„Kniha vidění“ je datována v druhém roce Daria. Ta, kterou se nyní budeme zabývat, ve čtvrtém roce téhož krále. Budeme ji nazývat „Kniha výroků“. Dělí se na tři rozlišitelné oddíly. První oddíl zahrnuje kapitoly 7 a 8, druhý kapitoly 9 až 11, třetí kapitoly 12 až 14.
Výjev, jímž začíná sedmá kapitola, nabízí ostrý protiklad k výjevu v šesté kapitole, kde tři Hospodinovi svědkové vystoupili z Babylona do Jeruzaléma. Zde dva vůdci, Sarezer a Regem-Melech, a jejich muži jsou posláni z Bethel, „aby uprošovali Hospodina, aby mluvili ke kněžím, kteří byli v domě Hospodinově… a k prorokům“ (v. 2-3). Podle jmen těchto vůdců se zdá, že měli funkce na dvoře krále. V každém případě jsou rozdílná od jmen Tobiáše, Jedaiáše a Joziáše. Bethel je posílá, aby se informovali, zda půst pátého měsíce má nadále být zachováván: „Budeme-li plakati měsíce pátého, oddělujíce se, jako jsme činili již po mnoho let?“ (v. 3)
Čtyři půsty byly ustanoveny lidem v důsledku neštěstí Jeruzaléma. Půst v desátém měsíci, když Nabuchodonozor přišel, aby oblehl město (Jer. 52,4-5); půst ve čtvrtém měsíci, když bylo město dobyto (Jer. 52,6); půst v pátém měsíci kdy byl vypálen chrám (2. Král. 25,8-9); a konečně půst v sedmém měsíci, kdy byl zavražděn Godoliáš a kdy v důsledku této události lid utekl do Egypta (2. Král. 25,25-26). Asi nejdůležitější z těchto půstů byl ten, který připomínal vypálení chrámu. Když viděli, že znovupostavení chrámu je blízké, mohla vyvstat otázka vhodnosti půstu, byť stále ještě pochybná, neboť čtvrtého roku krále Daria nebyl chrám ještě dokončen (Ezdráš 6,15), ani nebylo slaveno jeho zasvěcení, jakkoli už sloužil jako místo bohoslužby. Zdálo se, že tyto dny půstu musejí být Hospodinem schvalovány, neboť proč by neměli naříkat kvůli neštěstí Jeruzaléma? Ale přicházely lepší dny. Neměli přestat s půstem? Hospodin odpovídá skrze proroka:
„I stalo se slovo Hospodina zástupů ke mně řkoucí:“ Bůh zde přijímá titul „Hospodin zástupů“, neboť už nemůže být Bohem Izraele. Tento výraz se v těchto dvou kapitolách vyskytuje sedmnáctkrát. Je to, jako kdyby se Bůh utekl do nebe, aby tam zůstával Bohem myriád andělů, když jeho lid Jím opovrhl a zasluhoval jeho hněv. Bůh dříve řekl: To není můj lid; nebude mu učiněno milosrdenství. Prohlašuje se tedy za Boha nebeských zástupů. Ale může nevěrnost lidu v něčem změnit Boží charakter? Nikterak. Bůh vykoná své úmysly milosti a současně uplatní práva svého Syna, aby vlastnil zemi.
„Rci všemu lidu této země i kněžím takto: Když jste se postívali a kvílili pátého a sedmého měsíce, a to po sedmdesáte let, zdali jste se opravdu mně, mně, pravím, postili? A když jíte, aneb pijete, zdali ne pro sebe jíte a ne pro sebe pijete? Zdali tato nejsou slova, která prohlásil Hospodin skrze proroky předešlé, když ještě Jeruzalém seděl bezpečně a užíval pokoje, i města jeho vůkol něho, a lid v straně polední i na rovinách bydlil?“ (v. 4-7)
Místo aby odpovědělo na otázku lidí z Bethel, se Hospodinovo slovo obrací ke svědomí všech, lidu i kněží, když se jich ptá na věc jejich půstů a naříkání. Postili se pro Hospodina nebo pro sebe samé? Naříkali proto, že je zasáhlo neštěstí, nebo proto, že toto neštěstí bylo důsledkem zneuctění, které uvrhli na Boha? Proroci dřívější doby jim oznamovali soud v době, kdy se ještě těšili z pokoje. Postili se tehdy? Jistě, tehdy byla ta chvíle, kdy měli brát na sebe žíně a popel pro odvrácení Hospodinova hněvu. Ninive, město pohanů, jednalo v Jonášově době lépe než Izrael a Hospodin od něho odvrátil neštěstí, které mu předtím ohlásil (Jonáš 3,5.10).
Nikoli, oni se postili pro sebe samé a plakali nad svými neštěstími, místo aby činili pokání. Litovali se kvůli svému osudu, místo aby šli až k příčině svých soudů a rmoutili se před Bohem kvůli svému stavu. Rmoutit se kvůli zkáze není rmoutit se pro Boha. Půst má být pro Něho: musí vyjadřovat pokoření se, které pociťujeme kvůli tomu, že jsme byli na začátku nevěrnými, neboť pravé pokoření nás vždy vede k bodu, kde se naše stezka odklonila od Boží cesty.
Hospodinovo slovo se k Zachariášovi stalo podruhé (v. 8-14), aby připomnělo lidu to, co od nich žádal skrze první proroky. Byl to bezpochyby zákon, ale jak Hospodin zmírnil jeho požadavky, aby srdce lidu, kdyby mu bylo možné poslouchat, je neshledalo ani příliš vysokými ani příliš přísnými. Byl to na ně přílišný požadavek, když od nich žádal: „Soud pravý vynášejte, a milosrdenství a lítosti dokazujte jeden každý k bližnímu svému. A vdovy ani sirotka příchozího ani chudého neutiskejte, a zlého žádný bližnímu svému neobmýšlejte v srdci svém.“ (v. 8 a 9)? Krátce řečeno, proroci jim kázali upřímnost a lásku k bližnímu. Bůh, který je miloval, na nich ani nežádal v těchto časech zkázy a vzpoury, aby Jej na oplátku milovali. Navrhoval jim, aby odložili své sobectví a svou vlastní vůli, aby mysleli na druhé a činili Boží vůli. V kapitole 8,17 přidává Hospodin druhý legitimní požadavek zákona, uvažovaný v jeho méně přísném pohledu: „Přísahy falešné nemilujte.“ To znamená nebrat Boží jméno k dotvrzení lži. V kapitole 5,3 jsme viděli, že zlořečení postihlo lid právě proto, že činili násilí těmto základním principům praktické spravedlnosti. Tak tomu je vždy, když se člověk nalézá pod požadavky, i pod těmi nejmírnějšími požadavky zákona. Zákon může vést jen ke zlořečení, ale přijde den, den nové smlouvy, kdy zákon bude vepsán do srdce lidu, protože Hospodin smaže všechny jejich nepravosti a bude jim dáno nové srdce. Tehdy budou postaveni pod „zákon svobody“, kde nový člověk nalézá své rozkoše v činění Boží vůle.
V 8. kapitole se Hospodinovo slovo obrací k prorokovi po třetí. Jestliže „přivedli zemi žádoucí na zpuštění“ (7,14) – neboť to byli oni, kteří způsobili tuto zkázu – rady Boží milosti se nezměnily. „Takto praví Hospodin zástupů: Horlím pro Sion velkou horlivostí, a velkým hněvem pro něj horlím. Takto praví Hospodin: Vrátím se na Sion a budu bydlet uprostřed Jeruzaléma; a Jeruzalém bude nazván ‚město pravdy‘ a hora Hospodina zástupů ‚svatá hora‘.“ (8,2-3) Měl přijít den, kdy Bůh vezme věc Jeruzaléma do ruky, neboť Zachariáš nám mluví o Jeruzalému a o Judovi, ne o lidu jako celku. Jejich neposlušnost v ničem nezastaví vykonání Hospodinových úmyslů milosti. Jeruzalém bude nazván městem pravdy, horou Hospodina zástupů, svatou horou. V ulicích Jeruzaléma ještě budou starci a ženy, kteří dosáhnou krajní míry věku; chlapci a děvčata naplní ta místa svými hrami. „Bude-li to předivné“, dodává Hospodin, „v očích ostatku tohoto lidu v oněch dnech, bude to předivné také v mých očích?“ (v. 6) Jen sama milost může uskutečnit tyto věci, milost spojená s mocí. A my, křesťané, jestliže jako ostatek toho lidu hledíme na zkázu, kterou jsme zavinili, zcela jako oni, řekneme také: Taková požehnání jsou nemožná. Ale jestliže hledíme k Bohu, víme, že Jemu není nic nesnadné.
Ve verších 9 až 17 se Hospodin vrací k tehdejší době, ke dni malých začátků. Ujišťuje lid ve chvíli, kdy „založen jest dům Hospodina zástupů, že má chrám dostaven býti“. Opakuje jim tytéž věci, které jim doporučoval skrze první proroky, neboť jsou stále pod režimem zákona (v. 16-17; srv. s 7,9-10). Tak znovu naleznou sílu. Budou pravým ostatkem, jestliže se vrátí k některým mravním předpisům zákona. A jako byli zlořečením mezi národy, stanou se „požehnáním“ podle zaslíbení, učiněného kdysi Abrahamovi (v. 13; srv. s 1. M. 12,2).
Milý čtenáři, použij tato zaslíbení. Jsou tím snadnější, že nejsme jako izraelský lid postavení pod režim zákona, a v důsledku toho neschopni odpovědět na božské požadavky. Vlastníme nový život a máme Ducha Svatého, moc tohoto života. Zvláště nám může Pán říci: „Nebojte se, posilňte se ruce vaše.“ (v. 13) Známe lásku Toho, který za nás dal svůj život, a my máme dávat své životy za naše bratry (1. J. 3,16). To je mnohem více než neobmýšlet „bližnímu svému zlého“ (v. 17). Žel, my jsme byli nevěrní svému poslání, zcela jako někdejší izraelský lid. Ale to, co ty ostatky z převedení nemohly udělat – neboť jako střepy ztroskotání člověka podle těla se nalézali se stejnou přirozeností před týmiž Božími požadavky – my můžeme, i kdyby nás bylo jen několik uprostřed zkázy: Chodit v novotě Ducha a líbit se Bohu svým chováním.
