„V osmém měsíci, ve druhém roce Daria, vyšlo slovo Hospodinovo k Zachariášovi, synu Barachiáše, syna Iddova, proroku, řkoucí:“ (1,1)
Pro Zachariáše je charakteristické, že byl nejen prorok, nýbrž i kněz. Jeho kněžství dalo jeho proroctví zvláštní zasvěcení a význam a tři jmenovaná jména to zdůrazňují se zvláštní jasností:
Zachariáš byl ještě mladý muž, neboť je k němu, mladíkovi, poslán anděl (2,4). Bůh jak tehdy, tak i v době milosti, povolával mladé služebníky. Apoštol Pavel píše svému „dítěti“ Timoteovi: „Nižádný mladostí tvou nepohrdej.“ (1. Tim. 4,12) Bůh vyvoluje své nástroje, jak chce; vybavuje je podle svých myšlenek a odívá je autoritou. Když božského svědka zdobí čistý a pobožný život, nebude nikdo moci málo cenit mládí. Dějiny Církve ukazují mnohé mladé, Bohem obdařené služebníky a služebnice. Chtějme být jejich následovníky.
Barachiáš byl Zachariášův otec. Význam jeho jména je: „Hospodin žehná“. Šťastné pokolení, na němž spočívá Hospodinovo požehnání! V Přísloví 10,22 čteme: „Požehnání Hospodinovo zbohacuje.“
Iddo byl praotec rodu a jeho jméno znamená: „V určitý /určený/ čas“.
Zachariáš, Barachiáš, Iddo = Hospodin pamatuje, Hospodin žehná v určený čas. Nemáme v tom klíč k Božím cestám s Izraelem? On si vzpomene na odpadlý lid, požehná mu, a to v čase Jím určeném.
To nám jasně ukazuje, že proroctví proroka Zachariáše ještě nedošla naplnění, ale v Bohem předem určeném času dojdou svého naplnění beze zbytku. Už úvod knihy nám ukazuje, že máme co činit s jedním z největších inspirovaných vidoucích. Jeho kniha se podobá knize Zjevení Nového zákona, a je proto často právem nazývaná Apokalypsou Starého zákona.
Božský úkol k napsání této knihy byl prorokovi dán „ve druhém roce Daria“. Jaké zahanbení pro Izrael, že jeho prorok musí používat pohanské počítání času. Boží trůn a království byly od Izraele odňaty, nebyl to čas Hospodinův, nýbrž čas krále Daria. Historicky: Darius Hystaspis, král Persie. Jakou kázeň a pokoření musel Izrael na sebe vzít kvůli své nevěrnosti a tvrdosti šíje, kvůli své neposlušnosti a své vzpouře! Bylo to bolestivé pro Boha Izraele, který si svůj lid vyvolil ke své radosti a libosti, ale musel od něho prožívat jen zklamání.
Zachariáš byl trochu mladší současník Aggea. Bůh je poslal jako kazatele ke svému lidu, aby vyburcovali svědomí lidí.
„Hospodin se velice rozhněval na vaše otce.“ (1,2)
„Hospodin se velice rozhněval.“ Proč? Protože Izrael nedbal na jeho slovo! Proroctví, jakkoli byla vážná, mu nic neříkala. Nebyl připraven otevřít své uši a srdce Božím varováním, a tak vyvolal Boží svatý hněv.
„A řekni jim: Takto praví Hospodin zástupů: Navraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, a navrátím se k vám, praví Hospodin zástupů.“ (1,3)
V tomto verši nalézáme třikrát výraz „Hospodin zástupů“. To nám ukazuje jeho celou všemohoucnost, slávu a majestát. Volá svůj lid k obratu: „Navraťte se ke mně!“ Ano, Izrael se odvrátil od pravého a živého Boha a vzpíral se sloužit Mu a poslouchat Ho. I dnes vychází Boží volání ke všem lidem, neboť Bůh přikazuje všem lidem, aby se obrátili a poddali se Stvořiteli a Pánu všech věcí.
