Neznámý

Také Druhý Petrův List je pastýřský List. Apoštol zde plní úkol, který mu Pán svěřil v Janu 21.

Rozdělení Listu

Kapitola 1: Povzbuzení k praktickému životu víry, který má svůj zdroj v křesťanských požehnáních a vede ke slavné budoucnosti.

Kapitola 2: Varování před nebezpečím falešných učitelů v křesťanstvu.

Drahá víra

Povoláni skrze slávu a ctnost

Po oslovení (verše 1 a 2) nám Petr nejprve představuje, co nám Bůh daroval (verše 3 a 4a), aby z toho odvodil naši odpovědnost. Jako bohatě obdarovaní lidé máme vést pobožný život (verše 4b – 7).

Oslovení

Apoštol se nejprve představuje oběma svými jmény: „Šimon“ a „Petr“. Obě mají co činit s jeho osobou.

Šimon představuje to, co byl od přirozenosti, neboť tak se jmenoval před svým obrácením. Také potom ho Pán tu a tam oslovil jeho starým jménem. Tak Petr nikdy nezapomněl, kdo byl kdysi od přirozenosti, totiž hříšník. K tomu si zůstal vědom toho, že po dobu jeho života v něm zůstává hřích.

Ani my bychom neměli nikdy zapomenout, že jsme před svým obrácením byli hříšníci a že v sobě jako věřící ještě máme hřích. Ale Bůh chce, aby se v našem životě už neprojevil. Jak to je možné? Tak, že se považujeme za mrtvé pro hřích (Řím. 6,11.12).

Petr je jméno, které mu dal Pán. Toto jméno v sobě obsahovalo, čím byl po svém obrácení, totiž kamenem na Božím domě.

Z toho se učíme, že vírou v Pána Ježíše jsme přivedeni do nového postavení. Už před Bohem nestojíme ve starém člověku, nýbrž v novém člověku (Ef. 4,22-24).

Jako služebník Ježíše Krista si Petr přál svého zaměstnavatele poslouchat. Pán dává úkoly všem věřícím. My všichni jsme Jeho služebníci. Jak důležité tu je, abychom Ho poslouchali! Jen pak může být naše služba k Boží cti a k požehnání lidí.

Petr byl také apoštol Ježíše Krista. V Efezským 4,11 se učíme, že apoštol je dar od oslaveného Pána. Tu v popředí více stojí zvláštní služba. Z Galatským 2,8 poznáváme, že apoštol je také Bohem daný úřad. Tak apoštolové měli osobní, úřední autoritu.

Verš 1b: … těm, kteří stejně vzácnou víru s námi obdrželi skrze spravedl- nost …

Z kapitoly 3,1 víme, že Petr oba Listy psal stejným adresátům. Byli to lidé s židovským původem. Vírou v Pána Ježíše obdrželi vzácnou křesťanskou pravdu víry.

Tito věřící z izraelského národa obdrželi křesťanskou pravdu skrze Boží „spravedlnost“. Jak tomu máme rozumět? Bůh dal Izraeli určitá zaslíbení. Ale zavržením a zabitím Pána Ježíše byly tyto sliby odloženy na pozdější čas. Bůh je všechny v budoucnosti splní.

Ale v době mezi tím jedná Bůh spravedlivě, když lidem z izraelského národa, kteří věří v Pána Ježíše, plní svá zaslíbení duchovním způsobem, když jim dává křesťanské požehnání. U nás to je jiné: My jsme křesťanský podíl obdrželi jen z milosti.

Nyní Petr mluví krátkými a hutnými slovy o Ježíši Kristu, skrze něhož jsme obdrželi tu vzácnou pravdu víry. Nazývá Ho Bohem a Spasitelem a tím představuje dvě skutečnosti Jeho Osoby, které Izraelitům už mohly být známé ve Starém zákoně.

Ježíš Kristus, zaslíbený Mesiáš, je Bůh. To je předpověděno ve 2. Žalmu: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.“ (Žalm 2,7) Pán Ježíš je Bůh, protože byl zplozen skrze Ducha Svatého.

Petr také věděl, že Pán Ježíš je věčný Boží Syn. Sám učinil tu slavnou výpověď: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ (Mat. 16,16) Ale zdá se nám, že se této myšlenky chápe teprve v kapitole 1,17. Zde nám chce sdělit: Pán Ježíš je skrze zplození Duchem Svatým Boží Syn.

Izaiáš nám v 43. kapitole velmi pěkně ukazuje tyto tři pohledy na Spasitele:

c) Jmenuje se Ježíš

Jméno Ježíš ukazuje na Jeho život jako dokonalého člověka na zemi. Před narozením řekl anděl Josefovi: „Nazveš jméno jeho Ježíš.“ (Mat. 1,21) Ježíš zde žil jako pravý, bezhříšný člověk ustavičně k Boží radosti. Jeho životní cesta byla poznamenána utrpením, ale nic Ho nezadrželo od toho, aby v každé situaci byl poslušný Boha.

Jako Kristus je na jedné straně ten zaslíbený Mesiáš, a na druhé straně oslavený člověk po Boží pravici. Petr se zde pravděpodobně odvolává více na to první. Druhé je především Pavlovým tématem.

Verš 2: Milost a pokoj ať se vám rozhojní v poznání Boha a Ježíše, našeho Pána.

Nyní nám Petr přeje milost a pokoj pro každodenní život. Chce, aby se tyto dva prvky při nás rozhojňovaly. Jak to je možné? Když se náš pohled víry ve všedním dnu obrací na Boha a Pána Ježíše v nebi. Odtud dostáváme pomoc pro cestu víry a pokoj pro své srdce.

Co nám Bůh daroval

Ve verši 3 a až do poloviny verše 4 je nám nejprve sděleno, co nám Bůh všechno daroval. V návaznosti Petr oslovuje naši odpovědnost (verše 4b-7). To je způsob Božího jednání v křesťanské době.

Zásada zákona zní: Člověk má něco udělat, aby něco obdržel. Křesťanská zásada je obrácená: Bůh nás bohatě obdaroval, abychom se z toho radovali a čerpali z toho sílu pro život k Jeho cti.

Verš 3a: Poněvadž nám jeho božská síla darovala všechno k životu a k pobožnosti …

Bůh nás při našem obrácení vybavil vším, co potřebujeme, abychom mohli vést křesťanský život. Jeho božská síla je zdroj nebo původ naší životní praxe. Křesťanský život má dvě stránky. Petr je zde nazývá život a pobožnost.

a) Život je skrytý styk s božskými Osobami. Pěstujeme praktické obecenství s Bohem Otcem a s naším Pánem Ježíšem Kristem.

b) Pobožnost je více vnější chování před lidmi. Pobožnost znamená zbožnost. V našem životě má tedy být vidět pravá bohabojnost. Tak je tomu tehdy, když přivádíme Boha do každodenních situací.

Tyto dvě stránky můžeme srovnat s hodinami. Hodiny se skládají ze dvou podstatných částí: ze strojku a z ciferníku. Strojek představuje vnitřní život s Bohem a ciferník s ručičkami viditelný život při práci, v rodině a mezi Božím lidem. Obojí je důležité. Aby bylo možné na hodinách odečítat čas, musí hodinový strojek fungovat a ciferník s ručičkami musí být celý. Tak také je neporušené obecenství s Bohem i správné jednání před lidmi důležité, aby náš život probíhal k Jeho cti.

Vlastníme tedy vše, abychom v praxi mohli žít podle Boha a šťastně. Bůh nám to „daroval“. To je více než „dát“. Obdaroval nás tím z radosti svého srdce.

Bůh „nás povolal skrze slávu a ctnost“. Co znamená tato věta? Bůh by chtěl, abychom zde na zemi žili k Jeho cti. K tomu nás určil nebo povolal. Ale představuje nám dvě pohnutky, které nás k tomu mají v denním životě vést: slávu a ctnost. Sláva je cíl cesty a ctnost se rozvíjí na cestě k němu.

Na Gotthardu používá SBB pro vlakovou jednotku často dvě lokomotivy, aby mohla překonat stoupání. Dříve je řadili jednu na začátek a druhou na konec. Tak byly vagony jednou lokomotivou taženy a druhou tlačeny.

Tato ilustrace nám pomůže porozumět, jak nás Bůh podporuje skrze slávu a ctnost na cestě víry. Představuje nám slávu jako náš cíl. Ta nás „táhne“ kupředu. Všichni bezpečně přijdeme k cíli. To je jisté. Tato budoucí sláva ozařuje každý den naší cesty zde na zemi. Povzbuzuje nás, abychom i v těžkých a strmých úsecích cesty šli statečně kupředu. Ctnost je schopnost nebo duchovní energie, kterou nám Bůh dává, abychom na cestě mohli překonávat překážky. Tak nás ctnost na naší cestě „tlačí“ kupředu, abychom v Boží bázni a rozhodnosti následovali Pána Ježíše.