Je-li tomu tak, co se stane? Po čtvrté přichází k prorokovi slovo Hospodina zástupů (v. 18-23), aby to vyhlásilo. Přijde den, kdy všechny důsledky našich někdejších nevěrností budou smazány, kdy už nebudou bolesti ani zármutky, už nebudou půsty čtvrtého, pátého, sedmého ani desátého měsíce před neopravitelnými ruinami; kdy všechny tyto minulé zkušenosti už nebudou mít opodstatnění a budou změněny „v radost a veselí i v slavnosti rozkošné“ (v. 19). „Nebude… ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více“, „a setře Bůh všelikou slzu s očí jejich.“ (Zj. 21,4)
Prorok přidává ještě zaslíbení ohledně národů a jejich vztahů k židovskému lidu: „Ještě budou přicházeti národové a obyvatelé měst mnohých. Přicházeti budou, pravím, obyvatelé jednoho k druhému, řkouce: Pojďme s ochotností kořiti se tváři Hospodinově, a hledati Hospodina zástupů… V těch dnech chopí se deset mužů ze všech jazyků těch národů, chopí se, pravím, podolka jednoho Žida, řkouce: Půjdeme s vámi; nebo slyšíme, že jest Bůh s vámi.“ (v. 20-23) Národy vystoupí do Jeruzaléma, aby se klaněly, a uznají tento lid, kdysi pokořený pod Božím soudem, za lid Immanuele: „Boha s námi.“
My, křesťané, můžeme už nyní, jsme-li věrni ve svém svědectví, zakoušet podobné požehnání. Když shromáždění v Korintu bylo shromážděno v moci Ducha, pak jestliže tam vešel někdo nevěřící nebo nějaký prostý člověk, byl usvědčován a souzen všemi. Tajemství jeho srdce byla učiněna zjevná, a tak padl na svou tvář, „vyznávaje, že jistě Bůh jest mezi vámi“ (1. Kor. 14,24-25).
Viděli jsme, že první část Knihy výroků (kap. 7 a 8) je charakterizována těmito slovy: „Stalo se slovo Hospodina zástupů ke mně.“ Druhá část, s níž se nyní budeme zabývat (kap. 9-11) začíná těmito slovy: „Výrok (břímě) slova Hospodinova.“ (9,1) A stejně tak i třetí oddíl (12,1). Toto rozdělení, spíše vnější, bezpochyby nedosahuje hloubku předkládaných věcí, ale má svoji důležitost a je třeba si ho zapamatovat.
V této 9. kapitole nalézáme velmi pozoruhodný příklad vztahů mezi dokonaným a nedokonaným proroctvím, a považuji za důležité povědět o tomto předmětu několik slov.
Verše 1 až 8 naší kapitoly mají charakter událostí ještě budoucích, když je Zachariáš oznamoval, neboť k nim došlo 174 let po čtvrtém roce Daria (srv. s 7,1). Tyto předpovědi se doslovně uskutečnily, když třetí monarchie pod Alexandrem Velikým zničila říši Peršanů. Bitva u Issu (roku 333 př. Kr.) otevřela tomuto monarchovi zemi Chadraku4, pravděpodobně Sýrii.
Město Damašek se předně stalo „místem odpočinku“ Hospodinova výroku, to znamená, že slovo pronesené proti Damašku mělo své konečné naplnění. Emat a Sidon byli podmaněny. Týrus odporoval ze všech svých sil, ale nakonec byl dobyt, zničen a spálen. Alexandr potom, dříve než se zmocnil Egypta, dobyl města Filisteje jedno po druhém, zvláště Gazu, Aškalon a Azot. Palestina byla ušetřena, zvláště Jeruzalém5, proto je řečeno: „A položím se vojensky u domu svého pro vojsko a pro ty, kteří tam i sem zase jdou.“ (v. 8) Ale jestliže se tyto věci doslovně vyplnily tehdy, prorok připojuje jednu jedinou podrobnost, která taková žádným způsobem nebyla: „Aniž půjde skrze ně násilník6.“ Po Alexandrovi násilník nepřestal chodit na Jeruzalém, a to od římské říše až po dnešní pány7. Toto město je stále pošlapáváno nohama národů a je třeba ještě čekat na budoucí den, aby bylo osvobozeno od jha utlačovatele. „Proto že se tak nyní vidí očím mým“ (v. 8), říká Hospodin. Toto slovo je podepřeno 18. kapitolou Izaiáše, kde nevěřící národ je přiveden zpět do své země, aby upadl pod jho Antikrista. Během této doby Hospodin „se spokojí (zůstane klidným)“ a bude hledět kupředu k budoucí době žně. V onu chvíli „uvidí očima svýma“ a vysvobodí Jeruzalém. Tato chvíle konečného vysvobození je popsána na konci našeho proroka a v mnoha jiných oddílech.
Verše 1 až 8 jsou bezprostředně následovány jiným, ještě pozoruhodnějším slovem z hlediska vztahů mezi naplněným a nenaplněným proroctvím: „Plesej velice, dcerko Sionská, prokřikuj, dcerko Jeruzalémská. Aj, král tvůj přijde k tobě spravedlivý a spasení plný, chudý a sedící na oslu, totiž na oslátku mladém.“ (v. 9) Vysvobození, o kterém nám mluví 8. verš, nastane při příchodu Mesiáše. Ale tato skutečnost se už naplnila. Král vešel do Jeruzaléma, pokorný a jedoucí na oslu, na hříběti oslice. Tento Ježíšův vjezd do Jeruzaléma nám je vyprávěn ve všech čtyřech Evangeliích. Dvě z nich citují tento oddíl ze Zachariáše jako naplněný tím, co se tehdy dělo. V Matoušovi 21,4-5 nalézáme: „Toto se pak všecko stalo, aby se naplnilo povědění skrze proroka, řkoucího: ‚Povězte dceři Sionské: Aj, král tvůj béře se tobě tichý, a sedě na oslici, a na oslátku té jhu podrobené.‘“ V tomto oddílu je vynecháno plesání Jeruzaléma a je nahrazeno prostými slovy: „Povězte dceři Sionské.“ Také zde nenalézáme slova: „spravedlivý a spasení /vysvobození/ plný“. Je zdůrazněn jen jeho charakter pokory či tichosti; neboť v tu chvíli, zavržen od Židů, se neukazoval ani jako král spravedlnosti, což by byla jejich zkáza, ani jako mající spasení, neboť k vysvobození mohlo dojít jen v moci jeho díla, vykonaného na kříži. Jeho vjezd do Jeruzaléma v Evangeliích byl jen posledním představením Mesiáše národu, aby ten přijal Toho, o němž mluvili všichni proroci, a národ Ho nechtěl. V Evangeliu Jana (12,15) je oddíl ze Zachariáše citován ještě kratším způsobem: „Neboj se, dcero Sionská, aj, král tvůj béře se, na oslátku sedě.“ Je vynechána radost Jeruzaléma, stejně jako charakter Krista jako osvoboditele, a dokonce i jeho pokora; neboť v tomto Evangeliu je On Boží Syn, o jehož království vydá jeho Otec svědectví ve chvíli, kdy On sám od sebe dá svůj život. Proroctví o vstupu Krista do Jeruzaléma se tedy v minulosti naplnilo částečně, ale ve svém pravém charakteru a svém úplném dosahu bude naplněno teprve v budoucím dnu. Teprve tehdy se Jeruzalém, osvobozený od jha utlačovatele, bude moci radovat s plesáním, když jeho Král, Král spravedlnosti a Král pokoje, tam uskuteční triumfální vstup. Jeho dva charaktery budou skutečně spravedlnost a pokoj, neboť odstraní válku z Efraima a z Jeruzaléma (Micheáš 5,10-11) a „rozhlásí pokoj národům“ (v. 10). Bude pravým Melchisedechem. A mnohem více: „A panování jeho od moře až k moři, a od řeky až do končin země.“ (v. 10) K tomu pod slavnou vládou Šalomouna nikdy nedošlo (1. Král. 4,21-24). Takto je naplněné proroctví jen ukazatelem cesty budoucích sláv Krista.
Prorok dodává, mluvě o Jeruzalému: „A ty – pro krev tvé smlouvy propustím také tvé zajaté z jámy, v níž není voda. Navraťte se k pevnosti, vy vězňové naděje!“ (Zach. 9,11.12) Zde ještě jednou nalézáme velmi důvěrné podrobnosti o tom, co se stane Ostatku ve chvíli, kdy Král slávy přijde, aby vládl. Prorok se zmiňuje o tom, co se stalo Jeremiášovi, když zavazoval lid, aby se vzdali Kaldejským: Byl uvržen do jámy, „která byla na nádvoří stráží… V cisterně nebyla voda“ (Jer. 38,6 - ČSP). Když se Kristus zjeví, vysvobodí tyto vězně, slabý Ostatek, zůstávající v Jeruzalémě, jehož část vytrpí mučednickou smrt. Věrní z Ostatku Judy, kteří utekli, když byla v Božím chrámu postavena modla, budou v tu chvíli vyzváni, aby „se navrátili k pevnosti“, to jest do Jeruzaléma. Všechno to je tedy ještě budoucí.
