„Vyproste od Hospodina déšť v čase pozdního deště; Hospodin tvoří blesky, a dá vám spršky deště, bylinu na poli pro každého.“ (10,1)
K porozumění proroku Zachariášovi je důležité dbát toho, že prorok ve svých proroctvích spolu často spojuje příchod Pána v ponížení a jeho příchod ve slávě, aniž by se jakkoli zmínil o mezidobí, o době milosti. Tak tomu bylo v 9. kapitole a máme to také zde. Zachariáš ale především obrací oči Izraele na Hospodina. Od Něho si mají vyprosit pozdní déšť. Časný déšť byl nutný, aby přivedl setbu k vzejití, a pozdní déšť, aby způsobil plnou zralost ovoce. Nejprve máme přirozeně myslet na skutečný déšť z oblaků, bez něhož by nemohla být v Izraeli žádná žeň. Nadto je třeba vidět časný déšť v sestoupení Ducha Svatého ve dni Letnic. Zachariáš přechází tuto skutečnost mlčením. Má na zřeteli jen pozdní déšť, obnovení Izraele. O Církvi a době milosti neříká ani slovo. Je to pošetilá snaha chtít vyčíst z jeho proroctví něco pro přítomnou dobu. Církev stojí naprosto mimo proroctví Starého zákona, která se vztahují na Izrael a na stvoření.
Blesky mluví asi o očišťujících soudech, které teprve uschopní Izrael pro přijetí pozdního deště. Ozeáš povzbuzuje Izrael: „Abychom, znajíce Hospodina, více poznávati se snažovali; nebo jako jitřní svítání jest vycházení jeho, a přijde k nám jako déšť jarní a podzimní na zemi.“ (Oz. 6,3) Izrael plně propadl modlářství, a dříve než se k němu Bůh opět mohl obrátit, musel se očistit od všech model. „Ořte sobě ouhor, poněvadž čas jest k hledání Hospodina, až by přišel a dštil vám spravedlností.“ (Oz. 10,12) Jasně poznáváme, že před požehnáním předchází poslušnost. Tak tomu bylo pod zákonem, a tak tomu je i dnes, v době milosti. Milost není žádný pláštík, pod kterým si můžeme dělat, co se nám zlíbí. Ach, jak často je v tomto ohledu špatně nakládáno s milostí. „Bylina na poli“ může být pokrmem pro každého teprve tehdy, když si v horlivé modlitbě vyprosíme shůry svatost a spravedlnost. Pak nebude spravedlivému nikdy chybět pokrm, ať pro jeho tělo nebo pro jeho duši.
„Neboť terafim mluvili nicotnost, a věštci hleděli na lež; a mluví sny klamu, těší oparem. Proto odešli jako stádo, jsou utlačováni, protože tu není žádný pastýř.“ (10,2)
Také dnešní doba se stále více blíží okultismu, mysticismu a podobným tajemným učením, která jsou svým původem démonská, a proto jsou pro Boha ohavností. Když člověk opustí pravého Boha, upíše se modlářství, ať už je jakéhokoli druhu. Dnes se lidé sice neklanějí dřevěným nebo kamenným modlám, nicméně se však sklánějí před cizími a démonskými učeními, což vychází nastejno. Je to kult, který vyzývá toho živého Boha. Tak se ne-ptají Boha, nýbrž terafim /domácích bůžků/. To byly malé figurky, které mohly být mystickým způsobem přivedeny k mluvení. Jejich výroky ale byly lži, jak ani jinak nemohlo být.
Satan je otec lži, a nikdy nic jiného u sebe nebo svých nástrojů nezpůsobil, než lži, klam (oklamání) a páru, tj. bezcenná slova. Prorok Jeremiáš vážně varuje lid: „Nechť vás nesvodí proroci vaši, kteří jsou mezi vámi, ani hadači vaši, a nespravujte se sny svými, jichž vy příčinou jste, aby je mívali. Nebo oni lživě prorokují ve jménu mém; neposlal jsem jich, dí Hospodin.“ (Jer. 29,8.9) Už Mojžíš vydal jasně a jednoznačně příkaz: „Nebudete hádati, aniž na časech zakládati budete.“ (3. M. 19,26) Izrael ale nedbal na přikázání a provozoval modlářství ještě horší než pohané. Proto také přišel na sedmdesát let do zajetí do Babylona. Tam byli bez pastýřů, bez krále, bez chrámu, bez oltáře.
Vrchol věštectví a kouzelnictví nalézáme na konci dnů v Antikristovi. Postaví sochu ke cti „šelmy“, římské světové říše. Tento obraz šelmy má dech, může mluvit a způsobí, aby byli zabiti všichni, kteří se zpěčují dát mu božské uctívání. Bude dokonce stát v chrámu v Jeruzalémě. Jaká ohavnost! Jaké rouhání Bohu!
„Můj hněv vzplanul proti těm pastýřům, a kozly navštívím; neboť Hospodin zástupů se ujme svého stáda, domu Judy, a učiní je jako svého nádherného koně v boji.“ (10,3)
Tváří v tvář smutným věcem, které vyznačovaly Izrael, nemohl Bůh mlčet. Vůdcové lidu byli slepí vůdcové slepých a zaváděli. Bůh je kvůli jejich tvrdošíjnosti označuje za kozly a ohlašuje jim soud. Přesto je Bůh pomalý k hněvu a velký v dobrotivosti! Když pastýři zklamou, ujme se On sám svého stáda. Jak by mohl přihlížet, jak jeho lid zaniká? On jej pozdvihne, uzdraví, ponese, posílí, ano učiní jej „nádherným koněm“. Tak pomáhá Bůh také nám vždy znovu k vítězství. Máme být „více než vítězové“ v Kristu Ježíši, tom velkém Vítězi. Bůh posilní Judu a zachrání Efraima. Ve všem boji bude mít poslední slovo, neboť Jeho je vítězství nyní i na věky.
„Od něho přichází úhelný kámen, od něho kolík, od něho válečný luk, od něho vyjdou společně všichni nadřízení.“ (10,4)
Izrael bude sebrán a bude se těšit z pokoje v zemi. Úhelný kámen je Kristus Ježíš. On je jediný základ, jediný podklad, na kterém spočívá všechna sláva. Jen v Něm je požehnání, požitek a radost. Od Něho je kolík, který je zakotven a upevněn na bezpečném, neotřesitelném místě. Nemůže být nikdy uvolněn a celá sláva, která na Něm visí, bude spatřována a prožívána po dobu 1000letého království. Od Něho je válečný luk, tj. Kristus je ten, kdo všechno povede k vítězství. Všechno se položí Jemu k nohám. Všechny autority, všechny moci a vládci budou vládnout a panovat s Kristem. Úhelný kámen, kůl a luk zvěstují neomezené a nezpochybněné vládnutí Pána.
„A budou jako hrdinové, kteří rozšlapávají bláto ulic v boji; a budou bojovat, neboť Hospodin je s nimi, a jezdci na koních budou zahanbeni. A já posilním dům Juda a zachráním dům Josef a nechám je bydlet; neboť jsem se nad nimi smiloval, a oni budou, jako kdybych je nebyl zapudil. Nebo já jsem Hospodin, jejich Bůh, a odpovím jim.“ (10,5-6)
Vítězství Izraele je úplné vítězství. Ačkoli nepřítel mobilizoval obrovské vojsko koní a valil se proti Izraeli, nemohli nic pořídit proti útoku těch, kteří proti nim vystoupili s „Bůh s námi!“. Byli potupně zostuzeni. Jak slavně a obdivuhodně a jak dobrotivě rozvíjí Bůh svoji náklonnost vůči svému lidu. Ano, u Něho je síla, a proto je u Něho také záchrana, ať už je nepřítel jakkoli četný, silný a mocný.
I my máme stále bojovat dobrý boj. Sice to není boj s tělem a krví, ale proti mocnostem a knížectvím, které jsou ve vzduchu. Jsou to duchovní moci, které můžeme porazit také jen duchovními zbraněmi. Celá propast se hotoví a moci, které ještě mají přístup do nebeských míst a zdržují se tam, ačkoli je nad nimi napsáno neštěstí, se připojují, aby Hospodinu upíraly jeho království a jeho panování. Kristus triumfoval nad smrtí, Satanem a soudem a ty už nikdy nepovstanou. Jejich soud je věčný soud.
Sláva bude tak veliká, že působí dojmem, jako kdyby Izrael nebyl nikdy zapuzen. Ano, co Bůh napraví, je obnoveno pro věčnost. Izrael bude naplněn plesáním a prokřikováním a na pohanění a na zajetí nikdy nebude vzpomínat. Je potom oblečen šaty spasení, sváteční radost bude naplňovat jejich srdce. Vítězství je dokonalé vítězství.
„A Efraim bude jako hrdina, a jejich srdce se bude radovat jako od vína; a jejich děti to uvidí a budou se radovat, jejich srdce bude jásat v Hospodinu. A budu na ně syčet, abych je shromáždil, neboť jsem je vykoupil; a budou se množit, jako se množili.“ (10,7-8)
Síla a radost budou známkou nového stvoření. Slabé se stane silným a zármutek se promění v radost. Nic chromého a nic nemocného nebude k nalezení v domech Izraele. Shromážděn, zachráněn, vykoupen z vnitřního i vnějšího otroctví, bude s jásáním a chvalozpěvem chválit Toho, který vše uskutečnil. Lid dvanácti pokolení bude vlastnit zemi a v ní se rozšiřovat. Jako kdysi v Egyptě se z mála duší stal milionový lid, tak bude Bůh rozmnožovat svůj lid v oněch dnech.
„A chci je rozsévat mezi národy, a ve vzdálených zemích se budou na mne rozpomínat; a budou žít se svými dětmi a vrátí se.“ (10,9)
S Izraelem je to něco obdivuhodného a pozoruhodného. Každý jiný lid, který by musel prodělat tříbení, zkoušky a pronásledování jako Izrael, by byl dávno vymazán z dějin, ztracen a zapomenut. Ne tak Izrael. Ačkoli je rozeset ve všech zemích světa, ani nepřešel do jiných národů, ani nevymřel. Ne, tak jak je před našima očima, Izrael žije a je četnější než kdy jindy. Jeho návrat do země je proveden, jeho hospodářství se stává mocnějším a jeho postavení mezi národy je pozoruhodné. Div před našima očima a důkaz, že božské slovo je pravda. Izrael žije a navrací se.
„A přivedu je zpět ze země Egypta a shromáždím je z Asýrie a přivedu je do země Galád a na Libanon; a nenalezne se pro ně dostatek prostoru.“ (10,10)
Bůh sám neodpočine, dokud svůj lid opět nenavrátí do země, kterou daroval jeho otcům jako dědictví. Mohou být rozptýleni v Egyptě, v Sýrii, na východě nebo na západě, na jihu nebo na severu, v Evropě nebo v Americe a 10 pokolení k tomu je před našima očima úplně skryto a nejsou známé. Ale Bůh je zná, Bůh je najde, Bůh je přivede zpět, Bůh je opět zasadí v jejich zemi. Nikdo nebude zapomenut a nikdo nebude ztracen. Lidé si dali velkou námahu, aby hledali a našli „ztracená“ pokolení. Nakonec si myslili, že je nalezli v Číňanech, Hotentotech a Angličanech. Pošetilý, neplodný podnik. Bůh nad nimi drží svou ruku a najde je a přivede je. Není potřebné, aby člověk pomáhal Bohu v jeho cestách, které jsou skryté a nevyzpytatelné. Ano, hraničí to dokonce s domýšlivostí, když člověk chce odhrnout závoj, který je na věcech, jež Bůh drží ještě skryté.
„A projde mořem úzkosti a zbije vlny v moři, a všechny hloubky řeky vyschnou; a pýcha Asýrie bude sražena, a ustoupí žezlo Egypta.“ (10,11)
Asi žádný lid země neprošel takovým utrpením jako Židé. Ale žádný člověk netrpěl a nevystál tolik, co Syn Boží, když sestoupil a stal se člověkem. A ten, kdo Jej vedl takovým utrpením, ano vedl až k smrti na dřevě zlořečení, byl jeho vlastní lid Izrael. To, co Židé učinili Jemu, padne na ně zpět. Už dnes je to bloudící, nestálý lid, a i když to v současné době vypadá tak, jako by měl soužení za sebou a jde vstříc době štěstí a blahobytu, tu je to přece klam. Vskutku tu jsou velmi bohatí Izraelité. Ale to, co nashromáždili, budou muset položit k nohám Antikrista. Mimo Krista nemá vůbec žádné bohatství trvání. Přesto se ukáže, že Izrael je Hospodinova zřítelnice. Proto vykoná soud na národech, které jeho lid nenáviděly a pronásledovaly. Izrael ale vyzvedne z „moře úzkosti“ a povede do bezpečí. Všechno, co se v moři vyvyšuje, to jest všechny národy, které se povyšují proti Bohu, bude zbito; zdroj všeho zlého, Satan, bude uzavřen společně s propastí (srvn. se Zj. 20,1-3).
„A učiním je silnými v Hospodinu, a v jeho jménu budou chodit, praví Hospodin.“ (10,12)
A bude to požehnaný čas, když lidé budou chodit ve společenství s Knížetem pokoje. Tu bude jeho jméno veliké a naplní celý okrsek země. Slabé bude silné v jeho jménu, neboť Bůh, Pán, takto mluví, a co On řekl, to se bezezbytku naplní.
Každý věřící dělá zkušenost, že když je slabý, Pán ho činí silným. Pavel řekl: „Když mdlím, tehdy silen jsem.“ (2. Kor. 12,10) A: „To slabé Boží je silnější než lidé.“ (1. Kor. 1,25 – přel.) Cítit se silným vede k povyšování se, ale být slabý nás vede k tomu, abychom se utíkali k Pánu a k jeho síle. Dokonce i mučedníci, o nichž nám podává zprávu Epištola Židům, získávali sílu ve slabosti (Židům 11,34).