Výklad této Epištoly je od Hamiltona Smithe, který žil v Anglii v letech 1862 až 1943.
Jeho knihy jdou do hloubky a jsou založeny na Božím slovu. Zároveň se vyznačují jednoduchostí a jasností, takže užitek z předkládaných pravd mohou mít mladší i starší čtenáři.
Žádná kniha Bible – snad s výjimkou Janova evangelia – nepopisuje slávy Pána Ježíše v Jeho božství a v Jeho lidství tak podrobně jako právě Epištola Židům. A přece je tato Epištola zároveň obtížnou knihou, která obsahuje místa často chybně chápaná. Těžkosti mizí, když dotyčná biblická místa uvažujeme v jejich přesném znění a v souvislosti. V tom dává předkládaný výklad cennou pomoc.
Máme důvěru v to, že Pán požehná každému, kdo tuto úvahu bude číst s přáním, více se dovědět z Božího slova o slávách Pána Ježíše.
(dle předmluvy k německému vydání)
Česká verze byla vyhotovena na podkladě anglického originálu s přihlédnutím k dvěma jiným překladům. Úprava knihy se shoduje s německým vydáním a také znění uvažovaných veršů je většinou přeloženo odtud s přihlédnutím ke kralickému a za pomoci dalších překladů. Na čtenáři je, aby tam, kde toho cítí potřebu, si sám ověřil správnost.
Epištola Hebreům (tak zní její název v původním textu – p. p.) je adresována Židům, kteří uvěřili v Pána Ježíše. Obsah Epištoly jasně ukazuje, že byla napsána, aby utvrdila věřící v pravdě křesťanství se všemi jeho výsadami a požehnáními, a tak aby je vysvobodila ze židovského systému, s nímž byli spojeni přirozeným rodem.
Abychom porozuměli významu učení Epištoly, musíme mít na paměti charakter tohoto náboženského systému, s nímž byl židovský ostatek spojen. Bylo to národní náboženství, dané těm, kteří svým přirozeným rodem byli potomky Abrahama. Nijak nenastolovalo otázku nového narození. Bylo cele pro zem; mlčelo, pokud šlo o nebe. Regulovalo chození člověka ve vztahu k Bohu a ke svým bližním, a zaslibovalo zemský život se zemskými požehnáními těm, kdo chodili podle jeho nařízení.
Toto náboženství mělo za svůj střed pro shromažďování viditelný chrám – nejpřepychovější budovu, kterou kdy člověk postavil – s hmotnými oltáři, na kterých byly obětovány hmotné oběti zvláštní třídou sloužících kněží, kteří vedli vnější velebení Boha, doprovázené podrobně rozpracovanými ceremoniemi podle předepsaného rituálu.
Bylo určeno přirozenému člověku, aby se ukázalo, zda v člověku v těle je něco, co může dát odpověď na Boží dobrotivost, když mu je dáno náboženství, které řídí každý detail lidského života od narození až do stáří, aby zajistilo jeho pozemské blaho, jeho dobré poměry a štěstí.
Ve výsledku sloužilo toto obrácení se na přirozeného člověka jen k tomu, aby ukázalo, že v neznovuzrozeném člověku není nic, co by odpovídalo Bohu. Tak se stalo, že tento židovský systém, který ve svém počátku byl ustanoven Bohem, se skrze člověka ve své historii zkazil. Vrchol špatnosti pod tímto systémem bylo zavržení a zabití Mesiáše.
Když Židé takto naplnili pohár své nepravosti, stali se zralými pro soud. Kdyby svatý Bůh déle snášel systém, který se v rukou lidí zkazil až k vraždě Božího Syna, znamenalo by to poskvrnění Jeho spravedlnosti a přehlížení hříchů člověka. Proto je dovoleno soudu, aby započal svůj běh, a v daný čas bylo město zničeno a národ rozptýlen.
V zákonu byl však skryt ještě jiný úmysl. Nejenže reguloval život člověka tím, že mu ukazoval jeho povinnost vůči Bohu a vůči bližnímu, ale celý systém byl stínem budoucích dobrých věcí. Jeho stánek byl obrazem věcí v nebi; jeho kněžství mluvilo o kněžském díle Krista; jeho oběti ukazovaly na tu velkou oběť Krista.
Když přišel Kristus – slavná podstata všech těch stínů – židovský systém naplnil svůj účel jako obraz budoucích věcí. Je proto dán stranou za prvé proto, že člověk ho zkazil, a za druhé proto, že Kristus je jeho naplněním.
Dále musíme mít na paměti, že zatím co se tento systém obracel na člověka v těle a velké množství lidu ponechával jen ve vnějším a formálním vztahu k Bohu, přece v tomto systému byli takoví, kteří skrze víru byli jasně v pravém vztahu k Bohu, a když Kristus přišel, uznali Ho jako Mesiáše. Tvoří ale jen ostatek národa, a v této Epištole jsou uznáváni a ona se na ně obrací jako na ty, kteří byli ve vztahu k Bohu už předtím, než bylo uvedeno křesťanství.
K tomuto zbožnému ostatku se Epištola obrací, aby jej uvedla do nových a nebeských vztahů křesťanství tím, že ho odděluje od pozemského židovského náboženství.
Jestliže tedy kvůli špatnosti lidí a kvůli příchodu Krista byl židovský systém dán stranou, je otevřena cesta pro uvedení křesťanství. Tak jako vždy, jestliže Bůh dává stranou to staré, je to proto, aby uvedl něco lepšího. Když dává stranou starý systém, Bůh si zachovává věřící ostatek ze Židů tím, že jej přivádí do křesťanského okruhu. Židovský ostatek bude mít přirozeně silná pouta k náboženství svých otců. Pouta přirozenosti, láska k zemi, pozemská očekávání a předsudky výchovy, to vše bude směřovat k tomu, aby je vázalo k systému, který Bůh dal stranou. Pro ně tedy bude zvlášť nesnadné vstoupit do nebeského charakteru křesťanství. Kromě toho, protože chrám stále ještě stál a áronští kněží stále ještě obětovali viditelné oběti, bylo tu stálé nebezpečí, že ti, kteří se přiznali ke křesťanství, se obrátí zpět k židovství.
Aby působil proti této tendenci a aby utvrdil naše duše v křesťanství, Duch Boží nám v této Epištole ukazuje:
Tím se stává jasným, jak ustavičně a požehnaně je v této Epištole před námi udržováno nebe. Je to skutečně Epištola otevřených nebes. Toto představení nebeského charakteru křesťanství dává Epištole zvláštní cenu ve dnech, kdy křesťanstvo ztratilo pravý charakter křesťanství a snížilo je na světský systém pro zlepšování člověka.
Kromě toho, když Duch Boží ukazuje tyto velké a nebeské pravdy našim duším, je nám dáno vidět, jak tyto pravdy přesahují a dávají stranou vše, co předcházelo. Kristovy slávy převyšují každou stvořenou bytost, ať proroky nebo anděly. Kristovo kněžství dává stranou áronské kněžství, Kristova oběť ty mnohé oběti pod zákonem. Bezprostřední přístup k Bohu dává stranou chrám a jeho oponu, cesta víry celý systém viditelných věcí. Místo venku dává stranou „tábor“ s jeho zemským náboženstvím.
Dále si všimneme, že v této Epištole není představena Církev jako taková. Jen jednou je o ní zmínka, a to jen jako o jedné z dalších věcí, ke kterým jsme přišli. (Zmínka v Židům 2,12 je citace ze Žalmu 22.) Před našimi dušemi přechází velikost Krista a křesťanství v protikladu k židovství. Jsme vedeni k tomu, abychom viděli, že v křesťanství leží vše v oblasti víry mimo věci vidění a smyslového chápání. Kristus ve slávě, Jeho kněžství, Jeho oběť, blížení se k Bohu, cesta víry, nebeský běh a věci, ke kterým jsme přišli – to vše může být viděno a poznáváno jen vírou. Vliv křesťanství může být skutečně vidět v životě a charakteru a může dokonce přinést výsledky v životě neobrácených lidí. Ale vše, co vlastně náleží ke křesťanství, co přináší výsledky v životě, je neviditelné, v protikladu k židovství s jeho působením na vidění a smysly. Kromě toho když přicházíme k nebeským věcem a k věcem víry, přicházíme k věcem, které jsou před Bohem, a k věcem, které jsou stálé. Jsme obklopeni věcmi, které pomíjejí, které se mění, věcmi, které jsou otřásány. V křesťanství jsme přivedeni k tomu, co nikdy nepomine, nikdy se nezmění a nikdy nebude otřeseno. Kristus zůstává, Kristus je tentýž a vše, co je založeno na Kristu a Jeho věčném vykoupení, je stálé a nikdy tím nebude pohnuto.
Praktickým účinkem učení Epištoly musí být to, že nás oddělí od každé formy zemského náboženství, ať to je židovství nebo zkažené křesťanstvo, utvořené podle vzoru židovství. Kromě toho, jestliže nás pravda staví na zemi na místo vně, dává nám místo uvnitř za oponou v nebi samém a činí nás cizinci a poutníky ve světě, jímž procházíme.
(Židům 1 a 2)
Poněvadž není zmíněno jméno pisatele, můžeme soudit, že pro nás není důležité vědět, kdo Epištolu napsal. To, že se apoštol Petr zmiňuje o epištole, psané Pavlem Židům, již počítá mezi „jiná písma“, navozuje myšlenku, že pisatelem je apoštol Pavel (2. Petra 3,15.16).
Zvláštní charakter Epištoly může být dostatečným vysvětlením pro vynechání pisatelova jména, neboť mezi jinými záměry byla Epištola napsána proto, aby ukázala, že Bůh už nemluví skrze lidi, ale v obdivuhodné milosti On sám v Osobě Syna navázal přímý kontakt s lidmi. Kromě toho je v Epištole Kristus sám představen jako Apoštol, skrze kterého Bůh mluvil k člověku, a proto staví do stínu všechny ostatní, kteří jsou v podřízeném smyslu apoštoly.
Velkým cílem Epištoly je uvést věřící do nebeského charakteru křesťanství a vysvobodit je ze zemského náboženství vnějších forem. V křesťanství závisí vše – sláva, kterou přináší Bohu, a požehnání, která zajišťuje pro věřící – na Osobě a díle Krista. Velmi vhodně tedy Epištola začíná představením sláv Jeho Osoby. Božská sláva Krista jako Syna je ukázána v 1. kapitole; autorita Jeho slova v kapitole 2,1-4 a sláva Jeho lidství ve verších 2,5-18.
(Židům1)
Verše 1-3: Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval kdysi Bůh otcům skrze proroky, na konci těchto dnů k nám mluvil v Synu, kterého ustanovil dědicem všech věcí, skrze něhož také světy učinil; který, jsa odlesk jeho slávy a otisk jeho podstaty a všechny věci nesa slovem své moci, když skrze sebe samého způsobil očištění hříchů, posadil se na pravici majestátu na výsosti.
V minulosti mluvil Bůh k otcům Izraele častokrát a různými způsoby. Bůh mluvil skrze Mojžíše, když v zákonu vyhlásil Své požadavky na člověka. Jindy Bůh mluvil se svým lidem v cestách Své prozřetelnosti skrze anděly. Později Bůh mluvil skrze proroky, aby vzpurný lid volal zpět k Sobě samému. Proroci jsou zvláště zmíněni jako ti, kteří předcházeli příchod Syna.
Syn přišel „na konci těchto dnů“ – na závěr dnů proroků. Boží svědectví, vydávané člověku v minulých dnech, pokračovalo v Osobě Syna. Proroci mluvili jako nástroje, užité Duchem Božím. Když přišel Syn, byl to Bůh sám, kdo mluvil. V Osobě Syna se Bůh přiblížil k lidem a člověk se mohl blížit k Bohu bez zprostředkování proroka nebo kněze.
Důležitost toho, co je mluveno, velkou mírou závisí na velikosti a slávě osoby, která mluví. Bůh k nám mluvil v té nejslavnější Osobě – ve věčném Synu. Abychom poznali velikost Mluvícího, a tím také důležitost toho, co je mluveno, předkládá nám Duch Boží sedmeronásobný pohled na slávu Syna.
Když Duch Boží vyhlásil slávy Syna v Jeho průchodu časem a v Jeho přítomném postavení po Boží pravici, pokračuje, aby nám ukázal vynikající výtečnosti Jména, které Kristus zdědil, když byl zjeven v těle. V Písmu jméno vyjadřuje váženost nebo věhlas, které někoho odlišují od druhých. Je citováno sedm míst ze Starého zákona, aby bylo ukázáno, že Kristus má výtečnější Jméno než kterákoli stvořená bytost nebo věc.
Verše 4 a 5: Tím mnohem lepší se stav než andělé, čím výtečnější jméno před nimi zdědil. Neboť kterému z andělů kdy řekl: „Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe“? A opět: „Já mu budu otcem a on mi bude synem“?
