„Hle, přichází pro Hospodina den, kdy bude v tvém středu rozdělena tvá kořist. A já shromáždím všechny národy k Jeruzalému k válce; a město bude vzato a domy budou vypleněny a ženy znásilněny; a polovina města vytáhne do zajetí, ale ostatní lid nebude z města vyhlazen.“ (14,1-2)
Zde Zachariáš popisuje první obležení Jeruzaléma, zatím co druhé obležení je popsáno ve třetím verši. Také Joel popsal tento den, který mu vylákal zvolání: „Ach, ohledně tohoto dne.“ (Joel 1,15 – přel.) Ale Bůh se slituje nad ostatkem a ochrání ho přes útoky Antikrista a s ním spojené římské světové říše. Jeho rámě není nikdy příliš krátké, aby nemohl pomoci i v nejtěžších okolnostech. Ať Satan a jeho vojsko zuří, Bůh se směje a posmívá se jim. Proč stihne město Jeruzalém taková kázeň? Protože přes nejlepší vědomí zabilo svého Krále a Mesiáše. Tak pocítí Boží pomstu, neboť to, čím člověk hřeší, tím je trestán. Kdo by se mohl beztrestně dotýkat Boží zřítelnice?
Chtěli bychom ještě jednou poznamenat, že v knize Zachariáše se nejedná o druhou polovinu Danielova 70. týdne let, nýbrž skutečně o poslední den, ten největší ze soužení Jákobova, o den vysvobození a požehnání.
Zachariáš se také nezabývá římskou šelmou, o které je ve Starém zákoně řeč jen jako o čtvrté světové říši, ale nikde v přímém vztahu k Jeruzalému. To nalézáme teprve v Knize Zjevení. V Zachariášovi, jako vůbec ve Starém zákoně, je utlačovatelem Asyrský, či král severu, „zaplavující bič“ (Iz. 28,15). Senacherib, Antiochus IV. Epifanes jsou jeho předobrazy.
„A Hospodin vytáhne a bude bojovat proti oněm národům jako v den, kdy bojuje, v den bitvy.“ (14,3)
Král severu potáhne do Egypta a odtud se vrátí. Při tomto tažení znovu oblehne Jeruzalém, ale tentokrát ho nedobude. Bůh bude za Jeruzalém bojovat a zahladí toho nepřítele, který se spojil s mnoha národy.
„A jeho nohy budou v onen den stát na Olivové hoře, která leží před Jeruzalémem na východě; a Olivová hora se uprostřed rozdělí, na východ a na západ ve velmi velké údolí, a polovina hory ustoupí k severu a její druhá polovina k jihu.“ (14,4)
To bude naplnění svědectví dvou andělů, kteří učedníky, když od nich Pán odešel do nebe, těšili slovy: „Tento Ježíš, který vzhůru vzat jest od vás do nebe, tak přijde, jak jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.“ (Sk. 1,11) Opětný příchod Pána budou vyznačovat velké geologické změny. Olivová hora se rozdělí, a tuto událost bude doprovázet mocné zemětřesení. „Od Hospodina zástupů navštíveno bude hromem a zemětřesením…“ (Iz. 29,6) I Pán sám o tom mluví v Matouši: „…a zemětřesení po místech.“ (Mat. 24,7) Táž kapitola nám říká, že v této době bude v Jeruzalémě ostatek. Lze si snadno představit, že takové mocné události vyvolají mezi lidmi velkou hrůzu.
„A budete utíkat do údolí mých hor, a údolí hor bude dosahovat až k Azel; a vy budete utíkat, jako jste utíkali před zemětřesením ve dnech Uziáše, krále Judy.“ (14,5a)
Co pomůže utíkat do údolí hor? Je možné uniknout Boží spravedlnosti? I kdyby utekli až na konec země, Bůh by je přece nalezl a přivedl. „Údolí jeho hor“ je údolí soudu. Bude to velký soud, neboť sahá až k Azel. Mělo by to velký vliv na náš život, kdybychom se více zaměstnávali Božími věcmi. Neboť co by nás mohlo více odvést od pomíjivých věcí, než zaměstnávání se proroctvím? To nám ukazuje konec všeho na tomto světě, všeho, co nebude trvat. Ukazuje nám ale také to zůstávající a neotřesitelné.
