člověku zakázán.
Jen jeden Člověk byl vnitřně tak bez poskvrny jako tyto závěsy. Byl to Kristus, čistý a dokonalý Člověk. Když se podíváš na tyto závěsy, můžeš říci, že jsi také takový? Je tvůj život bez poskvrny?
Mnoho lidí chce následovat Krista. Zdá se jim to být správné. Ale to první, čemu nás chce Bůh učit tímto domem, ba už tím oplocením, je, že my lidé ze šedých stanů, ze špinavého světa, tvoříme ostrý protiklad k Jeho čistotě. Chce nás vyučit tomu, že nemůžeme jen tak přijít k Němu a postavit se prostě vedle Krista nebo Ho hned následovat. Jeho čistota, Jeho bezhříšnost nám ukazují, jak nečistí jsme uvnitř my.
Všichni jsme poskvrnění, špinaví a hříšní lidé. „Není spravedlivého ani jednoho… jazyky svými lstivě mluvili… Všichni zhřešili a nemají (nebo: nedosahují) slávy Boží.“ (Římanům 3,10-23)
A zde musíme začít. Chceš být tak upřímný a uznat svou vinu a přijít se svým zpustošeným životem k Bohu takový, jaký jsi? Jestliže ano, pak má Bůh pro tebe přece otevřený přístup.
Na východní straně je brána, otevřená brána pro hříšníka!
Jaká je to široká a krásná brána. Kvůli našim hříchům by vlastně Bůh měl říci: Všichni zůstanou venku ve věčné noci. Všichni zahynou. Ale tu přichází div Boží milosti: Učinil dveře – pro každého! Je jimi evangelium, radostné poselství. Bůh připravil dveře, a jaké dveře!
Jen On je Zachránce. Není pravda, co někteří lidé tvrdí, že každý si může najít svou vlastní cestu ke spáse. Ne, je jen jedna jediná cesta. 1. epištola Timoteovi 2,5 nám říká, že je jeden Prostředník mezi Bohem a člověkem, člověk Kristus Ježíš.
Jen On umožňuje přístup do příbytku Otce.
Bible ale také říká, že jednoho dne budou ty dveře zavřeny. Dveře spasení byly zavřeny také u korábu (1. Mojžíšova 7,16-23). Ti, co zůstali venku, utonuli. Pět bláznivých panen, které chtěly být na svatbě, přišlo pozdě. Dveře byly pro ně zavřeny (Matouš 25,1-10).
Jsou jen dvě možnosti: Být uvnitř nebo venku. Uvnitř jsi zachráněn a jsi provždy a věčně na slavnosti. Venku jsi ztracen a jsi ve věčné noci. To je rozdíl mezi životem a smrtí, mezi věčným světlem a nekonečnou, černou tmou. Buď jsi vešel skrze Pána Ježíše Krista, nebo jsi venku. Dveře se mohou náhle zavřít, například když zemřeš. Snad nečekaně, a kdo ví, jak brzo? Anebo se může stát něco jiného, a to je také blízko: Pán Ježíš opět přijde! Jestliže v té chvíli nebudeš uvnitř, bude pozdě. Nevstoupíš-li nyní, může být provždy pozdě. Pomysli, že budeš stát před zavřenými dveřmi, které se už nikdy neotevřou!
Venku bude nářek a skřípění zubů a sebevýčitky: „Kdybych jen byl vstoupil, když jsem četl tu knížku o Božím domě, kde jsem vítán!“
Kde stojíš? Který z následujících dvou výroků popisuje tvoji situaci?
JSEM UVNITŘ nebo JSEM VENKU.
Který z těch dvou výroků můžeš škrtnout? Máš odvahu dát na tuto otázku pravdivou odpověď?
Dveře jsou stále ještě otevřené. Kristus stále ještě čeká s otevřenou náručí a říká: „Pojď ke Mně se svými hříchy. Pojď!“ (Matouš 11,28; Jan 6,37)
Zlatý dům byl oplocen bílými závěsy.
Vzhledem k Boží čistotě a svatosti by měl být pro provinilého člověka vstup do tohoto domu uzavřen. A přece tu byly široké, krásné dveře, které umožňovaly volný vstup každému, kdo chtěl vejít.
Bůh volá ke všem lidem, že jsou srdečně vítáni!
Přichází nějaký Izraelita, někdo z lidu. Muž se necítí dobře. Je neklidný. Na provaze vede ovci. Co ho nutí sem jít? Má strach, bojí se Boha. Zhřešil a má výčitky svědomí. Ví o svatém Bohu, jenž přebývá uvnitř ve zlatém domě.
Neměl by utéci od Boha pryč, opačným směrem? Ne, protože před Bohem nelze utéci. Když pomyslí na svatého Boha, chvěje se strachem.