Ve verších 13 až 17 se znovu setkáváme s principy, oznámenými výše: „Neboť jsem si napjal Judu, naplnil luk Efraimem; a vzbudím tvé syny, Sione, proti tvým synům, Javane /Řecko/, a učiním tě jako meč hrdiny. A Hospodin se proti nim zjeví a jeho šíp vyletí jako blesk; a Pán, Hospodin, bude troubit v troubu a přitáhne v bouřích jihu. Hospodin zástupů je zastíní; a stráví kameny praku a pošlapou; a budou pít, prokřikovat jako od vína a budou plni jako obětní misky, jako rohy oltáře.“ (Zach. 9,13-15) V tomto oddílu poznáváme historii Makabejců v boji s Javanem či následovníky Alexandra. Vidíme zde jejich boje, jejich vítězství, jejich odpor v Jeruzalémě, jejich věrnost, alespoň věrnost prvních z nich; význačnou pomoc a ochranu, kterými je Bůh obdaří. Na druhé straně nalézáme v Danielovi 11,29-35 jejich utrpení pro svědectví a způsob, jímž byli očištěni zkouškou. Máme tedy před očima proroctví, které se naplnilo asi tři a půl století poté, co bylo proneseno. Ale je to jen předchůdce toho, co najdeme v kap. 10 o době konce a o bojích knížat Judy proti Asyrskému z proroctví. Už konec naší kapitoly (v. 16-17), poté co byla zmínka o Makabejcích, nás přenáší do doby, kdy „Král ze Siona, mající spasení“ se zjeví svému lidu a nadále ho uzná za své stádo. „A Hospodin, jejich Bůh, je v onen den zachrání, zachrání svůj lid jako stádo; neboť oni jsou korunní kameny, zářící na jeho zemi.“ (v. 16) Tato sláva Izraele, tvořící korunu Mesiáše, je chována pro budoucnost, neboť v celém období, obsaženém mezi babylonským zajetím a budoucím slavným příchodem Krista, je nad Izraelem vysloveno Lo-Ammi („ne můj lid“).
Tři velké události této kapitoly: Alexandrovy dobyvačné války, vstup Pána do Jeruzaléma a vítězství Makabejců tedy význačným způsobem potvrzují to, co nám je řečeno ve Druhé epištole Petra: „Toto především vězte, že žádné proroctví Písma není záležitostí vlastního výkladu.“ (1,20 - ČSP)
Ve chvíli, kdy přistupujeme k těmto kapitolám, si přejeme zdůraznit jeden charakter Zachariášových proroctví, který, je-li mu dobře rozuměno, rozptýlí více než jednu nejasnost ve studiu tohoto proroka. Je skutečností, že v této části Písma je mnoho věcí „nesnadných k vyrozumění“ (2. Petra 3,16). Ale stanou se většinou jasnými, jestliže si vzpomeneme, že Zachariáš obvykle ve svém proroctví spojuje bez jakéhokoli přechodu první příchod Krista na zem s jeho budoucím zjevením pro Izrael. Celá vsuvka Církve, která ostatně nikdy nevstupuje do rámce proroků Starého zákona, je absolutně pominuta mlčením. Nesetkáváme se s žádnou známkou, která by nás upozorňovala na nějaké přerušení mezi prvním a druhým zjevením Mesiáše. Kapitola 9, o níž jsme už mluvili, je v tomto směru pozoruhodná. Mluví o Králi, který se zjeví na Sionu, jak se to stalo podle vyprávění Evangelií; ale Pán byl bezprostředně potom zavržen a prorok neukazuje ani stopu tohoto zavržení. Když to čteme, je nemožné rozeznat, že tento oddíl mluví o dvou událostech, oddělených od sebe staletími. Bezprostředně po této skutečnosti nalézáme požehnání, které z toho vyplývá pro Izrael, neboť zjevení Krista jako Krále na Sionu je znamením jeho vlády.
V kapitolách 10 a 11 jsou minulá služba Pána a jeho budoucí přítomnost uprostřed Izraele znovu jako spojené jedna s druhou. Na začátku 10. kapitoly je požehnání v dosahu: „Žádejte od Hospodina deště v čas příhodný /deště posledního času/, i způsobí Hospodin pršku, a dá vám déšť hojný a každému bylinu na poli.“ (v. 1) Déšť prvního času, během vylití Ducha Svatého o Letnicích, je zcela pominut mlčením. Ale než dojde ke druhému dešti, oznámenému Joelem (2,23-30), je nám popsán stav Judy: „Nebo obrazové mluví marnost, a věštci prorokují faleš, a sny marné mluví, marností potěšují. Protože šli jako stádo, ztrestáni jsou, protože žádného nebylo pastýře. Proti pastýřům takovým zažžen jest hněv můj, a kozly ty trestati budu, ale stádo své, dům Judský, navštíví Hospodin zástupů.“ (Zach. 10,2.3) Tyto verše jsou význačným důkazem toho, co jsme předtím řekli. Prorok se vrátil zpět k modlářství Izraele a předkládá nám důsledek. Odešli jako drobný dobytek, národy je utiskaly a nemají pastýře, aby je vedl. To byl přesně stav lidu při prvním příchodu Pána, který se přišel představit jako Pastýř Izraele: Když viděl zástupy, byl k nim jat soucitem, neboť lidé byli unavení a rozptýlení jako ovce, nemající pastýře (Marek 6,34). Potom prorok řekl: „Proti pastýřům takovým zažžen jest hněv můj, a kozly ty trestati budu.“ Když Pán Ježíš navštívíl své stádo, dům Judský, řekl: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!“ a pohlédl kolem s hněvem. Ale jak to uvidíme v 11. kapitole, tytéž okolnosti se budou opakovat na konci časů, takže tento oddíl, který naráží na první příchod Krista, bez jakéhokoli přechodu navazuje na budoucí výjev, kdy se jeho hněv zapálí proti pastýřům.
Teprve tehdy dům Judy „učiní jako koně ozdobného k boji“ (v. 3).
Z toho je třeba soudit, že první vztahy Krista k jeho stádu budou na konci časů následovány opakováním týchž vztahů k Judovi, které byly náhle přerušeny zavržením a ukřižováním Mesiáše. Teprve tehdy dojde k událostem, o nichž nám mluví konec této kapitoly. Tento oddíl je tedy příkladem nesnáze, o níž jsme mluvili výše. Toto je velmi poučné, protože nám to ukazuje, že nic nemůže přerušit naplnění Božích rad. Cesty, které je naplní, jdou svým nezměnitelným během. S těmito cestami to je jako se sluncem, které nějaký mrak zakryl našim očím, ale o několik hodin později je vidíme objevit se znovu, když jeho běh bez přerušení pokračoval. Je totéž jako předtím, i když zaujímá jinou část nebe. V jeho běhu není zastavení, zůstalo stejným, nezměnilo směr. Mezera existuje jen pro oči lidí, které vidí mrak, zatím co je slunce skryté.
„Od něho je úhelný kámen, od něho kolík, od něho válečný luk, od něho vyjdou společně všichni ovládající. A budou v boji jako silní muži, kteří rozšlapávají bláto ulic; a budou bojovat, neboť Hospodin je s nimi; a jezdci na koních budou pokryti hanbou.“ (v. 4 a 5) Ostatek z Judy, který, jak jsme to viděli v předcházející kapitole, během velkého soužení uteče, se vrátí do své země a Pán ho uzná jako stádo, jehož bude Pastýřem. Juda nadále bude mít prvotnost v království. Z něho vyšel Kristus, úhelný kámen, Kristus, kolík upevněný na bezpečném místě, na kterém bude zavěšena celá sláva Davidova domu (v. 4; Iz. 22,23-24). „Válečný luk a všichni ti, kdo vládnou v Izraeli,“ vyjdou z Judy podle Jákobova proroctví: „Nebude odjata berla /žezlo/ od Judy, ani vydavatel zákona od noh jeho, dokud nepřijde Sílo; a k němu se shromáždí národové.“ (1. M. 49,10) V té době bude Juda Pánem povolán, aby čelil Asyrskému, který poté, co zaplavil Palestinu a potom dobyl Egypt, bude držen v šachu Ostatkem, který pod knížaty z Judy bez zjevné síly půjde od vítězství k vítězství (Micheáš 5,5-6).
V poslední části této kapitoly (v. 7-12) už nenalézáme Judu, ale Efraima, „dům Josefův“, shromážděný z národů (zvláště z Asýrie a Egypta), aby byl přiveden zpět do izraelské země a už nadále vytvářel jen jeden lid, lid Hospodinův (srv. s Iz. 11,12-16; 27,12-13).
Kapitola 11,1-3 nám předkládá soud Izraele, zpustošení ohněm všech těch, kteří panují nad lidem, vznešených a mocných. Tento soud zasáhne zvláště pastýře, vůdce lidu, na nichž se vykoná hněv Krista (kap. 10,3). Tito vůdcové už byli v osobě králů potlačeni, protože místo aby pásli stádo, pásli sami sebe (Ez. 34,1-10). Ve dnech Pána všichni vůdcové lidu ukazovali tentýž charakter. Konečně v posledních dnech, v průběhu invaze národů proti Judovi, podstoupí pastýři lidu pod Antikristem tentýž úděl.
Ve verších 4-6 vidíme zjevení se nového pastýře, představovaného osobně prorokem Zachariášem. Tento oddíl je novou ilustrací skutečnosti, že Zachariášovo proroctví spojuje bez jakéhokoli přechodu první příchod Krista s jeho příchodem k vysvobození Judy a k soudu nad jeho protivníky. Tato skutečnost je tím překvapivější, jestliže postavíme náš oddíl proti 34. kapitole Ezechiele, která pojednává o zničení zlých pastýřů a o zjevení Pána, Hospodina, Syna Davidova, jako Pastýře ovcí. V Ezechielovi se toto zjevení týká jen budoucí doby, kdy Pán bude uznán za Vůdce svého lidu; zde nalézáme zcela jinou věc:
„Takto pravil Hospodin, můj Bůh: Pas stádo na zabití, které jeho vlastníci zabíjejí, aniž by byli považováni za provinilé, a o němž kupci říkají: Buď požehnán Hospodin, obohatil jsem se! A jejich pastýři je nešetří. Neboť už nebudu šetřit obyvatele země, praví Hospodin. A hle, nechám padnout ty lidi do rukou jednoho druhému a do ruky jeho krále; a rozbijí zemi, a nevysvobodím z jejich ruky.“ (Zach. 11,4-6) Prorok je zde předobraz Krista, Pastýře, jako předtím byli Jozue a Zorobábel jeho představiteli co Kněze a Krále. Tento Pastýř, který se tak náhle objevuje, když definitivní osud všech pastýřů Izraele je stanoven, tento Pastýř, pravím, má zvláštní poslání. Má pást stádo na zabití. Toto stádo má trojí charakter: Jeho vlastníci, národy, které je utlačují, je zabíjejí, aby měli užitek z jeho masa, a nejsou považováni za provinilé; jeho prodavači, knížata lidu, přijali jho národů ve svém vlastním zájmu; konečně jeho pastýři, jeho vůdcové političtí nebo náboženští, je nešetří. Všechny tyto tři rysy charakterizovaly lid, jak ho Kristus nalezl při svém prvním příchodu.
