Neznámý

První List Petra se skládá z hlavní části, která obsahuje více základní prvky, a z druhé části, která oslovuje různé okruhy praktického života.

a) Hlavní část

Rozdělení v hlavní části je důležité pro porozumění jednotlivým veršům. Po oslovení začíná Petr v kapitole 1,3 obrácením a následně rozvíjí individuální život víry. Každý z nás, kdo věří v Ježíše Krista, Jej osobně následuje.

V kapitole 1,22 začíná Petr překvapivě opět obrácením. Ale nyní se jedná o společný život vykoupených, neboť ihned mluví o bratrské lásce. Cestou víry nemusíme jít sami, nýbrž smíme být společně na cestě k nebeskému cíli. To je velká výsada.

Společně jsme svaté kněžstvo (kap. 2,5). Tu jako velebitelé přinášíme Pána Ježíše před Boha. Jsme také královské kněžstvo (kap. 2,9). Jako takoví představujeme svým chováním Ježíše Krista lidem.

Petr v této hlavní části tedy rozlišuje mezi osobním a společným pohledem na křesťanský život.

b) Druhá část

Celá druhá část od kapitoly 2,11 až do konce Listu nám ukazuje, jak můžeme prakticky uskutečňovat královské kněžství. V tomto oddílu nacházíme různé lidi (domácí služebníky, manžele, manželky, starší, mladší), kteří představují Ježíše Krista v prostých i těžkých situacích a v různých prostředích (při práci, vůči vládě, v manželství, v Božím lidu atd.). Zde jsou tedy dotčeny všechny okruhy našeho života a vždy jde o to, aby na nás bylo vidět něco z Pána Ježíše.

Oslovení

Odesílatel a adresát

Verš 1a: Petr, apoštol Ježíše Krista, cizincům z rozptýlení v Pontu, Galacii, Kappadocii, Asii a Bithynii,…

Petr je apoštol Ježíše Krista. Jako takový napsal tento List s apoštolskou autoritou. To propůjčuje tomu, co říká, zvláštní váhu. K tomu je tento List – tak jako celá Bible – inspirován Božím Duchem, a proto je pro nás závazný.

Petr píše lidem, kteří se zdržovali jako cizinci v Pontu, Galacii, Kappadocii, Asii a Bithynii. Pocházeli z izraelského národa, ale nebydleli ve své zemi, nýbrž v dnešním Turecku. Verš 2 hned ukazuje, že adresáti tohoto Listu věřili v Pána Ježíše. Petr tedy píše věřícím křesťanům židovského původu. Přesto má tento List svůj plný význam pro všechny pravé křesťany, nezávisle na jejich původu.

Vyvolení

Zde se mluví o křesťanském vyvolení. Adresáti, kteří věřili v Pána Ježíše Krista, byli podle Božího předzvědění vyvoleni pro křesťanský podíl. Petr se zde o křesťanském vyvolení jen zmiňuje, aby ukázal, že adresáti byli křesťané.

Pavel naproti tomu v Efezským 1,3-5 toto vyvolení vysvětluje. Tam se učíme, že Bůh před založením světa vyvolil věřící doby milosti pro určitý podíl. Byl to Jeho věčný úmysl, aby nás učinil svými dětmi a syny a aby nás přivedl do domu Otce. Proto nás podle svého předzvědění vyvolil, aby nám daroval tyto zvláštní výsady. To je křesťanské vyvolení.

Posvěcení Ducha

Verš 2b: … skrze posvěcení Ducha, k poslušnosti a k pokropení krví Ježíše Krista:

Bůh nás ve věčnosti vyvolil a v čase na nás působil Duch Svatý, abychom přišli do vztahu k Bohu. Petr to nazývá posvěcením Ducha. Zahrnuje to tři pohledy:

Posvěcením Ducha jsme pro Boha odděleni. Jsme pro Něho rezervováni, abychom Ho poslouchali. Měřítkem toho je dokonalá poslušnost Ježíše Krista. V denním životě máme Boha poslouchat tak, jako to činil Pán Ježíš, když zde žil. Tato norma je vysoká, ale je stanovená Bohem. Je to vážná odpovědnost.

Skrze posvěcení Ducha jsme také přivedeni k pokropení krví Ježíše Krista. V této krvi jsme dočista umyti od svých hříchů. Na základě Jeho výkupného díla vlastníme pokoj s Bohem. S touto jistotou spasení procházíme radostí i utrpením. To je nezměřitelná milost!

Ve Švýcarsku žije křesťan jménem Lenoir. Když se někomu představuje, vysvětluje: „Mé jméno je „le noir“, to znamená „černý“. Ale jsem doběla umyt v krvi Beránka.“

Tak každý, kdo věří v Pána Ježíše, smí vědět: Mé hříchy jsou smyty, jsem provždy čistý.

Milost a pokoj

Petr přeje adresátům milost a pokoj. Pro svůj život víry potřebujeme obojí. Dostáváme milost pro nohy, abychom mohli jít pevnými kroky po své cestě ve zlém světě. A pro svá úzkostná srdce dostáváme pokoj. Kdosi jednou řekl: „Pokoj Boží nás vnitřně pozvedá nad okolnosti (Fil. 4,7) a Kristův pokoj nás doprovází skrze okolnosti (Kol. 3,15).“ Tou mírou, jak uvádíme Boha do své životní situace, budou milost a pokoj přibývat.

Osobní život víry

Velké milosrdenství

Petr chválí ve verších 3-5 velké Boží milosrdenství, které nám Bůh prokazuje ve třech směrech:

Petr začíná tento oddíl chválením Boha Otce. Ten se v křesťanské době zjevil jako Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista. To dává charakter našemu poměru k Bohu. V křesťanském postavení jsme spojeni s Bohem Pána Ježíše a máme vztah k Otci Pána Ježíše Krista.

Tento poměr k Otci vyznačuje křesťanský život. Modlíme se k Otci, žijeme před zraky Otce a naše svědectví je charakterizováno známostí Otce.

Apoštol Petr zde píše o našem Pánu Ježíši. Tím vyjadřuje, že Ježíš Kristus patří nám. Je pravda, že my Mu patříme. Pán nás nazývá svými ovcemi. Ale zde to je obráceně: On patří nám. On je pro nás vším. Proto říkáme: „Hospodin (Pán) je můj pastýř, nebudu míti nedostatku.“ (Žalm 23,1)

Nové narození

Verš 3b: … který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, …

Bůh, náš Otec, nám skrze nové narození daroval nový život (Jan 3,5). Tento život jsme neobdrželi proto, abychom se usadili na zemi, nýbrž pro budoucí, nebeský svět. Neboť jsme byli znovu zplozeni k živé naději. Tak jdeme jako poutníci vstříc své slavné budoucnosti. Tato naděje je živá, neboť oživuje naši víru.

Vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých nám byla otevřena cesta do tohoto nového světa slávy. Jeho smrt je sice základem všeho požehnání, ale to se nám dostává skrze Jeho vzkříšení. Zároveň nám Jeho vzkříšení dává sílu, abychom v myšlenkách už nyní žili v tomto novém světě. To všechno je čin velikého Božího milosrdenství.

Dědictví

Verš 4: … k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví, které je v nebesích uchováváno pro vás, …

V každém období dějin spasení má Bůh pro věřící připraveno nějaké zvláštní požehnání. Izraelský lid obdržel zemi Kanán. Křesťané vlastní nebeské dědictví. To obsahuje celé křesťanské požehnání. Pavel dostal úkol, aby tento podíl vysvětlil v Listu Efezským. Petr nyní charakterizuje toto dědictví:

Toto dědictví je pro nás uchováváno v nebi. Jsem rád, že není uloženo v nějaké švýcarské bance. Ani zdravý finanční ústav není dnes ochráněn před krizí. Ale v nebi je naše dědictví absolutně bezpečné, protože je tam Bůh ve svém velikém milosrdenství pro nás uchovává.

Petr vidí toto dědictví jako budoucí vlastnictví. Ale ono má už dnes účinek na náš život zde. Těšíme se na ně a už se podle toho chováme. Když svůj kapitál uložíme u banky, pak peníze jsou u banky, ale my můžeme vybírat úroky. Tak je tomu také s dědictvím. Je jako náš „kapitál“ uchováváno v nebi, abychom se z něho v budoucnosti mohli plně těšit. Ale na cestě tam už máme prospěch z „úroků“, když se těšíme z tohoto duchovního bohatství.

Boží ochrana

Bůh nejenom pro nás uchovává dědictví v nebi, nýbrž s jistotou nás také přivede k nebeskému cíli. K tomu používá dva prostředky:

Bůh nás při obrácení znovu zplodil a dal nám živou naději. Nyní nás ochraňuje, když k našemu prospěchu rozvíjí svoji moc. On je nejen mocný, nýbrž všemohoucí. Proto víme, že nás s absolutní jistotou přivede k nebeskému cíli.

Abychom si nyní nemysleli: Protože určitě přijdu do nebe, mohu žít, jak chci, připojuje Duch Boží víru jako druhý prostředek ochrany. To je mravní prvek. Boží moc se rozvíjí skrze víru. Posiluje naši důvěru v Pána, abychom se nevzdávali, nýbrž šli statečně k cíli. Když zvolíme svévolné cesty, sahá v našem životě k výchovným prostředkům. Působí na nás zkouškami víry, abychom podnikli potřebnou nápravu. Tímto způsobem nás ochraňuje a přivádí nás do nebe: svou mocí a skrze víru. I to vychází z božského milosrdenství.

Verše 5b a 6a: … k záchraně, která je připravená být zjevena v posledním čase; v čemž jásáte, …

Bůh nás zachovává k záchraně. Co je tím míněno? Výraz „záchrana“ v Petrových Listech kromě jednoho případu znamená vždy toto: Vejdeme do nebe a s Pánem Ježíšem se zjevíme z nebe ve slávě. Výjimku tvoří „záchrana duše“ v 1. Petra 1,9. Ta se vztahuje na naše obrácení.

Jsme tedy zachováváni, dokud nebudeme s konečnou platností a zcela zachráněni. Tak tomu bude tehdy, když opustíme tento svět a vstoupíme s Ježíšem Kristem do nového světa. Svým dokonaným dílem vykoupení nám tuto záchranu učinil „připravenou“. To je další důkaz pro to, že záchrana se v budoucnosti zaručeně splní.

Radujeme se v srdci. To není pro naše okolí nutně viditelné. Ale když svou radost vyjádříme, pak jásáme. Děti umějí ukazovat radost lépe než dospělí. Když jásají, pak jejich tvář září, vyprávějí každému, z čeho se radují, a poskakují. Petrovi leží na srdci, abychom nešli životem se svěšenými hlavami. Jako vykoupení máme všechny důvody k tomu, abychom jásali.

Zkoušky víry

Verše 6-8 nám vysvětlují, jak jsme na osobní cestě víry konkrétně ochraňováni:

Když nás Bůh zkouší, pak k tomu používá různé prostředky. Můžeme mít problémy v práci, onemocnět nebo prožívat těžkosti v rodině. Tím sleduje jeden úmysl: Chtěl by, abychom Mu v těžkostech více důvěřovali. Cíl těchto zkoušek je oslavení Pána Ježíše.

Verš 6b: … kteří jste nyní po krátkou dobu, jestliže to je nutné, zarmouceni rozličnými pokušeními …

V životě víry jsou zkoušky. To není snadné. Na svých cestách jsem se setkal s mnohými věřícími, kteří šli po těžkých cestách. Myslím na jednu rodinu, která má už 40 roků invalidní dítě – to je těžká a dlouhá doba. Ale ve srovnání s věčností to je krátká doba. K tomu smíme vědět: Bůh nám posílá zkoušku jen tehdy, jestliže to je nutné.

Zkoušky nejsou důvodem k radosti, nýbrž k zármutku. Kolik slz Boží děti v průběhu času prolily na těžkých cestách! Kolik z nich v trápení volalo k Bohu: „Schovej slzy mé do lahvice své.“ (Žalm 56,9)

Verš 7a: … aby osvědčenost vaší víry, mnohem vzácnější než zlato, které pomíjí, ale je ohněm zkoušeno, …

Bůh by každou zkouškou chtěl způsobit osvědčení naší víry. Co to znamená? Svou víru osvědčujeme, když se ve zkoušce stavíme pod Boží vůli a v důvěře v Boha jdeme dále. Často je zapotřebí času, než se naučíme přijímat bez vzpírání Boží cestu. V těžké zkoušce jsme někdy rozčarováni, jak málo důvěry v Boha máme. Avšak pak se smíme učit ze Žalmu 62: Důvěra v Boha roste ve zkoušce. Tam totiž čteme: „Jen v Boha důvěřuje tiše moje duše.“ (Žalm 62,2) Tato věta obsahuje dvě důležitá slova:

Petr srovnává osvědčení víry se zlatem a vyjadřuje přitom dvě rozdílné myšlenky:

Zlato je stále ještě jednou z nejcennějších věcí, které na zemi jsou. Ale naše důvěra ve zkoušce je mnohem vzácnější než zlato. Proč? Protože zlato pomíjí, naproti tomu osvědčení naší víry se ukáže, když se s Pánem Ježíšem zjevíme ve slávě.

Zlato je zkoušeno ohněm, je-li pravé, a je očišťováno od strusky. Oheň je vlastně určen pro bezbožné. Ohnivé jezero je koncem bezbožného života. To je velmi vážné. Avšak platí to i pro nás věřící: „Náš Bůh je oheň stravující.“ (Žid. 12,29) Na své životní cestě přicházíme do ohně zkoušky, ale oheň nás nestráví. Způsobí tak jako u zlata dvojí: Dá zazářit naší důvěře v Boha a spálí všechno, co v našem životě není způsobeno od Pána. Hořící trnitý keř ve 2. Mojžíšově 3 to výstižně ilustruje. Hořel, ale nebyl stráven.

Verš 7b: … byla nalezena k chvále a slávě a cti ve zjevení Ježíše Krista;…

Když se Pán Ježíš zjeví v moci a slávě, budeme Ho doprovázet. Potom bude vidět, jakou přitažlivou sílu na nás měl, takže jsme v těžkostech života v Něho důvěřovali a vytrvali jsme. Osvědčenost naší víry ve zkouškách přispěje k tomu, že Ježíš Kristus bude při svém zjevení ctěn a oslavován. Tento budoucí cíl Bůh sleduje, když nás dnes zkouší.

Ježíš Kristus – skutečnost v životě

Verš 8: … kterého, ač jste ho neviděli, milujete; ve kterého věříce, ačkoli ho nyní nevidíte, jásáte nevýslovnou a oslavenou radostí, …

Vědomí o budoucím oslavení Pána Ježíše vede k tomu, že On se už nyní stává v našich srdcích větším. Čtením Božího slova a zkušenostmi, které s Ním činíme, Jej stále lépe poznáváme. Petr sám tohoto obdivuhodného člověka, tohoto cizince z nebe doprovázel po tři roky na Jeho cestě, a přitom na Něho hleděl a poznával Ho. Ale píše vykoupeným, kteří Pána Ježíše, tak jako my, nikdy neviděli. Proto nejsme znevýhodněni, neboť Petr píše: „Věříte v Ježíše Krista, milujete Ho a radujete se z Něho.“

Zde je „věřit“ opakem „vidět“. Tento přechod od vidění k víře vysvětlil Pán svým učedníkům slovy: „Věříte v Boha, věřte i ve mne!“ (Jan 14,1) Tím ukázal, že svým návratem do nebe přijde pro Jeho lid vzhledem k Jeho osobě čas „nevidění“, čas „víry“. Jako vzkříšený řekl Tomášovi: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20,29) Tím popisuje charakter křesťanské doby: Věříme v Ježíše Krista, ačkoli Ho nevidíme.

Moje matka před 45 roky náhle zesnula. To byla velká ztráta a já jsem na svou matku nikdy nezapomněl. Ale v průběhu desetiletí vzpomínka na ni přece stále více bledla.

Ale Pán Ježíš, kterého jsem ještě nikdy neviděl, bude vždy živý před očima mého srdce, když čtu Boží slovo a zakouším Ho v situacích života. Tak je Ježíš Kristus pro nás v životě skutečností. Známe Ho a žijeme v praktickém vztahu víry k Němu.

Čím více hledíme v Bibli na Pána Ježíše očima svého srdce a zakoušíme Ho reálně v životě, tím více Ho milujeme. Naše láska k Němu je rozdmýchávána Jeho láskou k nám. On nás nejprve miloval a dal za nás sebe samého (Gal. 2,20). A ve všedním dnu prožíváme, že je dobrotivý (1. Pet. 2,3). Obojí v nás vyvolává lásku k našemu Spasiteli a Pánu.

Protože žijeme k Pánu Ježíši ve vztahu víry, radujeme se z Něho. Tato radost je nevýslovná a oslavená.

Záchrana duše

Záchranu duše vlastníme od svého obrácení. Tu jsme své hříchy vyznali Bohu a uvěřili ve Vykupitele Ježíše Krista. Tím byl náš vztah k Bohu jednou provždy urovnán. Vzhledem ke své záchraně spočíváme nyní na dokonale vykonaném díle Pána Ježíše na kříži.

Neseme záchranu duše jasnými i tmavými dny, těžkými i krásnými situacemi života, až dosáhneme cíle. Nejsme šťastní lidé? Vlastníme záchranu jako poklad ve svých srdcích. Ve všem utrpení si smíme být jisti, že jsme Bohem přijati. Jaká nezměrná milost!

