„V onen den bude otevřen pramen (zřídlo) pro dům Davidův a pro obyvatele Jeruzaléma pro hřích a pro nečistotu.“ (13,1)
Kapitola 13 navazuje obsahově plně a cele na předchozí. Obsahuje v podrobnostech příběh očištění a obnovení Izraele od začátku až do konce. Pramen, který je otevřený domu Davidovu a obyvatelům Jeruzaléma, je Boží slovo. Často se má za to, že pramen se vztahuje na krev a zpívá o tom také píseň (německá): „Je zřídlo, z něhož svatá krev pro ubohé hříšníky prýští.“ To je samozřejmě správné, jen náš verš o tom nemluví. Smíření skrze krev jsme viděli v předcházející kapitole (v. 10). Zde máme to, co musí následovat po záchraně a vykoupení: praktické očištění. Bude k němu docházet také v průběhu 1000letého království. Nejprve krev, a potom voda: nejprve vykoupení, a potom denní praktické očišťování skrze Slovo. Musíme pevně držet, že krev tekla jednou a nikdy více nepoteče. Očištění na cestě se už neděje skrze krev, nýbrž skrze vodu, Slovo. Toto očištění bude v Izraeli úplné, už tam nenajdeme žádnou modlu, nezjistíme žádnou nečistotu.
„A stane se v onen den, praví Hospodin zástupů, že vyhladím jména model ze země, a už si na ně nebudou vzpomínat; a také proroky a ducha nečistoty ze země odstraním.“ (13,2)
Izrael bude vskutku svatý kněžský lid, který už nikdy nebude vzpomínat na předcházející dny nečistoty modlářství. Už se nevrátí ke svým starým zvyklostem hříchu a rouhání. Bude v každém vztahu posvěcen a očištěn, svatý jak ve vztahu k tělu, tak také ve vztahu k duši. Už na tělo ani na duši nepadne žádná vada. „Aniž kdo dí z obyvatelů: Nemocen jsem.“ (Iz. 33,24) To je následek toho, že Duch Svatý nepřijde na malý hlouček jako ve dni Letnic, nýbrž bude vylit na všechen lid.
„A stane se, že když nějaký muž dále bude prorokovat, tak jeho otec a jeho matka, kteří ho zplodili, k němu řeknou: Nesmíš žít, neboť jsi mluvil lež ve jménu Hospodina! A jeho otec a jeho matka, kteří ho zplodili, ho probodnou, když bude prorokovat. A stane se v onen den, že proroci se budou stydět, každý za své vidění, když bude prorokovat; a už nebudou oblékat srstnatý plášť, aby lhali.“ (13,3-4)
Chvění a hrůza před nepravostí přijdou na duše. Svatý a spravedlivý hněv, který se, když se zjeví hřích, nezastaví ani před vlastním tělem a krví, nýbrž zjedná ve svatém hněvu důraz na spravedlnost a svatost a přestupníka i-hned vyhladí mečem. Svatost, jaká nikdy nebyla na zemi viděna. Ach, jak si lidé dnes myslí, že smějí hřích ve všech jeho formách tolerovat a přestoupení zkrášlovat a jako nepatrné přehlížet. Lidé se už neptají, co k tomu Bůh ve své svatosti říká. Tak znetvořená, tak degenerovaná a sešlá je dnes morálka v křesťanském světě. A před zřízením království tomu u Židů nebude jinak. I proroctví bude posvěceno. Proroci, místo aby byli svědectvím pro pravdu, se zaplétali do modlářství, kázali lež, sloužili nečistotě. Ale nyní bude vše vymeteno. Svatý kněžský lid slouží Hospodinu, Bohu zástupů.
Ezechiel o této požehnané době říká: „A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich… Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je.“ (Ez. 36,26.27) Také prorok Jeremiáš svědčí: „Dám zákon svůj do vnitřností jejich, a na srdci jejich napíší jej; i budu Bohem jejich, a oni budou mým lidem.“ (Jer. 31,33) To vše ale znamená, že nikdo už nebude oblékat srstnatý plášť (znamení prorocké hodnosti), aby zvěstoval faleš a lež. Ano, budou se stydět, že se nechávali zaslepovat Satanem, aby zvěstovali lež. Izrael bude nyní mít hluboký cit pro božskou pravdu. Bude milovat a cenit si pravdu, jako člověk miluje a cení si vzácný klenot.
„A bude říkat: Nejsem prorok, jsem muž, který obdělává zemi; neboť mne koupili od mého mládí.“ (13,5)
Je to zvláštnost proroka Zachariáše, že nechává Pána vstoupit na scénu zcela náhle a bezprostředně. Bez úvodu a bez okolků prostě říká: „Bude říkat!“ To je velice krásné. Hospodin je přítomný, a také mluví. Tu bychom chtěli zvolat: „Ó země, země, země, slyš slovo Hospodinovo.“ (Jer. 22,29) Co říká? „Nejsem prorok, jsem muž, který obdělává zemi.“ Jak jasně a zřetelně mluví tato slova o tom, že Hospodin přišel v ponížení. Zaujal postavení, odpovídající okolnostem, do nichž Adam přišel skrze hřích. Stal se skutečně lidem podobný, ale bez hříchu. Kristus byl Apoštol, Pastýř a Prorok. Přesto se zde nezjevuje v tomto charakteru. Zjevuje se jako prostý člověk, který přichází do okolností, které zplodilo zlořečení. Nic nemohlo tolik vyznačovat jeho ponížení jako slova: „Muž, který obdělává zemi.“ Hladověl, žíznil, byl unaven, a ještě více než to, poddával se lidem, kteří jako jeho tvorové vyšli z jeho ruky. Svým rodičům poddán, poslušný jako syn tesaře, se stal služebníkem lidí, služebníkem svých stvoření. Můžeme si představit ještě hlubší ponížení? To je nemožné! Kristus z lásky k nám zaujal to nejhlubší myslitelné místo.