Muž jde dále – podél celé severní strany – a čistota bílých závěsů mluví k jeho svědomí. Přichází k východní straně. Tam vidí široce otevřené dveře. Už neváhá a vchází do-vnitř. Nyní stojí na prostorném nádvoří. Proti němu se pozvedá krásný dům, Boží dům. Jeho výška na člověka působí. Je deset loktů vysoký, tedy pět metrů! Slunce rozpaluje písek na nádvoří. Muž se cítí být postaven do Božího světla. Cítí, že Bůh hledí skrze jeho oděv přímo do jeho srdce a všechno o něm ví.
Kněz mu jde vstříc. „Co je s tebou?“ ptá se kněz. Muž koktá: „Já… jsem zhřešil… a… Bůh… mne musí… potrestat.“ – „Ano,“ říká kněz, „přišel jsi na správné místo. Bůh zřídil toto všechno právě pro hříšníky. Ne pro lidi, kteří se domnívají, že jsou dobří.“
„Pojď klidně se mnou!“ – A pak stojí u prvního předmětu Stánku, u velkého měděného oltáře pro zápalnou oběť. Slovo „oltář“ znamená „místo pro oběť“. Je těžké říci, kolik obětních zvířat bylo na tomto místě zabito a spáleno! Celá Bible ukazuje, jaký je význam oltáře a oběti: mluví o Kristu a Jeho díle smíření na kříži. To je ústřední bod všech Božích myšlenek a jediný základ pro spasení hříšníků.
Oltář a tisíce obětí, které byly přineseny v průběhu věků, nám podávají působivý obraz Kristovy dokonalé oběti a Jeho díla vykoupení, které vykonal na kříži. Od věčnosti do věčnosti je kříž Vykupitele středem nebe a země.
Bůh věděl předem, jak to dopadne s Jeho stvořením. Znal plány ďábla, který chce zkazit vše, co je od Boha. Chce zpustošit nejen stvoření jako celek, ale i každý jednotlivý lidský život a stáhnout ho s sebou do věčné zkázy. Ale už dlouho před tím, už od věčnosti, měl Bůh ve Svém srdci plán, jak zachránit člověka. Jen Bůh mohl myslet na takový plán.
On je svatý Bůh, který nemůže nechat hřích bez trestu. Bůh je světlo (1. Jana 1,5). Musí člověka spravedlivě soudit a potrestat. Ale kdyby to udělal, jak by se pak mohla ukázat Jeho láska? Bůh je láska (1. Jana 4,8.16). Bůh tedy rozvinul Svůj plán: Boží vlastní Syn měl sestoupit na tuto zem a stát se člověkem, aby zemřel na místě provinilých hříšníků…
V celém Starém zákoně ukazoval každý oltář a každé obětní zvíře, které bylo zabito, na Božího milovaného Syna, jak jednou přijde na zem, aby trpěl a zemřel na potupném kříži.
„Vidím, že jsi přivedl obětní zvíře,“ říká kněz muži s ovečkou. – „Ano, věděl jsem o tom. Musí zvíře skutečně zemřít?“ – „Jistě, neboť bez vylití krve není možné odpuštění.“ (Židům 9,22) – „Ale toto zvíře je nevinné! A mé děti je mají tak rády! Tato ovečka neudělala přece nic zlého!“ – „O to právě jde! Ten, kdo se provinil, nemůže nikdy zaujmout místo jiného provinilce. Tvůj hřích způsobil, že jsi ztratil svůj život. Nyní musíš zemřít buď ty, nebo nevinný zástupce!“
„Polož teď svou ruku na hlavu beránka! Tím vyznáš, že ses provinil a že beránek je nevinný. Bůh vidí v tomto jednání tvé ztotožnění se s obětním beránkem. Tvá vina je přenesena na beránka. Když beránek zemře, budeš svobodný, volný a bez viny, jako byl beránek před tím.“
Muž tiše vkládá svou ruku na hlavu beránka. Ještě nějaké přípravy,… nůž… a pak teče krev beránka do písku pouště. Je hrozné dívat se na to. Izraelita ale s úlevou vzhlíží k nebi. Je mu, jako kdyby z něho spadla velká tíže… Beránek zemřel na jeho místě. „A bude mu odpuštěno,“ ujišťuje 3. Mojžíšova kniha 4,31. – „Ó Bože, děkuji Ti.“
Ó Jezu, Tys co Beránek
se kříže smrti nezalek
a zmírals v utrpení.
Ty, jenž jsi hříchu nepoznal,
ses cele Bohu v oběť dal,
hřích nesl, pohanění.
Kdo odsoudí, když Tys nes trest?
Buď za to dík Ti, Jezu, čest!
Smím se tě zeptat, čtenáři, ať jsi mladý nebo starý: Už ses někdy tímto způsobem přiblížil k Ježíšovu kříži? On, svatý a nevinný, nevýslovně trpěl a zemřel. Toto Kristovo utrpení se dělo v zastoupení. Za koho?
Ne za všechny lidi! Tisícům lidí je kříž lhostejný. Žijí si stále tak, jak žijí, ať už v hříchu nebo jako počestní lidé, ale nicméně bez Někoho, kdo za ně zemřel. Potom umírají a jsou na věky zatraceni.
