„A pozvedl jsem své oči a viděl jsem: A hle, muž, a měřická šňůra byla v jeho ruce. A já jsem řekl: Kam jdeš? A on mi řekl: Měřit Jeruzalém, abych viděl, jak velká je jeho šířka a jak velká je jeho délka. A hle, anděl, který mluvil se mnou, vyšel; a jiný anděl mu vyšel naproti.“ (2,1-3)
Dvě první vidění o jezdci mezi myrtami a o čtyřech rozích a kovářích, vidění, která se týkají národů, se už částečně naplnila. K jejich naplnění beze zbytku dojde na konci dnů. Ve třetím vidění, které máme před sebou, se Bůh už nezabývá národy. Prorok pozvedá svůj pohled nahoru, pryč od věcí této země, pryč od všech pomíjivých věcí, jejichž odsouzení mu bylo tak jasně ukázáno. Bůh prorokovi odpovídá ve své velké dobrotivosti. Nenechává ho bez povzbuzení. O Abrahamovi bylo řečeno, že s ním Bůh mluvil, jako mluví přítel se svým přítelem. Podobný poměr důvěry měl Zachariáš vůči svému Hospodinu.
Bůh nyní ukazuje prorokovi muže s měřickou šňůrou. Měří Jeruzalém, který byl bez zdí (hradeb). Vlastně je možné měřit jen město, které má zdi. Ale Zachariáš rozeznal v tomto úkolu zaslíbení, že Jeruzalém bude opět stavěn a to s hradbami. To je dvojnásob velké povzbuzení, neboť v Zachariášově době byl Jeruzalém hromadou trosek. Jeruzalém byl později opět vystavěn a opatřen zdmi, ale to nebude konečný stav.
„A řekl mu: Běž, mluv k tomuto mladíkovi a řekni: Jako otevřené město bude Jeruzalém obýván pro množství lidí a dobytka ve svém středu. A já, praví Hospodin, mu budu kolem dokola ohnivou zdí a budu k slávě v jeho středu.“ (2,4-5)
Druhý anděl vystupuje na scénu s poselstvím, že Jeruzalém má být vystavěn jako otevřené město. Nemůže už být změřeno, neboť jeho pověst a jeho sláva jsou bez omezení, a proto neměřitelné. Bůh přikládá tomuto poselství tak velkou důležitost, že nebeskému poslu dává úkol: „Běž!“ Ó, jak Bůh spěchá, aby svým milovaným, kteří před Ním stojí, přinesl toto dobré poselství, aby povzbudil a potěšil jejich srdce. Jak velké jsou jeho myšlenky lásky o nás! Kéž bychom si jich cenili a těšili se z nich!
Tento „otevřený“ Jeruzalém není Nehemiášův Jeruzalém, není to ten, který ukřižoval svého Krále, ani ten, který je dnes ještě pošlapán od národů, ne ten, v kterém budou Židé v nevěře pod vedením Antikrista, nýbrž obnovený, znovuzrozený, posvěcený a očištěný Jeruzalém, který poznal Krista Ježíše, svého Krále a Mesiáše. On bude pro ochranu ohnivou zdí kolem nich, neboť kamenné zdi nepřítele nezadrží. Oblak šechina, oblak slávy, bude nad městem Jeruzalémem, neboť v něm bydlí Král králů.
Dnes má Boží slávu Církev. Ale ta je ještě skryta. U Jeruzaléma bude viditelná od prvního dne, tedy veřejná.
„Hej! Hej! Utečte ze země severu!, praví Hospodin. Neboť podle čtyř větrů nebe vás rozšířím, praví Hospodin. Hej! Unikni, Sione, ty, který bydlíš u dcery Bábel.“ (2,6-7)
V Zachariášově době byla velká část Židů ještě rozptýlena v Kaldejské zemi (Bábel). Na tyto pozůstalé se obrací v první řadě prorokovo zvolání; vztahuje se ale také na konec dnů, kdy Bůh svůj lid shromáždí s konečnou platností a dá mu bezpečí, pokoj a blaženost. „Neboť darů milosti a povolání Bůh nelituje.“ (Řím. 11,29) „Země severu“ je Babylon. Pro Izrael byla „země severu“ velmi užívaný výraz. Návrat mnoha Židů z Bábel ale není úplné naplnění božského zaslíbení, že svůj lid povede na Sion, jak k tomu částečně došlo za krále Cýra (Kores). Bůh to vyhradil pro pozdější chvíli. Prorok Jeremiáš nabádal Izrael, aby se poddal jhu Babylonu, neboť Boží cesty vlády vedly lid pro jeho nevěrnost a odpadnutí od Boha po cestách kázně. Ale přijde chvíle, že Bůh přivede svůj lid zpět do země otců ze všech národů, kam je dnes rozptýlen. „Utečte z Bábel,“ bude potom volání ke shromáždění lidu rozptýleného mezi všechny národy.
