„A ukázal mi nejvyššího kněze Jozuu, který stál před Andělem Hospodinovým; a Satan stál po jeho pravici, aby se mu protivil. A Hospodin řekl k Satanovi: Hospodin ať tě vyplísní, Satane! Ano, Hospodin, který vyvolil Jeruzalém, ať tě vyplísní! Není tento poleno, které je zachráněné z ohně? A Jozue byl oblečen špinavými šaty a stál před Andělem.“ (3,1-3)
Prorok Zachariáš nyní vidí čtvrté noční vidění. Je to odpověď na otázku, která jistě vyvstala v našich srdcích: Jak může být Izrael, který byl přece tak hluboce zapleten do hříchu a modlářství, oblečen takovou slávou, jakou nám ukazuje kapitola, o které jsme právě uvažovali. „Kde se rozhojnil hřích, tu ještě více rozhojnila se milost… skrze Ježíše Krista, Pána našeho.“ (Řím. 5,20.21) Milost je tajemství všeho požehnání. Ale abychom mohli obdržet milost, musí předcházet hluboké vědomí o hříchu a poznání vlastní viny. Mé poznání hříchů však nemůže odejmout ani jediný hřích, ani mě osvobodit od velké viny. Žádné rozvinutí Boží moci by nebylo v stavu osvobodit mou poskvrněnou duši od hříchu a viny. K tomu bylo zapotřebí smíření. Toto smíření, jestliže mělo mít před Ním platnost, mohl uskutečnit jen Bůh sám. Nyní je obdivuhodné vidět, jak se zde v předobrazu – ve skutečnosti k tomu došlo na kříži – toto smíření uskutečnilo. Naši kapitolu lze rozdělit na tři části:
V našem oddílu se setkáváme se třemi osobami:
Nejvyšší kněz Jozue spolu s knížetem Zorobábelem přivedli lid, resp. jeho ostatek, z babylonského zajetí zpět do Jeruzaléma. Jozue a Zorobábel jsou, i když v chudém ponížení, představiteli kněžství a království, které budou později vyzařovat v novém lesku a slávě. Středem čtvrtého vidění je nejvyšší kněz Jozue. Jozue znamená Zachránce (Jehošua = Ježíš).
„Anděl Hospodinův“ je Kristus, jak se ve Starém zákoně stále znovu zjevuje, předtím než se stal člověkem. V Novém zákoně už „Anděla Hospodinova“ nenacházíme, kromě několika míst ve Zjevení.
Ale v tomto nočním vidění nalézáme také Satana. On je ten velký protivník, žalobce bratří, nepřítel Boha i lidí. To můžeme jasně nalézt v tomto nočním vidění.
Ale pojďme nyní k těmto podrobnostem tohoto podivuhodného nočního vidění, které nám představuje soudní zasedání. Žalobce je Satan, odpůrce a vrah duší.
„A Jozue byl oblečen špinavými šaty a stál před Andělem.“ (3,3)
Tento pošpiněný oděv se nám jeví pozoruhodným, neboť jsme přece zvyklí vidět nejvyššího kněze ve sněhově bílém, čistém, neposkvrněném oděvu. Tak nám ho také líčí Boží slovo (2. M. 28,39). Jozue, představitel Jeruzaléma, tu stojí ve špinavých šatech, neboť Jeruzalém se vzepřel proti Bohu, hřešil a vzal na sebe těžkou vinu; a přesně tak musí jeho zástupce nyní stát před svatým a spravedlivým Bohem. Satan si nenechá tuto příležitost ujít a žaluje před Bohem na Jozuu, nejvyššího kněze. Odpůrce a žalobník bratří se svého smutného řemesla žalovat na bratry ani dnes ještě nevzdal, neboť se nezlepšil. Obviňuje Jozuu z hříchu a žádá, aby ho Boží spravedlnost a svatost potrestala, neboť Satan nezná žádnou milost. Zcela přehlíží, že Bůh sám vzal do ruky omilostnění a záchranu Jozue, tedy Jeruzaléma. Jozue zde není nejvyšší kněz, který se uplatňuje za Jeruzalém, nýbrž „tu stojí“ za Jeruzalém, tj. činí se zodpovědným za Jeruzalém. Je připraven vzít na sebe velkou vinu odpadlého a vzpurného města, trpět za ně a za ně zemřít.