Ve starém zákoně oznámená

Verše 10 a 11: … záchrana, kterou hledali a po které pátrali proroci, kteří o milosti vůči vám prorokovali, zkoumajíce, na který nebo jaký druh času Duch Kristův, který byl v nich, ukazoval, když předem svědčil o utrpeních, která měla přijít na Krista, a o slávách potom; …

Křesťanský díl ve 4. verši má svůj původ ve vyvolení před založením světa. Toto věčné předsevzetí nebylo ve Starém zákoně známé, ale bylo ukázáno na světle apoštolem Pavlem v Listu Efezským. Naproti tomu záchrana, již nyní máme před sebou, byla ve Starém zákoně oznámena (Řím. 1,2). Pavel nám ji podrobně vysvětluje v Listu Římanům. A tak vidíme, že Petr a Pavel se ve své službě trochu dotýkají a vzájemně osvětlují.

Když proroci Starého zákona prorokovali o záchraně duše, měli o ni velký zájem, ačkoli neznali základ spasení. Hledali a pátrali po této záchraně. Dali si hodně práce a přesně studovali Písma, protože o tom chtěli vědět více. A my? My jsme často tak lhostejní, ačkoli vlastníme záchranu duše. Víme vůbec, co všechno obsahuje? Hledáme v Bibli, abychom lépe poznávali svou záchranu, abychom se z ní mohli více radovat?

Proroci zkoumali, na který a na jaký druh času Duch Krista záchranou ukazoval.

Proroci prorokovali skrze Ducha Kristova, který v nich byl. Bydlel už v prorocích Starého zákona? Nikoli, tuto výsadu vlastní věřící lidé teprve v době milosti. Když jsme uvěřili slovu pravdy, evangeliu našeho spasení, přišel Duch Boží, aby bydlel v našem těle (1. Kor. 6,19) a v našem srdci (Gal. 4,6). Ale v prorocích Starého zákona nebydlel. Duch Svatý na ně přicházel pro dobu zvláštní služby. Inspiroval je, když prorokovali o naší době, a tím plnili svůj úkol.

Další příklad nalézáme v kapitole 3,19.20. Tam čteme, že Pán působil skrze Ducha v Noém, když ten kázal nevěřícím lidem ve své době o soudu.

Výraz „Duch Kristův“ ukazuje na to, že Duch skrze proroky nakonec ukazoval na Krista, když prorokovali o záchraně duše. To je zřetelné na konci 11. verše. Skrze proroky předpovídal Duch utrpení a slávy Pána Ježíše. Tak jako v 8. verši, i zde stojí Jeho Osoba ve středu.

Zvěstovaná v době milosti

Verš 12: … jimž bylo zjeveno, že ne pro sebe samé, nýbrž pro vás těmito věcmi sloužili, které vám nyní byly zvěstovány skrze ty, již vám kázali evangelium skrze z nebe poslaného Ducha Svatého – věcmi, do kterých andělé touží nahlížet.

Proroci Starého zákona už něco věděli o záchraně duše, ale nechápali ji: Netýkalo se to jich samých, nýbrž lidí, kteří budou žít po nich – v době milosti. Přirozeně že i oni sami byli zachráněni, ale neznali plné spasení v Pánu Ježíši.

V době milosti je evangelium zvěstováno službou křesťanů v síle Ducha Božího, aby tím lidé přišli k víře v Ježíše Krista a obdrželi záchranu duše.

Tato záchrana není pro anděly. Svatí andělé ji nepotřebují a padlí andělé nemohou být zachráněni. Na to poukazuje i List Židům: „Zajisté se neujímá andělů, nýbrž ujímá se potomků Abrahamových.“ (Žid. 2,16) Svatí andělé tedy nejsou osobně dotčeni záchranou duše. Ale protože je tak obdivuhodná, chtěly by tyto nebeské bytosti lépe rozumět tomu, co nám tím Bůh dal.

Ukázaná v tisíciletém království

Verš 13: Proto opásejte bedra své mysli, buďte střízliví a plně doufejte v milost, která vám bude přinesena při zjevení Ježíše Krista; …

Boží milost ukáže záchranu duše v tisíciletém království. Dnes není pro lidi okolo nás navenek viditelná, protože naše tělo ještě není vykoupeno. Ale když se Pán Ježíš v moci a slávě s námi zjeví, bude tato záchrana plně ukázána ve světle. To je pro nás absolutně jisté, a proto v to smíme plně doufat. Tímto výhledem nám Petr chce dodat odvahu na cestě k cíli a napomenout nás.

Když řeknu svým sousedům a známým, kteří mne v mé rodné vesnici od malička znají: „Vlastním záchranu duše,“ pak se budou smát a řeknou: „My z toho ale nic nevidíme. Ty také stárneš a jsi nemocný. Nedaří se ti lépe než nám.“ Ale budou se ještě divit, až přijdu se svým Pánem. Pak uvidí, že záchrana duše nebyla žádná domýšlivost, nýbrž skutečnost.

V 1. Korintským 15 čteme: „Jaký je ten nebeský, takoví i ti nebeští.“(verš 48) To je pro nás pravdou už dnes. Jsme vírou spojeni s Ježíšem Kristem, tím Nebeským, a proto jsme už nyní nebeští. Ale pro lidi kolem nás to není viditelné. Avšak Pavel pokračuje: „Jako jsme nesli obraz toho z prachu, tak poneseme také obraz toho nebeského.“ (verš 49) Zjevíme se s novým tělem, které je podobné tělu Pána Ježíše. Pak bude jasné, že Mu patříme.

Výrazem „při zjevení Ježíše Krista“ vede apoštol náš zrak víry na Krista. Jeho druhý příchod na zem bude slavný. Nebude ležet v jeslích jako malé dítě, nýbrž se zjeví jako Král králů.

S pohledem na budoucí zjevení Pána Ježíše vyslovuje Petr dvě napomenutí:

Děti poslušnosti

Tento oddíl nás vyzývá k poslušnosti. Pro to my jako křesťané nepotřebujeme žádné zákony. Neboť když si vytváříme pravidla, vždy zklameme. Ale potřebujeme pohnutky, které nás povzbuzují, abychom Boha poslouchali. Petr zde jmenuje tři pohnutky:

Verš 14: … jako děti poslušnosti se utvářejte ne podle předchozích žádostí ve své nevědomosti, …

Výraz „děti poslušnosti“ ukazuje na to, že celý způsob našeho života má být charakterizován poslušností vůči Bohu. Z 2. verše víme, že obrácením jsme přišli k poslušnosti Ježíše Krista. Bůh by chtěl, abychom Ho poslouchali tak, jak to kdysi činil Ježíš. To smí být vyjadřováno ve všem, co děláme, když si jako nejvyšší prioritu stanovíme: Chci poslouchat Boha a Jeho Slovo.

„Utvářejte se“ je výzva k praktické, každodenní poslušnosti. Ve všech situacích se máme chovat jako děti poslušnosti a ne žít „podle předchozích žádostí“. Před svým obrácením charakterizovala naše chování tělesná přání. Tak to už nemá být. K tomuto závěru přichází Petr ještě jednou v kapitole 4,3: „Uplynulý čas je dost, že jste konali vůli národů.“ Jako nevěřící jsme navíc byli nevědomí. Neměli jsme pravou známost ani o Bohu, ani o sobě samých, ani o vykoupení. To potvrzuje také Pavel, když nás vyzývá, abychom „již nežili tak, jako žijí pohané, v marnosti své mysli, zatemněni v rozumu, odcizeni životu Božímu pro nevědomost, která je v nich kvůli zatvrzelosti jejich srdce.“ (Ef. 4,17.18) Ale jako věřící víme, kdo je Bůh, kdo jsme my, a co znamená záchrana. Toto křesťanské poznání má velký vliv na naše chování ve všedních dnech.

První pohnutka: Bůh je svatý

Verše 15 a 16: … nýbrž jako ten, který vás povolal, je svatý, buďte i vy svatí ve všem chození! Neboť je psáno: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“

„Buďte svatí!“ To je výzva, abychom nehřešili, nýbrž žili odděleni od všeho zlého. Jsme každý den žádáni, abychom to uskutečňovali, a to „ve všem chození“. Bůh by chtěl tuto praktickou svatost vidět v každém okruhu našeho života: v manželství, v rodině, při práci, v sousedství, mezi Božím lidem a ve službě pro Pána.

Pak následuje první důvod pro život ve svatosti a poslušnosti: Bůh je svatý! Serafíni volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů!“ (Iz. 6,3) Před zraky tohoto absolutně svatého Boha žijeme. To je jedna pohnutka pro to, abychom nehřešili, nýbrž poslouchali Ho.

Petr cituje z 3. Mojžíšovy knihy: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (3. M. 11,45) V této kapitole Bůh popisuje čistá zvířata, která Izraelité směli jíst, a nečistá, která nesměli jíst a jejichž mrtvých těl se neměli dotýkat. Tyto poukazy můžeme na sebe duchovně přenést. Dávají nám určitou praktickou pomoc pro život poslušnosti a svatosti.

Druhá pohnutka: Bůh, náš Otec, soudí spravedlivě

Verš 17: A jestliže vzýváte jako Otce toho, jenž soudí bez hledění na osobu podle díla jednoho každého, tak choďte po dobu svého cizinectví v bázni, …

Tento verš nejprve představuje křesťanský vztah. Známe Boha jako svého Otce, který nás miluje. Ale náš nebeský Otec také vládne nad věřícími a soudí je. Co to znamená? Nejde o to, že bychom po svém životě na zemi přišli na nějaký soud. Máme jasný výrok: „Kdo v něho (v Božího Syna) věří, není souzen.“ (Jan 3,18) Nejde tedy o nějaký budoucí soud, nýbrž o Otcovo spravedlivé jednání, odpovídající našemu jednání během našeho života zde. Galatským 6 nám pomůže této myšlence porozumět. Tam v 7. verši čteme: „Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.“ Protože první Petrův List především představuje naši odpovědnost, ukazuje také spravedlivé Boží jednání v Jeho vládě, zde v kapitole 1,17 v osobním životě a v kapitole 4,17 v kolektivním životě Božího lidu.

Nebeský Otec soudí „bez hledění na osobu podle díla jednoho každého“. To zakoušíme ve svém životě. Proto Ho chceme poslouchat, abychom nemuseli pocítit Jeho výchovnou ruku.

„Tak choďte po dobu svého cizinectví v bázni.“ Bůh chce, abychom žili v oddělení od světa a v Boží bázni. Slovo „cizinec“ se v 1. Petrově Listu vyskytuje třikrát:

Oddělení od světa má tedy vnější a vnitřní stránku. To nám ukazuje také Římanům 12,2. Tam nejprve čteme: „Nebuďte připodobněni tomuto světu.“ To má co činit s naším vnějším životem. Avšak pak následuje: „Nýbrž buďte proměňováni obnovením své mysli.“ Tím je osloven náš vnitřní postoj ke světu. Jeho ideje nás nemají ovlivňovat.

Co to je život v Boží bázni? Není to strach z Boha, jako kdybychom neměli jistotu spasení, nýbrž uznávání autority Jeho Slova nad naším svědomím. Říkáme „ano“ k nařízením, která nám Bůh v Bibli dává, a chceme je v denním životě uskutečňovat.

Třetí pohnutka: Drahá krev Krista

My něco víme! Protože žijeme v době milosti, známe dokonale vykonané dílo Pána Ježíše na kříži Golgoty. To je veliké! Tuto známost věřící Starého zákona neměli. Přirozeně že Abraham, Mojžíš a David nebyli neklidní ohledně svého přijetí u Boha. Důvěřovali Mu, že nějakým způsobem vyřeší problém jejich hříchů, ale nevěděli, jak. My naproti tomu přesně víme, na jakém základě jsou naše hříchy odpuštěny. Smíme hledět zpět na výkupné dílo Pána Ježíše a poznávat, že jsme na základě Jeho smrti Bohem přijati.

To je třetí pohnutka pro naši poslušnost: Jen drahá Kristova krev nás mohla vykoupit. Tato skutečnost na nás zvlášť působí, abychom lehkomyslně nehřešili, nýbrž abychom byli poslušni Boha a Jeho Slova.

K tomu se v těchto verších dovídáme další podrobnosti o našem vykoupení a o našem Vykupiteli.

Verš 18b: … že jste nebyli vykoupení pomíjivými věcmi, stříbrem nebo zlatem, ze svého marného, od otců předaného chození, …

Z čeho jsme byli vykoupeni? Z „marného, od otců předaného chození“. Co tím je míněno? Adresáti Listu byli lidé z izraelského národa. Většina příslušníků tohoto národa poslouchala Boží nařízení čistě mechanicky, aniž by měli nový život. Z tradice slavili Hospodinovy slavnosti a znali Boží přikázání. K tomu přicházelo mnoho židovských tradic, které dávaly ráz jejich způsobu života.

Toto náboženské chování bylo marné, neboť to byla jen etiketa bez skutečného vztahu k Bohu, ale spojená s různými lidskými pravidly. Z toho je Bůh vykoupil, když uvěřili v Pána Ježíše. Jako Boží děti jsme – i když nemáme žádné židovské kořeny – rovněž osvobozeni od všech náboženských tradic.

Avšak jako věřící jsme v nebezpečí, že budeme ve svém chování opět vedeni tradicemi. Dejme pozor na nepsané zákony, na pevné dodržování určitých postupů, které našemu osobnímu nebo společnému životu vnucují formy, jež nejsou dobré. Čistě vnější lpění na zvyklostech nemá před Bohem žádnou cenu. Chceme se srdcem, jež tluče pro Pána, pevně držet křesťanské pravdy.

Nebyli jsme vykoupeni „stříbrem nebo zlatem“. Stříbro a zlato jsou cenné kovy, a přece pomíjivé. Cena za naše věčné vykoupení nemohla být zaplacena ani tím nejcennějším, co je na této zemi. Bylo zapotřebí více.

Drahá krev Krista byla cenou našeho vykoupení. Jeho smrt na kříži je v Božích očích tak cenná, že stačí k tomu, aby nás zachránila. Ježíš Kristus vylil svůj život na smrt. Touto nekonečně vysokou cenou nás vykoupil, neboť jsme byli otroci hříchu (Řím. 6,17) a otroci zkázy (2. Pet. 2,19).

Boží Beránek

Nyní před námi stojí Pán Ježíš jako Beránek. Ve Starém zákoně byla různá obětní zvířata: holubi, kozy, ovce, skot. Všechna symbolicky mluví o oběti Pána Ježíše. Avšak přímo je v Novém zákoně označen jen jako Beránek. Tak Ho představují tři apoštolové:

Obojí vyznačovalo našeho Spasitele. Na jedné straně byl čistý, to jest bez hříchu. Na druhé straně snášel němě a Bohu oddaně nepřátelství lidí.

On je Beránek „bez vady a bez poskvrny“. S velkou radostí a jistotou konstatujeme:

Dokonalá čistota v Jeho životě byla předpokladem toho, že Ježíš Kristus mohl na kříži na sebe zástupně vzít naše hříchy.

Pán Ježíš je „předem poznán (předzvěděn)“ před založením světa. Žasneme nad přesností Bible. Kristus nebyl ve věčnosti před časem vyvolen – neboť pro volbu potřebujeme nejméně dva – nýbrž byl předem poznán. Nebyli dva, ale jen Jeden: jednorozený Boží Syn. To je nám naznačeno už Izákem. Bůh řekl Abrahamovi: „Vezmi svého syna, svého jediného, jehož miluješ, Izáka, a jdi do země Morija a obětuj ho tam jako zápalnou oběť.“ (1. M. 22,2)

Skrze Boží slovo můžeme hledět do doby před založením světa. Tu Bůh na jedné straně pojal věčný úmysl dát nám v Kristu Ježíši křesťanská požehnání. Bůh na druhé straně ve své znalosti předem věděl o pádu do hříchu, kterým Boží nepřítel chtěl zabránit splnění božského úmyslu. Z tohoto důvodu Bůh předzvěděl Krista jako Beránka, aby přes pád do hříchu mohl vykonat své věčné plány.

„Konec časů“ přišel. Po staletí Bůh zkoušel člověka a výsledkem vždy bylo selhání. Posláním Jeho Syna na zem skončila doba zkoušení člověka. Ježíš Kristus byl na jedné straně posledním zkušebním kamenem pro lidi. Avšak ti Ho ukřižovali. Na druhé straně Pán Ježíš přišel, aby jako Boží Beránek vytvořil řešení pro hříšníky, kteří byli beznadějně ztraceni. Přišel kvůli nám a zemřel za nás. Bůh nyní už nevyžaduje, nýbrž dává věřícímu plnou záchranu v Kristu. Vírou v Jeho drahou krev jsme vykoupeni a uvedeni do křesťanských požehnání.

Víra v Boha

Verš 21: … kteří skrze něho věříte v Boha, jenž ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, aby vaše víra a vaše naděje byla v Bohu.

Pán Ježíš nás nejen vykoupil, nýbrž svou smrtí, svým vzkříšením a svým oslavením zjevil Boha.

Skrze Něho jsme byli přivedeni k tomuto Bohu do vztahu víry. Protože známe Boží lásku a moc ve zjevení Krista, vlastníme jistotu spasení a obracíme svou důvěru a svou naději v jasných i tmavých dnech k Bohu.

Tento oddíl končíme slovy ze Žalmu 62,2: „Jen v Boha důvěřuje tiše moje duše.“ Povzbuzeni třemi pohnutkami jdeme v poslušnosti a důvěře v Boha osobní cestou víry až k slavnému cíli.