Jiní pohlédli ke kříži, byli okouzleni, dotkli se – ale nikdy nepřišli jako ten Izraelita vědomě sami k Bohu jako hříšníci.
Kristus zemřel za všechny, kteří položili svou ruku na Božího Beránka. I ty to smíš učinit. Můžeš to učinit se sepjatýma rukama a Jemu, jenž visel na kříži, potichu říci: Já, já jsem zhřešil, já jsem si zasloužil kříž. Pane Ježíši, Ty jsi zemřel na mém místě. Potom… můžeš pozvednout sepjaté ruce k nebi a říci: Děkuji Ti, můj Bože a Otče, věřím Ti, důvěřuji dílu Tvého Syna, které vykonal na kříži. A děkuji Ti ve jménu Pána Ježíše.
V té chvíli ti Bůh skrze Ježíšovu krev odpustil všechnu tvoji vinu. Jsi volný, na věky svobodný.
Kněz bere beránka a nese ho k oltáři. Teprve nyní si muž prohlíží oltář podrobněji. Jak velký je ten oltář? Pět loket široký a pět loket dlouhý! To není pouhá náhoda.
V Bibli vyjadřuje číslo pět zodpovědnost. Zákon má pro člověka pět přikázání vztahujících se k Bohu a pět vztahujících se k bližnímu (2. Mojžíšova 20). Máme pět prstů na každé ruce a pět na každé noze. Co dělám svýma rukama? Jen dobré věci? Za své konání jsem Bohu zodpovědný. Kam nás nosí naše nohy? Jen tam, kde nás chce Bůh mít? Máme pět smyslů. Sloužili jsme jimi Bohu? Ve všem, v čem jsme vůči Bohu odpovědni, jsme chybili. Provinili jsme se v každém přikázání, každou rukou a každou nohou. Nikdo nesplnil Boží požadavky. Ani jeden člověk. Přestoupili jsme všechna Jeho přikázání, i když to bylo třeba jen v myšlenkách.
Ten, kdo toto přiznává, smí přijít k Božímu oltáři, ke kříži. Zde je Ten, který ve Svém životě na zemi poslouchal všechna přikázání, dokonalý člověk Kristus Ježíš. On jediný mohl vykonat dílo smíření, vydat sebe Bohu v oběť.
Oltář měl čtyři strany. Jsou čtyři roční období (1. Mojžíšova 8,22), čtyři světové strany (Izaiáš 11,12). Čtyři je v Bibli číslem země. Na oponě dveří jsme viděli čtyři barvy a jsou také čtyři Evangelia, která vyprávějí o Spasiteli světa, který přišel na tuto zem pro všechny. On je „výkupné za všechny“, což znamená, že je k dispozici všem (1. Timoteovi 2,6).
Každý, kdo chce, může být zachráněn.
Chceš býti svoboden, pout hříchu prost?
Nuž, viz mocnou krev, viz mocnou krev!
Chceš býti vítězem, přemáhat zlost?
Nuž, uchop tu přemocnou krev.
Chceš býti bělejší nad padlý sníh?
Nuž, viz mocnou krev, viz mocnou krev!
Ona tě pozbaví všech poskvrn tvých.
Nuž, uchop tu přemocnou krev!
Oltář byl vysoký tři lokty. Víme, že Bůh se zjevil ve třech Osobách: Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý. Mají tyto tři Osoby něco společného s oltářem, s dílem smíření? Ano, jistě, neboť celá plnost Božství byla činná, když šlo o spasení lidí:
Otec dal Svého Syna (Jan 3,16);
Syn dal sebe samého (Galatským 2,20);
obětoval se skrze Ducha věčného (t. j. v moci věčného Ducha – Židům 9,14).
V tomto naposledy jmenovaném místě jsou jmenovány všechny tři Osoby v jednom verši: Kristus, Syn, se bez poskvrny obětoval Bohu, Otci, skrze věčného Ducha.
Oltář musel být vyroben z dřeva setim, neboli akáciového dřeva. Pocházelo ze stromu, který rostl na poušti, acacia arabica.
O Pánu Ježíši je v Izaiáši 53,2 řečeno: „Nebo před ním (před Bohem) vyrostl jako proutek, a jako kořen z země vyprahlé.“ (Srovnej též s Izaiášem 11,1.) Toto dřevo je obrazem Jeho člověčenství. Dřevo vyrostlo ze země. O Pánu Ježíši čteme, že se narodil z ženy (Galatským 4,4). V Izaiáši 4,2 je nazván „plodem země“.
Jistě, Boží Syn, Ježíš Kristus, je pravý Bůh a věčný život (viz 1. Jana 5,20). Na to nesmíme nikdy zapomenout, neboť tím vždy zůstane. Ale On, jenž byl a je věčný Bůh, přišel v nekonečné lásce a milosti na tuto zem a stal se skutečným člověkem. Proč se všemohoucí Stvořitel tak hluboko ponížil? Proto, aby mohl trpět a zemřít; tak to je napsáno v Epištole Židům 2. Jako Bůh by nikdy nemohl zemřít, to je nemožné. Proto přijal krev a tělo. Stal se ve všem podobný bratřím, aby mohl vykonat dílo vykoupení. Musel se stát člověkem, aby mohl za nás podstoupit Boží soud. Byl ukřižován ve slabosti (2. Korintským 13,4). O tom mluví dřevo oltáře.
