Kromě úvodu, o kterém jsme právě mluvili, nalézáme v proroku Zachariášovi jen dva oddíly, či lépe řečeno, dvě knihy. První jde od sedmého verše kapitoly 1 až do konce kapitoly 6, druhá od kapitoly 7 do kap. 14. Každá z těchto dvou knih má své zvláštní datum. První začíná takto:
„Dne čtyřiadvacátého, jedenáctého měsíce, kterýž jest měsíc šebat, léta druhého Dariova, stalo se slovo Hospodinovo k Zachariášovi, synu Barachiáše, syna Iddova, proroku, řkoucí: Viděl jsem v noci.“ (1,7.8) Doba od tohoto dvacátého čtvrtého dne až do konce kapitoly 6 má svou důležitost. Zdá se, že Zachariáš měl všechna svá vidění v jednu jedinou noc a každá duše, která uvažuje o tomto prorokovi, se nalézá v témže postavení jako prorok. Abychom rozuměli prorockým událostem, musíme si uvědomovat, že svět, ve kterém jsme, je ponořen do nejhlubší tmy. Bůh nás tam nenechává bez pomoci a prorocká lampa nás tam vede. Jistě, tato lampa není nejzářivější jas, který nám předkládá Boží slovo, neboť to samé Slovo nás uvádí do plného světla Jeho přítomnosti, ale jestliže chceme znát budoucnost světa, nemůžeme se obejít bez proroctví.
Dříve než začneme s prvním viděním, učiňme důležitou poznámku ohledně porozumění proroku Zachariášovi. Viděli jsme, že jen poměrně malý počet zajatých, patřících k pokolením Juda a Benjamin, vyšel z Babylona, aby znovu postavili chrám. Potom byli ve své práci zastaveni a znovu ji začali po napomenutí od proroků. Ale stav těchto zbytků Judy – budeme se pokud možno vyhýbat slovu „Ostatek“ pro jejich označení – byl takový, že Bůh je nikterak nemohl uznat za svůj lid. Poslední proroci Starého zákona tyto zbytky nikdy neoznačují tímto jménem; rozsudek Lo-Ammi (Ozeáš 1,9) nebyl odvolán a nebude odvolán, dokud z pravého Ostatku Izraele nevyjde nový lid. Zachariáš se tedy dívá na historii lidu z hlediska naprosto omezeného. Mluví o Jeruzalému v jeho vztazích s Judou, jako kdyby oči Hospodinovy musely stále více omezovat svůj horizont, a nakonec se zastavit jen na Jeruzalému, ubohé hromadě trosek, z něhož Hospodin, věrný svým zaslíbením, chtěl nechat vyjít všechny paprsky svých budoucích sláv. V Zachariášově době je chrám znovu stavěn, ale ještě to vůbec není Mesiášův chrám; město je znovu stavěno, ale není ještě to město velikého Krále; lid bydlí ve své zemi, aniž by ještě byl „lidem volné /dobrovolné/ vůle“, který Bůh uzná ve slávě tisíciletého království.
Přejděme nyní k výkladu prvního vidění. Prorok vidí „muže na koni ryzím“. 11. verš nás poučuje, že tento muž je „Anděl Hospodinův“. Toto jméno je používáno v celém Starém zákoně na symbolického představitele Krista před jeho zjevením jako člověka v tomto světě. Ryšavý kůň, na kterém sedí, a koně, kteří jej následují, jsou duchové, kteří v prozřetelnosti spravují říše národů. Duch Anděla Hospodinova řídí jednání všech ostatních andělských mocností, užitých Bohem za tímto účelem.1
Anděl „stál mezi myrtovím“. Čtyři oddíly Písma, kde se mluví o myrtách, mají všechny rys obnovení, které následuje po soudech.
V Nehemiášovi 8,15 je částečně obnovený lid vyzýván, aby přinesl větve olivy, myrty a palmy, aby slavil svátek stánků.
V Izaiáši 41,19 Hospodin činí konec zármutku Izraele, obnovuje jej a dává na poušti růst cedru, akácii, myrtě a olivě.
V Izaiáši 55,13, když jsou skončeny všechny soudy, je řečeno: „Místo kopřivy vyroste myrta, a bude to Hospodinu k slávě, na znamení věčné, které nebude vyhlazeno.“ (přel.)
V naší kapitole mají myrty prorokovi připomínat, že obnovení přijde, když koně dokončí svůj úkol, ale především to je Anděl, který stojí uprostřed myrt, který má ustavičně před očima konečné požehnání, ten pravý svátek stánků (kap. 14,16), kterým se ukončí historie Izraele. Myrtoví „bylo v dolině“, aby bylo ukázáno, že obnovení je ještě v pozadí a že mnoho událostí se musí stát před ním.
Nemáme i my velký zájem na hledění na Anděla, který stojí uprostřed myrtoví? Známe jej nyní v osobě Ježíše, který nezastavuje své oči na naší ruině, ale těší se na chvíli, kdy si představí svoji nevěstu bez poskvrny a bez vrásky ani ničeho podobného, a my nalézáme v této myšlence vzácné povzbuzení pro své duše.
Za Andělem „pak koně ryzí, strakaté /hnědé/ a bílé“. Ukázali jsme, že koně jsou v symbolické řeči jednatelé v prozřetelnosti, ať už je jejich charakter jakýkoli: králové nebo knížata, vlády, andělé atd., kteří pod vedením Krista vykonávají Boží úmysly ve správě říší, a abychom tak řekli, jsou představitelé těch říší. Koně jsou posláni, aby prošli zemi. Seznamují se se stavem národů a podávají zprávu tomu, kterému to právem náleží; spravují říše podle tajemných Božích cest, neznámých všem, kromě Toho, který je řídí; představují říše ne před lidmi, kteří nemohou znát tyto jednatele, ale před Bohem. Proto je zde vidíme, jak na sebe berou charakter různých všeobecných panování, která po sobě šla v historii světa. Prorok ve svém nočním vidění má oči otevřené, aby viděl je i Anděla Hospodinova, který řídí jejich hnutí. V Zachariášových dnech babylonská říše už padla a byla nahrazena médsko-perskou říší. Anděl Hospodinův sedí na ryšavém koni, který je symbolem milosti, vykonané Cýrem vůči zajatým z Judy. Proto také první kůň je ryšavý coby správce v prozřetelnosti této říše.
Socha a čtyři šelmy z Daniele nám představují čtyři říše, počínaje babylonskou, pod kterou Daniel prorokoval. Zachariáš, který prorokuje pod druhou říší, nám z nich představuje tři, počínaje perskou říší. Je prorokem těchto ubohých snížených zbytků Judy, obnovených Cýrem. Ale vidění, stejně jako Danielovo vidění, se táhne daleko za současné okolnosti. Vidí jako přítomnou věc řeckou a římskou říši, které následují po perské říši. Bílého koně jako vítěznou moc (Zj. 6,2) lze dobře použít na římskou říši. Ale důležitá věc k zapamatování je, že v očích prorokových podrobení Judy nekončí perskou říší, nástrojem jeho obnovy. Dvě říše po ní, řecká a římská, mají ještě svýma nohama šlapat po dřívějším Božím lidu.
Prorok je přítomen hlášení těch jednatelů v prozřetelnosti o mravním stavu, který charakterizoval tehdy, a bude charakterizovat následně, tyto říše: „Zchodili jsme zemi, a aj, všecka země bezpečně bydlí a pokoje užívá.“ (v. 11) Mohli bychom si myslet, že toto hlášení by mělo být Andělu příjemné. Nikterak, neboť klid říší byl založen na ponížení a zotročení Izraele. Zatímco ten byl utlačován a pošlapáván nohama, ony se měly dobře, byly spokojené se svým postavením, necitelné k bolestem rozptýleného Božího lidu. Bezpochyby byly hříchy tohoto lidu příčinou Božího soudu; ale tím nebyl méně předmětem zaslíbení, kterých Bůh nelituje, a niterného milosrdenství, které se pohne nakonec v jeho prospěch. „Tedy odpověděl Anděl Hospodinův a řekl: Ó Hospodine zástupů, až dokud ty se nesmiluješ nad Jeruzalémem a nad městy Judskými, na které jsi hněval se již sedmdesáte let?“ (v. 12) Toto „až dokud“ je volání víry a jistoty, že budoucí čas nápravy pro Judu a to milované město přijde. V Žalmech věrní, kteří procházejí velkým soužením, ustavičně pronášejí toto volání; zde má na zřeteli Jeruzalém a Judu, hlavní předměty tohoto proroctví.
Co odpoví Hospodin na toto volání „muže, sedícího na koni ryzím, který stál mezi myrtovím“? „I odpověděl Hospodin andělu tomu, který mluvil se mnou, slovy dobrými, slovy potěšitelnými.“ (v. 13) Když ti, kteří byli Boží lid, v trápení sotva odvažující se pozvednout hlas, aby křičeli o svých bolestech, jsou jediní, kdo neměli být v klidu a užívat pokoje, Boží srdce není lhostejné k jejich těžkostem. Soud byl nezbytný, ale Hospodin má pro Izrael dobrá slova: „Potěšujte, potěšujte lidu mého.“ (Iz. 40,1) Nyní, když Jeruzalém obdržel z mé ruky dvojnásobek za všechny své hříchy, jej mohu utěšovat, říká Hospodin. Nemůžeme také použít tato slova pro sebe? Boží dům je předmětem jeho soudu. Z lůna ruin voláme: Až dokud? Dostaneme nelítostnou odpověď? Zcela naopak, Duch nám přináší slova dobrá, slova potěšitelná, slova naděje.