Pokud mne se týká, nikterak nevěřím, že stádo na zabití je, jak se to předpokládalo, Ostatek Judy; já v něm vidím židovský národ takový, jaký byl v době Pána. Ježíš byl poslán k Izraeli jako jeho Pastýř, když Izrael byl pod trojím jhem: Římanů, Heroda a svých vlastních vůdců. Kristus vešel dveřmi do ovčince, když odpovídal všem vlastnostem, které se vyžadují od dobrého pastýře. Přišel v milosti doprostřed tohoto lidu, pro který jeho nitro bylo hnuto soucitem. To, s čím se tam setkal – s lhostejností, potom s nepřátelstvím a opovržením, potom s otevřenou vzpourou, která Jej vydala na smrt – přivede na lid konečný soud: „Už nebudu šetřit obyvatele země.“ Budou se požírat navzájem, nakonec upadnou do ruky svého krále, Antikrista, často v prorocích nazývaného „král“, a Pastýř, kterého zavrhli, už k nim neobrátí svou tvář.
„A začal jsem pást to stádo… totiž chudé stáda.“ (v. 7) Uprostřed tohoto stáda na zabití, které právě nadarmo pásl, se někteří, chudí stáda, seskupili okolo Něho a slyšeli hlas dobrého Pastýře. Ty On prohlašuje za blahoslavené: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské… Blahoslavení tiší, neboť oni dědictví obdrží na zemi.“ (Mat. 5,3-5) Takoví byli učedníci, kteří obklopovali Pána během jeho života zde na zemi.
„A vzal jsem dvě hole: Jednu jsem nazval Krása, a druhou jsem nazval Pouta, a začal jsem pást stádo.“ (v. 7) Tyto dvě hole, přívlastky autority, ale také nástroje Pastýře, mají význam, jak to vidíme v následujících verších. Kdyby lid tehdy přijal svého Mesiáše, bylo by ustaveno království. Národy by se shromáždily kolem Krále a Juda a Izrael, spojeni, by znovu našli bývalou jednotu lidu pod jeho žezlem. S tímto charakterem Pán začal pást stádo. Ale nepřátelství jeho vůdců, těch, kteří si nárokovali být pastýři lidu a byli ve skutečnosti jen „zloději a lotři“, nepřestalo Pána pronásledovat. Proto je řečeno: „A zničil jsem tři z pastýřů v jednom měsíci, a moje duše byla jimi omrzena, a jejich duše si mne také ošklivila.“ (v. 8) O čem se toto zničení tří pastýřů zmiňuje? Bylo srovnáváno s porážkou farizeů, saduceů a herodiánů v měsíci života Spasitele, který předcházel kříži (Mat. 22,15-16). Ať tomu je jakkoli, máme přijmout tuto skutečnost ve víře v Boží slovo, i když ji nevysvětlíme.
„A řekl jsem: Nebudu vás pást: ať to, co umírá, umře; a to, co hyne, ať zahyne; a pokud jde o to, co zbude, ať požerou jeden druhého.“ (v. 9) Před nepřátelstvím lidu Pán opouští svůj charakter pastýře a opouští je ke zkáze a ke zničení. Pro tu chvíli se zříká své výsady: „Jemu bude poslušnost (nebo shromáždění) národů.“ (1. M. 49,10 – přel.) Láme svou hůl Krása, spojení se všemi národy, láme svou hůl Pouta, bratrství mezi Judou a Izraelem (v. 10 a 14). Všeobecné shromáždění je posunuto do budoucí doby, jak to vidíme v Ezechieli 37,15-28, ale „chudí stáda, kteří na mne pozor měli, poznali, že to byla řeč Hospodinova“ (v. 11). Uprostřed tohoto stavu věcí byli chudí stáda rozumějící, protože pro ně osoba Pána měla cenu. Porozuměli, že jejich židovské naděje se nemohou uskutečnit, když Král byl zavržen. Obdrželi naučení od Toho, ke kterému obrátili svou důvěru, když odpověděl na jejich otázku: „V tomto-li času napravíš království Izraelské?“ (Skutky 1,6) Jejich Mistr byl zavržen, měl být uveden nový pořádek věcí, tisíckrát vyšší než všechno to, v co se ubozí učedníci odvážili doufat, když jejich Mistr byl s nimi. Až do té doby doufali, „že by on měl vykoupiti /vysvobodit/ Izrael“ (Luk. 24,21). Nyní byli skrze smrt a vzkříšení Spasitele uvedeni do nebeské části království a vědí „že to bylo slovo Hospodinovo“.
„A řekl jsem jim: Je-li to dobré ve vašich očích, dejte mi mou mzdu, jestliže ale ne, tak to nechte; a oni odvážili mou mzdu: třicet stříbrných. A Hospodin mi řekl: Uvrhni ji hrnčířovi, tu slavnou cenu, jíž jsem od nich oceněn! A vzal jsem těch třicet stříbrných a hodil jsem je hrnčíři do domu Hospodinova.“ (v. 12-13) Takto si cenili Pastýře Izraele! Třicet stříbrných byla cena otroka (2. M. 21,32). Kněží, kteří tak dobře znali zákon a proroky, vykonali, co o nich říkala Písma. Jidáš to vykonal také (Mat. 26,15-16). Boží slovo je odsoudí v posledním dni.
Nyní je Zachariáš povolán, aby představil jiného pastýře: „A Hospodin mi řekl: Vezmi si ještě nástroje pošetilého pastýře. Neboť hle, já vzbudím v zemi pastýře, který nebude navštěvovat, co hyne, nebude hledat, co je rozptýlené, a co je zraněné, nebude ovazovat, nebude sytit, co je v dobrém stavu; ale bude jíst maso toho, co je tučné, a zláme jejich paznehty. Běda ničemnému pastýři, který opouští stádo! Meč padne na jeho rameno a na jeho pravé oko! Jeho rameno zcela uschne a jeho pravé oko se zcela zatmí.“ (Zach. 11,15-17)
Takový bude následek zavržení dobrého Pastýře. Lid bude vydán do rukou pošetilého pastýře, ničemného pastýře. Všechno milosrdenství Pána vůči těm, kteří hynou, kteří jsou rozptýleni nebo jsou zraněni, tu bude mít protipól v hrozném útlaku, který bude Antikrist vyvíjet na stádo na zabití, na lid, který zvolí tohoto satanského člověka za svého krále. Ale on sám, ten ničemný pastýř, upadne pod Boží soud. Jeho moc bude zkažena v téže době, kdy bude zcela oslepen, aby neviděl osud, který jej náhle stihne.
Když končíme tuto kapitolu, zdůrazněme znovu skutečnost, že Pán je zde představen jako Pastýř v Judovi. Tam najde jen ubohé stáda, kteří na Něho dbají. Je vydán za třicet stříbrných, a v důsledku tohoto zavržení se náhle na scéně objeví pošetilý pastýř, aniž by bylo byť jen zmíněno období, které tyto dvě události odděluje.
Kapitolou 12 přicházíme ke třetímu oddílu druhé Zachariášovy knihy. Předcházející (kap. 9-11) začínal slovy: „Výrok (břímě) slova Hospodinova v zemi Chadraku.“ A tento výrok ohlašoval soud národů, které obklopovaly Izrael. Oddíl, jímž se nyní chceme zabývat, začíná týmiž slovy: „Výrok slova Hospodinova“, ale tento výrok je „o Izraeli“, není v soudu, ale ve vysvobození.
Skutečně, kapitoly 12 až 14 jsou naplněny budoucími událostmi, které se stanou v Jeruzalémě a v Judovi. Jak jsme často poznamenali, Jeruzalém a Juda zaměstnávají proroka Zachariáše téměř výlučně a osud deseti pokolení je dotčen jen příležitostně, když se jedná o obnovení jednoty Izraele pro slávu Kristova království. (Viz kap. 10 a 11.)
Věci, které nám mají být nyní zjeveny, se vztahují zcela k utrpením Krista a k jeho zjevení ve slávě pro jeho lid. Předcházející kapitoly popisovaly pastýře Judy; kapitola, kterou začínáme, nám předkládá nový předmět. Je charakterizován těmito slovy: „V ten den“, opakovanými patnáctkrát v těch třech posledních kapitolách, a pokaždé s novými podrobnostmi. Vskutku, tyto kapitoly nám nemluví o posledních dnech, ale o posledním dnu a o událostech, které jej charakterizují. Nepředstavují nám ani římskou Šelmu (kromě v kap. 12,3 zcela všeobecným způsobem), ani falešného proroka, to jest Antikrista. Když začíná kapitola 12, je jejich úděl už stanoven a jejich historie ukončena: meč spadl na rameno a na pravé oko „ničemného pastýře“; jeho historie je uzavřena (kap. 11), a po ní začíná poslední den.
Dříve než se začneme zabývat podrobnostmi těchto kapitol, nemůžeme dostatečně opakovat, že Zachariáš uvádí osobu Krista velmi neočekávaným způsobem. Od jedné kapitoly k druhé Pán náhle přichází, aby zaujal místo jiných osobností, které, jsouce jen jeho slabými představiteli, před Ním mizí a blednou. Takovým byl Jozue v kapitolách 3 a 6, Zorobábel v kapitole 4. Jindy se zjevuje bez jakékoli přípravy jako Král na Sionu (kap. 9), jako Pastýř, představovaný Zachariášem (kap. 11), nebo jako Ten, jenž „není prorok“ v kapitole 13. Jeho osoba zaujímá ústřední místo uprostřed událostí a je jejich výchozím bodem. Kdyby tomu tak nebylo, proroctví by ztratilo úplně svoji hodnotu. Hledejme v něm tedy osobu Krista, dejme Mu místo, které Mu náleží, a celé pole proroctví tím bude osvíceno. Kvůli tomu, že zanedbávají tento princip, nacházejí tak mnozí křesťané v prorocích jen nesrozumitelná slova a zavřenou knihu.
Obraťme se nyní k událostem, které charakterizují poslední den, a začněme je představovat všeobecným způsobem.