Aby bylo dále ukázáno, že Kristova sláva převyšuje slávu andělů, je citováno druhé místo Písma, 2. Samuelova 7,14, které nám říká, že Kristus nejen byl ve vztahu Syna Božího, ale že na Své cestě tímto světem vždy prožíval charakteristické výsady toho vztahu, jak je napsáno: „Já budu jemu Otcem, a on mi bude Synem.“
Verš 6: Když ale opět uvodí prvorozeného na okrsek země, praví: „A nechť se mu klanějí všichni andělé Boží.“
Ještě další místo Písma je citováno, aby ukázalo, že místo, které Syn zaujímá, je daleko nad místem andělů, neboť ve vztahu k Jeho příchodu na svět, je o Něm řečeno: „A nechť se mu klanějí všichni andělé Boží.“ (Žalm 97,7) Nejenže byl předmětem ctícího velebení v nebi, ale při příchodu na svět, ať v minulém ponížení nebo v budoucí slávě tisíciletého království, je předmětem klanění andělských zástupů. Toto klanění ukazuje na Jeho slávu, neboť kdyby nebyl božská Osoba, takové klanění by vůbec nebylo na místě.
Verše 7 a 8: A ve vztahu k andělům sice říká: „Který činí anděly své větry a služebníky své plamen ohně“; ale ve vztahu k Synu: „Tvůj trůn, ó Bože, je na věky věků a žezlo pravosti je žezlem tvého království;
Verš 9: … miloval jsi spravedlnost a nenáviděl bezzákonnost; proto tě, Bože, tvůj Bůh pomazal olejem veselí nad tvé společníky.“
Verše 10 a 11: A: „Ty, Pane, na počátku založil jsi zemi, a díla rukou tvých jsou nebesa. Ona pominou, ty pak zůstáváš; a ona všecka jako roucho zestárnou,
Verš 12: …a jako plášť je svineš a budou proměněna. Ale ty jsi tentýž, a tvá léta nepominou.“
Verš 13: Ke kterému z andělů ale kdy řekl: „Posaď se na mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou?“
Verš 14: Zdali nejsou všichni služební duchové, vysílaní k službě kvůli těm, kdo mají zdědit záchranu?
Takto jestliže se Syn stává tělem, Jeho sláva je pečlivě střežena. Výtečnost Jeho Jména je viděna v této galaxii sláv. Jeho sláva je větší než andělů; Jeho trůn je nad každý trůn. Stvoření může pominout, ale On zůstane. Čas přestane, ale Jeho léta nepřestanou. Jeho nepřátelé jsou učiněni podnoží Jeho nohou; a On sedí po Boží pravici, aby nařizoval, zatím co ostatní slouží. Jestliže On přichází na svět, všechna stvoření ve vesmíru Mu ustupují.
(Židům 2,1-4)
Verše 1 a 2: Proto máme tím více dbát toho, co jsme slyšeli, abychom snad nesklouzli pryč. Neboť když skrze anděly mluvené slovo bylo pevné a každé přestoupení a každá neposlušnost obdržely spravedlivou odplatu,
První kapitola vyhlásila slávu Syna, když přišel na svět. Když posluchači poznali vynikající slávu Mluvícího, sluší se na ně, aby velmi vážně dbali na to, co bylo řečeno. Vyznat, že slyší, a potom nedbat na to velké spasení, ohlášené Pánem, tím, že se vrátí k židovství, by bylo osudné. Osidlo bylo nejen v tom, že nechají vyklouznout věci, které slyšeli, ale mnohem větší nebezpečí pro vyznavače samé je, že vyklouznou z křesťanské půdy tím, že se vrátí k židovství. To by bylo odpadnutí.
V celé Epištole se pisatel obrací na Židy, kteří vyznali křesťanství, a mezi ně zahrnuje i sebe. V první kapitole říká, že „Bůh k nám mluvil“. Zde říká: „Proto /my/ máme tím více dbát.“ Jiní poukázali na to, že v této Epištole není oslovena Církev jako taková, ale spíše věřící individuálně. Je na ně pohlíženo jako na ty, kteří učinili vyznání, o kterém se předpokládá, že je pravé, pokud by se odvrácením zpět od Krista neprokázalo, že je jen vnější.
Bůh podepřel autoritu slova sděleného anděly tím, že s každým přestoupením a neposlušností tohoto slova spojil spravedlivé potrestání. Čím více Bůh potvrdí autoritu Synova slova. Jestliže nebylo úniku před důsledky neposlušnosti zákona daného nařízením skrze anděly, tím méně bude možné uniknout pro někoho, kdo se dle jména přiznal ke křesťanství a jedná se slovem Krista s lhostejností, vzdává se ho a vrací se k židovství.
Verše 3 a 4: …jak my unikneme, jestliže zanedbáváme tak velkou záchranu, která měla začátek svého zvěstování skrze Pána a nám byla potvrzena od těch, kteří to slyšeli, přičemž Bůh kromě toho spolu svědčil jak znameními, tak divy a různými projevy moci a rozdíleními Ducha svatého podle své vůle?
V přesném výkladu není záchrana, o které pisatel mluví, evangelium Boží milosti, jak je dnes zvěstováno. Ani vlastně nejde o lhostejnost hříšníka vůči evangeliu. Ale použití v tomto smyslu jistě může být učiněno, neboť zůstává vždy pravdou, že nemůže být úniku pro toho, kdo s konečnou platností nedbá na evangelium. Zde to je záchrana, která byla kázána skrze Pána Židům, jíž byla otevřena cesta úniku pro věřící ostatek ze soudu, který měl přijít na národ. Tato záchrana byla později kázána Petrem a druhými apoštoly v prvních kapitolách Skutků, když říkali: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ (Sk. 2,40) Tomuto svědectví bylo vydáváno svědectví Bohem „jak znameními, tak divy“ a „různými projevy moci“. Toto evangelium království bude opět kázáno poté, co bude Církev vzata.
Porušení zákona bylo vážné. Odvrátit se, je-li kázána milost, je horší. Ale ze všeho nejvážnější je, vyzná-li někdo, že věří slovu, a potom s ním jedná s opovržením, když se ho vzdá a obrátí se k židovství nebo k nějakému jinému náboženství. To je odpadnutí; a pro odpadlého nedává Písmo žádnou naději.
(Židům 2,5-18)
Když pisatel vyhlásil autoritu Synova slova a varoval nás před nedbáním na Jeho slovo, pokračuje a dále nám ukazuje slávy Krista. Už nám ukázal Jeho slávy jako Božího Syna ve věčnosti a jako zjeveného v těle. Nyní máme poznat Jeho slávy jako Syna člověka.
Verš 5: Neboť nepoddal andělům budoucí okrsek země /budoucí svět/, o kterém mluvíme.
Jeho sláva jako Syna člověka bude rozvinuta v budoucím světě, ačkoli víra už nyní může vidět Ježíše, korunovaného ctí a slávou.
Zdá se, že „budoucí svět“ („okrsek země“) sotva může být nebe. O nebi nemůžeme mluvit jako o „budoucím“. My ještě máme přijít do nebe, ale ono existuje a vždy existovalo. Písmo mluví o třech světech: o světu před potopou, o kterém píše Petr: nazývá ho „první /tehdejší/ svět“; o přítomném světu: „ta pak nebesa, která nyní jsou, i země“ (2. Petra 3,6.7); a v tomto oddílu máme „budoucí okrsek země“ („budoucí svět“).
„Budoucí svět“ se vztahuje k zemi v miléniu a uvede pořádek požehnání, který ještě neexistuje. Tento nový svět požehnání bude v poddanosti Synu člověka, a tak jevištěm pro ukázání Jeho slávy. V určitém smyslu je přítomný svět postaven v poddanosti andělům, kteří jsou v Boží ruce užíváni k vykonávání Jeho vlády v prozřetelnosti k ochraně dědiců spasení, když jsou na cestě ke slávě. V budoucím světě udělají andělé místo vládě Syna člověka.
Verše 6 až 9: Kdosi ale někde vysvědčil a řekl: „Co jest člověk, že na něj pamatuješ, aneb syn člověka, že na něj patříš? Trochu jsi ho ponížil pod anděly, slávou a ctí korunoval jsi ho, a ustanovils jej na dílem svých rukou. Všecko jsi poddal pod jeho nohy.“ Poddav pak jemu všecko, ničeho nezanechal, co by mu nebylo poddáno. Nyní ale ještě nevidíme všechno jemu poddané. Vidíme ale Ježíše, který byl trochu pro utrpení smrti ponížen pod anděly, slávou a ctí korunovaného – tak, aby skrze Boží milost za všechno okusil smrti.
Aby ozřejmil tuto velkou Kristovu slávu, pisatel cituje z 8. Žalmu, kde se David ptá: „Co jest člověk, že jsi naň pamětliv?“ (5. verš) Otázka ukazuje malost člověka, odpověď velikost Krista, Syna člověka. Když David pozoruje měsíc a hvězdy, cítí svou vlastní nevýznamnost ve srovnání s jejich nesmírností a volá: „Co jest člověk?“ Když hledí na padlého člověka, tu ten je skutečně velmi malý. Když hledí na člověka podle Božích rad, jak je ukázán v Kristu, Synu člověka, tu On je velmi velký. Veden Duchem Božím, pisatel Epištoly Židům vidí Krista v Synu člověka z 8. Žalmu a může říci: „Vidíme Ježíše.“
David říká: „Všecko jsi podložil pod nohy jeho.“ (7. verš) Duch Boží nám říká, že to je Ježíš, vládnoucí v budoucím světě, a že ono „všecko“ zahrnuje nejen věci na zemi, ale celý stvořený vesmír a každou stvořenou bytost, neboť „ničeho nezanechal, co by mu nebylo poddáno“.
David říká: „Učinil jsi ho málo menšího andělů.“ (6. verš) Duch Boží říká, že Ježíš „byl trochu pro utrpení smrti ponížen pod anděly“. Ve světě, kde byl Bůh zneuctěn, Syn člověka dokonale oslavil Boha a ukázal Jeho svatý charakter tím, že vytrpěl smrt. Člověk okouší smrt jako výsledek hříchu. Syn člověka okusil smrti z Boží milosti. Okusil smrti za všechno (nebo: za každého), aby milost mohla plynout ke všem.
David říká: „Slávou a ctí korunoval jsi jej.“ (6. verš) Duch Boží vede víru, aby řekla: To je Ježíš a: „Vidíme“ Ho „slávou a ctí korunovaného“. V Boží radě bylo, aby v Osobě Krista byl člověk Pánem všeho. Učinitel a Udržovatel všeho, když se stal člověkem, bude Středem a Hlavou rozsáhlého vesmíru. To je sláva, která zastiňuje slávu andělů. Žádný anděl nikdy neměl, ani nebude mít místo univerzální vlády.
Tak před námi přecházejí minulé, přítomné a budoucí slávy Syna člověka. V minulosti okusil smrt za všechny věci; v přítomnosti je korunován slávou a ctí; v budoucnosti bude do poddanosti Jemu přiveden celý vesmír.
Verš 10: Slušelo se jemu, kvůli kterému jsou všechny věci a skrze kterého jsou všechny věci, když přivedl mnohé syny ke slávě, aby původce jejich záchrany učinil skrze utrpení dokonalým.
Verše 5 až 9 rozvinuly slávy Krista ve spojení s budoucím světem. Od 10. verše až do konce kapitoly poznáváme další slávu Krista ve spojení s mnoha syny, kteří mají být přivedeni do slávy.
Citát ze 45. Žalmu nám už v 1. kapitole pověděl, že Božím úmyslem je, aby Kristus měl společníky, kteří budou sdílet Jeho budoucí slávu. Ve zbývající části této kapitoly se o těchto společnících mluví jako o Božích „synech“ a „bratrech“ Krista. V dalším se dovídáme vše, čím Kristus prošel, aby osvobodil Své bratry od smrti, ďábla a hříchů, stejně jako o Jeho přítomné službě, aby je podpíral a udržoval, když je vede ke slávě.
Jestliže však má být mnoho synů přivedeno ke slávě, musí to být způsobem, který se náleží Božímu svatému charakteru. A tak čteme: „Slušelo se jemu“ – Bohu – „kvůli kterému jsou všechny věci a skrze kterého jsou všechny věci“, aby Kristus nejen okusil smrti, ale proto, aby byl Vůdcem Svého lidu, aby vstoupil do jejich okolností a utrpení, a skrze tato utrpení byl učiněn dokonalým. Vždy dokonalý ve Své Osobě, byl dokonale uzpůsoben, aby plnil postavení Vůdce Svého lidu skrze poušť se všemi jejími utrpeními. Tak se stal „Původcem /Vůdcem/ jejich záchrany“. Je mocen zachránit je z každého nebezpečí na jejich cestě ke slávě.