Duchovní energii nemáme sami ze sebe, nýbrž ta přichází z „drahých a největších zaslíbení“, která nám Bůh daroval. Petr zde pravděpodobně myslí na dva nejdůležitější Boží dary:

Motor auta mu dává schopnost jet a pohonná látka je prostředek síly, aby se auto vůbec pohnulo kupředu. Tak tomu je i s námi křesťany. Motor je obrazem nového života, který jsme obdrželi, a pohonná látka ilustruje sílu Ducha Svatého, který přivádí tento život k rozvinutí.

Rozumíme nyní, že skrze drahá zaslíbení se v našem životě vyvíjí duchovní energie.

Život k Boží cti

Ty vysoké dary, které nám věřícím křesťanům Bůh dal, nás činí schopné a odpovědné vést život k Jeho cti.

Verš 4b: … abyste se skrze tyto stali účastníky božské přirozenosti, kteří jste utekli zkažení, které je ve světě skrze žádost, …

Novým narozením jsme se zásadně stali účastníky božské přirozenosti. Ale Petr, pastýř, myslí na naši praxi. Chce, abychom se ve všedním dnu prakticky stali účastníky této přirozenosti. To znamená, že v praxi svého života ukazujeme něco z Boha. Apoštol Pavel vyjadřuje totéž jinými slovy. Nazývá nás „lidmi Božími“ (1. Tim. 6,11), kteří jako Jeho představitelé ukazují lidem kolem sebe, kdo je Bůh. To šlechtí náš život ve všedním životě. Každé ráno na to smíme myslet: Dnes smím opět představovat něco z tohoto velkého Boha, který je světlo a láska.

Při svém obrácení jsme utekli zkažení. S vědomím této zásadní skutečnosti máme každý den s Boží silou vést čistý život.

Verše 5-7: … a tak právě proto ale použijte všechnu píli a dodávejte ve své víře ctnost, v ctnosti ale poznání, v poznání ale zdrženlivost, ve zdrženlivosti ale vytrvání, ve vytrvání ale pobožnost /zbožnost/, v pobožnosti ale bratrskou lásku, v bratrské lásce ale lásku.

Aby v našem životě bylo vidět něco z velkého Boha, je nutné, abychom byli pilní. Opak by byla lenivost. I pro duchovní život platí: „Jdi k mravenci, lenochu, shlédni cesty jeho, a staň se moudrým.“ (Přísloví 6,6) Tato malá zvířátka jsou neúnavně činná. Totéž platí pro nás, abychom s horlivostí vedli život víry. Tuto duchovní píli má vyznačovat osm znaků:

Vírou zde není míněna důvěra v Zachránce při obrácení, nýbrž praktický život víry vykoupeného. Každý den mají neviditelné božské Osoby být pro nás skutečností. Pěstujeme vztah víry s Bohem a Pánem Ježíšem. Tento skrytý styk s Bohem je výchozím bodem každé praxe podle Boha. Na to musíme každý den vynaložit píli.

Po víře následuje ctnost. Bůh by chtěl, abychom procházeli všemi těžkostmi a překonávali všechny překážky s duchovní rozhodností. Těžkosti v povolání, v rodině nebo v místním shromáždění nás mohou zadržovat na cestě víry. Jak je dobré, když potom s rozhodností srdce prohlásíme: Přes všechno, co se staví proti, chci následovat svého Pána a zůstanu u Něho!

Duchovní píle rozvíjí vedle ctnosti také poznání. Potřebujeme světlo od Boha, abychom svoji energii nepoužívali pro něco chybného. Naše dobře míněné vlastní myšlenky a představy o osobním a společném křesťanském životě nás mohou v praxi zavádět. Používáme pak svou sílu pro něco, co nemá Boží souhlas. Proto je poznání z Božího slova pro správnou životní praxi nadmíru nutné.

Duchovní píle k tomu dává vzniknout zdrženlivosti nebo sebeovládání. Je těžší ovládnout sebe než druhé. Jako otcové máme možná schopnost vést svoji rodinu, ale jak je to se sebeovládáním? Náš život nemá určovat ani naše svévole, ani naše žádosti, nýbrž vůle Pána. To nalézá své použití i ve službě pro Pána a v životě shromáždění.

Naše píle se má ale také vyznačovat vytrváním. Bůh chce, abychom zůstávali na tom místě a v tom úkolu, kam nás postavil. Je tu velké nebezpečí, že od toho prostě utečeme, když to začne být obtížné. Ve většině případů je Boží vůlí, abychom v těžké situaci vytrvali. K tomu je zapotřebí mnoho vnitřní síly, avšak Pán nám ji chce darovat. Pavel v Koloským 1,11 spojuje vytrvání s radostí. To jde ještě o krok dále: Ne se vzdycháním, nýbrž s radostí máme zůstávat na tom místě, kam nás Bůh postavil, i když to je těžké!

Po vytrvání následuje pobožnost. To je skutečná zbožnost ve všední den. Naše slova a naše činy mají nést znaky pravé bohabojnosti. Mluvíme a jednáme potom s vědomím, že Bůh všechno vidí a posuzuje. Svým chováním se Mu chceme líbit.

Duchovní píle rozvíjí také bratrskou lásku. Bratrská láska je znakem nového života. Když se setkají věřící lidé, mají se rádi, protože mají téhož Pána a Spasitele.

Když se v našem životě rozvíjí božská láska, je vidět něco z Boží přirozenosti, neboť Ten miluje, aniž by viděl v předmětu lásky něco lásky hodného. Tak nás Bůh miloval, když jsme byli ještě hříšníci (Řím. 5,8). Tato láska nás vede k tomu, abychom ztraceným lidem poukazovali na Spasitele. Překonává také všechny těžkosti u věřících.

Z Boží milosti se duchovní píle může ukazovat v naší životní praxi těmito osmi znaky. Máme dbát na všech osm a uskutečňovat je, aby byl náš život víry vyvážený.

Vejití do věčného království

V tomto oddílu se Petr pětkrát odvolává na zmíněných osm znaků, a tím zdůrazňuje jejich důležitost v praxi našeho života víry. Pán chce, abychom je uskutečňovali ve známosti o Božích zaslíbeních, aby tak charakterizovaly náš duchovní život.

1) „Jestliže tyto věci při vás jsou …“ (verš 8) – Jestliže se tyto znaky ukazují v životě křesťana, pak je jeho duchovní stav dobrý.

2) „U kterého tyto věci nejsou…“ (verš 9) – Jestliže tyto vlastnosti chybějí, pak je duchovní stav špatný.

3) „Když tyto věci činíte …“ (verš 10) – Praktické uskutečňování těchto znaků má účinky na nynější i budoucí život.

4) „Proto se budu starat, abych vám tyto věci vždy připomínal.“ (verš 12) – Službou pastýřů a učitelů je nám stále znovu poukazováno na důležitost těchto vlastností.

5) „Abyste se po mém odchodu vždy byli schopni na tyto věci rozpomínat.“ (verš 15) – Četbou Božího slova si můžeme tyto znaky vždy znovu vštěpovat.

Dobrý duchovní stav křesťana

Verš 8: Neboť jestliže tyto věci při vás jsou a rozhojňují se, tu vás postaví ne lenivé ani bez ovoce ve vztahu k poznání našeho Pána Ježíše Krista.

Uskutečňování těchto osmi vlastností tvoří podle Božích myšlenek normální stav věřícího. Jsou-li v praxi našeho života a rozhojňují se, dokazují, že jsme ve víře zdraví. To se vyznačuje trojím:

a) Nejsme leniví, nýbrž zasazujeme se o Pána a Jeho věc.

b) Nejsme bez ovoce. V našem životě rostou a zrají plody pro Boha. Pán Ježíš o tom mluví také: „V tom je oslaven můj Otec, že přinášíte mnoho ovoce.“ (Jan 15,8)

c) Vše v našem životě je ve vztahu k Pánu Ježíši. Protože oči našeho srdce jsou obráceny na Něho, rosteme v poznání Jeho Osoby. Naše srdce jsou Jím naplněna a náš život je Jím charakterizován.

Špatný stav křesťana

Verš 9: Neboť u kterého tyto věci nejsou, ten je slepý, krátkozraký a zapomněl na očištění svých dřívějších hříchů.

Žel, že je také možné, že těchto osm vlastností v našem životě chybí. Kde toho je příčina? V našem zásadním nasměrování života: Nejsme v souhlasu s Ježíšem Kristem, nýbrž žijeme sobecky. Jestliže těch osm znaků při nás není, dokazuje to trojí:

a) Ztratili jsme z očí Pána Ježíše. Jsme slepí pro Jeho slavnou Osobu.

b) Ztratili jsme z očí cíl. Jsme krátkozrací a zaměstnáváme se jen přítomností.

c) Ztratili jsme z očí dílo vykoupení. Očištění od našich dřívějších hříchů už na nás nepůsobí. Zapomněli jsme, jak velká je Boží milost, která nás vykoupila a odpustila nám všechny hříchy!

