„A pozvedl jsem opět své oči a viděl jsem: A hle, čtyři vozy vycházely zprostřed dvou hor; a ty hory byly hory z mědi /kovu, bronzu/.“ (6,1)
Předpojatí čtenáři Bible (bojím se, že ji čtou jen povrchně a ne s otevřenýma očima) říkají, že nemá žádnou cenu zabývat se budoucími věcmi. Máme se prý raději obracet k otázkám přítomnosti. Otázky přítomnosti se ale stávají iluzorními, jestliže nejsou uvažovány v božském světle budoucnosti. Rozhodující je to, co leží v budoucnosti, ne to, co je nebo co už minulo. Musíme být křesťany s jistým cílem. Kdo ale nemá před očima žádný cíl, zabloudí.
Avšak obraťme se k naší kapitole! Tímto viděním se končí řada osmi vidění, která Zachariáš směl vidět. Tímto posledním viděním vidíme ukončenou roli světových mocností. Bůh je použil ke kázni svého odpadlého lidu. Nyní ale kvůli svému nepřátelství vůči Bohu propadají soudu ony samy.
Prorok vidí čtyři vozy, které v symbolice Písma jsou stále obrazem válečné moci. Hory jsou obrazy pevně založené moci na zemi. Měď mluví o božské spravedlnosti ve vztahu k hříchu. Jak oltář zápalné oběti, tak i umyvadlo ve stánku byly z mědi. To první je obrazem smíření, to druhé obrazem očišťování. Obojí je nutné, aby byly udržovány naše vztahy s Bohem. V chrámu byly dva měděné sloupy, ty svědčí o vnější moci a slávě. Zde máme měděné hory, ty dávají těm čtyřem vozům směr, který Bůh pro ně chce. Není vyhnutí ani na pravé, ani na levé straně. Jakoby na přehlídce přecházejí před našima očima.
Do vozů jsou zapřaženi koně, obraz moci, kráčející kupředu. Nestojí, jsou v pohybu; těch mnoho koní může dát vozům velkou rychlost. Protože barvy jsou různé, poznáváme, že jde o různé světové říše, neboť vozy se zapřaženými koňmi symbolizují světové říše. Ty přicházejí a mizí. Nejdou vedle sebe, nýbrž za sebou: jedna světová říše střídá druhou. Nechybujeme, když v nich vidíme světové říše, které viděl také Daniel ve svých viděních. Daniel je vidí nejprve ve velké soše, jejíž hlava je ze zlata, hruď ze stříbra, bedra z mědi a nohy z části ze železa a z části z hlíny. Postava je tedy postavou nějakého muže (Dan. 8,15), je tedy rozumná, a proto také odpovědná. Ale v Danielovi 7 je vidíme už nerozumné, srovnávané se zlými a divokými zvířaty bez nějakého spojení s Bohem. Ve Zjevení 13 spojuje čtvrté zvíře všechny tři charaktery tří zvířat, která je předcházela.
„U prvního vozu byli červení koně a u druhého vozu černí koně a u třetího vozu bílí koně a u čtvrtého vozu strakatí, silní koně.“ (6,2-3)
U prvního vozu jsou červení koně. Ti mluví o válce s hrozným proléváním krve. Zjevení doplňuje: „… a dán jemu meč veliký“. (Zj. 6,4) Celý protikřesťanský, národně občanský vývoj bude nakonec zosobněn hlavou znovu povstalé římské říše. Také Pán sám mluví v Matouši 24 o válkách a bojích, a že povstane národ proti národu. Vnější pokoj je ze země odejmut. Celé společenství národů bude stát bezradně před fiaskem svých vlastních snah, aby zřídilo na zemi pokoj. Ale pokoj mezi národy bez Krista nemůže nikdy být a nebude. Národy a lidé se vytrvale zpěčují vrhnout se Pánu Ježíši k nohám. Proto se nemusíme divit následkům.
Druhý vůz je tažen černými koni. Zachariáš podává ale ještě několik vysvětlujících slov předem:
„A promluvil jsem a řekl andělu, který se mnou mluvil: Můj pane, co jsou tito? A anděl odpověděl a řekl mi: Tito jsou čtyři větry nebe, které vycházejí, poté co se postavily před Pána vší země.“ (6,4-5)
Ve Zjevení 6 znamená černý kůň hladomor. Ten naplní zem, neboť ty čtyři větry znamenají soud na všechny strany. Nikdo nemůže tomuto soudu uniknout. Člověk stojí před svým úplným selháním. Chtěl vše způsobit ve vlastní síle. Už nikdy tu neměl být hladomor, ale Pán se směje, Pán se jim posmívá. A tak člověk sklízí ovoce své nevěry. Černí koně se sice postavili před Pána vší země, ale dále, když nyní jdou jen po svých vlastních cestách, to nepřivedly. Tak jsou přes své vlastní myšlenky a vlastní úmysly pouze nástroji v Boží ruce k vykonání soudu.