Oltář se na slunci blýská: dřevo oltáře je potaženo mědí. Měď je obrazem síly (viz např. Job 40,13), ba ještě více: síly, která může přestát oheň Božího soudu. To je dokázáno ve 4. Mojžíšově 16, kde čteme o jedné vzpouře, při které chtělo 250 mužů neprávem obětovat; všichni tito povstalci byli spáleni ohněm Božího soudu (35. až 39. verš). Ale nyní přichází to pozoruhodné: měděné kadidelnice, které drželi ve svých rukou, byly v témž ohni, ale nebyly spáleny. Těch 250 mužů tu leželo mrtvých – jako by byli zasaženi bleskem. Ale kadidelnice zůstaly nedotknuté. Byla v nich síla, takže mohly být podrobeny ohni Božího soudu, a přesto jej přestály. Mědí těchto kadidelnic byl potažen oltář.
Kdo má dost síly, aby se mohl poddat Božímu soudu? Žádný člověk a žádný anděl, jen ten spravedlivý, svatý Boží Syn.
Velký měděný oltář zápalně oběti stál v nádvoří; byl pět loket široký, pět loket dlouhý a tři lokte vysoký. V tomto oltáři byla uprostřed mříž, na které hořel oheň.
Zamysleme se nad tím, jak intenzívní byl žár ohně, který strávil oběť.
Pán Ježíš byl v ohni Božího hněvu a Boží zkoumající svatosti, když ve třech hodinách tmy visel na kříži.
Zlatý oltář ke kadění nestál na nádvoří, nýbrž ve svatyni.
Zde se nepřinášely oběti zvířat, nýbrž vonné kadidlo.
To bylo páleno ve zlaté kadidelnici na oltáři. Tento oltář byl docela malý, jen jeden loket dlouhý a jeden loket široký, ale poměrně vysoký, totiž dva lokte.
Modlitby a velebení věřících vystupují vzhůru jako kadidlo a jsou Bohu příjemné.
Každodenní jitřní a večerní zápalná oběť.
Všechny tyto oběti ukazují na pravého Božího Beránka. Tím, že zemřel na kříži, byl položen základ, na kterém může být hříšník zachráněn. To jediné, co pro své spasení musí člověk udělat, je: obrátit se k Bohu (tj. obrátit se k Němu s vyznáním viny) a věřit v Pána Ježíše Krista, což znamená: důvěřovat dílu, které On vykonal na kříži.
Jaká je to Osoba! Jaký Zachránce! Byl člověkem – na to ukazovalo dřevo. Mohl obstát před soudem – na to ukazovala měď.
Jen On mohl přinést oběť a vykonat velké dílo vykoupení, na které člověk čekal po čtyřicet století. Jeho dílo je dostatečné k tomu, aby přivedlo ztracené lidi k Bohu. Ano, je dostatečné k tomu, aby očistilo a obnovilo celé stvoření.
Před několika lety učinil jeden vědec tento objev: Dřevěné dveře, které byly celé potaženy mědí, odolaly ohni. Objev byl postoupen londýnským hasičům, kteří provedli další testy. Postup obstál ve všech zkouškách a obdržel atest: ohnivzdorný. – To ukazuje, jak je Bible přesná; je daleko před vědou.
Na oltáři hoří oheň. V polovině výšky oltáře je upevněna mříž. Na ni bylo kladeno dřevo. Zde hořel oheň, který byl zapálen Bohem samým (3. Mojžíšova 9,24).
Na muže znovu padá strach, když kněz pokládá tuk beránka do ohně. Jaký to žár! „Bůh náš je oheň spalující,“ říká Epištola Židům 12,29.
Izraelita hledí s pohnutím do plamenů. Beránek místo něho…
Já jsem zasloužil soud. Ale na kříži visel, vystaven Božímu soudu, Kristus. Bylo to pro Něho hrozné. Byl učiněn „hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm“ (2. Korintským 5,21). Byl v těch třech hodinách hrozné tmy opuštěn Bohem (Matouš 27,46). Zde je na místě tichý dík a velebení.
Když jsme viděli tuto lásku a vykonané dílo, rozumíme také lépe, že pro toho, kdo odmítne Kristův kříž, nemůže být žádná milost; že pro člověka, který nechce tuto oběť přijmout, zůstává už jen trest věčného ohně.
Muž postoupí několik kroků nazpět. Pak vidí pozoruhodný výjev:
Ten velký měděný oltář zápalné oběti…, z něho vystupující plameny…, dým stoupající k nebi…, čtyři rohy na nárožích oltáře… jsou potřené krví,… směřují k nebi,… jako kdyby oltář vztahoval k Bohu ruce,… oltář předkládá Bohu oběť!
