„A anděl, který se mnou mluvil, opět přišel a probudil mě jako muže, který je probuzen ze svého spánku.“ (4,1)
Nyní přicházíme k pátému nočnímu vidění: ke zlatému svícnu a dvěma olivovníkům. Historicky to jsou nejvyšší kněz Jozue a Zorobábel, kníže a král.
„Jako muž, který je probuzen ze svého spánku“, tak obdivuhodné je poznání Osoby našeho Pána Ježíše Krista a toho, co s Ním je ve spojení. Království a kněžství, to jsou hlavní charaktery, které budou zdobit a vyznačovat našeho Pána v 1000letém království. Jeho slávy v budoucím království pokoje jsou slávy kněžského Krále a královského Kněze.
Ale v tomto vidění nenalézáme jen Krista v jeho dvojím charakteru jako Kněze a Krále; je nám ukázán také zlatý svícen. „Co vidíš?“, ptá se anděl proroka. Naše ospalá přirozenost není ani způsobilá pozorovat věci, které nás obklopují, bdělýma a otevřenýma očima. Pán musel učedníky kárat, protože nebyli schopni dbát na znamení doby a věnovat jim pozornost, s kterou si Bůh přeje, abychom na ně hleděli. Tak potřebujeme také my božské povzbuzení, musíme být vyburcováni ze spánku. Když potom procitneme, bude se nám dařit jako Davidovi, tomu Bohem omilostněném pěvci: „Nasycen budu obrazem tvým, když procitnu.“ (Žalm 17,15)
Duch Boží věnuje svícnu pečlivý popis.
„A řekl ke mně: Co vidíš? A já jsem řekl: Vidím, a hle, svícen celý ze zlata a jeho zásobník na olej na jeho horním konci a jeho sedm lamp na něm, sedm, a sedm nálevných trubiček k lampám, které jsou na jeho horním konci;…“ (4,2)
Svícen nacházíme už ve stánku na poušti. Jeho popis máme ve 2. Mojžíšově 25,31-40. Oba svícny jsou celé ze zlata. Zlato je ve Svatém písmu symbolem božské spravedlnosti. To nám vždy znovu připomíná Osobu Pána, neboť On byl zosobněná spravedlnost, On byl také světlo. „Já jsem světlo světa.“ (Jan 8,12; 9,5; 12,46) V Něm ale jsou také věřící „světlo v Pánu“. Nemůžeme být světlo v sobě samých. Je zapotřebí spojení s hořejškem. Kristus, to pravé světlo, byl ve stálém, nepřerušeném spojení s Otcem. On byl nejen z nebe, On byl také jako poutník na zemi „v nebi“ (Jan 3,13).
Také svícen, který popisuje Zachariáš, je ve spojení s nebem: „Jeho zásobník na olej na jeho horním konci a jeho sedm lamp na něm, sedm, a sedm nálevných trubiček k lampám, které jsou na jeho horním konci.“ To je vzácný obraz našeho spojení s Otcem v nebi. Toto spojení máme skrze Ducha Svatého, který je zobrazen olejem.
Ve stánku stál svícen ve svatyni, která byla uzavřena. Venku pokrývala tma celý okrsek země. Tma byla také v době Zachariášově; tma je i dnes. Bůh ale zaslibuje Zachariášovi dokonalé svědectví. Sedm svícnů ve Zjevení 2 a 3 představuje Boží svědectví na zemi. To je ve spojení s Kristem, který se prochází uprostřed těch sedmi zlatých svícnů. Tak ani Kristus není v budoucích dnech sám, neboť je viděn v těch a s těmi, které Mu Bůh dal. Mojžíšovský svícen měl sedm větví, což mluví o jednotě v dokonalém rozvinutí.
Svícen je přece určen pro noc zavržení. V chrámu, který popisuje Ezechiel, který bude v 1000letém království, není svícen jmenován. Kristus, „Slunce spravedlnosti“, bude svým milým, vzácným světlem osvětlovat a naplňovat celou zem.
Zachariáš také nevidí svícen v chrámu, tedy na uzavřeném místě. Svítí venku. Kristus bude osvětlovat celý zemský okrsek. Bude světlem od jednoho konce země až k druhému konci. Tma a temnota zmizí, ty nepatří do okruhu, ve kterém bude Kristus panovat a vládnout jako Světlo světa.
Když lampy nejsou napájeny olejem, pak vyhasnou. Boží děti, které nezůstávají ve spojení se zdrojem světla, zemdlévají a ochabnou, jejich lampy uhasínají, podobné lampám pošetilých panen v podobenství Pána (Mat. 25,1-13). Proto Zachariáš vidí nálevné trubičky k lampám, které každé lampě přivádějí potřebný olej. Aby zásobník na horním konci nebyl nikdy prázdný, stojí po jeho pravé a levé straně vždy jeden olivovník, které dávají svůj olej do zásobníku, aby zdroj oleje nevyschl. Duch Svatý činí velkým Krista, jehož můžeme v těch dvou olivovnících vidět v jeho dvojím charakteru jako Krále a jako Kněze, tj. jako toho Mocného a jako toho Milostivého.