Během ještě budoucího návratu židovského lidu do Palestiny se Jeruzalém stane městem Antikrista. Nalézá se v něm ještě malá část věrného Ostatku Judy, jehož vůdcové jsou oddáni mučednictví, zatím co největší část téhož Ostatku utekla a nalezla útočiště mezi okolními národy. Jeruzalém se potom stane středem všech Božích konečných cest a všech soudů. Je ohrožován Asyrským doby konce, který by se chtěl zmocnit Judeje a podaří se mu získat spolupracovníky v Palestině. Antikrist, dočasný politický a duchovní vůdce odpadlého lidu, a Jeruzalém, pevnost jeho moci, se v odporu nepříteli opírají o Šelmu, či římského vladaře, vůdce konfederace deseti králů, jejímž hlavním městem je Řím. Tato aliance má za zjevný cíl odporovat králi Severu, vůdci asyrské armády, ale její skrytý cíl je svést boj s Kristem a bude se protivit ustavení jeho království. Pán, který vyjde z nebe se svými armádami, zničí tyto dva odpadlé vůdce a zaživa je „uvrhne do jezera ohnivého, hořícího sirou“ (Zj. 19,20). A vlastně od tohoto okamžiku začínají události tří posledních kapitol Zachariáše, neboť vše není skončeno zničením falešného proroka a římské Šelmy. Jeruzalém zůstává ještě v rukou správců, ustanovených Antikristem, kteří utiskují ubohý ostatek, trpící v tomto městě. Po zmizení západní moci spojené s Antikristem, „král Severu“ zaplaví Izraelskou zemi jako příval, a pod jeho vedením okolní národy oblehnou Jeruzalém. Město je dobyto, část obyvatelstva odvedena do zajetí, chudí stáda tam zůstanou. Král Severu se se všemi svými silami vrhne na Egypt. Během té doby se Ostatek Judy, který utekl mezi národy, vrátí do své země a v síle, kterou mu dá Bůh, bude držet v šachu moc Asýrie a přenese válku dokonce až na její území. Když se to doslechne král Severu, vrátí se z Egypta a oblehne svými armádami Jeruzalém. A tehdy Pán vysvobodí svůj lid a to milované město, aby konečně zřídil svou vládu nad Izraelem a nad národy.
Tento krátký výklad byl nutný k ukázání, v jakém omezeném okruhu probíhají děje posledních kapitol Zachariáše.8
* * *
Zkoumejme nyní krátce obsah 12. kapitoly.
Ve verších 1 až 5 bude Jeruzalém „opojnou číší pro všechny národy“. Tento oddíl obsahuje jedinou všeobecnou zmínku těchto kapitol o tom, co se stane před zničením Antikrista. Všechny národy, nejen Asýrie a národy obklopující Palestinu, ale i mocné armády z Východu, naleznou v Jeruzalému číši, která způsobí, že ztratí smysly. „Všichni, kdo jej budou zvedat, se velmi zraní“. Římská říše stejně jako druhé národy. Šelma a falešný prorok věřili, že ve vlastnění Jeruzaléma najdou prostředek, jak zabránit pravému Králi ustavit střed své vlády. Ale v onen den raní Hospodin hrůzou koně a jezdce a „na dům Judský otevře své oči“.
Během návratu nevěřícího lidu do Palestiny je nám v Izaiášovi 18 řečeno, že Hospodin „zůstane klidný“, a že před žní na tomto lidu vykoná soud. Ale zde Jej vidíme, jak otvírá své oči na dům Judy. Jaká milost je jeho milost! Právě dům Juda Jej zavrhl; a na něj patří nejprve! Potom začíná jednat skrze vůdce Judy: „Judští vůdcové si ve svém srdci řeknou: Obyvatelé Jeruzaléma budou mojí sílou skrze Hospodina zástupů, svého Boha.“ (v. 5) Jejich mravní podporou bude Ostatek v Jeruzalémě, který zůstal věrný svému Bohu.
„V ten den učiním vůdce Judské podobné ohni zanícenému mezi dřívím, a pochodni hořící ve snopu, a sežerou napravo i nalevo všechny okolní národy a Jeruzalém zůstane ještě na svém místě v Jeruzalémě.“ (v. 6) Tento boj vůdců Judy bude podle Micheáše 5,4 proti Asýrii; zde ve prospěch Jeruzaléma, neboť Jeruzalém je, jak jsme to často řekli, hlavním tématem proroka Zachariáše. Ale Jeruzalém nebude mít první slovo v osvobození, aby se nepozdvihoval proti Judovi a aby tu nemohla být mezi nimi rivalita (v. 7). „Jeruzalém zůstane ještě na svém místě,“ protože Hospodin chrání jeho obyvatele (v. 8). Tehdy dokonce ti mezi nimi, kteří klopýtají, budou ozdobeni královskou důstojností, a „dům Davidův bude jako Bůh, jako Anděl Hospodinův před nimi“, to znamená, že království samo bude oděno božským charakterem, narážka, o tom nepochybuji, na toho, jenž je v Ezechieli nazván „Kníže“ a který bude na zemi představitelem Krále slávy (Ez. 45,7-8,22-24).
Ale k obnovení Jeruzaléma bude moci dojít jen skrze pokání (v. 10-14), které bude vyvoláno přítomností všech národů proti Jeruzalému (v. 9).
Nalézáme zde nejen obrázek toho, co se bude dít v Jeruzalémě, ale také mravní historii každého z nás. Boha, od něhož jsme se hříchem vzdálili, můžeme znovu nalézt jen skrze pokání. Tímto pokáním pro obyvatele Jeruzaléma nebude beznaděj; nemůže jí být ani pro věřícího. Zarmoucení těch, kteří najdou Zachránce „v Tom, kterého probodli“, není beznaděj. Podobá se citu Josefových bratrů, kteří ve svém osvoboditeli poznali bratra, kterého předtím prodali národům. Všichni naříkají, všichni pláčí. Každý má co činit s Bohem sám za sebe kvůli svému hříchu, jímž je zavržení Spasitele. Rodiny se před Bohem nepředstavují ve svém celku, ale muži zvlášť, ženy zvlášť. „Kvíliti budou nad ním jako kvílením nad jediným synem.“ Tato slova nám dávají porozumět charakteru jejich hořkosti: Předmět, který zavrhli, Ten, jehož smrt kdysi způsobili, byl hoden vší lásky lidu. Jejich bolest a jejich láska se obrátí ve všeobecné koření. V Jeruzalémě bude nářek, jaký byl v Izraeli jen jednou (v. 11). Král Joziáš byl nástrojem nejneobyčejnějšího probuzení v posledních časech Judského království. Tentýž Joziáš byl v boji s králem Egypta vzat v rozkvětu svých dnů a „Pláč Jeremiášův“ svědčí o zármutku, jímž tato událost naplnila srdce lidu a srdce prorokovo. Ale oč větší to bude zármutek, když věřící v Jeruzalémě budou hledět k Tomu, kterého probodli, a každý z nich si bude muset říci: To já jsem byl příčinou smrti Mesiáše!
Davidův dům, královská rodina; Nátanova rodina, prorocká rodina; rodina Lévi9, kněžská rodina; konečně rodina Semei, část domu Gerson (4. M. 3,21), která spolu s Kahat a Merari tvoří vlastní rodinu Levítů: „Všechny rodiny /čeledi/“, říká prorok, „které zbývají /jiné/“ budou naříkat. Představují ty, kteří mají nejbližší vztahy ke Kristu v jeho království.
Celý tento výjev bude konečným uskutečněním velkého dne smíření. Teprve tehdy Boží lid porozumí celému dosahu tohoto předobrazu. V ten den „ponižovati /zarmucovati/ budete duše své“, bylo řečeno (3. M. 16,29). Ale toho dne Izrael věděl, že pro jeden rok bylo učiněno smíření! Pro Ostatek k tomuto pokoření dojde jednou provždy, když pozná to pravé smíření. V této tisícileté vládě Krista už nebude místo pro den smíření, ale pouze pro Fáze, památku oběti Beránka, a pro svátek stánků, o němž nám bude mluvit konec našeho proroka (kap. 14, srv. s Ez. 45,21-25).
* * *
Začátek 13. kapitoly se zmiňuje o jiném požehnání: „V onen den bude otevřen zdroj pro dům Davidův a pro obyvatele Jeruzaléma pro hřích a pro nečistotu.“ (v. 1) V tomto oddílu nejde o očištění skrze krev, neboť jsme v předcházející kapitole viděli výjev, který odpovídá velkému dni smíření. Ti, o něž jde, už zarmucovali své duše a nalezli smíření skrze krev Beránka a, což je od toho neoddělitelné, byli očištěni umytím nového narození, když hleděli k Tomu, kterého probodli, ke Kristu, který zemřel na kříži, z jehož boku tekla voda očištění s krví smíření. Ale bude tu pro ně zdroj, vždy otevřený pro hřích a pro nepravost, praktické očišťování pokračuje v průběhu tisícileté vlády Krista. Potom, stejně jako dnes, Slovo bude prostředkem, užitým za tímto účelem. Během vlády Krista nebude moci trvat nic, co by nebylo v souladu s tímto očištěním. „V onen den, praví Hospodin zástupů, vytnu ze země jména model a už si na ně nevzpomenou; a odstraním také ze země proroky a nečistého ducha.“ (v. 2) Očištění se rozšíří na celou zemi Izraele a nebude omezeno na Jeruzalém. Duch svatosti bude rozlit do všech srdcí; ani nejvnitřnější přirozená pouta ho nebudou převyšovat. Otec a matka probodnou své vlastní děti, jestliže budou prorokovat, a řeknou jim: „Nebudeš žít, neboť říkáš lži ve jménu Hospodina.“ (v. 3) Nestrpí už, aby někdo používal Boží jméno k dodávání důvěry dílu Satana, otce lži. Ale proroci sami se budou stydět za roli, kterou hráli, aby si získávali vážnost, když si dávali vzezření pravých proroků – plášť ze srstí – aby dělali dílo nepřítele. Žel, že tito falešní proroci, jejich zevnějšek a jejich zvyky, se nenalézají jen v Izraeli, ale v našich dnech v každém národu, jemuž Bůh svěřil své jméno a své svědectví. Ach, kéž dá všem svým dětem horlivost Fínesa, horlivost, která netoleruje zlo, když se jim ukáže ozdobené jménem Hospodina. Pro službu Jemu je potřebí jen jedné věci: Je třeba, aby On a čest jeho jména byli svrchovaným předmětem našich náklonností.