Verš 11: Neboť jak ten, který posvěcuje, tak také ti, kteří jsou posvěcováni, jsou všichni z jednoho; pro kterou příčinu se nestydí nazývat je bratry, když říká:
Od 11. verše dále poznáváme požehnané výsledky, které k věřícím plynou skrze Krista, který vstoupil do jejich postavení, nesl následky toho postavení, a v něm poctil Boží slávu.
Předně Posvěcující (Kristus) a posvěcovaní (věřící) jsou viděni jako všichni z jednoho. Tento obdivuhodný výraz se zdá ukazovat, že Kristus, když přišel do našeho postavení a nesl důsledky, nás tak skutečně přivedl do Svého postavení před Bohem jako člověka, že On a ti Jeho – Posvěcující a posvěcovaní – jsou viděni jako tvořící před Bohem jednu společnost. Je však dobré poznamenat, že Boží slovo nikdy o Ježíšovi a o lidech neříká, že jsou všichni jedno, ale že „jak ten, který posvěcuje, tak také ti, kteří jsou posvěcováni, jsou všichni z jednoho“. Z tohoto důvodu, kvůli postavení, do kterého je přivedl Svým posvěcujícím dílem, se nestydí nazývat je „bratry“.
Věřící jsou posvěceni; jako posvěcení, jsou přivedeni do téhož postavení před Bohem jako Kristus – všichni jsou z jednoho. A protože všichni jsou z jednoho, On se nestydí nazývat je bratry. Z Evangelií víme, že teprve když byl Kristus vzkříšen, nazval Své učedníky „bratry“ (Jan 20,17). Pán sám vždy chodil ve vztahu k Bohu jako ke Svému Otci. Ani jednou na Jeho cestě Jej neslyšíme obracet se na Boha jako na „Mého Boha“; vždy to je „Můj Otec“. Jen na kříži, když byl učiněn hříchem, říká: „Bože můj.“ My však jsme přivedeni do tohoto vztahu ne Jeho vtělením, ale vykoupením. Proto teprve když byl vzkříšen, Pán může říci: „Vstupuji k Otci svému a k Otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu.“ A ihned mluví o Svých učednících jako o „Mých bratřích“.
Verše 12 a 13: „Oznámím jméno tvé bratřím svým, uprostřed shromáždění prozpěvovati /chválu/ budu tobě.“ A opět: „Já budu v něm doufati.“ A opět: „Aj já a dítky, které dal mi Bůh.“
Tři citace ze Starého zákona jsou podány, aby ukázaly, jak požehnaným způsobem je Posvěcující ztotožněn s posvěcovanými – se Svými bratřími. Předně v Žalmu 22,23 Pán ve vzkříšení prohlašuje: „Zvěstovati budu /Oznámím/ jméno tvé bratřím svým, uprostřed shromáždění prozpěvovati /chválu/ budu tobě.“ Zde se Pán sám spojuje se Svými bratřími: z Boží strany, aby oznámil Otcovo jméno, na naší straně, aby uprostřed Svého lidu vedl chválení Otce. To, co bylo předpověděno v 22. Žalmu, je vyjádřeno v Janu 20 a vyloženo ve 2. kapitole Epištoly Židům.
Za druhé čteme v Izaiáši 8,17 (podle Septuaginty): „Já budu v něm doufati.“ Když zaujal postavení jako člověk, Pán se spojil s těmi Svými v tom jediném správném životě, jaký člověk má žít – v životě závislosti na Bohu.
Za třetí v Izaiáši 8,18 čteme: „Aj já a dítky, které dal mi Bůh.“ Zde opět vidíme ztotožnění se Krista se znamenitými země – ne se syny lidskými – ale s dětmi, které Mu dal Bůh.
Verše 14 a 15: Protože děti mají účast na krvi a těle, i on podobně se jich stal účastným, aby skrze smrt zničil /zbavil moci/ toho, kdo má moc smrti, to jest ďábla, a osvobodil všechny ty, kteří byli strachem ze smrti po celý život poddáni otroctví.
Verše 12 a 13 ukázaly, jak požehnaně nás Kristus učinil zajedno se Sebou ve Svém postavení před Bohem. Nyní se máme naučit další pravdě, že On se sám s námi učinil zajedno v našem postavení slabosti a smrti před Bohem. Jestliže děti jsou účastny těla a krve, On podobně se účastnil téhož. Jestliže ony jsou pod vládou smrti a ďábla, On, když přijal tělo a krev, mohl vejít do smrti, aby anuloval ďábla, který měl moc smrti, a vysvobodil ty, kteří skrze strach ze smrti byli po celý svůj život poddáni otroctví. Ďábel ví, že mzda hříchu je smrt a neváhá užít tuto vážnou pravdu k držení hříšníka po celý jeho život ve strachu ze smrti a jejích důsledků. Pán, na něhož smrt nemá žádný nárok, vchází do smrti a nese trest smrti, který spočíval na nás, a tak olupuje ďábla o jeho moc děsit věřícího smrtí. My můžeme skutečně projít smrtí ne jako trestem za hřích, vedoucím k soudu, ale jen jako bránou vedoucí ven ze všech utrpení do plnosti požehnání.
Verše 16-18: Neboť se zajisté neujímá andělů, nýbrž ujímá se semene Abrahamova. Proto musel být ve všem připodobněn bratřím, aby se ve věcech s Bohem stal milosrdným a věrným nejvyšším knězem, aby učinil smíření za hříchy lidu; neboť v čem sám trpěl, když byl pokoušen, může pomoci těm, kteří jsou pokoušeni.
Pán nepřišel proto, aby pomohl andělům, ale aby se ujal věci Abrahamova semene. Aby to mohl udělat, musel být ve všech věcech učiněn podobný Svým bratřím. Tak plně vchází do jejich postavení, i když ne do jejich stavu. Zde se poprvé v této Epištole dozvídáme o Jeho milostivém díle pro nás jako milosrdného a věrného Nejvyššího kněze. Aby mohl vykonat tuto nutnou službu, musel Svým životem ponížení a zkoušek vstoupit do všech našich těžkostí a pokušení. Potom, když tento dokonalý život byl skončen, vešel do smrti, aby učinil smíření za naše hříchy, aby mohly být odpuštěny. Když bylo to velké dílo dokonáno, je mocen ze Svého místa ve slávě vykonávat Svou kněžskou milost a v milosrdenství a věrnosti pomáhat těm, kteří jsou pokoušeni, protože On sám trpěl, když byl pokoušen.
Utrpení vzniká, když se neustoupí pokušení. Jestliže ustoupíme, tělo netrpí; naopak si hoví v pokušení, nalézá své potěšení ve věci, kterou jsme pokoušeni. V té chvíli prožívá radost z hříchu, ačkoli pro hřích nakonec bude muset trpět. Pán byl pokoušen, ale ukázala se jen Jeho dokonalost, ve které On nikdy ani na chvíli neustoupil pokušení. To mělo za následek utrpení. Raději trpěl hlad, než aby povolil ďáblovu pokušení. Když takto trpěl tváří v tvář pokušení, je schopen pomáhat Svému lidu a umožnit mu pevně stát, když přijde pokušení. S dokonale soucitným srdcem vstupuje do našich pokušení a pomáhá nám s milosrdenstvím a věrností. My příliš často můžeme ukazovat milosrdenství na úkor věrnosti, anebo jednat ve věrnosti na úkor milosrdenství. On v dokonalosti Své cesty může ukazovat milosrdenství, aniž by činil kompromisy ohledně věrnosti.
(Židům 3,1 – 4,16)
První dvě kapitoly nám ukazují slávy Kristovy Osoby, a tak nás připravují, abychom porozuměli požehnání Jeho služby jako našeho velkého Nejvyššího kněze. V tomto dalším oddílu Epištoly poznáváme předně sféru, ve které je vykonávána Kristova kněžská služba – Boží dům (Židům 3,1-6). Za druhé okolnosti pouště, které si vyžadují tuto kněžskou službu (Židům 3,7-19). Za třetí je nám mluveno o odpočinku, ke kterému ta poušť vede (Židům 4,1-11). Nakonec poznáváme milostivé prostředky, které Bůh připravil, aby nás v poušti ochránil (Židům 4,12-16).
(Židům 3,1-6)
Poslední část 2. kapitoly Epištoly Židům nám ukázala milostivou cestu, po které Pán šel, aby mohl projevovat Svůj kněžský soucit se Svým trpícím lidem. V počátečních verších této kapitoly je uveden Boží dům, aby ukázal sféru, ve které je vykonáváno Jeho kněžství.
Verš 1: Proto, svatí bratři, účastníci nebeského povolání, hleďte na apoštola a nejvyššího kněze našeho vyznání, Ježíše,
V úvodním verši oslovuje židovské věřící jako „svaté bratry“ a „účastníky nebeského povolání“. Jako Židé byli zvyklí na to, že byli nazýváni „bratry“ a byli účastníky zemského povolání. Jako křesťané jsou „svatí bratři“ a jako všichni ostatní křesťané jsou předměty „Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši“ (Filipským 3,14).
Když nám v 1. a 2. kapitole Epištoly Židům byly představeny Kristovy slávy, jsme nyní vyzýváni, abychom „hleděli na apoštola a nejvyššího kněze našeho vyznání, Ježíše“. Titul Apoštol je zvláště spojen s pravdou o Božím Synu, představenou v první kapitole, ve které je Syn viděn, jak přichází na zem a mluví k lidem od Boha. Titul Nejvyšší kněz je spojen s druhou kapitolou, ve které je Syn člověka představen jako vracející se ze země do nebe, aby sloužil před Bohem ve prospěch lidí. Pravým účelem vší služby není pouze zaměstnávat posluchače pravdou, kterou je slouženo, ale přivést je do styku s cílem vší služby – zanechat je „hledící“ na Ježíše.
Měli bychom poznamenat, že zde to je Ježíš, nikoli „Kristus Ježíš“. Každý Žid by uznal Mesiáše, ale jen křesťan by uznal, že Kristus přišel v Osobě Ježíše.
Verše 2-5: …který je věrný tomu, jenž jej ustanovil, jako to byl také Mojžíš v jeho celém domě. Neboť tento byl považován za větší slávy hoden než Mojžíš, tak jako větší slávu než dům má ten, kdo ho postavil /zhotovil/. Neboť každý dům je někým postaven; ten ale, kdo všechno postavil, je Bůh. A Mojžíš byl sice věrný v jeho celém domě jako služebník – ke svědectví o tom, co potom mělo být mluveno;
Duch Boží se zmiňuje o Mojžíšovi a o stánku na poušti, aby ukázal, že Mojžíš byl Kristem převýšen a že stánek byl jen svědectvím o věcech, které měly být zjeveny později. Mojžíš nikdy nebyl kněz; jeho služba měla spíše apoštolský charakter. Přicházel k lidu v Božím jménu; Aron, kněz, přicházel k Bohu za lid. Mojžíš vystavěl na poušti pod Božím vedením stánek. Ježíš, pravý Apoštol, je stavitel celého vesmíru, o kterém byl stánek svědectvím. Nadto jestliže Bůh přebývá v nebesích nebes, tu je také pravdou, že přebývá uprostřed Svého lidu, který dnes tvoří Jeho dům. Dům ve své přítomné duchovní formě je jednou z věcí, kterých byl hmotný stánek obrazem.
Verš 6: …ale jako Syn nad jeho domem, jehož dům jsme my, jestliže totiž smělost a chloubu naděje budeme pevně držet až do konce.
Mojžíš byl věrný v Božím domě na poušti jako služebník. Kristus je nad Božím domem – skládajícím se z Božího lidu – jako Syn. Tak uvedení Božího lidu jako tvořícího Boží dům ukazuje sféru, ve které Kristus vykonává Své kněžství. A proto o něco později čteme, že máme velkého Nejvyššího kněze nad Božím domem (Židům 10,21).
(Židům 3,7-19)
Zmínka o Mojžíšovi a stánku velmi přirozeně vede k cestě Božího lidu pouští. Jestliže stánek je předobraz Božího lidu, pak cesta Izraele po poušti je obrazem cesty Božího lidu tímto přítomným světem se všemi jeho nebezpečími. Tato cesta pouští se stává záležitostí, která vyžaduje kněžskou milost.