Oltář, na němž byla přinesena oběť, je předobrazem Pána Ježíše. Tak jako oltář přinesl oběť Bohu, tak Kristus obětoval Bohu sebe samého. To propůjčilo Jeho oběti cenu: On ji přinesl. Tato obdivuhodná Osoba ji předložila. Tak je třeba rozumět Matouši 23,19: Oltář je více než oběť, neboť oltář posvěcuje oběť. Kristus je všechno: oltář i oběť. On je také knězem, který působí, že oběť vystupuje v plamenech k Bohu: Obětoval sebe samého.
Kříž neznamená jen záchranu pro hříšníka. S křížem je spojeno ještě něco vyššího a vzácnějšího: zjevuje oddanost Syna Otci.
Boží Syn dal sebe samého za nás, ale především dal sebe samého Bohu. Bůh nebyl hříchem ctěn, a nyní chtěl Syn Boha poctít. Dobrovolně dal sama sebe, aby Boha oslavil i ve Své smrti. Když Ten potom jako Bůh skryl Svou tvář před Ním, jenž byl učiněn hříchem, spočíval současně láskyplný pohled Otce na Jeho Synu.
„Proto mne Otec miluje, že já pokládám duši svou (= život),“ říká Pán Ježíš sám v Evangeliu Jana 10,17.
Pocit ulehčení stoupá z nitra Izraelity. Všechny jeho hříchy jsou odňaty. Může odejít svobodný.
Pak se náhle obrátí na kněze: „Ale co když zítra opět zhřeším? Co potom?“ – „Pak musíš opět přijít s obětním zvířetem, kozou nebo ovečkou nebo párem holubů.“ – „A když zhřeším příští týden zas…“ – „Potom musíš opět přinést oběť! Já tu nikdy nebudu se svou prací hotov. Všiml sis, že tu nikde není židle? Na nádvoří ani v příbytku samém není žádná možnost se posadit nebo si odpočinout. Nemohu si nikdy sednout. Nikdy nejsem hotov, nikdy neodpočívám.“
Vysvětlení k tomu najdeme v Epištole Židům 10,11, kde čteme: „A všeliký zajisté kněz přistojí, na každý den službu konaje, a jednostejné často obětuje oběti…“ Proč nemohl ve stánku, který byl jeho pracovištěm, sedět? Protože žil v době Starého zákona, tedy před křížem. Velké dílo vykoupení ještě nebylo vykonáno.
Proto odpočinek ještě nebyl možný.
Bylo přineseno a zabito nesčetně mnoho obětních zvířat. Jen v 1. Královské 8,63 čteme o 22 000 volech a o 120 000 ovcích, které byly zabity při zasvěcování Šalomounova chrámu. A přece nemohla tato obětní zvířata shladit žádný hřích. Epištola Židům 10,4 říká: „Neboť možné není, aby krev býků a kozlů shladila hříchy.“ Ve Starém zákoně hříchy byly odpuštěny a viděli jsme to právě u toho Izraelity. David ve 32. Žalmu plesá: „Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení, a jehož, hřích přikryt jest.“
Ale to vše bylo:
Nebyl tu trvalý pokoj; stále znovu musely být přinášeny nové oběti. A výsledek? Čti dále Epištolu Židům 10,11. Všechny tyto oběti, které byly často obětovány, nemohly nikdy odejmout hříchy.
Proto nebylo ve stánku žádné místo k sedění.
Nyní přichází velký protiklad v Osobě našeho Spasitele a Vykupitele. „Ale tento…,“ říká Nový zákon. „Ale Kristus,“ píše apoštol, „všed jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl“ (Židům 9,12), když předtím „obětoval sebe samého“ (Židům 9,26). „Ale tento, jednu oběť obětovav za hříchy, vždycky sedí na pravici Boží“ (Židům 10,12).
Dříve pozemský kněz – nyní nebeský Kněz,
dříve oběť zvířete – nyní Boží Beránek,
dříve mnoho obětí – nyní jedna Oběť,
dříve se obětovalo často – nyní jednou,
dříve se stálo – nyní On sedí,
dříve nikdy hotov – nyní na věky vykonáno,
dříve nebyl odňat – nyní posvěceni skrze
žádný hřích Jeho oběť,
dříve časné odpuštění – nyní jednou provždy
(Židům 10,10).
Pán Ježíš sedí. Odpočívá. (Židům 1,3; 4,10)1 Na kříži, po třech hodinách hrozného utrpení, zvolal:
„Dokonáno jest!“
Všechno bylo vykonáno. Nic nezbylo kromě toho, aby člověk k Němu přišel. Přišel jako ztracený hříšník. Přišel s upřímností takový, jaký je. Vložil ruku na oběť. Doznal vinu, vyznal hříchy. To je obrácení. „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrný jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ (1. Jana 1,9) Věř v Něho. To znamená: důvěřuj Mu!
