Neznámý

V sedmé kapitole nám je ukázán nový řád kněžství, ke kterému byl povolán Kristus, a jeho nadřazenost nad aronským kněžstvím, zahrnující dání stranou zákona lévitského kněžství.

Nyní se máme naučit, že nové kněžství nejenže dává stranou mojžíšovský zákon ohledně ustanovování kněze, ale otevírá cestu pro novou smlouvu, založenou na nové oběti a vykonávanou v nové svatyni pro nové velebitele. Dvě velká témata této kapitoly jsou: předně velká skutečnost, že Kristova kněžská služba je nyní vykonávána ve spojení s nebem (verše 1-5); za druhé, že zahrnuje novou smlouvu (verše 6-13).

Verše 1 a 2: Suma toho ale, co říkáme, je: Máme takového nejvyššího kněze, který se posadil na pravici trůnu majestátu v nebesích, služebník svatyně a pravého stánku, který zřídil Pán, ne člověk.

Kapitola začíná krátkým shrnutím pravdy, která už byla ukázána. Apoštol konstatuje, že nejen je takový Nejvyšší kněz, ale že my „máme takového Nejvyššího kněze“. Tato velká a slavná Osoba, povolaná být Nejvyšším knězem podle řádu Melchisedechova, je tu pro službu nám. Je Tím, ke kterému se můžeme obracet pro soucit ve svém zármutku a pro podporu ve svých slabostech. Apoštol nám připomíná nesrovnatelnou důstojnost našeho Nejvyššího kněze tím, že nám ukazuje Jeho místo moci „na pravici trůnu“, Jeho blízkost Bohu –„trůnu majestátu“, a Jeho vyvýšené postavení „v nebesích“.

Navíc je služebníkem svatyně. To není zemská svatyně, ale „pravý stánek, který zřídil Pán, ne člověk“. O něco dále v Epištole nám je řečeno, že to je „samo nebe“ (kap. 9,24). Zmínka o svatyni uvádí další část Kristovy kněžské služby. Už to není služba pomoci v našich trápeních nebo podpora v naší slabosti, ale spíše vyšší služba, kterou jsme jako velebitelé vedeni do Boží přítomnosti. Jeho služba pro nás v našich okolnostech pouště byla ukázána v kapitolách 2 až 7. Jeho kněžská služba, kterou nás uvádí do svatyně jako velebitele, je přesněji popsána v kapitolách 8 až 10.

Verš 3: Neboť každý nejvyšší kněz je ustanoven k tomu, aby obětoval jak dary, tak i oběti; proto je nutné, aby také tento měl něco, co by obětoval.

Zrovna tak, jako bylo důležitou součástí činnosti lévitských kněží, aby obětovali dary a oběti, má i Kristus jako náš Nejvyšší kněz něco, co by obětoval, jak to v Epištole čteme dále: „Proto skrze něho obětujme Bohu oběť chvály vždycky.“ (kap. 13,15)

Verše 4 a 5: Kdyby nyní byl na zemi, tak by nebyl ani knězem, protože tu jsou takoví, kteří přinášejí dary podle zákona (kteří slouží obrazu a stínu nebeských věcí, tak jak Mojžíš obdržel božskou směrnici, když se chystal stavět stánek; neboť „hleď,“ říká, „abys udělal všechno podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře“).

Toto Kristovo kněžské dílo je vykonáváno v nebi a ve prospěch nebeského lidu. Kdyby byl na zemi, nebyl by knězem, protože na zemi ti jediní lidští kněží, kteří kdy byli schváleni Bohem jako zvláštní třída mezi Božím lidem, byli ustanovováni podle zákona. Sloužili jako „obraz a stín nebeských věcí“. To vyplývá z jasné směrnice dané Mojžíšovi, jemuž bylo řečeno, aby udělal stánek podle vzoru, který mu byl ukázán na hoře (2. M. 25,40). Když přišel Kristus, „obraz a stín nebeských věcí“ splnil svůj účel. Lidské kněžství, vykonávané na zemi ve prospěch pozemského lidu, udělalo místo nebeskému kněžství Krista, vykonávanému v nebi ve prospěch nebeského lidu.

Žel, že křesťanstvo ztratilo nebeské povolání křesťana ze zřetele a zřídilo si pozemský systém podle vzoru židovství, s kněžstvem ordinovaným lidmi jako zvláštní třídou uprostřed Božího lidu. Když tak učinilo, znamenalo to nejen návrat ke stínům a ztrátu podstaty, ale došlo k praktickému popření Kristova kněžství a k neoprávněnému přivlastnění si Jeho úřadu a služby.

Verše 6-9: Nyní ale dosáhl výtečnější služby, tak jako je i prostředníkem lepší smlouvy, která je ustavena na základě lepších zaslíbení. Neboť kdyby ona první smlouva byla bez vady, nebylo by hledáno místo pro nějakou druhou. Neboť káraje, jim říká: „Hle, přicházejí dny, praví Pán, kdy zřídím ve vztahu k domu Izraele a ve vztahu k domu Judy novou smlouvu; ne podle smlouvy, kterou jsem učinil s jejich otci v ten den, kdy jsem uchopil jejich ruku, abych je vyvedl z egyptské země; neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se o ně nestaral, praví Pán.

Kristus nejenže vykonává výtečnější službu v nebi, ale je Prostředník lepší smlouvy, která je ustavena na lepších zaslíbeních. O této nové smlouvě apoštol mluví ve verších 6 až 13.

Smlouva stanoví podmínky, na jejichž základě mohou dva lidé být ve vzájemném vztahu. Písmo mluví o dvou velkých smlouvách mezi Bohem a lidmi: o staré a o nové smlouvě, o smlouvě zákona a smlouvě milosti. Obě smlouvy, stará i nová, stanoví podmínky, na jejichž základě může Bůh žehnat Svému pozemskému lidu. Velký rozdíl mezi těmi smlouvami je ten, že za podmínek první smlouvy záviselo požehnání na tom, aby člověk vykonal svou část, zatím co pod druhou smlouvou je požehnání zajištěno Božím zaslíbením bez podmínek. Zprostředkující dílo Krista klade spravedlivý základ pro Boha, aby mohl žehnat věřícímu ve svrchované milosti podle podmínek nové smlouvy.

V 2. Mojžíšově knize máme historickou zprávu o tom, jak Izrael formálně vstoupil do smlouvy s Bohem. Hospodin se zavazuje, že bude lidu žehnat, jestliže oni budou poslušni Jeho hlasu a zachovávat Jeho smlouvu. Lid se ze své strany zavazuje plnit svou část, jak čteme: „Odpověděl pak všechen lid společně, a řekl: Cožkoli mluvil Hospodin, budeme činiti.“ (2. M. 19,5-8) Později je tato smlouva lidem obnovena a zapečetěna krví (2. M. 24,6-8).

Ukazuje se, že pod starou smlouvou byl izraelský lid postaven do vnějšího vztahu k Bohu na základě zákona. Kdyby zachovávali zákon, byl jim zaslíben život a požehnání na zemi; kdyby porušili zákon, byli by zlořečeni. Všechno požehnání záviselo na člověku, plnícím svou část. To byla slabina první smlouvy, neboť je zjevné, že padlý člověk nemůže zachovávat Boží svatý zákon. Tak je hledáno místo pro druhou smlouvu, jejímž Prostředníkem je Kristus.

Hospodin skutečně nic nevyčítá první smlouvě samé, ale těm, kteří nebyli schopni plnit její ustanovení. „Neboť káraje, jim říká“ Hospodin, mluvě o nové smlouvě. Apoštol ve verších 8-12 cituje ze Septuaginty Jeremiáše 31,31-34, aby nám ukázal podmínky této nové smlouvy.

Z této citace se učíme, že nová smlouva hledí k budoucímu dni a, přesně vzato, je učiněna s Izraelem a vztahuje se na pozemský lid. Nicméně i když litera nové smlouvy je omezena na Izrael, její duch může být použit na křesťany. Proto apoštol v jiné epištole o sobě mluví jako o způsobilém být služebníkem nové smlouvy, „ne litery, ale ducha“ (2. Korintským 3,6).

Z tohoto důvodu těžko můžeme očekávat, že v nové smlouvě najdeme některé z pravd, které výlučně ukazují křesťanské výsady, ale spíše požehnání, která jsou podstatná pro všechen Boží lid a společná všem vykoupeným. Z těchto požehnání, do nichž obnovený a vykoupený Izrael vstoupí v budoucím dni, se předem těší věřící v přítomném dni milosti.

Nová smlouva stojí v protikladu ke staré smlouvě, učiněné s Izraelem v době, kdy byli vyvedeni z Egypta. V ten den oddělil Bůh národ od světa Egypta, aby byl ve vztahu k Němu samému. Ale jak jsme viděli, podle podmínek smlouvy záviselo požehnání na tom, aby lid plnil svou část smlouvy. Oni to neudělali, jak Pán říká: „Oni nezůstali v mé smlouvě.“ V důsledku toho ztratili požehnání, a Pán „se o ně nestaral /o ně nedbal/“. Dbát o lid, který neposlušností a modlářstvím selhal v dodržování svých závazků, by znamenalo schvalovat jejich zlo. Tak Bůh odmítl uznat je za jsoucí ve vztahu k Němu na základě staré smlouvy. Na tomto základě je národ zavržen.

Verše 10-12: Neboť toto jest ta smlouva, kterou zřídím domu Izraele po oněch dnech, praví Pán: Když své zákony dám do jejich myslí, napíši je také na jejich srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. A nebudou každý svého spoluobčana a každý svého bratra učit a říkat: Poznej Pána! Neboť všichni mne budou znát od malého až k velkému mezi nimi. Neboť budu jejich nepravostem milostivý a na jejich hříchy a na jejich bezzákonnosti nikdy více nevzpomenu.“

Přesto se Bůh může, a On to činí, utéci ke Své svrchované milosti a mluví o nové smlouvě pro budoucí dny. Tato nová smlouva závisí zcela na svrchované Boží milosti a stanoví podmínky, na jejichž podkladě On může být a jednat s lidmi podle Své vlastní svaté přirozenosti a Své vlastní vůle. Když předkládá požehnání nové smlouvy, Pán stále znovu říká, co On učiní: „…smlouva, kterou /Já/zřídím“; „/Já/své zákony dám do jejich myslí“; „/Já/budu jim Bohem“; „/Já/budu jejich nepravostem milostivý“; „/Já/ na jejich hříchy a na jejich bezzákonnosti nikdy více nevzpomenu.“ Je jasné, že požehnání nové smlouvy nezávisí na lidském konání ani na vůli člověka, ale na Boží svrchované vůli. Podstata nové smlouvy je ta, že Pán se zaručuje za její naplnění.

Jeremiáš nám říká, že požehnání nové smlouvy jsou: předně Boží dílo v srdcích Jeho lidu, kterým budou obnoveny jejich mysli a získány jejich náklonnosti, takže Boží zákon bude napsán do jejich srdce, v protikladu k zápisu na kamenných deskách. Za druhé ti, na něž bude takto působeno, budou lid ve vztahu k Bohu. Do toho ducha vstupují věřící dnešní doby, jak to čteme v Evangeliu Jana: „Kteří pak koli přijali jej, dal jim právo stát se Božími dětmi, těm, kteří ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha narozeni jsou.“ (Jan 1,12.13) Za třetí tu bude vědomá známost Pána, takže nebude třeba učit souseda nebo bratra znát Pána. Jak pravdivá skutečnost to je dnes mezi pravým Božím lidem, který osobně zná Pána, jakkoli mnoho se ještě potřebuje učit o Pánu, a v tomto smyslu potřebuje naučení! Za čtvrté tu bude milosrdenství Pána, skrze které bude s jejich hříchy tak spravedlivě naloženo, že Bůh bude moci říci: „Na jejich hříchy a na jejich bezzákonnosti už nikdy nevzpomenu.“ Do tohoto velkého požehnání je přiveden každý věřící dnes.

Verš 13: Tím, že říká: „novou“, učinil tu první starou; co ale stárne a zestarává, je blízké zmizení.

Takové jsou podmínky a požehnání nové smlouvy. Jestliže tu je nové kněžství, skrze které se blížíme Bohu, nutně tu musí být nová smlouva, jinak to nové kněžství, jakkoli dokonalé, nemůže být k užitku. Pod první smlouvou by naše blížení se Bohu záviselo na našem dodržování podmínek smlouvy. Poněvadž to je nemožné, byli bychom kvůli svým selháním ustavičně odděleni od Boha. Pod novou smlouvou jsme ve vztahu k Bohu zcela na základě toho, co Bůh učinil ve svrchované milosti.

Smlouva je nová v tom smyslu, že je úplně rozdílná od staré smlouvy: není to nová smlouva podle téhož vzoru. Protože je nová, činí tu starou neaktuální, upadající a vetšící, a ta je připravena zmizet. Je proto pro Židy nebo křesťanstvo marné, aby se vraceli zpět k tomu, co člověk porušil a co Bůh dal stranou skrze kříž a zničení Jeruzaléma a chrámu.

7. Nová oběť a nová svatyně

Apoštol nám představil nové kněžství (kapitola 7) a s ním spojená požehnání nové smlouvy (kapitola 8). Nyní v kapitole 9 popisuje novou oběť Krista v její nekonečné ceně spolu s novou svatyní, do které Kristova oběť umožňuje přístup.

Zemská svatyně s jejími materiálními oběťmi

Verše 1-5: I první smlouva měla sice ustanovení služby a svatyni, světskou. Neboť byl zřízen stánek, přední /nebo: první/ – ve kterém byl jak svícen, tak i stůl a předložení chlebů, který je nazýván svatyně; za druhou oponou ale stánek, který je nazýván nejsvětější /nebo: svatyně svatých/, který měl zlatou kadidelnici a truhlu smlouvy, všude potaženou zlatem, ve které byl zlatý džbán, který obsahoval mannu, a hůl Aronova, která vypučela, a desky smlouvy; nahoře nad ní ale cherubínové slávy, kteří zastiňovali slitovnici, o čemž nyní není třeba jednotlivě mluvit.

Apoštol se nejprve zmiňuje o stánku za staré doby. Ne aby do podrobností mluvil o jeho vybavení, jakkoli symbolicky poučném, ale aby na rozdílech ukázal nadřazenost nebeské svatyně.

Učíme se, že ačkoli tu byla ustanovení o bohoslužbě spojené se stánkem, ten byl přece svou podstatou „světská svatyně“. Svou krásou, svým propracovaným rituálem a působivými ceremoniemi se zvláště dotýkal přirozeného člověka a hodil se tak cele pro tento svět. Apoštol dále klade velký důraz na dvě části stánku, oddělené oponou, svatyni a svatyni svatých.

Verše 6 a 7: To pak když tak jest zařízeno, vcházejí do předního stánku vždycky kněží a vykonávají službu; do druhého ale jednou v roce sám nejvyšší kněz, ne bez krve, kterou obětuje sám za sebe a za poblouzení /nebo: za hříchy z nevědomosti/ lidu;

Když se apoštol zmínil o formě stánku a jeho obsahu, pokračuje a mluví o kněžích, o obětech spojených se stánkem, a o lidu. Ve spojení s tímto stánkem to byli kněží, nikoli lid, kdo vykonával bohoslužbu. Navíc do druhé části stánku měl přístup jen nejvyšší kněz, a to jen jednou v roce, a ne bez krve, kterou obětoval za sebe a za pochybení lidu.

V těchto prvních sedmi verších máme tedy popis toho, o čem apoštol mluví v závěrečné kapitole jako o „táboru“ (kap. 13,13). Tábor se skládal z lidu, obklopujícího krásný stan, který působil na přirozené city, jehož jedna část byla oponou oddělena jako svatyně svatých, v němž byla vykonávána služba společností kněží, odlišených od lidu, kteří konali službu Bohu ve prospěch lidu.

Význam stánku a jeho obětí

Verše 8-10: …čímž Duch Svatý ukazuje, že cesta k svatyni ještě není zjevena, dokud přední stánek ještě trvá, který je podobenstvím na přítomnou dobu, podle kterého jsou přinášeny jak dary, tak i oběti, které podle svědomí nemohou učinit dokonalým toho, kdo vykonává bohoslužbu, která spočívá jen v pokrmech a nápojích a různých umýváních, v ustanoveních těla, uložených až do času napravení.

Čemu se tedy máme naučit od stánku a jeho služeb? Není nám ponecháno, abychom dávali svůj vlastní výklad, ale je nám rozhodně řečeno, že Duch Svatý ukázal jejich pravý význam. Předně se máme naučit, že služby stánku jasně ukázaly, že pod zákonem ještě nebyla zjevena cesta do Boží přítomnosti.

Za druhé: Jestliže cesta do svatyně svatých ještě nebyla otevřena, byl to jasný důkaz nepostačitelnosti obětí. Nemohly učinit obětujícího dokonalého, pokud jde o jeho svědomí.

Za třetí byly tyto věci během své existence podobou budoucích věcí. Obrazy však nikdy nemohly uspokojit Boha, ani vyhovět potřebě člověka. Pod takovým systémem byl Bůh uzavřen uvnitř a člověk byl vyloučen venku. Židovský systém nám ani nemohl otevřít nebe, ani nás učinit vhodnými pro nebe.

Žel, že křesťanstvo nedbá na učení Ducha Svatého, a místo toho, aby ve stánku vidělo předobraz, užilo ho jako vzor pro své náboženské služby. Když tak učinilo, ztratilo ty „dobré věci“, o kterých předobrazy mluví. Tak masy křesťanstva opět postavily nádherné budovy, opět oddělily část svých budov jako světější než zbytek, a opět ustanovily kněžskou třídu odlišnou od laiků, která vykonává náboženské služby ve prospěch lidu. Tak byl přijat systém podle vzoru židovského tábora, který drží lidi v odstupu od Boha a nikdy nemůže učinit svědomí dokonalým.

Je dobré mít na paměti, že „dokonalé“ nebo „očištěné“ svědomí, o kterém apoštol mluví v kapitolách 9 a 10, je velmi různé od toho, o čem je jinde mluveno jako o „dobrém svědomí“. Očištěné svědomí je takové, které když bylo „jednou očištěno“, nemá už svědomí z hříchů (kap. 10,2). Předpokládá to svědomí, které bylo ve zkouškách, pokud jde o jeho hříchy, ale které v těch zkouškách poznalo, že věřící je očištěn od všech hříchů drahou krví Krista a nikdy nepřijde pod soud. Dobré svědomí je svědomí, které není zatíženo ve vztahu k praktickým cestám a chození.