Společný život víry

Tento oddíl pojednává o společném podílu křesťanů. Začíná opět obrácením a má tři části:

a) Kapitola 1,22 – 2,3: Víra je otázka postoje srdce. V srdci činíme rozhodnutí, to osvěcuje náš rozum. „Vírou rozumíme.“ (Žid 11,3) Tato zásada platí jak pro náš osobní život, tak i pro náš společný život.

b) Kapitola 2,4 – 8: Jsme svaté kněžstvo. Jako svatí kněží přinášíme Krista s velebením před Boha.

c) Kapitola 2,9 – 10: Jsme královské kněžstvo. Jako královští kněží představujeme Krista, když jsme pro Něho svědectvím.

Obrácený a znovuzrozený lid

V tomto oddílu činí Petr zásadní výpovědi. Každý verš obsahuje zvláštní výrok:

Obrácení

Verš 22: Poněvadž jste své duše očistili skrze poslušnost vůči pravdě k nepředstírané bratrské lásce, tak se navzájem milujte s vroucností z čistého srdce, …

Když jsme se obrátili, očistili jsme své duše poslušností vůči pravdě. K vysvětlení tohoto výroku zdůrazníme tři body:

Obrácením jsme byli uvedeni do vztahů nebeského Božího lidu. Nepředstíraná bratrská láska charakterizuje společný život věřících: Nelichotíme jeden druhému, nýbrž ukazujeme pravou lásku v slovu a skutku. Tento myšlenkový sled je pro Petra typický. Spojuje skutečnost, že nyní obrácením patříme k Božímu lidu, ihned s praxí. Náš vztah jednoho k druhému se má vyznačovat činnou bratrskou láskou.

Co vlastně je bratrská láska? Můžeme ji definovat takto: Miluje bratra, protože bratr vlastní stejný život z Boha jako já. Když zjistím, že miluje Pána Ježíše, kterého miluji i já, pak přeskočí jiskra.

Na jedné cestě po železnici můj soused v oddělení konstatoval: „Máte dvě Bible.“ Právě jsem v nich četl a řekl jsem: „Ano.“ Tu on odvětil: „Já mám čtyři Bible.“ A tu se rozvinul krátký rozhovor a zjistili jsme: Máme stejného Spasitele. Tu přeskočila jiskra. Měli jsme rádi jeden druhého jako bratra v Pánu, ačkoli jsme se neznali. Třetí osoba se zapojila do našeho rozhovoru. Ale její zájem platil jen zemským a světským věcem. Přívětivě jsem odpověděl na její otázky, ale nerozvinula se žádná bratrská láska. Jaký rozdíl!

Nové narození

Verš 23: … kteří nejste znovuzrozeni z porušitelného semene, nýbrž z neporušitelného, skrze živé a zůstávající slovo Boží; …

Při obrácení se v nás stalo Boží dílo. Bůh způsobil nové narození a tím nám daroval nový život. Nenarodili jsme se znovu z porušitelného semene jako Izraelité, kteří se kdysi do Božího lidu narodili přirozeným narozením. Ne, my jsme se znovu narodili z nepomíjitelného semene živého a zůstávajícího Božího slova.

Obrácení (verš 22) je stránka lidské odpovědnosti. Člověk musí činit pokání, obrátit se a uvěřit ve Vykupitele. Nové narození (verš 23) je dílo Boží milosti. I Jan rozlišuje tyto dvě stránky:

a) Lidská odpovědnost: „Kteří pak koli přijali ho, těm dal právo stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno.“ (Jan 1,12)

b) Dílo Boží milosti: „Kteří ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha zrozeni jsou.“ (Jan 1,13)

Vždy znovu vyvstává otázka: Co přichází nejprve? Obrácení nebo nové narození? Jedni říkají: Nejprve se člověk musí obrátit, potom se může narodit znovu. Druzí tvrdí: Nejprve se člověk musí znovu narodit, aby se mohl obrátit. Kdo má pravdu? Obojí mají pravdu! Obrácení a nové narození se děje zároveň. Ve zlomku vteřiny, ve kterém se obrátím, jsem znovuzrozen. Můžeme to také otočit. Ve zlomku vteřiny, ve kterém Bůh při mně způsobí nové narození, se obrátím. To přirozeně převyšuje náš rozum. Avšak to nevadí. Víra to přijímá a klaní se.

Charakter přirozeného člověka

Verš 24: … neboť „všechno tělo je jako tráva a všechna jeho sláva jako květ trávy. Tráva uschne a květ odpadl; …

Zde je nám představen charakter neobráceného člověka. Petr ho srovnává s trávou: „Všechno tělo je jako tráva.“ To je pro mnohé urážlivé. Každý rolník ví: Není tráva jako tráva. Tak to je i s lidmi. Žijeme společně s milými i obtížnými lidmi, s krásnými i méně přitažlivými lidmi. Děláme tyto rozdíly, ale před Bohem jsou všichni lidé stejní, totiž pomíjiví. Tráva uschne: Dříve nebo později každý život na zemi skončí. Ovšem mezi trávami jsou také květy. Tyto květy představují lidi, kteří v životě dojdou cti a vážnosti. Ale i jejich květ odpadne. Možná že jsou pochováni s pochvalnými řečmi a mnoha smutečními věnci. Přesto jsou rychle zapomenuti. Jeden německý básník jednou řekl: Sláva, jako vše podvodné zboží, zřídka víc než tisíc let vydrží. To jsou pravdivá slova! To je život přirozeného člověka: Nemá žádnou cenu pro věčnost.

Charakter nového člověka

Verš 25: … ale slovo Páně zůstává na věčnost.“ To ale je to slovo, které vám bylo zvěstováno.

Nyní se jedná o věřící lidi. Ale Petr o nich nemluví přímo, nýbrž o Božím slově, které zůstává věčně (Mat. 24,35). Toto věčné slovo nám bylo zvěstováno. Uvěřili jsme mu a tím jsme obdrželi věčný život. Takto jako věřící víme: Tento nový život, který nyní vlastníme, nikdy neztratíme. Má cenu věčnosti, protože byl zplozen skrze věčné Boží slovo.

Posvěcený lid v praxi

Po obrácení (kap. 1,22-25) následuje praktický život víry v Božím lidu (kap. 2,1-3). Tu jsme vybízeni, abychom se na jedné straně odvraceli od zlého (verš 1) a na druhé straně abychom se zaměstnávali Božím slovem (verš 2). To pro nás bude mít požehnané následky.

Odkládat zlé

Verš 1: Odložte tedy všechnu špatnost a všechen klam a přetvářku a závist a všechno zlé pomlouvání, …

Máme odkládat všechnu špatnost, tedy zlo v každé formě. Jako vykoupení máme v sobě ještě hřích – tento zlý princip. Když se stane aktivním, jsme schopni zlými slovy a zlým jednáním druhým škodit. Špatnost odkládáme, když takové myšlenky už v srdci hned odsoudíme.

Klam je způsob mluvení, který úmyslně skutečnosti říká jen částečně, aby posluchač přišel k chybnému závěru. Kdosi mi vyprávěl, že se svým přítelem hrál šachy. „Pětkrát jsem vyhrál a dvakrát hrál nerozhodně.“ Po dlouhém mlčení k tomu dodal: „A desetkrát jsem prohrál!“ Kdyby neřekl tu poslední větu, mluvil by klamavě. Sice by nelhal, ale sdělil by jen polovinu, a tím by vyvolal dobrý dojem o svém šachovém umění. V Egyptě Abraham řekl o Sáře: „Je má sestra.“ A zamlčel, že je také jeho ženou. Není to také náš problém? Vyprávíme jen polovinu, abychom před lidmi lépe vypadali. Proto i pro nás platí výzva: „Odložte všechen klam!“

Přetvářka je zbožné mluvení a zbožné chování, které neodpovídá skutečnosti. Jako mladý muž jsem byl jednou zkušeným mužem víry vyzván: „Maxi, dej svá ústa metr před své nohy!“ Zkusil jsem to a upadl bych, kdyby mne nedržel. Pak mi vysvětlil: „Tak se daří tomu, kdo jde ústy dále než nohama.“ To je pokrytectví. Náš Spasitel s rozhodností vystupoval proti přetvářce zbožných Židů. Nesmíme si myslet, že se nás to netýká. I my se můžeme dělat zbožnějšími, než ve skutečnosti jsme. Pak jsme pokrytci.

Závist je vnitřní vztahování se po tom, co patří druhým. Žárlivost je podobný výraz, ale popisuje více přehnané ochraňování vlastního majetku. Obojí je nebezpečím v životě Božího lidu. Obojí máme odkládat.

Zlé pomluvy ničí důvěru a dobré vztahy mezi věřícími. Už v knize Přísloví jsme před tím varováni: „Pomlouvač rozlučuje přátele.“ (Přísloví 16,28)

Sytit se Božím slovem

Verš 2a: … a jako novorozené děti buďte žádostivi rozumného, nefalšovaného mléka, …

Petr nás nyní srovnává s novorozenými dětmi, které žádostivě pijí své mléko. Tomuto verši jsem správně porozuměl, teprve když se narodilo naše sedmé dítě. To se v našem domě dělo všelicos. Ale tento malý chlapec – naprosto neovlivněn vším hlukem a shonem kolem sebe – se sytil mlékem ze své lahve. Stejně se máme i my vztahovat po duchovní potravě. V křesťanstvu se děje mnoho věcí. Obklopuje nás hluk a shon. Avšak my se nechtějme nechat zadržet od toho, abychom s touhou přijímali to rozumné, nefalšované mléko. Je jím Boží slovo, když je rozumně a nefalšovaně zvěstováno. Ačkoli se zde mluví o malém dítěti, tento postoj nás má vyznačovat až do vysokého věku.

Růst k záchraně

Petr zde opět mluví o budoucí záchraně. Ta se splní, když nás Pán vtrhne do nebe a my se potom s Ním zjevíme. K této záchraně rosteme tou mírou, jak jsou naše srdce naplněna touto budoucí skutečností. Pavel totéž vyjadřuje jinými slovy, když Timoteovi říká: „Uchop věčný život!“ (1. Tim. 6,12) Timoteus už vlastnil věčný život. Ale měl se v myšlenkách vztahovat po slavné budoucnosti, ve které se věčný život rozvine v celé své plnosti.

Zaměstnávání se budoucností, v níž Ježíš Kristus jednou bude Pán pánů, má účinek na náš každodenní život. Ze srdce uznáváme vládu našeho Pána nad naším životem a tím předjímáme to, co v budoucnosti bude celkově pravda.

Znát dobrého Pána

Ježíš Kristus je náš Pán. Má vládu nad naším celým životem. Jestliže se ve všech oblastech podřizujeme Jeho autoritě, zakusíme, že On je dobrotivý Pán. Bere ohled na naše zvláštní situace, má s námi trpělivost a nežádá po nás příliš.

V podobenství o talentech tvrdil služebník, který dostal jeden talent: „Pane, znal jsem tě, že jsi tvrdý člověk.“ (Mat. 25,24) Ale tím, co řekl, ukázal, že Ho ve skutečnosti nezná. Avšak ten, kdo v životě Pána zakusil, „okusil“, to znamená, že dostal pojem o tom, že je dobrotivý.

Svaté kněžstvo

Předpoklady pro velebení

Aby se lidé mohli Bohu správně klanět, musejí být splněny zásadní a praktické podmínky.

Boží dům

Verše 4 a 5 nám popisují naši službu jako svatých kněží v Božím domě. Verš 4 nám nejprve ujasňuje: Tam má Pán Ježíš ústřední význam. Verš 5 nám návazně ukazuje naše postavení a náš úkol v tomto domě.

Abychom jednotlivým výpovědím lépe rozuměli, představíme nejprve několik všeobecných myšlenek o Božím domě.

Tři místa Bible nám popisují shromáždění (církev) jako Boží dům, jak ho staví Kristus:

Ve všech třech místech Bible jde o ten největší úhel pohledu na církev podle věčného Božího uložení, které uskutečňuje v Ježíši Kristu. Pán začal se stavbou Božího domu o Letnicích před přibližně 2000 lety. Tato stavba je vždy dokonalá, ale ještě není ukončena. Jakmile Pán Ježíš připojí poslední kámen, přijde, aby věřící vzal.

Dvě další místa Bible se na shromáždění dívají jako na Boží dům tak, jak se v určitém časovém bodě na zemi ukazuje:

Pod tímto úhlem pohledu nám Bible ukazuje dvě skutečnosti: předně Boží vůli a za druhé odpovědnost člověka.

Když ale chceme v místním svědectví představovat Boží shromáždění, musíme se řídit podle myšlenek Boha, který za své shromáždění považuje celek všech vykoupených. Přitom však nesmíme pouštět ze zřetele úpadek. Neboť následky lidského selhání nemůžeme napravit. Přesto tu je cesta: Pokoříme se kvůli tomu a řídíme se podle Boží vůle.

b) Charakterové rysy Božího domu

Všechna tři hlediska stále znovu nalézáme v Božím slově, když se mluví o Jeho domu:

Církev (shromáždění) je Boží dům. On je Pán domu a On vše určuje. Určuje, jak vše má probíhat, neboť On bydlí v tomto domě.

Ježíš Kristus je náš přitažlivý bod

Verš 4: Ke kterému přicházejíce jako k živému kameni, od lidí sice zavrženému, u Boha ale vyvolenému, vzácnému, …

Petr zde neříká: „Ke kterému jste přišli.“ To by bylo sice také správné, neboť při svém obrácení jsme přišli k Pánu Ježíši. Ale slovy: „ke kterému přicházejíce“ chce říci: Pojďte jako vykoupení k Pánu Ježíši stále blíže. Možná, že si myslíme, že jsme už docela blízko u Pána. Avšak Petr ví, že to jde ještě blíže.

Zeptejme se: Jaký byl náš duchovní vývoj v posledních letech? Možná, že jsme se mnoho zaměstnávali Božím slovem, spolupracovali jsme v evangeliu a byli jsme užiteční v Božím lidu. To vše jsou dobré aktivity. Avšak rozhodující otázka je: Vyrostli jsme duchovně k Pánu Ježíši? Živý a blízký vztah k Němu působí živé a pravé velebení!

Ježíš Kristus je „živý kámen“. Tím se Petr obrací k události v Matouši 16,16-18. Tam učinil slavný výrok: „Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého.“ Nato mu Pán Ježíš odpověděl: „Na této skále postavím svou církev.“ Skrze zjevení od Otce Petr poznal, že Ježíš Kristus je věčný Boží Syn. Jako takový je základem, na kterém je vzdělána Jeho církev. „Živý kámen“ mluví tedy o Ježíši Kristu, Božím Synu, jako o základu Božího domu.

b) On je u Boha vyvolený, vzácný

Když zde Pán Ježíš žil, byl lidmi opovrhován. Ale Bůh si Ho vysoko cení. To je vidět zvláště při Jeho křtu u Jordánu. Zdá se nám, že se zde o tom zmiňuje, když čteme, že Ježíš Kristus je u Boha vyvolený a drahý.

Ježíš Kristus se svým křtem postavil k pokání činícím lidem, ačkoli On sám byl bez hříchu. Když vystoupil z vody, Bůh Ho vyvolil, když Duch jako holubice sestoupil, přišel a zůstal na Něm. Tím Bůh vyvýšil Pána Ježíše mezi pokání činícím ostatkem.

Už Žalm 89 o tom prorocky mluví: „Jednou jsi ve vidění promluvil ke svým zbožným a řekl jsi: Pomoc jsem vložil na mocného, vyvýšil jsem vybraného z lidu. Nalezl jsem Davida, služebníka svého – svým svatým olejem jsem ho pomazal.“ (Žalm 89,20.21). A Jan Křtitel řekl. „Já jsem ho neznal; ale ten, kdo mne poslal, abych křtil vodou, mi řekl: Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, ten to je.“ (Jan 1,33) Protože Ježíš Kristus jako jediný žil k Boží cti, vyznamenal Ho Bůh z prostřed bohabojných lidí. Toto vyvolení bylo veřejným potvrzením, že On je ten od Boha určený Mesiáš a úhelný kámen.

Pán Ježíš je u Boha také vzácný. To je rovněž zřetelné u křtu. Tu se otevřelo nebe a hlas řekl: „Tento je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení.“ (Mat. 3,17) Tím Otec dosvědčil, že Pán Ježíš, Jeho milovaný Syn, má Jeho neomezené zalíbení. On je pro Něho tím nejvzácnějším.

Čím blíže v praxi svého života přijdeme k Pánu Ježíši, tím zřetelněji zakusíme, že je od lidí zavržený. Pohanění světa nás pak postihne přibývající mírou. Ale přicházíme blíže k Tomu, jenž je u Boha vyvolený a vzácný! To vyváží vše ostatní.

Jsme živé kameny a kněží

a) Kameny na Božím domě

Každý člověk, který se obrátí, se stane živým kamenem na Božím domě. Jak jsme viděli, Pán staví tento dům tak, že vede lidi k víře.

Společně tvoříme jako vykoupení duchovní dům. To je v protikladu k chrámu, který byl hmotná budova ze dřeva a kamení. Žel, že se v křesťanstvu tento duchovní pohled na Boží církev ztratil ze zřetele a došlo k návratu k hmotnému charakteru židovství. Byly vystavěny impozantní „Boží domy“. Ale Boží dům je duchovní dům, který je tvořen všemi vykoupenými.

b) Kněží v Božím domě

Verš 5b: … v kněžstvo svaté, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista.