„Nebuďte jako vaši otcové, k nimž dřívější proroci volali a říkali: Takto praví Hospodin zástupů: Odvraťte se od svých zlých cest a od svých zlých konání! Ale neposlouchali a nedbali na mne, praví Hospodin.“ (1,4)
Ačkoli Bůh zve pobloudilý lid s dojemnou láskou, aby se k Němu obrátil a odložil zlé cesty a zlá konání, musí s hlubokou bolestí konstatovat: „Neposlouchali a nedbali na mne!“ „Slyšet“ a „dbát“ je známka obnoveného srdce, na něž se Bůh může obrátit a ujmout se ho. Ale neposlouchání má za následek soud.
„Vaši otcové, kde jsou? A proroci, žijí věčně?“ (1,5)
Je to vážný rozhovor, který prorok z Božího pověření vede s odporujícím lidem. „Ano, kde jsou vaši otcové?“ Nejsou příkladem, podle kterého je možné jasně poznat, kam to vede, když člověk nedbá na Boží příkazy? Ano, kde byli ti otcové? Zahynuli v cizí zemi, v cizí zemi jsou pohřbeni. Jaká hluboká pohana pro Izraelitu! Ani proroci toho nebyli ušetřeni. Falešně prorokovali a zaváděli lid, mluvili podle toho, co se líbilo jeho uchu. Proto byli i oni zasaženi soudem a zahynuli a nemohli „věčně žít“. Ačkoli mnozí říkají: „Pane, Pane!“, nezdědí království Boží, neboť zbožný pláštík nechrání před Božím soudem. Boží oči není možné oklamat, neboť jsou svaté a vidí jasně. Žádný prorok nemá věčnost pronajatou.
„Avšak má slova a má ustanovení, která jsem přikázal svým služebníkům prorokům, zdali nepostihla vaše otce? A oni se obrátili a řekli: Tak jak Hospodin zástupů měl v úmyslu nám učinit podle našich konání, tak s námi učinil.“ (1,6)
Tímto veršem končí slavnostně vážný úvod k viděním a výrokům proroka. Poukazuje na skončení, které jejich otcové vzali, protože nedbali na Boží příkaz. Neměli trvání, protože se neopírali o Boží slovo. Ten, kdo postrádá tento neotřesitelný základ, přijde dříve nebo později k pádu. Jen Boží slovo a rada trvají a beze zbytku se naplní.
„Dvacátého čtvrtého dne v jedenáctém měsíci, to je měsíc Šebat, v druhém roce Daria, se stalo slovo Hospodinovo k Zachariášovi, synu Barachiášovu, syna Iddova, proroka, a řekl: Hleděl jsem v noci, a hle, muž, který jel na červeném koni; a stál mezi myrtami, které byly na dně údolí, a za tím byli červení, světle červení a bílí koně.“ (1,7-8)
Těchto osm vidění je známo také pod jménem „noční vidění“, protože Zachariáš je všechna viděl v noci. To není bez významu. Chceme-li rozumět božskému proroctví, musíme si nejprve uvědomit, že lidstvo se v důsledku své nevěrnosti a vzdálení od Boha ponořilo do hluboké noci a tmy. Jen božské světlo může lidi osvítit. Jen víře svítí lampa prorockého slova, která svítí na temném místě (2. Petra 1,19). To jedno a jediné světlo ale je Kristus. On o sobě řekl: „Já jsem světlo světa.“ (Jan 8,12; 9,5; 12,46). Kdo má Jeho, nechodí ve tmě; má světlo života (Jan 8,12).
Tři měsíce předtím se už Bůh na Zachariáše obrátil s jedním poselstvím. Nyní dostává druhé. Vidí nějakého muže, jedoucího na červeném koni. Kůň je ve Svatém písmu vždy obraz kupředu jdoucí vítězné moci. Jezdec je podle 11. verše naší kapitoly „Anděl Hospodinův“. Tak je vždy znovu jmenován Kristus předtím, než se stal člověkem (např. v 1. M. 16,7; 22,11.15; 2. M. 3,2 atd.).
Tento červený kůň „stál mezi myrtami, které byly na dně údolí“. Myrty jsou symbolem radosti po provedené nápravě. Myrty se v Božím slově vyskytují ještě třikrát, pokaždé ve stejném smyslu.
Když zde vidíme Hospodina uprostřed myrt, tu to naznačuje, že myslí na obnovení Izraele. Ale myrty jsou ještě na dně údolí, tj. ještě vskrytu. Můžeme přitom myslet také na ponížení Pána. Jeho vyvýšení, to znamená jeho uznání jako Pána vší země, je ještě skryté a leží ještě v budoucnosti.