Nová oběť

Verš 11: Kristus ale, přišed jako nejvyšší kněz budoucích dobrých věcí, ve spojení s větším a dokonalejším stánkem, který není učiněn rukama (to jest, není z tohoto stvoření),

S příchodem Krista se vše změnilo. Okamžitě máme nového Nejvyššího kněze, větší a dokonalejší stánek a novou oběť. Aron byl nejvyšší kněz ve vztahu k věcem v tomto přítomném světě; Kristus je náš „nejvyšší kněz budoucích dobrých věcí“. Kristova oběť zajišťuje pro věřícího také přítomná požehnání, ale „dobré věci“, ve vztahu ke kterým je Kristus Nejvyšší kněz, jsou ještě „budoucí“. Takto opět má Duch Boží před očima konec naší cesty pouští. V kapitole 2,10 jsme se naučili, že Kristus přivádí mnohé syny ke slávě. V kapitole 2,5 čteme o „budoucím světu“; v kapitole 4,9 je nám mluveno o odpočinku, který zůstává; v kapitole 6,5 opět čteme o „budoucím věku“. Kristus je náš Nejvyšší kněz, aby nás podpíral při průchodu pouští, s cílem přivést nás do „dobrých věcí“ na konci cesty v budoucím světě.

Jestliže tedy je áronské kněžství Kristovým kněžstvím dáno stranou, tak také zemský stánek je dán stranou „větším a dokonalejším stánkem“. Zemský stánek byl učiněn rukama a byl z tohoto stvoření; dokonalý stánek je „samo nebe“ (verš 24).

Verš 12: …ani ne s krví kozlů a telat, nýbrž se svou vlastní krví – jednou provždy vešel do svatyně, když nalezl věčné vykoupení.

Lévitské oběti jsou dány stranou tou jednou velkou obětí Krista, který se Svou vlastní krví vstoupil do samého nebe, představovaného svatyní svatých. Navíc v protikladu k áronskému knězi, který vcházel „jednou v roce“, Kristus vstoupil do nebe „jednou provždy“. Vstoupil, aby vykonával Svou kněžskou službu ve prospěch těch, pro které už nalezl věčné vykoupení.

Verše 13 a 14: Neboť jestliže krev kozlů a býků a popel mladé krávy, kropené na znečištěné, posvěcuje k čistotě těla, čím více krev Kristova, který skrze věčného Ducha obětoval sám sebe bez poskvrny Bohu, očistí vaše svědomí od mrtvých skutků, abyste sloužili živému Bohu!

Kristova krev, skrze kterou bylo získáno věčné vykoupení, dává stranou krev býků a koz. Krev těchto zvířat skutečně měla posvěcující účinek, pokud šlo o očištění těla (viz 4. M. 19,7.8). Ale Kristova krev očišťuje svědomí. Krev zvířete, obětovaná knězem, je zcela dána stranou „krví Krista, který skrze věčného Ducha obětoval sám sebe bez poskvrny Bohu“. Skrze Ducha Svatého Kristus přijal tělo; skrze Ducha Svatého žil Svůj dokonalý život. Tak skrze věčného Ducha, jako dokonalý člověk „obětoval sám sebe bez poskvrny Bohu“. (Viz Lukáš 1,35; Skutky 10,38.) V devátém verši druhé kapitoly jsme četli, že Ježíš „skrze Boží milost“ okusil smrti „za všechno“ /nebo: „za každého“/. Zde se učíme, že obětoval sám sebe bez poskvrny Bohu. Tak můžeme zvěstovat hříšníkovi, že Kristus sám sebe obětoval Bohu, ale za něho.

Neboť pro toho, kdo věří, spočívá účinek této velké oběti v tom, že očišťuje „svědomí od mrtvých skutků“. Poněvadž Kristus obětoval sám Sebe bez poskvrny Bohu a Bůh přijal tu velkou oběť a je nekonečně uspokojen Kristem a Jeho vylitou krví, je svědomí věřícího osvobozeno od každé myšlenky na to, aby něco dělal pro obdržení požehnání. Takové skutky, jakkoli samy o sobě dobré, by byly jen mrtvými skutky. Takto, osvobozen ve svědomí, se věřící stává velebitelem Boha.

Verš 15: A proto je prostředník nové smlouvy, aby, protože smrt nastala k vykoupení od přestoupení pod první smlouvou, povolaní obdrželi zaslíbení věčného dědictví.

Poněvadž Kristova smrt odpovídá Boží svatosti a potřebě hříšníka, Kristus se stává Prostředníkem nové smlouvy, Tím, skrze něhož jsou zajištěna všechna požehnání nové smlouvy pro ty, kdo jsou povoláni, aby obdrželi zaslíbení věčného dědictví.

Verše 16 a 17: (Neboť kde je závěť, tam musí nutně nastoupit smrt toho, který závěť učinil. Neboť závěť je platná, když nastoupila smrt, protože nikdy nemá platnost, dokud žije ten, kdo závěť učinil.)

Apoštol ukázal, že věřící dostává zaslíbení dědictví, „když nastoupila smrt“. Aby ilustroval nutnost smrti, zmiňuje se v těchto dvou vsunutých verších o skutečnosti, že mezi lidmi je dědictví zajištěno závětí, která vstupuje v platnost teprve smrtí toho, kdo tu závěť učinil.

Verše 18-22: Proto také ta první smlouva nebyla zasvěcena bez krve. Neboť když každé přikázání podle zákona bylo pověděno Mojžíšem všemu lidu, vzal krev telat a kozlů s vodou a šarlatově červenou vlnou a yzopem a pokropil jak knihu samotnou, tak i všechen lid a řekl: „Toto je krev smlouvy, kterou vám Bůh přikázal.“ A také stánek a všechny nádoby služby stejným způsobem pokropil krví; a téměř všechny věcí jsou očišťovány krví, podle zákona; a bez vylití krve není odpuštění.

Pisatel jde dále a ukazuje, že ta velká skutečnost, že požehnání nové smlouvy a nové svatyně může být zajištěno jen „když nastoupila smrt“, byla obrazně ukázána v první smlouvě a zemském stánku. První smlouva byla zasvěcena krví a stánek se všemi svými nádobami byl pokropen krví, což je svědectví o tom, že tu nemůže být žádné požehnání pro člověka a nelze se blížit Bohu, jedině skrze krev.

Tak je dosaženo velkého závěru, že „bez vylití krve není odpuštění“. Zde máme ne prosté pokropení krví, ale „vylití krve“ – spravedlivý základ, na kterém Bůh může vyhlašovat /nabízet/ odpuštění všem a prohlašovat, že všem, kteří věří, je odpuštěno.

Verš 23: Bylo tedy nutné, aby obrazy věcí v nebesích tímto byly očišťovány, nebeské věci samy ale lepšími oběťmi než tyto.

Stánek a jeho zařízení byly jen „obrazy věcí v nebesích“. Do zemského stánku bylo možné vstoupit skrze očištění těla, získané krví býků a kozlů; ale očištění nebeských věcí vyžadovalo lepší oběti.

Nová svatyně

Verš 24: Neboť Kristus nevešel do rukama udělané svatyně, protiobrazu pravé, nýbrž v nebe samo, aby se nyní za nás zjevil před Boží tváří;

Pisatel mluvil o lepších obětech a předmět uvedl slovy: „Kristus ale, přišed…“ (11. verš) Nyní vede naše myšlenky k nové svatyni slovy: „Neboť Kristus nevešel do rukama udělané svatyně, protiobrazu pravé, nýbrž v nebe samo.“ Tam, v samé Boží přítomnosti, se Pán Ježíš jako náš velký Nejvyšší kněz nyní zjevuje, aby zastupoval Svůj lid před Boží tváří. Kristus, zjevující se „za nás“ v nebi před Boží tváří, je ustavičným svědectvím toho, že nebe je pro věřícího zajištěno a otevřeno.

Verše 25-28: …také ne, aby sám sebe často obětoval, jako nejvyšší kněz každoročně vchází do svatyně s cizí krví; jinak by byl musel často trpět od založení světa; nyní ale byl v dokonání věků jednou zjeven k odstranění hříchu skrze svou oběť. A stejně tak, jako je lidem stanoveno jednou zemřít, potom ale soud, tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby nesl hříchy mnohých, se podruhé těm, kteří ho očekávají, bez hříchu ukáže k záchraně.

Nadto s každou překážkou pro to, aby věřící byl v nebi, bylo naloženo podle Boží spravedlnosti a byla odstraněna tou jednou, věčně účinnou obětí. Každoroční opakování lévitských obětí bylo důkazem jejich neschopnosti odstranit hřích. V protikladu k těmto obětem byl Kristus jednou zjeven v dokonání věků, aby odstranil hřích tím, že sám Sebe obětoval, „a stejně tak, jako je lidem stanoveno jednou zemřít, potom ale soud,“ tak byl Kristus jednou obětován, aby nesl hříchy mnohých. Tak jednou obětí Krista samého byl pro věřícího hřích odstraněn, hříchy byly neseny a smrt a soud byly od věřícího vzdáleny.

Požehnaný výsledek pro věřícího je ten, že když se Kristus ukáže podruhé, už nebude mít nic co činit s hříchem. S hříchem bylo jednáno při Jeho prvním zjevení. Jeho druhé zjevení bude cele pro záchranu Jeho lidu od světa hříchu a moci nepřítele, aby jej uvedl do odpočinku, který zůstává.

Tento oddíl ukazuje tři zjevení Pána Ježíše: Jeho minulé zjevení na kříži, aby odstranil hřích, nesl hříchy a odvrátil soud (verš 26); Jeho přítomné ukázání v nebi samém jako velkého Nejvyššího kněze ve prospěch Jeho lidu (verš 24); budoucí zjevení ve slávě ke konečné záchraně Jeho lidu z tohoto zlého světa se všemi jeho pokušeními a jejich slabostmi (verš 28).

8. Noví velebitelé

Desátá kapitola Epištoly ukazuje způsob, jakým byl věřící učiněn vhodným pro nebe. Jeho svědomí je očištěno (verše 1-18), takže nyní může v duchu vcházet do svatyně svatých (verše 19-22), držet se pevně na své cestě tímto světem bez kolísání nebo obracení se zpět (verše 23-31), čelit pronásledování (verše 32-34) a jít po cestě víry (verše 35-39).

Očištěné svědomí

Verše 1-4: Neboť poněvadž zákon má stín budoucího dobrého, ne sám obraz těch věcí, nikdy nemůže jednostejnými oběťmi, které každoročně bez přerušení přinášejí, učinit přibližující se dokonalými. Neboť cožpak by jinak nepřestalo jejich přinášení, protože ti, kteří vykonávají bohoslužbu, jednou očištěni, by už neměli žádné svědomí z hříchů? Ale v oněch obětech je každoročně připomínání hříchů; neboť je nemožné, aby krev býků a kozlů odejmula hříchy.

V 9. kapitole jsme poznali, že místo v nebi je zajištěno pro každého věřícího ne něčím, co věřící udělal, ale zcela skrze dílo Krista a postavení, které zaujímá před Boží tváří. V 10. kapitole se učíme, jak je to samé dílo použito na svědomí věřícího, aby se už nyní mohl z tohoto nového místa radovat a v duchu tam vcházet. Abychom mohli poznávat svůj domov s Kristem v nebi samém, je nutné mít očištěné svědomí. Prvních osmnáct veršů 10. kapitoly jasně ukazuje, jak je toto očištěné svědomí zajištěno.

Ve třech oddílech v 9. a 10. kapitole apoštol mluví o „dokonalém“ nebo „očištěném“ svědomí. V kapitole 9,9 s určitostí prohlašuje, že židovské oběti nemohly učinit obětujícího dokonalého, pokud jde o svědomí. Pak v kapitole 9,14 čteme o Kristově dokonalé oběti, která očišťuje svědomí od mrtvých skutků, takže věřící je učiněn volným, aby se klaněl živému Bohu. Nakonec v kapitole 10,2 je nám řečeno, že velebitel, který má očištěné svědomí, už nemá svědomí z hříchů. Ten, kdo má svědomí z hříchů, žije ve strachu, že Bůh jej jednoho dne přivede na soud kvůli jeho hříchům, a proto se nemůže těšit z pokoje s Bohem. Nemít už svědomí z hříchů znamená, že tato obava ze soudu je odstraněna, když vidíme, že Bůh jednal se všemi hříchy věřícího.

Nicméně ačkoli Bůh nikdy nepřivede věřícího na soud kvůli jeho hříchům, může se stát, že jako Otec musí s námi jednat v kázni, když jako děti hřešíme (kap. 12,5-11). Očištěné svědomí proto tedy neznamená, že nikdy nezhřešíme, anebo že nikdy nebudeme mít vědomí o selhání, buď minulém nebo přítomném, ale znamená, že všechen strach z budoucího soudu kvůli našim hříchům je zcela odejmut. Tak nemá být očištěné svědomí zaměňováno za to, o čem mluvíme jako o dobrém svědomí. Jestliže skutečný věřící kvůli nedbalému chození padne, jeho svědomí bude zcela jistě zneklidněno, a jen vyznáním Bohu opět získá dobré svědomí. To se však nedotýká otázky věčného odpuštění jeho hříchů, které mu dává očištěné svědomí.

Pod zákonem bylo nemožné obdržet „dokonalé“ nebo „očištěné“ svědomí. Oběti mohly dát nanejvýš časné ulehčení. Každý nový hřích vyžadoval novou oběť. Kdyby ty oběti dávaly očištěné svědomí, nebyly by opakovány. Zákon skutečně ukazoval, že k odejmutí hříchů byly oběti nutné, ale byl to jen stín budoucích dobrých věcí; nebyla to podstata. Krev býků a kozlů nikdy nemůže odejmout hříchy.

Jak se tedy získá očištěné svědomí? Následující verše dávají odpověď na tuto otázku, když před nás stavějí tři velké pravdy:

Verše 5-7: Proto když vchází do světa, praví: „Oběť a oběť pokrmu jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo; v zápalných obětech a obětech za hřích jsi nenašel žádné zalíbení. Tu jsem řekl: Hle, přicházím (v roli knihy je o mně psáno), abych činil, ó Bože, tvoji vůli.“

Boží vůle byla zapsána v roli knihy. Tímto výrazem jistě není míněno celé Svaté Písmo, neboť tento poukaz na roli knihy tvoří část citátu ze 40. Žalmu. Zdá se být obrazným poukazem na věčné Boží rady. Když Pán přišel na svět, řekl, že přišel, aby činil Boží vůli. Oběti a oběti pokrmů pod zákonem nemohly splnit Boží vůli. Pro Pána muselo být připraveno tělo, aby mohl v souhlasu s Boží radou vykonat Boží vůli.

Verše 8 a 9: Když předem říká: „Oběti a oběti pokrmů a zápalné oběti a oběti za hřích jsi nechtěl, ani jsi v nich nenalezl zalíbení“ (které se podle zákona přinášejí), pak řekl: „Hle, přicházím, abych činil tvou vůli.“ (Odstraňuje to první, aby zřídil to druhé.)

To, co Pán řekl, když přišel na svět, bylo už řečeno „předem“ v nebi. Vykonat Boží vůli nutně znamenalo odstranit první smlouvu a ustanovit druhou.

Verš 10: Skrze kterou vůli jsme posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista, učiněnou jednou provždy.

V desátém verši nám je jasně řečeno, co je Boží vůlí. Čteme tam: „Skrze kterou vůli jsme posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista, učiněnou jednou provždy.“ Je marné a zbytečné hledět sami do sebe ve snaze najít ve své víře, svém pokání, svých zkušenostech nebo ve svých pocitech to, co přinese ulehčení nebo pokoj obtíženému svědomí. Toto místo Písma tak požehnaně zcela odvádí naše myšlenky od nás samých a zaměstnává nás Boží vůlí a dílem Krista. Bůh nám odkrývá požehnané tajemství Svých rad, že Jeho vůle je, aby nás měl zbavené každé poskvrny hříchu ne něčím, co jsme my učinili nebo můžeme činit, ale zcela skrze dílo někoho jiného, Pána Ježíše Krista.

Verše 11-14: A každý kněz tu denně stojí, vykonávaje službu a často přinášeje tytéž oběti, které nikdy nemohou odejmout hříchy. On ale, když přinesl jednu oběť za hříchy, se navždy posadil po Boží pravici, nadále očekávaje, až jeho nepřátelé budou položeni za podnož jeho nohou. Neboť jednou obětí navždy učinil dokonalé ty, kteří jsou posvěcováni.

Verše 11-14 nám s větší podrobností ukazují dílo Krista, kterým byla vykonána Boží vůle. Tyto verše se zcela zabývají Kristem a Jeho dílem. My nemáme žádný podíl na tomto díle, kromě hříchů, které ji učinily nezbytnou. Musíme vyloučit své city a své zkušenosti a s jednoduchou vírou tiše stát a vidět spasení Páně (srv. s 2. Mojžíšovou 14,13).

11. verš před nás staví úplnou neužitečnost židovských obětí. Tento verš pokrývá období patnácti století a jedním obsáhlým rozmachem zahrnuje všechny židovské kněze, všechny dny jejich nikdy nekončící služby s nesčíslnými oběťmi, které obětovali. Pak je nám řečeno, že tato rozsáhlá přehlídka lidské energie s potoky krve, které tekly z židovských oltářů „nikdy nemůže odejmout hříchy“.

Když apoštol takto jedním krátkým veršem skončil s celým židovským systémem, ukazuje ve 12. verši v protikladu k tomu mocné Kristovo dílo. „On ale,“ (Kristus, – v protikladu ke všem židovským kněžím) „když přinesl jednu oběť za hříchy,“ (v protikladu ke všem židovským obětem) „se navždy posadil po Boží pravici,“ (v protikladu ke kněžím, kteří ustavičně stáli a nikdy neskončili své dílo).

Je třeba zdůraznit, že „navždy“ se vztahuje k „posadil se“, což je věčný důkaz toho, že Jeho dílo je skončeno. Pokud jde o dílo smíření, už nikdy nebude muset povstat. Navíc, poněvadž se posadil po Boží pravici, víme, že Jeho dílo je přijaté dílo.

Dva následující verše ukazují výsledek skutečnosti, že se Kristus navždy posadil, a to jak pro Jeho nepřátele, tak i pro věřící. Pro Jeho nepřátele to znamená soud. Když Jeho dílo je odmítnuto, není už nic, co by mohlo být vykonáno pro odstranění hříchů. Kristus „nadále“ očekává, „až jeho nepřátelé budou položeni za podnož jeho nohou“.

Pokud jde o ty, kteří jsou posvěcováni, Kristus jako vzkříšený a oslavený je učiněn dokonalým (viz. kap. 2,10 – p. p.); a Svým dílem učinil dokonalými věřící. Čekáme na obdržení svých oslavených těl, ale naše duše už byly v Božích očích dokonale očištěny od hříchů dílem Krista. Jak to jeden řekl: „Otec a Syn nemohli nic více učinit pro naše hříchy, než co už je učiněno v oběti Ježíše a co je zjeveno naší víře v psaném Slovu.“ Nejenže se Kristus navždy posadil, ale věřící jsou navždy posvěceni. Jestliže se Kristus navždy posadil, pak jsou věřící navždy učiněni dokonalými.