Naše povolání a vyvolení

Verš 10a: Proto se, bratři, tím více snažte upevňovat svoje povolání a vyvolení; …

Bůh nás vyvolil před založením světa. Povoláním nás dosadil do křesťanského postavení. Obojí je pro nás v Bohu pevné a jisté. Avšak v našich myšlenkách a v našem srdci to musí být zachováváno čerstvé. Jak je to možné?

Tyto tři duchovní činnosti zmiňuje Pavel v Koloským 3,16.17. Naše radost z Božích darů nás motivuje, abychom uskutečňovali těch osm vlastností. Jen tímto způsobem se nám podaří vést v duchovní svobodě život k Boží cti.

Pozitivní účinky

Když tímto způsobem ve všedních dnech pro Boha žijeme, má to dva důsledky: jeden pro nynější život a jeden pro budoucnost.

Bůh nám dal všechny prostředky pomoci, abychom neklopýtali (Judy 24). Ale víme z Božího slova – a z vlastní smutné praxe, že klopýtáme často (Jak. 3,2). Petr nám nyní ukazuje, jak ve všedním dni nepřijít k pádu a nehřešit: Ne tím, že se postavíme pod zákon, nýbrž když v prožívání křesťanských požehnání žijeme z lásky k Pánu v pobožnosti a lásce!

Verš 11: Neboť tak vám bude bohatě dáno vejití do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Apoštol nyní obrací náš pohled do budoucnosti. Mluví o věčném království. Co tím myslí? Je to nebeská část tisíciletého království. Do tohoto okruhu vejdeme jako křesťané, když se s Pánem Ježíšem zjevíme v moci a slávě. Tam už po uplynutí 1000 let nenastane pro nás žádný otřes, nýbrž přímé převedení do věčného stavu (Žid. 12,28). Proto je zde nazváno věčným královstvím.

Do tohoto království vejdou všichni znovuzrození křesťané. To je jisté. Avšak zde jde o to, jak vejdeme: buď s velkou nebo s malou odměnou (Luk. 19,16-19)! Jsme-li z Boží milosti Pánu věrní, bude naše vejití požehnané. Jestliže nám ale pro naše selhání chybí věrnost, bude naše vejití skromné.

Připomínat křesťanskou pravdu

Verš 12: Proto se budu starat, abych vám tyto věci vždy připomínal, ačkoli je víte a jste upevněni v přítomné pravdě.

Zde se zjevuje Petrovo pastýřské srdce. Měl starost o věřící, které Pán svěřil jeho péči (Jan 21,15-17). Chtěl jim stále připomínat těchto osm znaků praktického života víry. To pro ně nebylo žádné nové sdělení. Ale připomínka je povzbudila, aby tyto vlastnosti každý den uskutečňovali.

Verš 13: Považuji to však za správné, dokud jsem v tomto stánku, abych vás připomínáním probouzel, …

Petr nyní mluví o možném nebezpečí: Vzhledem k vzácné křesťanské pravdě se můžeme stát ospalými. Ví, o čem mluví, neboť to sám na hoře prožil, když Pán Ježíš byl proměněn. Přes tuto působivou slávu musel bojovat se spánkem (Luk. 9,32).

Nedaří se nám také někdy stejně? Ačkoli víme některé věci o slavné Osobě Ježíše Krista, přece duchovně usínáme. Proto máme stále znovu zapotřebí, abychom byli ve svých srdcích vyburcováváni. Připomenutí vzácné křesťanské pravdy, jejímž středem je Pán Ježíš Kristus, nás probudí.

Petr chtěl vykonávat svůj úkol pastýře, „dokud byl v tomto stánku“. Byl zde jen na přechodnou dobu, brzy zem opustí. Ale dokud ještě žil, staral se o Boží stádo.

Tak jako Pavel srovnává Petr své tělo se stánkem. Zatím co Pavel nám tím chce vysvětlit, že máme slabé a chatrné tělo (2. Kor. 5,1), Petr nám ukazuje, že každá služba věřícím je časově omezená. Bůh nám dává své služebníky jen pro určitou dobu.

Verš 14: … poněvadž vím, že odložení mého stánku se stane brzy, jak mi to také oznámil náš Pán Ježíš Kristus.

Verš 15: Chci se ale vynasnažit, abyste si také vždycky po mém odchodu mohli připamatovávat tyto věci.

Moc a příchod našeho Pána

Všeobecné myšlenky k Božímu království

Boží království bylo oznámeno už ve Starém zákoně. V Novém zákoně je nazýváno Božím královstvím nebo královstvím nebes. Začalo příchodem Pána Ježíše na zem (Luk. 17,21) a přestane s koncem tisíciletého království (1. Kor. 15,24). Království má dvě velké fáze, které se od sebe jasně liší.

První fáze království je charakterizována tím, že Pán je zavržen a že Jeho učedníci musejí trpět. Tato fáze trvá od prvního příchodu Pána až k Jeho příchodu ve slávě a dělí se opět na tři epochy:

Druhou fází je tisícileté království a je charakterizováno tím, že Pán Ježíš bude na zemi uznán jako Král a Jeho učedníci budou s Ním sdílet radost a vládu v království pokoje.

Kristus se zjevuje v moci a slávě

Verš 16a: Neboť jsme vám neoznámili moc a příchod našeho Pána Ježíše Krista tak, že bychom následovali vymyšlené báje, …

V první fázi království Bůh všeobecně nezasahuje svou mocí, aby osvobodil svůj lid z pronásledování a utrpení. Bible ukazuje tuto skutečnost různými příklady:

A tak mnoho věřících v průběhu času zakusilo pro svou věrnost odpor, snášeli nespravedlnost a utrpení, aniž by Bůh mocně zasáhl.

Tato skutečnost nám někdy dělá těžkosti. Chtěli bychom Pána věrně následovat a prožíváme přitom odpor světa. Trpíme a ptáme se, proč Bůh nezasáhne. Petr tomuto problému zde čelí tak, že vede náš pohled k budoucnosti: Den moci a příchodu našeho Pána Ježíše Krista nastane! Když se zjeví, aby zřídil své království, dojde k velkému obratu:

Náš Pán Ježíš Kristus je Osoba, která se jednou zjeví v moci a slávě. Vlastníme Jej jako Boží dar a v našem životě je už nyní skrze víru skutečností (1. Pet. 1,8).

Verš 16b: … nýbrž jako takoví, kteří jsme se stali očitými svědky jeho slavné velikosti.

Petr zde vlastně říká: Nevyprávíme vám pohádky, když vám sdělujeme tyto budoucí události. Naopak, on byl s Jakubem a Janem očitým svědkem, když jim Bůh na hoře dal předem pohlédnout na budoucí slavnou velikost Pána Ježíše. Tento výjev je nám popsán ve třech Evangeliích.

a) V Matouši 17,2 čteme: „Byl před nimi proměněn. Jeho tvář zářila jako slunce, jeho šaty ale zbělely jako světlo.“ Srovnání Jeho zářící tváře se sluncem ukazuje na Jeho slávu jako Krále Izraele. K tomu Matouš vyzvedá, že Jeho šaty zbělely jako světlo. To ukazuje na to, že s Jeho slavným zjevením přijde na zem božské světlo. Následek toho bude, že „země bude plná známosti Hospodinovy, jako vody pokrývají moře“ (Iz. 11,9).

b) Marek vypravuje: „Byl před nimi proměněn. Jeho šaty se rozzářily a velmi zbělely, tak jak je žádný bělič na zemi nemůže vybělit.“ (Marek 9,2.3) Marek klade důraz na absolutně bílé šaty Pána Ježíše. Tím vede naše myšlenky k dokonalosti a čistotě Pána v Jeho službě. Tak jako ve svém životě na zemi, tak bude Jeho služba i v Tisíciletém království dokonalá a slavná.

c) Lukáš to líčí takto: „Když se modlil, vzhled jeho tváře se změnil a jeho oděv se stal bílým, zářícím.“ (Luk. 9,29) Tím Lukáš ukazuje na proměnu: Z trpícího se stane oslavený člověk. Kdysi se mnozí děsili vzhledu Muže bolesti, ale brzy lidé úžasem nad Jeho slavným zjevením zavřou ústa (Iz. 52,14.15).

Těmito třemi zprávami získáváme dojem o budoucí slavné velikosti Pána, o které zde Petr vydává svědectví.