Nepřipomíná nám tato opakovaná Boží výzva k Izraeli Boží výzvu k vlažnému, lenivému a nasycenému křesťanstvu: „Vyjděte z něho /z Babylonu/, lide můj!“ (Zj. 18,4) a: „Vyjděte k němu ven, pohanění jeho nesouce.“ (Židům 13,13)?
Přiznání ke Kristu a k jeho Slovu bude u nevěřících vždy vyvolávat opovržení a posměch. Tak ani pro Izrael nebylo jednoduché vyjít, neboť Jeruzalém ležel v troskách, to město, o kterém Bůh řekl, že „tam nechá přebývat své jméno“ (5. M. 12,11). To se stalo posměchem národů. Na Sionu, svaté hoře, panuje cizinec.
Ještě dnes bydlí v „zemi severu“ mnoho milionů Židů, jen malá část se vrátila do Izraele, jak se židovský stát dnes nazývá. Čas návratu beze zbytku ještě nepřišel. Boží ruka to ještě zadržuje, dokud jeho čas nepřijde. Přesto mluví znamení doby jasnou řečí o blízkém naplnění prorokovaných věcí, a to dává radost srdci toho, který je důvěrně seznámen s lampou prorockého slova.
„Neboť takto praví Hospodin zástupů: Po slávě mne poslal k národům, které vás plenily; neboť kdo se vás dotýká, dotýká se zřítelnice jeho oka. Neboť hle, mávnu nad nimi svou rukou, a budou za kořist těm, kteří jim sloužili; a vy poznáte, že Hospodin zástupů mě poslal.“ (2,8-9)
„Po slávě“, tj. když Mesiáš, Ježíš Kristus, postaví svůj trůn slávy v Jeruzalémě, bude poslední zbytek izraelského lidu v oněch budoucích dnech utlačován mocnostmi, které nesou charakter Bábel či Babylonu. Budou Izrael bít a plenit, ale Bůh se opět v milosti obrátí ke svému lidu a národy, které v kázni nad jeho lidem šly za Boží výzvu, se stanou jeho kořistí. „Kdo se vás dotýká, dotýká se zřítelnice jeho oka.“ To může znamenat jen nemilosrdný soud, jemuž se národy vydaly svým odřeknutím se Boha a svým sužováním jeho lidu. Bůh přivede na soud všechny nespravedlnosti a soužení, které byly jeho lidu způsobeny. Jeho soudcovská ruka bude mstít každou špatnost.
Dnes je sice město Bábel zničeno, ale babylonský systém zůstal. Křesťanstvo nese tento charakter. A proto platí volání: „Ven z Bábel!“ také nám. Pro to jsou směrodatné tři důvody:
Pro Izrael to je budoucí, pro Církev přítomné. Jak se může křesťan učinit zajedno s tím, co propadlo Božímu soudu? Jak vážné je napomenutí apoštola Pavla: být svatí, abychom nebyli odsouzeni se světem (1. Kor. 11,32). A Jan volá na věřící: „Děti, chraňte se model.“ (1. J. 5,21)
„Plesej a raduj se, dcero Siona! Neboť hle, přijdu a budu bydlet v tvém středu, praví Hospodin.“ (2,10)
Víme, že dříve než bude Izrael uveden do požehnání 1000letého království, musí projít hroznými souženími, aby byl pročištěn pro Hospodinovo království a učiněn vhodným pro jeho slávu. Sice bude zachráněn jen ostatek a Žalmy podávají hluboké vyjádření o tom, co bude muset prodělat, ale po všech souženích přijde skrze Hospodina záchrana: nepřátelé budou zničeni a Izrael bude osvobozen a přiveden do země. Pročištěný a očištěný bude Osvoboditeli a Vykupiteli přinášet poctu svého děkování. Zvuk plesání bude veliký, neboť Hospodin sám tam bude bydlet v Kristu, jejich Mesiášovi, kterého kdysi zavrhli a zabili. Jak se list přece obrátí. Izaiáš to popisuje slovy: „Národy je /Židy/ vezmou a přivedou je na jejich místo; a dům izraelský si je přivlastní za služebníky a služebnice v zemi Hospodinově. A povedou zajaté ty, kteří je vedli jako zajaté, a budou panovat nad svými utiskovateli.“ (Iz. 14,2 – přel.) „Nebo postaví se cizozemci, a pásti budou stáda vaše, a synové cizozemců oráči vaši i vinaři vaši budou. (Izaiáš 61,5)
Kdo je v základu „zřítelnicí oka Hospodinova“? Nikdo jiný než Izrael. Nemusí nás to vést k zamyšlení? Je nemožné, aby pravý křesťan mohl být antisemita, nenávidící Židy. Jak těžce se národy i křesťanstvo proti Izraeli prohřešili! Kéž nás Pán ochrání, abychom se dotýkali této zřítelnice Božího oka; nikdo to neučiní bez potrestání.