Bůh dodává: „Takto praví Hospodin zástupů: Horlím pro Jeruzalém a Sion horlením velikým. A hněvám se náramně na ty národy, které mají pokoj; nebo když jsem já se málo rozhněval, oni pomáhali k zlému.“ (v. 14-15) „Málo rozhněval!“ Boží hněv přikrýval lásku, zarmoucenou nevděčností jeho lidu. Jeho hněv nebyl nikterak bez příměsi, jeho láska hledala legitimní příležitost, aby se mohla zjevit, aniž by činila újmu jeho svaté spravedlnosti. Pro Izrael, stejně jako pro nás, kříž spojil tyto dva charaktery Boží slávy, jevící se jako nesmiřitelné. Pyšné národy, nepřátelé Boha a jeho lidu, neporozuměli ničemu z Hospodinových cest vzhledem k Izraeli, jichž byly nástroji. Aby ukojili svou nenávist, „pomáhali k zlému“, a na ně upadne bez příměsi ten „náramný hněv“ Hospodina zástupů.
„Protož takto praví Hospodin: Navrátil jsem se k Jeruzalému milosrdenstvím, dům můj staven bude v něm, praví Hospodin zástupů, a pravidlo vztaženo bude na Jeruzalém.“ (v. 16) Potom budou myrty kvést, ale v této chvíli zaujímají ještě pozadí výjevu. Tyto věci se bezpochyby částečně naplnily, jak to vidíme v knihách Ezdráše a Nehemiáše, ale k jejich celkovému naplnění dojde teprve tehdy, když říše národů dokončí svůj běh, a z proroctví víme, že i římská říše je jen „smrtelně zraněna“ a znovu se zrodí v budoucí době pod formou císařství. Teprve tehdy dojde svého definitivního soudu. Dům Hospodinův, stejně jako město Jeruzalém, budou moci být založeny na nezničitelném základu; města Judy „se rozsadí pro hojnost dobrého; nebo utěší ještě Hospodin Sion, a vyvolí ještě Jeruzalém“ (v. 17).
„Tedy pozdvihl jsem očí svých, a uzřel jsem, a aj, čtyři rohové. I řekl jsem andělu, který mluvil se mnou: Co jest toto? I řekl mi: To jsou ti rohové, kteří zmítali Judou, Izraelem a Jeruzalémem /nebo: rozptýlili Judu…/.“ (v. 18-19) Roh je vždy symbolem moci. Znovu zde nalézáme, jako v prvním vidění, ty různé moci, nepřátelské Božímu lidu, avšak včetně Asýrie, která rozptýlila Izrael a později se smísila s babylonskou říší, původkyní rozptýlení Judy. Ale Izrael hraje v Zachariášovi, jak jsme to řekli výše, jen druhotnou roli, neboť o něm už není zmínka kromě kap. 10,7-12. Před očima je zvláště Jeruzalém a Juda, a proto v 21. verši čteme: „Tito jsou rohové, kteří zmítali Judou,“ nikoli už Izraelem jako v 19. verši, neboť Babylon nahradil Asýrii.
Zachariáš, vědom si své mladosti (srv. s kap. 2,4) a své nezkušenosti, zde klade Bohu otázky, které nikdy nezůstanou bez odpovědi. Tak tomu je rovněž s námi, když přistupujeme k Božímu slovu s modlitbou. Jako vidění Zachariášovi, nám Bůh dal své slovo ne proto, aby zůstalo zapečetěnou knihou, neboť je uzpůsobuje chápání malého dítěte. Ale i pro malé dítě je zapotřebí tří věcí k jeho pochopení: víry, závislosti a Božího Ducha. A ty měl ten mladý prorok.
„Ukázal mi také Hospodin čtyři kováře /dělníky/. I řekl jsem: Co jdou dělati tito? I mluvil, řka: Tito jsou rohové, kteří zmítali Judou, tak že žádný nemohl pozdvihnouti hlavy své. Proto přišli tito, aby je přestrašili, a srazili rohy těch národů, které pozdvihly rohu proti zemi Judské, aby jí zmítali.“ (v. 20-21) Tito dělníci jsou jednatelé v prozřetelnosti, určení k naplnění hrůzou říše národů a ke zničení jejich moci. Čím byli v minulé historii, čím budou v budoucnosti, není blíže řečeno. Dělník může mít různé nástroje pro splnění svého díla a může vyvolat pád budovy nejpevněji založené. Zásah jednoho člověka, mravní okolnosti, překážka daná obchodu, národní nebo zemské pohromy, zvláště války, jsou jako nástroje, jimiž Bůh zničil největší říše, které kdy existovaly. Duch zůstává udiven před lehkostí, s jakou se tyto obrovské a slavné budovy zřítily.
Bůh byl za scénou, a zatím co říše byly ještě v odpočinku a klidné, tesař potají řezal trámy a sloupy, zedník odstraňoval svorník klenby, stavitel, aniž by se ukazoval, podkopával skryté základy; tu a tam zavrzání pily, zachvění střechy, otřes země, rozsévaly hrůzu, pak se zase obnovila slepá důvěra až do dne, kdy byla práce dokončena a vše se najednou zřítilo. „Běda, běda, veliké město Babylon, to město silné, že jedné hodiny přišel odsudek tvůj… Běda, běda, město veliké, které odíno bylo kmentem a šarlatem a brunátným rouchem a ozdobeno bylo zlatem a kamením drahým i perlami: nebo v jednu hodinu zahynula tak veliká bohatství… Běda, běda, město veliké, v němž zbohatli všichni, kteří měli lodi na moři, ze mzdy jeho; nebo jedné hodiny zpustlo.“ (Zj. 18,10.16.19) Přemýšlejte o historii království, otevřete oči jako Zachariáš na vše, co se dnes děje ve světě; všude ten či onen dělník už vykonal vskrytu své dílo. Moci se děsily, chtěly předejít okamžité zkáze, když ten tajemný dělník je už uchopil a uvrhl daleko od sebe!
První a druhé vidění nám jako všeobecnou myšlenku podávají osud říší, utlačovatelů židovského lidu. Část těchto věcí se bezpochyby naplnila, ale Duch Boží se na nich nezastavuje, neboť proroctví má vždy před sebou budoucí slávu Krista, a to je to, co nám předkládá třetí vidění.
„Opět pozdvihl jsem očí svých.“ (v. 1) Jak velmi je třeba si přát, abychom uměli aplikovat tato slova! Pozvednout oči je prostředek, jak vstoupit do spojení s Bohem, dostat jeho odpověď. Je to postoj, který se náleží tomu, kdo od Něho něco očekává. Jestliže klopíme oči, nemůžeme rozumět ani Jemu, ani jeho myšlenkám, neboť potom upíráme zraky na zemské věci bez ceny pro naši duši. „Vrchních věcí hledejte, kde Kristus na pravici Boží sedí.“ (Kol. 3,1) Když mladý prorok Zachariáš pozvedá oči, vidí všechny Boží myšlenky ohledně Jeruzaléma. „A aj muž, v jehož ruce byla šňůra míry.“ Měřická šňůra (provazec) slouží k omezení podílu (Micheáš 2,5). „I řekl jsem: Kam jdeš? I řekl mi: Měřiti Jeruzaléma, abych viděl, jak veliká širokost jeho, a jak veliká dlouhost jeho.“ (v. 2) Ve chvíli tohoto vidění bylo město Jeruzalém zničeno a jeho zdi rozbořeny; pouze byly položeny základy chrámu. A přece anděl říká: Jdu měřit Jeruzalém!