A děkuj Mu za dokonalé vykoupení!
Jen věř Jemu, nechtěj víc pochybovat
a nechtěj si pomoci sám,
když Ježíš jen moc má tě zastupovat;
v Něm konec je všem útrapám.
Slyš, slyš, duše, slyš!
Kdo Ježíše na kříži u víře zří,
té chvíle je uzdravený.
Víš, kdo ještě odpočívá? Bůh, Otec. Bůh je dokonale uspokojen a odpočívá v díle, které Syn vykonal na kříži.
Také ty můžeš odpočívat v téže oběti, v níž odpočívá Bůh.
Odpočinku místo blahé!
V srdci mém, hle, sladký klid!
Bůh kde v blahu odpočívá,
smím též odpočinek mít.
Až v nedaleké době budou všichni vykoupení nahoře, nebudou zpívat chválu o sobě. Sami jí nejsou hodni; ale budou zpívat:
Hoden jest
ten Beránek zabitý
vzíti moc, a bohatství,
i moudrost, i sílu,
i čest, i slávu i požehnání. (Zjevení 5,9-12)
„Knězi, mohu se zeptat, proč si ten muž tam tak pečlivě myje ruce a nohy?“
„To je také kněz, jak to můžeš poznat podle jeho bílých šatů a vyšívaného pásu. Musí se umýt, aby jako očištěný kněz mohl vejít do svatyně. Tebe se to netýká. Tobě je vstup do svatyně zakázán, neboť ty jsi jen prostý Izraelita. Není to dovoleno ani Levitům, i když jsou služebníky kněží. Smějí pracovat jen na nádvoří a nosit svatyni a její předměty, když jdeme po poušti. Do svatyně mohou vcházet jen kněží, to znamená synové a potomci Arona, nejvyššího kněze. Protože Bůh je svatý a oni se vždy znovu znečišťují, je přísně nařízeno, že se vždy znovu musejí umývat v umyvadle. Jinak by nebyli čistí a nemohli by Bohu sloužit!
Tak tomu bylo ve Starém zákoně. Pro tohoto Izraelitu nebylo umyvadlo důležité. Nesměl jít dále než k oltáři. Naproti tomu pro kněze bylo umyvadlo velmi důležité. Denně s ním přicházel do styku.
Také pro tebe, jestliže jsi přijal Kristovu oběť, je potřebné. Neboť ty, kteří ji přijali, Bůh nejenom umyl od jejich hříchů, nýbrž učinil je také kněžími. Ve Zjevení 1,5-6 čteme, že Pán Ježíš miluje ty, kteří Mu patří, a učinil je kněžími Svému Bohu a Otci. Nyní tu je všeobecné kněžství věřících. Každé Boží dítě je zároveň i knězem. Nový zákon nezná zvláštní kněžskou kastu a také žádné laiky.
Apoštol Petr říká ve své Epištole věřícím: „I vy… kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí;… jste… královské kněžstvo…, abyste zvěstovali Jeho ctnosti.“ (1. Petra 2,5.9)
Jak to, že tak mnoho pravých křesťanů přece nemá plnou jistotu víry? Poznali, že jsou provinilí a ztracení. Byli u oltáře, u kříže, a, obrazně řečeno, vložili své ruce na oběť. Měli chvíle nebo období, kdy důvěřovali slovům „krev Ježíše Krista, Syna Jeho, očišťuje nás od všelikého hříchu“ (1. Jana 1,7). Možná že také děkovali za spasení. Ano, děkování je důležité, neboť přijetí daru a děkování patří k sobě (viz Koloským 1,12).
Ale najednou kolem nich všechno potemnělo. Ke svému zármutku zpozorovali, že stále ještě hřeší. Zdá se jim, že téměř vše zůstalo při starém. Bylo jejich obrácení opravdové? Do jejich srdce se vkradly pochybnosti.
Musí tedy člověk prožít vždy nové obrácení? Musí vždy znovu prosit o smíření skrze krev? Vždy znovu padat a povstávat? Musí stále zůstávat v nejistotě? Ne, to jistě není podle Božích myšlenek. Zde jde o nedorozumění následkem nepochopení významu oltáře a umyvadla.
Oltář říká nevěřícímu: Umyvadlo říká věřícímu:
Jsi hříšník. Jsi Boží dítě.
Kristovým utrpením a smrtí Ale můžeš se ještě
na kříži je dílo dokonáno. zašpinit hříchem.
Jeho krev přináší věčné Tato pošpinění musejí
smíření každému, být odstraněna vyznáním.
kdo vyzná své hříchy K tomu je Pán Ježíš naším
a věří v Krista. Cena Přímluvcem u Otce.
Kristova díla zůstává Očišťuje naše nohy
věčně platná. umýváním vodou skrze
Dílo nemusí být nikdy Slovo. To potřebujeme
opakováno. vždy znovu.