* * *
Když prorok představil tento obraz budoucího očištění lidu, náhle před sebou vidí bez jakéhokoli úvodu vystoupit Pastýře, kterého byl povolán představovat v 11. kapitole. Je tu, On sám osobně před Zachariášem. Mluví a říká: „Nejsem prorok.“ Neříká jako Amos: „Nebyl jsem já prorokem,“ a stal jsem se jím (Amos 7,14-15), nýbrž: Nejsem jím. To znamená, že vstupuje na scénu za zcela jiným cílem a pod zcela jiným charakterem. Kristus byl bezpochyby prorok, jako byl učitel a evangelista; neboť ve své osobě spojoval všechny dary Ducha. Evangelia sama dávají zvláštním způsobem vystoupit jeho vlastnosti proroka, ale pro to On nepřišel na svět. „Jsem,“ říká, „muž, který obdělává zemi; neboť člověk mě získal jako otroka od mého mládí.“ (v. 5) Takový byl jeho charakter jako člověka. Ve 3. kapitole 1. Mojžíšovy knihy, jako následek pádu člověka v zahradě Eden, mu Bůh řekl: „Zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti budeš z ní po všecky dny života svého.“ A: „Vypustil jej Hospodin Bůh ze zahrady Eden, aby dělal zemi, z níž vzat byl.“ (1. M. 3,17.23) Ten, kdo se zde představuje a kterého Hospodin nazývá „svým Pastýřem“, přichází, aby se poddal důsledkům hříchu; zaujímá místo a podmínky určené člověku v důsledku jeho neposlušnosti; s námahou pracuje, trpí hlad na poušti, cítí únavu a žízeň u studny v Sichar. Ještě mnohem více, nepoddává se pouze v milosti důsledkům pádu, jejichž tíhu měl hříšný člověk nést, ale poddává se člověku: „Neboť člověk mě získal jako otroka od mého mládí.“ (v. 5). Učinil se sám ničím a přijav tvářnost otroka (Fil. 2,7), stává se služebníkem člověka, kterého stvořil, člověka ve vzpouře proti Bohu! Souhlasí s tím, aby byl získán člověkem (2. M. 21,2-6; 5. M. 15,12-18); aby mu uznal práva na Sebe od své mladosti, aby mu sloužil! (Pláč 3,27; Žalm 129,1). Nikdy nebylo viděno podobné sebezapření! Stvořitel člověka přichází, aby se zcela dal do služby člověku, aby ho osvobodil od důsledků hříchu, ovoce jeho neposlušnosti; přichází On sám, aby se poddal těmto důsledkům, aby je zkusil, je pocítil v milosti, aby mohl podat člověku pomocnou ruku! „A řeknou mu: Jaké jsou tyto rány na tvých rukou? A řekne: Ty jsou, jimiž jsem byl zraněn v domě svých přátel.“ (v. 6) Představuje se zde osobně před těmi svými. Předtím oni hleděli vírou k Němu, kterého probodli (12,10); nyní vidí Jeho samého. Jako kdysi Tomáš po jeho vzkříšení (Jan 20,27) se Jej mohou dotýkat, neboť se před nimi ukazuje ve vzkříšení. Zjišťují to, co o Něm bylo řečeno skrze proroka: „Zprobíjeli ruce mé i nohy mé.“ (Žalm 22,17) A co jim odpoví? Tyto rány mi byly učiněny „v domě mých přátel“. Nazval je svými přáteli! Není předivné místo, které Pán Ježíš přišel zaujmout? Služebník lidí nepřátelských Bohu a přišel jako přítel doprostřed hříšníků! Ach, jak málo tito farizeové a učitelé zákona tušili hlubokou pravdu, obsaženou v urážce, kterou Mu vrhali do tváře: „Přítel publikánů a hříšníků!“ (Luk. 7,34; Mat. 11,19) Všichni Ho urážejí. On říká: „Mých přátel.“ Jidáš ho zrazuje polibkem: „Příteli,“ říká mu Ježíš, „nač jsi přišel?“ (Mat. 26,50) Přítel je někdo, za kterého člověk dá svůj život (Jan 15,13). Mohl je nenazvat přáteli, když za ně přišel zemřít? Taková je božská láska. Ale co u nich našel? „Do svého vlastního přišel,“ neboť dům jeho přátel byl jeho vlastní dům, „ale vlastní jeho nepřijali ho“ (Jan 1,11). Ba ještě více, probodnou jeho ruce a jeho nohy! Nemůžeme si představit, co taková láska pociťovala před satanskou nenávistí člověka. Ale oč méně ještě můžeme my změřit to, co On pociťoval pod Božím soudem? „Meči, prociť na pastýře mého, proti muži, který je mým společníkem, praví Hospodin zástupů. Bij pastýře, a stádo bude rozptýleno.“ (v. 7) Podívaná naplněná hrůzou! Boží Pastýř, ten jediný, který má právo na tento titul, který splňuje všechny nutné podmínky, aby se zhostil této požehnané funkce, má podstoupit Boží soud! Cožpak nevešel do ovčince dveřmi, když splnil vše, co o Něm řekli proroci, od Betléma až po Janův křest? Nebylo to o Něm, co Hospodin řekl: „A vzbudím nad nimi pastýře jednoho, který je pásti bude, služebníka svého Davida, a ten bude jejich pastýřem.“ (Ez. 34,23; Žalm 78,70-72)? Změnil se snad byť na okamžik v průběhu jeho služby jeho charakter dobrého Pastýře, který pase své stádo, „který do náručí svého shromáždí jehňátka, a v klíně svém je ponese, březí pak poznenáhlu povede“ (Iz. 40,11)? A nyní bylo třeba, aby tento Pastýř byl zbit k smrti! (Mat. 26,31; Marek 14,27). Ale hle, nyní ten, který spadl pod tento soud, se náhle zjevuje uprostřed těch svých, „vzkříšený z mrtvých“, jako ten velký Pastýř ovcí (Žid. 13,20)! Hle, znovu se zjevuje, aby je pásl, aby je vodil k pramenům živých vod a aby je už nikdy neopustil (Iz. 40)! Ach, jak oni potom pocítí v nadšení nekonečné vděčnosti hloubky takové lásky. Ten, kterého Hospodin zbil, aby jim mohl žehnat, je „společník Hospodinův“, kterého si vyvolil, který s Ním chodil v absolutním obecenství v každém okamžiku. Když hledíme na Pastýře, máme zjevení Kristova srdce, který se sám dal a položil svůj život za své ovce, ale také srdce Boha, kterého vidíme obětovat jeho vlastního společníka za nás!
„Bij pastýře, a stádo bude rozptýleno.“ Tento meč, který udeří pravé oko a rámě ničemného pastýře (11,17), musel zbít toho pravého Pastýře a neušetřil Ho, když Bůh, aby nás vysvobodil, na Něm „odsoudil hřích v těle“. On, který přišel shromáždit stádo Izraele, musel vidět své dílo jako zmařené, a „stádo na zabití“ rozptýlené do čtyř větrů nebes.
Ale poslechněme tato utěšující slova: „Obrátím svou ruku na maličké“. V moci oběti Krista se tito „maličcí stáda“, které už rozlišil a sytil během svého života (11,7.11), stanou zvláštním předmětem jeho pozornosti a jeho péče. Jeho slabí učedníci tehdejší doby se spojují ve svém svědectví s budoucím lidem, který naplní zemi a bude se těšit z nádherných požehnání vlády Mesiáše, neboť ani zde nemluvíme o Církvi, o nebeském lidu, jehož se dvanáct apoštolů stalo jádrem. Obdivuhodný obraz! Všechna naděje ze strany Izraele je ztracena; stádo na zabití podstoupí svůj osud; celé dílo udeřeného Pastýře se zdá být zmařeno a vyústí ve spasení několika ubohých ze stáda. Ale mohl by se Bůh omezit na tuto odměnu muže, který je jeho společníkem? Nemožné! „Požádej mne,“ říká, „a dám národy, dědictví tvé, a končiny země vládařství tvé.“ (Žalm 2,8) A pokud jde o Izrael: „Tvůj lid bude lid svobodné vůle v den tvé moci, ve svaté velkoleposti. Z lůna jitřenky ti přijde rosa tvé mladosti.“ (Žalm 110,3 – přel. z franc.) Ano, tento slabý Ostatek se skrze božskou moc nekonečně rozmnoží, aby se stal pravým Izraelem pod požehnáními tisíciletého království.
Za tím účelem bude třeba, aby Ostatek byl tříben, jako se tříbí stříbro. Dvě části budou odťaty; jedna třetina, která představuje pravý Boží lid, zůstane (v. 8). Tato třetina sama projde pecí velkého soužení, o němž nám Žalmy a proroci tak často mluví. Tehdy budou vzývat jeho jméno a On řekne: „To je můj lid.“ A oni řeknou: „Hospodin je můj Bůh.“ (v. 9)
Když začínáme tuto kapitolu, je užitečné zopakovat, že události kapitol 12 až 14 se dějí v posledním dnu a nikoli v druhé polovině posledního Danielova týdne, době Antikrista a římské Šelmy. Nanejvýš jedna nebo dvě skutečnosti, které nám jsou sdíleny, se vracejí k posledním dnům tohoto období. Tato poznámka slouží k osvětlení jedné z nejobtížnějších otázek proroctví, otázky dvou obležení Jeruzaléma na začátku naší kapitoly10. Kdy dojde k těmto dvěma obležením? Jaký časový interval je odděluje? Zachariáš, jehož zvyk je představovat skutečnosti oddělené dlouhým obdobím, jako kdyby tvořily jednu spojitou událost, nás o tomto předmětu nepoučuje. Jiní proroci jasně stanoví rozdíl. Určitá nejasnost mezi posledním dnem a druhou polovinou Danielova týdne mne vedla k předpokládání, že k prvnímu obležení dojde při začátku poslední poloviny týdne. Tuto myšlenku jsem musel opustit. Kapitola 8 Daniele, ačkoli se zmiňuje o dnech z hlediska proroctví naplněného historií Antiocha Epifana (v. 8-14), se mi zdá vyznačovat, že události posledního dne pohodlně najdou své místo mezi koncem poloviny Danielova týdne a zničením krále Severu či Asyrského. To bude doba, která oddělí první obležení Jeruzaléma od druhého. Doporučuji ostatně tento předmět k pozornému studiu těm, kteří se zabývají podrobnostmi proroctví.11
„Hle, přichází den pro Hospodina, a kořisti budou rozdělovány uprostřed tebe. A shromáždím všechny národy proti Jeruzalému k boji; a město bude vzato, a domy budou vypleněny, a ženy znásilněny, a polovina města odejde do zajetí; a zbytek lidu nebude vyťat z města.“ (v. 1-2)
Tento oddíl mluví o prvním obležení Jeruzaléma. V „posledním dnu“, po odsouzení Antikrista a římské Šelmy, bude Jeruzalém napaden okolními národy. K tomuto útoku dojde, pokud ne pod přímým vedením Asyrského, tu alespoň pod jeho patronací. Jeruzalém bude dobyt, dán v loupež; polovina obyvatel města bude odvedena do zajetí, ale zbytek lidu nebude vyhlazen. Mezi těmi, kteří budou ušetřeni, se nalézá slabý Ostatek, jehož část, „dva svědkové“ ze Zjevení, už podstoupila mučednickou smrt. To je poslední zkouška, která stihne nešťastné a provinilé město.