Kromě toho je nebezpečími, s nimiž se musíme setkávat, vystavena zkoušce skutečnost našeho vyznání. Tito Hebrejci veřejně vyznali křesťanství. U vyznání tu je vždy možnost, že není pravé, a proto jsou uváděna slůvka „jestliže“. Tak pisatel říká, že jsme Boží dům, „jestliže totiž smělost a chloubu naděje budeme pevně držet až do konce“ (v. 6). Není to nějaké varování před přílišnou důvěrou v Krista a věčné bezpečí, které pro věřícího vyzískal, neboť pravdivě bylo řečeno: „Neexistuje žádné ‚jestliže‘ ani pokud jde o Kristovo dílo, ani pokud jde o radostnou zvěst o Boží milosti. Tam je pro víru všechno bezpodmínečná milost.“ (W. K.) Varování předpokládá, že ti, kterým je adresováno, mají tuto jistotu a jsou varováni proto, aby se jí nevzdali. To, že pravý věřící vydrží, anebo spíše že Bůh jej přes jeho mnohá selhání bude pevně držet až do konce skrze Kristovu kněžskou milost, je jisté. Skutečnost u věřícího je prokázána jeho vytrváním až do konce. Poušť, která zkouší pravého věřícího, ukáže neupřímnost pouhého vyznavače.
Verše 7-11: Proto, jak praví Duch svatý: „Dnes, jestliže uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako v rozhořčení ve dni pokušení na poušti, kde mne vaši otcové pokoušeli tím, že mne zkoušeli, a viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se rozhněval na toto pokolení a řekl jsem: Vždycky bloudí srdcem; ale mé cesty nepoznali. Tak jsem přisáhl ve svém hněvu: Jestliže oni vejdou /nebo: Jistě nevejdou/ do mého odpočinutí!“
Abychom byli povzbuzeni k vytrvání, jsou nám citací ze Žalmu 95,7-11 připomenuta varování daná Duchem Božím Izraeli vzhledem k příchodu Krista na tento svět v slávě a moci, aby přivedl národ do odpočinutí. Dnes je den milosti a spasení s pohledem na sdílení Kristovy slávy v budoucím světě. V takový den požehnání jsou varováni, aby nejednali tak jako jejich otcové na poušti. Izrael vyznával, že opustili Egypt a následovali Hospodina na poušti, která byla bohatá na nebezpečí, a v níž jen důvěra v Boha je mohla zachovat až do konce. Po čtyřicet let viděli, jak Boží skutky moci a milosrdenství se staraly o jejich potřeby a chránily je před každým nebezpečím. A přece přes všechna znamení Boží přítomnosti Jej pokoušeli a zkoušeli, když říkali: „Jest-li Hospodin uprostřed nás, či není?“ (2. M. 17,7) Ukázali tak tvrdost srdce, nedotčeného Boží dobrotivostí. Tím, že hledali jen své žádosti a byli nevědomí o Božích cestách, jasně ukázali, že ať už měli jakékoli vyznání, neměli skutečnou důvěru v Boha. O takových Bůh řekl: „Nevejdou v odpočinutí mé.“ (Žalm 95,11)
Verše 12 a 13: Dejte pozor, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé srdce nevěry v odpadnutí od živého Boha, nýbrž povzbuzujte se navzájem každého dne, dokud se říká „dnes“, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen oklamáním hříchu.
V těchto verších jsou varování 95. Žalmu použita na vyznávající křesťany. Máme „dát pozor“, abychom se skrze zlé srdce nevěry neodvrátili od živého Boha a znovu se nesvěřili mrtvým formám, a tak neukázali, že ať už jsme vyznávali cokoli, duše nemá důvěru v Krista a milost, která skrze Jeho dokonané dílo zajišťuje věřícímu spasení a odpuštění. Avšak to, co je zde předmětem, je sotva přidávání židovských forem ke křesťanskému životu, jakkoli to je špatné, ale vzdání se Krista úplně a obrácení se zpět k židovství, což je odpadnutí.
Dále jsme nejen napomínáni, abychom dali pozor na sebe, ale „abychom se povzbuzovali navzájem“ každý den, dokud stále ještě je den milosti a spasení, abychom nebyli zatvrzeni oklamáním činění vlastní vůle. Zde to není oklamání tím, že se dopouštíme jednotlivých hříchů, jakkoli je to vážné, neboť jeden hřích vede k druhému. Pisatel mluví o principu hříchu, jímž je bezzákonnost (1. J. 3,4). Málo myslíme na to, jak svá srdce zatvrzujeme činěním vlastní vůle. Takto máme dát pozor na sebe a mít starost jeden o druhého. Láska by neměla být lhostejná k tomu, když bratr sklouzává činěním vlastní vůle.
Verše 14-19: Neboť jsme se stali společníky Krista, jestliže totiž počátek ujištění pevný podržíme až do konce, dokud se říká: „Dnes, jestliže uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako v tom rozhořčení.“ (Neboť kteří, když slyšeli, jej rozhořčili? Nebyli to ale všichni, kteří skrze Mojžíše vyšli z Egypta? Na které se ale hněval čtyřicet let? Ne na ty, kteří zhřešili, jejichž těla padla v poušti? Kterým ale přisáhl, že nemají vejít do jeho odpočinutí, když ne těm, kteří byli neposlušní? A vidíme, že nemohli vejít kvůli nevěře.)
Věřící jsou nejen Boží dům, jsou také společníci Krista. Ani zde to není tělo Krista a údy Jeho těla jako spojené s Hlavou skrze Ducha Svatého, kam nemůže přijít nic, co není pravdivé. Stále před sebou máme vyznání, o kterém se předpokládá, že je pravdivé, ale je možné, že tomu tak není. Proto je opět řečeno: „…jestliže totiž počátek ujištění pevný podržíme až do konce.“ To není ujištění, založené na něčem v nás, které by bylo jen samospravedlností. Jistota, na kterou je tu kladena taková váha, je založena na Pánu Ježíši, Jeho smírčí oběti a uznané účinnosti Jeho díla. Za takovou jistotu nejsme káráni; naopak jsme napomínáni, abychom ji pevně drželi.
Když se potom pisatel opět zmiňuje o Izraeli na poušti, klade tři zkoumající otázky, aby ukázal zatvrdilost, hřích a nevěru Izraele. Předně: Kdo byli ti, kdo Boha rozhořčili, když slyšeli Boží slovo, mluvící o budoucím odpočinutí? Byli to jen někteří z lidu? Žel, bylo to velké množství, „všichni, kteří vyšli z Egypta“. Za druhé: Na které se Bůh hněval po čtyřicet let? Byli to ti, kteří kvůli tvrdosti svého srdce zvolili své vlastní hříchy. Za třetí: Komu Bůh přisáhl, že nevejdou do Jeho odpočinutí? Byli to ti, kteří nevěřili. Tak se učíme, že kořenem jejich hříchu byla nevěra. Nevěra je ponechala vystavené jejich hříchům, a nevěra zatvrdila jejich srdce.
(Židům 4,1-11)
Cesta pouští dětí Izraele, o které pisatel mluví v kapitole 3,7-19, směřovala k odpočinutí v Kanánu. Do tohoto odpočinutí nemohli vstoupit ti, kteří vyšli z Egypta, kvůli tvrdosti svého srdce, kvůli svému hříchu a kvůli své nevěře (kap. 3,15.17.19).
Podobně jako Izrael za staré doby, procházejí věřící dnes pouští na své cestě k odpočinku v budoucí slávě. Tento odpočinek je velkým tématem prvních jedenácti veršů 4. kapitoly. Všimněme si toho, že pisatel mluví o Božím odpočinutí. Je nazváno „Jeho odpočinutím“ a v citátu ze Starého zákona „Mé odpočinutí“ (Židům 3,18; 4,1,3,5).
Toto odpočinutí – Boží odpočinutí – je cele budoucí. Není to přítomné odpočinutí svědomí, které věřícímu dává víra v Osobu a dílo Krista podle slov Pána: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ Ani to není odpočinutí srdce, které je každodenním podílem toho, kdo chodí v poslušnosti Krista a poddává se Jeho vůli, opět podle Jeho slov: „Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí duším svým.“ (Matouš 11,28.29) Ani to není dočasné odpočinutí unaveného dělníka, o kterém čteme v Evangeliích, když Pán řekl: „Pojďte vy sami obzvláštně na pusté místo, a odpočiňte maličko.“ To jsou slova, která znamenají, že opět musíme pracovat (Marek 6,31).
Bůh může odpočinout jen v tom, co uspokojuje Jeho lásku a svatost. Božího odpočinutí bude dosaženo, až Boží láska naplní všechny Své myšlenky pro ty, které miluje. Až bude vládnout spravedlnost, a trápení a vzdychání zmizí, Bůh „odpočine ve Své lásce“ (Sofoniáš 3,17 – přel.). „Svatost nemůže odpočinout tam, kde je hřích; láska nemůže odpočinout tam, kde je trápení.“ (J. N. D.)
Křesťan je vyvolán ven z tohoto světa neklidu, aby měl podíl na odpočinutí nebe. V přítomné době je na poušti – není ani ze světa, který opustil, ani v nebi, ke kterému jde. Víra má před sebou nebeské odpočinutí, ke kterému spějeme. Tam je Kristus, který pro nás toto odpočinutí zajistil, neboť o něco dále čteme, že vešel „v samo nebe, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás“ (Židům 9,24).
Verše 1 a 2: Bojme se nyní, aby snad, poněvadž je ponecháno zaslíbení vejít do jeho odpočinutí, se někdo z vás nejevil, že se opozdil! Neboť i nám bylo zvěstováno dobré poselství, jako i oněm; ale slovo zvěstování jim neprospělo, protože u těch, kteří je slyšeli, nebylo smíšeno s vírou.
Majíce toto vzácné zaslíbení, jsme varováni, abychom se nejevili jako nedosahující Božího odpočinutí. Pouhý vyznavač, který se vzdá svého křesťanského vyznání a vrátí se k židovství, se nejen bude jevit jako nedosahující, takový skutečně nedosáhne a zahyne na poušti. Ale pravý věřící se může jevit jako nedosahující, když se obrátí zpět ke světu a usadí se na zemi. Za staré doby Izrael slyšel dobrou zvěst o zemi oplývající mlékem a medem, ale žel, oni nebyli poslušni slova. (Srovnej Židům 3,18 s 5. Mojžíšovou 1,22-26.)
Křesťan má ještě slavnější zvěst o ještě větší blaženosti ve věčném odpočinku nebe. Pro víru jsou tyto budoucí slávy skutečností už nyní. Jestliže není Slovo spojeno s vírou, pak nemůže posluchačovi přinést užitek nyní, stejně jako nemohlo tehdy.
Verše 3 a 4: Neboť my, kteří jsme uvěřili, vcházíme do toho odpočinutí, jak řekl: „Tak jsem přisáhl ve svém hněvu: Jestliže vejdou do mého odpočinutí!“, ačkoli díla od založení světa byla skončena. Neboť někde promluvil o sedmém dni takto: „A Bůh odpočinul sedmého dne ode všech svých skutků.“
A ačkoli někteří za starých dnů nevěřili radostné zvěsti o odpočinutí v Kanánu, a ačkoli velké vyznávající množství dnes nevěří v radostnou zvěst o nebeském odpočinutí, blažená skutečnost, že Bůh má budoucí odpočinutí, zůstává a věřící mají vejít do onoho odpočinutí. Každý učiněný krok je přivádí blíže Božímu odpočinutí. Pouhý vyznavač bez osobní víry v Krista nutně padne v poušti. Boží přísaha: „Jestliže vejdou do Mého odpočinutí,“ (citát ze Žalmu 95,11 ve verzi ze Septuaginty) ve skutečnosti znamená: „Nevejdou do Mého odpočinutí.“
Pisatel se odvolává na stvoření, aby ukázal, že Bůh od začátku měl před sebou „odpočinutí“, a aby zjevil charakter Božího odpočinutí. Když byl zformován svět a byl stvořen člověk k Božímu obrazu a podobenství, byla díla Božího stvoření skončena. To vedlo k odpočinutí stvoření s jeho dvěma rozeznávacími znaky: (1) Boží uspokojení ze všeho, co učinil, jak čteme: „A viděl Bůh vše, co učinil, a aj, bylo velmi dobré.“ (2) Naprosté ukončení všeho Jeho stvořitelského díla, jak je napsáno: „A odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, které byl dělal.“ (1. Mojžíšova 1,31; 2,2) Tak poznáváme dvě velké pravdy, které vyznačují Boží odpočinutí: Naprosté uspokojení z výsledku práce, a když bylo uspokojení dosaženo, absolutní konec vší námahy.
Verš 5: A na tomto místě opět: „Jestliže vejdou do mého odpočinutí!”