Každý člověk, který se obrátí, se stává také svatým knězem. Společně tvoříme kněžskou rodinu. To je rovněž důležitý rozdíl vůči židovské bohoslužbě. Tam byla kněžími jen Aronova rodina a jen muži směli vykonávat kněžskou službu. V době milosti jsou naproti tomu kněžími všichni vykoupení – muži i ženy. Velká část křesťanstva se vzdala i této biblické pravdy. Podle způsobu židovství byla zavedena zvláštní kněžská třída.

Velebení je ve svém vlastním smyslu společnou věcí. Samozřejmě se můžeme klanět i osobně. Ale zvláštním způsobem vykonáváme tuto kněžskou službu, když jsme společně shromážděni k Pánu Ježíši.

Jako svatí kněží přinášíme Bohu duchovní oběti. Izraelité obětovali zvířata a hráli na hudební nástroje. Tak se Bohu klaněli v souhlasu s Jeho naučením. Ale v době milosti to jsou duchovní oběti. To také dává odpověď na otázku, proč při bohoslužbě nehrajeme na hudební nástroje. Znamenalo by to upadnout zpět do vnějších věcí židovství.

Jak nyní přinášíme Bohu duchovní oběti? Tím, že z našich srdcí vystupuje k Bohu chvála, děkování a velebení, když se nějaký bratr modlí, když společně zpíváme píseň, anebo když je předčítáno nějaké místo z Božího slova. Tu není rozdílu mezi bratry a sestrami. Ačkoli ženy mají ve shromážděních mlčet, přece mohou jít vnitřně spolu a ve svých srdcích se Bohu klanět.

Své duchovní oběti přinášíme „skrze Ježíše Krista“. To znamená, že když se klaníme Bohu, stojíme na křesťanské půdě. Základ našeho velebení netvoří biblické směrnice pro židovskou bohoslužbu, nýbrž Osoba a dílo Pána Ježíše.

Bohu se klanět znamená představovat Mu Jeho vlastní slávy. Avšak jak můžeme uctívat a velebit Boha, kterého jsme ještě nikdy neviděli? Přebývá v nepřistupitelném světle, ale zjevil se ve svém Synu. Svým životem a zvláště svou smrtí nám Pán Ježíš ukázal, kdo je ten neviditelný Bůh. V Janu 13,31 říká: „Nyní je Syn člověka oslaven.“ Jeho smrtí na kříži Golgoty bylo plně přivedeno na světlo, jak je dokonalý a slavný. Ale On k tomu připojuje: „Bůh oslaven je v něm.“ V dání Jeho života na smrt byly plně zjeveny všechny charakterové rysy Boha. Když v Boží přítomnosti s obdivem mluvíme o Pánu Ježíši, představujeme Mu tím Jeho vlastní slávy. To je velebení!

Ježíš Kristus je úhelný kámen

Verš 6a: Neboť v Písmu je obsaženo: „Aj, já kladu na Sionu úhelný kámen, vyvolený, vzácný; …

Úhelný kámen udává směr pro délku, šířku a výšku domu. Tak je Pán Ježíš mírou a hranicí všech věcí. Když zde před 2000 lety žil, byl jako úhelný kámen zavržen. Ale citát z Izaiáše 28 ukazuje, že v budoucím království bude úhelným kamenem, tedy mírou všech věcí. Zjeví se v moci a slávě a zřídí království podle svých božských principů. Jako věřící křesťané smíme tuto budoucí skutečnost už přijímat předem. Pro nás je Ježíš Kristus nyní úhelným kamenem.

V Efezským 2,20 čteme, že On je úhelným kamenem církve. Boží dům je místo, kde se všechno řídí podle Osoby Pána Ježíše. On je tam hranicí a mírou všech věcí. To má velký účinek na shromažďování církve. Pán k tomu dává ve svém Slovu zásadní směrnice a chce také svým Duchem vést jednotlivá shromáždění. Řídíme se v každé hodině podle Něho? Pak obdržíme požehnání!

V důvěře v Krista přicházet k Bohu

Tento výrok má velmi široký význam. Když jsme přijali Pána Ježíše jako svého osobního Spasitele, zakusili jsme pravdu tohoto slova: „Kdo v něho věří, nebude zahanben.“ Vírou ve Vykupitele jsme byli osvobozeni od Božího soudu. Ale smysl tohoto výroku jde nad to. Vždy, když jako vykoupení přicházíme k Bohu, přistupujeme před Něho v důvěře v Ježíše Krista a víme, že nebudeme zahanbeni. Blížíme se svatému Bohu bez bázně a svobodně se klaníme, protože jsme zahaleni do milosti našeho Vykupitele.

Jistota našeho přijetí u Boha je důležitým předpokladem pro velebení. Proto nepřítel napadá právě tento bod. Skrze falešná učení tvrdí, že Boží dítě může opět zahynout. Proč to dělá? Protože předně chce Bohu odejmout velebení, a za druhé chce věřící učinit nešťastnými. Proto má rozhodující význam, abychom pevně drželi dokonalost Kristova díla a v tom spočívali.

Čím je Kristus pro věřící

Petr ve 4. verši vysvětlil, jak je Pán Ježíš vzácný pro Boha. Nyní neříká: Také pro vás je vzácný. To je přirozeně pravda. Každý vykoupený si cení svého Spasitele. Ale zde jde o více. Smíme znát cenu Pána Ježíše, kterou má pro svého Boha. To je nezměrná milost! Skrze Slovo nám dal Otec vědět, jak smýšlí o svém Synu. My se smíme radovat z toho, že dvakrát řekl: „Toto je můj milý Syn, ve kterém jsem nalezl zalíbení.“ (Mat. 3,17; 17,5) Křesťanské velebení je charakterizováno známostí tohoto Otcova ocenění Syna.

Čím je Kristus pro nevěřící

Verše 7b a 8: … nevěřícím ale: „kámen, který stavitelé zavrhli, ten se stal úhelným kamenem“, a „kámen úrazu a skála pohoršení“ – kteří se, poněvadž nejsou poslušní, urážejí o slovo, k čemu také byli určeni.

Stavitelé jsou vedoucí muži izraelského lidu v době, když zde žil Ježíš Kristus. Ti Ho, tento kámen, posoudili a zavrhli. To je vážné, neboť Bůh ho i tehdy v izraelském národu určil za úhelný kámen. V budoucnosti se to ještě splní. Stane se v Izraeli úhelným kamenem, když zřídí své království.

Dále tito nevěřící lidé také neuposlechli evangelia, které jim Bůh dal zvěstovat skrze apoštoly (Sk. 4,11.12). Odmítli tedy Pána Ježíše i svědectví apoštolů. Ježíš Kristus se pro ně stal kamenem úrazu, skrze který přišli k pádu.

Protože nebyli poslušni Slova, jsou stanoveni k tomu, aby se urazili o evangelium. Stali se aktivními nepřáteli evangelia a věřících. Zdá se nám, že skrze ně přišla pohoršení, která Pán věřícím předpověděl (Luk. 17,1). To Petr zakusil vysokou mírou, když svědčil o Ježíši Kristu (Sk 4,1-3). I věřící Židé prožili tento odpor (Žid. 10,32.33). A konečně i Pavel poukazuje na tuto skutečnost (1. Tes. 2,14-16).

To, co bylo pravdou o vůdcích v izraelském lidu tehdy, je v zásadě stejné i dnes. Kdo Pána Ježíše a evangelium vědomě nebo víckrát odmítne, urazí se a pohorší na Něm. Často se takoví lidé stanou nejhoršími nepřáteli evangelia.

Královské kněžstvo

Jako královští kněží představujeme Krista před lidmi. Možná, že si myslíme, že se to děje zvěstováním a šířením evangelia. To je v tom sice obsaženo, ale zahrnuje více. Nejde jen o naše mluvení, nýbrž i o naše chování jako křesťanů. V celém svém životě jsme jako královští kněží světlem a svědectvím pro Pána.

Každý vykoupený je na svém místě královským knězem. Tento úkol plníme ale s vědomím, že společně jsme jeden národ a jeden lid (verš 9). Jako u svatého kněžství, i zde před námi leží kolektivní myšlenka. I Pavel na to myslí, když Korintským říká: „Jste Kristův dopis.“ (1. Kor. 3,3) Tady nejde o osobní, nýbrž o společné svědectví. Korintští byli společně Kristův dopis, známý a čtený všemi lidmi.

9. verš se vztahuje k 2. Mojžíšově 19,5.6. Tam čteme: „Budete-li pilně poslouchat mého hlasu a dodržovat moji smlouvu, tak budete mé vlastnictví ze všech národů; neboť celá země je moje; a vy mi máte být královstvím kněží a svatým národem.“ Izrael byl kdysi určen k tomu, aby jako lid na zemi byl Bohu svědectvím. Ale oni v tom zklamali. Citát z Ozeáše 2 ukazuje, že Izraelité kvůli své nevěrnosti byli jako lid od Boha zavrženi. Dívá se na ně jako na „Ne-můj-lid“. V dalším průběhu ale prorok Ozeáš ukazuje, že tento lid má před sebou ještě velkou budoucnost. Tam, kde bylo řečeno: „Nejste můj lid!“, bude Izrael nazván „lidem živého Boha“. Tak tomu bude v tisíciletém království. Pak bude Izrael opět ustaven jako Boží lid, aby byl na zemi o Něm svědectvím.

Adresáti Listu byli židovského původu. I oni kdysi stáli pod rozsudkem, že „nejsou lid“. Vírou v Pána Ježíše byli ale nyní jako nebeský Boží lid pro Něho světlem a svědectvím. Tím předem přijali úkol, který v budoucnosti uskuteční celý izraelský národ. Také věřící, kteří nepocházejí z Izraele, jsou nyní královskými kněžími. To je obdivuhodná milost!

Naše postavení na zemi

Verš 9a: Vy ale jste vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid k vlastnictví, …

Jsme vyvolený rod. Je to vysoká výsada, že nás Bůh vyvolil, abychom v době milosti byli Jeho svědky.

b) Královské kněžstvo

Výraz „královské kněžstvo“ ukazuje duchovní vznešenost tohoto úkolu. Krásným příkladem toho je patriarcha Jákob. Jako starý muž přichází tento pastýř ovcí do Egypta do faraonova paláce. Pozvedá své ruce a žehná tomuto mocnému králi (1. M. 47,7.10). „Beze všeho odporu ale přijímá menší od vyššího požehnání.“ (Žid. 7,7) Stejně tak jsme jako vykoupení vyvýšeni, abychom lidem kolem sebe přinášeli velké požehnání: Svým životem jim smíme ukazovat, kdo je Pán Ježíš.

Jako svatý národ jsme rezervováni pro Boha. On nás dal stranou, abychom plnili pro Něho úkol. Máme žít odděleně od světa pro našeho Boha. Abraham žil oddělen od světa a mohl tak být účinným svědectvím pro Boha. Lot se naproti tomu spojil se světem. Když varoval své zetě před přicházejícím soudem, byl v jejich očích jako někdo, kdo žertuje.

d) Lid k vlastnictví

Z 2. Mojžíšovy 19 poznáváme, že zde jde o to, že nás Bůh vlastní. Kdysi byl izraelský lid Božím vlastnictvím. V proroku Malachiášovi nazývá budoucí ostatek svým vlastnictvím: „Budou mi, praví Hospodin zástupů, vlastnictvím v den, který učiním; a slituji se nad nimi, jako se slitovává muž nad synem svým, který mu slouží.“ (Mal. 3,17) Ale v době milosti jsou Božím vlastnictvím všichni, kdo věří v Ježíše Krista. „Aby nás vykoupil od vší nepravosti a očistil sobě samému lid k vlastnictví, horlivě následovný dobrých skutků.“ (Tit. 2,14)

Náš úkol na zemi

Verše 9b a 10: … abyste zvěstovali ctnosti toho, který vás povolal ze tmy k svému předivnému světlu; kteří jste kdysi byli „ne lid“, nyní ale jste Boží lid; kteří jste „neobdrželi milosrdenství“, nyní jste ale obdrželi milosrdenství.

Nyní začíná Petr mluvit o našem úkolu: Zvěstujeme ctnosti Toho, který nás povolal z temnosti ke svému předivnému světlu.

Temnota znamená nemít známost o Bohu. Tak to s námi kdysi bylo, když jsme ještě nevěřili v Ježíše Krista. Tu jsme Boha neznali. Ale Pán nás vedl na základě svého díla na kříži ke svému předivnému světlu. Nyní známe Boha a máme světlo a porozumění. To je velké požehnání. Stále znovu slyšíme, jak důležitá je láska mezi věřícími. To je pro naše svědectví podstatné, neboť Pán říká: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když máte lásku mezi sebou.“ (Jan 13,35) Ale potřebujeme také božské světlo, abychom byli správným způsobem svědectvím ve světě.

Máme úkol zvěstovat nebo představovat ve světě Boží ctnosti. Kdysi byl Boží Syn na zemi jako člověk a dokonale zjevil Boha. Když se vrátil do nebe, vstoupili jsme my na Jeho místo. Zvěstujeme Boží vlastnosti nejen ústy. Ne, v našem jednání, v našich aktivitách má být představován Bůh jako Bůh lásky a světla. Jak to můžeme uskutečňovat? Když napodobujeme Krista. Když je v našem životě vyjadřováno Jeho smýšlení, Jeho chování, poznávají lidé něco z Božích vlastností.

Královské kněžství

zcela konkrétně

Úvod

Druhá část Listu nám nyní vysvětluje, jak je královské kněžství konkrétně uplatňováno, jak můžeme být ve svém životě pro lidi svědectvím o Pánu.

a) Ve všech postaveních

b) Ve všech životních situacích

c) Ve všech oblastech života

Apoštol Pavel má dobrý pořádek, když mluví o praxi života. V Listu Koloským začíná například okruhem věřících, pak přechází k manželství a rodině, a v návaznosti pojednává o životu v práci a na závěr o díle Páně. Petr naproti tomu mění při svých poučeních jedno prostředí za jiné. Proč? Protože ví, jak to je v každodenním životě. V průběhu dne přicházíme z jednoho okruhu života do druhého, ale všude máme ten krásný a vznešený úkol být světlem a svědectvím o našem Pánu.

Naše chování jako cizinců

Verš 11: Milovaní, napomínám vás jako cizince a jako takové, kteří jsou bez občanství, abyste se zdržovali tělesných žádostí, které bojují proti duši, …

Petr nazývá adresáty „cizinci z rozptýlení“ (kap. 1,1). Tito Židé, kteří věřili v Ježíše Krista, nežili v Izraeli, nýbrž v cizině. Tam byli cizinci. To je doslovný význam tohoto výrazu. Ale pro ně, stejně jako pro všechny znovuzrozené křesťany k tomu platí: Jako občané nebe jsme všude na zemi cizinci. O tomto tématu se mluví všude v Novém zákoně. Ježíš Kristus se vzhledem ke svým učedníkům modlil k Otci: „Tito jsou ve světě… Nejsou ze světa.“ (Jan 17, 11.16)

a) Kapitola 1,17 poukazuje na to, že jako křesťané žijeme navenek na zemi jako cizinci. Proto, když to není nezbytné, se neangažujeme v lidských organizacích, ať je to v politickém, kulturním nebo náboženském ohledu.

b) V kapitole 2,11 jde o to, že jsme na zemi vnitřně cizinci. V srdci odsuzujeme způsob jednání lidí tohoto světa a požadavky v nás přebývajícího hříchu. Zdržujeme se tedy „tělesných žádostí“, neboť ty zatěžují naši duši.

Když přijmeme a uskutečňujeme toto Petrovo napomenutí a vnitřně i navenek žijeme ve světě jako cizinci, je naše duše volná pro Boha a Jeho věc.

Jak to můžeme uskutečňovat? Když hledíme na onoho Cizince, jak On zde kdysi žil. Přišel z nebe na zem, vykonal své dílo a vrátil se zpět do nebeské vlasti. Od jeslí až ke kříži byl Pán Ježíš ve svém srdci a ve svých vnějších vztazích cizincem z nebe. I my jsme nebeští lidé. Toto vnitřní nasměrování k nebi nám dává sílu, abychom zde žili jako cizinci.

Verš 12: … abyste vedli své chození mezi národy ctihodně, aby ti, v čem proti vám mluví jako proti zločincům, z dobrých skutků, na které hledí, oslavovali Boha v den navštívení.

Naše chování jako občanů státu

Tyto verše nám dávají směrnice, jak se máme chovat jako občané státu vůči vládě.

Verš 13: Poddávejte se každému lidskému zřízení pro Pána: ať králi jako nejvyššímu pánu …

Verš 14: … nebo místodržícím jako těm, kteří jsou od něho posíláni k potrestání zločinců, ale k chvále těch, kdo činí dobré.

Vláda tu je proto, aby trestala zlo a podporovala dobro. Proto je Bohem ustanovená. Často si příliš málo uvědomujeme, jak důležitá je autorita vlády země. V době neklidu mezi mládeží ve Švýcarsku někdo velkými písmeny nasprejoval na dům: „Žádná moc pro nikoho.“ Ten člověk neměl jasno v tom, co tento výrok ve skutečnosti znamená. Kdyby už nebyla autorita vlády, platilo by pěstní právo. Jak hrozné jsou takové poměry, vidíme v zemích, kde vládne revoluce a anarchie.

Jak vděčni smíme být za to, že Bůh nám ve své milosti dává vlády, které vystupují proti zlému, a tím udržují společenský pořádek.