„A přijde Hospodin, můj Bůh, a všichni svatí s tebou.“ (14,5b)
Ostatek nemusí utíkat. Ať vně, nebo uvnitř města, je skryt v náruči Všemohoucího. „Ani vlas z hlavy vaší nikoli nezahyne.“ To je jasný, jednoznačný slib Pána (Luk. 21,18). Pán přijde a posadí se na Sionu na svůj trůn a zřídí své království. Všichni svatí Jej budou doprovázet a budou s Ním sdílet jeho slávu a jeho moc. Příchod Hospodina je konec doby soužení a začátek doby požehnání a blahobytu.
Tuto slávu ale chce Pán sdílet s těmi svými. Proto nepřijde sám, nýbrž se všemi svatými.
„A stane se v onen den, že nebude světlo; hvězdy se zatmí. A bude jeden den (ten je Hospodinu známý), ne den a noc; a stane se v čase večera, že bude světlo.“ (14,6-7)
Jako v den ukřižování Pána se nebe zatmí a hluboká tma pokryje okrsek země. Tma sice stále pokrývala okrsek zemský, ale Bohu se zalíbilo dát do této tmy zasvítit světlo evangelia. Ale svět netoužil po světle a následek byl, že svět upadl do ještě větší tmy, přibývající až ke dni zjevení Pána. Kdy bude tento den, je známé jen Bohu. Ale On nám ukazuje, že k večeru, ke konci velké doby soužení, bude světlo. Světlo právě tehdy, kdy by byla k očekávání největší temnota. Izaiáš to ohlašuje slovy: „Povstaniž, zaskvěj se, poněvadž přišlo světlo tvé, a sláva Hospodinova vzešla nad tebou. Nebo aj, tmy přikryjí zemi, a mrákota národy, ale nad tebou vzejde Hospodin, a sláva jeho nad tebou viděna bude. I budou choditi národy v světle tvém, a králové v blesku, jenž vzejde nad tebou.“ (Iz. 60,1-3) Jak nekonečně velké je přece Boží slitování! Jaký soucit má se svými svedenými a zbloudilými stvořeními! Jeho plán a rada vždy byly, aby tomuto stavu byl učiněn konec. Může to nyní udělat, aniž by byla učiněna újma jeho slávě a spravedlnosti, neboť Kristus svou smírčí smrtí odstranil vše, co přišlo skrze hřích mezi Stvořitele, jeho tvory a stvoření samo. Tak je dána možnost, aby nyní nastalo světlo. Bůh udělal vše, aby lidem dal možnost chodit v jeho cestách, ale člověk vždycky zklamal. Nyní ale může Bůh na základě milosti stvořit něco nového, něco, co Mu plně odpovídá a dává Mu opět nalézat zalíbení v jeho stvořeních.
„A stane se v onen den, že z Jeruzaléma potekou živé vody, z poloviny k východnímu moři a z poloviny k zadnímu moři; v létě a v zimě se to bude dít.“ (14,8)
Neřekl Kristus samaritánské ženě u Jákobovy studny: Dám ti k pití „živou vodu“ (Jan 4,10)? Ta voda byla pro žíznivou duši, ale přijde den, že voda této studnice života poteče ke všem lidem a budou ji pít a požívat. A tímto zdrojem bude Jeruzalém, tj. proudy živé vody potečou od Toho, jenž tam zřídí svůj trůn a jenž nyní bude Panovníkem celého okrsku země. „Živá voda“ je požehnání přinášející síla Ducha Svatého. Ale středem této světové vlády bude dnes opovrhovaný a roztříštěný Jeruzalém, jehož tři ideologie se tam přou o přednostní postavení a na chrámovém náměstí tupí stále ještě mohamedánská mešita místo jeho chrámu. Nyní však budou bez zábrany plynout proudy živé vody z Jeruzaléma v odezvě na slova: „Spasení ze Židů jest.“ (Jan 4,22) Neboť z Judy vyšel náš Pán a Vykupitel podle těla. Žádné letní vedro nevysuší tento proud požehnání a chlad zimy ho neznehybní.