„U kterého jsou černí koně, ti vyjíždějí k zemi severu; a bílí vyjíždějí za nimi; a strakatí vyjíždějí k zemi jihu; a silní vyjíždějí a snaží se jít, aby prošli zem. A on řekl: Jděte, projděte zem! A oni prošli zem.“ (6,6-7)
V Zachariášově době patřili červení koně asi už historii, což ale nevylučuje, aby na konci dnů opět nevyvstali. Zachariáš se nezmiňuje o ničem dalším. Černí koně vstupují na jejich místo. Vyjíždějí k severu. Černí koně v 6. verši jsou bezpochyby totožní s těmi silnými v 7. verši. Vidíme v nich římskou světovou říši v jejím charakteru od jejího původu až k dnešním dnům a až do doby konce.
Bílí koně nám ukazují náboženskou zkázu, odpadnutí od Boha, zatím co strakatí koně ukazují na smíšení řecké a římské světové moci. Strakatí koně táhnou na jih. Zvláštní tendencí Římanů bylo pevně se usadit v Egyptě a učinit ho středem své světovlády.
„A zavolal mne a mluvil ke mně a řekl: Hle, ti, kteří vytáhli k zemi severu, dávají mému duchu najít odpočinek v zemi severu.“ (6,8)
Už v Zachariášově době propukl Boží soud nad Babylonem. Už nepovstane jako politická říše. Stejný osud postihne římskou světovou říši, neboť Bůh vykoná pomstu nad všemi, kdo se proti Němu pozdvihli. Soud nad Babylonem a Asýrií bude úplný a konečný soud, už nebudou moci podnikat žádné loupežné výpravy proti Izraeli. Izrael bude bydlet v klidu a bezpečí, neboť Pán je v jeho středu.
„A stalo se slovo Hospodinovo ke mně, a řekl: Vezmi od odvedených, od Cheldaje a od Tobiáše a od Jedaiáše – a jdi tohoto dne, jdi do domu Joziáše, syna Sofoniášova, kam přišli z Babylona – ano, vezmi stříbro a zlato a udělej korunu.“ (6.9-11)
Prorokova noční vidění jsou u konce. Verše, které máme před sebou, mluví o konečné slávě, která se zjeví, když budou soudy ukončeny. Zachariášovi je řečeno, aby z darů Židů, kteří se vrátili z Babylona, vyhotovil korunu, a tu vložil na hlavu nejvyššího kněze Jozue. Boží slovo se zvláště zmiňuje o třech svědcích. Bezpochyby jsou představiteli věrného, věřícího ostatku, který přijde z Babylona do Jeruzaléma, aby tam přinesl své dary. Jsou to:
Ti tři jdou do domu Joziáše (= Hospodin nese). Joziáš byl synem Sofoniášovým (= Hospodin přikrývá). Téměř všichni nesou jméno Hospodina, a to svědčí o jejich víře a jejich lásce k Bohu. Jaká důvěra vyznačuje tyto Hospodinovy bojovníky! Chrám ještě nestojí, v Jeruzalémě ještě nevládne žádný král, a přesto tam přinášejí svoji poctu, protože vědí, že Hospodin sám tam dá přebývat svému jménu.
Neměla by nás povzbuzovat stejná horlivost, abychom Pánu přinášeli své oběti chvály a díků? Zachariáš žil v době upadlého židovství, a my se nalézáme uprostřed ruin křesťanstva. Může nás to zadržet od chvály Toho, který nás vykoupil svou drahou krví?
Ti navrátilci se smějí ve víře předobrazně vidět v Jozuovi toho Krále, po kterém jejich srdce touží.
„A vlož ji na hlavu Jozue, syna Jozadakova, nejvyššího kněze, a mluv k němu a řekni: Tak praví Hospodin zástupů a říká: Hle, muž, jehož jméno je Výstřelek; a ten bude pučeti ze svého místa a postaví Hospodinův chrám. Ano, on postaví Hospodinův chrám; a ponese slávu; a bude sedět na svém trůnu a vládnout, a bude kněz na svém trůnu; a rada pokoje bude mezi nimi oběma.“ (6,11-13)
Toto vše nám bude ještě větší a vzácnější, když si krátce zopakujeme, jaká proroctví a předobrazy o Kristu jsme už v této krásné knize viděli. Už ve 3. kapitole je nám představen jako „Výstřelek“. On je král z pokolení Davidova. Pastýři na polích obdrželi podobné poselství radosti: „Nebojte se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, která bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově.“ (Lukáš 2,10.11)
Synové Chóre, kteří jsou také věřící ostatek, zpívají v Žalmu 85: „Mluví pokoj k lidu svému a k svatým svým.“ (v. 9) A David říká v Žalmu 86: „Všichni národové, které jsi učinil, přicházejíce, skláněti se budou před tebou, Pane, a ctíti jméno tvé.“ (v. 9) Kdo je toto velké, předivné jméno? Je to Kristus, Hospodin. On je král a kněz na svém trůnu, pravý Melchisedech. On je také ten základní kámen, úhelný kámen, na kterém spočívá celý chrám, ale také závěrečný kámen, koruna vší slávy. Pak vidíme v těch dvou olivách kněžství a království, obojí ještě rozdělené, ale v našem oddílu je obojí sjednoceno v jedné Osobě. Kristus, ten pravý Melchisedech, je král a kněz. Když všechna království této země skončí, On zřídí království pokoje a spravedlnosti.