Umyvadlo je druhý předmět na cestě do Boží svatyně. Bylo naplněno vodou. Co znamená v Písmu voda? Epištola Efezským 5,26 říká, že Kristus očišťuje Církev omýváním vodou skrze Slovo; a u Jana 15,3 čteme: „Již vy čisti jste pro řeč, kterou jsem mluvil vám.“
Voda zde představuje očistné působení Božího slova na člověka.
Když Kristus zemřel, probodl jeden z vojáků Jeho bok kopím, a vyšla krev a voda (Jan 19,34). Krev mluví o smíření, voda mluví o očištění (1. Jana 5,6). Krev smíření je na člověka použita při jeho obrácení. Pak přichází stále se opakující očišťování vodou; o tom mluví umyvadlo.
Když jsme poznali smíření, a potom se poddáváme očišťování vodou (Božím slovem), zmizí všechny pochybnosti v našem životě víry.
Lidé v orientu nenosili boty a ponožky, nýbrž jen sandály. Proto se jim nohy rychle zašpinily, zvláště když se v teplém počasí zapotily. Kromě toho byly cesty mnohem prašnější než dnes. K jídlu nebylo dovoleno ulehnout se špinavýma nohama na polštáře, které ležely kolem stolu. Proto bylo zvykem před jídlem umýt hostům nohy (Lukáš 7,36-50).
V poslední noci před ukřižováním, když se učedníci spolu přeli, kdo by z nich byl největší, umyl Pán Ježíš nohy učedníků. Stal se služebníkem všech. To bylo pro Petra příliš, ale Mistr řekl; „Neumyji-li tebe, nebudeš míti dílu se Mnou.“ (Jan 13,8) A o to zde jde: mít díl s Ním.
Umýváním nohou neobdržíme díl na Něm. Ten obdržíme u oltáře, u kříže. Prakticky v každodenním životě musíme udržovat díl – obecenství, kontakt – s Ním.
Proto se musí věřící stále znovu vracet k umyvadlu, k Božímu slovu. Kdo jde pouští, ušpiní si nohy. Tak i každý věřící je stále pošpiňován zlem, i když si neuvědomuje, že hřeší. Věci, které slyšíme, a hlavně věci, které ve světě vidíme, pošpiňují náš život a poskvrňují nás. I když nedojde k viditelným hříchům, musíme být znovu a znovu očišťováni u umyvadla.
I když se nám nechce tomu věřit, je to Pán Ježíš sám. Působí ve věřících skrze vodu, kterou je Boží slovo.
Buď je slyšíme, nebo je sami čteme. Má sílu odkrývat a osvítit to zlé, které jsme udělali. Písmo svaté je tak čisté a dokonalé, že najednou zjistíme: To nebo ono, co dělám, je zcela špatné!
Tak On působí, abychom se sklonili; přivádí nás k lítosti a k vyznání viny. Jakmile to zlé vyznáme, je nám hned odpuštěno. Pak jsme věřícími, kteří jsou prakticky očištěni.
Toto naše očištění působí Pán Ježíš tím, že je naším Přímluvcem u Otce. V 1. Jana 2,1 a 2 je nejprve řečeno: „Synáčkové moji, toto vám píši, abyste nehřešili.“ To očekává Otec od Svých dětí. Ale ví, že to v praxi vypadá někdy jinak. Proto hned následuje: „Pakli by kdo zhřešil,“ (není jeho situace beznadějná, neboť) – „přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého.“
Několik přátel spolu hovořilo o umývání nohou. První řekl: „Mám zvyk, že se vždy v sobotu večer zamyslím nad tím, co v minulých dnech nebylo dobré. Vyznám to Bohu a mohu začít neděli se šťastným srdcem.“ Druhý jedná jinak: „Já to nedělám v sobotu večer, nýbrž každý den před spaním.“ A třetí má zvyk: „Pokaždé, když něco řeknu nebo udělám, co je zlé, a zpozoruji to, vyznám to ihned anebo alespoň tak rychle, jak to je možné. A když ve mně vyvstane zlá myšlenka, odsoudím ji a vyženu ze svého srdce.“
Kdo z těchto tří jedná nejvíce podle vůle Mistra a zároveň ke svému vlastnímu prospěchu?
Když dítě neposlouchá své rodiče, zůstává přesto jejich dítětem. Narozením se stalo jejich dítětem, a to nemůže být změněno nebo zrušeno. Ale dítě, které bylo nehodné, nemůže být radostné a těšit se z blízkého vztahu ke svému otci – je tu odstup.
Mezi oltářem zápalné oběti a svatyní stálo umyvadlo naplněné vodou.
Zde si museli knězi umývat ruce a nohy, dříve než vešli do svatyně, neboť denním zaměstnáním a chůzí v písku pouště se stále znovu znečišťovali. Aby mohli zůstat v Boží službě, museli se očišťovat u umyvadla.
Tak je tomu nyní s každým věřícím. Ten, kdo poklekl u kříže, je Božím dítětem, je knězem. Ale pokaždé, když se znečistí, musí přijít s vyznáním k Bohu. Tak je vždy znovu očištěn.