„A aj, když anděl ten, který mluvil se mnou, vycházel, jiný anděl vycházel jemu vstříc. A řekl jemu: Běž, mluv k mládenci tomu, řka: Jeruzalém bude obýván jako města otevřená.“ (v. 3-4 – přel.) Tento budoucí Jeruzalém bude přesahovat všechny své meze a bude zcela nepodobný městu, které synové zajetí měli znovu postavit. Bude oplývat lidmi a dobytkem, kteří přijdou a budou v něm bydlet (Jer. 33,7-13). Bude zapotřebí andělovy měřické šňůry, aby byly zjištěny jeho rozměry. Do té doby se naplní ještě mnoho událostí. Tento Jeruzalém není Nehemiášův Jeruzalém, ani ten, který zavrhl svého Mesiáše a svého krále, ani ten, ve kterém budou bydlet Židé, vrátivší se do Palestiny, aby se stali lidem Antikrista. Zdi tohoto Jeruzaléma jej neochrání, když národy doby konce přijdou, aby ho oblehly a vydrancovaly město. Ale v den, kdy se Pán vrátí jako pravý Král v Izraeli, nazvou „jeho zdi Spasením a jeho brány Chválou“ (Iz. 60,18 – přel.), nebo, jak je to řečeno zde: „A já budu, praví Hospodin, jeho zdí ohnivou vůkol, a slávou budu uprostřed něho.“ (v. 5)
V tomto oddílu jsou ohlášena dvě požehnání: 1. Hospodin sám bude jako ohnivá zeď bránit svaté město před každým nepřítelem, který proti němu povstane, a bude mu sloužit jako záruka. 2. Bude slávou uprostřed něho. Bude zůstávat uprostřed něho (v. 5. 10. 11). Toto požehnání, stejně jako to první, patří budoucí době, kdy slavný Mesiáš učiní Jeruzalém svým příbytkem. „Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka: To bude obydlí mé až na věky, tu přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.“ (Žalm 132,13-14) Nezapomínejme, že my křesťané vlastníme dnes toto požehnání přes zkázu Církve, zatímco pro Izrael je ještě budoucí a on je nikdy nebude vlastnit stejným způsobem jako my. Pán přebývá uprostřed těch svých v Duchu. Toto požehnání přesahuje všechna ostatní. Bezpochyby si je plně uvědomíme až v dokonalosti, ale uprostřed zkázy Církve zůstává podílem věrných, i kdyby byli jen dva nebo tři, aby se z něho těšili. Nikterak nenáleželo tomu zničenému Jeruzalému, kterému Zachariáš prorokoval, aby Hospodin přebýval uprostřed něho. Jeho sláva opustila chrám, jak nám to ukázal Ezechiel; ale na konci knihy téhož proroka ji vidíme se vracet do chrámu v tisíciletém království. To je to, co nám zde Zachariáš oznamuje: „Budu slávou uprostřed něho.“ (v. 4)
Druhá část kapitoly začíná 6. veršem: „Nuže, nuže, utecte již ze země půlnoční, praví Hospodin, poněvadž ze čtyř stran světa volný průchod učinil jsem vám, praví Hospodin.“ Země půlnoční je Kaldejská země, kde Židé byli „rozptýlení a roztroušeni mezi lidem ve všech krajinách království“ (Ester 3,8) jako do čtyř větrů nebes. Ostatky Judy právě opustily tuto krajinu. Bezpochyby nebyly kompletní (Ezdráš 8) a tato výzva mohla být adresována bezprostředně těm z lidu, kteří tam zůstali; ale jako vždy, směřuje k době konce. Zazněla v proroku Izaiášovi (52,11): „Odejděte, odejděte, vyjděte z Babylona, nečistého se nedotýkejte; vyjděte z prostředku jeho, očisťte se vy, kteří nosíte nádobí Hospodinovo!“ Ještě naléhavější ji nacházíme v proroku Jeremiášovi: „Utecte z prostředku Babylona, a zachovejte jeden každý život svůj, abyste nebyli vypleněni v nepravosti jeho. Neboť čas bude pomsty Hospodinovy, sám odplatu dá jemu.“ (51,6) Tento Jeremiáš, který v minulosti zavazoval lid, aby se poddal jhu Babylona, jej pro budoucí čas vyzývá, aby utekl z jeho středu.
Mohli bychom se domnívat, že tato proroctví se naplnila při definitivním zničení tohoto velkého města pod následníky Alexandrovými, ale dlouho po této pohromě slyšíme tutéž výzvu v Novém zákoně. „A proto vyjděte z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás.“ (2. Kor. 6,17) A ve Zjevení 18,4: „Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran.“ Město Babylon nebude existovat v době konce, jako neexistuje nyní, ale principy modlářství, které je charakterizují, na sebe vezmou konečnou formu nepřátelství proti Kristu a budou tvořit politický, obchodní a náboženský systém, nazvaný Babylon veliký (Zj. 17 a 18), který budou věrní mít opustit.
V současné době (2. Kor. 6) jsou křesťané vyzýváni, aby se oddělili od těchto principů, aby měli schválení od Boha a aby okoušeli společenství s Ním. Bůh dává svému lidu trojí zdůvodnění pro to, aby mravně vyšel z Babylona: Spadnou na něj soudy; nemá být, aby věrní byli zasaženi těmito soudy (Zj. 18); a nakonec ti, kteří nosí nádoby Hospodinovy, ti, jimž je svěřeno jeho svědectví, nemohou chodit s modlami (Iz. 51). Všechny tyto pravdy se vztahují na ostatek doby konce, ale pro nás mají velkou a vážnou aktuálnost.
„Nuže, Sione, který přebýváš u dcery Babylonské, vydobuď se. Nebo takto praví Hospodin zástupů: Po slávě poslal mne proti národům těm, kteří zloupili vás; nebo kdo se dotýká vás, dotýká se zřítelnice oka mého.“ (v. 7-8) Poslové, vzatí z ostatku, půjdou oznamovat národům, že Pán se zjevil ve slávě v Jeruzalémě, aby zřídil své království. Proto je zde řečeno: „Po slávě.“ Tutéž myšlenku nalézáme v Matouši 24,30,31: „Tehdáž se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdy budou kvíliti všecka pokolení země a uzří Syna člověka, přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou. Kterýž pošle anděly své s hlasem velikým trouby, i shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů, a od končin nebes až do končin jejich.“ „Znamení Syna člověka“ je přesně jeho zjevení se ve slávě. Po této slávě shromáždí své rozptýlené vyvolené; neboť v tomto oddílu, stejně jako v Zachariášovi, jde o shromáždění Izraele. Žalm 73,24 vyjadřuje ještě tuto myšlenku: „Svou radou mne povedeš, a po slávě mne přijmeš.“ (přel.)
Tehdy národy, které utiskovaly Boží lid, budou muset projít soudem. „A budou loupež služebníkům svým.“ (v. 2,9) Juda bude mečem v ruce Hospodinově, aby bojoval proti těmto národům a zkazil je.
„Prozpěvuj a vesel se, dcero Sionská; nebo aj, já přijdu a budu bydliti uprostřed tebe, praví Hospodin. I připojí se národové mnozí k Hospodinu v ten den, a budou mým lidem, a budu bydliti uprostřed tebe, i zvíš, že Hospodin zástupů poslal mne k tobě.“ (v. 10-11) Jeruzalém je vyzýván, aby se radoval, protože Kristus je v jeho středu. Mnozí zachránění z národů se budou radovat z výsadního postavení svatého města. „Tehdy dědičně ujme Hospodin Judu, díl svůj, v zemi svaté, a vyvolí zase Jeruzalém.“ (v. 12) „Země svatá“ je zem očištěná od nepravosti. Přijde chvíle, kdy Hospodin, až dokončí své předivné dílo uprostřed svého lidu a očistí své město, je znovu bude považovat za příbytek své volby.
Porovnejme, jako prorok, budoucí časy s přítomnou dobou a budeme naplněni radostí. Měli bychom jen zármutek a skleslost, kdybychom proti sobě postavili současný a minulý stav Božího domu. Ano, radujme se, když přejdeme k budoucnosti. Ježíš bude slávou zároveň nového i starého Jeruzaléma uprostřed něho a středem chval všech svých vykoupených.
V hlubokém snížení, ve kterém se zbytky Judy a Benjamina nacházely, měly během svého návratu do Jeruzaléma v čele Jozue a Zorobábele, slabé představitele kněžství a království, ale předchůdce budoucích sláv Mesiáše. Nejvyšší kněz Jozue je předmětem čtvrtého vidění. Jeho jméno: „Hospodin je Spasitel“, oznamuje předem charakter Toho, jehož je předobrazem. Ale je důležité poznamenat, že jestliže Jozue představuje Krista na konci této kapitoly, není tomu tak na začátku. Nejvyšší kněz měl v Izraeli dva úřady. Předně byl prostředník, „postavený v jednání s Bohem, totiž aby obětoval i dary i oběti za hříchy“ (Žid. 5,1). Za druhé byl představitel lidu a, podle Zachariáše, zvláště Jeruzaléma; neboť jak jsme výše viděli, lid, uvažovaný ve svém celku, není jako takový v tomto prorokovi uznán. Nuže, Bůh mohl přijmout Jeruzalém jen v osobě jeho představitele, a vše záviselo na jeho stavu.
Ve vztahu ke kázání evangelia je začátek této kapitoly obrazem stavu hříšníka před Bohem, ale naším cílem není předkládat tuto tak zajímavou stránku obrazu Jozue. Omezíme se na vyzdvižení úlohy nejvyššího kněze jako představitele lidu.
Jozue je vyzván, aby se postavil před Andělem Hospodinovým. Tento Anděl, jak jsme viděli v první kapitole, je ve Starém zákoně symbolickým představitelem Krista před jeho zjevením v těle. V Novém zákoně Anděl Hospodinův mizí, kromě některých oddílů Zjevení. Jozue má tedy stát před Kristem, představeným tímto tajemným způsobem, neboť Kristus je obvykle Hospodin ve Starém zákoně.