Později se král Severu či Asyrský vrátí z Egypta se svou obrovskou armádou, obklíčí to milované město, a tehdy dojde k událostem, zmíněným ve 3. verši naší kapitoly: „A Hospodin vyjde a bude bojovat proti těmto národům jako v den, kdy bojoval v den bitvy.“ Zde je narážka na to, co se bude dít, když Pán vyjde z nebe se všemi svými armádami a zničí armády Šelmy a falešného proroka. Ale nyní dochází k nové události: „A jeho nohy stanou v onen den na hoře Oliv, která je před Jeruzalémem k východu.“ Tehdy se uskuteční to, co andělé zvěstovali učedníkům, svědkům nanebevstoupení Pána na Olivetské hoře: „Tento Ježíš, který vzhůru vzat jest od vás do nebe, tak přijde, jak jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.“ (Sk. 1,11-12) Právě v té chvíli, kdy pokořený Jeruzalém mluví ze země a jeho řeč šeptá z prachu (Iz. 29,3-4), přišla hodina jeho vysvobození: Pán se těm svým zjeví, hora Oliv „se rozštěpí k východu a k západu, velmi velké údolí“. Velké zemětřesení doprovodí toto zjevení Hospodina zástupů (Iz. 29,6). Obyvatelstvo uteče jako za dnů Uziáše (Amos 1,1) údolím, vzniklým tímto neobyčejným zjevem. Nemyslím si, že tento útěk je útěkem Ostatku z Jeruzaléma. Vidím v tom naopak útěk ostatku odpadlých obyvatel. Slovo „vy“12 na to ukazuje, jak to vidíme také v Malachiášovi 3,5-7. Utečou, aby se setkali se soudem ještě hroznějším ze strany Pána. Uprostřed zarmouceného a pokořeného Jeruzaléma zůstanou „chudí stáda“, Ostatek, který v osobě Spasitele uvidí Člověka, kdysi vzkříšeného z mrtvých, aby se šel posadit na pravici Majestátu v nebesích.
Když prorok popsal tuto událost, dodává: „A Hospodin, můj Bůh, přijde, a všichni svatí s tebou.“ (v. 5) Vše, co nám tato kapitola zjevuje, je jako předehra k této velké skutečnosti: Hospodin, Bůh proroků, přijde. Slovo nám představuje příchod Pána pod více pohledy. Po jeho prvním příchodu na zem jako člověka máme jeho příchod z nebe jako Jitřní hvězdu, aby přijal ty své k sobě. Potom jeho příchod, když vyjde z nebe se svými armádami, aby zbil národy se Šelmou a falešným prorokem. Potom jeho příchod, když bude viděn těmi svými na hoře Oliv a vysvobodí je od Asyrského. Konečně v našem oddílu jeho příchod ve slávě se všemi svatými, aby zřídil království a položil základy své vlády. To bude chvíle, kdy se posadí na trůn své slávy a kdy všechny národy budou před Ním shromážděny, aby byly odměněny nebo souzeny podle jeho odplacující spravedlnosti (Mat. 25,31-46).
Tento oddíl nám ukazuje, že království bude ustaveno následně po vysvobození Jeruzaléma, bezpochyby ne v témže okamžiku, ale když se sláva Pána zjeví na hoře Oliv, každá překážka k jeho vládě zmizela. Už jsme upozornili, že Zachariáš spojuje všechna budoucí požehnání s osudem Jeruzaléma, který tvoří s Judou ústřední bod, odkud prorok pozoruje budoucí události. Jeho prorocké vidění odpovídá tomu, co nám je řečeno v Žalmu 132,13-18: „Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka: To bude obydlí mé až na věky, tu přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil. Potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím, chudé jeho chlebem nasytím. A kněží jeho v spasení zobláčím, a svatí jeho vesele prozpěvovati budou. Tu způsobím, aby zkvetl roh Davidův, připravím svíci pomazanému svému. Nepřátele jeho v hanbu zobláčím, nad ním pak kvésti bude koruna jeho.“
Nebeská část království je také zahrnuta v těchto slovech: „Všichni svatí s tebou.“ To je začátek všeho jeho díla.
* * *
Když jsme přišli k tomuto bodu, je důležité, abychom znovu obrátili pohled zpět a shrnuli to, čemu nás Zachariáš učí ohledně osoby Pána pod různými pohledy.
V první kapitole je to Anděl Hospodinův, který ještě pod tajemnou formou řídí všechny události království světa, aby jim dal spolupůsobit k ustavení svého království a k slávě svého lidu s Jeruzalémem jako středem.
Ve třetí kapitole je pravým nejvyšším Knězem, obklopeným těmi, z nichž učinil své společníky. Současně je základem všech Božích myšlenek, Tím, na kterém se pozvedne budoucí chrám, stavěný Hospodinem.
Ve čtvrté kapitole je pravým Králem, Pánem vší země a závěrečným kamenem, vynášeným s radostným voláním, na kterém je provždy vepsána Boží přízeň.
V šesté kapitole je v jeho osobě spojeno kněžství a království, a jako takový je korunován a sedí na svém trůnu.
V deváté kapitole přináší Jeruzalému spasení jako Král spravedlnosti a Král pokoje.
V jedenácté kapitole je Izraeli představen jako jeho Pastýř, zavržený a prodaný za třicet stříbrných, ale uznaný chudými stáda.
Ve dvanácté kapitole je viděn jako Mesiáš těmi, kteří Ho probodli.
V třinácté kapitole je před námi znovu sledován celý jeho život od jeho vstupu na tento svět až ke kříži. A v moci své oběti bude moci říci Lo-Ammi: „To je můj lid,“ a jeho lid bude moci říci: „To je můj Bůh.“
A konečně ve čtrnácté kapitole se zjeví osobně, aby vysvobodil Jeruzalém, a přijde vládnout jako Hospodin, Bůh Izraele, obklopený všemi svými svatými.
Není tento obraz nádherný a hodný obdivu? On je věčný střed všeho požehnání! A přece to zde nejsou všechny charaktery Krista. Čtěte první kapitolu Janova evangelia, tam uvidíte jeho slávy, jak se množí k nekonečnu. A tato kapitola sama ve svém nesrovnatelném bohatství je neobsahuje všechny. Čtěte Epištolu Efezským a najdete Jej tam jako střed Božích rad, oslavenou Hlavu v nebi, která má za své tělo Církev na zemi, spojenou se svou Hlavou skrze Ducha Svatého. A najdete Ho tam ještě jako Ženicha, který miloval svou Nevěstu a představí si ji ve slávě svatou a bez vady.
Klanějme se před Ním! Zpívejme novou píseň: „Hoden jsi!“ Ano, „hoden jest ten Beránek zabitý vzíti moc, a bohatství, i moudrost, i sílu, i čest, i slávu, i požehnání!“
* * *
Den zjevení Pána, aby vysvobodil svůj lid a to milované město, když rozpůlí horu Oliv, je doprovázen jinými zázračnými jevy. „A stane se v onen den, že nebude světla, svítidla budou zatměna; ale to bude den, známý Hospodinu, ne den a ne noc; a v době večera bude světlo.“ (v. 6-7 – přel. z fr.) Tento den připomíná den kříže, kdy byla tma po vší zemi. Ale zde je řečeno, že bude světlo zářit v době večera, v hodinu, kdy na zemi obvykle vládne hluboká tma. „Doba večera“ je doba, kdy se množství národů zmocní hrůza, protože Hospodin je bude trestat, a před jitrem už nebudou. (Viz. Iz. 17,12-14.) To je chvíle, kdy nastane den pro milované město.
„A stane se v onen den, že vody živé vyjdou z Jeruzaléma, polovina k moři východnímu a polovina k moři západnímu; tak tomu bude v létě a v zimě.“ (v. 8) To je nový zjev jak symbolického, tak i přírodního charakteru. Ale zvláště při tomto posledním hledisku se zdá, že naše kapitola hledí na geografické změny, které, když k nim dojde v důsledku zjevení Pána, budou doprovázet zřízení jeho vlády a budou zvyšovat její nádheru.
Zde vycházejí živé vody z Jeruzaléma, který je zvláštním předmětem Zachariášova proroctví. Ve 47. kapitole Ezechiele vystupují z pod prahu domu, svatyně, a vylévají se k východu do Slaného či Mrtvého moře, které oživí. Ezechiel se nezmiňuje o místu, kam se vlévá druhé rameno „dvojí řeky“ (v. 9 – přel.). Ale Zachariáš nás informuje o jeho směru. Prochází Jeruzalémem (neboť podle Ezechiele víme, že chrám bude oddělen od města samého); polovina vychází k moři východnímu (Mrtvé moře) jako v Ezechieli, druhá polovina k moři západnímu, ke Středozemnímu moři. V Jeruzalémě samém, potoky této řeky budou obveselovat „město Boží, svatyni příbytků Nejvyššího“ (Žalm 46,5 – přel.).