Když to použijeme na dnešek, pak také Církev, Boží shromáždění, zaujímá podobné postavení. Obrazně viděno, nalézá se také dole v údolí, skrytá, opovrhovaná, vysmívaná a tupená, ale to je jen přechodný stav. Pán přijde a vyvýší svou nevěstu do domu Otce. Tam bude korunovaná ctí a slávou a s Kristem opět přijde a bude viděna od celého světa. „Ještě se nezjevilo, co budeme. Víme pak, že když se ukáže, podobni jemu budeme; neboť viděti jej budeme tak, jak jest.“ (1. J. 3,2) Kristus jakoby na svém koni vyčkává, ještě čeká, ale doba milosti bude brzy u konce. Kůň je osedlán, soud je blízko.
Červení, světle červení a bílí koně stojí za „Andělem Hospodinovým“. Jsou zřejmě obrazy různých národů, které Bůh použije ve svých cestách prozřetelnosti k požehnání svého lidu. Osvědčení vykladači Písma vidí v těchto třech koních tři světové říše, které následují po babylonské světové říši:
Zachariáš prorokoval, že Židé nyní budou provždy osvobozeni od cizího jha. Tak by tomu bylo, kdyby se znovu nepostavili do vzpoury proti Bohu a dokonce nepřibili na kříž Božího Pomazaného.
„A řekl jsem: Můj Pane, kdo jsou tito? A anděl, který se mnou mluvil, mi řekl: Ukážu ti, kdo jsou tito.“ (1,9)
Vzezření těch tří skupin jezdců muselo u proroka vzbudit strach a hrůzu, neboť se zděšeně ptá: „Kdo jsou tito?“ „Anděl Hospodinův“, Kristus sám, mu dává odpověď. Ano, Hospodin nám chce dát odpověď na všechny otázky, s kterými se s vírou na Něho obrátíme. Může se stát, že je předběžně zahalí tajemstvím, protože jejich oznámení ještě nepřišlo, anebo by nám jejich zjevení nebylo k užitku. Zachariáš nyní slyší, že pod Božím dopuštěním tyto skupiny jezdců zaplaví celou zem.
„A muž, který stál mezi myrtami, odpověděl a řekl: Tito jsou ti, které Hospodin vyslal, aby prošli zemi. A oni odpověděli Andělu Hospodinovu, který stál mezi myrtami, a řekli: Prošli jsme zemi a aj, celá země sedí tiše a je klidná.“ (1,10-11)
Mohli bychom si myslet, že ta pustošivá válečná tažení, která se převalila přes národy a Židy, měla lidi přivést k obrácení a k pokání. Věřící ostatek – hlavně ze Židů – sice důvěřuje uprostřed vší zkázy tomu, který stojí mezi myrtami. Vidí v něm toho, který dá izraelskému národu jasné a nezměnitelné ujištění svého požehnání uprostřed stvoření, osvobozeného od zlořečení. Toto však stálo v prorokově době ještě ve výhledu, ale víra na to hleděla a nasměrovala se k tomu s vědomím, že Pán ve svůj čas splní své dané slovo a až do poslední tečky je naplní. I nám je třeba vytrvat, neboť ještě maličko, a Pán přijde a nebude meškat! To je naše nádherná naděje!
Země si nikterak nevšimla Božího poselství, opovrhla spasením a nenechala na sebe působit navštívení Všemohoucího. „Celá země sedí tiše a je klidná.“ Laodicejská lhostejnost, bezstarostnost a ospalost naplňovaly už v prorokově době zemi. Dnes tomu není jinak. Nikdo se nezajímá o evangelium, málo je těch, kteří hladoví po spasení, žádná duše se nevydává, aby zkoumala Písma a aby se ptala na cesty Pána. Člověk plnými doušky užívá příjemnosti světa, „lidé sedí tiše a jsou klidní“. Satan se s důrazem stará o to, aby ti spící neprocitli.