Verše 15 a 16: Neboť taková je Boží vůle, abyste tím, že činíte dobré, umlčovali nevědomost nerozumných lidí: jako svobodní a ne jako takoví, kteří mají svobodu za plášť špatnosti, nýbrž jako Boží služebníci.

Mnozí nevěřící lidé jsou nevědomí ohledně ceny vlády a často a rádi kritizují úřední osoby. Jestliže my křesťané posloucháme nařízení vlády, děláme něco dobrého a přivádíme kritiky k mlčení. Ačkoli známe křesťanskou svobodu, nepoužíváme ji, abychom se vzpouzeli proti autoritám. Ne, z lásky k Bohu Ho posloucháme a podřizujeme se vládě. Tak prokazujeme, že jsme Božími služebníky.

Verš 17: Prokazujte všem čest; milujte bratrstvo; bojte se Boha; ctěte krále.

Tento verš obsahuje čtyři výzvy. Když všechny čtyři stejnou mírou uskutečňujeme, je naše chování ve světě v dobré rovnováze.

Naše chování na pracovišti

Ve verších 18-20 jsou osloveni domácí služebníci tehdejší doby. Z toho na jedné straně plynou směrnice pro nás na pracovišti a na druhé straně všeobecná naučení pro naše chování v těžkých situacích.

Verš 25 nám připomíná, že jsme se vzdali svévole, a nyní naše zorné pole vyplňuje Pastýř.

Domácí služebníci

Verš 18: Vy, domácí služebníci, podřizujte se pánům ve vší bázni, nejen dobrým a mírným, nýbrž i zlým.

Domácí otroci byli tehdy bez ochrany vystaveni způsobům a náladám svých pánů. Někteří měli dobré a mírné pány. V takovém případě pro ně bylo jednodušší poslouchat jejich příkazy. Druzí museli sloužit zlým a převráceným pánům. Ti od nich vyžadovali často ponižující práce. To jim dávalo zvláštní příležitost svou poddaností vydávat svědectví o Pánu Ježíši.

Tato směrnice je dnes použitelná na každého zaměstnance. Bible vychází ve svých naučeních často z některé z tehdejších situací, a ukazuje potom všeobecně platné zásady. Tak i zde: Jako zaměstnanci se máme podřizovat nejen dobrým, nýbrž i „zlým“ představeným.

Verš 19: Neboť to je milé, když někdo pro svědomí před Bohem snáší těžkosti, když nespravedlivě trpí.

Věřící služebníci trpěli v těžkých situacích často neprávem. Protože chtěli poslouchat Boha, nevzpírali se proti tomu, nýbrž snášeli toto nespravedlivé jednání. Toto chování bylo Bohu milé. Zdá se, že tím Petr vyzvedá všeobecně platnou skutečnost: Kdo kvůli svědomí přijímá nevýhody a snáší nespravedlivé jednání, může si být za to jist Božím uznáním.

Verš 20: Neboť jaká je to sláva, jestliže vytrváte, když hřešíte a jste biti? Ale jestliže vytrváte, když činíte dobře a trpíte, je to u Boha milé.

Otroci často pod svými pány těžce trpěli. Mnozí uprchli. Ale Petr zde předpokládal, že věřící otroci v těžkých situacích vytrvali. Mohli trpět ze dvou různých důvodů:

I dnes se může stát, že máme v práci těžkou situaci. Pak Pán všeobecně očekává, že v tom vytrváme. Chtěl by, abychom v této situaci nehřešili, nýbrž zachovali si před Bohem dobré svědomí. To nám za určitých okolností přináší nevýhody, ale máme pak Boží souhlas.

Ve šlépějích Ježíše Krista

Verš 21: Neboť k tomu jste byli povoláni; neboť i Kristus za vás trpěl, vám zanechávaje příklad, abyste následovali v jeho šlépějích; …

Životní cesta našeho Pána byla cestou utrpení. Avšak On po ní šel poslušně a v plné důvěře v Boha, takže my křesťané v Něm máme dokonalý příklad pro svůj život. V písku pouště této země nám zanechal své stopy. To je velká milost!

I životní cesta věřícího vede mnohými utrpeními. Ale nikdo nemusí prodělávat tolik jako náš Pán. Jeho cesta byla ze všech nejtěžší. O Něm čteme v Žalmu 89,52: „Jak tvoji nepřátelé, Hospodine, jak utrhali šlépějím pomazaného tvého!“ Přesto bylo Jeho chování v těžkých situacích, když trpěl nepřátelství od světa, a v těžkých utrpeních dokonalé. V Jeho šlépějích smíme jít za Ním.

Myslím na své dětství. Když napadl čerstvý sníh, pokoušeli jsme se jako děti jít ve stopách, které zanechal nějaký dospělý. Avšak většinou se nám to tak moc nedařilo, ztráceli jsme přitom rovnováhu a někdy jsme i upadli. Přesto jsme stále znovu chtěli šlapat do vyznačených stop.

Tak tomu je i v duchovním životě. Stopy Pána Ježíše jsou dokonalé. Jestliže se pokoušíme jít v těchto stopách, často kolísáme. Stane se i to, že upadneme. Ale znovu vstáváme a znovu zkoušíme jít v Jeho stopě. Petr nám ukazuje pět šlépějí našeho Pána. Každým krokem se to pro nás stává obtížnějším.

Náš Spasitel neudělal žádný hřích. Ve všem svém jednání byl bezchybný. To je první krok, který smíme napodobovat. V ničem, co konáme, nemáme hřešit. Avšak jak často v tom selháváme!

Slova Pána Ježíše byla beze lsti. U Něho se potvrdila prorocká výpověď: „Má myšlenka nejde dále než má ústa.“ (Žalm 17,3) Jednou byl dotázán: „Kdo jsi ty?“ Tu odpověděl: „Naprosto to, co k vám také mluvím.“ (Jan 8,25) Jeho slova byla v naprostém souhlasu s Jeho nitrem. Pro nás je těžší napodobovat takové jednání. Nejde o naše ruce, nýbrž o naše ústa. Nemáme svými slovy vzbuzovat falešný dojem. Jak rychle mluvíme zbožněji, než jací skutečně jsme. Pak naše slova neodpovídají skutečnosti našeho života.

Pán Ježíš byl nespravedlivě kárán a byl tupen. Jak na to reagoval? Ačkoli měl všechny důvody, aby pokáral křivdu od svých žalobců, mlčel. I my jsme káráni, někdy právem, někdy neprávem. Pak jsme v nebezpečí, že budeme oplácet. Všimněme si: Nehřešit ústy, když k nám jsou všichni milí, je jednodušší, než když jsme káráni. Jaká milost to je, když v takových chvílích mlčíme a můžeme tak ukazovat něco z postoje našeho Pána.

Náš Spasitel nehrozil soudem, když Ho lidé trápili, ačkoli by měl moc tuto pohrůžku vykonat. Mlčel, když Ho bičovali. Zůstal němý, když Ho tupili. V proroku Izaiášovi o Něm čteme: „Bylo s ním zle nakládáno, ale sklonil se a neotevřel svá ústa, jako beránek, který je veden na porážku, a jako ovce, která je němá před svými střihači; a neotevřel svá ústa.“ (Iz. 53,7)

Jsou chvíle, kdy jsme napadáni a uráženi zvlášť zlým způsobem. Jak na to reagujeme? Umíme i potom ještě mlčet? Anebo nehrozíme jen proto, že nejsme v stavu pohrůžky vykonat? Není snadné tiše snášet taková utrpení. Ale chtějme i v tom následovat stop svého Mistra.

Všechny křivdy, které Pán Ježíš strpěl od lidí, předal Bohu. Neměl ve svém srdci hněv proti těm, kteří Mu byli nepřátelští, nýbrž šel svou cestou v pokoji dále. Svou věc odložil u Toho, jenž všechno spravedlivě posoudí. Tato šlépěj je pro nás nejtěžší. Zde se nejedná o naše ruce nebo o naše ústa, nýbrž o naše srdce. Někdy je naše srdce křivdou těžce zraněno. Možná, že dovedeme o tom mlčet. Nespíláme a nehrozíme. Ale jsme hluboce nešťastní a nosíme v sobě hněv, který nikdo z lidí nepozoruje. Jak se můžeme s takovou věcí vypořádat? Smíme ji předat Bohu, který vše posuzuje spravedlivě. U tohoto kroku nejde o druhé, nýbrž o štěstí a klid našeho vlastního srdce. Ne každá věc může být rychle urovnána. Mnoho nespravedlností zůstane. Ale naše srdce jsou osvobozena, když věc přenecháme Bohu.

Jeho smrt na kříži ovlivňuje naši praxi

Verš 24: … on sám nesl naše hříchy na svém těle na dřevě, abychom my, zemřelí hříchům, žili spravedlnosti, jehož ranami jste byli uzdraveni.

Pán Ježíš nesl naše hříchy na svém těle na dřevě. Ve třech hodinách tmy byly na Něho vloženy hříchy všech, kteří v Něho věří. Všechny naše zlé myšlenky, zlá slova, zlé skutky a převrácené cesty potrestal Bůh na Ježíši Kristu. „Trest k našemu pokoji ležel na něm, a jeho ranami jsme uzdraveni.“ (Iz. 53,5) On snášel tyto rány božského soudu zástupně za nás. Ale přišla chvíle, kdy mohl zvolat: „Dokonáno jest.“ (Jan 19,30) Petr zde chce výkupné dílo Pána Ježíše spojit s praxí našeho života. Ze skutečnosti, že Spasitel nesl v Božím soudu naše hříchy, vyvozuje dva důsledky pro každodenní život víry:

Verš 25: Neboť jste bloudili jako ovce, ale nyní jste se vrátili zpět k pastýři a dohlížiteli svých duší.

Abychom mohli tomuto verši dobře rozumět, musíme myslet na lidi z izraelského národa. Ti se od Boha odklonili a ztratili orientaci. „My všichni jsme zabloudili jako ovce, jeden každý jsme se obrátili na svou cestu.“ (Iz. 53,6) Ale někteří z tohoto národa poznali svůj stav a přáli si přijít opět do souladu s Bohem. Vyznali: „Bloudil jsem jako ztracená ovce.“ Protože jako ovce nenašli cestu zpět, prosili Pastýře. „Hledej služebníka svého.“ (Žalm 119,176) Na této cestě a v tomto postoji se adresáti Listu navrátili k Pastýři a Dohlížiteli svých duší.

I my jsme před svým obrácením chodili po svévolných cestách a ztratili jsme všechnu duchovní orientaci. Ale Pán nás hledal. Když nás našel, nesl nás na svých ramenou zpátky k sobě. Nejenom ukončil stav, kdy jsme neměli orientaci. Ne, On nám dal úplnou záchranu duše.

Jako Pastýř se stará nyní o naše srdce, protože ví, že tam jsou východové života. Chtěl by, abychom se nerušeně těšili ze svého vnitřního vztahu k Němu. Jako Dohlížitel myslí více na naše chování. Zasazuje se o to, abychom ve svém životě byli svědectvím o Bohu.

Naše chování v manželství

Petr nyní dává pokyny k chování v manželském životě. Nejdříve oslovuje ženy, a následně muže. Pro křesťany v manželství je toto prvním okruhem, ve kterém mohou jeden druhému ukazovat něco z Božích vlastností.

Slovo manželkám

Verše 1 a 2: Stejně tak vy, ženy, podřizujte se svým vlastním mužům, aby, i když někteří neposlouchají slovo, byli získáni chozením žen beze slova, když viděli vaše v bázni čisté chození; …

Petr zde mluví o manželích, kteří nevěří Božímu slovu nebo ho neposlouchají. Tu se může na jedné straně jednat o neobrácené muže. Z toho nesmíme v žádném případě soudit, že si věřící křesťanka smí vzít nevěřícího muže. To naprosto odporuje Božímu slovu (2. Kor. 6,14).

Ale stává se, že v manželství přijme Pána Ježíše vírou jen žena. V tomto případě může svým Bohu příjemným chováním v postavení podřízenosti být svému muži svědectvím a získat ho pro křesťanskou víru. Na druhé straně je, žel, také možné, že věřící mužové neposlouchají Boží slovo.

Bible ukazuje některé příklady, kdy manželky byly více duchovní než jejich mužové. Myslíme na ženu Manue v Soudců 13 nebo na Alžbětu, manželku Zachariášovu. Obě ukazovaly více víry než jejich mužové. Ani v takové situaci nemá žena svého muže napomínat nebo ho poučovat, nýbrž se mu má podřizovat a vést bohabojný život. Tak může být tento beze slov získán pro pravdu.

Verše 3 a 4: … jejichž ozdoba ať není ta vnější splétáním vlasů a ověšováním zlatých ozdob nebo oblékáním šatů, nýbrž ten skrytý člověk srdce v nepomíjitelné ozdobě tichého a pokojného ducha, který je před Bohem velmi vzácný.

Petr byl ženatý. Proto věděl, že ženy se rády zdobí. Ozdoba žen je důležitý znak královského kněžství. Ovšem Bůh nechce, aby na sebe vnějšími ozdobami přitahovaly pohledy mužů. Věřící ženy nemají být nápadné působivými účesy, vkusnými oděvy nebo zlatými ozdobami. Naopak se vyznačují vnitřní ozdobou; tichým a pokojným duchem. Tím nejsou míněny lidské povahy, neboť jsou povahově tiché i temperamentní ženy. U obojích může Boží Duch vyvést tento tichý a pokojný postoj ducha, který je před Bohem velmi vzácný. Této vnitřní ozdobě přičítá velmi vysokou cenu. Není to pobídka pro věřící ženy, aby o to usilovaly?

Verš 5: Neboť tak se kdysi ozdobovaly i svaté ženy, které upíraly svou naději k Bohu a poddávaly se svým vlastním mužům: …

Petr podepírá tato napomenutí připomínkou věřících žen ze Starého zákona, které se vyznačovaly poddaností a Boží bázní. Když se manželé chovali chybně, mělo to také důsledky pro ně. Přesto se i v takových situacích poddávaly svým mužům a důvěřovaly v Boha. Můžeme myslet na Sáru: Když Abraham šel v nevěře do Egypta, byla tím přímo zasažena. Ale Bůh se jí zastal: „Hospodin bil faraona a jeho dům velikými ranami pro Sarai, ženu Abramovu.“ (1. M. 12,17)

Verš 6: … jako Sára poslouchala Abrahama a nazývala ho pánem, jejímiž dětmi jste se staly, když činíte dobré a nebojíte se žádné hrůzy.

Tento verš nám ukazuje postoj Sáry podle Boha ve vztahu k jejímu muži. Řekla ve svém nitru: „Můj pán je starý!“ (1. M. 18,12) Tento vnitřní postoj vyznačoval také její chování.

Když se věřící ženy ve svém srdci podřizují svým mužům, jsou duchovními dětmi Sáry. Bůh by chtěl, aby ve všech situacích zachovávaly tento dobrý postoj a nebály se možných důsledků, nýbrž důvěřovaly Bohu.

Verš 7: Vy, muži, stejně, bydlete s nimi podle známosti jako při slabší nádobě, ženské, dávajíce jim čest jako takovým, které jsou také spoludědicové milosti života, aby vaše modlitby neměly překážku.

Mužové mají rovněž úkol uskutečňovat královské kněžství v manželském životě. První výzva zní: „Bydlete s nimi!“ Jinými slovy to znamená: Buďte co možná u svých žen. Muži se nemají potulovat. Přirozeně, že jsou situace v povolání nebo ve službě pro Pána, v nichž muž je oddělen od své ženy. Tomu se nedá vyhnout.

Podle známosti bydlet se ženami znamená poznávat zvláštní způsob a zvláštní přání vlastní ženy a podle toho jednat.

Žena je slabší nádoba. Proto Bůh od mužů očekává, že svým ženám dají více, než od nich dostanou. Žel, že tomu je často naopak.

Žena má ženské pocity, kterým muž nedokáže zcela rozumět. Když muži svým ženám dobře nerozumějí, jsou v nebezpečí, že jimi budou pohrdat. Proti tomu Petr vystupuje výzvou: „Dávejte jim čest!“ Muži mají dbát na své ženy a dávat jim po Pánu první místo. Neboť při vší rozdílnosti mezi mužem a ženou mají před Bohem stejnou cenu. To je vyjádřeno větou: „Které jsou také spoludědicové milosti života.“ Vlastní stejný věčný život a mají stejné možnosti obecenství s Bohem jako muži.

Když se muži v manželství nechovají správně, může být, že jejich modlitby v rodinách nebo ve shromáždění mají zábrany, to znamená, že nejsou vyslyšeny. To ukazuje, jak velké jsou důsledky chování mužů vůči jejich ženám.

Naše chování v Božím lidu

Verše 8-12 se týkají našeho chování v okruhu věřících. Přitom klade Petr zvláštní důraz na naše smýšlení, které se má ve vzájemném styku rozvíjet.

Vzájemná vlídnost

Verš 8: Konečně ale buďte všichni stejně smýšlející, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní, pokorní, …

Vztah věřících navzájem je charakterizován vzájemnou vlídností. To se ukazuje pomocí následujících pěti znaků:

a) Stejně smýšlející

Apoštol Pavel v 1. Korintským 2,16 prohlašuje: „Máme Kristovu mysl.“ To je v zásadě pravda o každém vykoupeném. Myslíme, jako myslí Kristus. Skrze nový život a přebývání Ducha jsme schopni myslet myšlenkami Pána Ježíše.

Ale apoštolu Petrovi jde o to, abychom to prakticky uskutečňovali, neboť to je hlavní bod pro šťastné soužití.