Kristus dostává čest a slávu

Jeho slavná velikost na hoře je obrazem cti a slávy, kterou obdrží od Boha, Otce, při svém budoucím zjevení. Tyto dva výrazy nalézáme častěji pospolu. V Listu Židům 2,9 čteme, že je „slávou a ctí korunován“. Čest je to, co obdrží při svém zjevení. Všichni lidé Jej budou ctít, když před Ním skloní svá kolena a uznají Jeho vládu. Sláva je to, co bude vyzařovat. Boží vlastnosti, jako je spravedlnost a pokoj, budou skrze Něho vyjádřeny.

Verš 17b: … když z nádherné slávy k němu zazněl hlas: „Tento je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení.“

Oblak na hoře je zde nazván nádhernou slávou (Luk. 9,34.35). Je to zvláštní oblak. Vyznačuje Boží přítomnost, která vždy svědčí o slávě. Tento oblak je tedy místo, kde je Bůh přítomen. Možná že dokonce smíme říci: Je to věčné místo Božího přebývání, dům Otce. Tento dům je nestvořené nebe, je to tam, kde Bůh věčně bydlí.

Můžeme tedy říci, že na hoře z domu Otce zazněl hlas. Otec mluví o svém Synu. Co o Něm říká?

a) Tento je můj milovaný Syn

Tento Otcův výrok má velkou hloubku. Bůh Otec prohlašuje, že Pán Ježíš je věčný Boží Syn, bez začátku a bez konce. On je ten jednorozený Syn, který je v lůně Otce (Jan 1,18). Dále je v těchto slovech také vyjádřeno, že Otec miluje Syna. Tento proud lásky proudí nepřetržitě od Otce k Synu.

Milovaný Syn Otce obdrží v budoucím království čest a slávu. Toto spojení mezi domem Otce a královstvím nalézáme i v Koloským 1. Tam apoštol Pavel mluví o „království Syna jeho lásky“ (Kol. 1,13). Výraz „Syn jeho lásky“ ukazuje na atmosféru domu Otce, zatím co „království“ ukazuje veřejnou vládu.

b) V Něm jsem nalezl zalíbení

Ježíš Kristus, Boží Syn, jenž vždy má Otcovo zalíbení, bude v budoucnosti veřejně oděn ctí a slávou. Otec se bude starat o to, aby celé stvoření ctilo tuto slavnou Osobu.

Verš 18: A tento hlas jsme slyšeli zaznít z nebe, když jsme s ním byli na té svaté hoře.

Ti tři učedníci: Petr, Jakub a Jan byli nejen očitými svědky (verš 16), nýbrž i svědky, kteří naslouchali vlastníma ušima (verš 18). Viděli slavnou velikost Pána Ježíše a slyšeli Otcova slova. To, co viděli, se týká slávy Pána Ježíše ve vesmíru. To, co slyšeli, se týká slávy domu Otce. Je důležité, abychom tyto dva okruhy rozlišovali. Ale v Osobě Pána Ježíše jsou spolu velmi úzce spojeny. Neboť Ten, jenž bude Pánem v království, je milovaný Syn Otce.

Nevíme, na které hoře k tomuto výjevu došlo. Bible mluví jen o vysoké a svaté hoře. Nalézali se odděleni od světa ve svaté atmosféře a prožili tam náhled předem na budoucí slávu.

Prorocké slovo

To, co ti tři učedníci na hoře proměnění viděli, proroci Starého zákona ohlašovali. Stále znovu se zmiňovali o dnu, ve kterém Pán přijde k moci, aby odstranil nepravosti, aby odměnil věrné a aby zřídil svou absolutní vládu. Tímto pohledem předem na svaté hoře Bůh toto prorocké slovo potvrdil, abychom je tím pevněji vlastnili.

Verš 19b: … na které když dbáte, dobře činíte, jako na lampu, která svítí v temném místě, …

Děláme dobře, když dbáme na toto prorocké slovo. Proč? Máme uspokojovat svou zvědavost ohledně budoucích událostí nebo zvětšovat své vědění? Ne, Bůh má jiný úmysl. Prorocké slovo na nás vykonává mravní vliv. Když poznáváme, co Pán v budoucnosti odmění a co potrestá, pak se ve svém životě podle toho zařídíme.

Prorocké slovo je lampa, která svítí v temném místě. Žijeme v temné době, protože Pán Ježíš je nepřítomen a svět je v duchovní tmě.

Brzy se na této zemi rozbřeskne den Pána. Pán Ježíš se zde zjeví v moci a slávě a nastoupí svoji vládu. Pak bude vše postaveno do božského světla a každý Ho bude muset uznat jako Pána. My Jej budeme doprovázet a budeme s Ním vládnout. Pak bude země plná známosti Pána.

Avšak Petr by chtěl, aby se ten den rozbřeskl už nyní v našem svědomí. Jak se to stane? Tím, že nad sebou uznáme Ježíše Krista jako Pána. Potom žijeme ve světle Jeho přítomnosti a podřizujeme se Jeho vůli. Přitom je třeba pomyslet na jedno: Jestliže Pán Ježíš není Pánem nad všemi okruhy našeho života, pak vůbec není naším Pánem. V povolání, ve volném čase, o prázdninách, v manželství, v rodině, v Božím lidu by On chtěl mít hlavní slovo. K tomu je z naší strany nutné rozhodnutí srdce a každodenní podřizování se. Avšak smíme vědět: Následujeme dobrotivého Pána!

Jitřenka je symbolické označení Pána Ježíše a mluví o tom, čím On je pro církev (Zj. 22,16). Ježíš Kristus opět přijde, aby nás odtud vzal a přivedl nás do nádherné slávy, do domu Otce. Tam Ho budeme vidět a hledět na Otcovu lásku k Synu. Pak už nebudeme myslet na sebe, nýbrž budeme se klanět Otci a Synu. To je vlastní křesťanská naděje, která nebyla známá ve Starém zákoně a jde přes prorocké slovo.

Avšak jitřenka smí vzejít již nyní v našich srdcích. Čím více naše srdce naplňuje Jeho slavná Osoba, jak stojí ve vztahu k Jeho milované církvi, tím silnější se stává naše touha po Něm a po Jeho příchodu k uchvácení.

a) Jitřenka ukazuje na to, že Pán Ježíš přijde k uchvácení, aby nás vzal do domu Otce (Jan 14,3). Tam bude náš domov. Sláva, která nás tam čeká, bude převyšovat slávu království. To je zřejmé z Pavlových slov ke králi Agrippovi. Vyprávěl mu svůj příběh obrácení a prohlásil: „Viděl jsem uprostřed dne na cestě, ó králi, světlo z nebe, které převyšovalo jas slunce.“ (Sk. 26,13) Toto světlo, které září jasněji než slunce, je Pán Ježíš ve spojení s církví.

b) Rozbřesk dne, když vzejde slunce spravedlnosti, ukazuje na příchod Pána v moci a slávě. Pak pro Izrael zřídí království a s námi bude vládnout nad celým vesmírem. Jeho vláda bude ve spravedlnosti a v pokoji. Pak bude ode všech lidí ctěn a uznáván.

Bůh je autorem Bible

Verš 20: … toto nejprve vědouce, že žádné proroctví Písma není vlastního výkladu.

Petr nyní přechází od prorockého slova k celé Bibli a chce nám ukázat, jak jí můžeme správně rozumět. „Žádné proroctví Písma není vlastního výkladu.“ To znamená, že nesmíme vykládat jednotlivá místa Bible, jak chceme. Výroky Božího slova musíme vždy vidět v souvislosti a mít v zorném poli celý „obraz zdravých slov“, celé panorama Svatého Písma.

Boží slovo se vzájemně vykládá. Evangelia vrhají světlo na Listy a Listy opět dávají porozumění pro Evangelia. Celý Nový zákon objasňuje obrazy Starého zákona a Starý zákon ilustruje pravdy Nového zákona. Proč tomu tak je? Protože autorem této celé obdivuhodné knihy je Bůh. Ačkoli k napsání této knihy použil zcela rozdílné nástroje, má Bible jen jeden cíl: Krista a Jeho slávu.

Verš 21: Neboť proroctví nikdy nevzešlo z vůle člověka, nýbrž svatí Boží lidé mluvili, puzeni Duchem Svatým.

Co je zapsáno v Bibli, nevyvěrá z vůle nebo fantazie člověka. Ne, Bůh, Duch Svatý, inspiroval „svaté Boží lidi“. Psali slovo za slovem to, co jim Duch uložil. Působivý důkaz pro to nám dává 1. Petra 1,10. Proroci Starého zákona psali, inspirováni skrze Ducha, o naší záchraně, aniž by této skutečnosti opravdu rozuměli. To jasně ukazuje, že tyto myšlenky přišly od Boha a nevyšly z jejich vlastního přemýšlení.