Odpočinutí stvoření je nastínění věčného odpočinutí. Odpočinutí stvoření bylo přerušeno hříchem. Nicméně Bůh se nevzdává toho pevného úmyslu Svého srdce, aby měl odpočinutí – věčné odpočinutí, které žádný hřích nikdy nezmaří. Tak je nám opět ve dnech Jozue představeno Boží odpočinutí, neboť ještě jednou tu je dobrá zvěst o odpočinutí, i když nevěra Izraele zabránila požitku odpočinutí Kanánu, takže Bůh musí říci: „Nevejdou do mého odpočinutí.“ (Žalm 95,11)
Verš 6: Protože nyní zůstává, že někteří do něho vejdou, a ti, jimž nejprve bylo dobré poselství zvěstováno, nevešli kvůli neposlušnosti,
Přes skutečnost, že hřích porušil odpočinutí stvoření a nevěra zmařila odpočinutí Kanánu, Bůh nás ujišťuje, že On před Sebou stále ještě má odpočinutí, které nazývá „Mým odpočinutím“, a že jsou někteří, kdo vejdou do Božího odpočinutí, i když ti, kterým to bylo nejprve zvěstováno, pro svou nevěru nedosáhli odpočinutí. Boží úmysl zajistit odpočinutí podle Svého srdce nemá být zmařen hříchem ani nevěrou člověka.
Verše 7 a 8: …tak opět určuje jakýsi jiný den: „Dnes“, skrze Davida po tak dlouhé době říkaje, jako předtím bylo řečeno: „Dnes, uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte svá srdce.“ Neboť kdyby je byl Jozue přivedl k odpočinutí, nemluvil by potom o nějakém jiném dni.
Jestliže odpočinutí stvoření je zmařeno a odpočinutí Kanánu je ztraceno, co je to Boží odpočinutí, do kterého mají vstoupit ti, kdo věří? Jozue nemohl přivést lid do odpočinutí Kanánu, a proto David o dlouhá léta později mluví o dalším odpočinku „jiného dne“. Aby vysvětlil toto odpočinutí, pisatel cituje Žalm 95,7.8. Tento Žalm je volání k Izraeli, aby se obrátil k Hospodinu s děkováním při pohledu na budoucí příchod Krista na zem k uvedení národa do odpočinutí. Vzhledem k radostné zvěsti o tomto novém dni milosti je Izrael varován, aby nezatvrzovali svá srdce jako za dnů Jozue. Odmítnout toto nové volání by znamenalo nedosáhnout zemského odpočinutí pod vládou Krista.
Verše 9 a 10: Tedy zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu. Neboť kdo vešel do jeho odpočinutí, ten také sám dospěl k odpočinutí od svých skutků jako Bůh od svých vlastních.
Pisatel uzavírá své důkazy tím, že říká: „Tedy zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu.“ A velkou charakteristikou tohoto odpočinutí bude ukončení námahy, neboť „kdo vešel do jeho odpočinutí, ten také sám dospěl k odpočinutí od svých skutků“. Tak je vyhlášena velká pravda, že ať jde o Boží nebeský odpočinek pro nebeský lid, anebo o Boží zemský odpočinek pro zemský lid, ten odpočinek je stále ještě budoucí. To je odpočinutí, ke kterému spěje víra. Nadto to není odpočinutí od hříchu, ale odpočinutí od práce; a ne odpočinutí od práce, protože dělník je unaven, ale odpočinutí, protože jeho dílo je ukončeno. Jak kdosi řekl: „Žádné přítomné odpočinutí není Boží odpočinutí. A to, že to odpočinutí je budoucí, je velkou ochranou před osidlem pro každého křesťana, nejvíce však pro židovského, aby je hledal nyní zde na zemi. Jako Bůh nemůže odpočívat uprostřed hříchu a bídy, ani my bychom si to neměli dovolovat dokonce ani ve svých tužbách, a tím méně to dělat ve svém životě. Nyní je čas pro práci lásky, jestliže známe Jeho lásku; nyní je čas hledat pravé velebitele Otce, jako je hledá On sám.“ (W. K.)
Verš 11: Snažme se tedy vejít do onoho odpočinutí, aby někdo nepadl podle téhož příkladu neposlušnosti.
Poněvadž odpočinutí a blaženost odpočinutí jsou budoucí, jsme napomenuti, abychom pracovali, anebo užili pilnosti k vejití do odpočinutí, které leží před námi. Později jsme v Epištole opět napomenuti k práci a k pilnosti; nemáme být leniví, „nýbrž napodobiteli těch, kteří skrze víru a vytrvání zdědí zaslíbení“ (Židům 6,10-12).
Je tu nebezpečí, že bychom mohli opovrhovat Božím odpočinutím, které leží na konci cesty, anebo se na cestě unavit prací lásky. Izrael udělal obojí. Dejme tedy pozor, aby někteří z nás nepadli podle téhož příkladu neposlušnosti. Dvě velká napomenutí jsou: „Bojme se“, abychom neopovrhovali zaslíbením odpočinutí (verš 1), a „Užijme píle“ (pracujme) na cestě k odpočinutí (verš 11).
(Židům 4,12-16)
Závěrečné verše kapitoly před nás přivádějí dva velké prostředky, jimiž jsou věřící zachováváni, když jdou pouští k Božímu odpočinku: předně Boží slovo (verše 12 a 13), a za druhé Kristovu kněžskou službu (verše 14-16).
Verše 12 a 13: Neboť Boží slovo je živé a působivé a ostřejší než každý dvousečný meč a pronikající až k rozdělení duše a ducha, kloubů i morku, a je posuzovatel myšlenek a uvažování srdce; a žádné stvoření není před ním neviditelné, nýbrž všechno je nahé a odkryté před očima toho, s nímž máme co činit.
Je nám připomenuto, že Boží slovo není mrtvá litera. Žije a jedná, když proniká srdce člověka. Výsledek pro toho, jehož svědomí a srdce přijde pod jeho vliv, je dvojí. Předně: Boží slovo zjevuje myšlenky a úmysly srdce. Za druhé: Přivádí duši do přítomnosti Boha, s kterým máme co činit.
Slovo nám odhaluje skryté žádosti „duše“ a uvažování a nevěru „ducha“. Tak nám zjevuje pravý charakter těla, když zkoumá tajné myšlenky a úmysly srdce. Zde nejde o vnější hříchy, ale spíše o skryté pohnutky a původ zla. Slovo nám odkrývá skryté hloubky srdce, když zjevuje, kolik našeho „Já“ je tajnou pohnutkou života. Kromě toho, poněvadž to je Boží slovo, přivádí nás do Boží přítomnosti. Je to Bůh, mluvící ke mně, odkrývající mé srdce ve Své přítomnosti, abych tam vyznal vše, co Slovo objeví. Jak se stalo, že Izrael padl na poušti? Nebylo to proto, že „slovo zvěstování jim neprospělo“? Kdyby vírou dali Slovu jeho místo ve svých srdcích, vedlo by je k tomu, aby objevili a odsoudili tajné kořeny nevěry, která jim bránila v tom, aby vešli do odpočinutí.
Tak je Slovem v Boží přítomnosti odkrýváno a souzeno vše, co by nám bránilo, abychom s úsilím dále směřovali k Božímu odpočinutí, vše, co by nás svádělo usadit se v tomto světě, takže duše může být osvobozena k tomu, aby pokračovala v poutnické cestě a v práci lásky, majíc před sebou Boží odpočinutí.
Verš 14: Majíce tedy velkého nejvyššího kněze, který prošel nebesy, Ježíše, Syna Božího, držme pevně to vyznání.
Kromě toho když nás Boží slovo vede k odsuzování skrytého působení naší vůle, připravuje nás k tomu, abychom měli užitek z Kristovy kněžské pomoci a soucitu. Musíme nejen bojovat se skrytými kořeny zla v našich srdcích, ale jsme obklopeni slabostmi a čelíme pokušením. Abychom mohli jednat se skrytým zlem našich srdcí, potřebujeme Slovo. K podpoře v přítomných slabostech a pokušeních potřebujeme živou Osobu, někoho, kdo nás zastupuje, někoho, jenž v každou chvíli zná všechny naše nesnáze a slabosti a zajímá se o ně, a někoho, kdo s námi může mít soucit, poněvadž sám zakusil pokušení a těžkosti, s nimiž se musíme setkávat.
Takového Nejvyššího kněze máme, „Ježíše, Syna Božího“, jenž byl před námi na cestě, která vede k Božímu odpočinutí. Prošel každý krok cesty, prošel nebesy. Dosáhl Božího odpočinutí. Ve všech našich slabostech nám může pomáhat, když jdeme po cestě v poušti, dokud neodpočineme tam, kde On odpočívá, nad a mimo každou zkoušku a pokušení, tam, kde námaha provždy skončila.
Majíce takového Nejvyššího kněze, jsme napomínáni, abychom pevně drželi své vyznání. Není to prostě pevné držení vyznání, že Ježíš je náš Pán a Spasitel, jakkoli to je požehnané a důležité, ale spíše vyznání že my jsme účastníci nebeského povolání. Naše vyznání je, že jako účastníci nebeského povolání máme vejít do Božího odpočinutí. Je tu nebezpečí, že tváří v tvář pokušení se kvůli svým slabostem můžeme vzdát svého vyznání nebeského povolání a usadit se a ztratit v koloběhu pilného zaměstnání, pokud ne ve světě samém.
Verš 15: Neboť nemáme nejvyššího kněze, který by nemohl mít soucit s našimi slabostmi, nýbrž takového, který ve všem byl pokoušen stejným způsobem jako my, vyjma hřích.
Pomoc a soucit našeho velkého Nejvyššího kněze potřebujeme předně kvůli svým slabostem, a za druhé kvůli pokušením, s nimiž se musíme setkávat. Slabosti se nás přidrží, dokud jsme v těle s jeho různými potřebami a náklonností k nemocem a nehodám. Slabost není hřích, ačkoli může vést k hříchu. Hlad je slabost; reptat kvůli hladu by byl hřích. Když Pavel poznal, že Kristova milost vzhledem k jeho nemocem postačí, mohl dokonce říci: „Nejraději tedy chlubiti se budu nemocemi svými.“ A opět: „Proto libost mám v nemocech.“ (2. Korintským 12,9.10) Nechlubil by se hříchy, ani by neměl zalíbení v hřešení.
Pokud jde o pokušení, musíme mít na paměti, že věřící se musí setkávat se dvěma formami pokušení: s pokušeními skrze zkoušky zvenčí a pokušeními skrze hřích uvnitř. Obě formy pokušení jsou nám ukázány apoštolem Jakubem. Předně říká: „Považujte to za čistou radost, moji bratři, když upadáte do rozličných zkoušek.“ Je mnoho zkoušek zvenčí, jimiž se nepřítel snaží odvrátit nás od nebeského povolání a zabránit nám, abychom snažně spěli k Božímu odpočinutí. Potom apoštol mluví o zcela jiném charakteru pokušení, když říká: „Každý ale je pokoušen, když je od své vlastní žádosti odtahován a váben.“ To je pokušení od hříchu v nás (Jakuba 1,2.14).
V tomto oddílu Epištoly Židům máme před sebou tu první formu pokušení – pokušení odvrátit se od cesty poslušnosti Božího slova, která vede k Božímu odpočinutí. Tak se ďábel pokouší užít slabostí těla, aby nás svými pokušeními odvrátil, stejně jako se snažil užít hlad, aby se pokusil odvrátit Pána od cesty poslušnosti vůči Bohu. V této formě pokušení máme soucit Pána, poněvadž On sám „ve všem byl pokoušen stejným způsobem jako my“. O té druhé formě pokušení On nevěděl nic, protože je řečeno, že i když „ve všem byl pokoušen stejným způsobem jako my“, tu je dodáno: „vyjma hřích“.
Verš 16: Přistupme nyní se smělostí k trůnu milosti, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli milost k pomoci v pravý čas.
Tváří v tvář slabostem a pokušením máme zdroj pomoci. Ať jsou nesnáze, s nimiž se máme setkat, jakékoli, ať už jsme jakkoli pokoušeni a zkoušeni, ať povstane jakákoli naléhavá těžkost, je tu k dispozici milost, aby nás uschopnila zkoušku snést. – Je pro nás otevřena cesta k trůnu milosti. Jsme proto napomínáni, abychom se blížili k trůnu milosti, to jest k Bohu samému. Není nám řečeno, abychom se přibližovali k Nejvyššímu knězi, ale k Bohu, a my to můžeme směle činit, protože Nejvyšší kněz nás u trůnu milosti zastupuje. Když se přibližujeme, dostává se nám milosrdenství; nikoli proto, že jsme klesli, ale abychom v té zkoušce neklesli. Pravý čas zde není čas selhání, ale čas, kdy stojíme tváří v tvář zkouškám a pokušením, které mohou k selhání vést.
(Židům 5,1-10)
Apoštol nám ukázal sféru, ve které je vykonáváno Kristovo kněžství – Boží dům – a okolnosti Jeho lidu, které vyžadují Jeho kněžskou službu – cestu pouští. Nyní nám popisuje utrpení, jimiž Kristus prošel vzhledem ke Své kněžské službě a povolání ke kněžskému úřadu.
