Dvanáctou kapitolou začíná nový oddíl Knihy proroka Zachariáše. Zahrnuje kapitoly 12 a 13 a obsahuje Boží výroky, jak to Duch Svatý, Autor božské knihy, sám naznačuje:
„Výrok slova Hospodinova o Izraeli. Mluví Hospodin, který roztahuje nebe a zakládá zemi a utváří ducha člověka v jeho nitru: Hle, učiním Jeruzalém opojnou číší pro všechny národy kolem; a také na Judu to přijde při obléhání Jeruzaléma.“ (2,1-2)
Tento druhý Boží výrok se neobrací ani k římské světové říši, ani k Antikristovi. Co má prorok stále před očima, je Jeruzalém a Juda. O Izraeli se zmiňuje jen tehdy, když jde o slavné mesiánské království. Tento výrok také nejedná o soudu, nýbrž o požehnáních, která jsou založena na Kristových utrpeních. Nejedná se o soudy, jak nám je oznamuje Kniha Zjevení jako naplnění toho, co v sobě zahrnuje druhá polovina 70. týdne let podle Daniele. Ne, prorok vidí, jak začalo království pokoje a spravedlnosti. Římská světová říše přestala existovat a Antikrist je zničen (Zj. 19,20).
„A stane se v onen den, že učiním Jeruzalém kamenem přetěžkým pro všechny národy: Všichni, kteří jej chtějí naložit, se o něj jistě zraní.“ (12,3)
Hospodin sám, Stvořitel nebe a země, se ujme Jeruzaléma. Učiní jej tíživým kamenem, metlou kázně pro všechny národy. Jeruzalém ještě není otevřené město, ještě má zdi a brány. Jeruzalém bude na konci dnů nejen geograficky, nýbrž i politicky a hospodářsky „pupkem země“. Je to žádostivé místo a především Řím se pokoušel dostat zem a město do svého vlastnictví. Přicházejí před jeho brány, ale Bůh není s nimi; musejí se obrátit nazpět. Římská říše i jiné moci se stále znovu o tento zátěžový kámen zraňovaly. Řím sice po nějakou dobu panoval nad Izraelem a dobytí Jeruzaléma bylo Římem oslavováno nezvyklým jásotem. Ale Řím zanikl. Pán umí zúčtovat se svými nepřáteli.
„A všechny národy země se shromáždí proti němu. V onen den, praví Hospodin, zbiji všechny koně pomateností a jejich jezdce šílenstvím; a na dům Juda budu držet své oči otevřené a všechny koně národů raním slepotou.“ (12,3-4)
Národy se sice stále znovu shromažďovaly proti Jeruzalému, ale verše před námi mluví o posledním útoku, který národy podniknou proti Božímu městu. V základu to je poslední boj mezi Kristem a Beliálem. Kdo bude vlastnit zemi? Komu bude položena za podnož noh? Jeden to je, Pán pánů, Král králů. Jemu zůstane království po celou věčnost. Pomateností, šílenstvím a slepotou bude Bůh bít vzpurné, Bohu a Kristu nepřátelské národy. Jejich porážka bude úplná a konečná. Už nikdy se nepozvednou proti tomu Svatému a proti jeho lidu.
Ale na dům Juda bude mít Bůh otevřené své oči. Utlačovaný, věrný, věřící ostatek bohatou mírou zakusí milost a pomoc Pána a Bůh protivníkům ukáže, že to je jeho lid, který On vyvolil, miloval a k sobě přitáhl. Není možné beztrestně postupovat proti Božímu lidu. Mnozí už zde na zemi museli prožít a zakusit, že ten, kdo napadá jeho lid, se dotýká zřítelnice Božího oka.
„A knížata Judy budou ve svém srdci říkat. Síla jsou mi obyvatelé Jeruzaléma v Hospodinu zástupů, jejich Bohu.“ (12,5)
„Knížata Judy“ byli prvními, kdo zavrhli Pána, když byl na zemi. Boží milost ale chce, aby oni byli prvními, jimž se Bůh bude blížit pln přízně a odpuštění. Mohli bychom si představit a vymyslet větší lásku, větší slitování? Ne, k takovému jednání je zapotřebí božská láska a božská přízeň. Dojemné je společenství mezi lidem a knížaty. I ten nejmenší je ochoten uznávat od Boha dané autority a podporovat je. Blaze vládě, která má lid bezezbytku za sebou! „Obyvatelům Jeruzaléma“, tj. věrnému, věřícímu ostatku, který se v těžkých dnech věrně přidržel Božího slova, nechybí nyní síla k tomu, aby knížatům v jejich také ne lehkém úřadu poskytl plnou podporu, pomáhal jim v Božím díle.
