„Otevři své brány, Libanone, a nechť oheň stráví tvé cedry! Kvěl, cypřiši! Neboť cedr padl, neboť slavní jsou zpustošeni. Kvělte, duby Bázan! Neboť nepřístupný les je poražen. Hlasité kvílení pastýřů, neboť jejich sláva je zpustošena; hlasité řvaní mladých lvů, neboť nádhera Jordánu je zpustošena.“ (11,1-3)
Výjev se zcela změnil. Až dosud jsme se setkávali jen s požehnáními, která Bůh na Izrael vyléval. Ale lid se ukázal být nehodný těchto projevů milosti. Nechodil po Hospodinových cestách, ano, toužil po jiných bozích. Co muselo být následkem? Přece pouze soud! Bůh je to sám sobě dlužen, aby svatosti a spravedlnosti obstaral důraz. Tak přišel, jak nám to ukazují první tři verše této kapitoly, soud na nevěrný Izrael, především na jeho pastýře a vůdce, kteří vedli na zlé cesty.
Libanon ukazuje zřejmě na vládu světa. Cedry představují lidskou slávu a cypřiše ukazují bezstarostnost a sebeuspokojení. Duby představují moc a sílu; to vše jsou věci, které mají ve světě vysoký kurs. Les jako organizace a spojení mezi sebou se zdál být nepřístupný a nezničitelný. Ale pro Boží moc je vše jen marnost, sláma a strniště. Všechna lidská domýšlivost, i náboženská, bude svržena a skončí v bídě, pohaně a opovržení. „Mladí lvi“ řvou; je to kořisti chtivý dorost, právě dnes, kdy zavrženíhodné ideologie propasti jsou neseny hlavně nezralou mládeží. Pak ale bude řvoucím lvům, kteří nešetří stádo, ukončeno jejich řemeslo, neboť jejich loupení má konec. Božské navštívení je postihlo, jsou stráveni, poraženi, zpustošeni a sraženi. Tak je vidí prorok v božském vidění.
„Takto pravil Hospodin, můj Bůh: Pas stádo k zabíjení, jejichž kupci je dáví a nepykají za to, a jejichž prodavači říkají: Veleben buď Hospodin, neboť bohatnu!, a jejichž pastýři je nelitují. Neboť už nebudu šetřit obyvatele země, praví Hospodin; a aj, vydám lidi, každého do ruky jeho bližního a do ruky jeho krále; a rozdrtí zemi, a neosvobodím je z jejich ruky.“ (11,4-6)
Zachariáš dostává od Boha úkol, aby pásl stádo. Ale on vidí jen „stádo k zabíjení“, tj. stádo, které je vydáno ke zničení. Tyto verše ukazují na dobu, kdy byl na zemi Boží Syn. V této době byl Izrael pod tlakem trojího různého jha:
Tak to bylo se stádem, když Pán Ježíš, jak nám to ukazuje Jan 10, vstoupil do ovčince jako ten pravý a dobrý Pastýř. „Stádo na zabití“ nezahrnuje tedy jen věřící ostatek, nýbrž všechen lid. Pán se představil celému národu a všechen lid měl rozhodnout, ale oni po Něm netoužili. Tak v jejich středu nalezl jen lhostejnost, ano nenávist a nepřátelství. Nakonec Ho dokonce přivedli na smrt, když Ho vydali Římanům, kteří Jej pak ukřižovali. Protože zavrhli pravého Krále, budou nyní muset následovat toho falešného, který je povede do záhuby.
„A pásl jsem stádo na zabití, ano, ubohé stáda; a vzal jsem si dvě hole: jednu jsem nazval ‚Přízeň‘, a druhou jsem nazval ‚Spojení‘, a pásl jsem stádo.“ (11,7)
Kdyby Izrael zůstal věrný, pak by nebyl nazván „stádem na zabití“. Nebyli by mezi nimi žádní ubozí a hynoucí. Takto ale musela všechna požehnání přestat a ponechat cestu soudu. Přesto se Bůh nad svým lidem slitovává. Dal jim pravého a dobrého Pastýře. Jeho pastýřská hůl byla dvojí: Mluví o přízni a o společenství. Ale Izrael zavrhl a zabil toho Bohem poslaného Pastýře, a tak se sám odtáhl od Božích dobrodiní milosti a ztratil Boží přízeň a společenství.