Bible má tedy božský původ, ačkoli Duch Boží použil za nástroje k jejímu napsání lidi. To chtějme vírou pevně držet. Neboť Boží nepřítel se pokouší v našich srdcích stále znovu probouzet pochyby o dokonalosti a božském původu této knihy. Proto musíme svá srdce v této důležité základní pravdě upevnit: Bůh sám napsal tuto slavnou Knihu!

Hřích v křesťanském svědectví

Petr nám v této kapitole ukazuje, jak se rozvíjí zlo v křesťanském svědectví. To, co zde předpovídá, se v průběhu staletí stalo smutnou skutečností.

Způsob, jakým Petr před tímto zlým vývojem varuje, je pozoruhodný. Někdy mluví obrazným způsobem. Tu a tam činí srovnání se zvířaty nebo věcmi v přírodě. Uvádí také příklady z Bible. Nakonec vyjadřuje svou ošklivost nad těmito zlými lidmi pomocí přísloví.

Petr nás varuje před svůdci v křesťanském svědectví, když ukazuje na jejich hřích. Ten je zvlášť závažný, protože tito lidé dávají svému konání křesťanský nátěr. Je třeba tyto nebezpečné vlivy poznat, abychom se od nich distancovali. Zároveň mají mít tato varování vliv na náš osobní život.

Falešní učitelé

Jejich hřích

Verš 1: Byli ale také falešní proroci mezi lidem, jako i mezi vámi budou falešní učitelé, kteří budou potají zavádět zkázu přinášející sekty a zapírat Panovníka, který je vykoupil, a sami sobě přivodí rychlou záhubu.

Bůh stále znovu posílal proroky se sdělením k izraelskému lidu. Tímto způsobem vyučoval Izraelity, aby věděli, jak mají v různých situacích jednat. To se nelíbilo nepříteli. Proto napadal Boží lid tím, že se ho snažil svést skrze falešné proroky. Ti tvrdili, že přicházejí od Boha, ale ve skutečnosti byli nástroji Satana. Napodobováním klamali příslušníky svého národa.

Útoky nepřítele v křesťanském svědectví nejsou jiné. Bůh dal věřícím učitele, kteří jim vysvětlují Boží slovo a zvláště Kristovo učení. To je nadmíru důležité, aby náš život víry stál na dobrém základě. Avšak nepřítel není nečinný. Uvádí do křesťanského svědectví falešné učitele, kteří zlým učením páchají velké škody.

Přitom je třeba poznamenat: Každá životní praxe vychází z učení. To platí jak pro dobré, tak pro zlé. Boží učení působí dobré jednání podle Boha. Převrácená učení naproti tomu vedou k hříšnému životu.

Falešní učitelé „uvádějí zkázu přinášející sekty“. Nejde tedy o rozdílnost názorů ohledně některých praktických otázek života víry, nýbrž o útoky na Osobu a dílo Pána Ježíše. Přitom postupují velmi lstivě. Nenapadají božské skutečnosti přímo. Možná, že prostě zamlčují některou biblickou pravdu nebo ji zpochybní. K tomu nepůsobí na veřejnosti. Vskrytu se pokoušejí odvrátit srdce od pravdy. Boží slovo nám tuto taktiku oznamuje, aby nás před nimi varovalo. Máme být bdělí!

Falešní učitelé „zapírají Panovníka, který je vykoupil“. Co tím je míněno? K porozumění tomuto výroku nám pomůže 20. verš naší kapitoly. Zvěstování moci a čistoty Pána Ježíše skrze apoštoly učinilo na tyto lidi dojem. Proto se vzdali nejhorších hříchů a formálně se připojili ke křesťanům. Příkladem toho je kouzelník Šimon (Sk. 8,9-13). Ale nedošlo u nich k obrácení. Nepoddali se Kristu, tomu od Boha určenému Panovníkovi (Sk. 2,36). Neuznali Jeho autoritu, ačkoli On má nárok být Pánem všech křesťanů. V tomto smyslu Pán Ježíš koupil všechny. Ale vykoupil (spasil) jen ty, kteří opravdu činí pokání a osobně Ho vírou přijmou jako Pána a Spasitele.

Tyto falešné učitele postihne Boží soud. Bude pro ně rychlou záhubou. Ve Zjevení je charakter budoucího soudu někdy srovnáván s orlem (Zj. 4,7). To naznačuje, že propukne rychle a bude proveden bez odkladu. Stejně tak si falešní učitelé v křesťanstvu přivolávají rychlou záhubu.

Jejich svody

Verš 2: A mnozí budou následovat jejich prostopášností, kvůli kterým bude cesta pravdy v porouhání.

Mnoho lidí, žel, bude naslouchat falešným učitelům v křesťanstvu a budou je následovat v jejich nemorálním životě. Z toho poznáváme dvojí:

Falešní učitelé se nazývají křesťany, ale žijí v nemravnosti. Tím způsobem je tupena cesta pravdy. Lidé se dívají na jejich život a zpětně ho spojují s křesťanskou vírou. Jednání těchto křesťanů dle jména je na jedné straně odvrací od toho, aby uvěřili v Ježíše Krista, a na druhé straně je vede k tomu, aby o křesťanství zle mluvili.

Pohnutkou falešných učitelů je chamtivost a hmotné obohacení. Domnívají se, že „pobožnost je prostředek k zisku“ (1. Tim. 6,5). Svodem se jim podaří od věřících dostat dokonce peníze.

Jejich odsouzení

Verš 3b: … jejichž odsouzení odedávna neváhá a jejich záhuba nedříme.

Bůh takové lidi soudil za všech dob. Ani falešní učitelé v křesťanstvu neujdou svému trestu. Jejich soud bude zvlášť těžký, protože Bůh se v křesťanské době skrze Ježíše Krista plně zjevil. Neboť božská zásada platí i zde: Čím větší je Boží zjevení, tím větší je lidská odpovědnost.

Příklady soudu

Petr nyní dokazuje svůj myšlenkový pochod tím, že představuje tři příklady, kde Bůh odpověděl na špatnost svých stvoření soudem:

Potom Petr činí božský závěr: Pán zachraňuje spravedlivé a soudí nespravedlivé (verš 9).

Soud nad anděly

Verš 4: Neboť jestliže Bůh neušetřil anděly, kteří zhřešili, nýbrž, uvrhnuv je do nejhlubší propasti, předal řetězům temnoty, aby byli uchováni pro soud; …

Tento verš se vztahuje k události v 1. Mojžíšově 6,1.2, o které je zmínka také v Listu Judy 6. Tam nejde o Satana a jeho anděly, nýbrž o jinou skupinu andělů. Ti opustili svůj stav v Božím pořádku stvoření. V protikladu k Satanovi, který se vyvyšoval, oni se snížili a spojovali se s lidmi.

Bůh tyto padlé anděly svázal řetězy v nejhlubší propasti. Tím zarazil jejich hřích. Na tomto místě jsou uchováváni pro soud. Brzy obdrží spravedlivý trest za své hříšné chování. To je první varovný příklad soudu.

Soud v potopě

Verš 5: … a jestliže neušetřil starý svět, nýbrž jen Noého, kazatele spravedlnosti, zachoval jako osmého, když přivedl potopu na svět bezbožníků; …

V době Noého Bůh viděl, že „špatnost člověka na zemi je veliká a všechna tvářnost myšlenek jeho srdce jen zlá po celý den“ (1. M. 6,5). Proto svět neušetřil, nýbrž přivedl na bezbožníky potopu. Tento soud postihl lidi a stvoření, které od pádu do hříchu bylo pod zlořečením.

Jen Noého a jeho rodinu, tedy osm osob, Bůh ušetřil. V bezbožném okolí žil Noé v souladu s Bohem. S vědomím božské milosti šel cestou, která nalezla Boží souhlas. „Noé byl spravedlivý, dokonalý muž mezi svými současníky.“ (1. M. 6,9) Tak byl jeho život kázáním pro lidi kolem něho.

Soud nad Sodomou a Gomorou

Verš 6: … a jestliže města Sodomu a Gomoru obrátil v popel a odsoudil ke zkažení a postavil je za příklad těm, kteří budou žít bezbožně; …

Bůh zcela zkazil Sodomu a Gomoru. Všichni bezbožní lidé zahynuli. Než Bůh soud provedl, řekl Abrahamovi: „Protože křik Sodomy a Gomory je velký a protože jejich hřích je velmi těžký, tak sestoupím a uvidím, zda podle svého křiku, který přišel přede mne, zcela činili; a jestliže ne, tu to chci vědět.“ (1. M. 18,20.21) V těchto městech bylo provozováno smilstvo nejhorší formou. Křik se zdá být poukazem na takové lidi, kteří touto nemravností trpěli a byli oběťmi násilí. Bůh slyšel tento křik a reagoval na to soudem.

