„I stalo se ve čtvrtém roce krále Daria, že se stalo slovo Hospodinovo k Zachariášovi čtvrtého dne devátého měsíce, v měsíci Kislev, když Bethel poslal Sarezera a Regem-Melecha a jeho muže, aby uprošovali Hospodina a aby kněžím domu Hospodina zástupů a prorokům řekli: Mám v pátém měsíci plakat a zdržovat se, jako jsem to dělal již po mnoho let?“ (7,1-3)
Tento druhý oddíl proroka Zachariáše je knihou výroků. Začíná opět datem: čtvrtý rok krále Daria. Bude dobré všímat si také těchto zdánlivě vnějších věcí. Duch Svatý to považoval za dobré nám je sdělit. Byl to čtvrtý rok krále Daria (518 před Kristem), tedy o dva roky později, než Zachariáš obdržel noční vidění. Mezitím byl dále stavěn Hospodinův chrám. Chrám se blížil svému dokončení, což byla pro celou Judeu důležitá událost. Obyvatelé Bethel poslali Sarezera a Regem-Melecha s jinými jako posly do Jeruzaléma, aby se dotázali, zda mají i nadále být zachovávány postní dny. Odpověď, kterou Bůh skrze proroka lidu poslal, je charakteristická pro tehdejší stav Izraele:
„I stalo se slovo Hospodina zástupů ke mně a řekl: Mluv ke všemu lidu země a ke kněžím a řekni: Když jste se v pátém a sedmém měsíci postili a naříkali, a to už sedmdesát let, postili jste se nějak mně? A když jíte a když pijete, nejste vy ti jedoucí a pijící? Neznáte slova, která Hospodin volal skrze dřívější proroky, když byl Jeruzalém obydlen a klidný a jeho města kolem něho a jih a nížina byly obydleny?“ (7,4-7)
Muži, které Bethel poslal do Jeruzaléma, měli pohanská jména. Jak daleko pokročil úpadek Izraele! Jmenovali se:
Jak jména těch mužů, tak i otázka, kterou položili kněžím, svědčí o velkém náboženském zpuštění a hlubokém nedostatku duchovního smýšlení. Nepřipomíná jejich otázka velmi otázku, kterou položili Pánu farizeové? „Pokrytci!“ musí jim Pán říci. „Přibližuje se ke mně lid tento ústy svými, a rty mne ctí, ale srdce jejich daleko jest ode mne.“ (Mat. 15,7.8) Jak velký protiklad tvoří tito muži vůči věrným v kapitole 6,10. Chybělo svaté oddělení, které Bůh chce. Drželi sice ještě náboženské svátky, svátky, které Hospodin nepřikázal, nýbrž které si sami vynalezli a zřídili. Nedělá to dnešní křesťanstvo stejně? Lidé si zřídili křesťanské svátky, ale srdce zůstávají daleko od Boha. Ano, je možné prolévat slzy a mluvit zbožná slova, a přece nebýt obrácen.
Židé, kteří se dostali do zajetí, vyhlašovali čtyřikrát půst:
Jeví se, že nejdůležitější z těchto půstů byl ten třetí kvůli zničení chrámu. Nyní ale, ve čtvrtém roce krále Daria, ještě nebyl chrám dokončen a zasvěcen. Měli nyní přestat s půstem? Ach, jaká duchovní chudoba se ukazuje u těchto mužů z Bethel. Cožpak neštěstí, které přišlo na Jeruzalém, přestalo, protože byl oltář zřízen na svém místě? Cožpak tito muži neměli žádný cit pro to, že Jeruzalém je ještě zničený, děti Izraele ještě nejsou shromážděny a pohanění lidu ještě není odejmuto? Musíme se divit, že Bůh se už nenazývá „Bůh Izraele“, nýbrž „Hospodin zástupů“? Je to titul, který se v těch dvou kapitolách 7 a 8 tak často vyskytuje. Zdá se, jako kdyby se Bůh chtěl stáhnout zpět do nebe, aby byl jenom Bohem nebeských zástupů. Jak vážné!
Aniž by se zabýval otázkou mužů z Bethel, obrací se Bůh k jejich svědomí. Chce jim ukázat, že jejich půsty a pláč byly jen oplakáváním jejich neštěstí. Skutečnost, že přitom bylo zneuctěno Boží jméno, se nedotýkala jejich srdce ani jejich svědomí.
Už časně Bůh varoval národ Izrael skrze proroky, ale ten se neobrátil. Ninive, pohanské město, bylo moudřejší než Izrael. Uposlechlo prorokova hlasu, obrátilo se a v pravý čas činilo pokání v žíni a popelu, a bylo proto ušetřeno od soudu. Bůh vzal zpět rozhodnutí, že Ninive zkazí. Ale u Izraele ho musel provést. Jeruzalém byl zničen, země zpustošena a Židé byli odvedeni do zajetí.
To bylo jistě hodné nářku! Ale neměl Izrael mnohem více naříkat nad svým hříchem a nad svým odpadnutím, které přivodily to neštěstí? Potom by to nebyl „jejich“ půst, nýbrž půst pro Hospodina, jejich Boha, a oni by nalezli v jeho očích zalíbení. Ale místo toho Hospodin nalezl jen lid, který byl veden slepými vůdci slepých, kteří cedili komáry a požírali velbloudy. Jistě, shledáváme to velmi smutným, ale je to snad v křesťanstvu jiné? I my se ptáme: „Mám se zdržovat?“ – ale v této otázce je spodní tón, že jsme tím přesyceni. Jako Izrael toužil na poušti po hrncích masa v Egyptě, tak si my stále znovu pohráváme s pomíjivými věcmi tohoto světa a času. Stezka víry se stává břemenem, protože chybí poslušnost spojená s vírou. „Mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil.“ (Zj. 2,4)
„I stalo se slovo Hospodinovo k Zachariášovi a řekl: Takto praví Hospodin zástupů a říká: Konejte pravdivý soud a prokazujte dobrotivost a milosrdenství jeden druhému; a neutiskujte vdovu a sirotka, cizince a chudého; a žádný neobmýšlejte neštěstí svého bratra ve svých srdcích.“ (7,8-10)
Hospodinovo slovo se podruhé obrací ke svědomí lidu. „Konejte pravdivý soud!“ Nemělo to být samozřejmé? Bylo to příliš mnoho, co Bůh žádal? Ach jak řídký je i dnes pravdivý soud: spravedlivý, střízlivý a nezaujatý úsudek! Jak velkou roli hraje dnes v našem středu sympatie a antipatie, náklonnost a odpor!