„Tu Anděl Hospodinův promluvil a řekl: Hospodine zástupů, jak dlouho se neslituješ nad Jeruzalémem a městy Judy, na které jsi se hněval těchto sedmdesát let? A Hospodin odpověděl andělu, který se mnou mluvil, dobrá slova a potěšující slova.“ (1,12-13)
Konstatovali jsme, že přes všechny Boží vážné cesty s lidmi se lidé neobrátili. Jejich nesvědomitost jak v utlačování Židů skrze národy, tak i vina Izraele na smrti Mesiáše, musely přivodit Boží soud. Ale jak často nacházíme v Božím slově, že tam, kde se rozhojnil hřích, se ještě více rozhojnila milost (srvn. s Řím. 5,20).
Provinilý Jeruzalém (Zachariáš má stále v zorném poli město a Judu) se stane středem všeho požehnání. Proto prorokovo volání vyvěrá z hloubi srdce k Bohu: „Jak dlouho ještě? Nechceš si vzpomenout na svá zaslíbení, splnit sliby, které jsi dal? Mají mít národy dále příčinu k posměchu? Mají si nadále prstem ukazovat na tvé město?“ Mohl Bůh na takovou naléhavou prosbu a na takový postoj srdce, který je podle Boha, mlčet? Nikdy! Odpovídá svou dobrotivostí a svou útěchou. Novozákonní vidoucí Jan, tedy o staletí později, byl potěšen slovy: „Neplač!“ (Zj. 5,5) I Zachariáš dostává skrze Hospodina dokonalou útěchu. Tak tomu bylo za všech dob a vždy tomu tak bude: podle Boha cítící srdce je podle Boha potěšováno. Neměli bychom my, kteří bydlíme uprostřed úpadku křesťanstva, také zvolat: „Až dokdy?“ Izrael popouzel Boha k žárlivosti svou nevěrností, a proto jej Bůh vydal k potrestání mezi národy. Národy ale nepoznaly, že jsou jen nástroji v Boží ruce, a jednaly proti Izraeli v povýšenosti. Tak postihl Boží soud i pyšné národy a ten „velký hněv“, tj. hněv milosti, je postihne na konci dnů.
„A anděl, který se mnou mluvil, mi řekl: Volej a řekni: Takto praví Hospodin zástupů: Velkou horlivostí jsem horlil pro Jeruzalém a pro Sion a velkým hněvem se hněvám na sebejisté národy; neboť já jsem se trochu hněval, ony ale pomáhaly k neštěstí.“ (1,14-15)
Slova: „Já jsem se trochu hněval,“ mluví prorocky o kříži. Soud, který jsme si zasloužili, vykonal Bůh na svém Synu a od kříže nás osvěžuje nyní proud požehnání milosti.
„Proto takto mluví Hospodin: Obrátil jsem se k Jeruzalému opět se slitováním; můj dům, praví Hospodin zástupů, v něm má být stavěn a měřická šňůra bude roztahována nad Jeruzalémem. Volej dále a řekni: Takto praví Hospodin zástupů: Moje města mají ještě oplývat dobrým; a Hospodin bude ještě potěšovat Sion a ještě vyvolí Jeruzalém.“ (1,16-17)
„Národy napomáhaly k neštěstí,“ když ve slepé nenávisti a v rozporu s tím, co dobře věděly, přibily Božího Pomazaného na kříž! Přesto Bůh zůstává věrný svým zaslíbením. Nemůže sám sebe zapřít (2. Tim. 2,13). Opět se slituje nad městem Jeruzalémem a jeho dům bude obnoven. Boží soud byl nutný a byl vyvolán Izraelem, ale Bůh se opět s velkým slitováním ujme svého lidu a vystaví mu svůj dům. „Potěšujte, potěšujte lidu mého, dí Bůh váš. Mluvte k srdci Jeruzaléma a ohlašujte jemu, že se již doplnil čas uložený jeho, že jest odpuštěna nepravost jeho, a že vzal z ruky Hospodinovy dvojnásobně za všecky hříchy své.“ Tak volá prorok Izaiáš (Iz. 40,1.2). Jak velmi mu ležel jeho lid a město na srdci, město, které Bůh vyvolil ke své slávě. Jeruzalém si sice zasloužil a dostal za svůj hanebný skutek na Božím Synu dvojnásobný trest – pod tímto zlořečením vzdychá ještě dnes – ale stále ještě nepoznal, co slouží k jeho pokoji. Přesto jej Bůh chce vzpřímit a potěšit a učiní to.