Verše 12 a 13 nám ukazují celý příběh Pána:
„A ta koruna má být Chelemovi a Tobiášovi a Jedaiášovi a Chenovi, synu Sofoniášovu na památku v chrámě Hospodinově.“ (6,14)
Jako vzpomínka na těch málo věrných, kteří ve zlé době vytrvali, má být v chrámu uchovávána koruna na jejich památku. Cheldaj a Joziáš dostávají kromě toho nová jména:
To nám připomíná dva sloupy v Šalomounově chrámu, které také měly jména: Boaz = pevnost, a Jachin = síla. Pevnost, síla a milost, to vše nalézáme v Kristu. I my jsme povoláni, abychom zvěstovali ctnosti toho, jenž nás povolal ke svému světlu. Kéž bychom více žili jako On a nebyli jeho svědky jen teoreticky, nýbrž i v praktickém životě.
Je pozoruhodné, že není korunován kníže Zorobábel, nýbrž nejvyšší kněz Jozue. Právem nenáležela královská koruna nejvyššímu knězi, nýbrž králi, potomku krále Davida. Zachariáš zjevně rozuměl, že Výstřelek mluví o budoucím králi, jehož předobrazem je Jozue, jehož jméno znamená zachránce, vykupitel. Je to ten, kterého Pontský Pilát představuje zuřícímu zástupu slovy: „Ecce homo!“ „Aj, člověk!“ (Jan 19,5) Kněžími a zákoníky zfanatizovaný zástup ale neznal slitování ani soucit: „Ukřižuj Ho, ukřižuj!“ (Luk. 23,21; Jan 19,6) – To byla jejich jediná krvelačná odpověď.
Přesto Kristus obdrží vítězství. Když se opět vrátí ve slávě, aby zřídil své mesiánské království pokoje, jeho lid Ho pozná jako toho, kterého probodli. Pak bude rovněž korunován, ale už ne trnovou korunou, nýbrž mnohonásobným diadémem své slávy (Zj. 19,12).
„A vzdálení přijdou a budou stavět na chrámu Hospodina; a poznáte, že Hospodin zástupů mě k vám poslal. A toto se stane, když budete pilně poslouchat hlas Hospodina, svého Boha.“ (6,15)
Vzdálenými jsou zřejmě míněny národy. Ty také přijdou, aby přinesly Hospodinu země, Králi králů, svou poctu, aby vnitřně i zevně spolu stavěly Hospodinův chrám. Toto poselství možná uším Židů neznělo zvláště příjemně, neboť ti stále ještě nemohli rozumět tomu, že neobřezaní budou mít podíl na Božím království. Ale v onen den budou ochotni otevřít své uši pro Boží slovo, a proto také poznají, že ti, kteří neměli podíl na zaslíbeních Izraele, nebyli Bohem zapomenuti a že také oni jsou zahrnuti do Božích úmyslů milosti a slávy. S plesáním potom budou chválit toho, který to se všemi lidmi míní dobře a všechny je zahrnul do svého slitování. Bude tomu opět tak, jen mnohem dále jdoucím způsobem, jako za doby, kdy Chíram, král Týru, přispíval dělníky a materiály ke stavbě Šalomounova chrámu. Jestliže my budeme pilně poslouchat hlas Pána, neztratíme korunu života a budeme sloupy v Božím chrámu (Zj. 3,11.12).
Hospodinovo jméno bude v oněch dnech zářit v nezkaleném jasu, neboť On je zdroj vší slávy. On je ten, kdo naplní chrám svým majestátem a svým leskem. Všechny přívlastky božské slávy spočívají v tom, jenž je Král a Kněz. Sedí na svém trůnu. To je sláva, která až dosud nebyla nikdy viděna, neboť král nesměl být knězem a kněz nesměl sedět na trůnu. A mezi Ním a Bohem spočívá rada pokoje.
Kéž bychom vždy, když otevíráme prorocké slovo, v něm hledali Jméno a Osobu našeho vysoce velebeného Pána. Jestliže v něm hledáš něco jiného, věci, události, lidi, pak tu božskou knihu zavři, neboť z ní nebudeš mít nic, co by mělo věčnou cenu!
Jakou radost a jaké uspokojení ale nalézá srdce, které se snaží v pokorné prostotě porozumět cestám Pána s lidmi a se stvořením. S Izraelem zvolá: „Přijď království tvé!“ Pak se bude v nebi i na zemi dít vůle Pána. Bude to vůle, která bude vše ovládat.
Tím končí Zachariášova noční vidění, nazvaná tak proto, že prorok je asi všechna viděl v jedné noci.