Verše 15-18: To nám dosvědčuje ale také Duch Svatý; neboť když dříve řekl: „Toto je ta smlouva, kterou jim zřídím po oněch dnech, praví Pán: Když své zákony dám do jejich srdcí, napíši je také na jejich mysli;“ a: „Na jejich hříchy a na jejich nepravosti nikdy více nevzpomenu.“ Kde ale je jejich odpuštění, tu už není oběti za hřích.

Viděli jsme již Boží vůli jako zdroj našeho požehnání a Kristovo dílo jako účinný prostředek, kterým je požehnání zajištěno. Nyní apoštol předkládá svědectví Ducha jako Toho, který nás přivádí k známosti pravdy s božskou autoritou, takže ji můžeme vlastnit s božskou jistotou. Na jiných místech Písma čteme o svědectví Ducha v nás (Římanům 8,16); zde to je svědectví Ducha (k) nám. Svědectví „k nám“ je to, co Duch řekl v Písmu, jak čteme: „když dříve řekl“. Potom následuje citace z Jeremiáše 31,34, již dříve citovaná v Židům 8, aby nám představila podmínky nové smlouvy. Zde je citát opakován jako důkaz, že účinnost Kristova díla je taková, že Bůh může o věřících říci: „Na jejich hříchy a na jejich nepravosti nikdy více nevzpomenu.“ Bůh neříká: „Na jejich hříchy a nepravosti nevzpomenu,“ ale: „Na jejich hříchy a nepravosti nikdy více nevzpomenu.“ Prosté konstatování, že Bůh nebude vzpomínat na naše hříchy, by mohlo znamenat, že je přešel. Ale když Bůh říká, že na ně nevzpomene „nikdy více“, znamená to, že všechny byly vzpomenuty, vyznány, neseny a bylo s nimi jednáno v soudu. Poněvadž s nimi bylo jednáno, Bůh může spravedlivě říci, že nebudou vzpomenuty „nikdy více“.

Noví velebitelé

Verše 19-22: Poněvadž tedy, bratři, máme smělou důvěru ke vstupu do svatyně skrze krev Ježíšovu po nové a živé cestě, kterou nám zasvětil skrze oponu, to jest své tělo, a velkého kněze nad domem Božím, přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, majíce srdce pokropená a tak očištěná od zlého svědomí, a tělo umyté čistou vodou.

Pravda o očištěném svědomí připravuje cestu pro velebení. Apoštol už mluvil o nové oběti a o nové svatyni. Nyní ukazuje nového velebitele. V protikladu k židovství, ve kterém obětující neměl přístup do svatyně svatých, má v křesťanství věřící „smělou důvěru ke vstupu do svatyně skrze krev Ježíšovu“. Bylo učiněno opatření k odstranění všeho, co by bránilo našemu blížení se Bohu jako velebitelů. S hříchy bylo jednáno Ježíšovou krví. Kristus tím, že přijal tělo a stal se člověkem, otevřel pro lidi živou cestu, aby mohli vstoupit do svatyně svatých. Našim slabostem odpovídá náš Nejvyšší kněz. Ani hříchy, kterých jsme se dopustili, těla, v nichž jsme, ani slabosti, kterými jsme obklíčeni, nemohou věřícím zabránit, aby vstoupili v duchu za oponu, do samého nebe.

Přistupme k Bohu, říká apoštol, s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, majíce náklonnosti osvobozené od odsuzujícího svědomí a svá těla oddělená od každého znečišťujícího jednání.

Zde se jistě můžeme zastavit a ptát se sami sebe: Jak mnoho víme o tomto blížení se, o vstupování za oponu? Asi skutečně něco víme o jiném napomenutí, o kterém apoštol mluví ve 4. kapitole, když říká: „Přistupme nyní se smělostí k trůnu milosti, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli milost k pomoci v pravý čas.“ Tam to znamená vyhledávat útočiště, abychom unikli bouřím života; zde se obracíme k našemu domovu, abychom se vyhřívali ve slunečním svitu lásky. Mezi útočištěm a domovem je velký rozdíl. Útočiště je místo, kam se utíkáme, abychom byli ochráněni v době bouře. Domov je místo, kde naše náklonnosti nalézají svůj odpočinek. My všichni známe Krista jako útočiště, ke kterému se utíkáme ve svých těžkostech, ale jak málo Jej známe jako domov pro své náklonnosti. Kristus je skutečně „skrýše před větrem, a schrána před přívalem /bouří/… stín skály veliké v zemi vyprahlé“ (Izaiáš 32,2). A skutečně je požehnané mít Někoho, ke kterému se můžeme obracet pro ochranu a pomoc, když procházíme tímto světem s jeho vysilujícími bouřemi, s jeho vyprahlostí a únavou. Pamatujme však, že jestliže se ke Kristu utíkáme jen jako k ochraně v době bouře, pak když bouře přešla, budeme v nebezpečí, že Ho opustíme. Žel, to je to, co se příliš často stává každému z nás. Obracíme se k Němu v bouři; zanedbáváme Ho v klidné době. Ale jestliže jsou naše náklonnosti přitahovány k Němu tam, kde On je, jestliže vidíme, že Jeho místo je naším místem v nebi samém, pak místo, kde On je, se stane domovem našich náklonností, kde můžeme mít společenství s Ježíšem v prostředí, na které nikdy nepadne stín smrti a kde jsou setřeny všechny slzy.

Cesta a její nebezpečí

Verše 23-25: Držme nepohnutelně pevně vyznání naděje (neboť věrný je ten, který to zaslíbení dal); a mějme pozor jedni na druhé k rozněcování se k lásce a k dobrým skutkům, nezanedbávajíce naše shromáždění, jak je to u některých zvyk, nýbrž vzájemně se povzbuzujme, a to tím více, čím více vidíte přibližovat se ten den.

Čím více uskutečňujeme a užíváme svou výsadu blížit se Bohu uvnitř za oponou, tím budeme schopnější zvládat cestu pouští s jejími nebezpečími. Takto napomenutí: „Přistupme,“ je následováno napomenutím: „Držme nepohnutelně pevně vyznání naděje.“ Před nás je postavena jasná naděje, a Ten, jenž dal zaslíbení naděje, bude věrný Svému slovu. Ale je tu nebezpečí vzdání se „vyznání“ naděje tím, že se usadíme v tomto světě. Jen když hledíme k Tomu, jenž je věrný, budeme schopni pevně držet bez kolísání.

Navíc uprostřed trápení, těžkostí a nebezpečí budeme potřebovat vzájemnou podporu jednoho od druhého. Může se stát, že občas budeme zkoušeni izolací, ale Boží cesta pro Jeho lid je praktické společenství. Mějme tedy zřetel jeden na druhého a neopouštějme naše společné shromáždění. Marnivost a domýšlivost těla mohou považovat pomoc druhých za mající malou cenu; ale pravdivý pocit o naší vlastní nicotnosti nás povede k tomu, abychom nejenom předně a nadevše hleděli k Tomu, který je věrný, ale abychom si také cenili podpory svých bratří. A na ty, jichž si ceníme, budeme obracet svou zřetel a hledat u nich lásku, kterou potřebujeme, a praktickou pomoc jejich dobrých skutků. Žel, jak snadno se tělo nechá unést trochou nevraživosti, podlehne špatné náladě a provokuje bratra úmyslně a zbytečně slovy, o nichž ví, že jsou urážlivá. Snažme se raději provokovat k lásce tím, že sami ukazujeme lásku.

Nikdo nemůže zanedbávat shromažďování Božího lidu, aniž by utrpěl ztrátu. Opouštění shromáždění svatých je jistým znamením mizící náklonnosti. Často navyklé zanedbávání shromáždění předchází opuštění shromáždění a obrácení se zpět ke světu nebo k světskému náboženství. Jak se „ten den“ – den slávy – blíží, nesnáze budou přibývat a činit stále nezbytnějším to, abychom hledali vzájemnou podporu a nezanedbávali shromažďování se svatých.

Verše 26-31: Neboť jestliže hřešíme dobrovolně poté, co jsme přijali známost pravdy, tak nezůstává už žádná oběť za hříchy, nýbrž určité hrozné očekávání soudu a horlivost ohně, který pohltí protivníky. Někdo, kdo zavrhl Mojžíšův zákon, umírá bez milosrdenství na výpověď dvou nebo tří svědků; čím horšího potrestání, myslíte, bude hoden ten, kdo Syna Božího pošlapal nohama a krev smlouvy, jíž byl posvěcen, považoval za nesvatou, a Ducha milosti potupil? Neboť známe toho, kdo řekl: „Má je pomsta, já odplatím, praví Pán.“ A opět: „Pán bude svůj lid soudit.“ Je hrozné upadnout do rukou živého Boha!

Apoštol zvážil nebezpečí, že se vzdáme své naděje, že si nebudeme vážit jedni druhých a že opustíme naše shromáždění. Nyní varuje před mnohem větším nebezpečím odpadnutí, které útočí na křesťanské vyznání. Dobrovolně hřešit znamená odpadnout od křesťanské víry. Apoštol nyní nemluví o zbloudilých, kteří se snad vrátili do světa jako Démas, o kterém čteme v jiné epištole. Takový může být napraven. Odpadlík se nejenom vzdává křesťanství, ale přijímá nějaké lidské náboženství poté, co vyznal křesťanství. Prakticky říká: „Zkusil jsem křesťanství, ale shledal jsem, že židovství nebo buddhismus či nějaké jiné náboženství je lepší.“ Pro takového tu už není oběť za hřích, jen hrozné vyhlížení soudu. Takový jedná se Synem Božím s opovržením, pohrdá Kristovou obětí a činí útržku Duchu milosti.

Apostata (odpadlík) musí být přenechán Bohu. Není na nás, abychom vykonávali pomstu. Bůh nám nemůže svěřit pomstu. Je nám jasně řečeno, že pomsta patří Pánu. Apostata shledá, že je hrozné upadnout do rukou živého Boha.

Verše 32-34: Vzpomeňte si ale na předchozí dny, v nichž jste, poté co jste byli osvíceni, strpěli mnohý boj utrpení; když jste na jedné straně pohaněními a souženími byli vystavováni na odiv, a na druhé straně jste se stali společníky těch, s kterými bylo takto nakládáno. Neboť jste jak prokazovali účast vězňům, tak jste i s radostí přijali uloupení svých statků, poněvadž víte, že sami pro sebe vlastníte lepší a zůstávající majetek.

Apoštol nás dále napomíná, abychom kvůli utrpením, pohaněním a soužením nebyli skleslí. Nebezpečí, že se odvrátíme od cesty víry kvůli pohanění a utrpení, které s sebou přináší, tu je stále. Tito věřící začali dobře. Když byli osvíceni pravdou, hned se octli v boji za pravdu. Ale v tomto boji vytrvali a celým srdcem byli spojeni s těmi, kteří trpěli pro Kristovo jméno. Dokonce s radostí přijímali uloupení svých majetků, protože věděli, že mají v nebi lepší a trvalý majetek.

Verše 35-39: Neodvrhujte tedy svoji důvěru, která má velkou odměnu. Neboť potřebujete vytrvání, abyste, když vykonáte Boží vůli, obdrželi zaslíbení. Neboť jen ještě velmi maličko, a ten přicházející přijde a nebude otálet. „Spravedlivý ale bude žít z víry;“ a: „Jestliže někdo ustupuje zpět, tu moje duše v něm nebude mít žádné zalíbení.“ My ale nejsme z těch, kteří ustupují zpět ke zkáze, nýbrž z těch, kteří věří k záchraně duše.

Taková důvěra bude mít svou slavnou odplatu, ale zatím potřebujeme trpělivost, abychom se poddávali Boží vůli, když čekáme na obdržení zaslíbení. Doba čekání je jen krátká, neboť „ten přicházející přijde a nebude otálet“. Dokud nepřijde, je cesta věřícího cestou víry. Vždy byla taková, neboť za starých časů, stejně jako dnes, je podle slov proroka Abakuka pravdivé, že „spravedlivý z víry živ bude“.

Bůh nebude mít žádné zalíbení v tom, kdo ustupuje zpět. Apostata ustupuje zpět k zatracení; ale o těch, jimž apoštol píše, může s důvěrou říci: „My ale nejsme z těch, kteří ustupují zpět ke zkáze, nýbrž z těch, kteří věří k záchraně duše.“

9. Cesta víry

Ve 3. kapitole jsou věřící osloveni jako účastníci nebeského povolání. Jsme povoláni ze země do nebe. V 9. kapitole se dovídáme, že nebe je pro věřícího zajištěno, neboť Kristus vstoupil do samého nebe, aby se zjevil v Boží přítomnosti pro nás. V 10. kapitole se učíme, že věřící byli Kristovým dílem učiněni vhodnými pro nebe, takže i když jsou nyní na zemi, mohou v duchu vcházet do nebeských radostí za oponou.

V 11. kapitole nám je představena cesta, po které má jít nebeský člověk, když prochází tímto světem na své cestě k nebi. Učení jasně ukazuje, že od začátku až do konce to je cesta víry. Celá kapitola je krásným předvedením citátu z proroka Abakuka na konci předcházející kapitoly: „Spravedlivý z víry živ bude.“

Když si připomeneme, komu byla Epištola napsána, můžeme rozumět tomu, že celá kapitola má být věnována trvání na „víře“ jako na velké zásadě, jíž věřící žije. Hebrejští věřící zřejmě měli zvláštní těžkost v přijetí cesty víry, protože byli vychováni v náboženském systému, který velmi důrazně oslovoval vidění. Židovský systém měl svůj střed v nádherném chrámu s jeho oltáři a materiálními oběťmi, přinášenými oficiální kněžskou třídou v krásných oděvech, vedoucí krásné ceremonie podle předepsaného rituálu.

Toto všechno ale bylo křesťanstvím, do kterého byli uvedeni, dáno stranou. Tito věřící se museli naučit, že v křesťanství není nic pro vidění, ale vše pro víru. Navíc ty viděné věci židovského náboženství byly jen stíny dobrých budoucích věcí, zatím co neviděné věci křesťanství jsou substancí (podstatou). Byli povoláni k tomu, aby vyšli z židovského tábora a přišli ke Kristu, který byl venku na místě pohanění. Když přišli na místo venku, jsou apoštolem varováni, aby „neustupovali zpět“.

Apoštolova napomenutí a varování k nám dnes vážně mluví, protože křesťanstvo tak velkou mírou ustoupilo zpět, i když ne snad v plném významu slov, užitých v kapitole 10,38.39, neboť tam to je skutečné odpadnutí. Křesťanstvo se vzdálilo cestou napodobování. Kopírovalo židovský systém tím, že opět budovalo nádherné chrámy s viditelnými oltáři a ustanovilo oficiální kněze, aby vedli propracované ceremonie, které působí na zrakové vnímání přirozeného člověka, a přitom otázka obrácení a nového narození zůstává stranou. Takto křesťanstvo, ačkoli se nevzdalo křesťanského vyznání a nevrací se k židovství, přece se pokouší spojit židovství s křesťanstvím. Výsledkem je, že křesťanstvo ztrácí základní pravdy křesťanství, do nichž může vcházet jen pravý věřící, a podržuje vnější věci židovství, které může oceňovat přirozený člověk.

V této velké kapitole necháváme za sebou stíny a vstupujeme na cestu víry, na níž jedině mohou být známé a prožívané skutečné a podstatné věci Boží. Učíme se navíc, že za všech domácností (dispenzací) byla víra základním pojítkem k Bohu.

Po prvních třech úvodních verších se kapitola přirozeným způsobem rozpadá do tří hlavních oddílů:

Předně verše 4-7, které nám představuje víru jako velký princip, skrze který se blížíme Bohu a unikneme budoucímu soudu.

Za druhé verše 8-22, podávající příklady lidí víry, kteří se chopili Božích úmyslů pro budoucí svět, a to jim umožnilo chodit na zemi jako cizinci a příchozí.

Za třetí verše 23-38, ve kterých je víra viděna jako přemáhající moc ďábla a přítomný svět se všemi jeho přitažlivostmi a obtížemi.

Úvod

Verš 1: Víra je ale uskutečňování toho, v co doufáme, přesvědčení o věcech, které nevidíme.

Úvodní verše ukazují velké principy víry. První verš je méně definice víry, ale spíše konstatování účinku víry. Říká nám, co víra činí, spíše než co víra je. Víra je ujištění o věcech, v které doufáme. Činí pro naši duši skutečností věci, kterých se nadějeme. Dává nám přesvědčení o věcech, které nevidíme. Neviditelné věci se pro věřícího stávají tak skutečnými, jako přítomné věci pro zrak, „ba ještě více, protože věcmi, které se vidí, můžeme být oklamáni“ (J. N. D.).

Skrze víru obdrželi staří svědectví. Ne skrze své skutky, ani svůj život, ale skrze svou víru obdrželi svědectví. Byli to muži a ženy stejných hnutí mysli jako my a jejich životy byly pokaženy mnoha selháními a jejich skutky dávaly příležitostně příčinu k odsouzení. Avšak přes všechna ta selhání se vyznačovali vírou v Boha, a když jsme slyšeli jejich svědectví, je nám na konci kapitoly opět připomenuto, že obdrželi dobré svědectví skrze víru.

Verš 3: Vírou rozumíme, že světy byly utvořeny Božím slovem, takže to, co se vidí, nevzniklo z viditelného.

Vírou rozumíme, že světy byly stvořeny Božím slovem. Přirozený člověk s nepřátelstvím vůči Bohu ve svém srdci se snaží vysvětlit rozumem zformování vesmíru bez Boha. Rád by našel původ světa ve hmotě a v přírodních silách. Výsledkem je, že tápe ve tmě a nenachází ve svých spekulacích žádnou jistotu. Teorie, které jsou se zalíbením vítány jako poslední slovo moudrosti jednou generací, jsou následující generací zavrženy jako neudržitelný nesmysl. Člověk se zaměstnává s věcmi, které se ukazují. Bůh jasně říká, že to, co je viditelné, nemá svůj původ ve věcech, které se ukazují. Rozumem se lidé noří do moře vzájemně si odporujících spekulací. Věřící vírou rozumí, jak byly světy zformovány. Víme, že původ hmoty není ve hmotě, neboť věci, které se vidí, nebyly učiněny z věcí, které se ukazují. Víra ví, že světy byly povolány v jsoucnost „Božím slovem“.

Tak tyto úvodní verše předkládají tři velké principy víry: Předně nám víra činí neviditelné věci skutečností. Víra za druhé získává svědectví pro ty, kdo ji mají. Za třetí nás víra vede k porozumění věcem, které leží mimo chápání přirozené mysli.