Tak tomu je s věřícím, který zhřešil. Zůstává sice Božím dítětem, ale byl neposlušný, není radostný, nemá smělost k modlitbě, nemá obecenství s Otcem. Aby došlo k nápravě, musí svůj hřích vyznat, vyslovit ho před Otcem. K Bohu by neměl přijít jako ztracený hříšník, nýbrž jako dítě ke svému otci.
To je význam umyvadla. Má tedy velký význam pro život křesťana. Napomíná jej, aby chodil opatrně, aby nezarmucoval svého Spasitele a svého Otce. Ale kdykoli upadne a z milosti smí povstat, zakouší pokoj a obnovené obecenství se svým Vykupitelem, a to je něco, co slovy nelze popsat.
Bratře, sestro, neodtahuj své nohy! Dovol Mu, aby je umyl. Jdi do svého pokoje, kde s Ním můžeš být sám k napravení obecenství s Ním! Je zarmoucen, když to neučiníš. Raduje se, když to činíš. Neboť – řečeno se ctící bázní – On není šťastný, když nejsi docela blízko Něho. Otevři Mu cele své srdce! Dovol Mu, aby z něho odstranil vše, co brání tvému pokoji! Pak do tvého života přijde více síly, více požehnání a více ovoce pro Něho!
Jak nepředstavitelně velká je láska Spasitele! Umývání nohou není zrovna příjemná práce. A přesto ji vždy znovu koná. Na zemi byl Služebníkem všech. A stále ještě je naším Služebníkem. Prosí za nás, žije pro nás. Umývání našich nohou jednou přestane. To až budeme u Něho v dokonalosti. Ale i potom bude ve službě pokračovat. I v nebi bude těm Svým sloužit (Lukáš 12,37).
Ohledně umyvadla nejsou udány žádné rozměry. Pochází to odtud, že milost, která očisťuje křesťana na jeho pouti, je nezměrně velká? Žel, že se věřící dopouštějí tak mnoha odchylek a hříchů, že si je ani neuvědomují. Ale Bůh je vždy znovu připraven odejmout zlo, když jsme je vyznali, a opět nás napravit. Jeho láska je bezmezná.
Odkud byla měď pro umyvadlo? Ve 2. Mojžíšově 38,8 čteme, že umyvadlo bylo zhotoveno ze zrcadel žen. Darovaly svá zrcadla na Boží dílo. Tehdy ještě nebylo vyráběno sklo a zrcadla byla z vyleštěné mědi. K čemu sloužila tato zrcadla nejprve? Ženy se v nich prohlížely, možná i obdivovaly. Ale to, co sloužilo jejich marnivosti, bylo nyní použito k lepšímu účelu: darovaly zrcadla Bohu a On je dal roztavit a udělat z nich cenný předmět pro Svůj dům. Vlastně z nich bylo vyhotoveno opět zrcadlo, ale to sloužilo k sebeodsuzování a k tomu, aby pochybení mohla být lépe viděna; neboť v Božím slovu, jehož obrazem je voda, můžeme zkoušet sami sebe a vidět v něm svůj obraz. Chyby, které takto odhalíme, mohou být odstraněny a my očištěni.
Ženy daly svá měděná zrcadla pro Boží dům. Darovali jsme i my už něco Bohu? Bůh nám dal dary a hřivny. Ponecháváme si je pro sebe samotné? Nebo je dáváme k službě Jemu? Když to učiníme, udělá z toho něco krásného. To, co Mu dáš, přetvoří, zušlechtí a použije ke Své chvále a ke Své cti!
Už mnoho kutilů se pokusilo postavit model Stánku ve zmenšeném měřítku, a to podle podrobného popisu všech materiálů, předmětů a měr ve 2. Mojžíšově 25 až 40. Model, jehož fotografie vidíš v této knížce, byl postaven ve Švýcarsku odborníky z různých oborů v měřítku 1:25 podle pokynu Paula F. Kieneho. V muzeu Bible v Amsterodamu stojí velký model (1:7), který byl svého času postaven bohabojným Ds. Schoutenem. U obou modelů bylo použito pravé zlato a pravé stříbro.
Při srovnání některých modelů vidíme malé rozdíly. Například nikdo přesně neví, jaký tvar mělo umyvadlo, a nikdo nezná přesné postavení andělů na slitovnici. To je proto, že máme sice popis, ale nemáme výkres. Mojžíš výkres nepotřeboval: Bůh mu na hoře všechno ukázal (2. Mojžíšova 24).
Pro nás Bůh vypustil vše, co není důležité pro duchovní význam, a dal vše, co považoval pro nás za potřebné, abychom mohli poznat Jeho myšlenky o Jeho domě.
Čtyři koberce nebo přikrývky stánku ležely na sobě.
Zde jsou částečně odhrnuty, abychom mohli každou přikrývku vidět. Jejich barvy mají symbolický význam, který můžeme nalézt v Bibli a který je tam vysvětlen. Mluví o Kristově slávě.