Zde vidíme, že Satan stojí po pravici nejvyššího kněze, aby se mu protivil. Nepřítel má ještě přístup před Boha jako žalobník bratří. Ale Hospodin vzal do ruky věc svého lidu. Stejně tak křesťané, dnešní Boží lid, mají po své pravici, jako Jozue před Hospodinem, žalobníka, který si skrze hřích získal práva nad člověkem. Odvolává se na Boží spravedlnost proti hříchu a na Jeho svatost, aby se protivil tomu, co by Jeho milost chtěla učinit ve prospěch Jeruzaléma. Žel, nejvyšší kněz je oblečen do špinavých šatů. Kdo bude v těchto podmínkách mít navrch: Satan, právem žalující na Jozue, nebo svatý Bůh, jehož oči jsou příliš čisté, než aby hleděly na zlé?
Tehdy Hospodin říká Satanovi: „Potresciž tě Hospodin, satane, potresciž tě, pravím, Hospodin, který vyvoluje Jeruzalém!“ Jozue zde představuje Jeruzalém před Bohem a Anděl Hospodinův je ztotožněn s Hospodinem samým, aby odpověděl žalobníkovi. Bůh připojuje: „Zdali tento není jako ohořelé dřevo zachráněné z ohně?“ Začíná tím, že ukazuje, že Satan nemůže nic proti jeho vlastní volbě, proti jeho vyvolení. Satan se odvolává na Boží spravedlnost a nevoli proti hříchu, aby zatratil Jozue a Jeruzalém. Ale je pokryt zahanbením kvůli své nevědomosti o božské lásce. Milost, která chce zachránit hříšníky, mu je úplně neznámá. On přišel ukázat, že Boží svatost by nikdy nemohla ve své přítomnosti snést člověka se špinavými šaty, a měl pravdu.
Ale Bůh odpovídá: „Vyvolil jsem Jeruzalém. Zdali tento není jako ohořelé dřevo zachráněné z ohně?“ To neznamená, jak si to někteří myslí, že by byl vytažen z ohně, když ho už plamen z poloviny strávil, ale že byl zachován, dán stranou, aby tam nebyl uvržen. Když Jozue byl určen k tomu, aby byl zachráněn, Satan je učiněn nemohoucím a je to on, nepřítel našich duší, kdo bude kárán za své zlé úmysly. Přesto je nezbytné, aby Boží spravedlnost byla uspokojena, a to právě tam, kde Satan zakládal své nebezpečné plány.
Vidíme, jak Hospodin smiřuje svou spravedlnost se svým vyvolením milosti: „Jozue pak oblečen byl v roucha zmazaná, a stál před Andělem. I odpověděl a řekl těm, kteří stáli před ním, řka: Vezměte roucho to zmazané s něho. A řekl jemu: Pohleď, přenesl jsem s tebe nepravost tvou, a oblékl jsem tě v roucha slavnostní.“ (v. 3 a 4) Jen Bůh sám to mohl učinit: Jozue se nemohl vysvléci ze svých šatů, aniž by byl před Bohem nahý, což by bylo jeho zatracení. Bylo nutné, aby byl znovu oblečen do nových šatů, hodných Toho, před kterým stál. „Pohleď,“ říká Hospodin, „přenesl jsem s tebe nepravost tvou, a oblékl jsem tě v roucha slavnostní.“ (v. 4) Bůh vysvobozuje Jozue, jedná vůči němu podle svého práva jej očistit, a staví ho do radosti a šťastných výsad své přítomnosti. To je to, co se stane v budoucím dnu, kdy se Jeruzalém bude těšit z požehnání mesiánské doby. Milované město bude mít poznání spasení, vykonaného pro ně. Objeví se před Bohem, majíc jméno Jozue, „Hospodin je Spasitel“, vyryté na svém čele. Bude „ozdobeno zlatými výšivkami“, které odpovídají přítomnosti Boha spravedlnosti a královské hostině. „A řekl jsem: Nechť vstaví čepici pěknou na hlavu jeho. I vstavili čepici pěknou na hlavu jeho, a oblékli ho v roucha. Anděl pak Hospodinův tu stál.“ (v. 5) Čepice /tiára, turban/ byla znamením kněžského úřadu. Skrze přímluvu proroka, která zde představuje přímluvu Krista, neboť nejvyšší kněz, jak jsme právě viděli, nemohl tuto funkci vykonat, je Jozue oprávněn znovu se ujmout služby přijímané Bohem. Takto bude lid sám v budoucí době „svatým kněžstvem“ před Hospodinem.
V celém tom výjevu od chvíle, kdy Anděl řekl Satanu: „Potresciž tě Hospodin,“ žalobník od Jozue mizí. Tak tomu je vždy: Nepřítel se může pokusit nás zničit, ale nemůže obstát před Tím, který vzal naši věc do ruky.
„A osvědčil Anděl Hospodinův Jozue, řka: Takto praví Hospodin zástupů: Jestliže po cestách mých choditi budeš, a jestliže stráž mou držeti budeš, budeš-li také souditi dům můj, a budeš-li ostříhati síní mých: dám zajisté to, abys chodil mezi těmito přístojícími.“ (v. 6-7) Tento oddíl se dotýká odpovědnosti Jozue a kněžství, představovaného jeho osobou. Pod vládou Krista bude uznané kněžství, jehož součást budou tvořit ti, kteří konali svou službu, kterou jim Bůh svěřil (Ez. 48,11). Ti, kteří budou nevěrní, nebudou mít právo chodit mezi kněžími, kteří budou konat službu před Hospodinem v jeho svatyni, ale milost se v určité míře postará o jejich potřeby, když je ustanoví „za strážné u domu“ (Ez. 44,10-16). Tato myšlenka odpovědnosti je pro nás křesťany ještě důležitější, než byla pro věrné ve staré smlouvě. Od chvíle, kdy jsme byli očištěni od svých poskvrn a přivedeni před Boha, oblečeni jeho spravedlností, jsme schopni sloužit Mu a vykonávat v jeho přítomnosti svaté kněžství. Ale máme odpovědnost, abychom se ukázali být hodni svého povolání, jinak nám Bůh nesvěří nová požehnání ani službu své svatyně. Trapná netečnost Božích dětí ve velebení často nemá jinou příčinu: jejich nevěrnost jim brání připojit se ke kněžím, kteří stojí před Bohem. Kolik křesťanů se spokojuje s tím, že znají svůj vztah k Bohu, aniž by cítili, že „vznešenost zavazuje“. Nikdy jim nebude svěřen soud domu a stráž síně. Zůstanou rok po roce bez duchovnosti, neschopni soudu a rozeznání, neužiteční Bohu v jeho Shromáždění, protože od začátku nepřijali svou službu. Kéž si to vezmeme k srdci!
* * *
Ve druhé části kapitoly (v. 8-10), je nám Jozue ukázán ve zcela novém charakteru: „Slyš nyní, Jozue, kněže nejvyšší, ty i tvoji druzi, kteří sedí před tebou, neboť tito muži jsou za znamení.“ (v. 8) Jozue tu už není představitel lidu, ba ani odpovědný kněz, který má přijmout svou službu, aby chodil uprostřed těch, kteří stojí před Hospodinem. On sám je Ten, před kterým sedí kněží, jež uvedl do své blízkosti jako své společníky. První Jozue je zmíněn jen proto, aby připomenul druhého a aby sloužil jako jeho předobraz, neboť ti muži, kteří ho obklopují „jsou za znamení“. Bude tu tedy budoucí nejvyšší kněz, a my podle Epištoly Židům a Žalmu 110 víme, že to je kněz podle řádu Melchisedechova, zcela jiného řádu kněžství, než je aronský řád Jozue. Ten charakter patří jen Kristu a následující kapitoly před námi rozvinou důležitost jeho úřadu. Ale zmínka, která nám o tom je učiněna zde, je zatím jen předběžná; Pán nám je představen předtím pod jinými pohledy: „Neboť hle, já přivedu služebníka mého, Výstřelek.“ (v. 8) Tento titul „Výstřelek“ (Iz. 4,2; Jer. 23,5 a 33,15; Zach. 3,8; 6,12), stejně jako „Proutek, Výhonek“ (Iz. 11,1; 53,2) se vždy vztahuje k Mesiášovi, který vyšel jako Král z kmenu Davidova. V tomto oddílu je třeba poznamenat, že se Bůh obrací k Jozue jako představiteli Krista v jeho kněžském úřadu. Oznamuje mu, že vzbudí svého služebníka, Davidova syna, Krále. Zde kněžství a království jsou odděleny. V kapitole 6,12-13, kde se zjevení Krista stává úplnějším, Výstřelek a nejvyšší Kněz tvoří už jen jednu osobu a jejich dva úřady jsou sjednoceny na jednu jedinou hlavu. V první kapitole a na začátku třetí se nám Kristus už zjevil pod tajemnou formou „Anděla Hospodinova“. V oddílu, který nás zajímá, je nám představen osobně, ale rozdělený, abychom byli nuceni zvažovat tyto dva rozdílné úřady a uvědomili si jejich slávy a nedávali jednomu přednost před druhým.