Zkažení Sodomy a Gomory předkládá Bůh všem, kdo žijí bezbožně, jako varující příklad. I nevěřící násilní rouhači v době křesťanského svědectví přijdou na soud.

Verše 7 a 8: … a jestliže zachránil spravedlivého Lota, jenž byl trápen prostopášným jednáním násilných rouhačů (neboť ten mezi nimi přebývající spravedlivý tím, co viděl a slyšel, den za dnem trápil svoji spravedlivou duši jejich bezbožnými skutky), …

Lot byl před soudem zachráněn, neboť byl spravedlivý. Protože věřil v Boha, Hospodin zadržel svůj hněv, dokud on, jeho žena a jeho dvě dcery neuprchli ze Sodomy. To nám potvrzuje 1. Mojžíšova 19,22. Tam Bůh skrze anděla říká Lotovi: „Spěchej, zachraň se tam; neboť nemohu nic dělat, dokud tam nepřijdeš.“

Ačkoli Lot byl spravedlivý, nežil ve společnosti s Bohem, nýbrž se spojil se světem. Chyběla mu schopnost rozlišovat mezi pozemským, duchovním a světským. V 1. Mojžíšově 13,10 všechno spletl dohromady: „Lot pozvedl oči a spatřil celou rovinu Jordánu, že je celá zavlažovaná …, podobná zahradě Hospodinově, jako země Egyptská, až do Soár.“ Zavlažovaná rovina mluví o pozemském, zahrada Hospodinova o duchovním a země Egyptská o světu. Lot nedovedl tyto tři okruhy ve svém životě rozlišovat.

Tím mu chybělo oddělení od světa. Krok za krokem se spojoval se společností, která nechtěla o Bohu nic vědět. Nejprve rozbil stany až k Sodomě (1. M. 13,12). O něco později v Sodomě bydlel (1. M. 14,12). Nakonec seděl v bráně Sodomy. Měl tedy v tomto bezbožném městě správní úkoly (1. M. 19,1).

Je nápadné, že při potopě a při soudu nad Sodomou a Gomorou tu byli jednotlivci, kteří byli spravedliví a byli ušetřeni. Bůh potrestá bezbožného a zachraňuje spravedlivého!

Z toho plyne: Bůh rozlišuje!

Verš 9: … tak umí Pán pobožné z pokušení zachránit, nespravedlivé ale uchovat ke dni soudu, aby byli potrestáni; …

Bůh rozlišuje mezi lidmi, kteří svým životem dokazují, že Mu patří, a takovými, jejichž život přes zbožný nátěr je v rozporu s Jeho vůlí. Pobožné zachová, když přivede soud. Učinil to u Noého a Lota. Učiní to také v budoucnosti, když Jeho hněv postihne zlo na zemi. Naproti tomu nespravedlivé s jistotou potrestá. Někdy je už v životě stihne božský soud, nejpozději ale u velkého bílého trůnu, když budou odsouzeni k věčnému trestu v pekle.

Znaky bezbožných

Petr nyní popisuje znaky falešných učitelů v křesťanském svědectví, aby nám otevřel oči před těmito svůdci.

Jsou opovážliví

Verše 10 a 11: … zvláště ale ty, kteří v žádosti poskvrnění jdou za tělem a opovrhují vrchností, opovážliví, svémocní; nechvějí se rouhat se slávám, zatím co andělé, kteří jsou větší v síle a moci, proti nim před Pánem nepřednášejí rouhavý úsudek.

Opovážlivost těchto bezbožných lidí, kteří jsou křesťany jen navenek, se ukazuje dvojím způsobem. Na jedné straně bez obav žijí v žádostech těla. Na druhé straně opovrhují každou formou autority a bez výčitek se jí rouhají. Ačkoli jsou andělé vyšší stvoření než lidé, v protikladu k těmto bezbožníkům nenapadají autority.

Nemají zábrany

Verše 12-14: Tito ale, jako nerozumná, přirozená zvířata, stvořená k lovu a zkáze, rouhajíce se tomu, co nevědí, také ve své vlastní zkáze zahynou, když obdrží odplatu nespravedlnosti; kteří považují hodování ve dne za zábavu – skvrny a hanebné poskvrny, kteří ve svých vlastních klamáních hýří a drží s vámi hostiny; kteří mají oči plné cizoložství a od hříchu neustávají, přičemž lákají neupevněné duše; kteří mají srdce vycvičené v chamtivosti, děti prokletí, …

Tito hanební lidé odkládají každou lidskou slušnost a postrádají zdrženlivost. Proto je Petr srovnává s nerozumnými zvířaty. Tak jako jsou chytána a zabíjena divoká zvířata, tak také zahynou tito bezbožníci.

Jejich nevázanost se ukazuje v chybějícím pocitu studu. Konají své hříchy ke své zábavě za jasného dne. Nemají žádné zábrany ve využívání věřících, když s nimi slaví jejich svátky.

Pokoušejí se nalákat neupevněné duše, aby je svedli ke stejnému hříšnému konání. Avšak podaří se jim to jen u lidí, kteří nemají život z Boha. Pravé věřící Bůh ochrání.

Milují peníze

Verše 15 a 16: … kteří, poněvadž opustili přímou cestu, zbloudili, když následovali cestu Baláma, syna Bozorova, jenž miloval mzdu nepravosti, ale obdržel pokárání za svou vlastní převrácenost: Němé nákladní zvíře, které promluvilo lidským hlasem, zabránilo bláznovství proroka.

Petr srovnává falešné učitele v křesťanském svědectví s Balámem. O tomto falešném prorokovi nám jsou představeny tři skutečnosti:

Svádějí

Verš 17: Tito jsou prameny bez vody a mlhy hnané vichrem, jimž je mrákota tmy uchována na věčnost.

Verše 18 a 19: Neboť když vedou pyšné, nicotné řeči, lákají tělesnými žádostmi skrze prostopášnost ty, kteří právě unikli těm, kdo chodí v bludu; slibujíce jim svobodu, zatím co sami jsou otroci zkázy; neboť od koho je kdo přemožen, tomu je také jako otrok poddán.

Konec svůdců a svedených

Zdá se, že v tomto oddílu jde zvláště o lidi, na které zapůsobila křesťanská víra, ale potom byli svedeni falešnými učiteli. Možná že však jsou míněni obojí: svůdcové i svedení.

Jen navenek u Krista

Verš 20a: Neboť když utekli poskvrnám světa skrze známost Pána a Spasitele Ježíše Krista, …

Jsou to lidé, kteří přicházejí do styku s křesťanskou vírou. Slyší o Pánu Ježíši, jak žil jako čistý a dokonalý člověk. Toto poznání na ně působí a vede k vnější změně v jejich životě. Utíkají poskvrnám světa, tj. opouštějí hrubé hříchy.

Opětné upadnutí do zla

Verše 20b a 21: … ale zase jsou do nich zapleteni, přemoženi, tak je pro ně to poslední horší než to první. Neboť by pro ně bylo lepší, kdyby cestu spravedlnosti nepoznali, než, když ji poznali, se odvrátit od jim předaného svatého přikázání.

Svodem jsou opět zapleteni do hříšného života a znovu jsou přemoženi mocí hříchu. Zjevuje se, že se nikdy neobrátili a nejsou narozeni z Boha. Tento stav je horší než předchozí. Proč? Protože nyní znají správnou cestu, a přece jdou špatnou cestou. Znají nyní biblická naučení pro spravedlivý, čistý život, a přesto vědomě žijí v hříchu a prostopášnosti.

Pes a prase

Verš 22: Dařilo se jim ale podle pravdivého přísloví: Pes se navrátil ke svému vlastnímu vývratku a umytá svině k válení v blátě.

Přirovnáním k nečistým zvířatům je také vyjádřena apoštolova ošklivost vůči těmto lidem.

Poslední slova

Petra zanedlouho čekala mučednická smrt (kap. 1,14). Nyní čteme ve 3. kapitole poslední slova tohoto věrného Pánova služebníka a apoštola.

Poznáváme, že takové slavnostní poselství si vyžaduje naši celou pozornost. Dbáme ho také zvláště proto, že mluví do naší doby, neboť my žijeme v „posledních dnech“, jak je napsáno ve 3. verši.

Petr se na nás obrací se čtyřmi pastýřskými sděleními. Každé sdělení začíná oslovením „Milovaní“. Tak poznáváme v této kapitole čtyři oddíly:

Verše 14 – 16: V posledních dnech smíme žít s Bohem v každodenním praktickém obecenství.

Verše 17 a 18: Slavná Osoba Pána Ježíše smí v posledních dnech naplňovat naše srdce.

Tyto čtyři skutečnosti potřebujeme ve svém životě víry, abychom přes nebezpečí a duchovní úpadek mohli jít kupředu jako šťastní křesťané.