„A Hospodin bude králem nad celou zemí; v onen den Hospodin bude jeden a jeho jméno jedno.“ (14,9)
Srdce věřícího to plní hlubokým zadostiučiněním, když ví, že ten urážený, opovrhovaný, zavržený a ukřižovaný Král nyní přece přijde ke svému právu jako uznávaný Panovník a Král nad celou zemí. Hospodin bude jeden, to znamená, že na celém širém okrsku země nebude už zvěstován žádný jiný bůh a žádné jiné jméno nebude vyvyšováno jako zdroj spasení, než jen jméno Ježíš.
„Celá země se přemění jako rovina, od Geby až k Rimmon, které leží jižně od Jeruzaléma; a Jeruzalém bude vyvýšen a přebývat na svém místě, od brány Benjamin až k místu první brány a až k bráně úhlu, a od věže Chananeel až k lisům krále. A budou v něm bydlet a žádná klatba už v něm nebude; a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí.“ (14,10-11)
Žádná země nevykazuje tak hluboké prolákliny jako Izrael. Mrtvé moře leží 394 metrů pod hladinou moře. Je to geologická zvláštnost. Ale Bůh to učiní svým časem rovinou. „Mrtvé moře“ a vše, co je neživé, už nebude. Nové stvoření zná jen život a plodnost. Žádná katastrofa, žádná epidemie, žádná nemoc, žádné sucho už nepřijdou na Judu a na Jeruzalém. Ten bude bydlet v plném bezpečí. Žádná válečná psychóza už nebude držet mysli v zajetí, jako to je dnes u všech národů země. Žádné „velmoci“ se už Jeruzalém nemusí bát. Nepřijde ale o své vyvýšené postavení, neboť v něm bydlí Hospodin. Naplní se slova z kapitoly 2,8, že Jeruzalém bude pro množství lidí obýván jako otevřené město.
„A toto bude ta rána, kterou bude trápit Hospodin všechny národy, které vedly válku proti Jeruzalému: Dá uhnívat masu jednoho každého, zatím co stojí na svých nohách, a jeho oči budou uhnívat ve svých důlcích, a jeho jazyk bude hnít v jeho ústech.“ (14,12)
Jak slavné bude postavení Jeruzaléma, tak hrozný je soud nad národy, které pronásledovaly Izrael. Jejich tělo, které myslelo jen na to, aby sytilo a opatrovalo samo sebe, se bude kazit a svým zápachem bude plnit zemi. Jejich nohy, které se zpěčovaly jít po Božích cestách, ponesou už jen kazícího se člověka, sebe samé stravující tělo. Jejich oči, které myslely jen na to, aby uspokojovaly žádost, klesnou ve svých důlcích v zetlelosti a jejich jazyky, které odmítaly chválit Hospodina, uhnijí při živém těle v jejich ústech. Asi zvoláme: Jak hrozné, ó Bože, jsou Tvé soudy! Ale jak často a důrazně Bůh pozvedal po staletí svůj varující hlas, zval, aby se lidé chopili nabízené záchrany, ale nechtěli. Je na místě výčitka Bohu, když On to s lidmi myslel tak dobře? Dnes je ještě slyšet jeho milostivé volání: „Nechte se smířit s Bohem.“ (2. Kor. 5,20) Už jsi zvolil: milost, nebo ránu? Ó jen pomysli na to, že s milostí si nelze zahrávat a každé její odmítnutí znamená posmívat se jí. Bohu ale není možné se posmívat (Gal. 6,7). Pro toho, kdo Jím opovrhuje, je svatým a horlícím Bohem.