Prorok začal tím, že popsal pád pohanských říší (kap. 1), aby mohlo nastat obnovení Jeruzaléma (kap. 2). Potom ukázal (3,1-7), že aby mohl být Jeruzalém obnoven, musí být očištěn v osobě svého představitele Jozue. Zde činí další krok a ukazuje, že aby věrní mohli být uvedeni do konečného požehnání, musejí mít nejvyššího Kněze bez poskvrny, jehož oni budou společníci, a Krále ze semene Davidova podle Božích rad.
Ale tato požehnaná osoba nám je ještě představena pod trojím pohledem: „Nebo aj, kámen, který jsem položil před Jozue, na jednom kameni sedm očí; aj, já vyřežu na něm řezbu, praví Hospodin zástupů, a odejmu nepravost té země jednoho dne.“ (v. 9)
Když Jozue, jeden z vůdců těch, kteří přišli ze zajetí, začal stavět Boží dům, byl před něho položen jeden kámen, aby byl základem chrámu, který měl lid znovu postavit. Byl to základní úhelný kámen, který měl nést celou budovu. Tento kámen byl jen slabým obrazem toho pravého kamene, Krista, základu budoucího chrámu, Krista, jenž bude nejprve zavrženým kamenem, dříve než bude položen provždy. Tisíciletá vláda, nesmírná a slavná, bude mít za střed chrám, místo klanění Hospodinu, a tento střed bude založen na Kristu. Celá budoucí domácnost Boží vlády na zemi bude mít za stěžejní věc Krista, střed; Krista, základ; chrám, Boží obydlí uprostřed jeho lidu; Boží lid, shromážděný v dokonalém pořádku kolem Hospodinova domu a královského města; všechny národy až do končin země, obklopující milovaný lid; konečně se tato obdivuhodná scéna rozvíjí pod paprsky slunce spravedlnosti, které přináší zdraví ve svých křídlech: taková bude na zemi tato budoucí sláva, zatím co nádhery trůnu Beránkova a jeho nevěsty, nového Jeruzaléma, budou naplňovat nebe!
„Na jednom kameni sedm očí.“ Ve Zjevení sedm duchů, sedm lamp a sedm očí jsou stejná věc, ale s různými významy. V kap. 1,4 „sedm duchů, kteří jsou před jeho trůnem“ je plnost Ducha Božího, řídící vládu nad světem. V kap. 4,5 „sedm lamp ohnivých, hořících před trůnem“ jsou plnost Ducha k ukázání a přivedení na soud toho, co se protiví Boží vládě nad zemí. V kap. 5,6 „sedm očí, jež jsou sedm duchů Božích, poslaných na celou zem“, představuje Krista s plností jeho známosti (spojenou s plností jeho moci, sedmi rohy), mající za cíl dokonání Božích cest vzhledem ke světu.
Zde kámen se sedmi očima je Kristus, ve kterém nalézáme plnost známosti Božích myšlenek a který je také plným vyjádřením těchto myšlenek, neboť vidíme Hospodina samého, jak toho vyrývá rytinu. Kristus, člověk zde na zemi, kámen kdysi zavržený, je zjevením božské Bytosti samé, Pravda: V Něm se Bůh zjevil, v Něm se dá poznat na obnovené zemi během slavné vlády Syna člověka.
„A odejmu nepravost té země jednoho dne.“ (v. 9) Tedy nejen lid, představovaný skrze Jozue, ale celá země bude očištěna. Bude třeba, aby izraelská země byla očištěna od svých nepravostí a svých poskvrn, aby byla uzpůsobena pro vládu Krista jako Kněze, Krále a střed všech Božích myšlenek.
„V onen den, praví Hospodin zástupů, pozvete každý svého bližního pod vinnou révu a pod fíkovník.“ (v. 10) To bude den odpočinku pro každého, společné prožívání tohoto odpočinku, pravá vláda pokoje pro Izrael.
V kapitole, kterou jsme právě prošli, se Bůh obrací na Jozue, nejvyššího kněze. Kapitola 4 se zabývá Králem v osobě Zorobábele, neboť Kristovy slavné charaktery v jeho slávě v tisíciletém království budou kněžství a království. Hned na začátku má prorok, jako „muž, který vzbuzen bývá ze sna svého“, vidění, které je schopen popsat, ale nijak mu nerozumí: „Vidím, že aj, svícen zlatý všecken, a olejný džbán na vrchu jeho, a sedm lamp jeho na něm a sedm nálevek /vedení/ k těm sedmi lampám, které jsou na vrchu jeho. A dvě olivy při něm, jedna po pravé straně džbánu olejného, a druhá po levé straně jeho. Tehdy odpověděl jsem a řekl jsem andělu tomu, který mluvil ke mně, řka: Co ty věci jsou, pane můj? A odpovídaje anděl, který mluvil se mnou, řekl mi: Což nevíš, co ty věci jsou? I řekl jsem: Nevím, pane můj.“ (v. 2-5)
Jak jsme už poznamenali, kniha Zachariáše je plná otázek. Prorok nemůže porozumět ničemu, aniž by mu to anděl vysvětlil. Je tak držen v pokoře, když je nucen odpovídat: „Nevím, pane můj,“ na otázku svého společníka: „Což nevíš, co ty věci jsou?“ I my se potřebujeme cítit před Bohem nevědomými, abychom poznali pravdy, ukryté v jeho Slovu. Písma nabízejí mnoho vnějších podrobností, jimž se může naučit i neobrácený člověk, ale jejichž hluboký duchovní smysl vždycky unikne duchu přirozeného člověka. Abychom uchopili ten skrytý smysl, je potřebí Ducha Božího (1. Kor. 2,10-14). Ale nadto je třeba znát Krista, který je samým klíčem Slova.
Zachariáš vidí zlatý svícen a džbán na jeho vrchu. Dvacátá pátá kapitola 2. Mojžíšovy knihy nám mluví o tomto svícnu. Byl určen k osvětlování svatyně a jako každý předmět stánku nebo chrámu představoval jednu ze sláv Krista. Jestliže svícen v této kapitole představoval Krista, jeho světlo bylo svědectvím o Kristu.
Ale symbol svícnu a světla není použit výlučně na jeho osobu. Ve Zjevení sedm svícnů je sedm církví. Na druhé straně když jde o otázku světla, Pán se neomezuje na to, aby řekl: „Já jsem světlo světa.“ (Jan 9,5) Těm svým říká: „Vy jste světlo světa.“ (Mat. 5,14) – svědectví o Kristu před světem. Ale světlo potřebuje olej, aby je sytil; svědectví, má-li být vydáváno, potřebuje Ducha Svatého, jehož je olej v Písmu stálým obrazem.
Zlatý svícen v chrámu je tedy v souhrnu Kristus, který na jednu stranu je sám schopen dávat plné světlo, na druhou stranu šíří svůj jas skrze svědky, které k tomuto účelu vyvolil.
Zachariáš nám neukazuje svícen v chrámu, neboť zatím byly sotva položeny základy chrámu. Zde svícen nešíří své světlo v omezeném prostoru, ale mimo. Má džbán na svém vršku, aby napájel lampy, a aby tento džbán nebyl nikdy prázdný, dvě olivy tam nechávají téci svými vedeními zlatý olej.
Jestliže svědectví, vydávané Duchem Svatým, je možné použít mravně na přítomnou dobu, v Zachariášovi je prorocké. Bude tu čas požehnání a slávy, kdy božské světlo bude zářit v osobě Toho, který je provždy ponese, a v osobách jeho svědků, jádra budoucího lidu Izraele. Takový se nám jeví dosah tohoto oddílu ze Zachariáše.
Pokud jde o nás křesťany, nemáme zapomínat, že Církev je povolána, aby vydávala svědectví před dny, kdy Bůh znovu naváže své vztahy se svým pozemským lidem. Když Pán Ježíš, to pravé světlo světa, byl zavržen, nechal nás, abychom místo Něho nechávali toto světlo svítit a vydávali toto svědectví.
Ve druhé kapitole Zjevení vidíme, že Efez, odpovědná církev, uvažovaná ve svém celku, ztratila svou první lásku a s ní výsadu být svědkem Krista. Proto je jí řečeno: „Pohnu svícnem tvým z místa jeho.“ Lampa Církve jako odpovědného tělesa, bude odstraněna ze svého místa a v budoucnosti bude svědectví svěřeno jiným. A o tomto budoucím svědectví nám mluví Zachariáš. Ale dříve, než bude celým svým jasem svítit v Izraeli, jak to vidíme v naší kapitole, je v 11. kapitole Zjevení dáno do rukou dvou židovských svědků, o nichž je řečeno, že oni jsou „dvě olivy a dva svícny, stojící před Pánem země“. To bude dostatečné svědectví, ale nikterak všeobecné, vydávané v Jeruzalémě v době velkého soužení Izraele. Bůh je uzná, neboť „v ústech dvou svědků aneb v ústech tří svědků stane slovo“ (5. M. 19,15). Nebude úplné jako svědectví u Zachariáše, neboť místo sedmi lamp tu budou jen dvě. Ti dva svědkové budou také ty dvě olivy (Zjevení 11,4), jak je to řečeno také na konci naší kapitoly: „To jsou ty dva synové oleje, kteří stojí u Pána celé země.“ (v. 14 – přel.) Budou těmi dvěma olivovníky, odkud bude plynout svědectví Ducha Svatého. Jejich svědectví bude podporovat slabý Ostatek, který bude ještě bydlet uprostřed Jeruzaléma před vládou Krista. Obdařeni prorockým Duchem, budou jednat v moci Eliáše a Mojžíše a budou představovat kněžství a království v době úpadku, dříve než ty budou spojeny ve slavné osobě Krista2.