Cena Božího slova

Náš postoj k Božímu slovu

Verš 1: Tento druhý dopis, milovaní, vám už píšu, v nichž obou skrze připomenutí probouzím vaše čisté smýšlení, …

Když nám Petr v tomto oddílu chce představit velikou cenu Božího slova, apeluje nejprve na naše smýšlení. Abychom z Bible skutečně mohli přijmout požehnání, má náš vnitřní postoj velmi velký význam.

„Čisté smýšlení“ je stav ducha, který je hotov se pokorně sklonit pod Boží slovo a poslechnout biblické směrnice. To je smýšlení Pána Ježíše, jak je nám představováno ve Filipským 2,5-8. On byl pokorný srdcem a poslušný srdcem.

Jeho smýšlení se má ukazovat i v našem životě. Jestliže si ze srdce přejeme poslouchat Boží slovo, Pán nám dá světlo o svých myšlenkách. A pokorný postoj je předpokladem pro to, abychom v nebezpečích posledních dnů byli Božím slovem ochráněni. „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“ (1. Pet. 5,5)

Starý a Nový zákon

Verš 2: … abyste si vzpomínali na předtím mluvená slova svatými proroky a na přikázání Pána a Spasitele skrze vaše apoštoly; …

„Svatými proroky předtím mluvená slova“ ukazují na Starý zákon. „Přikázání Pána a Spasitele skrze vaše apoštoly“ ukazuje na Nový zákon. Oba díly Bible jsou pro nás křesťany důležité. To bychom chtěli jasně ukázat pomocí tří skutečností:

Tak se tyto dvě části Bible doplňují a je k našemu užitku a požehnání, když se zabýváme celou Biblí.

Svévolní kritici Bible

Verše 3 a 4: … toto nejprve vědouce, že v posledních dnech přijdou posměvači s posměchem, kteří chodí podle svých vlastních žádostí a říkají: Kde je to zaslíbení jeho příchodu? Neboť od té doby, kdy otcové zesnuli, zůstává všechno tak od začátku stvoření.

Petr nás zde varuje před posměvači, kteří zpochybňují a chtějí zesměšnit Boží slovo. Pravděpodobně přitom nemyslí v první řadě na lehkovážné posměvače, kteří si dělají z Božího slova a z věřících legraci. Zde jde spíše o vážné posměvače, kteří napadají Boží slovo vědeckými argumenty a intelektuálními závěry. Proč to dělají? Protože chtějí žít, jak se jim líbí. Odmítají uznávat autoritu Slova nad svým životem. Hlavně se posmívají zaslíbení o příchodu Pána.

Pán, který je nyní ještě nepřítomný, bude při svém příchodu přítomný. Petr zde jistě myslí hlavně na příchod Pána ve slávě, když se zjeví na zemi. Zdá se nám ale, že ve spojení s 9. veršem můžeme myslet i na uchvácení. Od uchvácení dále bude Pán pro vykoupené vždy přítomen, neboť budeme vždycky u Pána (1. Tes. 4,17). Pro lidi, kteří přes Boží trpělivost nečinili pokání (verš 9), potom už nebude záchrany (2. Tes. 2,11.12).

Přesto je třeba pomyslet na to, že Petr by nám chtěl zvláště poukázat, že příchod Pána zcela změní situaci pro lidi na zemi. To se stane teprve při Jeho zjevení v den Pána.

Posměvači tedy zpochybňují příchod Pána a odůvodňují to tím, že od začátku stvoření vše zůstalo neproměnitelně stejné. Avšak to není pravda, jak nám to ukazují další verše.

Verše 5 a 6: Neboť podle jejich vůle jim toto je skryté, že od starodávna byla nebesa a země, vznikající z vody a ve vodě skrze slovo Boží, skrze které tehdejší svět, vodou jsa zaplaven, zanikl.

„Podle jejich vlastní vůle“ je nevěřícím posměvačům Boží slovo nesrozumitelné. Tento výraz zřetelně ukazuje, proč lidé nemohou obdržet jasno o Božích myšlenkách. Velkou překážkou je jejich svévole. Tento postoj je v protikladu k čistému smýšlení v 1. verši. Tak zde nalézáme všeobecnou zásadu, která platí i pro nás věřící: Boží vůli v Jeho slově poznáváme jen tou mírou, jak se vzdáváme vlastní svévole.

Bůh splní své slovo v soudu

Verš 7: Nynější nebesa ale a země jsou uchovávány tímtéž slovem pro oheň, udržovány na den soudu a záhuby bezbožných lidí.

Totéž Boží slovo, které dalo vznik nebesům a zemi a které v době Noého zasáhlo do světového dění potopou, přivede také soud nad nebesy a zemí. Nevěřící lidé se mohou Slovu posmívat, avšak to se přesto splní, a to v soudu. To je vážné. Když Bůh vykoná ohlášený soud nad nebem a zemí, postihne i tyto bezbožné posměvače.

Každý, kdo nyní žije bez Boha, bude souzen. Proto prosíme všechny, kteří ještě nečinili pokání a nechopili se záchrany v Pánu Ježíši, aby dnes sklonili svá kolena, vyznali Bohu své hříchy a uvěřili ve jméno a dílo Pána Ježíše. Kdo učiní tento krok, ten už nepatří k těm bezbožným lidem, na které určitě přijde Boží soud.

Bůh je věrný

Pán přijde

Verš 8: Toto ale vám nebuď skryto, milovaní, že jeden den u Pána je jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den.

Bůh je věrný a stojí za svým slovem. Ale Jeho počítání času je zcela jiné než lidské počítání:

Už prorok Izaiáš jasně ukazuje tento rozdílný pohled: „Moje myšlenky ne-jsou vaše myšlenky a vaše cesty nejsou mé cesty, praví Hospodin.“ (Izaiáš 55,8.9) Tato skutečnost nás má ochránit před tím, abychom prováděli nějaké časové výpočty vzhledem k příchodu Pána.

Verš 9: Pán neotálí s naplněním zaslíbení, jak to někteří považují za otálení, nýbrž je shovívavý vůči vám, poněvadž nechce, aby někteří zahynuli, nýbrž aby všichni přišli k pokání.

Důvod, proč Pán ještě nesplnil zaslíbení svého příchodu, nespočívá v tom, že by na ty své zapomněl nebo je zanedbával. Ne, tak tomu vůbec není, ačkoli to „někteří“ – možná, že to jsou věřící – „považují za otálení“. Mnozí vykoupení den za dnem očekávali Pána k uchvácení. Někteří z nich byli přesvědčeni, že už neprojdou smrtí. Přesto zesnuli. Zapomněl na ně Pán? Ne, nikdy! Je tu jiný důvod, proč až dodnes nepřišel.

Je vůči nám shovívavý. Čeká kvůli nám věřícím, protože máme ještě rodinné příslušníky nebo jiné nám blízké lidi, kteří ještě nejsou zachráněni. Pán nechce, „aby někteří zahynuli, nýbrž aby všichni přišli k pokání“. Možná, že se žena obrátila a její muž je ještě nevěřící. Pán by chtěl, aby byli oba zachráněni. Možná, že se věřící rodiče modlí za záchranu svých dětí nebo děti za obrácení svých nevěřících rodičů.

Mysleme na to: Pán čeká se svým příchodem kvůli nám, aby naši rodinní příslušníci mohli ještě činit pokání a obrátit se. Není to obdivuhodné?

Začátek, trvání a konec dne Pána

Verš 10: Přijde ale den Pána jako zloděj, ve kterém nebesa pominou s mocným rachotem, prvky se ale rozpustí v žáru a země a díla na ní budou spáleny.

Petr nyní mluví o dni Pána. Tento den je v Bibli důležité a velké téma. Je oznamován už ve Starém zákoně na různých místech proroky. Také v Novém zákoně zaujímá velký prostor.

Den začíná východem slunce. Tak začne i den Pána zjevením se Pána Ježíše jako slunce spravedlnosti (Mal. 3,19.20 /v kralickém překladu 4,1.2/). Předcházející soudy jsou ve spojení s tímto dnem.

Den Pána potrvá nejméně 1000 let. Nečiní nám potíž tomu rozumět, protože jsme se naučili, že u Pána je 1000 let jako jeden den a jeden den jako 1000 let. Tento den zahrnuje tedy období od zřízení tisíciletého království pokoje až k přechodu do věčného stavu.

Den Pána skončí v tom momentě, „ve kterém nebesa pominou s mocným rachotem, prvky se rozpustí v žáru a země a díla na ní budou spáleny“.

Je zajímavé, jak zde Petr o tomto dnu mluví. Nejprve nám sděluje, jak začne, a pak hned přeskakuje k jeho konci.