I my se nalézáme uprostřed velkého úpadku. Křesťanstvo se nalézá v podobném úpadku a chaosu, jako bylo kdysi židovství. Ale cožpak nesmíme na sebe použít také tato povzbuzující slova? Jistěže ano! Bůh buď veleben! On odpoví také našim srdcím slovy útěchy a naděje.
„A pozvedl jsem své oči a viděl jsem: A hle, čtyři rohy. A řekl jsem andělu, který se mnou mluvil: Co jsou tito? A on mi řekl: Tito jsou ty rohy, které rozptýlily Judu, Izraele a Jeruzalém.“ (1,18-19)
Jako jsou ty tři skupiny koňů v prvním vidění obrazem nepřátelských mocí, které se nalézají ve vzpouře proti Bohu a proti jeho lidu, tak také ty čtyři rohy. Rohy jsou ve Svatém písmu symboly velikosti, moci a síly. Těmi rohy zde jsou bezpochyby míněny čtyři světové říše, které viděl a prorocky popsal i Daniel. Je dojemné, jak se mladý Zachariáš pln zájmu ptá anděla Hospodinova: „Co jsou tito?“ Dostává odpověď: „Jsou to rohy, tedy národy, které rozptýlily Judu, Izrael a Jeruzalém.“ Izrael byl sice rozptýlen v Asýrii, tj. byl odveden, ale Asýrie přešla v Babylon, který Judu uvedl do zajetí. Zachariáš prosí o informaci o všech těchto věcech a informace o všem je mu také velice přívětivě dána. Tak by tomu mělo být také u nás! Neměli bychom se nikdy unavit tím, abychom se ptali Boha na informaci o všech jeho radách a abychom prosili o porozumění všem jeho myšlenkám. Velký americký prezident Washington byl jednou dotázán, jak přišel k tak velké moudrosti. Dal prostou odpověď: „Nikdy jsem se nestyděl zeptat.“
Boží slovo je také pro každého. Duch Svatý chce tebe i mne vést do vší pravdy. Proč rozumíme tak málo věcem z Božího slova a zvláště z prorockého slova? Protože tak málo zkoumáme a tak málo se ptáme. Ovšemže je ke zkoumání Svatého písma zapotřebí mnoho prostoty, víry a závislosti. A to nám Bůh chce dát v síle Ducha Svatého.
Hospodin nyní doplňuje své vysvětlení o „rozích“, když rozvádí, jak nyní přijdou soudy na tyto národy.
„A Hospodin mi dal vidět čtyři kováře. A já jsem řekl: Co chtějí tito udělat? A on mluvil ke mně a řekl: Oni jsou ty rohy, které Judu do té míry rozptýlily, že nikdo už nepozvedl svou hlavu; a tito přišli, aby je uvedli v úděs a srazili ty čtyři rohy národů, které pozvedly roh proti zemi Juda, aby ji rozptýlily.“ (1,20-21)
Bůh sám si ve své prozřetelnosti opatřil kováře, kteří podkopávají základy pyšné budovy, kterou si člověk zřídil ve své nezávislosti na Bohu, ano, ve své vzpouře proti Němu, ke své vlastní chvále a ke své vlastní slávě. Tak tomu bylo v oné době, tak tomu je dnes, tak tomu bude v budoucnosti. Zachariáš vidí tyto nástroje a je zděšen jejich vzezřením. Ale okem víry vidí dále, a sice to, že tito nemají na mysli nic dobrého. Také svět může pozorovat, že jsme dospěli ke konci dnů a že Bůh bude už brzy vyžadovat od lidí vyúčtování z jejich konání. Ale svět se upokojuje a myslí si, že však ono to zase bude dobré, až nakonec bude ležet smeten a pohřben pod troskami domu, který si sám vybudoval. Bůh zlé skutky národů vrátí na jejich vlastní hlavy.
Je zjevné, že se národy prohřešily na Židech. Bůh říká, že proto ty národy srazí. Člověk se tomu může usmívat, ale Boží myšlenky jsou svaté a vše přijde ve svůj den před Boží tvář k vykonání. On to je, kdo bude mít poslední slovo.