V Zachariášovi, jak jsme už řekli, je svědectví úplné. Osoba Pána Ježíše je střed. Jeho lid je s Ním spojen. Olej, který napájí svícen, je dodáván dvěma syny oleje, kněžstvím a královstvím, které obojí měly pomazání „svatým olejem pomazání“ (3. M. 8,12; 1. Sam. 16,13). Tyto dva úřady, které jsou v kapitole 3 zcela odděleny, jsou zde spolu spojeny, ale ještě ne sjednoceny v jedné jediné osobě.
Verš 6 naší kapitoly dává zcela zvláštním způsobem vystoupit osobě krále: „Tedy odpovídaje, mluvil ke mně, řka: Toto jest slovo Hospodinovo k Zorobábelovi, řkoucí: Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů.“ Jak jsme to viděli v předcházející kapitole, Hospodin představuje Jozue, očištěného od jeho pošpinění, jako předobraz Kristova kněžství. Naše kapitola ukazuje Zorobábele v jeho krajní slabosti jako předobraz Krista, Krále. Zorobábel, slabý výrůstek královského rodu, snížený, jak to je jen možné, si ani nemohl nárokovat titul krále. Ale Hospodin se obrací k němu: „Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým.“ Jaké povzbuzení pro sníženého muže, když se dovídá, že Bůh od něho nežádá ani sílu, ani moc, ale že Duch Boží je s ním!
Můžeme také na sebe použít toto slovo ve dnech, jako jsou naše, které mají více než jednu obdobu se Zachariášovými dny. „Máš malou sílu“, řekl Pán Ježíš Filadelfii. Povzbuzuje ty své v jejich stavu vnější slabosti před nároky náboženského světa na sílu a moc, neboť jim dává ujištění, že On je s nimi. Vědí, že se mohou spolehnout na toto zaslíbení a že jeho moc se rozvíjí v jejich slabosti.
„Co jsi ty, ó horo veliká, před Zorobábelem? Rovina.“ (v. 7) Pán Ježíš se bezpochyby dotýká tohoto oddílu, když říká svým učedníkům: „Budete-li míti víru jako zrno hořčičné, díte hoře této: Přejdi odsud tam, i přejde, a nebude vám nic nemožného.“ (Mat. 17,20) V době, ve které jsme, nejslabší víra dává padnout překážkám, jimiž se nám protiví Satan a svět. V době Zachariášově celá pohanská moc nemohla vzdorovat působení Ducha Božího pro obnovení jeho lidu. Je nutné, aby Hospodinovy cesty vedly k slávě Krista a k požehnání jeho lidu.
„Nebo doloží nejvyšší kámen s hlučným prokřikováním: Milost, milost jemu.“ (v. 7) Kristus byl v minulé kapitole základní kámen; zde je nejvyšší kámen, svorník klenby celé budovy. Na kámen základu Bůh vyryl sedm očí, na nejvyšším kamenu čteme jedno slovo: Milost, milost! Bude hlasitě vítána všemi jako přinášející Boží přízeň. Všechno budoucí požehnání země bude záviset na této Boží milosti, zjevené v osobě Krále. Když vstoupil na tento svět, zjevila se milost v jeho osobě; víra jí obdržela plnost (Jan 1,16). Ale jeho lid Ho nepřijal a svět Ho zavrhl. Tehdy vykonal na kříži dílo milosti. Později se zjeví ve svém království jako nesoucí Boží přízeň a rozdělující milost pro Izrael a pro všechny národy.
„I stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí: Ruce Zorobábelovy založily dům tento, a ruce jeho dokonají, i zvíš, že Hospodin zástupů poslal mne k vám.“ (v. 8-9) Zachariáš se zde vrací do okolností, uprostřed kterých prorokoval. Zorobábel, říká, dokončí dům, jehož základ položil, což bylo dokončení historické. „Nebo kdo by pohrdal dnem malých začátků?“ (v. 10) Byla to poměrně malá věc, znovu postavit tehdejší chrám. Lid plakal, když myslel na slávu někdejšího chrámu, a přece tento malý začátek byl něčím pro Boha. On schvaloval ty, kteří měli na srdci stavění jeho domu.
Stejně tomu je dnes. Jsme voláni, abychom k Boží stavbě přinášeli vzácné materiály, nové duše, živé kameny vzdělané na základu, kterým je Kristus. A stačí to dělat se srdcem zcela oddaným Pánu, neboť On nepohrdá dnem malých věcí. „A budou se veselit, hledíce na závaží v ruce Zorobábelově, těch sedm očí Hospodinových, procházejících všecku zemi.“ (v. 10) Těch sedm očí Hospodinových, vyrytých na základním kamenu chrámu, nám je nyní představeno jako procházející celou zem (srv. se Zj. 5,6). Duch Boží ve své plnosti bude mít radost, když uvidí dokonanou práci na svém chrámu, olovnici v Zorobábelových rukou pro zajištění, když na něj umístí svorník klenby, pevnosti celé budovy. Málo záleželo na začátku na jejím slabém vzhledu. Práce byla dělána pro Pána. Tento Duch, který prochází celou zem, se bude radovat, když uvidí všechny věci dokonané, uvedené do pořádku pod vládou toho pravého Krále. Tehdy Hospodinův chrám, místo shromažďování všech národů, bude viditelným středem Kristovy slavné vlády.
Pro porozumění 5. kapitole zde zrekapitulujeme historii lidu, obsaženou v prvních čtyřech kapitolách našeho proroka.
V 1. kapitole jsou Juda a Jeruzalém pošlapáváni nohama národů, ale jsou potěšováni a povzbuzováni oznámením budoucích požehnání, která se jim dostanou, a zničením jejich utlačovatelů. Ve 2. kapitole máme více než slova utěšení. Bůh si vzpomíná na Jeruzalém, aby ho definitivně uvedl do požehnání milénia. Ve 3. kapitole je k požehnání zapotřebí, aby byl Jeruzalém očištěn, aby nepravost Judy byla odejmuta a aby lid byl oblečen do šatů spravedlnosti a svatosti. Ve 4. kapitole prorok hledí na lid, který se vrátil ze zajetí. Je to den malých začátků, ale Pán jím nepohrdá. V té chvíli je Boží svědectví v Jeruzalémě představováno Jozuem a Zorobábelem. Bůh schvaluje toto svědectví, ale v době konce se má v Jeruzalémě znovu zrodit a bude shledáno dostatečným, ačkoli bude uprostřed národu, ponořeného do nevěry, představováno pouze dvěma svědky. Když prorok Malachiáš přibližně sto let po návratu ze zajetí hleděl na mravní stav lidu, viděl tam jen úplnou zkázu, volající po Božím konečném soudu. O čtyři století později Juda dovršuje svou nepravost, když vydává na smrt Mesiáše, a Bůh jej znovu rozptyluje mezi všechny národy. Takový je jeho stav ještě dnes. Ale až se tento nevěřící lid vrátí do své země, bude moci Bůh kromě slabého ostatku uznat a schválit něco uprostřed tohoto odpadlého národa? V 5. kapitole na tuto otázku odpovídají dvě prorokova vidění. Zdají se být nesnadná k porozumění, ale ve skutečnosti jsou jednoduchá, pokud se necháme vyučovat Božím Duchem.
Na začátku 5. kapitoly prorok vidí „knihu /roli, svitek/ letící, jejíž dlouhost byla dvaceti loktů a širokost deseti loktů“. Tato role, psaná kniha, vychází od Hospodina. Letí, a to prokazuje, že je živá. Směřuje k nějakému cíli. Má zvláštní rozměry a to velmi pozoruhodné; dvacet loket dlouhá a deset loket široká. Svatyně Šalomounova chrámu byla dvacet loket široká, vysoká a dlouhá. V tomto místě, kde se nalézala truhla, roztahovali svá křídla cherubínové, křídlo jednoho cherubína se dotýkalo křídla druhého a jejich volná křídla se dotýkala na každé straně stěny svatyně. Každý cherubín byl deset loket vysoký a jejich křídla měla deset loktů. Nejsvětější místo chrámu bylo tedy charakterizováno dvěma čísly: 10 a 20. Z toho je třeba soudit, že napsané slovo, které zde vychází od Hospodina, je v souladu se svatostí místa, kde Bůh přebývá mezi cherubíny, a že toho nese známku. Na obou stranách role jsou napsány rozsudky: „Toto prokletí vyjde na širokost vší země. Nebo každý zloděj bude zahlazen podle toho, jak je napsáno na jedné straně; a každý přísahající bude zahlazen podle toho, jak je psáno na druhé straně.“ (v. 2) Tato živá a svatá kniha pronáší zlořečení, neboť, a na to nesmíme zapomínat, jedním z charakterů Božího slova je soud. Jestliže svět neposlouchá volání milosti, obsažená ve svaté knize, bude ji muset poznat pod jiným charakterem, charakterem zlořečení.