Trubičky, které jsou zjevně také ze zlata, mluví o tom, že i přívod je božský. Všechno Boží dílo je dokonalé, vše je dobře seřízeno, a to bude v 1000letém království plně a zcela rozvinuto. Jeruzalém bude sídlem Krále a Kněze. Odtud a od Něho se skrze trubičky, božské potrubí, budou rozlévat požehnání.
Ačkoli Kristus sám je zdroj všeho světla, pak ono svítí přece jen skrze svědky, které si za tímto účelem vyvolil. Dnes má Kristus své svědectví v Božím Shromáždění, v Církvi, která je viděna v obrazu sedmi zlatých svícnů (Zj. 2-3). Až bude Shromáždění vzato do Otcova domu, pak si vyvolí ostatek z Izraele. Proto nalézáme také ve Zjevení 11 dva olivovníky, dva svědky, dva svícny, které „stojí před Pánem země“. Je jasné, že svědectví těchto dvou svědků spočívá v tom, že „země je Pána“. Dost dlouho vládl nad zemí kníže temnosti, bůh tohoto světa. Kristus přijde ke svému právu a k libosti a radosti těch svých.
Sice je to slabé svědectví, neboť to jsou jen dva svědkové a ne sedm. Přesto stojí pod vedením, péčí a mocí Boží. On je bude posilovat ve dni soužení, ano, ti dva svědkové budou vystupovat v síle a moci Eliášově.
„A u něho jsou dvě olivy, jedna napravo od zásobníku a druhá nalevo. I promluvil jsem a řekl k andělovi, který se mnou mluvil, a řekl jsem: Můj pane, co jsou tyto? A anděl, který se mnou mluvil, odpověděl a řekl mi: Nevíš, co tyto jsou? A já jsem řekl: Ne, můj Pane. Tu on odpověděl a mluvil ke mně a řekl: Toto je slovo Hospodinovo k Zorobábelovi: Ne mocí a ne silou, nýbrž mým Duchem, praví Hospodin zástupů.“ (4,3-6)
V těchto verších spočívá velká útěcha. I my se nalézáme v době malé síly, ve dnech malých věcí. Avšak co my nemůžeme uskutečnit, to dělá Bůh. Jeho paže není příliš krátká k tomu, aby pomohla a dopomohla své věci k vítězství.
Ti dva „synové oleje“ budou v moci Mojžíše a Eliáše zcela poddáni Duchu Božímu a budou jednat. Jak králové, tak kněží byli pomazováni olejem (3. M. 8,12; 1. Sam. 16,13). Ve 3. kapitole bylo království a kněžství ještě odděleno, zde je vidíme už spojené, i když ještě ne sjednocené. Eliáš byl prorok a kněz (1. Král. 18). Mojžíš byl „král v Ješurunu“ (5. M. 33,5). Ve třetí kapitole jsme měli v Jozuovi kněžství, ve čtvrté kapitole v Zorobábelovi království. Zorobábel je viděn ve svém nejhlubším ponížení, stejně jako ani u Jozue v jeho špinavých šatech nebylo vidět nic ze slávy. Tak byl také Zorobábel kníže bez země, bez města, bez trůnu. Jaký výstižný obraz Krista, když byl v ponížení na zemi! Ale všechno je na Bohu: „Ne mocí a ne silou, nýbrž mým Duchem“ se to má stát, říká Hospodin. Když je Bůh pro nás, kdo může být proti nám? On nás přece přivede k cíli, i nocí! I když má Filadelfie malou sílu, přece bude vzata (uchvácena).
„Kdo jsi ty, veliká horo, před Zorobábelem? Rovinou se staneš! A on vynese závěrečný kámen s hlasitým voláním: Milost, milost jemu!“ (4,7)
Nebude tu žádná stezka víry, na které by se stále znovu nevršily překážky vysoké jako hory. Pro Boha ale nejsou žádné těžkosti, které by pro Něho byly příliš velké. Víra přes ně hledí na Toho, který na všechno stačí. Bůh říká: „Kdo jsi ty, veliká horo, před Zorobábelem? Rovinou se staneš!“ Jaké povzbuzení pro Zorobábele! A k církvi ve Smyrně apoštol volá: „Neboj se toho, co trpěti máš… dám korunu života!“ (Zj. 2,10) A v Evangeliu Pán říká: „Budete-li míti víru jako zrno hořčičné, díte hoře této: Přejdi odsud tam, i přejde, a nebude vám nic nemožného.“ (Matouš 17,20)
V Zachariášově době to byly pohanské světové mocnosti, které stály proti Božím cestám s Izraelem. V době konce tomu bude zase tak. Také proti Církvi stojí celá moc temnosti jako velká hrozivá hora. Ale všechno toto nepřátelství nezabrání Bohu, aby nepoložil na započaté dílo závěrečný kámen. Jím navržená a Jím provedená budova bude dokončena. Na základním kamenu bylo vyryto božské určení, na závěrečném kameni stojí jen jedno slovo: Milost! Všechna přítomná a všechna budoucí požehnání, ať pro Izrael nebo pro Církev, ať to je v nebi nebo na zemi, budou záviset jen na jednom slově: Milost, milost!