„A stane se v onen den, že vznikne velké zmatení od Hospodina mezi nimi; a uchopí jeden ruku toho druhého, a ruka jednoho každého se pozvedne proti ruce jeho bližního.“ (14,13)
Soud na sebe tedy také nenechá čekat a postihne všechny, kteří se horlivě obraceli proti Jeruzalému. Zdálo by se, že Asyrský a všechny národy, které jsou s ním, které byly vedeny stejnou fanatickou nenávistí proti Božímu lidu, jsou nepřemožitelní. Daniel nám ale říká: „I rozbije stany paláce svého mezi mořem a horou svaté okrasy. A přijde ke svému skončení a nikdo mu nepomůže.“ (Dan. 11,45 – přel.) Tak tomu bude vždy: Kdo se vzpírá přijmout Hospodinovu pomoc, bude dříve nebo později bez pomoci, „nikdo mu nepomůže“. K tomu Bůh pošle na bezbožné velké zmatení, podobající se zmatení v Bábel, jako to nalézáme také v křesťanstvu, které statek, který mu byl svěřen, nezachovalo a stalo se Babylonem. I když se stalo velkým, silným městem, přece musí Bůh nad ním zvolat dvojí „Běda, běda!“ (Zj. 18,10). To nejhroznější však na tomto zmatení je, že jeden pozvedne ruku proti bližnímu, jeden proti všem a všichni proti jednomu a navzájem se rozsápají. Hrozný konec lidské svévole!
„A také Juda bude bojovat v Jeruzalémě; a bohatství všech národů okolo bude shromážděno: zlato a stříbro a oděvy ve velkém množství. A stejně tak jako tato rána, bude rána koní, mezků, velbloudů a oslů a všeho dobytka, který bude v oněch vojenských táborech.“ (14,14-15)
Podle Božích myšlenek připadne bohatství země izraelskému lidu, neboť On chce, aby jeho lid byl ctěn a vážen před všemi národy. Svět, a z velké části i křesťanstvo, je antisemitského smýšlení, a proto nejsou v stavu přivlastnit si Boží myšlenky o jeho lidu. Ten se ale pomstí a Bůh sám se postará o to, aby Izrael byl hlavou. Jak to bylo při vyjití z Egypta? Vyšli s bohatými poklady všeho druhu, které jim Egyptští ochotně a dobrovolně dali s sebou. Dnes stojí Izrael před novým vyjitím. Ani teď se nevrátí prázdný do své země, země otců. Vždyť je známou skutečností, že největší bohatství světa se nalézá v rukou Židů. Ovšem masa Židů se bude klanět Antikristu a zahyne s ním a se svým bohatstvím. Pravé bohatství je Ježíš Kristus a bez Něho nemá na tomto světě nic trvání.
„A stane se, že všichni pozůstalí ze všech národů, kteří přišli proti Jeruzalému, rok co rok vytáhnou, aby se klaněli Králi, Hospodinu zástupů, a slavili slavnost stánků.“ (14,16)
Vidíme zde, že jako mezi Židy bude věrný, věřící ostatek, tak tomu bude také mezi národy. Rok co rok potáhnou nahoru, aby slavili slavnost stánků a aby se klaněli Bohu Izraele. Ti poznají, že chrám v Jeruzalémě je místo velebení. Také jsou přece podřízeni izraelskému lidu. Absolutní panování Boží spravedlnosti má za následek, že každé nedbání bude ihned potrestáno. Je však třeba poznamenat, že lidé v oněch dnech budou na rozdíl k dnešní lenivosti a vlažnosti ochotní a s radostí budou odpovídat přáním a příkazům Hospodina.