„V onen den se mnohé národy připojí k Hospodinu a budou mým lidem; a já budu bydlet v jejich středu a ty poznáš, že Hospodin zástupů poslal mě k tobě.“ (2,11)
Kolik těžkostí má Izrael s tím, aby v Kristu viděl Toho, kterého Bůh poslal k jejich záchraně. V Novém zákoně to vidíme až příliš jasně. Vyzývavě volají: „Nechceme, aby tento panoval nad námi!“ (Luk. 19,14) Když však Bůh odejme přikrytí, které dnes ještě je před očima Izraele, poznají Toho, kterého probodli (Zj. 1,7). Pak se k nim Bůh přikloní a bude bydlet v jejich středu. To poznají také národy. Jejich odpor a nepřátelství vůči Izraeli se promění v náklonnost a přátelství, a tím se připojí k Hospodinu a On se nad nimi slituje a požehná jim skrze Izrael.
Dnes je to jen malý zástup ze Židů a z pohanů, kteří jsou Pánu poddáni a milují Ho, ale přijde den, a ten nastane po uchvácení věřících, kdy národy – nikoli pozůstalé křesťanstvo – se obrátí k Hospodinu, Bohu Izraele, a připojí se k jeho lidu. „Pozvedni své oči kolem a viz! Ti všichni se shromaždují, přicházejí k tobě: Tvoji synové přicházejí zdaleka a tvé dcery jsou přinášeny na rukou. Potom to uvidíš a budeš zářit radostí a tvé srdce se bude chvět a rozšíří se, neboť plnost moře se obrátí k tobě, bohatství národů k tobě přijde. Množství velbloudů tě přikryje, mladí velbloudi z Madianu a Éfy. Ti všichni přijdou ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, a budou radostně zvěstovat chválu Hospodinovu.“ (Iz. 60,4-6 – přel.) Poznání Hospodina pokryje celý okrsek země a všechno bude v Bohu radostné a bude plesat. Jaký blahý, slavný čas!
„A Hospodin bude vlastnit Judu jako své dědictví v svaté zemi a ještě vyvolí Jeruzalém. Všechno tělo mlč před Hospodinem, neboť se vydal ze svého svatého příbytku.“ (2,12-13)
Jak tato vzácná slova svědčí o konečném vítězství Hospodinových práv! Země, město a lid se stanou jeho dědictvím, jeho vlastnictvím, a tím budou svaté, oddělené k zalíbení a k radosti Toho, který se nad nimi smiloval a dá jim pak podíl na svém vítězství. Nejen to! Také národy přijmou spasení. Asie, Afrika – krátce: všechny země, které nemohou být označené za křesťanské, uznají Krista za vládnoucího nad celou zemí. Nebude vládnout Buddha, ne Konfucius, ne Mohammed ani jiný zakladatel náboženství této země. Ti všichni zmizí a upadnou a zůstanou bez jediného přívržence. Kristus, jen Kristus sám bude a zůstane Pánem pánů a Králem všech králů.
„Všechno tělo mlč před Hospodinem!“ Dnes má slovo povídavý člověk a Bůh mlčí. Ale přijde čas, a už je blízko, že bude mluvit Bůh a všechno tělo bude muset mlčet, ať jsou to Židé nebo národy. Jaká slavnostně vážná chvíle! Kdo se proto ještě odváží otevřít ústa? Naplnění prorockého slova se stane potvrzením toho, že to je Boží slovo. Kristus povstane a posadí se na svůj trůn, neboť dnes zaujímá Otcův trůn, protože lidé se zpěčovali přijmout Ho na jeho trůn na Sionu. Pak bude jeho vláda uznávána, všechno se před Ním, tím vyvýšeným Pánem, skloní ve velebení. Kristus je velebnost a sláva, předmět a střed Starého i Nového zákona. „Jeho království je království věčné a všechna panství mu budou sloužit a poslouchat ho.“ (Dan. 7,27 - přel.) To, že se „vydal ze svého svatého příbytku“ znamená, že nyní jeho svatost jde přes celý okrsek země, všechno bude svatost.