O „svitku“ čteme v Božím slovu pod třemi pohledy. Nejprve v Žalmu 40,7-9 a v Židům 10,7: „Hle, tu jsem – v svitku knihy je napsáno o mně – abych vykonal, Bože, tvou vůli.“ (dle ČSP) Hlavní obsah „knihy“ – to, co je napsáno „v záhlaví“, je dokonalá poslušnost Krista k dokonání Božích rad v díle spasení. Je to, krátce řečeno, milost, přišlá skrze Ježíše Krista.
Potom nalézáme ve Zjevení 5 v pravici Toho, který sedí na trůnu, knihu, popsanou, jako v Zachariášovi, „vnitř i zevnitř“ a zapečetěnou sedmi pečetěmi. Je to kniha Božích rad a cest, jimiž je uskuteční, když uvede vládu svého milovaného Syna. Jen Kristus sám to může uvést v běh, když otevře pečeti knihy.
Konečně nám „svitek“ zjevuje mravní stav člověka, jeho odpovědnost před Bohem a soudy, které toho jsou následkem. Svitek má tento charakter v Jeremiáši 36, Ezechielovi 2,9-10 a v oddílu, kterým se zabýváme.
Obě vidění z 5. kapitoly Zachariáše nám ukazují zlořečení, vyhlášené Bohem nejprve na mravní stav lidu (v. 1-4), potom na jeho náboženský stav (v. 5-11).
Pokud jde o jeho mravní stav, za který je před Bohem odpovědný, zlořečení je vyhlášeno na jedné straně na zloděje, na druhé straně na toho, kdo falešně přísahá skrze jméno Hospodinovo. Takové omezení pohnutek soudu by se mohlo na první pohled jevit zvláštní, ale když o tom přemýšlíme, shledáváme v těchto dvou slovech charaktery hříchu člověka. Zloděj je zlý člověk, který jedná nespravedlivě vzhledem ke svému bližnímu. Člověk, který falešně přísahá, činí Boha lhářem, když Ho bere za svědka, aby potvrdil svoji lež. Nespravedlnost a opovrhování Bohem, takové jsou charaktery tohoto lidu, jemuž za necelé století bude Malachiáš opakovat tytéž věci (Mal. 3,5).
„Vynesu je, praví Hospodin zástupů, aby došlo na dům zloděje, a na dům přísahajícího skrze jméno mé falešně; anobrž bude bydliti uprostřed domu jeho a docela zkazí jej, i dříví jeho i kamení jeho.“ (v. 4) Nepřipomíná nám tento oddíl následující slova Pána: „Dům můj dům modlitby slouti bude, ale vy učinili jste jej peleší lotrovskou.“ (Mat. 21,13), a ještě: „Nebude zůstaven tuto kámen na kameni, který by nebyl zbořen.“ (Mat. 24,2)?
Abychom mohli rozumět tomuto vidění, musíme ve vší jednoduchosti záviset na přímém vyučování Slova. Je možné, že náš nedostatek duchovního porozumění nám brání porozumět jeho podrobnostem, ale vzpomeňme si, že jestliže tu je temnota, nalézá se v nás, neboť Bůh nám sdělil tyto věci se zřetelem k našemu naučení a nikoli proto, aby nás uváděl do rozpaků záhadami.
„Tedy vyšel anděl ten, který mluvil se mnou, a řekl mi: Pozdvihni nyní očí svých a viz: Co tam vychází? I řekl jsem: Co je to? A on řekl: To je éfa, která vychází. A řekl: To je zde jejich vzhled v celé zemi. A hle, byla pozdvižena okrouhlá deska z olova: A byla tam žena, sedící uprostřed éfy. A řekl: To jest ta špatnost. A uvrhl ji doprostřed té éfy, a uvrhl závaží z olova na otvor.“ (v. 5-8) Éfa představuje obvykle největší míru objemu, neboť chomer, vyšší obsah, je jen éfa násobená deseti. Uprostřed éfy sedí žena, což znamená, že se tam usadila. Potom ji tam anděl vrhá jako obraz soudu a uzavírá éfu kotoučem z olova, což je obraz rozsudku neodvolatelně zapečetěného. Tato žena se nazývá špatnost. To je slovo, jehož smysl je bezbožnost: přirozenost, která se nepoddává nadřazené vůli a jedná podle své vlastní vůle. Je to ve skutečnosti nezávislost na Bohu, která neuznává jiný zákon, než jen sama sebe (1. J. 3,4). Žena v éfě je tedy nezávislost člověka ve vztahu k Bohu, dosáhnuvší své plné míry, a z toho důvodu odsouzená definitivním způsobem.
Boží slovo nám často představuje ženu jako mravní nebo náboženský princip. Například v Příslovích nalézáme ženu, která je moudrost, a ženu, která je zkaženost. Tyto principy jsou často představovány národem nebo městem. Takový příklad nalézáme ve 12. kapitole Zjevení, kde žena je národ, pravý Izrael podle Božích rad. Potom, ve Zjevení 17,3, kde žena je náboženský odpadlý systém, město, Babylon veliký (srv. s v. 9). Jeruzalém je také ustavičně představován jako mravní a náboženský systém pod obrazem ženy.
V naší kapitole, jak jsme viděli, je žena špatnost, opuštění Boha. V Judovi a v Jeruzalému tato špatnost dovršila, jak to řekl Pán, „míru otců svých“ (Mat. 23,32). V době, kdy zde na zemi chodil Ježíš, modlářství bylo pryč už ode dnů Ezdráše a Nehemiáše; dům byl vymeten a ozdoben. Lid, který v minulosti byl ohavně modlářský, byl zdánlivě očištěn. Ale ačkoli byl navenek očištěn, právě tehdy zavrhli a ukřižovali svého Krále a Bůh je znovu rozptýlil mezi národy, jak se to jeví ještě dnes. Na konci dnů, když se vrátí do své země, sedm duchů, ještě horších než ten první, zabere jejich dům a budou tam bydlet (Mat. 12,43-45). Tyto věci se budou dít pod vládou Antikrista: modlářství se znovu zmocní tohoto lidu a ten se bude sklánět před modlou a uznávat Satana za svého krále.
Jestliže konečný stav Jeruzaléma a Judy nám je zde ukázán způsobem trochu tajemným, je to proto, že toto vidění přesahuje hranice židovského lidu, aby bylo použito také na národy, představovanými v posledních dnech křesťanstvem, které odpadlo. „To je zde,“ je nám řečeno, „jejich vzhled v celé zemi.“ (v. 6) Poněvadž nepatří do oblasti Starého zákona, mohl zde být tento předmět představen jen pod temnou formou, zatím co Nový zákon nám z něho činí obraz jasný a úplný.
Víme, že po vzetí Církve se křesťanstvo, či vyznávající odpadlé těleso na zemi, stane modlářským jako židovský národ. Ten na popud Antikrista zapře Hospodina, Boha svých otců, a Krista, svého Mesiáše; pod tímtéž vlivem křesťanstvo zapře Otce i Syna (1. J. 2,22). Pak Juda dovrší míru své nepravosti a už z ní nebude moci vyjít; stejně tomu bude s křesťanstvem. Obojí se setká ve společném modlářství. V chrámu v Jeruzalémě bude postavena „ohavnost“ a křesťanstvo bude pít se židovstvím z téhož otráveného kalicha.
Verš 9 popisuje, co se stane ženě, kterou jsme právě viděli pod těmito dvěma aspekty. „A pozdvihna očí svých, uzřel jsem, a aj, dvě ženy vycházely, majíce vítr v křídlech svých. Měly pak křídla podobná křídlům čapím, a vyzdvihly tu éfu mezi zemi a mezi nebe. I řekl jsem andělu tomu, který mluvil se mnou: Kam ony nesou tu éfu? Kterýž řekl mi: Aby jí vystavěly dům v zemi Sinear; a tam bude utvrzena na podstavku svém.“ (v. 9-11) Je to snad v důsledku tohoto dvojího charakteru pohledu, že vidíme dvě ženy odnášet éfu? Nemohu to říci, ale vidíme zde, že principy, reprezentované jimi, nalézají příznivé okolnosti ke svému rozvinutí: „Mají vítr v křídlech svých.“ Nadto mají „křídla čapí“. Čápi se vracejí vždy na své hnízdo; ty dvě ženy přinášejí všechnu tuto nepravost na místo jejího původu, do roviny Sinear, to jest do Babylona, v době, kdy starý Babylon je navždy zkažen. V Babyloně se modlářství zrodilo. Nepravost Židů v posledních dnech se otevřeně vrátí k místu svého původu, kde její dům bude upevněn a postaven na svůj základ. Stejně tomu bude s odpadlým křesťanstvem, nazvaným Babylon velký a nevěstka, matka ohavností země (Zj. 17). Náš oddíl ji nechává postavenou na její základ, ale v tomto stavu pak soud postihne odpadlictví jak pod jeho židovskou, tak i pod křesťanskou formou.