„V onom dni učiním knížata Judy podobná kotlíku s ohněm mezi kusy dřeva a ohnivé pochodni mezi snopy; a napravo a nalevo stráví všechny národy okolo. A nadále bude Jeruzalém bydlet na svém místě v Jeruzalémě.“ (12,6)
Toto slovo se bezpochyby ještě nenaplnilo. Naplnění je chováno pro pozdější dobu. Ale Hospodin sám se bude starat o to, aby se naplnilo, až pro to přijde Boží čas. V Knize proroka Zachariáše nalézáme věci naplněné i ještě nenaplněné; a je přenecháno zpytateli Písem, aby o tom přemýšlel, pro který čas Pán mluvil.
Poznamenáme ještě, že verš je uveden slovy: „V onom dni“, a nikoli „v oněch dnech“. Náhlé zkažení přijde na protivníky, kteří vytáhnou proti Jeruzalému, jako katastrofa, která přišla na Egypťany, když honili Izrael, a s koňmi a jezdci a vozy bídně zahynuli v Rudém moři. Ano, ten, který trůní v nebi, se směje a posmívá se svým nepřátelům. „Jeruzalém bude bydlet na svém místě v Jeruzalémě.“ To není tisková chyba, milí přátelé prorockého slova; Bůh míní to, co říká. Jeruzalém, lid města, bude nadále bydlet ve svém městě Jeruzalému. Nebude muset opět vyjít a utíkat před nepřátelskými hordami, nebude soužen ani dobyt, ani jeho obyvatelé nebudou pobiti. Pokoj a odpočinek budou jeho podílem navždy.
„A Hospodin zachrání nejprve stany Judovy, aby nádhera domu Davidova a nádhera obyvatel Jeruzaléma se nevyvýšila nad Judou.“ (12,7)
Juda nejdříve, jaká milost. Už jsme poukázali na to, že tam, kde se rozhojnil hřích, se ještě mocnější stala milost. Mohla by Davidova nádhera nebo nádhera Jeruzaléma působit tak, že by se projevila povýšenost? Ne, jistě ne! Požehnání jednoho je radostí druhého. Nemělo by tomu tak být také v našem středu, že když Bůh požehná jednomu bratrovi, my se s ním radujeme? Kéž je nám vzdálená závist a nepřízeň. Tak Hospodin bude žehnat stanům Judovým (Jeruzalém leží v pokolení Benjamin) před Jeruzalémem. Bůh ví, co je užitečné činit a jak může uchránit ty své před léčkou povyšování se! Náš Bůh je věrný! Věčně tentýž!
„V onen den Hospodin bude ochraňovat obyvatele Jeruzaléma; a klopýtající mezi nimi bude v onen den jako David a dům Davidův jako Bůh, jako Anděl Hospodinův před nimi. A stane se v onen den, že se budu usilovat vyhladit všechny národy, které přijdou proti Jeruzalému.“ (12,8-9)
Obyvatelé Jeruzaléma budou procházet v oněch antikristovských dnech zvláštními trápeními a těžkostmi, ale Pán povstane, aby je ochraňoval. Jako jejich dny, tak bude také jejich síla, poskytovaná skrze Boží dobrotu a slitování.
„Klopýtající“, přesněji: „kulhající“, to slabé, ubohé, to je to, co si Bůh vyvolil. V tom, co není nic, se chce oslavit. Ano, Davidův dům bude jako Kristus ve své slávě. Pro Krista samého by byla všechna sláva bez zájmu, kdyby ji nemohl sdílet s těmi, kteří Ho milují. Jak by nyní mohli nepřátelé ještě obstát? Odpůrce a všichni jeho pomocníci musejí vyklidit pole; nemají žádné místo ve slávě Pána.
Tak útok národů proti Jeruzalému skončí v písku. Kdo by mohl pozvednout ruku proti Všemohoucímu?