Ze symbolického hlediska představují tyto vody Ducha Božího jako moc života, působícího na svém průchodu plodnost všeho (Jan 7,38.39; 4,14). V tomto smyslu nám Zjevení ukazuje řeku vody živé, vycházející z trůnu Božího a Beránkova v novém Jeruzalémě a přinášející všem oživující a božská požehnání. V Zachariášovi, kde symbolická zmínka také není zanedbána, vidíme život následovat po světle, které se zjevilo v době večera.
„A Hospodin bude králem nad vší zemí. V onen den bude jeden Hospodin, a jeho jméno bude jedno.“ (v. 9) „V onen den“ – neboť prorok nám nemluví tolik o sledu událostí, jako o různých pohledech na poslední den – Hospodin, Bůh Izraele, Kristus, bude Král, ale tento Král je ten, jenž je v 5. verši nazván „Bůh můj“. On bude Král nejen nad svým lidem, ale nad celou zemí. Národy uznají Boha Izraele za „jediného Boha“. Bůh je jeden, podle židovského zjevení (5. M. 6,4; Marek 12,29.32), jeden také podle křesťanského zjevení (1. Tim. 2,5). Ale budoucí a univerzální náboženství se bude vztahovat k jedinosti Boha Izraele, zjeveného jako takový v osobě Krista.
„Celá země, od Geby až k Rimmon, které je na jih od Jeruzaléma, bude proměněna, aby byla jako Araba, a Jeruzalém bude vyvýšen a zůstane na svém místě, od brány Benjamin až k místu první brány, až k bráně úhlu, a od věže Chananeel až k presu královskému.“ (v. 10) Nalézáme tu čtvrtý jev. Uzavírá sérii zázračných jevů, jejichž sférou bude území Izraele. Každý ví, že hluboká proláklina terénu, v níž teče Jordán, se táhne od Genezaretského jezera k Mrtvému moři. Tato proláklina je nejpozoruhodnější, kterou známe na celé zeměkouli. Genezaretské jezero, jímž Jordán nejprve protéká, je zahloubeno 208 m a Slané moře (nebo Mrtvé moře) 394 m pod hladinou Středozemního moře. Původně bylo toto údolí často nazýváno Araba, jak o tom svědčí následující oddíly: 5. M. 1,7; 3,17; 4,49; Joz. 3,16; 8,14; 11,2; 12,1.3. 8; 18,18; 2. Sam. 2,29; 4,7; 2. Král. 14,25; 25,4; Jer. 52,7; Amos 6,14. V mno-ha jiných oddílech může být slovo Araba přeloženo jako „rovina“. V naší době část tohoto údolí, které se táhne od Mrtvého moře k východnímu ramenu Rudého moře (jménem Akaba) si ponechala jméno Araba, ale ta nemá vztah k našemu oddílu v Zachariáši, který jsme právě citovali. Geba bylo město v Benjaminovi na sever od Jeruzaléma. Vodorovná čára by je spojovala s Jordánem v okolí Jericha; Rimmon bylo město v pokolení Simeon, které leželo na západ od Mrtvého moře asi ve dvou třetinách jeho rozhlohy k jihu.
Když jsou tyto různé body stanoveny, zdá se, že celá země, obsažená mezi Gebou a Rimmon, bude proměněna a uvedena na úroveň Araby, to jest údolí Jordánu. Důsledek tohoto zvláštního jevu bude, že Jeruzalém, „zůstávající na svém místě“, bude vyvýšen všem pohledům uprostřed země Izrael. Toto město velikého Krále bude dominovat celé zemi a bude vidět zdaleka. Všechna pokolení, všechny národy přiběhnou k hoře domu Hospodinova, aby se klaněly. „A stane se na konci dnů, že utvrzena bude hora domu Hospodinova na vrchu hor, a vyvýšena nad pahrbky; i pohrnou se k ní národové; a mnozí z národů půjdou a řeknou: Pojďte a vstupme na horu Hospodinovu a k domu Boha Jákobova.“ (Micheáš 4,1-2)
„A budou tam bydlet a už tam nebude zlořečení; a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí.“ (v. 11) Po tolika zlořečeních a hrozbách z Boží strany, po tolika porážkách, obleženích a loupeních bude svaté město klidné, pokojné a bezpečné útočiště pro své obyvatele. Ti v té chvíli, osvobozeni provždy od Asyrského, uvidí svýma očima Krále v jeho kráse a bude řečeno: „Patř na Sion, město slavností našich, oči tvé nechať hledí na Jeruzalém, obydlí pokojné, stánek, který nebude přenesen. (Iz. 33,16-20)
* * *
Verše 12 až 20 nám mluví o ranách, které zasáhnou národy, buď před, nebo po ustavení tisícileté vlády Krista. Je dobré si vzpomenout, že tři poslední kapitoly proroka pojednávají o posledním dnu jako o celku a že není na místě tam hledat chronologický postup prorockých skutečností. Ve verších 12 až 15 se Zachariáš vrací zpět, aby popsal ránu, která postihne národy, shromážděné proti Jeruzalému, když se Juda účastní boje, jak jsme to předtím viděli. Kromě soudu válkou, jehož Ostatek Judy bude zčásti nástrojem, Hospodin raní ránou všechny národy, které budou bojovat proti Jeruzalému. Jejich maso se rozplyne, jejich oči se rozpustí ve svých jamkách, jejich jazyk v jejich ústech. Nadto se pozvednou jeden proti druhému, aby se navzájem ničili. To je také to, co nalézáme i v Ezechielovi ohledně zkázy Goga, krále Severu (Ez. 38,21-22). I zvířata budou zasažena a jejich rána bude podobná ráně člověka. Ten zapomněl na Boha a nemá s Ním mravní pojítko. V soudu bude připodobněn divokému zvířeti, na jehož úroveň se snížil.
Ale bude tu ostatek z národů, které přišly proti Jeruzalému, jako tu bude Ostatek z Jeruzaléma, z Judy a z Izraele. Ty, které budou ušetřeny, budou každý rok vystupovat do Jeruzaléma a k chrámu, aby se klaněly před Hospodinem a aby slavily slavnost stánků, tu slavnost, která následuje po žni a vinobraní. Představovala pro Izrael radost z klidného odpočinku pod stánky z listoví jako vzpomínku na přebývání pod stany na poušti (5. M. 23,43). Tato vzpomínka nebyla pro lid doprovázena žádnou lítostí, žádnou hořkostí, neboť bylo řečeno: „Požehná tobě Hospodin Bůh tvůj ve všech úrodách tvých, a ve všeliké práci rukou tvých, a tak budeš /jen/ vesel.“ (5. M. 16,15) Nyní časy soudu a koření se pominuly. Velký den smíření, kdy Izrael zarmucoval svou duši (3. M. 16,29.31), proběhl pro věrné během „velikého kvílení v Jeruzalémě“ (Zach. 12,11). Tehdy hleděli k Tomu, kterého probodli, a On jednou provždy učinil smíření za jejich hříchy. Nikdy od té doby se tento den nebude moci pro Boží lid opakovat, ani den Letnic, neboť Izrael definitivně přijal vylití Ducha Svatého, déšť posledního období. Slavnost stánků jediná bude existovat spolu s Fáze, památkou na dokonané smíření a vysvobození (Ezechiel 45,21.25).
Národy, jak jsme řekli, budou mít podíl na slavnosti stánků, ale, jakkoli velké množství z nich bude zachráněno (Zj. 7,9-12), nebudou zachráněny jako národy. Je nutné, aby se podrobily železnému žezlu Mesiáše, jinak budou roztříštěny (Žalm 2,9). Vidíme zde, že ty, které nevystoupí do Jeruzaléma k slavnosti stánků, aby se klaněly před Králem, budou postiženy ranou. Déšť, který zúrodňuje jejich území, bude zadržen, což je doslovná skutečnost jako všechny ty, které obsahuje tato kapitola, ale také obraz duchovních požehnání, o která se připravují ti, kteří nejsou poslušni Pána. Takový bude trest za jejich hřích, ostatně rána velmi rozdílná od té, která zasáhla národy, které se vzbouřily proti Bohu a proti jeho Pomazanému.
V onen den, dodává prorok (v. 20-21), vše v Jeruzalémě (neboť stále máme před očima Jeruzalém), bude posvěceno a zasvěceno Hospodinu takovým způsobem, že pro vaření obětí bude každý hrnec v Jeruzalémě a v Judovi moci sloužit tak jako hrnce domu Hospodinova.
„Aniž bude Kananejský více v domě Hospodina zástupů v ten den,“ (v. 21) podle toho, co říká také prorok Ezechiel: „Dosti mějte na všech ohavnostech svých, ó dome Izraelský, že jste uvodili cizozemce neobřezaného srdce a neobřezaného těla, aby bývali v svatyni mé, a poškvrňovali i domu mého, když jste obětovali chléb můj, tuk i krev, takže rušili smlouvu mou, mimo všecky ohavnosti vaše, a nedrželi jste stráže nad svatými věcmi mými, ale postavili jste strážné na stráži mé, v svatyni mé místo sebe.“ (Ezechiel 44,6-8)
Použijme na sebe tato slova. Není to také zločin vyznávajícího křesťanstva ve vztahu ke službě našemu Bohu? Nemají neobřezaní srdcem (ti, kteří nevěří) podíl na službě svatých věcí? Jakým pokořením pro Boží lid je ta směsice toho, co je čisté, s tím, co je nečisté, uvedení neobřezaného a Kananejce do Božího domu! Jaké zneuctění pro Toho, o němž je řečeno: „Hospodine, tvému domu sluší svatost,“ neboť „Hospodin, náš Bůh, je svatý.“ (Žalm 93,5; 99,3.5.9)
Mějme ustavičně na paměti charakter našeho Boha. Tak jako Ten, který nás povolal, je svatý, buďme i my svatí ve všem svém jednání. A jestliže skrze pokořující zkušenosti přítomné doby, pokud jde o Církev a pokud jde o nás samé, jsme nuceni konstatovat, jak velmi jsme zneuctili Pána, obracejme své zraky kupředu k tomuto budoucímu výjevu, kde vše bude zasvěceno Hospodinu a kde On sám najde svůj odpočinek ve všem tom, co je přiměřené jeho svatosti a jeho lásce.
T