„A zahladil jsem tři pastýře v jednom měsíci. A moje duše se kvůli nim stala netrpělivou, a také jejich duše si mne protivila.“ (11,8)
Kdo jsou ti tři pastýři, kteří jsou zahlazeni? Skutečnost, že jsou zahlazeni, ukazuje, že neodpovídali svému povolání. Byli to tedy nevěrní pastýři, kteří si tento titul nezasluhovali. Nemáme jimi asi rozumět tři osoby, nýbrž tři skupiny prvků, jimž blaho stáda neleželo na srdci, nýbrž dokonce se snažili škodit. Tyto tři degenerované skupiny shrnuje prorok Jeremiáš v jednom verši: „Kněží neřekli: Kde jest Hospodin? a ti, kteří se obírají s zákonem, nepoznali mne, pastýři pak odstoupili ode mne, a proroci prorokovali skrze Bále, a za věcmi neužitečnými chodili.“ (Jer. 2,8) Musíme se potom divit, když se Hospodin jimi omrzel a že nakonec končí ve zkáze?
Jak vážně Pán napomíná Petra: „Pas mé ovce!“ Neměli bychom to všichni činit po něm? Pastýřská služba v našich dnech je velmi zanedbávaná záležitost. Dohonit to asi už nemůžeme. Na to je pozdě. Ale krátký čas, který nám ještě zůstává až do příchodu Pána, bychom měli s pilností vykupovat a sloužit stádu, jak jen to dokážeme. Pak se Pán námi neomrzí, ne, odmění nás korunou spravedlnosti. Mějme horlivost, je to hodné námahy!
„Tu jsem řekl: Nechci vás už pást; co umírá, ať umře, a co hyne, ať zahyne; a zbylé ať žerou maso jedna druhé.“ (11,9)
Tvrdošíjnost lidu bránila Hospodinu v tom, aby se jím dále zaměstnával. Slovy: „Nechci vás už pást,“ se odtahuje a přenechává lid sobě samému. Osudné následky známe. V roce 70 po Kristu byl Jeruzalém římským vojevůdcem Titem zničen. Kristova krev přišla na Izrael a na jeho děti. Obléhání a dobytí Jeruzaléma je to nejhroznější, co nám letopisy světových dějin vyprávějí. Zachariášova slova se doslovně naplnila: Pozůstalí se navzájem požírali!
„A vzal jsem svou hůl ‚Přízeň‘ a zlomil jsem ji, abych zlomil svou smlouvu, kterou jsem učinil se všemi národy. A byla v onom dni zlomena; a tak poznali ubozí stáda, kteří na mě dbali, že to bylo slovo Hospodinovo.“ (11,10-11)
„Ubozí stáda“ jsou ti, kteří se shromáždili kolem Pána, když žil zde na zemi. Poznali v Tom, jenž přišel v ponížení, toho Slavného, od Boha Poslaného. Porozuměli, že nyní začalo časové období bezpodmínečné milosti. Izrael zklamal, národy zklamaly, všechny smlouvy se porušily. Ale jeho milost otevřela cestu ke slávě. Pro všechny lidi jsou široce otevřeny dveře, a zůstanou otevřeny až do chvíle, kdy Pán přijde, aby uvedl vykoupené Shromáždění domů do domu Otce.