Verše 1-4: Neboť každý nejvyšší kněz, braný z lidí, je ustanoven pro lidi ve věcech s Bohem, aby přinášel jak dary, tak i oběti za hříchy; který dokáže mít shovívavost s nevědomými a bloudícími, poněvadž i on sám je obklopen slabostí; a kvůli ní musí jak za lid, tak i za sebe samého obětovat za hříchy. A nikdo si sám neosobuje tu čest, nýbrž je od Boha povoláván jako i Aron.
Aby ukázal cenu Kristova kněžství, odvolává se apoštol v těchto verších na aronské kněžství jako na ukazující všeobecné principy, týkající se kněžské služby. Zároveň použitím rozdílů ukazuje nadřazenost Kristova kněžství nad Aronovým.
Musíme jasně rozeznávat, že tyto čtyři verše se vztahují ne na Krista a Jeho nebeské kněžství, ale na Arona a pozemské kněžství. Apoštol vede pozornost k osobě pozemského kněze, k činnosti kněze, ke zkušenostem kněze a k ustanovování kněze.
Pokud jde o osobu, je nejvyšší kněz brán „z (prostřed) lidí“. To je v nápadném protikladu ke Kristovu kněžství. Kristus je skutečně člověk, ale On je mnohem více. Pisatel už vysvědčil, a ještě to učiní, že Kristus, jenž je náš Nejvyšší kněz, není nikdo menší než věčný Syn.
Pokud se týká Jeho činnosti, pozemský kněz je ustanoven pro lidi ve věcech týkajících se Boha, aby obětoval jak dary, tak i oběti za hříchy, a aby snášel nevědomé a bloudící. Zde je nastíněna Kristova kněžská služba. Kristus jako Nejvyšší kněz jedná ve prospěch lidí – těch mnoha synů, které vede ke slávě – aby je uchránil od pádů a udržoval je v praktickém chození s Bohem. Kristus obětoval dary a oběti za hříchy, aby Svůj lid přivedl do vztahu k Bohu, a když dokonal to velké dílo, které odstranilo jejich hříchy, vykonává nyní Své kněžské dílo v přímluvě, soucitu a podpoře ve prospěch Svého nevědomého a bloudícího lidu.
Pokud jde o osobní zkušenosti pozemského nejvyššího kněze, čteme, že „on sám je obklopen slabostí; a kvůli ní musí jak za lid, tak i za sebe samého obětovat za hříchy“. Zde je zčásti obdoba i jasný rozdíl vůči Kristovu kněžství. Je pravda, že ve dnech Svého těla se Kristus nacházel v okolnostech slabosti; ale na rozdíl od Arona byla Jeho slabost bez hříchu, a proto nemůže být řečeno, že za Sebe samého obětoval za hříchy.
Když jde o ustanovování pozemského kněze, pak „nikdo si sám neosobuje tu čest, nýbrž je od Boha povoláván jako i Aron“. I zde je opět obdoba, jak nám to je ihned připomenuto, s kněžstvím Krista. Nikdo skutečně nemůže zaujmout místo kněze – v každém významu toho slova – kdo není povolán Bohem. Vážné následky nedbání na tuto velkou pravdu vidíme v soudu, který zachvátil Chóre a ty, kteří s ním byli spojeni, když se chtěli sami ustanovit v kněžství, aniž byli povoláni Bohem. Juda nás varuje, že v křesťanstvu budou mnozí, kteří se podobným způsobem budou ustanovovat kněžími bez Božího povolání, a zahynou odporováním Chóre (4. Mojžíšova 16,3.7. 10; Judy 11).
Zde tedy máme charakter pozemského kněžství podle Božích myšlenek, a nikoli jak byl ilustrován v historii chybujícího Izraele, která končí dvěma zlými muži, kteří zaujímali místo nejvyššího kněze zároveň a společně plánovali ukřižování jejich Mesiáše.
Verše 5 a 6: Tak ani Kristus neoslavil sám sebe, aby se stal nejvyšším knězem, nýbrž ten, který k němu řekl: „Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe.“ Jak i na jiném místě říká: „Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova.“
V 5. verši přechází pisatel k tomu, aby mluvil o Kristu jako o Nejvyšším knězi. Ukazuje nám velikost Jeho Osoby jako povolané být Knězem, zkušenosti, jimiž prošel, aby mohl zaujmout postavení Kněze, a povolání od Boha k tomuto místu služby.
Sláva Jeho Osoby. Kristus, jenž je povolán, aby byl naším velkým Nejvyšším knězem, je skutečně vzat z prostřed lidí, aby vykonával Své kněžství ve prospěch lidí. Nicméně je v lidství uznán jako Syn: „Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe.“ Tato slavná Osoba – Ten, jenž je pravý Bůh a pravý člověk, a ve kterém je dokonale vyjádřeno božství i lidství – je ustanovena za Kněze podle slova: „Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova.“ Pokud jde o charakter tohoto řádu kněžství, apoštol o něm bude mít více co říci. Zde je citován Žalm 110,4, aby byla ukázána nejen velikost Kněze, ale také důstojnost kněžství.
Verše 7 a 8: Který ve dnech svého těla, když jak modlitby, tak i snažné prosby tomu, který jej mohl zachránit ze smrti, se silným křikem a slzami obětoval (a pro svoji zbožnost byl vyslyšen), ačkoli byl Syn, z toho, co vytrpěl, se naučil poslušnosti.
Ve verších, které následují, se dovídáme zkušenosti, jimiž Kristus prošel, aby mohl vykonávat Svou kněžskou službu. Jakkoli bylo nezbytné, aby On byl ta slavná Osoba, kterou je – Syn, aby mohl vykonávat nejvyšší kněžství v nebi – bylo zapotřebí více. Jestliže má pomáhat a podepírat Svůj lid na jeho cestě pouští, musí On sám vstoupit do těžkostí a nesnází cesty. Apoštol tedy ihned připomíná „dny Jeho těla“, kdy měl podíl na našich slabostech, šel po cestě, po které my jdeme, stál před týmiž pokušeními, jimž my musíme čelit, a byl obklíčen stejnými slabostmi. Pisatel se zvlášť zmiňuje o závěrečných utrpeních Pána, když nepřítel, který, jak to jeden řekl, „se na začátku snažil svést Ježíše nabízením věcí, které jsou pro člověka příjemné (Luk. 4), se proti Němu nyní stavěl s hroznými věcmi“ (J. N. D.). V Getsemane se nepřítel snažil odvrátit Pána od cesty poslušnosti tím, že před Něho stavěl hrůzu smrti. Tváří v tvář tomuto útoku Pán jedná jako dokonalý člověk. Nejednal ve Své božské moci a nezahnal ďábla, ani sám Sebe nezachránil od smrti; ale jako dokonale závislý člověk nalezl Svůj zdroj pomoci v modlitbě, a tak čelil zkoušce a zvítězil nad ďáblem. Nicméně Ho právě Jeho dokonalost jako člověka vedla k tomu, aby cítil hrůzu všeho, co bylo před Ním, a vyjádřil Své city silným křikem a slzami. Prošel zkouškou v dokonalé závislosti na Bohu, který byl mocen zachránit Ho ze smrti.
Ve vší té hrozné zkoušce byl vyslyšen kvůli Své zbožnosti, která přiváděla Boha do všech okolností skrze závislost a důvěru v Něho. Byl vyslyšen, když byl posilován v tělesné slabosti a uschopněn v duchu poddat se přijetí kalicha z Otcovy ruky. Tak přemohl moc Satana, a ačkoli byl Syn, přece se naučil poslušnosti skrze věci, které vytrpěl. My se musíme učit poslušnosti, protože máme zlou vůli; On, protože byl Bůh nade vším, který od věčnosti vždy přikazoval. My se často učíme poslušnosti skrze utrpení, které na sebe přivádíme svou neposlušností; On se učil poslušnosti skrze utrpení, která byla následkem Jeho poslušnosti Boží vůle. On se učil skrze zkušenost, co to stojí poslouchat. Žádné utrpení, jakkoli intenzivní, Jej nemohlo odvést z cesty dokonalé poslušnosti. Kdosi jiný řekl: „Poddával se všemu, poslouchal ve všem a ve všem byl závislý na Bohu.“ (J. N. D.)
Utrpení, o kterých se apoštol zmiňuje, byla „ve dnech Jeho těla“, nikoli v den Jeho smrti. Na kříži trpěl pod Božím hněvem, a tam musel být sám. Nikdo nemůže vcházet do Jeho smírčích utrpení ani je sdílet. V Getsemanské zahradě trpěl od moci nepřítele, a tam jsou s Ním spojeni druzí. Svou malou mírou můžeme sdílet tato utrpení, když jsme ďáblem pokoušeni. A když tomu tak je, máme všechen soucit a podporu Toho, jenž trpěl před námi.
Verše 9 a 10: A, jsa dokonán, stal se všem, kteří ho poslouchají, původcem věčného spasení, jsa Bohem pozdraven jako nejvyšší kněz podle řádu Melchisedechova.
Nadto byl nejen vyslyšen v zahradě, ale poté, co trpěl, byl také vyslyšen ve vzkříšení a byl učiněn dokonalým ve slávě. Zaujímá Své místo jako oslavený člověk podle Svých vlastních slov: „Aj, vymítám ďábly, a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dokonám /budu dokonán/.“ (Lukáš 13,32) Nic nemohlo přidat k dokonalosti Jeho Osoby, ale když prošel utrpeními dnů Svého těla, když vykonal dílo na kříži a byl vyvýšen a oslaven, je dokonale způsobilý k tomu, aby vykonával Svou službu ve prospěch mnoha synů na jejich cestě ke slávě. Když byl dokonán, Bůh Jej pozdravil jako Nejvyššího kněze podle řádu Melchisedechova. Když se stal člověkem, učiněn tělem, je povolán, aby se stal knězem podle řádu Melchisedechova (verš 5); když byl vzkříšen a dokonán ve slávě, je pozdraven jako přijavší to povolání (verš 10).
(Židům 5,11 – 6,20)
Apoštolovým velkým předmětem v této části Epištoly je ukázat požehnaný charakter Kristova kněžství. Když se zmínil o Melchisedechovu kněžství, aby pomocí srovnání ukázal důstojnost Kristova kněžství, přerušuje nit svého výkladu, aby opět navázal na začátku sedmé kapitoly.
Apoštol v těchto vsunutých verších pojednává o duchovním stavu těch, jimž píše. Jejich lenivý stav duše je vystavoval vážné těžkosti a hrozícímu nebezpečí. Nesnáz byla v tom, že nebyli schopni vyložit obrazy Starého zákona. O tom je řeč ve verších 5,11 až 6,3. Nebezpečí tu bylo takové, že by se někteří ve svém nízkém stavu mohli vzdát vyznání křesťanství a vrátit se k židovství. Toto nebezpečí je osvětleno v kapitole 6,4-8. Zbývající verše vsuvky vyjadřují apoštolovu důvěru a naději ohledně těch, jimž píše (kap. 6,9-20).
(Židům 5,11-6,3)
Verše 5,11-13: O tomto máme mnoho co říci, a slovy to lze těžko vysvětlit, protože jste se stali lenivými ve slyšení. Neboť ačkoli byste vzhledem k času měli být učiteli, máte opět zapotřebí, abyste byli vyučováni, jaké jsou prvky počátků Božích výroků; a vy jste se stali takovými, kteří potřebují mléko a ne hutný pokrm. Neboť každý, kdo požívá mléko, je nezkušený v slovu spravedlnosti, neboť je nemluvně.
Ti, jimž apoštol psal, nebyli prostě neznalí pravdy, ani nebyli mladí ve víře – věci, které by neučinily nutně nesnadným rozumět učení Písma. Skutečná těžkost byla, že „se stali lenivými ve slyšení“. Jejich duchovní růst byl zastaven. Přišla doba, kdy by měli být učiteli. Žel, oni potřebovali být znovu „vyučováni, jaké jsou prvky počátků Božích výroků“.
Stali se takovými, kteří potřebovali mléko místo hutné stravy. Apoštol vůbec nezlehčuje užívání mléka, ale říká: Jestliže mléko je ta správná strava, je to jasný důkaz toho, že duše je duchovně děťátko, které potřebuje být upevněno v Boží spravedlnosti.
Verš 14: Hutný pokrm je ale pro dospělé, kteří v důsledku zvyklosti mají pocvičené smysly k rozeznání dobrého, stejně jako i zlého.
Hutná potrava – plná pravda křesťanství, do které nás apoštol touží vést – náleží plně vzrostlému křesťanovi, tomu, kdo je upevněn v postavení, do kterého jej Boží spravedlnost postavila před Bohem jako syna. Takoví, místo aby byli leniví k slyšení, mají své smysly pocvičené k rozeznávání jak dobrého, tak i zlého.