„A stalo se slovo Hospodinovo ke mně a řekl: Ruce Zorobábelovy založily tento dům, a jeho ruce jej dokončí; a poznáš, že mě k vám poslal Hospodin zástupů.“ (4,8-9)
Zachariáš se vrací k tehdejším okolnostem. Bůh mu dává určité ujištění, že dům, jehož základní kámen položil, také dokončí. Ten chrám nebyl sice to, co byl Šalomounův chrám. Lid, který viděl dřívější chrám, plakal. Ale byl to Boží dům, kdo by tím mohl pohrdat? Tak napsal také apoštol Pavel svému „dítěti“ Timoteovi: „Nestyď se tedy za svědectví našeho Pána.“ (2. Tim. 1,8) Když dnes porovnáme přítomné svědectví se svědectvím ve dnech apoštolů, může naše srdce naplnit jen zahanbení. Přesto to není naše svědectví, je to jeho svědectví, které má dnes na zemi. I když jsou ke jménu Pána shromážděni jen dva nebo tři: Pán hledí na svůj malý houf se zalíbením.
V 1000letém království bude chrám středem nejen pro Izrael, nýbrž pro všechny národy. Kristus bude uznán a uprostřed národů zřídí království spravedlnosti a pokoje.
„Neboť kdo pohrdá dnem malých věcí? A s radostí bude oněch sedm vidět olovnici v ruce Zorobábelově: Oči Hospodinovy, ony probíhají celou zem.4“ (4,10)
Nejprve kříž, a potom koruna. Nejdříve opovržení, slabost a pohanění, potom vyvýšení a sláva. Olovnice v ruce Zorobábele nám říká, že Bůh nezůstal dlužen nic z toho, co zaslíbil. Vše je dokončeno, každé zaslíbení splněno, lidu je požehnáno a Kněz-Král přebývá v jeho středu. Co to bude, vidět Jej pak takto: Izrael na zemi, jeho Nevěsta v nebi! Jeho království je věčné království a nikdy nebude mít nějaký konec.
„Promluvil jsem a řekl jsem mu: Co jsou ty dva olivovníky napravo a nalevo od svícnu? A promluvil jsem podruhé a řekl jsem mu: Co jsou ty dvě větve olivovníku, které jsou vedle těch dvou zlatých trubiček, které ze sebe vylévají zlato? A on promluvil ke mně a řekl: Nevíš, co tyto jsou? A já jsem řekl: Ne, Pane můj. Tu řekl: To jsou ti dva synové oleje, kteří stojí u Pána celé země.“ (4,11-14)
V desátém verši jsme četli, že oči Hospodinovy probíhají celou zem. Mohli bychom položit otázku: Proč? On chrání svůj lid a žehná mu. Laskavě, přívětivě a dobrotivě shlíží i dnes na ty své. V otcovské péči se o ně stará, aby jim nic nechybělo.
Trubičky, z nichž se vylévá zlato, jsou ve spojení se dvěma větvemi olivovníků. Větve přitahují z olivovníku olej. Kvůli své cennosti je nazván „zlatem“. My lidé, kteří jsme vázáni na zem, si o tom nedovedeme udělat žádnou představu, co to bude, když se božská spravedlnost bude bez zábrany vylévat na tuto zem; nejprve na Izrael, a potom na všechny národy. Země bude plná spravedlnosti a slávy Pána. Kněžství a království budou sjednoceny v jedné Osobě. Jaké proudy požehnání z ní budou vyvěrat, jaká blaženost bude naplňovat celou zem!
Kéž bychom už dnes byli nádobami naplněnými svatým olejem, aby se přes nás rozléval na všechny, s nimiž přicházíme do spojení. „Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratři v jednomyslnosti přebývají! Jako mast výborná na hlavě, sestupující na bradu, bradu Aronovu, tekoucí až i na podolek roucha jeho. A jako rosa Hermon, která sestupuje na hory Sionské. Neboť tu udílí Hospodin požehnání i života až na věky.“ (Žalm 133)