„Koupili mne od mého mládí.“ Co tím chce Hospodin říci? V každém případě přece, že od svého nejranějšího mládí nepatřil sobě samému. Už jako 12letý říká rodičům: „Zdali jste nevěděli, že v těch věcech, které jsou Otce mého, musím já býti?“ (Luk. 2,49) Předtím seděl mezi doktory v chrámu „poslouchaje jich, a otazuje se jich. A děsili se všichni, kteří jej slyšeli, nad rozumností a odpověďmi jeho.“ (Luk. 2,46.47) Mladý člověk udivoval starší učené lidi. Ten, který si v synagoze dal podat knihu proroka Izaiáše a vykládal ji, byl Bůh od věčnosti. Ale v lidské tvářnosti mezi lidmi byl jejich vykoupený otrok. Kdo může pochopit tyto výšiny a hloubky?
„A když k němu někdo řekne: Co je to za rány v tvých rukou?, tak poví: Jsou to rány, kterými jsem byl zbit v domě těch, kteří mě milují.“ (13,6)
Pán se zde před Jeruzalém osobně staví s probodenýma rukama a nohama jako ten Ukřižovaný. Náboženské město s Ním jednalo jako se zločincem, avšak víme, že kvůli nám byl takto zbit a zle s Ním bylo nakládáno. Jak pěkně se kryje tento úchvatný rozhovor s rozhovorem a setkáním Pána s Tomášem. Když je použijeme na Izrael, poznáváme, že ostatek, když se setká s Pánem, přejde od víry k vidění. Chtělo by se nám myslet, že vlastně by zde mělo být napsáno: Byl jsem zbit v domě těch, kteří mě nenáviděli, ale je to tu jinak: „v domě těch, kteří mě milují.“ Hospodin už nevidí Židy v nenávisti proti Němu. Ne, On vidí věrný ostatek, který představuje Izrael, v jejich lásce a v jejich náklonnosti k Němu. I to je milost.
„Meči, procitni proti mému pastýři a proti muži, který je můj společník!, praví Hospodin zástupů. Bij pastýře, a stádo se rozprchne. A já obrátím svou ruku k malým.“ (13,7)
Otec zde dává svému Synu dva tituly: Nazývá ho Pastýřem a svým Společníkem. Na tohoto Věrného musí kvůli naší nevěrnosti vytáhnout meč. Bůh musí dát svého Syna na soud a na smrt. Jak těžké to muselo pro Otce být. Ale nebylo jiné cesty, jestliže neměli všichni zahynout. V předcházejícím verši jsme Jej viděli zbitého od lidí, ale zde vidíme toho Svatého a Spravedlivého zbitého od Boha. Ach, nebyla jiná cesta k naší záchraně. Mzdou hříchu je smrt, jinak nemohlo být učiněno smíření. Ale protože dílo smíření na Golgotě se nyní stalo, může Bůh „obrátit svou ruku k malým“. To je výsledek kříže. Ti malí tvoří v dnešním použití Církev živého Boha. V posledních dnech to bude věrný ostatek z Izraele. Ti malí se ale budou množit a naplní zemi.
„A stane se v celé zemi, praví Hospodin: Dva díly z ní budou vyhlazeny a zemřou, ale třetí díl z ní pozůstane. A já přivedu ten třetí díl do ohně a přečistím je, jako se přečišťuje stříbro, a zkusím je, jako se zkouší zlato. Bude vzývat mé jméno a já mu odpovím; řeknu: Je to můj lid; a on řekne. Hospodin je můj Bůh.“ (13,8-9)
Tyto verše mluví o době konce. Neboť dnes se z toho ještě nic nenaplnilo. Bůh se ještě jednou ujme Izraele. Ale protože celý lid propadl nevěře, vyvolí si Bůh ostatek, ale i ten musí projít těžkým ohněm přečišťování. V tomto ostrém tříbení bude uzdraven od své nenávisti proti pravému Dědicovi a od své slepoty a v Kristu Ježíši pozná a přijme svého Mesiáše. Juda bude souzen a přečišťován v zemi a Izrael na cestě. Ale Zachariáš se zde zabývá jen s Judou. Dva díly budou vyhlazeny, protože se v přečišťování prokážou být struskou. Božský třetí díl bude také muset projít velkou dobou soužení, ale přečištěn a očištěn, obdrží království, tj. vejde do požehnání 1000letého království. To je to, co stále nacházíme v Žalmech a v prorocích.
Jaká radost a jaká libost to bude pro Hospodina, Boha zástupů, že bude mít na zemi lid, který je připraven činit jeho vůli a ptát se na jeho přikázání! Bude moci o tomto ostatku říci: Je to můj lid! A ostatek odpoví: Hospodin je můj Bůh! Už dále nebude nazýván „Lo-AmmI“ = „Ne-můj-lid“.