„A stane se, když jedna z čeledí země nepůjde nahoru do Jeruzaléma, aby se klaněla králi, Hospodinu zástupů: Na tuto nepřijde déšť; a když čeleď Egypta nevystoupí nahoru a nepřijde, tak déšť nepřijde ani na tuto. To bude rána, kterou bude Hospodin trápit národy, které nepůjdou nahoru, aby slavily slavnost stánků. To bude trest Egypta a trest všech národů, které nepůjdou nahoru, aby slavily slavnost stánků.“ (14,17-19)
Bůh klade velkou váhu na všeobecné a obsáhlé klanění při slavnosti stánků. Vždyť je to vzpomínka na to, že Bůh svůj lid osvobodil z otroctví Egypta a přivedl jej do zaslíbené země do odpočinku. To platí nejen pro Izrael, nýbrž také pro národy, neboť v oněch dnech se budou moci všichni chlubit svobodou v Kristu Ježíši. Tak může vystupování nahoru do Jeruzaléma nebýt hořkým „Musíš!“, nýbrž radostnou, šťastnou potřebou přinášet Pánu oběti chvály a děkování, jež je On hoden obdržet. Izrael a národy budou soutěžit v tom, aby Pánu přinesli poctu, která Mu jako Králi celé země náleží. Bůh sám nad tím bude bdít a každému, jenž nebude dbát toho přinášení, odebere déšť. Být bez deště ale znamená nemít žně, a nemít žně znamená hlad. Lze však jistě mít za to, že se to stane velmi zřídka.
Toto vše je třeba chápat doslovně, ale i duchovně. I dnes je tomu tak, že duši toho, kdo z nedbalosti zanedbá hodiny velebení, velmi brzy naplní hubenost. Egypt je zvlášť jmenován. Měl asi také zvláštní odpovědnost a Bůh v něm vidí národy v jejich celku.
„V onen den bude na zvoncích koňů napsáno: Svatý Hospodinu. A hrnce na vaření v domě Hospodinově budou jako obětní misky před oltářem; a každý hrnec na vaření v Jeruzalémě a v Judovi bude Hospodinu zástupů svatý; a všichni obětující přijdou a z nich vezmou a budou v nich vařit. A v onen den už nebude v domě Hospodina zástupů žádný Kananejský.“ (14,20-21)
Jaký slavný, obdivuhodný stav to bude, když člověk a vše, co mu náleží, bude zasvěceno Hospodinu. Dokonce na běžných nářadích, jako jsou hrnce na vaření, zvonce koňů atd. bude napsáno: „Svatý Hospodinu!“ Oblak šechina, oblak slávy, Boží příbytek, se jakoby sníží na zem a Hospodinova přítomnost naplní celou zem. Celý svět musí vědět, čím je Izrael pro Boha a co je Hospodin sám v sobě. Bůh je svatý a Izrael je jeho svatý příbytek. Nebydlí nyní ve stánku, ani v chrámu. Jeruzalém a Juda bude místo jeho přebývání. Ve Staré smlouvě bydlel Bůh jedině v oblaku šechině. Jen jednou směl do něho Mojžíš vstoupit (2. M. 24,18). Na hoře proměnění zastínil oblak Mojžíše a Eliáše (Luk. 9,34). V Nové smlouvě ale je celé Shromáždění-Nevěsta příbytkem Pána. Vzácná a slavná skutečnost! Tak jako dnes mohou k Božímu příbytku náležet jen ti, kteří jsou znovuzrozeni z vody a z Ducha, tak na konci dnů nebude mít na Božím Království podíl žádný Kananejec, žádný neobřezaný. Boží slovo nám dává naučení: „Jako ten, který vás povolal, svatý jest, i vy svatí ve všem obcování buďte!“ (1. Petra 1,15)
To je v základu konečný účel všech proroctví. Vede a přitahuje naše srdce ke Kristu. Ukazuje nám pravý charakter světa. Mluví k našemu svědomí a odděluje nás od všeho druhu zla. Oživuje naši naději na budoucí slávu.
🙛