„A řekl jsem jim: Je-li to dobré ve vašich očích, dejte mi mou mzdu, jestliže ale ne, tak to nechte; a oni odvážili mou mzdu: třicet šekelů stříbra. Tu řekl Hospodin ke mně: Uvrhni ji hrnčířovi, tu slavnou cenu, jíž jsem od nich oceněn! A vzal jsem těch třicet šekelů stříbra a hodil jsem je do domu Hospodinova hrnčíři.“ (11,12-13)
Kristus, Pastýř, který byl od lidu zavržen, žádá svou mzdu. Posměšně Ho ocenili třiceti stříbrnými šekely. Jidáš byl ten, jenž naplnil toto proroctví. Jaká smutná postava a ještě smutnější služba! Kristus srovnává chrám s hrnčířem. Místo, kde hrnčíř kopal svou hlínu, bylo nečisté místo (srvn. s Jer. 19,10.11). Bylo nazváno Tofet. Tam kdysi stál obraz Molocha, jemuž Izrael obětoval dokonce děti. Později bylo na tomto místě pole krve. Žádný Izraelita nevstupoval na toto místo. Tak nečisté jako Tofet, tak nečistý se stal v Božích očích chrám.
„A zlomil jsem svou druhou hůl ‚Spojení‘, abych zlomil bratrství mezi Judou a Izraelem.“ (11,14)
Za takových okolností nemohl Bůh být s Izraelem. Stáhl se zpět. Následek byl, že spojení lidu se rozlomilo, a tak to zůstalo až dodnes. Izrael je rozptýlen mezi všechny národy a místo pobytu 10 pokolení je nám neznámé. Zbožní Židé sice ještě vzývají Boha, ale cítí, že je Bůh neslyší, nebe je jako olovo (5. M. 28). Jejich bohoslužba je marné křičení a naříkání bez pokoje. Tak tomu je dnes a tak to zůstane, dokud nepoznají Toho, kterého probodli a zabili. To bude, až Kristus přijde ve slávě, aby zřídil své mesiánské království. Potom se kolem Něho beze zbytku shromáždí lid všech dvanácti pokolení.
„A Hospodin mi řekl: Vezmi si ještě nástroje pošetilého pastýře. Neboť hle, já vzbudím v zemi pastýře: Hynoucích se nebude ujímat, rozptýlené nebude hledat a zraněné nebude léčit; o zdravé nebude pečovat a bude jíst maso tučného a jejich paznehty strhne. Běda tomu ničemnému pastýři, který opouští stádo! Meč na jeho paži a na jeho pravé oko! Jeho paže má zcela uschnout a jeho pravé oko zcela vyhasnout.“ (11,15-17)
Dříve než pravý Pastýř zřídí své království pokoje, zjeví se nejprve falešný pastýř, o kterém Pán předem řekl: „Toho, který přijde ve svém vlastním jménu, toho přijmete.“ (Jan 5,43) Zjevení ničemného pastýře vyvolá hrozný čas soužení, jaký Izrael ještě nikdy neprodělal. Bytost tohoto Antikrista, jak ho nazývá Nový zákon, je líčena v jasných tazích, ale také je nad ním vysloven soud. Zneužil své údy jako nástroje nepravostí, a tak jeho paže uschne a jeho oko vyhasne. Jeho nástroje jsou nástroje pošetilého pastýře. Nepoužije hůl, aby vedl a žehnal. Bude jí stádo bít a zabíjet. Svou kapsu nepotřebuje k tomu, aby dával stádu pamlsky, nýbrž aby ji plnil loupeží. Svůj roh nepoužije k tomu, aby shromažďoval a udržoval stádo pohromadě, nýbrž aby vytruboval své lži a aby zvěstoval pošetilosti a rouhání. Neujme se ani hynoucích, ani rozptýlených, ani zraněných. Bez soucitu a bez slitování bude pást jen sám sebe.
Tomu bude odpovídat také soud nad falešným pastýřem, který bude neobyčejně tvrdý. To je další důkaz toho, že ten, kdo se dotýká Hospodinova lidu, dotýká se zřítelnice oka. K tomu dojde, dříve než izraelskému lidu „vzejde slunce spravedlnosti s uzdravením ve svých křídlech“ (Mal. 3,20). Bude to nejtemnější a nejhroznější doba v dějinách Izraele, doba děsu a hrůzy. Ubohý, zaslepený Izrael! Kéž by byl poznal své navštívení a naslouchal poselství pokoje svého Vykupitele a Mesiáše!