Ukazujeme skutečný zájem o své spoluvěřící, když se jich ptáme, jak se jim daří, anebo když jim nasloucháme? V Římanům 12,15 jsme vyzýváni: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“

c) Buďte plni bratrské lásky

Naše náklonnost se smí svobodně rozvíjet ke všem věřícím. To vytváří dobrou atmosféru důvěry.

Milosrdenství jde o krok dále než soucit. Uplatňuje se tehdy, když se Boží dítě vlastní vinou dostalo do těžkostí. Místo abychom řekli: „Jsi sám vinen! Teď musíš sklidit, co jsi zasel!“, máme mu – tak jako milosrdný Samaritán v Lukáši 10 – přijít na pomoc. Tato mírnost má hojivý účinek.

Pokora má co činit s naším vnitřním postojem. Nejde o to vypadat pokorným, nýbrž být pokorný. To je velký rozdíl. Pán Ježíš nás zve: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mat. 11,29)

Zásada milosti

Verš 9: … a neodplácejte zlé zlým ani urážku urážkou, nýbrž naopak žehnejte, protože k tomu jste byli povoláni, abyste zdědili požehnání.

Žel, že i v Božím lidu se děje zlé. Jak na to máme reagovat? Adresáti Listu pocházeli z izraelského národa. Znali zásadu zákona: „Oko za oko, zub za zub.“ (2. M. 21.24), tedy princip spravedlivé odplaty. Ale Pán Ježíš uvedl zásadu milosti: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub. Já ale vám říkám: Neodporujte zlému, nýbrž kdo tě udeří na pravou tvář, tomu nastav i druhou.“ (Mat. 5,38.39) Proto nyní platí: „Přemáhej zlé dobrým.“ (Řím. 12,21) Bůh nám všem dává nezasloužené požehnání. Jeho milostivé jednání má charakterizovat také naše chování vůči spoluvěřícím.

Zásada vlády

Ve verších 10-12 cituje apoštol část ze Žalmu 34. Tím nám chce na jedné straně dát další poukazy pro náš praktický život víry a na druhé straně představit princip rozsévání a žně.

Verše 10 a 11: „Neboť kdo chce milovat život a vidět dobré dny, ten ať zdržuje svůj jazyk od zlého a své rty, aby nemluvily klam; ale ať se odvrací od zlého a činí dobré; ať hledá pokoj a žene se za ním …

Verš 12: … neboť oči Pána jsou obráceny na spravedlivé a jeho uši k jejich snažným prosbám; tvář Páně je ale proti těm, kteří činí zlé věci.“

Bůh vidí každého vykoupeného, jenž jde po své životní cestě v praktické spravedlnosti. Žehná mu a prokazuje mu svoji dobrotu. Bůh si všímá ale také každého křesťana, který činí zlé, a protiví se mu v cestách své vlády. Pozitivní a negativní příklad z Bible nám ujasní, co zde má Petr na mysli:

Naše chování ve světě

Napodobitelé dobrého

Verš 13: A kdo jest, ježto vám bude činit zlé, jestliže jste se stali horlivými pro dobré?

Tato horlivost pro dobré byla dokonale viděna v životě Pána Ježíše. On byl ten Dobrý a činil dobré. Jestliže nyní Ježíše Krista napodobujeme v denním životě a činíme dobré, je to podporou pro soužití lidí. Všeobecně pak zakoušíme, že lidé – ať jsou věřící nebo nevěřící – nám potom nebudou prokazovat nic zlého.

Utrpení pro spravedlnost

Verš 14: Ale i kdybyste měli trpět pro spravedlnost, blahoslavení jste! Nebojte se ale jejich strachu, ani nebuďte zděšeni, …

Slovem „Ale“ jsme nyní upozorněni na možnost, že pro své spravedlivé jednání můžeme trpět. Co je tím míněno, bych chtěl ilustrovat na příkladu:

Jeden křesťan vedl obchod s oděvy. Přívětivá dáma si jednoho dne dala podrobně poradit, a nakonec si koupila krásné šaty na svatbu. U pokladny řekla: „Na účtenku napište „pracovní oděv“, pak to můj šéf zaplatí.“ Nato prodavač odvětil: „To nemohu udělat, to před Bohem není správné.“ Tu se ta přívětivá dáma rozzlobila a opustila obchod s hněvivými slovy: „Ve vašem obchodě jsem byla naposledy.“

Může se stát, že nevěřící si od nás přejí nebo žádají něco, co je proti Boží vůli, ale jim to přináší výhodu. To musíme odmítnout, abychom nehřešili proti Bohu. Když nám to přinese nevýhody, trpíme pro spravedlnost.

„Nebojte se ale jejich strachu.“ Je to strach nevěřících. Bojí se důsledků spravedlivého vedení života. Proto činí kompromisy, neberou to tak doslova s pravdou a jednají nespravedlivě. Nevěřící obchodník by tomu křesťanovi vlastnícímu obchod s oděvy řekl: „Poslyšte, to, co děláte, je sice krásné a dobré, ale tak já nemohu svůj obchod vést, jinak bych brzy už neměl žádné zákazníky.“

Tento strach lidí, kteří neznají Ježíše Krista, se nás nemá zmocňovat. Naopak, smíme se považovat za šťastné, když jsme kvůli svému spravedlivému způsobu života znevýhodněni, neboť v tom následujeme svého Mistra.

Ježíš Kristus je náš Pán

Verš 15: … nýbrž posvěcujte Krista, Pána, ve svých srdcích. Buďte vždy hotovi k zodpovídání se vůči každému, kdo od vás vyžádá počet z naděje, která je ve vás, …

Místo abychom se báli následků spravedlivého života, činíme rozhodnutí srdce uznávat Krista jako Pána nad všemi okruhy našeho života.

Takový postoj vzbudí u lidí kolem nás otázky. V tomto případě máme být hotovi se zodpovídat a vydat počet ze své naděje.

Naděje je zde očekávání zjevení našeho Pána Ježíše Krista ve slávě. Pak bude na vší zemi uznáván jako Vládce. My křesťané v tom předbíháme a už nyní Mu přenecháváme vládu nad svým životem. Nevěřícím lidem pak vysvětlíme: „Nemohu udělat tuto nepravost, protože chci poslouchat Pána Ježíše.“

Někdy jsme v nebezpečí vyhnout se takovému vydání počtu před lidmi. Jak zdůvodňujeme odmítnutí pozvání ke světské zábavě? Řekneme prostě. „Mám už v plánu něco jiného?“ Anebo máme odvahu se svobodně přiznat k Pánu?

Tento dovětek nám ukazuje, jak v takových těžkých chvílích máme reagovat. Nejde jen o to, co chceme lidem říci, nýbrž také jak to řekneme, neboť „tón dělá hudbu“. Jsme vyzýváni, abychom s lidmi jednali tiše a abychom se báli Pána Ježíše zneuctít svými slovy. Opakem by bylo drzé a povýšené vystupování. Jak dokonale tiše a srdcem pokorně reagoval náš Pán v takových situacích. On je náš příklad.

Verš 16b: … majíce dobré svědomí, aby, v čem proti vám mluví jako proti zločincům, byli zahanbeni ti, kteří pomlouvají vaše dobré chození v Kristu.

Jak je důležité, abychom ve všem, co mluvíme a děláme, vždy měli dobré svědomí. Pak bude viditelné, že naše chození v životě ctí Ježíše Krista a že falešné výroky nevěřících proti nám jsou hanebnou pomluvou.

Verš 17: Neboť je lépe, chce-li to Boží vůle, trpět pro činění dobrého než pro činění zlého.

V problémech, které nám svět činí, se máme vždy upřímně ptát, co je příčinou. Jak snadno se klameme. Když trpíme pro vlastní chybu, nemůžeme tvrdit, že trpíme pro spravedlnost.

Jeden věřící mi vyprávěl: „Byl jsem svým vedoucím okamžitě propuštěn, protože jsem jako křesťan nemohl vyhovět jeho přáním.“ Nejprve jsem s ním měl soucit, protože kvůli svému svědomí ztratil práci. Po nějaké době jsem se ale dověděl, že svého představeného udeřil, a proto byl propuštěn. Tu jsem poznal: Tento křesťan nemusel trpět pro činění dobrého, nýbrž pro činění zlého.

Zneucťuje to Pána, když trpíme pro činění zlého a jsme za to potrestáni. Ale může se stát – jestliže to Bůh chce, že kvůli konání dobrého musíme přijmout nevýhody nebo dokonce musíme trpět. To je před Bohem správné.

Kristus – nejsilnější argument

Ježíš Kristus je nejsilnější argument pro to, abychom nehřešili, ale vedli život, který se líbí Bohu.

Kristus trpěl za naše hříchy

Verš 18a: Neboť Kristus přece jednou trpěl za naše hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, …

Ježíš Kristus na kříži ve třech hodinách tmy jednou trpěl za naše hříchy. To stačí v celé věčnosti. Proto my věřící už nemáme trpět za hříchy. Zajímavý a božský důkaz! Nebyly to Jeho vlastní, nýbrž naše hříchy, které na sebe zástupně za nás vzal. Trpěl tam jako spravedlivý za nás nespravedlivé.

Naše hříchy nám uzavíraly cestu k Bohu. Avšak tato překážka byla obdivuhodným výkupným dílem našeho Pána odstraněna. Nyní jsme už podle ducha přivedeni k Bohu. V budoucnosti k Němu budeme přivedeni také tělesně. Naše blízkost k Bohu je pro nás dalším argumentem pro to, abychom nehřešili.

Kristus je přítomen skrze Ducha

Když Petr mluví o Ježíšově smrti na kříži, ukazuje téměř vždy lidskou stránku. Tak i zde. Ježíš Kristus byl svými krajany usmrcen.

To má důsledky pro celé lidstvo: Tento tichý a pokorný Cizinec, jenž chodil po zemi a udílel požehnání, byl zabit. Proto už není tímto způsobem na zemi přítomný. Marie Magdaléna Jej tak znala. Když Ho po Jeho vzkříšení opět uviděla, doufala, že Ho bude nadále takto mít. Ale On jí řekl: „Nedotýkej se mne.“ (Jan 20,17) Tím Marii ukázal, že u ní nezůstane tělesně.

I Pavel potvrzuje tuto změnu: „Jestliže jsme znali Krista podle těla, nyní ho již takto neznáme.“ (2. Kor. 5,16)

Mocí Ducha Božího byl Ježíš Kristus vzkříšen. Proto Ho nyní vlastníme novým způsobem. Duch Boží, který Ho vzkřísil, Jej nyní činí při čtení Božího slova živým v našich srdcích. Tak je Pán Ježíš pro nás skutečností. Věříme v Něho a milujeme Ho, ačkoli Jej svýma přirozenýma očima nevidíme (kap. 1,8).

Kristus působil skrze Ducha v době Noého

Skutečnost, že Pán je a působí na zemi skrze Ducha, není nová. Už před potopou kázal skrze Ducha tehdy žijícím lidem, když Noé je varoval před přicházející potopou. Avšak většina z nich na to nedbala a zahynula ve vodách soudu. Jejich tělo se porušilo, ale jejich duše šla do říše mrtvých. Tato oblast je zde nazvána vězením, kde duše nevěřících lidí čekají na věčný trest.

Pán tedy nešel do říše mrtvých, aby tam kázal duším. Tato myšlenka je v celém Božím slovu neznámá. Pro zemřelé lidi není už šance k obrácení, neboť: „Kam ten strom padne, tam zůstane.“ (Kazatel 11,3)

Verš 20: … kteří kdysi byli neposlušní, když Boží trpělivost vyčkávala ve dnech Noého, zatím co byla připravována archa, do které vešlo málo, to jest osm duší, a byly zachráněny skrze vodu, …

V 1. Mojžíšově 6 Hospodin řekl: „Můj duch se nebude věčně s člověkem přít, poněvadž je přece tělo; a jeho dnů bude 120 let.“ (1. M. 6,3) Bůh tehdy měl 120 let trpělivost. Ale potom přišel den soudu. Tak jedná Bůh vždy. Varuje člověka a dává mu možnost k obrácení. Avšak Jeho soud přijde.

Během doby Boží trpělivosti kázal Noé svými ústy a svýma rukama. Každý úder kladivem při stavbě lodi byl varováním před potopou. Tento názorný příklad Noého zdůrazňuje to, že celou kapacitou svého života máme uskutečňovat královské kněžství.

Většina lidí tehdy neposlechla Boží kázání. Jen nemnozí uvěřili Bohu a vešli do archy. Tato skutečnost je pravdivá za všech dob. Každý člověk je však rád ve velkém zástupu, a přitom se domnívá, že co většina dělá a jak smýšlí, je správné. Nuže, věřící se může posilňovat myšlenkou: Ačkoli patřím k menšině, mohu si být jistý svou záchranou.

Noé a příslušníci jeho rodiny nebyli lepší než ostatní lidé. I oni si zasloužili soud. Ale vírou se utekli k arše a byli zachráněni. Tytéž vody, v nichž bezbožníci zahynuli, byly pro Noého prostředkem k záchraně. Vyzvedly archu a přinesly ji na očištěnou zemi.

I my jsme zasloužili soud. Ale vírou v Ježíše Krista jsme byli zachráněni. Kříž Golgoty znamenal pro našeho Spasitele soud a smrt, pro nás ale záchranu a život.

Jak zachraňuje křesťanský křest

Verš 21a: … kterýžto protiobraz také vás nyní zachraňuje, to jest křest (ne odložení nečistoty těla, nýbrž přání dobrého svědomí před Bohem), …

Křest je protiobraz nebo kopie záchrany Noého v arše. Při křtu jsme byli ponořeni do vody. Tím jsme vyznali: I já jsem zasloužil soud a smrt. Ale nemusíme zůstat pod vodou a zemřít, protože jsme byli do vody položeni v Kristu. On svou smrtí přijal trest za naše hříchy, proto jsme mohli hned zase z vody vyjít. Křtem vydáváme svědectví o tom, že všechny naše hříchy v Kristově smrti plně a provždy zmizely.

Křest je tedy „ne odložení nečistoty těla“ umytím těla, jak to znali Izraelité pod zákonem. Svědčí spíše o tom, že máme před Bohem dobré svědomí, protože Pán Ježíš ohledně našich hříchů vše napravil.

Výkupné dílo Pána Ježíše nás zachraňuje pro nebe, křest náš zachraňuje pro zem (Marek 16,16). Při křtu svědčíme o těchto věcech:

Jestliže toto svědectví denně uskutečňujeme, jsme ochráněni před světskými vlivy a chybnými kroky. To je význam „záchrany skrze křest“ v našem každodenním životě na zemi.

Kristus v nebi po Boží pravici

Verše 21b a 22: … skrze vzkříšení Ježíše Krista, který, když vešel do nebe, je po Boží pravici a andělé a mocnosti a moci jsou mu poddáni.

A této slavné Osobě patříme! Když Ho následujeme, zakoušíme opovržení a utrpení. Ale víme, že jdeme za Tím, jehož výkupné dílo je dokonalé, jenž svou cestu na zemi vítězně ukončil, je od Boha poctěn a má v nebi a na zemi všechnu moc. To nám dává sílu pro čistý a svatý život.

Naše chování má ctít Boha

a) Ve verších 1-6 jsme vyzýváni, abychom jako křesťané už nehřešili a už se neúčastnili zlého konání světa.

b) Verše 7-11 nás povzbuzují, abychom působili dobré v okruhu věřících.

Už nehřešte!

Verš 1: Poněvadž tedy Kristus za nás trpěl v těle, tak i vy se ozbrojte týmž smýšlením; neboť kdo trpěl v těle, odpočívá od hříchu, …

a) Na konci nalézáme božskou zásadu: „Kdo trpěl v těle, odpočívá od hříchu.“

b) Tato zásada platí o Ježíši Kristu, neboť čteme: „Poněvadž tedy Kristus za nás trpěl v těle.“ Ježíš Kristus přišel na zem a byl ve svém životě obklopen hříchem. On sám ale byl bez hříchu. Poslouchal ve všem Boha. To Mu v hříšném světě přineslo utrpení až ke smrti na kříži. Chtěl raději zemřít, než být neposlušný Boha. Tak naplnil Boží vůli, když na kříži z Boží strany trpěl za hříchy a zemřel. Od té doby odpočívá od hříchu, protože ve své smrti vyřešil problém hříchu. List Židům to potvrzuje: „Tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby nesl hříchy mnohých, podruhé se bez hříchu ukáže k záchraně těm, kteří ho očekávají.“ (Žid. 9,28)

c) Tuto zásadu používá Petr na praxi našeho života: „I vy se ozbrojte týmž smýšlením.“ To znamená: Raději trpět, než hřešit. Když v hříšném světě posloucháme Boha, zakoušíme od lidí kolem sebe opovržení a odpor. Trpíme pro spravedlnost. Na rozdíl od Pána Ježíše, jenž byl bez hříchu, u nás k tomu přistupuje skutečnost, že v nás bydlí hřích. Když se v našem životě stává činným, vyhýbáme se utrpením a hřešíme. Jestliže však jeho požadavkům nepovolíme, tu trpíme, ale odpočíváme od hříchu, protože nehřešíme. K tomu příklad:

Nevěřící lidé nás pozvou k nějaké příležitosti spojené s rozjařeným pitím. Víme, že se tam znečistíme. Jak se zachováme?