„A vyliji na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma ducha milosti a úpěnlivých proseb; a budou hledět na mne, kterého probodli, a budou nad ním naříkat jako nářkem nad jediným synem a hořce budou kvůli němu nést zármutek, jako se hořce naříká nad prvorozeným.“ (12,10)
Až dosud jsme ještě nic neslyšeli o Davidovi a o jeho domu. Avšak nyní, v této kapitole, je jmenován pětkrát. Vidíme v tom, jakou slávu Bůh tomuto Davidovu domu obmyslel. Tato sláva přijde v den zjevení pravého Davida, Ježíše Krista samého, a bude viděna v plném lesku.
Je zřejmé, že taková sláva nemůže být zjevena, aniž by se jeho lid obrátil ke svému Hospodinu a Mesiáši pravým obrácením, lítostí a vyznáním. Velké Jákobovo soužení přineslo své ovoce.
Verš 10 naší kapitoly je v základu historií každého Božího dítěte. Je to historie Josefových bratrů. Ti prodali Josefa projíždějící obchodní karavaně, ale Bůh použil jejich konání k jejich vlastnímu zachování. Josef byl dobrotivý vůči svým bratrům, ačkoli hluboký cit lítosti přišel teprve tehdy, když se jim dal poznat.
Izrael je nositel a naplnění všech zaslíbení. Musí se ale ještě naučit a poznat, že základem k tomu je vykoupení a dílo na kříži Golgoty. Musí poznat, že jeho Mesiáš je ten, koho zavrhli a ukřižovali, a že On je zároveň Hospodin.
Lítost a obrácení bude národní, ale také zcela osobní, jak to ukazuje další verš.
„V onen den bude nářek v Jeruzalémě velký jako nářek z Hadad-Rimmonu v údolní rovině Megiddo. A naříkat bude země, každá rodina pro sebe: rodina domu Davidova pro sebe a její ženy pro sebe; rodina domu Nátanova pro sebe a její ženy pro sebe; rodina domu Lévi pro sebe a její ženy pro sebe; rodina Šimeího pro sebe a její ženy pro sebe; všechny ostatní rodiny, každá rodina pro sebe a její ženy pro sebe.“ (12,11-14)
Tento velký nářek nám dává poznat, jak hluboce Izrael v den svého obnovení pozná svou vinu krve. Ano, jako kdysi Jákobovi synové prodali svého bratra Josefa národům, tak oni vydali svého Pána a Mesiáše národům, aby Jej vydali smrti; Jeho, jenž jim chtěl přinést život, svobodu a vykoupení ze všeho otroctví. Čeledi a rodiny se neobracejí k Bohu společně, dokonce i muži a ženy vyjadřují odděleně svůj zármutek a lítost. Je to naprosto osobní a vnitřní záležitost. Ten, kterého nenáviděli, se nyní stal předmětem jejich nejhlubší lásky a náklonnosti.
Jsou uvedeny domy z kněžského, prorockého a královského rodu. Nikdy v historii Izraele nebyla zaznamenána taková lítost a obrácení. Také nikdy nebude až do okamžiku, v němž poznají toho probodeného podle ran. Ovšem nejprve bude na lid vylit Duch Svatý. Jinak by takové poznání a obrácení podle Boha nebylo možné.
To stejné nalézáme ve Zjevení 1,7. „Aj, přichází s oblaky, a každé oko jej uvidí, i ti, kteří ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Ano, amen.“ Jaké procitnutí to bude pro Izrael! Věrný věřící ostatek velmi toužebně očekává příchod svého Mesiáše, aby je osvobodil ze spárů a pronásledování Antikrista. Uvidí Ho přicházet v oblaku slávy. Budou Mu jásat vstříc, ale co uvidí? Ten přicházející nese na rukou a nohou jizvy po hřebech a na boku jizvu po bodnutí kopím. To jim otevře oči, ten přicházející je Ten, kterého probodli a zabili.
Kdo bude moci změřit údiv, kdo popsat z toho vycházející naříkání? Nyní se naplní Pánem samým prorokované slovo: „Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdy budou kvíliti všecka pokolení země a uzří Syna člověka přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou.“ (Mat. 24,30) Plačícím ženám, které Ho následovaly na cestě ke kříži, Pán říká: „Neplačte nade mnou, ale raději samy nad sebou plačte a nad svými dětmi. Neboť aj, dnové jdou, v nichž řeknou: Blahoslavené neplodné a břicha, která nerodila, a prsy, které nekrmily. Tehdy počnou říci k horám: Padněte na nás; a pahrbkům: Přikryjte nás.“ (Luk. 23,28-30)