Víra, která se blíží Bohu

Od úvodních veršů přicházíme k prvnímu hlavnímu oddílu kapitoly, ve kterém víru vidíme jako velký princip blížení se Bohu, jak je ukázán v Abelovi, vysvobození od smrti, ukázaný příkladem Enocha, a uniknutí soudu, představovaný v Noém. Tak je jednotlivý věřící vírou postaven do správných vztahů s Bohem.

Verš 4: Vírou přinesl Abel Bohu výtečnější oběť než Kain, skrze kterou obdržel svědectví, že je spravedlivý, když Bůh dal svědectví jeho darům; a skrze tu, ačkoli zemřel, ještě mluví.

V Abelovi máme ukázán jediný způsob, jakým se hříšník může blížit k Bohu. Abel věděl, že je hříšník a že Bůh je svatý Bůh, který nemůže přecházet hříchy. Jak potom mohl být ve správném poměru k Bohu? Vírou šel po té jediné možné cestě pro hříšníka, který je pod rozsudkem smrti. Přišel k Bohu na základě smrti oběti, na níž nebyl žádný hřích. Jeho oběť Bohu mluvila o Ježíšovi, Božím Beránku, a tak Abel obdržel svědectví, že je spravedlivý, když Bůh vydal svědectví jeho darům. Bůh nesvědčil o jeho životě, ba ani o jeho víře, ale o oběti, kterou jeho víra přinesla. To je stále ještě cesta požehnání pro hříšníka, a je to jediná cesta. Ten kdo věří v Ježíše a odvolává se na Jeho oběť, obdrží svědectví, že je spravedlivý. Slovo pro takové zní: „Skrze Tohoto každý, kdo věří, je ospravedlněn.“ (Skutky 13,39) Takto Abel, i když zemřel, stále mluví. Stále mluví o cestě víry, na které hříšník může obdržet požehnání.

Verše 5 a 6: Vírou byl Enoch přenesen, aby neviděl smrti, a nebyl nalezen, protože Bůh ho přenesl; neboť před přenesením měl svědectví, že se líbí Bohu. Bez víry ale je nemožné se jemu líbit; neboť kdo se Bohu blíží, musí věřit, že on je a těm, kteří ho hledají, je odplatitelem.

V Enochovi máme ukázán jiný velký znak víry: vysvobozuje od smrti. O Enochovi čteme, že byl vírou přenesen, aby neviděl smrti. Na odpor vidění a rozumu a proti vší zkušenosti očekával, že bude přenesen, aniž by viděl smrt. Jen víra mohla čekat na událost, ke které nikdy předtím v historii lidí nedošlo. Tak věřící dnes čeká nikoli na smrt, ale na přenesení. Čekáme na událost, která nemá obdoby v historii křesťanstva. Čekáme na zvuk trouby a na hlas Pána, aby nás zavolal, abychom se s Ním setkali ve vzduchu. Přirozený člověk se strachem čeká na smrt, že uzavře jeho historii na zemi. Jen víra může čekat na přenesení bez projití smrtí.

V příběhu v 1. Mojžíšově knize není o Enochově víře řečeno nic, jen je nám dvakrát řečeno, že „chodil s Bohem“. Tuto skutečnost má apoštol zjevně na mysli, když říká, že Enoch před svým přenesením „měl svědectví, že se líbí Bohu“. Na základě tohoto svědectví apoštol soudí, že musel mít víru, neboť bez víry je nemožné se Bohu líbit. Ten, kdo přichází k Bohu, musí nejen věřit, že Bůh je, ale že je odplatitelem těch, kteří Ho hledají.

Verš 7: Vírou připravoval Noé, když obdržel božský výrok o tom, co ještě nebylo vidět, veden strachem, archu k záchraně svého domu, skrze kterou odsoudil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je podle víry.

U Noého vidíme, jak víra uniká Božímu soudu. Byl Bohem varován před přicházejícím soudem, když navenek nebyla vidět nejmenší známka hrozícího soudu, neboť když Bůh dal to varování, z budoucího soudu nic „ještě nebylo vidět“. Pokud šlo o viditelné věci, vše šlo dále jako obvykle. Pán nám říká, že lidé těch dnů jedli a pili, ženili se a vdávaly se. Nicméně muž víry věřil Božímu varování a, veden strachem, použil opatření, které Bůh dal, a tak unikl soudu, který zachvátil svět. Cestou, po které se vydal ve víře, odsoudil svět, který odmítl věřit Božímu svědectví o přicházejícím soudu, a stal se dědicem spravedlnosti s tou dlouhou řadou věřících, jimž víra v Boží slovo je počtena za spravedlnost.

Víra, která se chápe budoucího světa

V osmém verši vstupujeme do dalšího oddílu kapitoly, který ukazuje víru, vítající Boží radu ve vztahu k budoucímu světu a umožňující věřícímu, aby v tomto přítomném světě chodil jako cizinec a poutník. V tomto oddílu, který jde až k 22. verši, je jmenováno pět věřících ze Starého zákona: Abraham, Sára, Izák, Jákob a Josef. Každý z nich má své zvláštní znaky víry, ale všichni vyhlížejí k budoucímu světu slávy.

Verš 8: Vírou Abraham, povolán jsa, poslechl, aby vyšel na to místo, které měl obdržet za dědictví; a vyšel, aniž by věděl, kam přijde.

Abraham je hlavní svědek víry, jenž se chápe Boží rady, která ho vede k tomu, aby hleděl na jiný svět a aby v tomto nynějším světě chodil jako cizinec. Byl povolán vyjít ze země, ve které žil, v očekávání jiné země, kterou měl později obdržet. Jestliže Bůh vyvolává člověka z tohoto přítomného světa, je to proto, že má lepší svět, do kterého ho chce přivést. Vzpomeneme si, že Štěpán začíná svou řeč před židovskou radou slovy: „Bůh slávy ukázal se otci našemu Abrahamovi.“ To je nádherný výrok, ale výrok na konci řeči je ještě nádhernější. Neboť Štěpán, hledě upřeně do nebe a vida Ježíše, stojícího na pravici Boží, může říci: „Aj, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího na pravici Boží.“ Začátek povolání je, že se Bůh slávy zjevuje člověku na zemi; konec je, že jeden Člověk se zjevuje v Boží slávě v nebi. Jakmile Pán Ježíš zaujímá Své místo ve slávě, vidíme jasně to, co Abraham viděl nejasně – plný výsledek Božího povolání. My, podobně jako Abraham, jsme byli povoláni podle Božího uložení (2. Timoteovi 1,9). Ale to znamená, že jsme byli povoláni ven z tohoto přítomného světa, abychom měli s Kristem podíl v domově slávy, kde On je; abychom byli skutečně s Ním a jako On – připodobněni obrazu Božího Syna (Filipským 3,4.21; Římanům 8,29; 2. Tesalonickým 2,14).

Navíc máme v Abrahamovi nejen pozoruhodnou ilustraci Božího svrchovaného povolání, ale také zářný příklad odpovědi víry. Předně čteme, že „vyšel, aniž by věděl, kam přijde“. Opustit svou zem a nevědět, kam jdeme, by se přirozenému člověku jevilo jako prosté šílenství a příčící se rozumu a uvážlivosti. To však je právě příležitost pro víru, aby zářila. Pro Abrahamovu víru bylo dosti to, že ho Bůh povolal, a Bůh věděl, kam ho vede. My někdy chceme vědět, co bude výsledkem toho, když uděláme krok v poslušnosti Božího slova. Důsledkem je, že váháme ten krok udělat. Lidská rozvážnost chce pečlivě zvažovat výsledky; božsky daná víra přenechává výsledek poslušnosti Bohu.

Verš 9: Vírou se zdržoval v zemi zaslíbení jako v cizí, a bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení;

Abraham za druhé nejen vyšel ve víře, ale když opustil staré prostředí, chodil vírou, dokud neobdržel nové. Tak společně s Izákem a Jákobem na sebe vzal charakter cizince a poutníka. Pro něho byla země, ve které byl, cizí země, a on sám byl poutník, přebývající ve stanech. Není toto pravé postavení křesťana dnes? Byli jsme vyvoláni ven ze světa kolem nás; ještě nejsme v novém, ke kterému jdeme. Až do oné chvíle jsme cizinci v cizí zemi a poutníci, jdoucí do jiného světa.

Verš 10: …neboť očekával město, které má základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.

Za třetí očekával Abraham město, které má základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. Zde se dovídáme, co ho udržovalo jako poutníka a cizince v cizí zemi: hleděl kupředu k budoucímu požehnání, které má Bůh pro Svůj lid. Byl obklopen městy lidí, která tehdy, stejně jako dnes, neměla spravedlivé základy. Z tohoto důvodu jsou města lidí určena ke zničení. Abraham hleděl kupředu k Božímu městu, které, založeno na spravedlnosti, se nikdy nepohne. Z 16. verše a také z kapitoly 12,22 víme, že tím městem je „město živého Boha, nebeský Jeruzalém“. Tak jde Abraham cestou víry ve světle budoucího světa.

Přirozenosti se to může jevit jako vrchol bláznovství, pouštět ze zřetele tento přítomný svět kvůli světu, který jsme nikdy neviděli. Ale víra hledí kupředu k Božímu městu – k nebeskému Jeruzalému. A až se toto krásné město ukáže zrakům se vší svou slávou a požehnáním – město, kde už nebude žádné utrpení, žádný pláč, ani smrt ani noc – pak bude vidět, jak měl pravdu a jak moudrý byl Abraham, a jak moudří jsou všichni ti, kteří jdou v jeho stopách, když nechávají být tento přítomný svět a jako cizinci a poutníci jdou k Božímu městu.

Verše 11 a 12: Vírou obdržela také sama Sára sílu uložit semeno, a to mimo vhodný čas věku, protože považovala za věrného toho, který dal zaslíbení. Proto také z jednoho, a to umrtveného, se (jich) narodilo jako hvězd nebeských na množství, a jako písku na břehu mořském, který je nesčíslný.

U Sáry se dále učíme, že víra nejen tváří v tvář tíživým nesnázím hledí k Bohu, ale důvěřuje v Boha i přes přirozené nemožnosti. Nečekala už, že obdrží syna obvyklým způsobem, ani neuvažovala: „Jak to může být?“ Její důvěra byla obrácena k Bohu, který věrně vykoná Své slovo Svým vlastním způsobem. Bůh poctil její víru a dal jí dítě, „mimo vhodný čas věku“. Tak Bůh vytváří mnohý lid podle Své rady, ale dělá to Svým vlastním způsobem „z jednoho, a to umrtveného“. Jako tak často ve Svých cestách, Bůh provádí Své plány pomocí nádob slabosti v okolnostech, které se jeví beznadějné. Vyvádí sílu ze slabosti, pokrm ze sžírajícího (Soudců 14,14), život ze smrti, a tolik „jako hvězd nebeských na množství“ z jednoho, vlastně již umrtveného. „Aby, kdo se chlubí, v Pánu se chlubil.“ (1. Kor. 1,31)

Verše 13-16: Tito všichni zemřeli ve víře a neobdrželi ta zaslíbení, nýbrž viděli je zdaleka a vítali je a vyznávali, že jsou cizinci a bez občanství na zemi. Neboť ti, kteří takové věci říkají, jasně ukazují, že hledají vlast. A kdyby bývali mysleli na onu, ze které vyšli, tu by měli čas se vrátit. Nyní ale touží po lepší, to jest nebeské. Proto se za ně Bůh nestydí, být nazýván jejich Bohem, neboť jim připravil město.

Dále nám je řečeno, že tito svatí nejen žili ve víře, ale oni také „zemřeli ve víře“, neobdrževše ta zaslíbení. Když zemřeli, Bůh nám dává obdivuhodný souhrn jejich života. V jejich příběhu, jak víme, bylo mnoho selhání, neboť to byli lidé s týmiž hnutími mysli jako my, a jejich selhání byla zaznamenána pro naše varování. Zde je selhání pominuto a Bůh zmiňuje v jejich životech vše to, co bylo ovocem Jeho vlastní milosti. Tyto verše jsou Božím epitafem na hrobech patriarchů.

Jestliže chceme uniknout příležitostem k návratu, pak dbejme na to, abychom jasně vyhlásili, že jsme na straně Pána. Jestliže to chceme jasně vyhlásit, pak rozhodně přijměme cestu oddělení od světa jako cizinci a poutníci. Chceme-li být opravdu cizinci a poutníky, pak hleďme na rozsáhlý obzor požehnání, který je nám otevřen v novém světě. Buďme přesvědčeni o skutečnosti přicházející slávy a srdečně ji uchopme ve svých náklonnostech.

Jestliže nás tyto věci vyznačují v našich dnech, nemůžeme pak říci, že přes naše mnohá selhání, naši slabost a naši bezvýznamnost v očích světa se Bůh nebude stydět být nazýván naším Bohem?

Verše 17-19: Vírou Abraham, když byl zkoušen, obětoval Izáka, a ten, který obdržel zaslíbení, obětoval jednorozeného, o kterém bylo řečeno: „V Izákovi má být nazváno tvé símě;“ když soudil, že Bůh je mocen také vzkřísit z mrtvých, odkud jej také, v podobenství, přijal.

Abrahamův život ilustruje jinou fázi víry. Jestliže život víry je zkoušen příležitostmi obrátit se zpět, které předkládá ďábel, bude také testován na dokázání své ceny zkouškami, poslanými od Boha. Učíme se, že Abraham „byl zkoušen“, když mu bylo řečeno, aby obětoval Izáka, svého jednorozeného syna – právě toho, skrze něhož se měla naplnit zaslíbení. Jeho víra obstála ve zkoušce a uschopnila ho obětovat svého syna, když počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit ho i z mrtvých.

Verš 20: Vírou požehnal Izák ve vztahu k budoucím věcem Jákobovi a Ezauovi.

Jako další je před námi Izák jako příklad člověka, který chodil ve světle budoucnosti, neboť čteme, že Jákobovi a Ezauovi požehnal „ve vztahu k budoucím věcem“. Historie požehnání jeho synům je podána v 1. Mojžíšově 27, a když čteme tuto smutnou kapitolu, ve které každý člen rodiny selhává, můžeme najít jen málo svědectví o nějaké víře. Tam se Izák ukazuje jako ovládaný svými chutěmi a snažící se jednat podle přirozenosti. Zde Bůh, který vidí za všechno vnější selhání, nám dává vědět, že Izák požehnal svým synům vírou, ve vztahu k budoucím věcem.

Verš 21: Vírou požehnal Jákob, umíraje, každému ze synů Josefových a poklonil se nad špicí své hole.

Jákob je jmenován jako další mezi starými, kteří skrze víru obdrželi svědectví. Ale v tomto případě Bůh zjevně čeká, až Jákob bude umírat, než zaznamená skutek víry, který mu dal místo mezi starými. Jeho život jako věřícího byl dotčen mnoha skvrnami. Oklamal svého otce, přelstil svého bratra, byl vyvržen ze svého domova, putoval v cizí zemi, sloužil pánovi, který ho oklamával a podváděl; jeho děti mu působily zármutek a on sám končí svou pohnutou dráhu jako cizinec v Egyptě. Nicméně to byl pravý věřící a jeho bouřlivý život měl jasný slunečný západ. Pozvedá se nad přirozenost a jedná ve víře, když žehná Josefovým synům. Přirozenost by chtěla dát první místo staršímu, ale Jákob, který vírou ví, že Božím úmyslem je dát první místo mladšímu, zkřížil své ruce, a přes Josefův protest dává mladšímu první požehnání.

Verš 22: Vírou Josef, umíraje, učinil zmínku o vyjití synů Izraele a dal příkaz kvůli svým kostem.

Nakonec máme před sebou Josefa jako příklad víry, hledící kupředu k budoucnosti, neboť čteme, že když umíral, učinil zmínku o odchodu Izraele. Josef měl v Egyptě velikou moc a zaujímal jedinečné místo světské slávy. A přece, když umíral, bledne a mizí před jeho zraky všechna sláva tohoto světa. Místo toho, aby hleděl zpět na minulé slávy Egypta, Josef hledí kupředu k budoucím slávám Izraele. V té chvíli se to zdálo velmi nepravděpodobné, že Izrael kdy opustí Egypt. Usadili se v Gesen a my čteme, že „synové Izraelští rozmnožili se a rodili se v hojnosti“. Avšak víra viděla, že o sto padesát let později bude Izrael z Egypta vysvobozen, aby vstoupil do své vlastní zaslíbené země. A víra dává příkazy vzhledem k jejich vyjití.

Víra, která přemáhá přítomný svět

Předcházející část kapitoly ukazuje víru, skrze kterou se věřící blíží Bohu na základě oběti a nalézá vysvobození od smrti a soudu (verše 4-7). Potom máme před sebou víru, na jejímž základě věřící prochází tímto světem jako cizinec a poutník ve světle budoucího světa (verše 8-22). V poslední části kapitoly, začínající veršem 23, vidíme víru, která přemáhá tento přítomný svět. V předcházejícím oddílu byl Abraham velkým příkladem člověka, jehož víra se chápe budoucího světa, nebeské země a města, které má základy. V této další části je Mojžíš vynikajícím příkladem věřícího, jenž vírou přemáhá přítomný svět.

Verš 23: Vírou byl Mojžíš, když se narodil, tři měsíce ukrýván svými rodiči, protože viděli, že dítě je krásné; a nebáli se příkazu králova.

Ve spojení s narozením Mojžíše nám je připomenuta víra jeho rodičů, která je nejen vedla k tomu, aby nedbali na králův příkaz, ale aby překonali i svůj strach. Právě strach z nějakého hrozícího zlého je často nesnadnější k překonání než to zlé samo. Nás může udivovat, že to byla krása jejich dítěte, která uvedla v činnost jejich víru. Jednali ve víře, „protože viděli, že dítě je krásné“. Zjevně to byla víra, působící skrze lásku.

Verš 24: Vírou odepřel Mojžíš, když se stal velkým, být nazýván synem faraonovy dcery

Když přicházíme k Mojžíšovi samotnému, máme tu působivé svědectví o způsobu, jakým víra přemáhá tento přítomný svět se vším, co ten může nabídnout v přitažlivosti a slávě. Rodiče překonali strach ze světa; syn překonal jeho přízeň. To činí Mojžíšovu víru tím pozoruhodnější, neboť můžeme přemoci strach ze světa, a přece padnout pod jeho přízní.