Jen poznámka na okraj: Je přirozeně pravda, že hříšný život s sebou dodatečně přináší také utrpení. Avšak to je jiný pohled, který zde před námi nestojí, ale je vyjádřen ve slovech: „Kdo rozsévá pro své tělo, sklidí z těla zkázu.“ (Gal. 6,8)

Verš 2: … abyste ten v těle ještě zbývající čas už nežili žádostem lidí, nýbrž vůli Boží.

„Ten v těle ještě zbývající čas“ je život po obrácení, který zde jako křesťané ještě na zemi strávíme. V tomto čase se už nemáme poddávat přáním nevěřících lidí a požadavkům hříchu, který v nás bydlí, a hřešit. Naopak jsme vyzýváni, abychom činili Boží vůli. To konkrétně zahrnuje uskutečňování královského kněžství.

Verš 3: Neboť uplynulý čas je dost, že jste konali vůli národů, když jste chodili v prostopášnostech, žádostech, opilosti, hodováních, pitkách a ohavném sloužení modlám; …

„Uplynulý čas“ je čas před naším obrácením. Adresáti Listu pocházeli z izraelského národa a před obrácením „konali vůli národů“. Historie tohoto národa ukazuje, že Izraelité všeobecně Boha neposlouchali, nýbrž žili jako národy okolo nich. Přáli si například krále, „abychom byli jako všechny národy“ (1. Sam. 8,20).

I my jsme před svým obrácením žili ve svévoli a hříchu. Avšak tento čas je pryč. Jako vykoupení nemáme v tomto hříšném životě ani pokračovat, ani se k němu vracet.

Hříšný život se vyznačuje nemírným požitkem pozemských darů (například pití) a jednáním, které Bůh jednoznačně zakázal (např. modloslužba). Pro nás křesťany je třeba, abychom s pozemskými dary zacházeli s mírou a vyvarovali se všeho, co Boží slovo odsuzuje.

Verš 4: … přičemž je udivuje, že s nimi už neběháte k témuž konání prostopášnosti, a urážejí vás - …

Petr vychází z toho, že už nežijeme v hříších z 3. verše a že se od světa oddělujeme. Pak zakoušíme od nevěřících lidí dvě reakce:

Verš 5: … kteří vydají počet tomu, jenž je hotov soudit živé i mrtvé.

Bezbožní lidé, kteří urážejí věřící, se budou jednou muset Pánu Ježíši za to odpovídat. Od té doby, co On vykonal dílo vykoupení,

To je velmi vážné. U Jeho Osoby a díla se lidé rozdělují. Pro vykoupené je Pán Ježíš Zachránce, pro bezbožné bude Soudcem.

Pán Ježíš bude soudit živé i mrtvé. Tomuto výroku je třeba rozumět zásadně. V průběhu historie lidstva Bůh vždy zasahoval soudem u živých. Příkladem je potopa a zničení Sodomy a Gomory. I v budoucnosti při svém zjevení bude Pán soudit živé lidi. O 1000 let později bude následovat soud mrtvých u velkého bílého trůnu (Zj. 20,11-15).

Verš 6: Neboť k tomu bylo také mrtvým zvěstováno dobré poselství, aby sice byli souzeni podle člověka podle těla, ale aby žili podle Boha podle Ducha.

Petr nyní mluví o lidech, kteří jsou již mrtví. Za doby svého života slyšeli dobré poselství. Charakter tohoto božského sdělení byl v jednotlivých časových obdobích rozdílný. Ale Bůh nabídl všem lidem za všech dob svoji milost, které se mohli vírou uchopit. Tato nabídka vyvolala vždy dvě různé reakce:

a) Většina lidí Bohu nevěřila a zvolila raději život hříchu. Jim platí věta „aby sice byli souzeni“ v tom smyslu, že v soudu mrtvých budou od Boha věčně potrestáni.

b) Někteří ale božskému poselství uvěřili. Pro ně má věta „aby sice byli souzeni“ jiný význam. Přijetím Slova uznali Boží rozsudek nad svým životem a sklonili se před Bohem. Mocí Slova a působením Ducha obdrželi život, ve kterém byli schopni chovat se podle Boha.

I dnes nabízí Bůh ve své milosti ještě záchranu. Kdo ji odmítne, bude v budoucnosti souzen. Kdo ji vírou přijme, přijímá Boží rozsudek nad svým hříšným životem a dostává s novým životem schopnost každý den se chovat tak, jak to je před Bohem správné.

Služte si navzájem v lásce

Verš 7: Ale přiblížil se konec všech věcí. Buďte nyní rozvážní a buďte střízliví k modlitbě.

Petr nám nejprve připomíná to, že všechno viditelné a hmotné pomíjí. Zmiňuje se o tom, aby nám dal správný postoj k pozemskému.

Verš 8: Přede vším mějte mezi sebou vroucí lásku, neboť láska přikrývá množství hříchů.

Svět zná své slavnosti, věřící znají bratrskou lásku. Vlastníme něco mnohem lepšího než jsou hodování a pití ve světě: praktickou lásku v Božím lidu.

Nyní následuje výrok, kterému není tak snadno rozumět: „Láska přikrývá množství hříchů.“ Co tím má Petr na mysli? Nemyslí tím tolerantní přecházení zlého. Když se v soužití vykoupených vyskytne hřích, musí být dán do pořádku podle Boha. Bible nám k tomu dává jasné směrnice. Musíme tedy chybné věci posuzovat v Božím světle a odsoudit je, ale bratrská láska tím nemá trpět. Když se vyskytne zlo, jsme v nebezpečí, že se sobě vnitřně vzdálíme. Bůh by nám chtěl pomoci, abychom své spoluvěřící milovali přes selhání a tělesné chování.

Toto chování má v Božím jednání s námi velké účinky. Jeho soudcovské oči hledí na věřící v místním shromáždění. Neujde Mu žádný hřích a vidí, zda je v Božím světle odsouzen a dán do pořádku. Ale také poznává, zda přes různé věci, které se stanou, tu stále ještě je vzájemná vroucí láska. Když tomu tak je, Bůh vůči těmto křesťanům nejedná ve svých cestách vlády podle hříchů, nýbrž v souhlasu s činnou láskou. Žehná jim, protože láska před Jeho očima přikryje množství hříchů.

To rozhodující v okruhu věřících je, jak Bůh s nimi jedná. Musí kvůli chybějící lásce zadržet své požehnání? Anebo může darovat celé požehnání, protože tu je srdečná láska?

Pohostinnost posiluje bratrskou lásku. Jak je požehnané, když pro všechny věřící máme otevřený dům, nejen pro ty, kteří jsou oblíbení nebo sympatičtí. Někteří návštěvníci vyžadují mnoho trpělivosti. Navíc pohostinnost s sebou přináší výdaje a odříkání. Proto nás Petr vyzývá: Buďte pohostinní bez reptání!

Verš 10: Podle toho, jak každý obdržel dar milosti, služte si jimi navzájem jako dobří správci rozmanité Boží milosti.

Dar milosti, který vykoupený obdržel, odpovídá jeho schopnostem. A každý dar přichází z rozmanité Boží milosti. To nás činí odpovědné, abychom ho správně spravovali. Na co je třeba dbát?

Verš 11a: Mluví-li někdo, ať mluví jako výroky Boží; slouží-li někdo, ať je to ze síly, kterou poskytuje Bůh, …

Petr rozlišuje jen dva okruhy úkolů: mluvení a sloužení. Přitom se vztahuje ke Skutkům apoštolů 6.

Mladí manželé se obrátili a začali navštěvovat shromáždění ke zvěstování Slova. Jednou se při cestě do shromáždění ostře pohádali. V následující hodině mluvil jeden bratr o problémech v manželství. Tu seděli jako přibití, dívali se jeden na druhého a poznali: Tento bratr nemohl vědět, že jsme se v autě hádali. Ale Bůh ho použil, aby promluvil Boží výrok do jejich situace. Od té doby přicházeli do shromáždění pravidelně a byli přesvědčeni, že jsou na správném místě.

Pro takový úkol potřebují služebníci důvěru spoluvěřících. Tato práce vyžaduje mnoho trpělivosti a sebezapření. Někdy přináší také kritiku. Proto může být tato služba vykonávána s vytrváním jen v síle, kterou dává Bůh.

Bratr, který se staral o místnosti místního shromáždění, byl silně kritizován. Při příští poradě položil klíče od místnosti na stůl a řekl: „Tuto službu může nyní konat někdo jiný.“ Po delším mlčení jeden bratr odpověděl: „Dělal jsi to pro nás nebo pro Pána?“ Zase nastala chvíle mlčení. Tu ten bratr zase vzal klíče a věrně konal svou službu dál.

Verš 11b: … aby ve všem byl Bůh oslaven skrze Ježíše Krista, jemuž je sláva a moc od věčnosti k věčnosti. Amen.

Zdrojem, obsahem a cílem každé služby je Ježíš Kristus. Když jsou tím charakterizovány naše úkoly, je Bůh oslaven. Pak jsou představeny Jeho „ctnosti“ (kap. 2,9).

Ježíš Kristus je slavný a mocný od věčnosti k věčnosti. Tyto velké, věčné skutečnosti smíme vyjadřovat ve své službě. To je milost! Jeho věčná sláva nás povzbuzuje, abychom Jej ctili. Jeho božská moc při nás působí poslušnost.

Naše chování v utrpení

Petr nám objasňuje, že život víry s sebou přináší utrpení. Zde vyjmenováváme různá utrpení, o kterých se zmiňuje ve svém Listu:

a) Utrpení pro spravedlnost (kap. 3,14)

Tato utrpení zakoušíme, když nechceme říci nebo udělat něco nesprávného. Vede nás k tomu Boží bázeň, neboť Bůh stojí před námi.

b) Utrpení pro svědomí (kap. 2,19; 3,16)

Jde o stejná utrpení jako pod bodem a). Ale pohnutka je jiná. Nejednáme a nemluvíme špatně, abychom neobtížili své svědomí. Jako věřící si chceme zachovat dobré svědomí.

c) Utrpení pro konání dobrého (kap. 2,20; 3,17; 4,19)

Utrpení pro konání dobra zahrnují obě stránky bodů a) a b). Chceme být následovníky dobrého, a za to trpíme.

d) Utrpení pro konání zlého (kap. 2,20; 3,17; 4,15)

Můžeme trpět také kvůli činění zlého. To se nemá stávat, protože bychom tím zneucťovali Pána.

e) Utrpení, protože nehřešíme (kap. 4,1)

Protože žijeme v hříšném světě a máme v sobě ještě hřích, trpíme, když se nepoddáváme svodům světa a požadavkům hříchu. Nechceme jednat tělesně jako nevěřící lidé ve světě.

f) Utrpení v následování (kap. 2,21-23; 4,13)

Při následování Pána trpíme něco z utrpení Kristových, která prodělal ve svém životě. Jako Jeho služebníci nejsme větší než náš Pán, tj. nedaří se nám lépe než Jemu (Jan 15,20).

g) Utrpení jako křesťanů (kap. 4,14.16)

Také při přiznání se k Pánu Ježíši tu je utrpení. Lidé se nám smějí a posmívají. Avšak my se radujeme, že pro toto jméno neseme pohanění.

Různá utrpení

Verš 12: Milovaní, nebuďte udiveni ohněm pronásledování mezi vámi, který se vám děje ke zkoušce, jako kdybyste se setkali s něčím cizím; …

Jako věřící jsme Boží milovaní. To je velká útěcha, když máme trpět. Vždy smíme vědět: Nic nás nemůže odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši.

Věřící z izraelského národa čekali, že Pán Ježíš je uvede do zaslíbeného požehnání. Proto se postavili na Jeho stranu. Také adresáti Listu se k Němu přiznávali. Avšak místo očekávaného vnějšího blahobytu zakoušeli utrpení. To je udivovalo. Petr to musí napravovat: Neměli tuto zkušenost považovat za něco cizího, neboť cesta ke slávě jde skrze utrpení. Ani nám Pán neslíbil snadný život. Jako křesťané se setkáváme s mnoha těžkostmi. Tu je třeba myslet na dvě hlediska:

Verš 13: … nýbrž pokud jste účastni utrpení Kristových, radujte se, abyste se také ve zjevení jeho slávy radovali s plesáním.

Když jdeme ve šlépějích Pána Ježíše, máme nyní účast na utrpení, které i On zakusil na své životní cestě. To je zde míněno „utrpeními Kristovými“.

Prožíváme tato „utrpení Kristova“ s radostí v srdci, že brzy budeme s naším milovaným Spasitelem oslaveni. V budoucnosti se s Ním zjevíme ve zjevení Jeho slávy. Pak se budeme nejen radovat, nýbrž i plesat.

Verš 14: Jste-li tupeni pro jméno Kristovo, jste blahoslavení! Neboť Duch slávy a Duch Boží odpočívá na vás.

Když se ve škole, na pracovišti a v sousedství přiznáme ke Kristu, zakoušíme dvojí:

Petr ukazuje ještě další účinek našeho vyznání: Duch slávy a Duch Boží na nás odpočine. Abychom této větě dobře porozuměli, je třeba, abychom vzhledem k Duchu Svatému mysleli na tři body:

a) Duch Svatý působí. Ukazuje hříšníkovi jeho ztracený stav a výkupné dílo Pána Ježíše. V lidech, kteří uvěří, působí nové narození (Jan 3,5).

b) Duch Svatý bydlí. Když jsme uvěřili ve jméno a dílo Pána Ježíše, Duch Boží v nás začal bydlet. Je silou nového života, aby nás vedl, aby bojoval proti tělu a aby v nás oslavil Krista (Řím. 8,14; Gal. 5,17; Jan 16,14).

c) Duch Svatý odpočívá. Když se přiznáváme k Pánu Ježíši, pak v nás Duch Boží nalézá místo odpočinku. Cítí se u nás dobře a potvrzuje naše chování. Není to velká věc, když Bůh dává svůj souhlas k naší praxí?

Verš 15: Ať nikdo z vás netrpí jako vrah nebo zloděj nebo zločinec nebo jako někdo, kdo se míchá do cizích věcí; …

Bůh zná naše klamavá srdce. Proto nám zde ukazuje, že ne všechny těžkosti v našem životě lze přisuzovat našemu přiznání se k Pánu Ježíši. Jak rychle jsme ochotni hledat příčinu nějakého problému právě v tom. Ale někdy leží důvod také v našem chybném jednání. V Božím světle poznáme pravou příčinu.

Žel je možné, že v jednání a ve styku s lidmi kolem sebe děláme velké chyby a za to trpíme trest nebo si způsobíme jiné problémy. Zlé skutky, o nichž je zde zmínka, nám připomínají, čeho je věřící ještě schopný. Ale Bůh nechce, abychom byli vrahy, zloději nebo zločinci a byli za to trestáni. Nakonec je ještě poukázáno na to, že se můžeme míchat do cizích věcí, jako například do sporů v politice, na pracovišti nebo v sousedství. Pán nechce, abychom přicházeli do těžkosti proto, že se zaměstnáváme záležitostmi, které se nás netýkají.

Verš 16: … jestliže ale jako křesťan, tu ať se nestydí, nýbrž oslavuje Boha v tomto jménu.

Může se tedy stát, že trpíme, protože hřešíme (verš 15). Pak se musíme stydět. Jestliže však trpíme jako křesťané, pak to není důvod pro to, abychom se styděli. Proč? Protože to je čest, neboť jsme označením „křesťan“ spojeni s Kristem. Poprvé byli věřící nazváni křesťany v Antiochii (Sk. 11,26). Lidé kolem nich poznali, že jsou učedníky Krista, protože se stavěli na Jeho stranu a následovali Ho. I dnes, když se přiznáváme k Pánu Ježíši, lidé vidí, že jsme křesťané. Ale protože většina lidí Krista odmítá, přináší naše přiznání k Němu s sebou utrpení.

Výraz „křesťan“ doznal za 2000 roků křesťanství určité znehodnocení. Křesťan si říká každý, kdo zrovna není ateista, buddhista nebo mohamedán atd. Ale být křesťanem je pro každého věřícího vysoce čestný titul, protože je nazýván podle jména Ježíše Krista.

Cesty Boží vlády

Verš 17: Neboť přišel čas, aby soud začal u domu Božího; jestliže ale nejprve u nás, jaký bude konec těch, kteří jsou neposlušni Božího evangelia!

Zde nalézáme Boží soudcovské jednání s lidmi. Začíná u těch, kteří jsou Bohu nejblíže, postihne ale i ty, kteří neposlouchají evangelium. Avšak je tu jeden velký rozdíl:

Verš 18: A jestliže je spravedlivý zachráněn s tíží, kde se ukáže bezbožný a hříšník?

Věřící prožívá různé těžkosti. Jsou prostředkem ve vychovávající Boží ruce, která nás tak udržuje na cestě víry a přivede k nebeskému cíli. To je význam výrazu „s tíží zachráněn“. V žádném případě to neznamená, že naše budoucí záchrana je něco nejistého! Ne, Pán říká o svých ovcích: „Já jim dávám život věčný, a nezahynou na věčnost a nikdo jich nevytrhne z ruky mé.“ (Jan 10,28)

Avšak jakou perspektivu má bezbožný? Jen soud! Bude se muset objevit před velkým bílým trůnem, aby byl věčně potrestán.

Verš 19: Proto i ti, kteří trpí podle vůle Boží, mají poroučet své duše věrnému Stvořiteli v dobrém činění.

Tento verš nám potvrzuje, že Boží výchova se vztahuje na život a okolnosti na zemi. Naše tělo a jeviště, na kterém žijeme, patří ještě k prvnímu stvoření. Proto se v těžkých okolnostech obracíme v modlitbě na Boha, našeho Stvořitele. Protože jsme Jeho stvoření, bude se v těžkostech o nás věrně starat.