Co odpovídá Jozue na Satanovy žaloby? Ano, co by mohl odpovědět, vždyť ty špinavé šaty přece svědčily proti němu. Jeho „případ“ byl beznadějný. Není to také naše postavení? Nejsme my všichni stvoření, která se narodila v hříchu, jsou cele zkažená, nepolepšitelná, bez naděje a propadlá smrti, soudu, zatracení? Ano, ale:
„Tam, kde lidská pomoc mdlívá,
nám Tvé mocné rámě zbývá.“1
Bůh zasáhl. On vyvolil Jeruzalém, a proto ho také zachránil. „Není tento poleno, které je zachráněné z ohně?“ Jeruzalém není napůl spálený, nebo opálený, nýbrž daný stranou. Nemá přijít a nepřijde do styku s ohněm. Když Bůh zachraňuje, tu nezachraňuje částečně, nýbrž zcela. Satan by rád Jeruzalém předal ohni – v jeho hříších by to bylo také jeho dobře zasloužené místo – ale Bůh ve své milosti drží nad Jeruzalémem štít, a protože Jozue by nemohl odpovědět, přebírá to Bůh a kárá Satana. Říká mu jakoby: Jestliže je mým rozhodnutím zachránit Jeruzalém, kdo může a kdo mi chce zabránit? Jestliže Bůh vytrhuje hříšníka z jezera ohně, kdo ho tam dopraví zpět? „Bůh jest, který ospravedlňuje, kdo jest, ježto odsoudí?… Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ (Řím. 8,33-35)
„A On /Anděl/ promluvil a řekl těm, kteří stáli před ním: Svlékněte z něho ty špinavé šaty; a jemu řekl: Hle, odejmul jsem od tebe tvoji nepravost a oblékám tě do slavnostních šatů. A řekl jsem: Ať mu vloží na jeho hlavu čistou čepici. A oni vložili na jeho hlavu čistou čepici a oblékli mu šaty; a Anděl Hospodinův stál u toho.“ (3,4-5)
Jozue se sám nemohl osvobodit od svých špinavých šatů. I když byl v úřadu a hodnosti, sám si nemohl opatřit slavnostní šaty. Který smrtelník, narozený v hříchu, by toho byl schopen? Ale Bůh vše učinil, o všechno se postaral. Odejmul všechnu nepravost. Vykoupený může zpívat:
Co se stalo s naším hříchem? Může žalobce zdar míti,
Trvá ještě Boží hněv? když po Boží pravici,
Kristus se stal prostředníkem, že je Ježíš, musí zříti,
smířila nás Jeho krev. Syn člověka trůnící?
Čistí, svatí, jsme s Ním spjati, Obžaloby, ďábla zloby
jenž na Božím trůně dlí, jsou tam moci zbaveny.
cestu k Boží svatyni Před Přímluvcem u Otce
otevřel nám k Svojí cti. zmlkne každý žalobce.2
Tak Bůh také Jozuovi, nejvyššímu knězi, oblékl nejen nové šaty, nýbrž slavnostní šaty, a my nečteme, že by mu je někdy zase vysvlékl. Ba ještě více, byla mu na hlavu nasazena čepice, kněžská ozdoba, byl povolán ke slavnosti, byl určen za kněze a velebitele a to nejen pro tento čas, nýbrž pro všechnu věčnost: Jaké omilostněné postavení smíme zaujímat už dnes a až do celé věčnosti!
Brzy již, ó blahá slova! Boj i bolest podíl lidu Tvého,
Ty se, Pane, jistě vrátíš zas, utrpení pouti, posměch, kříž:
uvedeš nás do domova, všechno skončí, až nás z bolu všeho
k Otci v nebi, v místo věčných krás. k Sobě ve Své slávě připojíš!3
„A Anděl Hospodinův stál u toho.“ S božským zalíbením si Hospodin všímá toho, jak ti Jeho jsou oděni kněžskou hodností, jsou shromážděni jako královské kněžstvo a kněží králové, aby oslavovali jméno svého velkého Vykupitele a Nejvyššího kněze, aby vyvyšovali jeho nejsvětější jméno. Neměli bychom to, co bude naším zaměstnáním ve věčnosti, vykonávat už zde na zemi? Jistě, neboť kde dva nebo tři jsou shromážděni v jeho jménu, tu je On uprostřed (Mat. 18,20).
„A Anděl Hospodinův osvědčil Jozuovi a řekl: Takto praví Hospodin zástupů: Jestliže budeš chodit v mých cestách a jestliže budeš vykonávat mou službu, pak máš jak soudit můj dům, tak i střežit má nádvoří; a máš vcházet i vycházet mezi těmito, kteří zde stojí.“ (3,6-7)
Tyto verše mluví o odpovědnosti. Čím vyšší jsou požehnání, tím větší je také odpovědnost. Proto zde v 7. verši nacházíme dvě „jestliže“. To je pozoruhodné. Bylo to důležité pro Izrael a je to neméně důležité také pro nás křesťany. V 1000letém království bude opět kněžstvo. Ti, kteří v dobách nevěrnosti byli věrní, budou také v budoucí svatyni smět Hospodinu sloužit. V Ezechieli 48,11.12 čteme: „Kněžím – kdo posvěcený jest ze synů Sádochových – kteří vykonávali mou službu, kteří nebloudili, když děti Izraele bloudily, jako Levítové bloudili, jim bude náležet pozdvižené z oběti pozdvižení země.“ (přel.) Ti ale, které Boží milost napravila od pobloudění, nebudou sice kněžími ve svatyni, ale budou moci být služebníky v domě (srv. s Ez. 44,10-16). Tato pravda je pro nás křesťany ještě důležitější než pro Izrael. Ukazuje nám, že pravé velebení je možné jen na základě praktické svatosti.