Abychom si uvědomili krásu víry tohoto muže, je dobře si vzpomenout na to, co nám Písmo říká ohledně jeho pozoruhodného charakteru, jakož i o vysokém postavení, které v tomto světě zaujímal. Štěpán nám ve své řeči před židovskou radou podává pozoruhodné shrnutí Mojžíšova charakteru a postavení (Skutky 7,20-22). Je nám tam řečeno, že byl „velmi krásný“, že byl „vyučen vší moudrosti egyptské, a byl mocný v řečech i v skutcích“. Zde tedy máme napsáno, že to byl člověk, jehož vzhled byl přitažlivý, jehož mysl byla dobře naplněna vší učeností vůdčí země tehdejšího světa, jenž uměl užít svou moudrost slovy majícími váhu, která byla následována mocnými skutky. Mojžíš byl tedy ve všech směrech uschopněn s úspěchem zastávat to nejvyšší postavení v tomto světě. Navíc bylo toto velké postavení v jeho dosahu, neboť skrze adopci byl synem faraonovy dcery, a tak v přímé linii k faraonovu trůnu.

Jak za takových příznivých okolností k postupu v tomto světě bude Mojžíš jednat? Předně čteme: „Když se stal velkým“ – když chvíle byla pro něho příznivá, aby užil výhody svých velkých schopností a postavení – obrátil se ke vší té slávě světa zády a „odmítl být nazýván synem faraonovy dcery“.

Verš 25: …a zvolil raději s lidem Božím snášet zlé zacházení, než mít dočasný požitek hříchu,

Za druhé se učíme, co si zvoluje. A jeho volba je tak pozoruhodná jako jeho odmítnutí. V jeho dnech tvořila velká část lidu nejnižší třídu v Egyptě. Byli to nechtění cizinci, s nimiž se jednalo s krajní tvrdostí. Jejich život byl tvrdou službou učiněn hořkým, když s námahou vyráběli cihly a pracovali na polích pod žhnoucím sluncem (2. M. 1,13.14). Avšak přes své nízké postavení a tvrdou službu byli tito otroci Boží lid. S tímto lidem Mojžíš zvolil spojit svůj úděl, když dal přednost snášení utrpení s Božím lidem před dočasným požitkem hříchu.

Tváří v tvář takovému pozoruhodnému „odmítnutí“ a „volbě“ se jistě můžeme ptát, co bylo pohnutkou jeho jednání. Jedním slovem nám je řečeno, že to byla víra. Vírou odmítl svět; vírou zvolil utrpení s Božím lidem. Navíc jednal tak, jak víra vždy jedná: v rozporu s tím, co nabízely okolnosti prozřetelnosti, nehledě na to, co diktovaly přirozené city, a způsobem, který se jevil urážlivým pro zdravý rozum.

Proti cestě, kterou se vydal, by bylo možné uvést prozřetelnost. Cožpak nemohlo být oprávněně tvrzeno, že by bylo chybné nebrat na vědomí pozoruhodnou Boží prozřetelnost, v níž Bůh člověka, královským rozkazem určeného k smrti, uvedl před králem do nejvyššího postavení? Mohly být do popředí stavěny správné přirozené city, neboť docela dobře se mohlo říci, že vděčnost vůči té, která mu prokázala dobrodiní, vyžadovala, aby zůstal u dvora. Mohlo být naléháno na zdravé myšlení a rozum, neboť mohlo být řečeno, že jeho velké schopnosti a jeho vysoké postavení a z toho plynoucí vliv by jistě mohly být využity k zastávání zájmů jeho chudých bratří.

Avšak víra hledí k Bohu a ví, že i když prozřetelnost, správné přirozené city a zdravý rozum mohou mít své místo, tu přece nemohou být správným vůdcem nebo pravidlem pro jednání na cestě víry. A ačkoli prozřetelnost přivedla Mojžíše na královský dvůr, víra jej odtud vedla pryč. Vírou odmítl své spojení na základě prozřetelnosti s největším národem světa a zvolil cestu ztotožnění s těmi nejvíce opovrhovanými v zemi.

Verš 26: …když považoval pohanění Kristovo za větší bohatství než poklady Egypta; neboť hleděl na odplatu.

Jestliže víra takto jedná, musí tu být nějaká skrytá síla – nějaká tajná pohnutka – která víře umožňuje, aby se vydala po cestě příčící se přirozenosti. To nás přivádí k Mojžíšovu „považování “. Ve verši 24 máme Mojžíšovo „odmítnutí“, ve verši 25 Mojžíšovo „zvolení“ a ve verši 26 Mojžíšovo „považování /oceňování/“, které nám odkrývá tajemství jeho odmítnutí a zvolení.

Toto považování má ukázat, že víra není krok do tmy. Zdaleka ne, neboť víra má své tajné pohnutky, stejně jako svou vnější energii. Víra si vytváří uvážené ocenění hodnot, víra má daleký výhled a víra má předmět. Mojžíšova víra vytvořila správné ocenění věcí viděných i neviditelných. Hleděla těmto věcem do tváře a zvažovala je. Na jedné straně tu bylo jeho vysoké postavení ve světě, spojené se všemi radostmi hříchu a s poklady Egypta. Na druhé straně tu bylo, ve spojení s Božím lidem, utrpení a pohanění v oné době. Když ty věci zvážil, s rozmyslem odmítl svět a zvolil trpět s Božím lidem.

Proč tak jednal? Protože jeho víra viděla daleko. Čteme: „Hleděl na odplatu“, a dále: „vytrval, jako kdyby viděl Neviditelného.“ Hleděl přes poklady a radosti Egypta na jedné straně, a přes utrpení a pohanu Božího lidu na druhé straně. Vírou hleděl kupředu a viděl „Krále v okrase jeho“ a „zemi dalekou“ (Iz. 33,17). Ve světle slávy té země, a přitahován krásou Krále, přemohl všechnu slávu světa. Ve světle budoucího světa si utvořil správné ocenění přítomného světa. Viděl, že ve spojení s pohaněním Krista tu jsou větší bohatství než všechny poklady v Egyptě.

Viděl, že nad vší slávou tohoto světa je stín smrti a soudu. Viděl, že radosti tohoto světa jsou jen dočasné a že všechny poklady Egypta končí v hrobě. Takovým to shledal být i Josef v dřívější době, neboť i on zaujímal velké místo v Egyptě. Jako druhý po králi měl moc, kterou žádný smrtelník před ním ani po něm v tomto světě neměl. Nicméně to vše končilo v rakvi, neboť poslední slova 1. Mojžíšovy knihy jsou: „I umřel Josef… a… vložen jest do truhly v Egyptě.“ Tolik je možné říci o radostech a pokladech Egypta. Všechna sláva tohoto světa klesne nakonec do rakve. Faraonova mocná říše se scvrkne do úzkého hrobu.

Jak jiné to je s Božím lidem! Jeho podílem v tomto světě je utrpení a pohanění. Ale trpět s Kristem pohanění znamená vládnout s Kristem ve slávě, neboť není snad napsáno: „… jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli.“ (Římanům 8,17)?

Pro člověka ve světě se Mojžíšovo odmítnutí, volba a považování jeví jako vrchol pošetilosti. Podívejme se tedy, jak se to v Mojžíšově případě vyvine. Přenesme se o nějakých tisíc pět set let kupředu od dne jeho odmítnutí a volby, a začneme vidět odměnu. Když se obrátíme k onomu velkému výjevu, popsanému v počátečních verších 17. kapitoly Matouše, uvidíme, že země, která byla daleko, se přiblížila a Král je ukázán ve Své kráse. Jsme neseni od země stranou na vysokou horu a na chvíli vidíme Krista v Jeho slávě, když se změnilo vzezření Jeho tváře. Tvář, kdysi zohavená více než kterého člověka, nyní září jako slunce. Šaty ponížení jsou odloženy a On má roucho, které září jako světlo. Je to nádherné zjevení, ale mají následovat další divy, neboť čteme: „A aj, ukázali se … Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s Ním.“ Před patnácti sty lety zmizel Mojžíš zrakům světa a krále tohoto světa, aby sdílel pohanění Krista s Jeho chudým a opovrhovaným lidem. Nyní se opět objevuje, ale tentokrát proto, aby sdílel slávy Krále králů ve společnosti proroka a apoštolů. Byla doba, kdy pevně vytrval, jako kdyby viděl Neviditelného; nyní je „s Ním“ ve slávě. Kdo řekne ve světle této odměny, že Mojžíš promarnil svou příležitost, když odmítl svět a zvolil učinit se zajedno s trpícím Božím lidem?

Verš 27: Vírou opustil Egypt a nebál se hněvu krále; neboť pevně vytrval, jako kdyby viděl Neviditelného.

Je pro nás dobré, když si z tohoto zářného příkladu víry vezmeme příklad. Je pro nás skutečně dobré, když zvážíme Kristova bohatství, postavíme je proti pokladům tohoto světa a považujeme je za větší než to druhé. Je také dobré, když hledíme přes sebezapírání a odmítání světa a vidíme odměnu v budoucí slávě. Nade vše pak je dobré, když ve všech protivenstvích, urážkách a pohanění vytrváme s pohledem na Toho, který je neviditelný. Když Štěpán stál před svými nepřáteli a snášel jejich protivení se a urážky, vytrval bez slov hněvu nebo odporu, když hleděl na Toho, který je neviditelný, neboť čteme: „On pak pln jsa Ducha svatého, pohleděv do nebe, uzřel slávu Boží a Ježíše stojícího na pravici Boží.“ (Skutky 7,55) Nespokojujme se s tím, že On vidí nás, ale snažme se chodit v energii víry, která vidí Jeho. Je to velká věc, uvědomovat si, že On nás vidí; a přece je více to, když chodíme, jako kdybychom viděli vírou Jeho, a přitom čekáme na chvíli, kdy Ho skutečně uvidíme tváří v tvář.

Verš 28: Vírou slavil paschu a pokropení krví, aby se jich zhoubce prvorozených nedotkl.

V Mojžíšově příběhu jsou pro nás navíc další naučení. Viděli jsme, že jeho víra ho pozvedla nad strach z člověka. Nyní máme vidět, že vede ke svaté bázni před Bohem. Víra uznává, že jsme hříšníci a že Bůh je svatý Bůh, který nemůže přecházet hřích. Izraelité jako hříšníci byli pod soudem stejně jako Egypťané. Jak potom měli uniknout zkáze svých prvorozených? Bůh opatřuje prostředek ochrany před soudem – krev beránka – a říká: „Když uzřím krev, pominu vás.“ (2. M. 12,13) Víra spočívá ne na našem ocenění krve Beránka, ale na Božím dokonalém ocenění. Tak skrze víru Mojžíš „slavil paschu a pokropení krví, aby se jich zhoubce prvorozených nedotkl“.

Verš 29: Vírou prošli Rudé moře jako po suché zemi, o což se pokusili Egyptští, a byli pohlceni.

Vírou v Boží ocenění krve byly děti Izraele zachovány před soudem v Egyptě. Potom vírou „prošli Rudé moře jako po suché zemi.“ V Egyptě se setkali s Bohem jako se Soudcem. U Rudého moře zasahuje jako Zachránce. Tu bylo lidu řečeno: „Stůjte a vizte spasení Hospodinovo.“ (2. M. 14,13) Tam Bůh zadržel vody Rudého moře, takže Jeho lid prošel jako po suché zemi. V Egyptě byli ochráněni krví před soudem, u Rudého moře byli zachráněni od všech svých nepřátel.

Kristovou smrtí bylo učiněno zadost nárokům svatého Boha a smrtí a vzkříšením Krista prošel věřící smrtí a soudem. V předobrazu představuje pascha Krista, jak se sám obětoval bez poskvrny Bohu; Rudé moře představuje Krista, jak byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění (Řím. 4,25).

Když se Egyptští pokusili projít Rudým mořem, utopili se. Čelit smrti bez víry znamená pro přirozeného člověka jistou zkázu. Žel, kolik je dnes takových, kteří navenek vyznávají křesťanství, a přece se pokoušejí získat spasení svými vlastními snahami a stojí proti smrti bez víry v Kristovu krev; najdou jen zahynutí.

Jestliže izraelský lid byl vírou zachráněn před soudem a vysvobozen z Egypta, tu také vírou přemohl odpor nepřítele, který jim chtěl zabránit ve vstupu do zaslíbené země. „Vírou padly zdi Jericha.“ Izrael použil neslýchanou metodu obléhání města; ale pád zdí nezpůsobilo prostě chození kolem města po sedm dní, ale víra, která byla poslušná Božího slova.

Verš 31: Vírou nezahynula Raab, nevěstka, s nevěřícími, protože v pokoji přijala zvědy.

Víra kromě toho zajišťuje ženě se špatnou pověstí místo mezi těmito vynikajícími lidmi Starého zákona. „Vírou nezahynula Raab, nevěstka, s nevěřícími.“ Jako nevěstka by byla lidmi odsouzena. Skrze víru přichází do toho velkého oblaku svědků, kteří dostávají od Boha dobré svědectví.

Verš 32: A co mám ještě říci? Neboť by mi chyběl čas, kdybych chtěl vyprávět o Gedeonovi a Barákovi a Samsonovi a Jefte a Davidovi a Samuelovi a prorocích,

Gedeon, Barák, Samson, Jefte, David a Samuel doplňují seznam mužů víry, kteří tu jsou uvedeni jmény. Bylo poznamenáno, že v tomto seznamu jmen není sledován historický pořádek. V dějinách Barák předcházel Gedeona, Jefte Samsona. Snad je to ke zdůraznění skutečnosti, že ve dnech soudců byla Gedeonova víra vyššího řádu než Barákova a že Samsonova víra převyšovala víru Jefte. David může být počítán mezi soudce, protože také on byl vládce; a o Samuelovi je zmínka jako o posledním snad proto, aby ho spojila s proroky, kteří přišli po králích.

Verše 33 a 34: …kteří skrze víru podmaňovali království, působili spravedlnost, dosahovali zaslíbení, zacpávali tlamy lvů, uhašovali sílu ohně, ucházeli ostrosti meče, ze slabosti nabývali sílu, v boji se stávali silní, zaháněli vojska cizinců.

V závěrečných verších se apoštol zmiňuje o neobyčejných skutcích víry, aby ukázal pozoruhodné vlastnosti víry.

Verše 35 a 36: Ženy dostávaly své mrtvé zpět skrze vzkříšení; jiní ale byli mučeni, nepřijavše osvobození, aby získali lepší vzkříšení. Jiní ale byli zkoušeni posměchem a bičováním, a k tomu pouty a vězením.

Verše 37 a 38: Byli kamenováni, rozřezáváni, pokoušeni, umírali smrtí mečem, bloudili sem a tam v ovčích kožešinách, v kozích kůžích, měli nedostatek, soužení, zlé nakládání (jichž svět nebyl hoden), bloudili po pustinách a horách, a děrách a jeskyních země.

Verše 39 a 40: A tito všichni, kteří skrze víru dosáhli svědectví, neobdrželi zaslíbení, poněvadž Bůh pro nás zamýšlel něco lepšího, aby oni bez nás nebyli učiněni dokonalými.

Nicméně přes všechny své mocné skutky, svou vytrvalost, svá utrpení a pohanu neobdrželi ve svých dnech zaslíbené požehnání. V minulosti žili vírou; dnes mají dobré svědectví; v budoucnosti se budou radovat z odměny, když budou uvedeni do zaslíbených požehnání. Velké bude požehnání těchto starozákonních svatých. A přece Bůh připravil pro křesťana „něco lepšího“. Když Bůh dokončí Svůj úmysl povoláním Církve, starozákonní věřící spolu s Církví vstoupí do plnosti požehnání. Oni čekají a my čekáme na jitro vzkříšení, abychom byli „učiněni dokonalými“.

10. Jak nás Bůh udržuje na cestě víry

Je věcí zásadního významu, aby křesťan měl správné ocenění světa, jímž prochází, a přitom vždy měl před sebou blaženost světa, ke kterému jde.

Avšak jestliže se příliš zabýváme vzrůstajícím zlem světa, který zraje k soudu, vážným stavem křesťanstva, které bude tak brzo vyvrženo z Kristových úst, a zmatkem a rozptýlením mezi Božím lidem, tu sotva unikneme depresi a malomyslnosti.

Ve dvanácté kapitole je uznávána skutečnost, že je možné, aby křesťan byl skleslý kvůli zkouškám na cestě. Avšak je také představena pravda, která působí proti tomuto osidlu. Apoštol zřejmě viděl, že ti, kterým píše, jsou v nebezpečí, že klesnou pod tlakem zkoušek a v konfliktu s nepřítelem se vzdají. Mluví o „břemenech“, která tlačí dolů, o hříchu, který nás obkličuje, a o těžkostech, které mohou vyvstat v křesťanském okruhu.

Tváří v tvář těmto zkouškám vidí, že tu je vážné nebezpečí, že věřící budou mít překážky v tom, aby běželi závod, který je před nimi. Že se unaví a zemdlí v boji s nepřítelem, že snad zemdlí pod kázní Páně. Že jejich kolena zeslábnou a že jejich zemdlené ruce a slabá kolena povedou nohy k odvrácení se na nějakou křivou cestu.

Aby nás apoštol ochránil před tím, abychom byli přemoženi zlem, ukazuje nám některé velké pravdy, které, jsou-li s energií drženy, nás posilní a povzbudí, abychom přes všechny zkoušky a protivenství, běželi závod ze země k nebi.

Verš 1: Proto tedy, majíce tak velký oblak svědků kolem sebe, když odložíme každé břemeno a snadno oplétající nás hřích, běžme i my s vytrvalostí ten před námi ležící závod,

Naše nohy jsou na cestě, která leží mezi přítomným světem, ke kterému jsme se obrátili zády, a budoucím světem, k němuž jsou obrácené naše zraky. Na tuto cestu je pohlíženo jako na „ten závod /běh/“. Není to „nějaký závod /běh/“, který máme před sebou, ale „ten před námi ležící závod“. Zdá se, že si mnozí myslí, že zatímco je jen jedna cesta, jak být spasen, je mnoho cest pro putování tímto světem; a že každý křesťan má svobodu k tomu, aby si vybral cestu, které dává přednost. Písmo nám ukazuje, že Bůh má Svoji cestu, jak zachránit lidi ze světa, a Svoji cestu, jak je provést světem. Naší velkou věcí by mělo být poznat cestu, kterou Bůh vyznačil pro Svůj lid, a potom běžet „ten před námi ležící závod“.

Když čteme Epištolu Židům, je zřejmé, že Boží cesta pro Jeho lid je zcela vně židovského tábora. Je rovněž zřejmé, že křesťanstvo se vrátilo k pořádku věcí tábora, a proto příkaz v poslední kapitole, abychom vyšli ven z tábora, má stále své použití. Ale tak jako tehdy, i nyní vyjít z dnešního náboženského světa přinese pohanění a možná i utrpení, a my přirozeně uhýbáme pohaně i utrpení.