Naše chování jako starších a mladších

Petr zde mluví na téma, které je mezi křesťany aktuální už 2000 let. Jde o vztah a poměr mezi staršími a mladšími věřícími.

Za harmonický vztah mezi mladými a starými mají starší větší odpovědnost než mladší. Proto Petr oslovuje nejprve je a má jim více co říci. Malachiáš potvrzuje tuto skutečnost: „On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nepřišel a neranil zemi prokletím.“ (Mal. 4,6 /3,24/)^¹

Slovo starším

Nový zákon nám ukazuje, že „starší“ ke svému úkolu přišli dvěma různými cestami. Jedni byli ustanoveni skrze apoštolskou autoritu (Sk. 14,23). Tak tomu bylo všeobecně u shromáždění s pohanským pozadím. Druzí se prokázali jako starší svým věkem, svou zkušeností a svým chováním. Tak tomu bylo zde, kde se jedná o věřící ze Židů. Dnes už neexistuje první možnost, protože tu už nejsou apoštolové, aby mohli dosazovat starší. Přesto tu je služba starších skrze osvědčené starší bratry.

Petr spolu spojuje úkoly „pastýřů“ a „dohlížitelů“, a to jak zde, tak i v kapitole 2,25, kde jde o Pána Ježíše. Pavel je naproti tomu rozlišuje.

První rozdíl spočívá v okruhu služby. Pastýř je dar oslaveného Pána lidem (Ef. 4,7-12). Proto je pastýř dán pro celé tělo, tedy pro celou církev. Služba dohlížitele je naproti tomu úřad, který se omezuje na jedno místní shromáždění a vždy je vykonáván od vícerých (Sk. 20,17).

Druhý rozdíl se ukazuje v charakteru služby. Pastýř spojuje duše s Pánem a posiluje praktické obecenství s Ním. Dohlížitel se zaměstnává více chováním věřících. Zasazuje se o to, aby naše chování odpovídalo Božímu slovu a bylo svědectvím světu.

Tento rozdíl je jasný, když porovnáme List Efezským s Prvním Listem Timoteovi. Oba Listy se týkají vykoupených v Efezu (Ef. 1,1; 1. Tim. 1,3). V Listu Efezským jde hlavně o nitro člověka, o srdce. Tam je zmíněn dar pastýře. První List Timoteovi pojednává především o zevnějšku křesťanského života, o našem chování. Zde dává Pavel směrnice pro dohlížitele.

Verše 1 a 2a: Starší mezi vámi napomínám, já spolustarší a svědek utrpení Kristových a také účastník slávy, která se má zjevit: Paste stádo Boží, které je při vás, …

Petr nemá u výrazu „starší“ v zorném poli úřad staršího, nýbrž službu starších bratrů v Božím lidu. Jsou „mezi“ vykoupenými. To naznačuje pokorné postavení, které zaujímají, aby mohli věřícím s požehnáním sloužit.

Když je Petr napomíná, nazývá se sám nejprve „spolustarším“. Ačkoli byl apoštolem, staví se pokorně na jejich stupeň a mluví nyní z vlastní zkušenosti. Po léta vykonával ve shromáždění v Jeruzalémě službu staršího. Tato zkušenost ho uschopnila dobrým způsobem napomínat starší.

Pro služebníka Pána, jenž vidí úkoly sahající dále, než je jeho místní působiště, je ještě dnes důležité, aby několik let vytrval v místním shromáždění a nesl s tím spojená břemena. To ho uschopní lépe posuzovat situaci v druhých shromážděních a dávat dobrou radu.

Petr o sobě dále mluví jako o svědku Kristových utrpení. Byl jedním ze dvanácti, kteří měli úkol svědčit o životě Pána Ježíše. Život našeho Spasitele byl až ke smrti na kříži poznamenán mnohými utrpeními. Byl Mužem bolesti! Ve své službě ve svědectví pro Pána Petr sám mnoho trpěl. Byl kvůli tomu vícekrát ve vězení. K tomu věděl, že svůj život skončí jako mučedník. Přesto se nenazývá účastníkem, nýbrž svědkem Kristových utrpení. Když jde o utrpení, chce především mluvit o Pánu Ježíši.

Ale Petr ví, že při zjevení Pána bude účastníkem budoucí slávy. Když byl s Ježíšem Kristem na „svaté hoře“, okusil ji předem.

Starší bratři jsou nyní – poněvadž ve svém životě víry shromáždili mnoho zkušeností – pověřeni, aby pásli Boží stádo. Není to jejich stádo, nýbrž Boží. Je to to nejcennější, co Bůh na zemi má. Je to Jeho církev, „kterou si získal krví svého vlastního /Syna/“ (Sk. 20,28). „Pást“ zahrnuje sytit, chránit a vést. Věřící potřebují duchovní potravu z Božího slova. Musejí být varováni před nebezpečími a musí jim být ukazována správná cesta.

Verše 2b a 3: … dohlížejíce ne z donucení, nýbrž dobrovolně, také ne kvůli nízkému zisku, nýbrž ochotně, a ne jako takoví, kteří vládnou nad svým vlastnictvím, nýbrž jako ti, kteří jsou příklady stádu.

a) „Ne z donucení, nýbrž dobrovolně.“ To je důležitá zásada. Pán nemá žádné dělníky z donucení. Každá služba se musí dít ze svobodného srdce! Avšak tato dobrovolnost má být spojena se závislostí na Bohu. To si neprotiřečí. Ježíš Kristus to žil před námi. Když přišel na svět, vyšel od Otce. To je dobrovolnost. Zároveň ale přišel jako Poslaný od Otce. To je závislost. Obojí má charakterizovat službu starších.

b) „Ne kvůli nízkému zisku, nýbrž ochotně.“ Tento úkol nemá být konán pro zisk, ať jím jsou peníze nebo čest. Jestliže sloužíme vykoupeným proto, abychom v Božím lidu dosáhli nějakého postavení, pak to činíme pro nízký zisk. Místo toho tu máme ochotně být pro všechny a všem pomáhat. Kdosi jednou řekl: Když chceš sloužit věřícím, musíš být hotov stát se rohožkou přede dveřmi, o kterou si všichni očistí boty.

c) „Ne jako takoví, kteří vládnou, nýbrž jako ti, kteří jsou příklady stádu.“ Starší nemají pást stádo „policejními metodami“, ale mají předcházet dobrým příkladem. Jen když oni sami činí, co říká Boží slovo, mají mravní předpoklad k tomu, aby druhé napomínali k poslušnosti.

Verš 4: A když se ukáže nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí korunu slávy.

Úloha starších v Božím lidu není jednoduchá, protože v nás lidech je zlý sklon kritizovat autority. Často nám činí těžkost uznat mravní autoritu starších bratrů a přijímat jejich napomenutí (1. Tes. 5,12). Z tohoto důvodu vykonávají svůj úkol někdy jen se vzdycháním (Žid. 13,17). Aby jim v těžkostech dodal odvahu, Bůh jim připravil zvláštní odměnu, totiž korunu slávy! Není to vzpruha k dalšímu věrnému plnění této služby?

Slovo mladším

Mladším je určeno jen napomenutí: Podřizujte se starším. To je krátká, ale významná výzva, neboť vzpoura je kazící zásada, poddanost naproti tomu uzdravující. Když mladší zaujmou postoj poddanosti, budou v záležitostech místního shromáždění respektovat návrhy starších.

Jsme v nebezpečí, že do Božího shromáždění budeme vnášet demokratické smýšlení. Pak jsme toho názoru, že každý má stejné slovo. Ale to není biblické. Máme uznávat a ctít starší věřící, kteří s Pánem učinili mnoho zkušeností, a tím vlastní mravní autoritu.

Slovo všem

Verš 5b: Všichni ale buďte jeden vůči druhému pevně zahaleni do pokory; neboť „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost“.

Všichni – starší i mladší – mají být pevně ovinuti pokorou. To znamená, že ve svých stycích – ve veřejném i soukromém okruhu – jsme charakterizováni pokorou. Pán Ježíš nám dává příklad. On byl srdcem pokorný (Mat. 11,29) a Jeho pokora byla v Jeho chování viditelná, když umýval učedníkům nohy (Jan 13,4.5). Když jsme společně poslušni Slova a v pokoře považujeme jeden druhého za vyššího než sami sebe, prožíváme už na zemi kousek nebe. Potom může Bůh nechat plynout své požehnání.

Nyní následuje důležitá zásada: „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“ Jeho milost tu je pro každého z nás, abychom mohli vést život k Jeho cti. Proto nejsme v Bibli vyzýváni, abychom o milost prosili, nýbrž abychom měli pokorné chování. Tím otevíráme pro sebe Boží zdroje milosti. Když však jsme pyšní, neústupní a závistiví, zastavujeme si přístup k milosti a zakoušíme, že se Bůh staví proti nám.

Závěrečná slova

Jsou tu problémy

Verše 6 a 7: Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil ve správný čas, když všechnu svou starost uvrhnete na něj; neboť on je o vás starostlivý.

Petr nyní opět mluví o těžkostech v životě víry. Protože jsme v nebezpečí, že se ve zkoušce budeme vzpírat nebo že budeme rezignovat, dává nám dvě naučení, jak v ní máme jednat:

Je tu nepřítel

Verš 8: Buďte střízliví, bděte; váš protivník, ďábel, obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.

Petr nám představuje Božího nepřítele, a přitom používá obraz řvoucího lva. Všeobecně máme co dělat s jeho lstmi, ale zde se proti nám staví s rozvinutím moci. Jeho cílem je zastrašit nás, abychom se ve víře zhroutili.

Apoštol Pavel to ukazuje pomocí osobního zážitku. Byl uvězněn v Římě a musel se zodpovídat před císařem. Tu použil nepřítel mocnáře Římské říše jako své nástroje, aby Pavlovi nahnal strach a on před císařem zapřel svou víru. Avšak za pomoci Pána zůstal Pavel pevný a byl zachráněn z chřtánu lva (2. Tim. 4,17).

Verš 9: Jemuž odporujte pevně ve víře, poněvadž víte, že stejná utrpení se naplňují na vašem bratrstvu ve světě.

Nyní jsme vyzýváni, abychom nepříteli ve víře odporovali. To zahrnuje dva pohledy:

Petr nakonec vysvětluje: „Poněvadž víte, že stejná utrpení se naplňují na vašem bratrstvu ve světě.“ Když nás v životě postihne trápení, jsme v nebezpečí, že se budeme zaměstnávat už jen sami sebou. Myslíme si pak, že jen my to máme těžké, a zapomínáme na trápení druhých. Ale Bůh nám zde otevírá pohled na těžkosti ostatních Božích dětí. To nám pomáhá, abychom neviděli jen to naše, nýbrž také to, co se týká druhých (Fil. 2,4).

Je tu Bůh vší milosti

Verš 10: Bůh vší milosti ale, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu Ježíši, když krátký čas potrpíte, on sám vás učiní dokonalými, upevní, posilní, založí.

Na závěr obrací Petr náš zrak na Boha samého. On je Bůh vší milosti. Tento obdivuhodný titul obsahuje dvě hlediska:

a) Rozsah Boží milosti je tak velký, že stačí pro každý krok až do cíle. Je nám k dispozici nekonečné množství milosti. Každý den ji smíme používat.

b) Druh Boží milosti je tu pro každou situaci. Jsou různorodé těžkosti. Avšak nechť si nikdo nemyslí: Moje situace je tak výjimečně těžká, že ji už nezvládnu. Bůh má také přesně pro ni zvláštní milost.

Bůh nás povolal ke své „věčné slávě“. Když Petr ve svých Listech mluví o naší budoucnosti, má na mysli tisícileté království a všechno, co s tím je ve spojení. Ale zde ukazuje věčnou slávou na dům Otce. To je to nejvyšší v naší budoucnosti! Jsme určeni k tomu, abychom byli věčně v domě Otce, ve vlasti věčného života, kde Bůh přebývá od věčnosti k věčnosti. Tím je před naše zraky postavena celá váha tohoto velkolepého cíle, aby nám dodala odvahu přes těžkosti žít ke cti Pána.

V našem životě víry je mnohé slabé a nedokonalé. Avšak smíme vědět: Bůh vší milosti nás učiní dokonalými, anebo jak to čteme v poznámce (k elb. překladu – p. p.): „Všechno chybějící nahradí.“ Jak to udělá?

a) Upevní nás. Když čteme Bibli nebo slyšíme zvěstování Slova, tu působí, abychom ve svém životě víry dostali pevnost.

b) Posilní nás. Jen s Boží silou můžeme Jeho Slovo uskutečňovat ve všedním životě. Každý den se smíme opírat o Jeho sílu.

c) Založí nás. V uskutečňování křesťanské pravdy nám Bůh dává osobní základ víry. Teprve když Boží vůli nejen slyšíme, nýbrž také činíme, poznáváme, jak moudré a vhodné jsou biblické směrnice pro náš život. Křesťan může být poučen o křtu, a přece pozná hluboké Boží myšlenky a jeho praktický užitek, teprve když se dá pokřtít. Také ceně a požehnání lámání chleba porozumíme teprve tehdy, když se ho účastníme. Tak obdržíme v uskutečňování křesťanských pravd osobní přesvědčení, které obstojí i v bouřlivých dobách.

Po této chvále se Petr zmiňuje ještě o některých lidech ze svého okolí.

Verš 12: Skrze Silvána, věrného bratra, jak mám za to, jsem vám krátce napsal, napomínaje vás a dosvědčuje, že toto je pravá Boží milost, ve které máte stát.

Byl tu důležitý a odpovědný úkol. Někdo měl tento Bohem inspirovaný dokument doručit adresátům. Petr k tomu zvolil Silvána a nazývá ho věrným bratrem. Všimněme si, že zkušený apoštol vystavuje toto svědectví o Silvánovi opatrně. Nepochyboval o věrnosti tohoto bratra, ale nesmýšlel vysoce o svém vlastním posudku. Jak následování hodná je tato opatrnost a tato pokora!

Tímto praktickým Listem nám Petr představuje pravou Boží milost. Je velmi důležité, abychom chápali božskou milost s námi a v praxi ji správně užívali. Potom tu milost užíváme denně a žijeme v Boží bázni a poslušnosti.

Verše 13 a 14: Pozdravuje vás spoluvyvolená v Babylonu a Marek, můj syn. Pozdravte se navzájem políbením lásky. Pokoj buď vám všem, kteří jste v Kristu!

Vycházíme z toho, že tou spoluvyvolenou v Babylonu je Petrova žena, neboť víme, že byl ženatý (1. Kor. 9,5). Skromně nezmiňuje její jméno. Avšak poznáváme, že on sám uskutečňoval to, čemu učil manžele. Dával své ženě čest jako spoluvyvolené a spoludědičce života (kap. 3,7).

Marka nazývá svým synem. Jak je to požehnané, když staří i mladí spolu žijí v dobrém duchovním vztahu.

List končí láskou a pokojem. Když je někdo s Kristem spojen ve víře, pak jeho vztahy ke Kristu a věřícím se vyznačují láskou. Výsledkem toho je pokoj.

První List Petra

Rozdělení Listu

a) Hlavní část

b) Druhá část

Oslovení

Odesílatel a adresát

Vyvolení

Posvěcení Ducha

Milost a pokoj

Osobní život víry

Velké milosrdenství

Nové narození

Dědictví

Boží ochrana

Zkoušky víry

Ježíš Kristus – skutečnost v životě

Záchrana duše

Ve starém zákoně oznámená

Zvěstovaná v době milosti

Ukázaná v tisíciletém království

Děti poslušnosti

První pohnutka: Bůh je svatý

Druhá pohnutka: Bůh, náš Otec, soudí spravedlivě

Třetí pohnutka: Drahá krev Krista

Boží Beránek

Víra v Boha

Společný život víry

Obrácený a znovuzrozený lid

Obrácení

Nové narození

Charakter přirozeného člověka

Charakter nového člověka

Posvěcený lid v praxi

Odkládat zlé

Sytit se Božím slovem

Růst k záchraně

Znát dobrého Pána

Svaté kněžstvo

Předpoklady pro velebení

Boží dům

Ježíš Kristus je náš přitažlivý bod

Jsme živé kameny a kněží

Ježíš Kristus je úhelný kámen

V důvěře v Krista přicházet k Bohu

Čím je Kristus pro věřící

Čím je Kristus pro nevěřící

Královské kněžstvo

Naše postavení na zemi

Náš úkol na zemi

Královské kněžství

zcela konkrétně

Úvod

Naše chování jako cizinců

Naše chování jako občanů státu

Naše chování na pracovišti

Domácí služebníci

Ve šlépějích Ježíše Krista

Jeho smrt na kříži ovlivňuje naši praxi

Naše chování v manželství

Slovo manželkám

Naše chování v Božím lidu

Vzájemná vlídnost

Zásada milosti

Zásada vlády

Naše chování ve světě

Napodobitelé dobrého

Utrpení pro spravedlnost

Ježíš Kristus je náš Pán

Kristus – nejsilnější argument

Kristus trpěl za naše hříchy

Kristus je přítomen skrze Ducha

Kristus působil skrze Ducha v době Noého

Jak zachraňuje křesťanský křest

Kristus v nebi po Boží pravici

Naše chování má ctít Boha

Už nehřešte!

Služte si navzájem v lásce

Naše chování v utrpení

Různá utrpení

Cesty Boží vlády