Verše 6,1-3: A proto, opustíce slovo počátku Krista, pokračujme k plnému vzrůstu a neklaďme opět nějaký základ pokáním z mrtvých skutků a vírou v Boha, učením o umýváních a vkládání rukou a vzkříšení mrtvých a věčném soudu. A to učiníme, když to Bůh dovolí.
Apoštol dále ukazuje překážky duchovního růstu. Svatým v Korintu bránila moudrost a filozofie člověka (1. Korintským 1-3). Těmto židovským věřícím bránilo lpění na jejich tradičním náboženství. Kdosi pravdivě řekl: „Není větší překážky pro pokrok v duchovním životě a v porozumění, než lnutí k nějaké staré formě náboženství, které, poněvadž je tradiční a ne prostá osobní víra v pravdu, vždy spočívá v ustanoveních, a v důsledku toho je tělesné a zemské.“ (J. N. D.)
Tak jako u těchto židovských věřících, i v křesťanstvu není nikde tma a neznámost Božího slova větší než mezi těmi, kteří se pevně drží tradice a náboženského rituálu. Zaměstnáni pouhými formami a oslněni náboženstvím oslovujícím smysly, které podněcuje emoce a slouží přirozené mysli, jsou lidé učiněni slepými k evangeliu Boží milosti, zjevenému v Božím slovu.
Aby ušli této léčce, apoštolovo napomenutí zní: „A proto, opustíce slovo počátku Krista, pokračujme k plnému vzrůstu.“ Potom se zmiňuje o určitých základních pravdách, známých v židovství před křížem a odpovídajících stavu duchovního dětství. V protikladu k těmto pravdám apoštol předkládá plnou pravdu o Osobě a díle Krista, nyní zjevenou v křesťanství, která mluví o dokonalosti. Tím, že se tito věřící přidrželi pravd, které byly pro čas před příchodem Krista, bránili svému růstu v plném zjevení Krista v křesťanství.
Apoštol mluví o pokání z mrtvých skutků, víře v Boha, učení o umýváních, o vkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a o věčném soudu. Tyto věci byly dobře známé před příchodem Krista v těle. Víra, o které mluví, je víra v Boha, nikoli osobní víra v našeho Pána Ježíše Krista. Umývání se vztahuje k židovským očišťováním, nikoli ke křesťanskému křtu. Vkládání rukou se vztahuje ke způsobu, jakým se obětující Izraelita ztotožňoval s obětí, kterou přinášel. Vzkříšení je mrtvých, nikoli „z mrtvých“ jako v křesťanství. Marta v příběhu Evangelia (Jan 11,24) věřila ve vzkříšení mrtvých. Bylo pro ni těžké věřit v křesťanskou pravdu, že někdo by mohl být vzkříšen z prostřed mrtvých, zatím co ostatní byli ponecháni ve smrti.
Apoštol nás nežádá, abychom popírali některé z těchto starozákonních pravd, ale abychom opustili to částečné světlo a šli dále k plnému světlu křesťanství – k dokonalosti. To, říká, učiníme, když to Bůh dovolí. Vracet se k těmto věcem by znamenalo opět pokládat „nějaký základ“; ovšem ne „(ten) základ“, jako kdyby to byl základ křesťanství, ale spíše „nějaký základ“ židovských věcí.
(Židům 6,4-8)
Verše 4-6: Neboť je nemožné ty, kteří jednou byli osvíceni a okusili nebeský dar a stali se účastni Ducha Svatého a okusili dobré Boží slovo a divy budoucího věku a odpadli, opět obnovit k pokání, poněvadž Syna Božího pro sebe samé křižují a vystavují ho posměchu.
Když se apoštol nejprve snažil odpovědět na těžkosti, způsobené jejich lenivým duchovním stavem, jde dále, aby varoval tyto věřící před vážným nebezpečím, kterému byli vystaveni. Skutečnost, že lpěli na formách a ceremoniích židovství, může ukazovat, že někteří, kdo byli již osvíceni pravdami křesťanství a okusili jeho výsady, se vzdali svého vyznání a vrátili se k židovství. Pro takové nebude žádné obnovení. Toto „odpadnutí“, o kterém apoštol mluví, není odchýlení se pravého věřícího, ale odpadnutí pouhého vyznavače.
Oddíl mluví o osvícení, nikoli o novém narození, ani o věčném životě. Mluví o vnějších výsadách křesťanství, o přítomnosti Ducha, o vzácnosti Božího slova a o vnějších projevech moci v křesťanském okruhu. To vše mohlo být pociťováno a poznáváno těmi, kteří byli přivedeni mezi křesťany, i když při nich nebyl duchovní život. Takoví se účastnili vnějším způsobem výsad křesťanského okruhu, a přece se mohli vzdát svého vyznání a vrátit se k židovství. Když tak činili, vraceli se k systému, který končil v ukřižování Mesiáše. Oni jakoby pro sebe křižovali Božího Syna a vystavovali Ho otevřeně pohaně, neboť svým jednáním prakticky doznávali, že zkusili Krista a křesťanství, ale shledali židovství lepším.
Všechnu obtížnost z tohoto oddílu odstraní to, když jasně vidíme, že apoštol nepředpokládá vlastnění života z Boha ani Boží dílo v duši, ale pouze okoušení vnějších výsad křesťanského okruhu.
Verše 7 a 8: Neboť země, která často pije déšť na ni přicházející a přináší užitečnou bylinu pro ty, kvůli kterým je také obdělávána, obdrží od Boha požehnání; když ale přináší trní a bodláky, tu je neosvědčená a blízká zlořečení a jejím koncem je spálení.
Obraz, užitý apoštolem, tyto věci objasňuje. Byliny i trní se stejným způsobem podílejí na požehnání deště, který přichází z nebe. Ale byliny přinášejí ovoce, zatímco trní je nakonec spáleno.
(Židům 6,9-20)
Verše 9-12: My ale jsme ve vztahu k vám, milovaní, přesvědčeni o lepších a se záchranou spojených věcech, i když tak mluvíme. Neboť Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a lásku, kterou jste dokázali pro jeho jméno, když jste sloužili a sloužíte svatým. Přejeme si ale velmi, aby každý z vás dokazoval tutéž píli k plné jistotě naděje až do konce, abyste se nestali lenivými, nýbrž napodobiteli těch, kteří skrze víru a vytrvání zdědí zaslíbení.
Když se apoštol zabýval těžkostí jejich nízkého stavu a varoval je před nebezpečím odpadnutí, povzbuzuje nyní tyto věřící a ve vztahu k nim vyjadřuje důvěru a naději. Ačkoli je varoval, nevztahuje na ně to, co právě řekl ohledně odpadnutí. Naopak je o nich přesvědčen o lepších věcech, které jsou spojeny se spasením. Tak jasně ukazuje, že vnější výsady křesťanského o-kruhu, o nichž mluvil ve verších 4-8, mohou být určitou mírou známé těm, kteří nejsou spaseni.
Věci, které doprovázejí spasení, jsou věci, které podávají svědectví o božském životě v duši. Jsou jimi „láska“, „naděje“ a „víra“. Že měli lásku, bylo dokázáno jejich ustavičnou službou lidu Pána. Bůh nezapomene na službu, jejíž pohnutkou je láska ke Kristu. Plná odplata za takovou službu bude v budoucím dni. To vede apoštola k tomu, aby mluvil o „naději“, ležící před námi. Přál si, aby tito věřící pilně pokračovali ve své službě lásky v plné jistotě naděje, která hledí kupředu k odpočinutí a k odplatě za všechnu práci.
Apoštol nechce říci, že výhled na odplatu má být pohnutkou pro službu. Tou, jak jasně prohlašuje, je láska „pro jeho jméno“. Ale jako vždy, tak i zde je odplata uvedena, aby povzbudila při pohledu na těžkosti. Avšak pokračovat až do konce vyžaduje víru a trpělivost. Jsme napomenuti, abychom byli napodobiteli Božích mužů, „kteří skrze víru a vytrvání zdědí zaslíbení“. Jejich víra hleděla kupředu k budoucímu požehnání a umožňovala jim s trpělivostí snášet své zkoušky pouště.
Verše 13-15: Neboť když Bůh dával zaslíbení Abrahamovi, přisáhl, protože neměl při kom větším přisáhnout, při sobě samém a řekl: „Jistě ti bohatě požehnám a velmi tě rozmnožím.“ A když tak vytrval, dosáhl zaslíbení.
Víra však vyžaduje nějakou absolutní autoritu, na níž může spočinout. Apoštol se obrací k historii patriarchy Abrahama, aby ukázal, že Boží slovo je pevný základ, na kterém víra jedná. V Abrahamově případu bylo toto slovo potvrzeno přísahou. Bůh plně ručil Svým slovem za to, že přivede Abrahama do požehnání. Výsledek toho byl, že Abraham byl uschopněn trpělivě snést všechna strádání cesty pouští.
Verše 16-18: Neboť lidé přísahají při někom větším, a přísaha je pro ně konec všeliké rozepře k potvrzení; v čemž Bůh, když chtěl dědicům zaslíbení nadmíru hojněji dokázat nepohnutelnost své rady, se zaručil přísahou, abychom skrze dvě nepohnutelné věci – přičemž bylo nemožné, aby Bůh lhal – měli silnou útěchu my, kteří jsme se utekli k uchopení před námi ležící naděje,
Kromě toho to nebylo jen kvůli Abrahamovi, že Bůh dal tuto dvojnásobnou záruku: Své slovo a Svou přísahu. Tak principy, podle nichž Bůh jednal vůči otcům za staré doby, jsou použity na děti víry nyní, „abychom my měli silnou útěchu“. Aby Bůh ve Své sklánějící se milosti přesvědčil dědice zaslíbení o neproměnném charakteru Svého Slova, dotvrdil Své zaslíbení přísahou, tak jako to činí lidé ve svém jednání navzájem. Když nemohl přisáhnout skrze někoho většího, přisáhl skrze Sebe samého. Tak skrze dvě nepohnutelné věci, Své slovo a Svou přísahu, ve kterých bylo nemožné, aby Bůh lhal, dává silné povzbuzení všem, kteří se utekli ke Kristu jako k útočišti před soudem, aby se chopili naděje, postavené před nimi, místo aby se obrátili zpět kvůli těžkostem na cestě. Je to narážka na útočištné město pro toho, kdo zabil člověka nechtě. Židé zabili svého vlastního Mesiáše a přivedli se pod soud. Věřící ostatek, oddělující se od provinilého národa, se pro útočiště utekl k živému Kristu ve slávě.
Verše 19 a 20: …kterou máme jako bezpečnou a pevnou kotvu duše, která také vchází až do vnitřku za oponu, kam pro nás jako předchůdce vešel Ježíš, jenž se stal nejvyšším knězem na věčnost podle řádu Melchisedechova.
Věřící, který se utíká ke Kristu, má naději, která je jistá a pevná, poněvadž Ježíš, náš velký Nejvyšší kněz, vešel v nebi dovnitř za oponu. Kristus se zjevuje před Boží tváří pro nás jako náš Předchůdce a jako náš Nejvyšší kněz. Předchůdce znamená, že za ním přijdou druzí. Máme proto nejen Boží slovo, ale i Ježíše, živou Osobu ve slávě, jako věčné svědectví o slávě, ke které jdeme, a jako záruku toho, že tam budeme. Dokud nedosáhneme odpočinutí nebe, je Kristus naším velkým Nejvyšším knězem, aby nás udržoval na cestě. Tak opět, jako na konci 4. kapitoly Epištoly Židům, drží apoštol před našimi dušemi Boží slovo a žijícího Krista. Zde to je Boží slovo jako pevný základ naší víry, a žijící Kristus jako kotva naší duše, jako Ten, jenž nás spojuje s nebem a udržuje duši v klidu uprostřed všech bouří života.
(Židům 7)
Když dal slovo varování a povzbuzení, obsažené ve vsunuté části od kapitoly 5,11 do konce 6. kapitoly, apoštol navazuje na velké téma 5. kapitoly. V té kapitole nám ukázal důstojnost Kristova kněžství tím, že nám připomněl, že Kristus jako vzkříšený byl pozdraven jako velký Nejvyšší kněz podle řádu Melchisedechova. V 7. kapitole pokračuje a objasňuje vyvýšený charakter tohoto řádu kněžství, když ukazuje jeho nadřazenost nad aronským kněžstvím.
Je důležité rozeznávat mezi řádem kněžství a vykonáváním kněžských funkcí. Když jde o otázku řádu nebo hodnosti kněžství, je Melchisedech vhodným předobrazem Kristova kněžství. Když jde o otázku vykonávání Jeho kněžských činností ve prospěch křesťanů, je Aron předobrazem, který velkou mírou ukazuje Kristovy činnosti. Aronské kněžství uvádí oběť, přímluvu a vybavení svatyně, o kterých nemáme žádnou zmínku ve spojení s Melchisedechem. Tak je nám připomenuto, že žádná jednotlivá osoba sama nemůže ani předobrazně vyjádřit Kristovy slávy.