Navíc tu jsou překážky, bránící nám v tom, abychom šli po této cestě. Apoštol říká: „…když odložíme každé břemeno a snadno oplétající nás hřích.“ Zde jsou dvě věci, které nám často brání v tom, abychom celým srdcem šli po cestě, kterou Bůh vyznačil: „břemena“ a „hřích“. Břemena nejsou věci mravně špatné. Vše, co duši brání, aby přijala Boží cestu, anebo aby s trpělivostí běžela po započaté cestě, je břemeno. Možná, že nejrychlejší způsob pro každého, jak poznat, co je pro náš duchovní pokrok břemenem, je začít běžet. Běžec se při závodu zbaví každé části oblečení, která není nutná. Věci, které by v běžném životě nebyly žádným břemenem, se stanou břemenem, když běžíme závod. Kromě toho jsme vyzváni, abychom odložili „každé břemeno“. Jsme dost ochotni odložit některá břemena, a přece si ponecháváme jiná.

Jinou velkou překážkou je hřích. Ne to, čemu někdy říkáme navyklý hřích, jak bychom si na základě některých překladů mohli myslet. Nemá to být „ten hřích“, ale prostě „hřích“, jehož principem je bezzákonnost, či konání vlastní vůle. Nic nám nebude tak bránit v nastoupení cesty pohanění vně tábora jako neodsouzená vlastní vůle. Boží cesta musí být cesta, na které není prostor pro vůli člověka.

Existence těchto překážek bude vyžadovat energii a vytrvalost, pokud mají být překonány. Apoštol proto říká: „Běžme… s vytrvalostí.“ Běh předpokládá duchovní energii a ve spojení s tím potřebujeme vytrvalost. Je snadné učinit energický start; je těžké vytrvat den za dnem tváří v tvář těžkostem a zklamáním. Abychom mohli překonat tyto překážky a vyvinout energii, potřebnou k tomu, abychom s vytrvalostí běželi závod, který je před námi, Duch Boží nám v této kapitole představuje různé prostředky, které Bůh za tím účelem používá.

Verš 2: …hledíce na Ježíše, započinatele a dokonavatele víry, který, nedbaje na hanbu, pro před sebou ležící radost vytrpěl kříž a posadil se po pravici Božího trůnu.

Svědkové z 11. kapitoly nás povzbuzují svým příkladem, ale ani jeden z těchto svědků nemůže být předmětem víry, ani dát milost k pomoci v čas potřeby. Ježíš je nejen dokonalý příklad někoho, kdo šel cestou víry a dosáhl cíle, ale On je také Ten, jenž z místa moci „po pravici Boží“ může udílet udržující milost těm, kteří jsou na cestě. Oblak svědků opustil jeviště: pro Boha jsou živí, ale pokud jde o tento svět, jsou mrtví. Ježíš vždycky žije. Máme za sebou obdivuhodné příklady; před sebou máme žijící Osobu.

Je třeba si všimnout toho, jak často je Pán v této Epištole představen Svým osobním jménem jako Ježíš. (Viz Židům 2,9; 4,14; 6,20; 10,19; 12,2;13,12.) Je to zřejmě proto, abychom si uvědomovali tu velkou skutečnost, že Ten, který je korunován slávou a ctí – který je náš Apoštol a Nejvyšší kněz – je ten samý, jenž zde byl jako pokorný člověk mezi lidmi. Jakkoli se Jeho postavení a okolnosti změnily, je to „tento JEŽÍŠ“, na kterého jsme vyzváni upřeně hledět. On hledí na nás, avšak hledíme stále i my na Něho?

Verše 3 a 4: Neboť hleďte /pomyslete/ na toho, který proti sobě strpěl tak velký odpor od hříšníků, abyste se neunavili, umdlévajíce ve svých duších. Ještě jste se, proti hříchu bojujíce, nevzepřeli až do krve,

Verš 5: …a zapomněli jste na napomenutí, které k vám mluví jako k synům: „Synu můj, nevaž si málo kázně Páně, ani neumdlévej, když jsi od něho trestán;

Vzhledem k tomuto Otcovu jednání tu jsou dvě nebezpečí, před kterými jsme varováni. Na jedné straně jsme v nebezpečí, že budeme zkouškou pohrdat, na druhé straně můžeme pod tíží zkoušky umdlévat. Nemáme v duchu pýchy přijímat zkoušku stoickým způsobem, jako jsoucí údělem lidstva, ani nemáme pod zkouškou klesat v duchu beznaděje.

Verše 6-8: …neboť koho Pán miluje, toho ukázňuje; švihá ale každého syna, kterého přijímá.“ Co trpíte, je ke kázni: Bůh s vámi jedná jako se syny; neboť kdo je syn, kterého otec neukázňuje? Jestliže ale jste bez kázně, které se stali všichni účastnými, pak jste bastardi a ne synové.

Když jsme byli varováni před těmito dvěma nebezpečími, jsou nám dále připomenuty dvě pravdy, které nás zachovají jak před zlehčováním těžkostí, tak i před zemdléváním v nich. Nejprve nám je řečeno, že za každou zkouškou je láska. Neboť je napsáno: „Koho Pán miluje, toho ukázňuje.“ Ruka, která udeří, je vedena milujícím srdcem. Jak potom mohu pohrdat něčím, co dokonalá láska vidí za potřebné činit? Proč bych měl zemdlévat? Cožpak láska nemůže podepřít ve zkoušce, kterou láska posílá? Za druhé nám je řečeno, že v našich zkouškách s námi Bůh jedná jako se syny. U svých dětí vidíme působení jejich vůle a určité sklony, které musejí být potlačeny. Tak podobně Bůh vidí u Svých dětí všechno, co je v rozporu s Jeho svatostí – zlé sklony a zvyky, které si snad málo uvědomujeme: netrpělivost a vznětlivost, marnivost a pýchu, chlubivost a sebedůvěru, tvrdost a sobectví, žádosti a vášně. On ve Své velké lásce s námi jedná tak, aby nás učinil účastníky Své svatosti. Námaha, kterou si Otec s námi dává, když nás cvičí a formuje náš charakter k podobnosti Své vlastní svaté přirozenosti, je důsledek Jeho velké lásky k Jeho dětem. Jeho láska není pouze jakási pasivní láska; je aktivní v náš prospěch. I my často myslíme na Jeho lásku a mluvíme o ní, když jsme ušetřeni nějaké zkoušky anebo zbaveni nějaké těžkosti. To skutečně může být Jeho něžné, milující milosrdenství. Ale zde se učíme, že to je rovněž Jeho láska, která posílá zkoušku.

Apoštol mluví o káznění a švihání. Švihání je snad více Boží jednání ve vládě, když kárá a trestá kvůli skutečnému pochybení. Kázeň (výchova) není nutně vykonávaná kvůli nějakému hříchu, ale spíše za účelem, aby v nás rozvinula to, co odpovídá Boží přirozenosti, abychom mohli být účastni Jeho svatosti.

Verše 9-11: K tomu jsme také měli své otce podle těla za vychovatele a měli jsme je v úctě; neměli bychom tím více být poddáni Otci duchů a žít? Neboť oni samozřejmě nás káznili po málo dní podle svého dobrozdání, ale on k užitku, abychom se stali účastni jeho svatosti. Všechno káznění se ale pro přítomnost nezdá být předmětem radosti, nýbrž zármutku; potom ale dává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří jsou skrze ně pocvičeni.

Potom je nám dáno naučení o dvou pravdách, skrze které můžeme mít užitek z Božího jednání v kázni. Předně nám je řečeno, že máme být „poddáni Otci duchů a žít“. Naši pozemští otcové jednali s tělem; Otec duchů s námi jedná v kázni, aby v nás formoval správného ducha, abychom žili Jemu. Abychom z tohoto jednání získali plný užitek, musíme se cele poddat tomu, co Bůh dovoluje. Když se ve zkoušce poddáváme Bohu, udržujeme Boha mezi sebou a zkouškou. Když se vzpouzíme a pochybujeme o Boží cestě, zkouška se dostává mezi nás a Boha, a místo aby naše duše byly v životě podpírány, upadáme do tmy.

Za druhé: Když jsme se poddali tomu, co Bůh dovoluje, máme skrze to „být pocvičeni“. V budoucím dni uvidíme celou tu cestu, po níž nás vedl, a plně porozumíme zkouškám a trápením, jimiž nás cvičil a žehnal nám.

Avšak i když toto je pravda, Bůh si přeje, abychom už v přítomnosti měli požehnání z Jeho jednání s námi, a pro to potřebujeme přítomné zkoušky. Požehnání spočívají v tom, že se stáváme účastníky Jeho svatosti a těšíme se z pokojného ovoce spravedlnosti. Svatost, o které apoštol mluví v 10. verši, je druh svatosti, která nás vede k tomu, abychom nejenom odmítli vše, co není svaté, ale abychom také vše, co není svaté, nenáviděli, jako to Bůh nenávidí. Nenávidění zlého povede k praktické spravedlnosti, která opět přinese pokojné ovoce, v protikladu k neklidu nespravedlivého světa, jímž procházíme.

1) takové, kterým chybí křesťanská energie – jejichž ruce jsou ochablé a kolena zchromlá;

2) takové, kteří chodí po křivých cestách;

3) takové, kteří působí sváry;

4) takové, kteří zklamávají vzhledem k praktické svatosti;

5) takové, kteří trpí nedostatkem Boží milosti;

6) takové, kteří vytvářejí nesvatá spojení se světem;

7) takové, kteří jednají s Božími věcmi jako s něčím obyčejným.

Jak tedy máme jednat tváří v tvář těmto různým zlým věcem, do kterých každý z nás může upadnout, neochrání-li ho Boží milost?

Verš 13: …a „učiňte přímou cestu pro své nohy,“ aby se to chromé neodvrátilo od cesty, ale spíše bylo uzdraveno.

Verš 14: Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo neuvidí Pána;

Verš 15: …dbajíce na to, aby někdo netrpěl nedostatkem Boží milosti, aby nevypučel nahoru nějaký kořen hořkosti a vás nezneklidnil, a mnozí by jím byli znečištěni;

Verše 16 a 17: …aby někdo nebyl smilník nebo bezbožný jako Ezau, který za jeden pokrm prodal právo prvorozenství, neboť víte, že také potom, když chtěl zdědit požehnání, byl zavržen (neboť nenalezl místo pro pokání), ačkoli je se slzami horlivě hledal.

Avšak mějme na paměti, že aniž bychom šli až k odpadnutí, můžeme upadnout do bezbožnosti, když si budeme málo cenit Bohem daných výsad. Nejsou tu takoví, kteří dali stranou večeři Páně jako mající malý význam, protože skrze ni nejsme spaseni? Není to příklad novodobé bezbožnosti?

Verše 18-21: Neboť jste nepřišli k hoře, které je možné se dotknout, a k zanícenému ohni a k temnotě a mrákotě a bouři a ke znění trouby a k hlasu slov, jejichž posluchači prosili, aby k nim už nebylo mluveno slovo (neboť nemohli snést to, co bylo přikazováno: „A kdyby zvíře se dotklo hory, má být ukamenováno.“ A tak hrozný byl ten zjev, že Mojžíš řekl: „Jsem pln strachu a třesení.“),

V současnosti je všechno v tomto budoucím světě, světě požehnání, mimo oblast vidění a vnímání smysly. Tak když apoštol říká, že jsme přišli k těmto velkým skutečnostem, jistě má na mysli to, že jsme k nim přišli v chápání vírou. V kapitole 2,5 apoštol jasně mluví o „budoucím světu“, což je výraz, který označuje Kristovo rozsáhlé dědictví ve dnech tisíciletého království. Zahrnuje vše, nad čím bude Kristus jako člověk vládnout, ať v nebi nebo na zemi, neboť tu bude nebeská stránka budoucího světa, stejně jako zemská stránka.

Avšak dříve, než apoštol bude mluvit o těchto skutečnostech, aby ukázal rozdíl, mluví ve verších 18-21 o věcech, ke kterým přišel Izrael – ale ke kterým křesťan nepřišel. Na Sinaji Bůh oznámil izraelskému lidu smlouvu a představil jim to, co jim přikázal vykonávat, totiž deset přikázání (5. M. 4,10-13). Z tohoto důvodu byla Boží přítomnost na zemi doprovázena symboly Jeho majestátu a svatého, zničujícího odsouzení neposlušnosti a hříchu. Tyto symboly – oheň, tma, mrákota a bouře – naplnily srdce lidu hrůzou. Všechno na Sinaji bylo proti nám. Navíc se vše na té první hoře obracelo k vidění a smyslům. My křesťané jsme nepřišli k hoře, „které je možné se dotknout“ (verš 18), ani k věcem, které mohou být slyšeny, jako je „znění trouby a hlas slov“ (verš 19). Ani jsme nepřišli k věcem, které mohou být viděny (verš 21). Přirozený člověk nemůže snést Boží přítomnost. Každý pohled na Boží slávu je přemáhající, je-li spojen s požadavkem na člověka. Izrael to nemohl snést, a i Mojžíš shledal tento zjev jako hrozný a řekl: „Jsem pln strachu a třesení.“

Velkých skutečností, ke kterým jsme přišli v křesťanství, se přirozený člověk nemůže dotknout ani je slyšet, ani vidět; mohou být poznány jen vírou. Tato skutečnost musela být pro tyto hebrejské věřící zvláštní zkouškou, poněvadž byli zvyklí na náboženský systém, ve kterém bylo vše určeno k tomu, aby oslovovalo člověka v těle. Nyní byli uvedeni do něčeho, co bylo naprosto nové a co dávalo stranou všechny věci, které byly určeny pro zrak. Museli se naučit, že věci židovství byly jen stíny, a že neviditelné věci křesťanství jsou podstata. Vše pro zrak pominulo a oni a my jsme přivedeni do obdivuhodného okruhu požehnání, jichž se může chopit jen víra.

Verše 22-24: …nýbrž přišli jste k hoře Sionu a k městu živého Boha, nebeskému Jeruzalému; a k myriádám andělů, všeobecnému shromáždění; a ke shromáždění prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích; a k Bohu, soudci všech; a k duchům dokonaných spravedlivých; a k Ježíšovi, prostředníku nové smlouvy; a ke krvi pokropení, která lépe mluví než Abel.

V tomto výhledu na požehnání, který se nám otevírá, je jmenováno osm předmětů, o nichž nám je řečeno, že jsme k nim přišli:

Když ve víře své duše hledíme kupředu na budoucí svět, Duch Boží nás nejprve přivádí k hoře Sionu, pozemskému Jeruzalému, který představuje pozemské svaté. Hora Sion dále jako symbol představuje půdu, na které všichni svatí, zemští i nebeští, obdrží požehnání. Dva Žalmy, 78 a 132 nám dávají světlo o duchovním významu hory Sionu.

V 78. Žalmu máme popsáno úplné selhání Izraele v jeho odpovědnosti. Na základě jejich vlastních skutků je vše ztraceno. Je opuštěn stánek (verš 60); truhla smlouvy jde do zajetí (verš 61); země přichází pod soud a lid je stráven (verše 62-64). Potom, jak je to zaznamenáno v 65. verši, dochází k velké změně v okolnostech lidu, která je zcela způsobena Hospodinem: „Potom pak procítil Pán jako ze sna“, a začal jednat „jako silný rek“.

Až do té chvíle jednal Bůh vůči Izraeli na základě jejich skutků, ale když se sami přivedli do úplné zkázy, uchyluje se ke Své svrchovanosti a jedná sám od Sebe pro jejich požehnání. A tak čteme: „Však vyvolil pokolení Judovo, horu Sion, kterou zamiloval.“ A dále: „A vyvolil Davida.“ To je svrchovanost Božího milosrdenství, které provádí svrchovanou volbu pro požehnání člověka. Hora je symbolem moci; hora Sion je symbolem velké moci vykonávané ve svrchované milosti.

Žalm 132 představuje další velkou pravdu ve spojení s horou Sion. Tento Žalm pojednává o tom, jak David přináší truhlu na Sion. Truhla je nejen získána zpět z rukou nepřítele, ale je postavena na své správné místo na hoře Sion. Žalmista říká: „Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka: To bude obydlí mé až na věky, tu přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.“ Jakmile se truhla smlouvy nalézá na hoře Sionu, přitékají k lidu požehnání: „Potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím, chudé jeho chlebem nasytím. A kněží jeho v spasení zobláčím, a svatí jeho vesele prozpěvovati budou.“ Zde máme opět myšlenku svrchovaného vyvolení spojeného se Sionem, ale s dodatečnou myšlenkou, že Sion je spojen s truhlou. Truhla se svou slitovnicí mluví o Kristu, a tak se učíme, že plný symbolický význam hory Sion je moc Boží svrchované milosti, vykonávaná pro požehnání člověka skrze Krista. Když pro člověka jeho selháním bylo vše ztraceno, pak všechno požehnání je zajištěno skrze Boží svrchovanou milost, spravedlivě k nám plynoucí na základě všeho, co Kristus je a co vykonal. Takový je pevný základ požehnání pro budoucí svět, a k tomu přišly vírou naše duše.

Když jsme začali se svrchovanou milostí, která vychází vstříc člověku v jeho krajní zkáze, přecházíme nyní vírou do nebeských výjevů, a nalézáme se v městě živého Boha, nebeském Jeruzalému. Toto město je symbolem jak nebeských svatých, tak i jejich místa přebývání v budoucím světě. Zemská požehnání ve dnech tisíciletého království budou spravována tímto městem – národy budou chodit v jeho světle. V protikladu k zemským městům je nazváno městem živého Boha. Zemská města jsou tvořena smrtelnými lidmi, a proto, stejně jako oni, jsou poddána smrti a úpadku. Toto město odvozuje svůj život od živého Boha, a je proto mimo moc smrti a úpadku. Ve víře se toto slavné město tyčí před naší duší; vidíme, co je budoucí. Svými zraky hledíme kolem sebe a vidíme bídu a špínu, násilí a zkaženost lidských měst. Vírou hledíme kupředu a vidíme slavné město, kde nikdy nekráčely hříchem poskvrněné nohy. Utěšuje to naše srdce, když víme, že až národy budou chodit ve světle tohoto města, bída zmizí a bude uvedeno požehnání budoucího světa.

Když přijdeme do nebe, budeme se nalézat v přítomnosti nesčíslné společnosti andělů. To bude všeobecné shromáždění těchto duchovních bytostí. Bude tam každá třída a řád těchto slavných bytostí. Tato nesčíslná společnost andělů už existuje a vírou jsme přišli k vědomé známosti o jejich existenci.

Andělé jsou božští strážci Božího lidu a budou mít tuto zvláštní službu v budoucím světě. Žalm 34,8 nám ukazuje tuto ochrannou péči. Čteme tam: „Vojensky se klade anděl Hospodinův okolo těch, kteří se ho bojí, a zastává jich.“ Elizeův příběh ilustruje tuto ochrannou péči. Když byl v Dotain obklíčen svými nepřáteli, jeho služebník měl velký strach, ale Elizeus říká: „Neboj se, neboť mnohem více jich s námi jest, než s nimi.“ Pán v odpověď na modlitbu otevřel oči mladého muže, aby viděl, že celá hora je plná koní a ohnivých vozů okolo Elizea (2. Královská 6,16-17). Elizeus je rozeznal už vírou; služebník je rozeznal viděním. Daniel také ve své době poznal ochranu andělů, neboť jeden byl poslán, aby zavřel ústa lvů, aby mu neublížili (Daniel 6).