„Prokazujte dobrotivost a milosrdenství!“ Nevyznačovala se celá Boží cesta s Izraelem od Egypta až do Kanánu, před vstupem do země, a také v zemi, dobrotivostí a milosrdenstvím? Neměli následovat v jeho šlépějích? Měly vdovy a sirotci pocit, že bydlí u Božího lidu? Byl to snad jejich úsudek? Nevystupovalo jejich volání vzhůru k Bohu? Apoštol Jakub píše dvanácti pokolením v rozptýlení: „Náboženství čisté a neposkvrněné před Bohem a Otcem toto jest: Navštěvovati sirotky a vdovy v souženích jejich.“ (Jak. 1,27) Neobmýšlí také v našich dnech nenávist a závist neštěstí vlastnímu bratrovi? Svět se nezlepšil, protože lidské srdce, přirozené srdce se nezlepšilo. Pokrytci z Bethel přišli a ptali se: Máme se postit? A dnes se ptá degenerované křesťanstvo na to samé: Máme se postit? Nepřipomíná nám to farizeje a zákoníky, kteří přišli k Janovu křtu, a muselo jim být řečeno: „Plemeno ještěrčí /zmijí/, kdo vám ukázal, kterak byste utekli budoucího hněvu? Proto neste ovoce hodné pokání.“ (Mat. 3,7.8; Luk. 3,7.8) Hodné, náležité ovoce obrácení je vyznání hříchů před Bohem a, je-li to třeba, i před lidmi.
Tak ani Izrael neposlouchal své proroky. Naopak, proroky zabíjeli (Luk. 11,47; Sk. 7,52; 1. Tes. 2,15). Nemusel na takovou zatvrzelost srdce přijít Boží hněv? Mohl být Boží soud nad takovou výzvou zadržen? Přišlo to, jak to Bůh řekl: země se stala pustou. Také zde musíme zjistit obdobu s křesťanstvem. „Efez“, obraz původní církve, opustil „první lásku“ a „Laodicea“, obraz posledních dnů křesťanstva, se zase stala ani studenou ani horkou, nýbrž vlažnou, lenivou a přizpůsobenou světu.
„Ale odmítli naslouchat a stáhli vzpurně ramena zpět a obtížili své uši, aby neslyšeli. A učinili své srdce diamantem, aby neslyšeli zákon ani slova, která Hospodin zástupů poslal skrze svého Ducha prostřednictvím dřívějších proroků; a tak přišel velký hněv ze strany Hospodina zástupů.“ (7,11-12)
„Odmítli naslouchat.“ Tato slova můžeme nadepsat jako vůdčí motiv nad celou cestou Izraele. Bůh je sám nazývá tvrdošíjným a vzpurným národem. Pán sám volá se smutným srdcem: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků a který kamenuješ ty, kteří byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste.“ (Mat. 23,37) Tak je také ještě dnes zachraňující náruč Spasitele široce rozevřena a On stále ještě láká a volá: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste.“ (Mat. 11,28) Ale sytý svět se necítí být ani namáhavě pracující ani obtížený a nemyslí na to, aby uposlechl pozvání. Netoužil po Něm (Iz. 53,2). Ještě trvá doba milosti, ale jak dlouho ještě? Jaké hrozné procitnutí to bude pro všechny, kteří opovrhli jeho zachraňující láskou! Pak přijde lítost příliš pozdě: věčná noc a temnota a hrůza budou údělem všech, kteří odmítli sklonit před Kristem svá kolena! Jeho hněv bude věčný a neúprosný!
„A stalo se, jak volal a oni neslyšeli, tak volali oni a já jsem neslyšel, praví Hospodin zástupů. A bouřlivě jsem je vyhnal pryč mezi všechny národy, které neznali, a země byla za nimi zpustošena, takže nikdo nejde tam a sem; a učinili tu vzácnou zemi pustinou.“ (7,13-14)
Už v kapitole 5,3 jsme viděli, že na Izrael přišlo zlořečení. Proč? Protože miloval nepravost a nenáviděl spravedlnost. Tak tomu bylo také, když Kristus byl na zemi. Izrael lehkomyslně řekl: „Krev jeho na nás a na naše děti.“ (Mat. 27,25) A ona přišla na Izrael a na jeho děti. Vylili nevinnou krev a Bůh, který je svatý, ji vyžaduje od svého lidu. Čím člověk hřeší, tím je trestán; tak tomu bylo za všech dob, neboť člověk si nemůže hrát s milostí, protože Ten, kdo činí milost, je také svatý a spravedlivý. Navštěvuje nepravost na dětech a na dětech dětí, abychom měli hluboké vědomí o jeho svatosti. Zachariáš vidí vlastníma očima zpustošení země. Je to nepopiratelný dokument pravdy božského slova, naplnění beze zbytku jeho proroctví! Nedrží toto „mene, tekel“ také nám vážné kázání a varování, abychom dbali na Boží slovo a abychom slyšeli jeho hlas?!