Co znamená den Pána pro bezbožné

10. verš nám ukazuje, jaké následky má tento den pro nevěřící. Přijde pro ně jako zloděj – naprosto neočekávaně. Překvapující příchod tohoto dne vyvrátí výroky posměvačů a splní Boží zaslíbení. Zloděj přichází, aby kradl. Tak tento den vezme nevěřícím všechno, čeho se dopracovali, co jim dělá radost a v čem nalézají svůj odpočinek.

Co den Pána a věčný stav znamenají pro věřící

Verše 11 – 13: Poněvadž se nyní toto všechno rozplyne, jací máte vy potom být ve svatém chození a pobožnosti! – očekávajíce a urychlujíce příchod dne Božího, kvůli kterému nebesa v ohni budou rozpuštěna a prvky se žárem roztaví. My ale očekáváme podle jeho zaslíbení nová nebesa a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.

Když Petr mluví o budoucí době, nechce nám vysvětlovat průběh události, nýbrž vyvolat mravní účinek v našem denním životě. Proto používá nyní tento den na nás věřící a končí tento oddíl výhledem na věčný stav. Také pro ten máme Boží zaslíbení, které On ve své věrnosti splní. Vzniknou nová nebesa a nová země. Další podrobnosti k věčnému stavu nalézáme ve Zjevení 21,1-8.

Protože víme, že vše hmotné v budoucnosti pomine, vzdalujeme se od nevěřících lidí, kteří žijí jen pro zem. Žijeme odděleni od světa pro Boha.

Pobožnost je pravá zbožnost. Prorocké slovo nás povzbuzuje, abychom vedli život, který ctí Boha. Celé naše chování se řídí podle Něho. Jemu bychom se chtěli ve všem líbit.

Výhled do budoucnosti v nás vyvolává každodenní čekání na Pána Ježíše. Jeho příchod potom není jen teorie, nýbrž postoj srdce, který ovlivňuje naše rozhodování v životě.

Není to urychlování časové, nýbrž mravní. To, co v budoucnosti, v tisíciletém království, bude na zemi skutečností, přijímáme předem ve svém osobním životě, v našich rodinách a ve shromáždění. V budoucnosti se všichni lidé podřídí autoritě Pána a poznají toho jediného pravého Boha. Když my už nyní uznáváme práva Pána na celý náš život a rosteme v poznání Jeho Osoby, urychlujeme pro sebe charakter příchodu tohoto budoucího dne.

V tisíciletém království bude panovat spravedlnost (Iz. 32,1). Ve věčném stavu bude naproti tomu spravedlnost přebývat. Už nedojde proti Bohu k žádnému vnitřnímu odporu, který by musel být držen na uzdě vládou. I tato budoucí skutečnost smí mít účinek na nás věřící: Chceme dobrovolně vést život v souhlasu s Bohem. Přitom se neřídíme napomenutími, nýbrž srdcem, které miluje Boha a odpočívá v Něm. Tak okoušíme předem požehnání věčného stavu!

Společenství s Bohem

Předpoklad: sebeodsuzování

Verš 14: Proto, milovaní, očekáváte-li tyto věci, vynasnažte se, abyste jím byli nalezeni bez poskvrny a bezúhonní, v pokoji.

Bůh nám i v posledních dnech křesťanského svědectví dává výsadu, že s Ním můžeme mít obecenství. To je vyjádřeno ve slovech „jím nalezeni v pokoji“. Jak důležité jsou v našem životě každodenní chvíle ve společnosti s Bohem! Při četbě Bible a při modlitbě se těšíme tomuto důvěrnému styku s Bohem. Petr nás vyzývá, abychom si s pilností ve všední dny dělali čas pro osobní obecenství s Bohem. Následek bude, že v neklidném a pohnutém světě budeme žít s hlubokým pokojem srdce.

K tomu se musíme vynasnažit netrpět v svém životě nic, co ruší obecenství s Bohem. To je podmíněno sebeodsuzováním. Stále se sami zkoušíme v Božím světle. Jsme hned hotovi odsoudit vše, co nám Pán svým Slovem položí na svědomí. Jestliže v našem životě není něco v pořádku, musíme to vyznat Bohu, a je-li to potřebné, i lidem. Toto nelítostné sebeodsuzování je předpokladem pro to, abychom mohli denně prožívat obecenství s Bohem.

Dva účinky

V souhlasu s naším Bohem – Spasitelem chceme, aby ještě mnoho lidí bylo zachráněno (1. Tim. 2,3.4). Máme touhu šířit evangelium. Protože Pán ještě s trpělivostí čeká, využíváme čas až do Jeho příchodu a jsme činní pro záchranu ztracených. To začíná modlitbou. Smíme lidi, kteří nám jsou příbuzenstvím, pracovně nebo ze sousedství blízcí, každý den jménem přinášet před Boha, aby byli zachráněni. Tato snažná prosba nás povede k tomu, abychom při odpovídající příležitosti lidem kolem sebe mluvili dobré poselství o spasení.

Verš 15b: … tak jako také náš milovaný bratr Pavel podle jemu dané moudrosti vám psal, …

Druhým účinkem obecenství s Bohem je bratrská láska. Opět jsme překvapeni, jakým způsobem nám Petr představuje Boží myšlenky. Nevysvětluje je podle učení, nýbrž zcela prakticky. Pavel byl pro něho milovaný bratr. Tím nám ukazuje souvislost mezi společenstvím s Bohem a bratrskou láskou.

Jednou byl Petr veřejně se vší jasností Pavlem napomenut (Gal. 2,11-14). Přesto ho nazývá „naším milovaným bratrem“. Tím uskutečňuje slova z Listu Židům: „Bratrská láska ať zůstává.“ (Žid. 13,1) Přes trápení a těžkosti, které se mezi věřícími vyskytují, bratrská láska nemá přestávat, nýbrž být dále činná. Sílu k tomu dostaneme ze společenství s Pánem.

Pavlovy spisy

Verše 15b a 16: … tak jako také náš milovaný bratr Pavel podle jemu dané moudrosti vám psal, jako i ve všech listech, když v nich mluví o těchto věcech, z nichž některé jsou těžké k porozumění, které nevědomí a neupevnění překrucují, jako i ostatní Písma, ke své vlastní záhubě.

Petr znal Pavlova inspirovaná Písma. Ten rovněž psal věřícím z izraelského národa. Myslíme tu na List Židům. Petr si cení moudrosti pisatele v tomto Listu. Je zřejmá ze známosti Starého zákona, porozumění nebeskému charakteru křesťanské doby, a především z poznání, které pisatel měl o Pánu Ježíši, Božím Synu.

Petr ve všech Pavlových Listech uznává moudrost pisatele, ale připojuje k tomu, že některé jsou těžké k porozumění. Žel, že nám nesděluje, které má na mysli. Z tohoto důvodu vyslovujeme s velkou opatrností své myšlenky:

Tyto velké křesťanské myšlenky, které byly Pavlem představeny, jsou nevědomými a neupevněnými překrucovány (1. Tim. 1,5-7). Poněvadž jim chybí základ v křesťanské víře, překrucují také ostatní Písma, a to ke své vlastní záhubě. Tímto výrokem staví Petr Pavlovy spisy na půdu Svatého Písma.

Pán Ježíš – střed našeho života

Chraňte se před zlem!

Verš 17: Vy nyní, milovaní, poněvadž to předem víte, tak se chraňte, abyste nebyli strženi bludem těch bezuzdných a nevypadli od své vlastní pevnosti.

Než Petr ve svých posledních slovech představí Pána Ježíše, varuje nás ještě jednou před bezbožnými lidmi v křesťanském svědectví. Ti jsou nástroji nepřítele a vyvíjejí mocnou aktivitu, aby věřící odtrhli od Ježíše Krista. Být pevní ve víře je velká milost. Avšak můžeme vypadnout od své pevnosti, když ztratíme Pána Ježíše z očí a otevřeme ucho nepříteli. Žádný věřící není v stavu sám sebe ochránit. Jen Pán nás může chránit před útoky nepřítele.

Zaměstnávejte se Ježíšem Kristem!

Verš 18a: Rosťte ale v milosti a známosti našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Touto výzvou končí druhý Petrův List. Apoštol chce, abychom duchovně rostli.

Jak je to možné? Když na jedné straně dostáváme větší vědomí o božské milosti a na druhé straně hlubší dojem o slávě Pána Ježíše.

Petr zde mluví o našem Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu. Každý z těchto čtyř titulů ukazuje něco z Jeho slávy, kterou Petr už představil ve svém prvním Listu. Je jeho úmyslem vyvolat v našem duchovním životě praktické působení:

V budoucnosti se Pánu Ježíši dostane vší cti v nebi i na zemi. Avšak Petr by chtěl, aby byl už nyní oslavován naším životem.

Druhý List Petra