Verše 1 a 2: Neboť tento Melchisedech, král Sálem, kněz Boha Nejvyššího, který vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel od porážky králů, a požehnal mu, jemuž také Abraham přidělil desátek ze všeho; který se nejprve v překladu nazývá král spravedlnosti, pak ale také král Sálem, to jest král pokoje,
Apoštol se zmiňuje o pozoruhodné události v Abrahamově historii, kdy se na krátkou chvíli s patriarchou setkal Melchisedech, větší osoba, než byl on sám. Tento muž je úmyslně obklopen zdáním tajemství, aby, jsa v určitých směrech „připodobněn Božímu Synu“, mohl vhodně předobrazovat našeho velkého Nejvyššího kněze, Syna Božího. Oddíl v 1. Mojžíšově 14,17-24, ve kterém je tento výjev popsán, předobrazně jedná o tisíciletém království. Po pobití králů, jimiž byl Boží lid vzat do zajetí, vychází Melchisedech, aby se setkal s Abrahamem. Jeho jméno a jméno jeho země znamenají, že byl král spravedlnosti a král pokoje. Dále byl „kněz Boha Nejvyššího“, toho Boha, jenž pobitím králů ukázal, že může vysvobodit Svůj lid od jeho nepřátel a zničit každou soupeřící moc.
Pokud se postavení týká, Melchisedech byl král. Jeho vláda se vyznačovala spravedlností a pokojem a ve vykonávání svého kněžství stál mezi Abrahamem a Bohem. Jako Boží zástupce před člověkem v Božím jménu požehnal Abrahamovi. Jako představitel člověka před Bohem velebil Boha Nejvyššího ve jménu Abrahamovu. Přináší člověku požehnání od Boha, a vede chválu od člověka k Bohu.
Tak bude ve dnech tisíciletého království Bůh znám jako Nejvyšší Bůh, který vysvobodí Svůj pozemský lid a bude jednat v soudu s každou nepřátelskou mocí. Potom bude Kristus skutečně zářit jako Král a Kněz. Jak nám to je řečeno v přímém proroctví: „Ponese slávu a seděti a panovati bude na trůnu svém, a bude knězem na trůnu svém, a rada pokoje bude mezi nimi oběma.“ (Zachariáš 6,13) On bude tím pravým Králem spravedlnosti, Králem pokoje a Knězem Boha Nejvyššího.
Verš 3: …bez otce, bez matky, bez rodokmenu, nemaje ani počátek dnů ani konec života, ale připodobněn Božímu Synu, zůstává knězem navždy.
Kromě toho je Melchisedech úmyslně zahalen tajemností, takže není dán žádný záznam o jeho původu, jeho narození ani o jeho smrti. Pokud se jeho příběhu týká, je „bez otce, bez matky, bez rodokmenu, nemaje ani počátek dnů ani konec života“. Přichází na scénu bez jakýchkoli detailů o svém původu a odchází bez jakéhokoli pokračování svého příběhu. Pokud se týká zprávy o něm, „zůstává knězem navždy“, v ostrém protikladu k Aronovi.
V tom všem je připodobněn Božímu Synu, a proto vhodným způsobem vyjadřuje důstojnost kněžství Božího Syna, který zůstává Knězem navěky.
Verše 4-7: Pohleďte ale, jak velký byl tento, jemuž sám Abraham, patriarcha, dal desátek z kořisti. A vskutku mají ti ze synů Lévi, kteří dostávají kněžství, přikázaní brát podle zákona desátek od lidu, to jest od svých bratrů, ačkoli vyšli z beder Abrahamových. On ale, jenž svůj rod neodvodil od nich, vzal desátek od Abrahama a požehnal tomu, který měl zaslíbení. A beze všeho odporu menší od lepšího přijímá požehnání.
Nyní jsme vyzváni, abychom zvážili jiné události v této historii, které ukazují nadřazenost Melchisedechova kněžství nad Aronovým kněžstvím. Předně je tento král – kněz tak velký v důstojnosti, že i patriarcha Abraham mu dal desetinu z kořisti. Z Abrahama však pocházejí synové Lévi, kteří ve vykonávání svého kněžství berou „desátek od lidu“. Ale ačkoli berou desátek, oni sami zaplatili desátek Melchisedechovi v osobě Abrahama, svého otce.
Melchisedech dále nejenom přijal desátek od Abrahama, ale žehná tomu, který měl zaslíbení. Ten, o kterém bylo řečeno, že má být požehnáním a že skrze jeho símě bude požehnáno všem národům země, sám dostává požehnání, a bez odporu „menší od lepšího přijímá požehnání“.
Verše 8-10: A zde dostávají desátek lidé, kteří umírají, ale tam někdo, o kterém je vydáno svědectví, že žije; a abychom tak řekli, skrze Abrahama také Lévi, který dostává desátek, dal desátek, neboť byl ještě v bedrech otcových, když mu Melchisedech vyšel vstříc.
Nadto v případě Arona a jeho synů dostávají desátek smrtelní lidé. Ale o Melchisedechovi nemáme žádný náznak o jeho smrti. Pokud jde o líčení příběhu, „je vydáno svědectví, že žije“.
Takto v osobě svého otce Abrahama kněží podle Aronova řádu zaplatili desátky a přijali požehnání, místo aby přijímali desátky a dávali požehnání. Navíc jako smrtelní lidé platili desátky tomu, o kterém je vydáno svědectví, že žije. Potom je jasné, že řád Melchisedechova kněžství je daleko nad Aronovým řádem.
Verš 11: Kdyby nyní byla dokonalost skrze lévitské kněžství (neboť ve spojení s ním obdržel lid zákon), jaká potřeba by tu ještě byla, aby povstal nějaký jiný kněz podle řádu Melchisedechova a nebyl jmenován podle řádu Aronova?
Jestliže však Melchisedechovo kněžství je nadřazené Aronovu, je to jasný důkaz nedokonalosti aronského kněžství. Bylo přechodné ve svém charakteru a nedokonalé ve svém konání. Později v Epištole poznáme, že nedávalo trvalé ulehčení svědomí a neuschopnilo obětujícího, aby se blížil k Bohu. Právě tato nedokonalost ukázala potřebu, aby povstal jiný kněz podle řádu Melchisedechova. Tímto knězem je Kristus, v němž jediném je dokonalost.
Verše 12-14: Neboť jestliže je změněno kněžství, tu nutně dochází také ke změně zákona. Neboť ten, o kterém je toto řečeno, patří k jinému pokolení, ze kterého nikdo nesloužil u oltáře. Neboť je zřejmé, že náš Pán vyšel z Judy, pokolení, ke kterému Mojžíš ve vztahu ke kněžím nic nemluvil.
Tato změna v řádu kněžství činí nutnou změnu zákona, neboť je zřejmé, že Kristus patřil k pokolení Juda, ze kterého pod Mojžíšovým zákonem nikdo nebyl povolán ke kněžské službě.
Verše 15-17: A je to ještě mnohem zřejmější, jestliže, podle podobnosti Melchisedechovy, povstává jiný kněz, který nebyl ustanoven podle zákona tělesného přikázání, nýbrž podle síly neporušitelného života. Neboť jemu je vydáno svědectví: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.“
Je rovněž jasné, že ačkoli Pán přišel z pokolení Juda, je povolán, aby byl knězem. Jsa kněz podle podobnosti Melchisedechovy, je jím, ale ne podle nějakého tělesného přikázání, které uznává, že kněz je v těle, a proto je poddaný smrti, pro což bylo učiněno opatření skrze následnictví kněží. V protikladu k tomu Kristovo kněžství stojí samo ve vší své jedinečné důstojnosti, neboť je podle moci nekonečného života. Pán byl povolán být Knězem jako vzkříšený v moci života mimo smrt, a proto ne pro dobu života, ale „navěky“.
Verše 18 a 19: Neboť tu je odstranění předcházejícího přikázání kvůli jeho slabosti a neužitečnosti (neboť zákon nic nepřivedl k dokonalosti) a uvedení lepší naděje, skrze kterou se blížíme k Bohu.
Mojžíšovo přikázání ohledně kněžství je proto dáno stranou kvůli jeho slabosti a neužitečnosti. Bylo slabé, protože kněz, jsoucí poddaný smrti, nemohl trvat. Bylo neužitečné, protože nemohlo obětujícího postavit do Boží přítomnosti se svědomím osvobozeným od strachu ze soudu. Zákon ukazuje na lepší věci, ale v sobě samém neučinil nic dokonalým. S Kristovým kněžstvím tu je uvedení lepší naděje. Ta má před očima věřícího, který byl uveden do slávy, ačkoli my, dokud nedosáhneme slávy, se můžeme k Bohu blížit skrze našeho Nejvyššího kněze. (Srovnej s Židům 10,21.22.)
Verše 20-22: A jak dalece se toto nestalo bez přísahy (neboť oni se stali kněžími bez přísahy, tento ale s přísahou skrze toho, který k němu řekl: „Přisáhl Pán a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.“), tak dalece se Ježíš také stal ručitelem lepší smlouvy.
Dále jsme o nadřazenosti Kristova kněžství nad Aronovým ujištěni skutečností, že na rozdíl od Aronova, je povolání Krista ke kněžství potvrzeno přísahou. Aby to dokázal, apoštol znovu cituje Žalm 110,4. Přísaha zahrnuje, že nemůže dojít k odvolání nebo dání stranou Kristova kněžství, jako v případě lévitského kněžství. Přísaha činí tím jistějšími požehnání nové smlouvy, která spočívají na Ježíšovi a Jeho dílu.
Verše 23 a 24: A z oněch se jich více stalo kněžími, protože jim smrtí bylo zabráněno, aby zůstali; tento ale, protože zůstává navěky, má nezměnitelné kněžství.
Pod zákonem byli za kněze ustanovováni lidé, kteří z důvodu smrti nebyli schopni dále setrvávat v úřadu. Kněz mohl svou mírou mít soucit s těmi, pro které vykonával svou kněžskou funkci a pomáhat jim, ale smrt ho vzala a povstal jiný kněz, jemuž byly cizí těžkosti těch, kteří přicházeli k jeho předchůdcům. Jak jiné je to u Krista! Když zvítězil nad smrtí, stále trvá ve vykonávání nezměnitelného kněžství: „Ty pak zůstáváš,“ a „Ty jsi tentýž“ (Židům 1,11.12).
Verš 25: Proto může také plně zachránit ty, kteří se skrze něho blíží Bohu, poněvadž vždycky žije, aby se za ně přimlouval.
Když apoštol ukázal nadřazenost Kristova kněžství, shrnuje požehnání, která k věřícímu plynou skrze toto kněžství. Poněvadž máme takového Nejvyššího kněze, který vždycky žije a nikdy se nezmění, jsme ujištěni, že je mocen nás zachránit až do krajního bodu naší cesty pouští, poněvadž skrze Něho se můžeme blížit Bohu, dokud jsme na cestě. Může nás zachránit před každým nepřítelem, přivést nás k Bohu a přimlouvat se za nás v našich slabostech.
Verše 26 a 27: Neboť takový nejvyšší kněz se nám slušel: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a který se stal vyšší než nebesa, který nemá den co den zapotřebí, jako ti nejvyšší kněží, přinášet oběti nejprve za vlastní hříchy, potom za hříchy lidu; neboť toto učinil jednou provždy, když obětoval sebe samého.
Apoštol uzavírá tuto část Epištoly, když ukazuje, že „takový Nejvyšší kněz se nám slušel“. V kapitole 2,10 jsme se dověděli, že takový Nejvyšší kněz se sluší na Boha; zde se dovídáme, že se „sluší nám“. Kvůli tomu, kdo je Bůh ve vší Své svatosti, nikdo menší než Kristus by nebyl pro Boha vhodný jako Nejvyšší kněz. Kvůli tomu, co jsme my ve vší své slabosti, nikdo menší než Kristus by nám nebyl platný. Sluší se nám kvůli Své vnitřní svatosti; kvůli čistotě Svých pohnutek – On je nevinný, bez jediné zlé myšlenky; kvůli tomu, že když procházel tímto světem, byl bez poskvrny – nedotčen kazícími vlivy světa; kvůli Svému vyvýšení; nade vše pak kvůli Svému dokonanému dílu za hříchy, když sám Sebe obětoval na kříži.
Verš 28: Neboť zákon ustanovuje za nejvyšší kněze lidi, kteří mají slabost; slovo přísahy ale, které přišlo po zákonu, Syna, dokonalého na věky.
Tak je Syn, posvěcený slovem přísahy k tomu, aby byl Knězem na věky, ukázán v pozoruhodném protikladu k lidem, obklopeným slabostí, kteří byli zákonem ustanoveni, aby byli kněžími.
Shrneme učení kapitoly, kterou máme před sebou: