„A stalo se slovo Hospodina zástupů a řekl: Takto praví Hospodin zástupů: Horlím pro Sion velkou horlivostí, a velkým hněvem pro něj horlím. Takto praví Hospodin: Vrátím se na Sion a chci bydlet uprostřed Jeruzaléma; a Jeruzalém bude nazván ‚městem pravdy‘ a hora Hospodina zástupů ‚svatou horou‘.“ (8,1-3)
Pán se vrátí na Sion a bude bydlet v Jeruzalémě; to je třetí slovo, které říká Hospodin Zachariášovi. Kapitola 7 končila smutným výrokem: „Učinili tu zemi pustinou.“ Nyní bydlí Hospodin sám v tom městě. Jaký obrat! V čem tkví příčina pro tento obrat? Můžeme to shrnout jedním slovem: Milost!
I když je země zpustošená, město zkaženo, na Božích radách milosti to vůbec nic nezmění. Ano, Jeruzalém má být dokonce nazván „městem pravdy“. Pomysleme, že Pán sám o sobě řekl: „Já jsem ta cesta i pravda i život.“ (Jan 14,6) Nyní zaujímá své místo přebývání uprostřed města. Tu je samozřejmé, že toto město je nazváno „město pravdy“. Je zřejmé, že předcházela hluboká lítost a obrat, po němž následovalo plné obnovení a znovuzrození. Na jiné půdě by Hospodin slávy nemohl žehnat. Bůh sám navštívil v milosti Jeruzalém, neboť vyvolil to město, aby tam dal přebývat svému jménu. Také pro Jeruzalém se ukazuje být pravdou, že „kde se rozhojnil hřích, tu se ještě více rozhojnila milost“ (Řím. 5,20). Jestliže Boží hněv na Jeruzalém byl velký, neboť jeho hřích byl velký, tu jeho věrnost a jeho milost jsou ještě větší, když došlo k obratu.
Ještě dnes je Izrael Bohu odcizen jako tehdy, ale Bůh své úmysly přesto provede a přivede k cíli. Svých slibů a zaslíbení nelituje. Už v první kapitole jsme četli: „Velkou horlivostí jsem horlil pro Sion… Obrátil jsem se k Jeruzalému opět se slitováním; můj dům… v něm má být stavěn a měřická šňůra bude roztahována nad Jeruzalémem.“ V čem spočívá tato Boží horlivost a jeho slitování, nám ukazuje tato kapitola. Je to jedna z nejobsažnějších kapitol celé knihy. Ukazuje nám na poslední dny. Pak Jeruzalém opět slavně povstane a bude požehnaným středem všech národů celé země.
Kapitolu lze rozdělit na 8 částí, které krátce vyjmenujeme:
Jeruzalém nebyl vždy nazýván „městem pravdy“. V Pláči Jeremiášově čteme: „Jeruzalém těžce zhřešil, proto se stal jako nečistá.“ (Pláč. 1,8.17) Prorok Izaiáš jde ještě dále a říká: „Jak tě nevěstkou učiněno to město věrné, plné soudu! Spravedlnost přebývala v něm, nyní pak vražedníci.“ (Izaiáš 1, 21) Jan, novozákonní vidoucí, je nazývá „Sodoma a Egypt“ (Zj. 11,8). Jaká proměna se stala s Jeruzalémem: Ano, Pán říká: „Aj, nové činím všecko.“ (Zj. 21,5)
„Takto praví Hospodin zástupů: Ještě budou starci a stařeny sedět v ulicích Jeruzaléma, každý se svou holí ve své ruce pro množství dnů. A ulice města budou plné chlapců a děvčat, kteří si budou hrát na jeho ulicích. Takto praví Hospodin zástupů: Bude-li to předivné v očích ostatku tohoto lidu v oněch dnech, bude to předivné také v mých očích?, praví Hospodin zástupů.“ (8,4-6)
Zde máme překrásný obraz klidu a pokoje! Vše dýchá blažeností a radostí. Když jen pomyslíme, v jakém hrozném mravním i náboženském úpadku byl Jeruzalém, tu si bezděčně řekneme: „Jaký div!“ Tak zásah Boží milosti v srdcích ostatku na konci dnů vyláká z jejich srdcí podobné zvolání: „Jak obdivuhodné, jak předivné!“ Bůh to vidí předem, ale ihned se zmiňuje o své neotřesitelné a nesrovnatelné všemohoucnosti: „Bude to předivné také v mých očích?“ Jeho paže není ani dnes příliš krátká, aby mohla zachránit. Toto ujištění nám může dát odvahu a vytrvání na cestě, po které jdeme! Už ne dlouho, a budeme u cíle, kde se před našima očima plně rozvinou předivné cesty Pána s námi, jeho nebeským lidem. To vyvolá velebící údiv!
„Takto praví Hospodin zástupů: Hle, já zachráním svůj lid ze země východu a ze země západu slunce; a přivedu je a budou bydlet uprostřed Jeruzaléma; a budou můj lid a já budu jejich Bůh v pravdě a ve spravedlnosti.“ (8,7-8)
Dnes je ještě izraelský lid rozptýlen mezi všemi národy. To je nepopiratelný důkaz pravdivosti Božího slova, který až dodnes žádný filozof a žádný moudrý člověk tohoto světa nemohl vyvrátit. Izrael nezůstane rozptýlený. Bůh sám se slituje nad svým lidem a opět ho shromáždí. Místo pobytu deseti „ztracených“ pokolení je nám neznámé, ale Bůh ho zná a pošle své anděly, aby je přivedli zpět od východu a od západu do země otců. Nejenže je shromáždí, On bude také bydlet v jejich středu. Prorok Jeremiáš nám říká, že Bůh „pošle k rybářům…, aby je vylovili“. Potom pošle „i k mnohým lovcům, aby je zlapali“ (Jer. 16,16). Možná že v sionismu můžeme vidět úlohu rybáře a v antisemitismu úlohu lovců. To se už dnes odehrává před našima očima, ale je to jen předehra, ne věc sama. V době velkého soužení bude Izrael znovu zcela rozptýlen, a teprve potom se naplní tato slova bez zbytku ve svém plném významu. Izaiáš obléká toto shromažďování lidu do slov: „A /národy/ přivedou všecky bratry vaše ze všech národů za dar Hospodinu, na koních a na vozech, a na nůších a na mezcích, a na dromedářích, na horu svatosti mé do Jeruzaléma.“ (Iz. 66,20)
To se bude dít „v pravdě a ve spravedlnosti“. To je pravý opak toho, co je o Izraeli řečeno v Zachariášovi 7,9-10. Obnovení Izraele bude plné a beze zbytku. Co Bůh činí, činí cele. On je pravda a jeho lid bude v obnoveném stavu odpovídat této pravdě. Bude v Kristu, který je pravda, sám pravda. Tak tomu je také se spravedlností. Nespravedlnost už v zemi nebude. Vše bude odpovídat Božímu zalíbení a jeho oko bude s libostí spočívat na tomto novém stvoření.
„Takto praví Hospodin zástupů: Posilněte své ruce, vy, kteří v těchto dnech slyšíte tato slova z úst proroků, kteří byli v ten den, když byl položen základ domu Hospodina zástupů, chrámu, aby byl vystavěn! Neboť před těmito dny nebyla žádná mzda pro lidi a žádná mzda pro dobytek; vycházející a vcházející neměl pokoj před utlačovatelem, a já jsem pustil všechny lidi proti sobě.“ (8,9-10)
„Posilněte své ruce!“ Za všech věků nechybělo Boží povzbuzování. Tak volá také nyní k tomu věrnému ostatku, který je ochoten obnovit Hospodinův chrám a znovu vystavět město ze suti a trosek: „Posilněte své ruce!“ Dokud se Boží hněv obracel proti Jeruzalému, nemohla být řeč o požehnání ani o mzdě. Ale Bůh stál při ostatku, protože se s horlivostí zasazovali o Hospodinovu věc. Tak obdržel také král Aza skrze Azariáše, na kterého sestoupil Duch Boží, povzbuzující slovo od Hospodina: „Proto vy posilněte se, a neopouštějte rukou svých; nebo má mzdu práce vaše.“ (2. Par. 15,7) Vítězi Pán zaslibuje: „Odplata vaše hojná jest v nebesích.“ (Mat. 5,12) A ohlášení svého návratu spojuje s ujištěním: „A aj, přijdu brzo, a odplata má se mnou.“ (Zj. 22,12)
Nepokoj, nepřátelství a nenávist jsou vždy znakem nevěry a úpadku. Tyto věci působí dokonce na celé stvoření. „Víme zajisté,“ píše Pavel Korintským, „že… stavení od Boha máme, příbytek ne rukou udělaný, věčný v nebesích.“ A Římanům píše, že „všecko stvoření spolu lká“, ale že „vysvobozeno bude.“ Potom pokoj, blahobyt, láska a náklonnost budou pokrývat okrsek zemský. „Nebudou se více učiti boji.“ (Iz. 2,4)
„Nyní ale nechci být ostatku tohoto lidu jako v dřívějších dnech, praví Hospodin zástupů; nýbrž setba pokoje, réva, bude dávat své ovoce, a země bude dávat svůj výnos, a nebe bude dávat svou rosu; a ostatku tohoto lidu dám všechno za dědictví.“ (8,11-12)
„Nyní ale!“ Vše je změněno, a to k dobrému, k požehnání. Réva, která uschla, přinese své ovoce; země, která byla zpuštěna, dá svůj výnos a nebe dá svou rosu, vše v hojné plnosti. A všechnu tuto slávu dá Hospodin tomu, kdo se v antikristovské době postaví na Boží stranu, bude milovat a činit jeho přikázání. Ten obdrží to celé dědictví z Boží ruky. Jaká slavná odplata! Bůh upustil od svého oprávněného hněvu proti bezbožnému lidu. Omilostnil tento lid a daroval mu pokoj. To bude možné jen skrze milost, která je v Kristu Ježíši. Jemu je dán Izrael jako dědictví a On bude opět vše rozdělovat.
„A stane se: Jako vy, dome Juda a dome Izrael, jste byli zlořečením mezi národy, tak vás zachráním, a stanete se požehnáním. Nebojte se, posilněte své ruce!“ (8,13)
Zde bychom asi chtěli zvolat: „Jak velká je dobrotivost Všemohoucího!“ Kdo by mohl proměnit zlořečení v požehnání? Jen Bůh sám. A On to ve vztahu ke svému lidu Izraeli udělá. Tento lid, který je dnes zlořečením pro sebe a pro národy, se stane požehnáním pro všechny národy. I ta nejsmělejší fantazie si to nedovede představit, ale my zde nemáme co činit s možností lidí, nýbrž s Bohem a s jeho všemohoucností. To nás povzbuzuje, abychom ve všem díle pro Pána nebyli leniví, nýbrž abychom s horlivostí a oddaností vykupovali čas, vědouce, že jeho příchod je přede dveřmi. Tak se ani ten ostatek ve svůj den nebude bát vést započaté dílo ke konci a nezemdlí.
„Neboť takto praví Hospodin zástupů: Jako jsem myslel učinit vám zlé, když mě vaši otcové hněvali, praví Hospodin zástupů, a nebylo mi to líto, tak zamýšlím v těchto dnech činit Jeruzalému a domu Juda opět dobře. Nebojte se.“ (8,14-15)
Jistě, Hospodin se na Izrael hněval právem. Ten toho Svatého vyzýval svými hříchy. Kdyby nyní Bůh lid trestal podle své spravedlnosti, tu by se na Něho proto nikdo nemohl hněvat. Ale rozhodnutí, učiněné při založení stvoření, že Izraeli učiní milost, dává tomu Svatému a Spravedlivému pojmout myšlenky lásky a dobroty. Bůh nezkazí. Chce zachránit! Chce Jeruzalému učinit dobře. Obrátil k tomuto lidu své srdce, protože se na Něho ptal a hledal jeho společenství. Jeruzalém si je dobře vědom toho, co Bohu učinil, ale Bůh k němu volá: „Nebojte se!“
„Toto jsou věci, které máte činit: Mluvte pravdu jeden s druhým; suďte podle pravdy a čiňte rozsudek pokoje ve svých branách; a neobmýšlejte žádný neštěstí toho druhého ve svých srdcích, a nemilujte falešnou přísahu; neboť toto všechno nenávidím, praví Hospodin.“ (8,16-17)
Jak velmi nám tato prostá slova připomínají napomenutí apoštola Jana: „Vy pak máte pomazání od Svatého, a znáte všecko. Nepsal jsem vám, protože byste neznali pravdy, ale že ji znáte, a že všeliká lež není z pravdy.“ (1. J. 2,20.21) Nyní je to nejvznešenější přikázání skutečností: považovat jeden druhého za vyššího, než je sám, a milovat svého bližního jako sebe samého. Z vlastní síly bychom toho nebyli schopni, ale skrze Ducha Svatého jsme obdrželi novou přirozenost, která je Kristovou přirozeností. Tato přirozenost je pravda, jako Kristus sám je pravda. Je to šťastný lid, který hledá blaho druhého a ne jeho neštěstí. Také falešné přísahy, jakkoli mnoho jich asi ve zlém světě bylo, už nebudou. Jeden může druhému bezvýhradně důvěřovat a žádný si nebude muset naříkat, že byl podveden nebo obejit. Jakou obdivuhodnou dobou bude Kristovo království! Co Bůh nenávidí, budou nenávidět také ti jeho. Co on nemiluje, nebude si přát ani žádný z těch jeho. Proroku Ezechielovi bylo ohledně toho dáno k předání Izraeli následující poselství: „A pokropím vás vodou čistou, a čisti budete; ode všech poskvrn vašich i ode všech ukydaných bohů vašich očistím vás. A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité.“ (Ez. 36,25.26) Tak už v branách Jeruzaléma, které byly soudním místem, nebude vysloven žádný chybný rozsudek. Budou to Bohem dané právní výroky pokoje.
„I stalo se slovo Hospodina zástupů ke mně, a řekl: Takto praví Hospodin zástupů: Půst čtvrtého a půst pátého měsíce a půst sedmého měsíce a půst desátého měsíce se domu Juda stane libostí a radostí a radostnými svátky. Avšak milujte pravdu a pokoj.“ (8,18-19)
Hospodin se na Zachariáše obrací po čtvrté s útěchyplným poselstvím, že všechny půsty budou proměněny v radost. Místo naříkání a zármutku tu bude plesání a radost, místo pohany a opovržení bude podílem věřících uznání a ocenění. I Církvi jsou zaslíbeny stejné věci: Bůh „setře všelikou slzu s očí jejich, a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více, nebo první věci pominuly“ (Zj. 21,4). Pravda bude nejen vyslovována, protože člověk snad musí, anebo protože to jinak nejde, ne, pravda bude milována. Duše v ní žijí a radují se v pravdě. Také pokoj bude nejen uskutečňován, ale bude též milován. To je atmosféra, ve které budou lidé žít. Ano, Bůh je Bůh pravdy a Bůh pokoje. Šťastná duše, která sama v Kristu přišla k pokoji!