Ale jaká je to výsada, jaká milost, smět Bohu v jeho svatyni přinášet oběti chvály a děkování! Jak obtěžující je často lenivost Božích dětí při bohoslužbě. Ale nemá to svůj důvod v tom, že jim v tom brání jejich nevěrnost, jejich nedostatek duchovní energie, jejich vlažnost a přizpůsobování se světu? Když se bratr v takové hodině ve svých myšlenkách zabývá svým povoláním a sestra dětmi, klobouky a účesy těch druhých, jak je pak možné stát před Bohem jako kněží a velebitelé? Takové duše nemají žádnou schopnost rozlišování a nemohou být použity ještě ani jako „služebníci při domu“. Ve svém neduchovním smýšlení nejsou shromáždění žádnou pomocí, nýbrž jen překážkou. Chtějme žít na cestách Pána a zaměstnávat se věcmi Pána!
„Slyš přece, Jozue, ty nejvyšší knězi, ty a tvoji společníci, kteří sedí před tebou – neboť mužové divu jsou oni; neboť hle, nechám přijít svého služebníka, nazvaného Výstřelek. Neboť hle, kámen, který jsem položil před Jozuu – na jednom kamenu sedm očí –, hle, vyryji jeho vyrytí, praví Hospodin zástupů,…“ (3,8)
Jaký obdivuhodný je výhled na budoucí slávu Jeruzaléma! Jaké nepochopitelné cesty Boží milosti s jeho lidem! Z odpadlých, bloudících lidí učiní „muže divu“. Není historie Izraele také naší historií? Ano, Bůh buď veleben! Bůh nám dal v Osobě toho pravého Jozuu, Pána Ježíše Krista, Nejvyššího kněze, který podle řádu Melchisedechova zůstává věčně. On, Pán slávy, si nechce ale slávu ponechat jen pro sebe samotného. Chce ji sdílet s těmi, které Mu Bůh dal, to je jeho radost a zalíbení. Tak jsme skutečně „muži divu“, obdivovaní nebeskými zástupy.
Kristus nám ve spojení s tím ukazuje tři pohledy:
Na tom Kameni je „sedm očí“. O těchto očích čteme už ve Druhé knize Paralipomenon: „Oči Hospodinovy probíhají všecku zemi, aby se mocně prokazoval na těch, jejichž srdce je nerozdělené obráceno k němu.“ (2. Par. 16,9 – přel.) Zachariáš vidí tyto oči na kameni, který je položen na Sionu, sídlu božské vlády. Jsou zároveň symbolem Boží věrnosti, ve které On všechna zaslíbení Izraeli dal a beze zbytku splní.
Ve Zjevení 4,5 máme před trůnem sedm ohnivých lamp, které jsou sedm Duchů Božích. Ve Zjevení 5 vidíme Beránka, který má sedm rohů a sedm očí. Počet sedm popisuje stav dokonalosti a v těch jednotlivých místech znamená „dokonalou moc“, „dokonalé poznání“, „dokonalou moudrost“ a „dokonalou slávu“. Jaký obdivuhodný Kámen!
„Rytina“ na kameni mluví o Božích nezrušitelných radách. Je zvykem, že při kladení základního kamene veřejné budovy je udán její účel. Tak je Kristus pevný základ všech Božích rad. On je Hlava a úhel (roh) všech božských myšlenek, které dojdou v 1000letém království svého vykonání a rozvinutí.
„Odejmu nepravost této země v jednom dni.“ (3,9)
Jak milostivý je Bůh! Jakmile ve svém lidu pozná hnutí k obrácení, je ve své milosti připraven pospíšit a v jeden den, tj. ve spěchu a bez otálení, odejmout nepravost lidu. Jakou radost pak bude mít ze svého očištěného a napraveného lidu!
„V onen den, praví Hospodin zástupů, budete jeden druhého zvát pod vinný kmen a pod fíkový strom.“ (3,10)
Všichni proroci mluví o tomto blahoslaveném napravení. Tak i Micheáš: „Seděti bude každý pod vinným kmenem svým a pod svým fíkovníkem a nebude žádného, kdo by přestrašil.“ (Mich. 4,4) To je jasný a milý obraz pokoje a odpočinku, blahobytu a bezpečí v tomto požehnaném království. Všichni nepřátelé jsou zničeni a odstraněni. Izrael se těší ze svého Mesiáše, jehož ruce a nohy kdysi probodli, ale nyní opět stojí v Boží přízni a odpočívá se šťastným srdcem v jeho lásce. Společenství svatých bude vyjádřeno zcela zvláštní láskou a svorností. Vskutku blažená doba!