Pán jako člověk byl v ochranné péči andělů, jak čteme: „Andělům svým přikázal o tobě, aby tě ostříhali na všech cestách tvých.“ (Žalm 91,9-12) Andělé stáli připraveni při Jeho narození; andělé Mu sloužili během Jeho pokušení; anděl Ho posiloval v Getsemanské zahradě; andělé střežili Jeho hrob a byli přítomni při jeho nanebevstoupení.

V současné době jsou věřící pod ochrannou péčí andělů, jak čteme: „Zdali nejsou všichni služební duchové, posílaní k službě kvůli těm, kdo mají zdědit záchranu?“ (kap. 1,14) V budoucím světě budou dále vykonávat tuto ochranu, neboť stojí u bran nebeského města a budou se pohybovat mezi nebem a zemí, když budou vystupovat a sestupovat na Syna člověka.

Když jdeme ještě dále do hloubky slávy, přicházíme vírou ke shromáždění prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích. V tomto rozsáhlém systému nebeské slávy jsou takoví, kteří mají zvláštní a od jiných odlišené místo. Mluví se o nich jako o prvorozených, což vyvolává myšlenku přednosti. Sedmkrát se v Písmu mluví o Kristu jako o Prvorozeném, neboť On musí vždy mít prvotnost. Zde je to slovo v množném čísle a vztahuje se na svaté, kteří tvoří Církev. Ti budou mít přednostní místo mezi nebeskými svatými, tak jako Izrael je nazván Hospodinovým prvorozeným, poněvadž má prvotní místo mezi národy (2. M. 4,22). Jména těchto prvorozených jsou zaznamenána v nebi, a to mluví o jejich nebeském domově. Neboť patříme tam, kde jsou zapsána naše jména. Jako nebeský Jeruzalém je Církev viděna jako obstarávající požehnání ve spojení se zemí. Jako shromáždění prvorozených přináší velebení ve spojení s nebem.

Když vystoupíme ještě výše, přijdeme vírou „k Bohu, soudci všech“. Bůh je viděn, jak to jeden řekl, jako „hledící dolů z výše, aby soudil vše, co je dole“. To se jistě nevztahuje na Boží soudní jednání u velkého bílého trůnu, ale na to, jak On bude vládnout nad zemí ve spravedlnosti. Takto Abraham mluví o Bohu jako o Soudci, když říká: „Zdali soudce vší země neučiní soudu?“ (1. M. 18,25) Tak v budoucím světě lidé řeknou: „Jistě že jest Bůh soudce na zemi.“ (Žalm 58,12) A opět bude řečeno: „Zdvihni se, ó soudce vší země, a dej odplatu pyšným.“ (Žalm 94,2) Pod vládou člověka je spravedlnost příliš často oddělena od soudu. Pod vládou Boha, Soudce všech, „k spravedlnosti navrátí se soud“ (Žalm 94,15), neboť „souditi bude chudé podle spravedlnosti, a v pravosti trestati tiché v zemi“ (Izaiáš 11,3-5).

Budoucí svět by nebyl úplný bez věřících Starého zákona. Budou tam pozemští svatí, mající za svůj střed horu Sion; bude tam shromáždění, mající postavení prvotnosti mezi nebeskými svatými, a budou tam svatí všech věků před křížem. Jsou nazváni duchové spravedlivých, učiněných dokonalými, což dává poznat, že oni všichni prošli smrtí, a nyní přijali svá těla slávy, když předtím byli v neoblečeném stavu (srovnej s 2. Kor. 5,4).

Vírou jsme přišli k Ježíšovi, Tomu, skrze něhož jsou zajištěna všechna požehnání budoucího světa, ať zemská nebo nebeská. Co by byl budoucí svět bez Ježíše? On je střed všeho toho rozsáhlého jeviště požehnání, Předmět, který uspokojí srdce každého věřícího, a On bude spravovat Své království k Boží slávě.

Nakonec jsme přišli ke krvi pokropení, která mluví lépe než Abelova krev. To je spravedlivý a věčný základ všech požehnání pro budoucí svět. Abelova krev byla vylita na zem a hlasitě volala k Bohu o pomstu proti tomu, kdo ji vylil. Kristova krev byla kropena na slitovnici před Božíma očima, a místo aby volala o pomstu, volá po odpuštění pro ty, kdo ji vylili. „Kopí, které probodlo Tvůj bok, vyvedlo krev k záchraně.“ Všichni, kdo věří, že Bůh přijal tu krev, přicházejí pod požehnání, které ta krev zajišťuje, a mají svůj podíl v budoucím světě.

Tak je před naší duší otevřen nádherný výhled na plnost časů, kdy se naplní Boží rady pro slávu Krista a požehnání všech Jeho svatých. A ve víře a v náklonnosti našich duší je nám dovoleno vidět pozemské svaté, nebeské svaté, starozákonní svaté, myriády andělských bytostí, Boha nade vším, Ježíše – Prostředníka všech požehnání; a Jeho drahá krev je základem všeho.

Verše 25-29: Vizte, abyste neodmítli toho, který tu mluví! Neboť jestliže oni neušli, kteří odmítli toho, který na zemi dával božské výroky, čím více my, jestliže se odvrátíme od toho, který mluví z nebes! Jehož hlas tehdy otřásl zemí; nyní ale zaslíbil a řekl: „Ještě jednou pohnu nejen zemí, nýbrž i nebem.“ Ale to „ještě jednou“ naznačuje proměnu těch věcí, které jsou otřásány jako takových, které jsou učiněny, aby ty, které nejsou otřásány, zůstaly. Proto, poněvadž dostáváme neotřesitelné království, mějme milost, skrze kterou služme Bohu příjemně se zbožností a bázní. „Neboť i náš Bůh je oheň stravující.“

Když před nás postavil slavný výhled, ke kterému věřící už ve víře přišel, apoštol vyslovuje vážné varování před odvrácením se od Toho, jenž tyto věci mluví z nebe. Když tu nebylo úniku před soudem pro toho, kdo neposlouchal Boží hlas, když mluvil na zemi a vyžadoval od člověka spravedlnost, mnohem méně tu bude nějaký únik před soudem pro ty, kdo odmítnou Boží hlas, když nyní mluví z nebe v milosti, která přináší člověku požehnání. Jak to řekl Samuel Rutherford: „Pomsta evangelia je těžší než pomsta zákona.“

Navíc jsme varováni před tím, co je zahrnuto do budoucího soudu. Svatost Božího soudu byla symbolicky ukázána otřesy země na Sinaji. Budoucí soud pohne nejen zemí, ale také nebem. Je nám jasně řečeno, že toto otřesení znamená proměnu toho, co je otřásáno. Vše, co není výsledkem Boží svrchované milosti, bude v soudu odstraněno. Staré stvoření, poskvrněné hříchem, bude nakonec odstraněno a zůstane jen Boží nové stvoření, výsledek Jeho vlastní milosti. Království, které je přijímáno křesťany, je ustaveno ve spravedlnosti skrze milost, a proto nemůže být pohnuto. Chtějme tedy sloužit Bohu s uctivostí a zbožnou bázní; ne jako Ezau, který jednal s božskými věcmi, jako kdyby byly obecné, ale uvědomujíce si svatost Božích věcí a chodíce v pravé zbožnosti. Nezapomínejme, že ačkoli známe Boha v milosti, přesto „náš Bůh je oheň stravující“. Spálí vše, co není z Něho, ať to je tělo v Jeho lidu nebo stvoření, poskvrněné hříchem.

11. Vně tábora

Velkým předmětem Epištoly Židům je představit Krista ve slávě jako našeho Nejvyššího kněze, přivádějícího mnohé syny ke slávě. Krátký přehled obsahu nám to objasní:

Kapitoly 3-8 představují Krista jako velikého Nejvyššího kněze, udržujícího Svůj lid na zemi, když je na cestě domů k nebi.

Kapitoly 9-10,18 představují oběť Krista, otevírající věřícímu nebe a uzpůsobující věřícího pro nebe.

Kapitola 10,19-23 ukazuje, že máme přístup do nebe, kde je Kristus, zatím co my jsme ještě zde.

Kapitola 12 mluví o různých prostředcích, které Bůh užívá, aby udržoval naše nohy na nebeské cestě.

Kapitola 13 ukazuje, že nebeská cesta leží mimo náboženský svět a že přítomným podílem těch, kteří patří k nebi, je pohanění.

Tak se jasně ukazuje, že v této Epištole je Kristus viděn v nebi a věřící jsou viděni jako nebeský lid – účastníci nebeského povolání – běžící závod, který začíná na zemi a končí v nebi.

V této závěrečné kapitole Epištoly je nám připomenuto, že jsme ještě v těle, a proto jsme poddáni poutům a soužením; že jsme ještě ve vztazích života, které mají být respektovány; a že máme časné potřeby, které musejí být uspokojovány. Avšak i když jsme viděni jako na zemi, je na nás pohlíženo jako na jsoucí vně náboženského světa. Jestliže s Kristem sdílíme Jeho místo přízně v nebi, musíme být připraveni přijmout Jeho místo pohanění na zemi. Jestliže je naší výsadou vcházet za oponu, je také naší výsadou a odpovědností vyjít ven z tábora. Tak všechna napomenutí v této poslední kapitole směřují k zajištění chování, náležejícího těm, kteří na zemi sdílejí s Kristem místo vně tábora. Uděláme však dobře, když budeme mít na paměti, že tato napomenutí, pokud jde o vztahy života, jasně ukazují, že když jsme vně tábora, neznamená to, že jsme vně toho, co je přirozené.

Verše 1 a 2: Bratrská láska ať zůstává. Na pohostinnost nezapomínejte, neboť skrze tu někteří, aniž by to věděli, uhostili anděly.

První napomenutí předpokládá, že křesťanský okruh je ovládán láskou. Není to přirozená láska, která miluje ty, s nimiž jsme spojeni pouty přirozenosti, jakkoli je na svém místě správná, ale je to bratrská láska, podíl těch, kdo jsou spolu spojeni jako bratři v Kristu. Máme dbát na to, aby tato láska „zůstávala“. Je tu nebezpečí, že láska, která je vyvolána zvláštní zkouškou nebo pronásledováním, může v každodenním životě oslábnout mezi těmi, kteří jsou denně ve vzájemném styku. Tímto denním blízkým stykem poznáváme trochu slabosti a zvláštnosti jedni druhých, a to může vést k ochlazení naší lásky. Láska je testována nejvíce těmi, s nimiž jsme nejvíce ve styku. U takových máme dbát na to, aby bratrská láska zůstávala a abychom ji prakticky vyjadřovali pohostinností.

Verš 3: Pamatujte na vězně jako spoluvězňové; na soužené jako takoví, kteří také sami jsou v těle.

Tato bratrská láska může dále nalézt své vyjádření v praktickém společenství s těmi z lidu Páně, kteří jsou snad v poutech pro Krista, anebo s těmi, kteří trpí protivenství. Máme na takové pamatovat jako ti, kteří sami mají tělo, které může trpět pouty nebo protivenstvím.

Verš 4: Manželství ať je ctěno ve všem, a lože neposkvrněné; smilníky ale a cizoložníky bude soudit Bůh.

Navíc dokud jsme zde na zemi, jsou tu životní vztahy. Manželství, které je nejužší ze všech lidských pojítek, nemá být zneucťováno, ale drženo ve vážnosti a udržováno v čistotě. Každé porušení svatosti nebo manželského pouta se setká se soudem, buď časným ve vládě, nebo věčným.

Verše 5 a 6: Chození buď bez lásky k penězům; spokojte se s tím, co máte, neboť on řekl: „Nezanechám tě, ani tě neopustím;“ tak, abychom směle mohli říci: „Pán je můj pomocník, a já se nebudu bát; co mi udělá člověk?“

Musíme také uspokojovat časné potřeby, ale musíme bdít nad tím, aby se nestaly předmětem lakomství. Máme být spokojeni s těmi okolnostmi, do kterých nás Bůh postavil. Udaný důvod je velmi krásný: Ať jsou naše okolnosti jakékoli, Pán je s námi. On řekl: „Nezanechám tě, ani tě neopustím.“ Jestliže Pán takto mluví, my můžeme směle říci: „Pán je můj pomocník, a já se nebudu bát; co mi udělá člověk?“ Ta poslední věta je skutečně otázka. Jestliže je Pán můj pomocník, co může udělat člověk?

Verš 7: Vzpomínejte na své vůdce, kteří k vám mluvili Boží slovo, a, hledíce na zakončení /výsledek/ jejich chození, napodobujte jejich víru.

Máme vzpomínat na své vůdce – na ty, kteří odešli z tohoto jeviště. Toto slovo „vzpomínat“ je jiné slovo než to, které je přeloženo jako „pamatujte“ ve 3. verši. Tam je to praktické pamatování na ty, kteří mají potřeby. Zde to je vzpomínka na ty, na které jsme nakloněni zapomenout. Jsou hodni vzpomínky, protože k nám mluvili Boží slovo. Kromě toho máme zvažovat konec jejich chození. Jestliže mluvili Boží slovo, nečinili to proto, aby přitahovali pozornost k sobě, ale ke Kristu v nebi. Dále máme napodobovat jejich víru – ne jejich zvláštnosti, jejich způsob jednání anebo dokonce jejich službu.

Verše 8 a 9: Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Nenechte se odtrhovat mnohými a cizími učeními; neboť je dobré, aby srdce bylo upevněno milostí, ne pokrmy, z nichž neměli žádný užitek ti, kteří v těchto věcech chodili.

Ve verších 8 a 9 přecházíme od vůdců, kteří od nás odešli, ke Kristu, který zůstává. Jedni pomíjejí a druzí se mění, ale „Ježíš Kristus /je/ tentýž včera i dnes i na věky.“ Někdy mluvíme o dřívějších velkých Božích mužích tak, jako kdybychom s jejich odchodem byli ponecháni téměř bez pomoci. Když tak mluvíme, je tu nebezpečí, že nechtěně budeme opovrhovat Kristem. Oni odešli, ale Kristus zůstává s dokonalou láskou ve Svém srdci a dokonalou mocí ve Své ruce. On je také Hlava s dokonalou moudrostí pro Své tělo. Není žádná těžkost, pro kterou nás nemůže uschopnit, abychom ji překonali, žádné nebezpečí, před kterým nás nemůže ochránit, a žádná otázka, která může vzniknout, kterou On nemůže urovnat. On je naše opora a útočiště – naše vše. Tímto požehnaným představením Krista jako Toho, který se nemění, Epištola začíná; a také jím končí. V první kapitole je pozdraven jako Ten, který zůstává a nemění se: „Ty pak zůstáváš,“ a „Ty jsi tentýž.“ Jiní pomíjejí, ale On zůstává; druzí se mění, ale On je tentýž. Jestliže jsme viděli, že Kristus je naše útočiště, nenechme se „odtrhovat mnohými a cizími učeními“. Máme svrablavé ucho, hledající nové světlo, jak lidé říkají? Dejme pozor, abychom svým neklidným hledáním něčeho nového nebyli odtrženi pryč od Ježíše Krista.

Duši upevňuje a podepírá působivá Kristova milost, a ne různá a cizí učení, která se jeví být velmi intelektuální potravou, ale slouží jen rozumu, a proto nejsou žádným užitkem pro ty, kteří se jimi zabývají. Marnost těla touží po něčem, co je nové, a snaží se sama vyvýšit předkládáním pravdy způsobem, který je jiný než vše, co bylo dosud učeno. Výsledkem je, že vůdcové, kteří nás předešli, jsou snižováni, Ježíš Kristus ztrácí Své místo jako neměnící se Předmět pro duši, a my jsme „odnášeni“ cizími učeními.

Tak jsme vedeni k velkému tématu kapitoly – k místu, které má Kristus zde na zemi. Poznali jsme, že On je s námi; slyšeli jsme, kdo je ta slavná Osoba, která je s námi. Nyní máme poznat, kde On je, pokud jde o náboženský svět, abychom mohli zaujmout místo s Ním.

Verše 10-12: Máme oltář, ze kterého nemají právo jíst ti, kdo slouží stánku. Neboť ze zvířat, jejichž krev za hřích je vnášena do svatyně skrze nejvyššího kněze, jsou těla spalována vně tábora. Proto také Ježíš, aby svou vlastní krví posvětil lid, trpěl venku za branou.

Jako úvod k tomuto velkému tématu je ukázán rozdíl mezi židovstvím a křesťanstvím. V židovském systému byla skutečně stanovena cesta pro blížení se Bohu vnějším způsobem, na čemž pohané jako takoví neměli žádné právo se podílet. Nyní oltář – cesta pro blížení se Bohu – náleží výlučně křesťanům, a na tomto oltáři nemají ti, kteří jsou na židovské půdě, žádné právo účasti. Z kapitoly 9,14 se učíme, že Kristus „skrze věčného Ducha obětoval sám sebe bez poskvrny Bohu“, abychom měli svědomí očištěné od mrtvých skutků k sloužení živému Bohu. A opět v 15. verši 13. kapitoly, který navazuje na 10. verš, čteme: „Skrze něho tedy přinášejme Bohu stále oběť chvály.“ Kristus a Jeho kříž tvoří náš oltář. Oběť, která urovnává otázku hříchu, je přístupová cesta, po které se věřící blíží k Bohu jako velebitel. Je zřejmé, že ti, kteří se přidrželi židovských oltářů, ve skutečnosti opovrhovali velkou obětí Krista. Drželi se stínů a nedbali na podstatu. Je jasné, že takoví neměli žádné právo mít podíl na křesťanském oltáři – na Kristu a Jeho oběti.

Židovské společenství bylo vnějšně Božím lidem na zemi, když se skládalo z Abrahamova semene. Proto pro účast na tomto náboženském systému bylo velkou nutností přirozené narození v Abrahamově linii. Otázka nového narození nebyla kladena. V tomto systému Bůh zkoušel člověka jako člověka; proto se systém obracel na přirozeného člověka. Jeho nádherné ceremonie, propracovaný rituál a nádherné budovy byly zcela uzpůsobeny k tomu, aby působily na mysl přirozeného člověka. Bylo to světské náboženství se světskou svatyní a světskou slávou. Nebyla s ním spojena žádná pohana; naopak, dávalo člověku velké postavení ve světě a podíl na zemi. Ale systém jako takový nedal člověku ani postavení, ani podíl v nebi.