„Takto praví Hospodin zástupů: Ještě se stane, že národy a obyvatelé mnoha měst přijdou; a obyvatelé jednoho půjdou k druhému a řeknou: ‚Pojďme přece, abychom pokorně prosili Hospodina a hledali Hospodina zástupů!‘ – ‚I já půjdu!‘ A mnohý lid a mocné národy přijdou hledat Hospodina zástupů v Jeruzalémě a snažně prosit Hospodina.“ (8,20-22)
Zde máme ještě jednou zřetelný a jasný obraz toho, že národy budou izraelskému lidu poddány. Mnozí lidé /národy/ budou s horlivostí hledat přízeň Izraele, protože vědí a poznají, že v jeho středu přebývá Hospodin. Vědí, že je možné se těšit požehnání, blahobytu a pokoji jen v poddanosti izraelskému lidu a v závislosti na Bohu. Je dojemné, jak se národy navzájem podporují, aby vyšly do Jeruzaléma, který bude v oné době světovým středem a metropolí požehnání. „I já půjdu!“ To bude jejich heslo. Hlad po Božím slovu, který nemá srovnání a jaký tu ještě nikdy nebyl, zachvátí všechny národy. Poznají, že Bůh je s Izraelem, a jaká plnost požehnání bude z tohoto spojení vycházet. Poznání Boha bude tak rozšířeno, že už nikdo nebude muset svému bližnímu říkat: „Poznej Pána!“ Neboť všichni, i mocné národy, budou Boha znát a budou od Boha poznány.
Není tomu tak už dnes, když jsme shromážděni ve jménu našeho milovaného Pána, že z toho plyne plnost požehnání? Přítomnost Pána působila ve shromážděních prvotní doby na cizince, který vstoupil, tak hlubokým dojmem, že padl na svou tvář a sám se začal Bohu klanět a zvěstovat jeho jméno. Tato čerstvost, tato síla a tato radost se všeobecně ztratily nevěrností křesťanstva.
„Tak praví Hospodin zástupů: V oněch dnech, tu deset mužů ze všelijakých jazyků národů uchopí, ano, uchopí cíp pláště jednoho židovského muže a řeknou: Chceme jít s vámi, neboť jsme slyšeli, že s vámi je Bůh.“ (8,23)
Slavnější závěrečný verš k této obdivuhodné kapitole bychom si nemohli myslet. Ano, je to božský závěr! Ukazuje jasně, co lidé často nechtějí považovat za pravdivé, že Izrael na konci dnů bude skutečně od Boha požehnaným misijním lidem. K zahanbení budiž řečeno, že křesťanstvo nevyhovělo svému povolání. Kristus dal učedníkům, když se s nimi loučil, úkol: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření.“ (Marek 16,15) Žel, křesťanstvo tomuto úkolu nevyhovělo a po staletí tu vlastně nebyla vůbec žádná misijní práce. Když na začátku předminulého století někteří vyšli, aby nesli pohanům radostné poselství o spasení, jiní se jim smáli a posmívali a kladli jim do cesty tolik překážek, jak jen bylo možno. To, co bylo zameškáno, nemůže být už dohoněno. Ale Bůh si židovský lid vyvolí za pravý misijní lid a oni ponesou jméno Hospodinovo ke všem národům a také v tomto směru se ukáže pravdivým slovo: „Spasení ze Židů jest!“
„Deset mužů ze všelijakých jazyků národů se uchopí cípu pláště jednoho židovského muže a řeknou: Chceme jít s vámi.“ Tato slova mluví o vnitřní a hluboké touze slyšet Boží slovo. Ó, kéž by Bůh způsobil ještě také dnes takový hlad po živém Slovu. Chtějme s půstem a modlitbou o to usilovat!
Není zahanbující, že tak málo křesťanů se snaží zabývat se těmito obdivuhodnými proroctvími? Neměli bychom se více zaměstnávat s božskými zjeveními? Cožpak nám neukazují Boží rady, jeho myšlenky, plány a úmysly, ať ve vztahu ke křesťanstvu, židovstvu, národům, stvoření atd.? Nemělo by se to, co se dotýká srdce našeho velebeného Pána, dotýkat také našich srdcí? Kéž jsou naše srdce otevřená pro celé jeho Slovo!