Jak jiné je křesťanství! V něm nám je požehnáno každým duchovním požehnáním v nebeských místech v Kristu. Dává nám obdivuhodné místo v tom nejjasnějším místě v Božím vesmíru – místo, jehož nekonečné požehnání může být měřeno jen Kristem samým, Tím, jenž se pro nás zjevuje v nebi samém před Boží tváří. Jestliže však nám křesťanství dává Kristovo místo v nebi, dává nám také Kristovo místo na zemi. Kristova bohatství v nebi s sebou nesou Kristovo pohanění na zemi. Místo uvnitř s Kristem tam nahoře pro nás zahrnuje místo vně s Kristem zde na zemi. Židovský systém je tak přesným protikladem křesťanství. Židovství dávalo člověku velké místo na zemi, ale žádné místo v nebi; křesťanství dává věřícímu velké místo v nebi, ale žádné místo na zemi, kromě místa pohanění.

Jaké je tedy Kristovo místo na zemi? Je nám v tomto oddílu jasně ukázáno tím jedním slovem „venku /vně/“, které je třikrát užito ve verších 11 až 13. V 11. verši máme výraz „vně tábora“, ve 12. verši „venku za branou“ a opět ve 13. verši „ven za tábor“.

Co tedy máme rozumět tímto výrazem „vně tábora“? K lepšímu porozumění oddílu nám může pomoci, když si všimneme, že 11. verš představuje před-obraz, 12. verš naplnění předobrazu a 13. verš praktické použití na křesťana. Ve vztahu k předobrazu jsou řečeny dvě skutečnosti, které máme před sebou s větší podrobností ve 4. kapitole 3. Mojžíšovy knihy, k níž se vztahuje 11. verš. V tomto oddílu se učíme, že když byl býček zabit, měl kněz omočit prst v krvi a kropit krví před Hospodinem ve svatyni. Potom mělo být tělo vyneseno ven za tábor na čisté místo, kde se vysypává popel, a spáleno na dříví ohněm (3. M. 4,6.12).

Tábor se skládal z lidí ve vnějším vztahu k Bohu. „Vně tábora“ je místo, kde není žádný uznávaný vztah k Bohu nebo člověku. Je viděno buď jako místo soudu od Boha, nebo jako místo pohanění od člověka. Viděno ve světle soudu, je to místo opuštění – místo bez Boha. Je to „vnější temnota“, kterou nikdy nemůže proniknout žádný paprsek světla, kde není útěcha lásky, kde není pomáhající soucit ani utišující milosrdenství. Tělo oběti za hřích, spálené „vně tábora“, vhodně představuje Boží svatý soud nad hříchem. Do tohoto místa šel Ježíš. Aby mohl posvětit Svůj lid Svou vlastní krví, trpěl vně tábora, anebo, jak to říká Boží slovo, „venku za branou“, neboť když Kristus zemřel, město zaujalo místo tábora. Abychom my mohli mít místo požehnání za oponou, On musel zaujmout naše místo soudu vně tábora. Odsouzení, které vyžadovaly naše hříchy, muselo být neseno dříve, než jsme my mohli být osvobozeni od hříchů, abychom žili k Božímu zalíbení a chvále.

Děláme dobře, když s velebícím srdcem zvažujeme tu udivující skutečnost, že Kristus byl v opuštění a ve tmě a zvolal ten slavnostně vážný výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Mysleme na to, co to znamená: On, ten Spravedlivý – jediný Spravedlivý – opuštěn Bohem. Nikdy předtím ani potom člověk nezemřel takovou smrtí. Kdy vůbec Bůh opustil spravedlivého? Otcové doufali v Hospodina a byli vysvobozováni (Žalm 22,5). Jiní strpěli krutý posměch a bičování, pouta a vězení. Jiní měli nedostatek, soužení, nepohodlí, ale ani jeden nebyl opuštěn. Uprostřed svých utrpení byli udržováni milostí, Duchem Božím byli posilňováni a byli povzbuzováni vědomou přítomností Pána. Světlo nebe a láska Otce naplňovaly jejich duše tak, že uprostřed svých utrpení měli jako mučedníci při opouštění světa v srdci radost a písně na rtech – ani jeden nebyl opuštěn. Zde však je Jeden, který je opuštěn, Jeden, jenž může říci Bohu: „Vzdálils se od spasení mého.“ Jeden, který volá k Bohu, ale musí říci: „A neslyšíš.“ Opuštěn Bohem, žádná pomoc v Bohu, žádná odpověď od Boha.

A proč byl opuštěn? Ten, jenž pronesl to volání, jako jediný může dát odpověď: „Ty zajisté jsi svatý, zůstávající vždycky uprostřed chval Izraele.“ Bůh je svatý: v tom je vznešená odpověď na opuštění na kříži; ne prostě, že člověk je zlý, ale že Bůh je svatý. Byl to Bůh, nikoli člověk, koho ten Spravedlivý měl před Svou svatou duší, když vešel do hrozného opuštění kříže. Je to velký Boží úmysl, přebývat uprostřed chválícího lidu – lidí, učiněných způsobilými dílem Krista, aby stáli před Boží tváří. Aby získal tento lid pro Boží radost, Kristus vešel do opuštění. Když Jeho duše byla učiněna obětí za hřích, to, co se líbí Hospodinu, se začalo v Jeho ruce dařit. Po všechny věky tu bude lid ke chvále slávy Jeho milosti, stojící uvnitř za oponou, protože jednou za celé věky, které přešly, vešel Ježíš do opuštění venku za táborem.

Tak přicházíme k praktickému napomenutí: „Proto vyjděme k němu ven za tábor, nesouce jeho pohanění.“ Zde si však musíme pozorně všimnout, že toto místo vně už není považováno za místo soudu od Boha, ale za místo pohanění od člověka. Nejsme vyzýváni, abychom vyšli ven pod Boží soud, ale jsme vyzváni, abychom vyšli ven pod pohanu od lidí, a to až do krajnosti. On trpěl jako svatá oběť pod Božím soudem; vytrval jako trpělivý mučedník pod pohanou od lidí. Nemůžeme s Ním sdílet utrpení z Boží ruky, ale je naší výsadou sdílet urážky, které přijal z rukou lidí. On vyšel ven z tábora, aby nesl náš soud; my vycházíme ven z tábora, abychom nesli Jeho pohanění.

To dává vzniknout otázce: Co přivedlo Krista do pohanění? Žalm 69,8-10 dává odpověď. Tam slyšíme Pána, jak říká: „Horlivost domu tvého snědla mne.“ Byl horlivý pro Boha uprostřed národa, který Boha nenáviděl, a jako výsledek s Ním bylo jednáno jako s „cizím“ a jako s „cizozemcem“. Jeho horlivost Ho přivedla na místo venku, na místo pohanění a hanby. Představoval Boha ve světě, který Boha nenáviděl. Jeho přítomnost mezi lidmi jim dávala příležitost k vyjádření jejich nenávisti. Vylévali si na Kristu svou nenávist vůči Bohu, jak to Pán říká: „Pro tebe snáším pohanění.“ A opět: „Hanění hanějících tě na mne připadla.“

Křesťan je povolán, aby přijal to místo, které člověk dal Kristu, a tak vyšel z náboženského systému, který se obrací k přirozenému člověku a který je v tomto oddílu nazván táborem. Tábor, jak jsme viděli, se skládal z lidu ve vnějším vztahu k Bohu, se zemským řádem kněží, kteří stáli mezi lidmi a Bohem. Měl světskou svatyni a stanovený rituál. To je krátce shrnuto v kapitole 9,1-10, kde je nám také řečeno, že tomu, kdo konal službu, nedával přístup k Bohu ani očištěné svědomí. A my můžeme dodat, že v tomto systému nebylo žádné pohanění.

Na rozdíl od židovského tábora se křesťanské společenství skládá z lidí, kteří nemají pouhý vnější vztah k Bohu skrze přirozené narození, ale mají živý vztah k Bohu skrze nové narození. Místo zvláštní třídy, postavené stranou jako kněží, jsou všichni věřící kněžími. Místo světské svatyně má křesťan nebe samo. Navíc křesťanství dává očištěné svědomí a přístup k Bohu. Místo aby se obracelo k přirozenému člověku, dává člověka v těle naprosto stranou, a proto nese Kristovo pohanění ve světě, který Ho zavrhl.

Když máme před očima tyto charakteristické rozdíly mezi židovským táborem a společenstvím křesťanů, můžeme snadno testovat velké náboženské systémy v křesťanstvu. Mají tyto národní a nekonformistické náboženské systémy charakteristické znaky tábora nebo křesťanství? Žel, že pravda nás beze vší pochyby nutí připustit, že jsou zformovány podle vzoru tábora. Mají své světské svatyně a mají svůj zvláštní řád lidsky ordinovaných kněží, stojících mezi lidem a Bohem. Navíc nemohou tyto systémy jako takové dát očištěné svědomí ani přístup k Bohu v nebi. Uznávají člověka v těle; obracejí se k člověku v těle; jsou zřízeny tak, aby přijímaly člověka v těle. A proto není v těchto systémech žádné pohanění.

Máme z toho soudit, že takové systémy jsou tábor? Přesně řečeno jím ne-jsou. V určitém smyslu jsou horší než tábor, poněvadž jsou pouhými napodobeninami, vytvořenými podle vzoru tábora, s určitými křesťanskými přídavky. Tábor byl ve svém původu zřízen Bohem a ve své zkaženosti byl Bohem dán stranou. Tyto velké systémy byly založeny lidmi, ačkoli připouštíme, že často velmi upřímnými a zbožnými lidmi, kteří jednali s nejlepšími úmysly. Z toho plyne, že jestliže židovští věřící byli napomenuti, aby vyšli ven za tábor, čím více je na věřících dnes, aby vyšli ven z toho, co je pouhým napodobením tábora.

Avšak v myšlení mnohých vzniká těžkost kvůli skutečnosti, že v těchto velkých náboženských systémech je velký počet skutečných křesťanů. Namítá se: Cožpak může být špatné zůstávat v systémech, v nichž je tolik pravých, oddaných křesťanů? V odpověď na tuto těžkost se můžeme zeptat: Máme být ovládáni tím, co dělají křesťané, anebo tím, co říká Bůh? Poslušnost vůči Božímu slovu je jistě první povinností každého věřícího. Jestliže druzí nemají světlo tohoto Slova anebo odvahu snášet pohanění a utrpení, které poslušnost přináší, máme proto zůstávat v postavení, které Boží slovo zavrhuje? Jistěže ne.

Dále, i když je pravda, že uprostřed vyznání bez života, které hlavně tvoří tyto velké systémy, jsou oddaní svatí Boží, vždy je třeba mít na paměti, že skutečnost, že tam takoví jsou, není způsobena systémem, ve kterém se snad nalézají, ale svrchovanou Boží milostí, která vždy působí pro blaho duší bez ohledu na systém. Takoví věřící nejsou produktem systému, ve kterém jsou, ani nedávají systému charakter. Kdosi jiný ukázal, že postavení takových věřících je pozoruhodně ilustrováno zbožným ostatkem uprostřed Tyatiry. Tato církev byla charakterizována Jezábel a jejími dětmi. Avšak v Tyatiře byli takoví, kteří nebyli dětmi Jezábel. Nebyli produktem toho zlého systému, ani mu nedávali charakter. Téměř se zdá, že takové je z velké míry postavení těch svatých, kteří zůstávají v těchto lidmi zřízených systémech. A i když ve vší lásce na to chceme ohledně takových brát veškerý ohled, přece tváří v tvář jasnému napomenutí, abychom vyšli ven z tábora, je jejich postavení vážné. Není na nás, abychom posuzovali pohnutky, které mnohé zdržují od toho, aby vyšli. Neznalost pravdy, nedostatek prosté víry, bázeň před lidmi, strach z následků, předsudky náboženské výchovy a spojení, nemluvíme-li o nižších pohnutkách, zadržují mnohé. Avšak možná nejsilnějším vlivem, který drží svaté v těchto systémech, je přirozený strach, který všichni máme z toho, že budeme v pohanění. Zaujmout místo mimo velké náboženské systémy křesťanstva ve společnosti se zavrženým Kristem a chudými a slabými a opovrhovanými tohoto světa s sebou nese pohanění. A tomu se každý vyhýbá.

Cožpak tu není žádná síla, která nám umožní překonat toto vyhýbání se pohanění? Jistěže je! A nespočívá v náklonnosti ke Kristu? Proto čteme: „Vyjděme k Němu.“ Tato slova mají zásadní význam, neboť nám udávají pozitivní důvod pro to, abychom opustili pořádek věcí, nesoucí charakter tábora. Vyjít ven z toho, co jsme poznali, že je zlé, je pouze negativní a žádný člověk nemůže žít z negativního. Vyjít ven za tábor k Němu skutečně zahrnuje oddělení od zlého, ale je to mnohem více – je to oddělení ke Kristu. Je to oddělení, které nám dává pozitivní předmět.

Navíc oddělení, které nemá za předmět Krista, by bylo sektářské. Znamenalo by prostě opuštění jednoho tábora a snahu vytvořit nějaký vylepšený tábor. To je ve skutečnosti pravdivá historie velkých, s vládnoucí církví nesouhlasících hnutí. Praví křesťané si uvědomili zlo a zkaženost toho, s čím byli spojeni, a uchopili některé důležité pravdy. Ihned zrušili své spojení a vytvořili stranu na protest proti zlu a pro držení nějaké pravdy. To však jen znamená vytvořit jiný tábor, ve kterém se v průběhu času ukáže podobné zlo, jako bylo v táboře, který původně opustili. Jakkoli vzácná může být ta pravda, ať to je pravda o příchodu Pána, pravda o přítomnosti a přebývání Ducha Svatého ve věřících nebo pravda o jednom těle, jestliže se oddělíme od náboženských systémů kolem sebe, prostě abychom drželi tyto velké pravdy, jenom vytváříme sekty. Na všech stranách vidíme, že se toto děje. Křesťané jsou pocvičováni ohledně svatosti, a ihned vytvoří ligu pro svatost. Uvědomí si skutečnost Ducha Svatého, a nutně musejí vytvořit letniční hnutí. Uvědomí si pravdu, že Pán přijde, a utvoří misii druhého příchodu. Chopí se pravdy o jednom těle, a aby drželi tuto velkou pravdu, dospějí k vytvoření sekty.

Je jedna cesta, a jenom jedna, na které můžeme udržovat oddělení od zlého a držet pravdu bez sektářství, a tou je vyjít „k Němu“. On je Hlava těla, a všechny náboženské systémy jsou výsledkem nedržení se Hlavy. Ve slovech Pána: „Kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje,“ (Lukáš 11,23) spočívá velký význam a bohaté naučení, stejně jako vážné varování. Když milovaný služebník Pána, J. N. Darby, psal o tomto verši, řekl: „Ne křesťané, ale Kristus se stal Božím středem. My můžeme shromažďovat křesťany, ale jestliže to v našem vlastním duchu není Kristus, kdo shromažďuje, znamená to rozptylování. Bůh nezná žádný střed jednoty kromě Pána Ježíše Krista. On sám je Předmět, a nic než Kristus nemůže být středem. Vše, co není shromažďování kolem tohoto středu, pro Něho a skrze Něho, je rozptylování. Může tu být shromažďování, ale jestliže to není „se Mnou“, je to rozptylování. My jsme svou přirozeností tak podstatně sektářští, že nad tím musíme bdít. Nemohu učinit Krista středem svých snah, jestliže On není středem mých myšlenek.“

Viděli jsme, že Pán zaslibuje, že bude s každým ze Svého lidu jednotlivě, ale není tu žádné zaslíbení, že dá Svou přítomností schválení systémům, v nichž se nalézají mnozí z Jeho lidu. Naopak, On je venku na místě pohanění. On je s námi individuálně, ale jsme my kolektivně s Ním? „Vyjděme“ v sobě zahrnuje společnost shromážděnou ke Kristu.

Verše 14-21: Neboť zde nemáme trvalé město, nýbrž hledáme to budoucí. Skrze něho přinášejme tedy Bohu stále oběť chvály, to jest ovoce rtů, které vyznávají jeho jméno. Na dobročinnost a na sdílení se nezapomínejte, neboť v takových obětech má Bůh zalíbení. Poslouchejte své vůdce a buďte poddaní; neboť oni bdí nad vašimi dušemi (jako ti, kteří mají vydávat počet), aby to činili s radostí a ne se vzdycháním; neboť to by vám nebylo užitečné. Modlete se za nás; neboť máme za to, že máme dobré svědomí, poněvadž toužíme ve všem chodit ctihodně. Prosím vás ale tím více, abyste to činili, abych vám byl tím rychleji navrácen. Bůh pokoje ale, který z mrtvých vyvedl našeho Pána Ježíše, toho velkého pastýře ovcí, v /moci/ krve věčné smlouvy, nechť vás zdokonalí v každém dobrém skutku, abyste konali jeho vůli, ve vás působě to, co před ním je libé, skrze Ježíše Krista, kterému buď sláva od věčnosti k věčnosti! Amen.

Když nás pisatel napomenul, abychom „vyšli k němu ven za tábor“, poukazuje na některá požehnání a výsady, z nichž se mohou těšit ti, kteří poslechnou toto napomenutí. Shledáme, že místo vně je místo, na kterém je možné požívat mnohé výsady, a mohou být uskutečňována mnohá naučení Písma s plností, která je nemožná pro ty, kdo zůstávají v pořádku věcí tábora. Tak se učíme, že ti, kteří se shromažďují ke Kristu na místě vně, jsou viděni jako nesoucí určité charakteristické znaky:

Epištola velmi krásně začíná Kristem ve slávě. Pak máme společnost věřících, která je vedena ke slávě. Nyní, když se Epištola blíží ke svému konci, se učíme, že to je Boží přání, aby ti, kteří jdou ke slávě, zaujali nyní na zemi místo venku s Kristem, a tak byli k Jeho slávě v čase, jako budou ve věčnosti.

Jak požehnaná je pravda, jak je ukázaná v Písmu, o společnosti lidí, kteří vyšli ke Kristu na místo vně, nesouce Jeho pohanění. Mají charakter poutníků. Jsou společností velebitelů, kde je pečováno o potřeby těla a bdí se nad dušemi; je v ní činěna modlitba a je zde pro Boží radost a pro slávu Krista. Jak málo jsme žel odpovídali tomuto obrazu. Avšak přes všechna svá pochybení jděme kupředu a snažme se obléci tyto charakterové rysy. Nespokojme se s ničím menším.

Verše 22-25: Prosím vás ale, bratři, sneste slovo napomenutí; neboť jsem vám psal krátkými slovy. Vězte, že náš bratr Timoteus je propuštěn, s kterým, když brzy přijde, vás uvidím. Pozdravte všechny své vůdce a všechny svaté. Zdraví vás ti z Itálie. Milost buď s vámi se všemi! Amen.

6. Nová smlouva