Slovo vycházet, často opakované ve viděních této kapitoly, je vždy ve vztahu k soudu. Svitek a zlořečení vycházejí, anděl vychází, stejně jako éfa, ženy vycházejí a odnášejí éfu, přitom málo tuší, že to, co má být založeno a ustaveno, bude tak rychle zkaženo!
Zdali uprostřed vší této nepravosti zůstane ještě nějaké svědectví pro Krista? Ano, neboť jsme v předcházející kapitole viděli věrný židovský Ostatek, jako nalézáme uprostřed současného křesťanstva ostatek Filadelfie. Tento Ostatek Judy se stane jádrem budoucího Izraele, četnějšího než hvězdy nebeské a než písek na mořském břehu. Bude se těšit z požehnání tisícileté vlády, poté co odpadlí Židé a odpadlé křesťanstvo přijdou na paměť před Bohem a co Babylon, velké město, bude uvržen do moře, aby už nikdy nebyl nalezen.
Zde nacházíme osmé a poslední Zachariášovo vidění. Čtyři vozy jsou zjevně čtyři velké říše národů, tak často zmiňované a představované pod různými obrazy v prorocích Starého i Nového zákona. Na začátku knihy Daniele je vidíme v podobě velké sochy, obrazu člověka, rozumného a odpovědného stvoření, které má mravní vztah k Bohu a jemuž On svěřil vládu nad světem. Říše nedostojí své odpovědnosti a Bůh je skrze kámen, uvolněný bez rukou, všechny společně rozdrtí, aby na jejich místě ustavil Kristovo univerzální království, velkou horu, která naplní celou zem.
Dále v Danielovi 8 vidíme tyto čtyři říše jako čtyři šelmy, to jest bytosti bez mravního vztahu k Bohu. Ve Zjevení (kap. 13) ta poslední z šelem, římská říše, která tehdy bude existovat, zahrnuje a shrnuje charaktery tří říší, které předcházely.
V Zachariášovi jsou ty říše zmíněny třikrát: V první kapitole pod obrazem jejich tří symbolických představitelů, neboť Babylon, první říše, už skončila pod útokem Médských a Perských. Tyto říše jsou v pokoji, poté co zkazily Boží lid. Ale když první z nich skončí svůj běh, přichází chvíle, kdy Bůh vezme do ruky věc svého lidu a znovu s ním naváže své vztahy. V téže 1. kapitole jsou čtyři říše čtyři rohy, čtyři mocnosti, zničené božskými jednateli, aby ve 3. kapitole bylo uvedeno konečné požehnání Jeruzaléma.
„A znovu jsem pozvedl své oči a viděl jsem: a hle, čtyři vozy, které vycházely z prostřed dvou hor, a ty hory byly hory mosazné /měděné/.“ (v. 1) Nenalézáme zde koně, ale čtyři vozy, do nichž jsou zapřaženi koně, v Písmu symbol královské a válečné moci. První vůz, válečná říše kaldejská, je zmíněna nejprve. V kapitole 1 jsme se už vyjádřili o ryšavých koních; v naší kapitole vyjadřují soud nad lidem skrze Babylon. Není to jako v první kapitole obraz říší, kdy Duch Boží bere na vědomí jejich stav, nýbrž způsob, jímž je Bůh řídí, aby vykonaly jeho úmysly. Proto jsou tyto vozy představeny jako „čtyři větry /duchové/ nebes, které vycházejí odtud, kde se zdržovaly před Pánem celé země“ (v. 5; srv. s Dan. 7,2). Bůh nám ukazuje, že jeho prozřetelnost už od počátku řídila běh těchto válečných mocí. Každá z nich zdánlivě dělala, co chtěla, a sledovala svou vlastní cestu bez Boha. Ve skutečnosti On byl za scénou a ti čtyři duchové nebes byli před Ním, aby vedli pohyb říší v žádaném směru. U čtvrté říše, římské říše, která má znovu povstat, jak nám to zjevuje Kniha Zjevení, bude Boží cíl plně dosažen teprve na konci prorockých časů.
Ty čtyři vycházejí, zcela jako svitek (kniha, role) a éfa, protože se zde jedná o soud. Vycházejí „z prostřed dvou hor“, které tvoří jakousi soutěsku, jíž musejí projít. Hora vždy v symbolické řeči představuje moc, pevně ustavenou na zemi. Hory jsou z mědi /mosazi/. Měď vždy znamená Boží spravedlnost, která se zabývá hříchem v soudu buď pro naše vykoupení – měděný oltář, symbol kříže – buď pro naše očištění – měděné umyvadlo – nebo pro ustavení Kristova království – měděné sloupy – neboť jeho království může být ustaveno jen skrze soud. Vidíme zde tedy Boží moc, ustavenou přese všechno jako pevné hory, aby zabránila říším sledovat jiný směr než ten, který jim chce Bůh určit, a tato moc je řídí se zřetelem k soudu nad jeho lidem. Ale až se ty říše navzájem zničí, přijde po soudu vysvobození Izraele, a tak se v milosti naplní Boží úmysly vzhledem k tomuto národu.
„Ten, u kterého jsou černí koně, vyjde k zemi severu; a bílí vyjdou za nimi.“ (v. 6) Protože se přiblížil konec zajetí lidu pod jhem Babylona, Bůh zasáhl a poslal Médské a Perské, vůz černých koní, do země severu, což je jméno, které označuje krajinu, umístěnou na sever od Jeruzaléma, či Kaldejskou. Po Médských a Perských následovala dobývající moc Alexandrova, vůz bílých koní, který zničil druhou říši, Persii v zemi severu. Odtud výraz: „a bílí vyjdou za nimi“.
„A skvrnití vyjdou k zemi jihu; a silní vyjdou a snaží se odejít, a procházet se zemí.“ (v. 7) Zde se zjevuje čtvrtý vůz, římská moc, s „koni skvrnitými, silnými“. Místo aby vyšli proti zemi severu, tyto koně se rozdvojují, abychom tak řekli. Skvrnití vycházejí k zemi jihu, Egyptu. A skutečně se v této zemi římská říše od začátku snažila ustavit svou nadvládu (srv. s Dan. 11,30). Potom se moc říše stále více rozvíjela a Řím, silný, se snažil procházet zemi, to jest rozšířit své panování nad celým světem.
„A řekl: Jděte, projděte zemi. A oni prošli zemi.“ (v. 7) Bůh sám má nejvyšší slovo ve všech okolnostech a hnutích tohoto světa, řídí je a přikazuje jim. A kolik různých cílů si klade! Toutéž událostí soudí, kárá, varuje, volá nebo vysvobozuje!
„A zavolal na mě a mluvil ke mně, řka: Hle, ti, kteří vyšli k zemi severu, utišili mého ducha v zemi severu.“ (v. 8) Už v Zachariášově době se probudil Boží hněv proti Babylonu, nástroji jeho soudu proti Izraeli, ale který, podobně jako Asyrský, se pyšně pozvedal proti ruce, která jej používala, a ukojil svou žízeň po pomstě na Božím lidu.
Osmé vidění popsalo roli prozřetelnosti a konečný soud nad říšemi, poslanými trestat Izrael. Oddíl, který máme před očima, nám ukazuje slavný výsledek všech Božích cest a dokonání jeho rad, když nahrazuje všechny říše světa královstvím Krista a jeho vládou pokoje, která nebude nikdy otřesena.
V tomto oddílu se nejedná o vidění, ale o skutečnost, která dává příležitost Duchu Božímu, aby se vyjádřil ohledně vlády Krista.
„I stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí:“
To jsou důležitá slova k zapamatování. Právě jsme viděli, že tento závěr Knihy vidění se vztahuje na vše, co předcházelo, a je toho, abychom tak řekli, korunováním. Ale slova, která jsme právě citovali, spojují také Knihu vidění se dvěma následujícími kapitolami, které patří ke Knize výroků. Vskutku tento výraz: „Stalo se slovo Hospodinovo ke mně“ vyznačuje čtyřikrát nová zjevení (7,4. 8; 8,1.18). Tato tak zřejmá vazba mezi dvěma knihami Zachariáše ničí ujišťování takzvané „vyšší kritiky“, která si dovoluje vidět v tomto prorokovi dva spisy různých autorů, nemající jakýkoli vztah jeden k druhému.
„Vezmi od zajatých, od Cheldaje a od Tobiáše a od Jedaiáše, (a přijdeš ty téhož dne, a vejdeš do domu Joziáše, syna Sofoniášova, kam přišli z Babylona); vezmi stříbro a zlato, ano, vezmi koruny.“ (v. 10.11)
Jsou zde zmiňováni tři muži z těch, kteří nevyšli z Babylona s lidem, aby znovu postavili chrám a město. Neznáme důvod, pro který zůstali v Babyloně, ale vidíme je vystupovat do Jeruzaléma, aby přinesli své dary, stříbro a zlato k Hospodinovu domu v době, kdy se sotva zvedal nad své základy. Jejich čin byl mlčenlivým odsouzením pomalosti způsobené lidem stavbě chrámu. Význam jmen těchto mužů je dosti překvapivý: Cheldaj: „Vytrvávající“; Tobiáš: „Hospodin je dobrý“; Jedaiáš: „Hospodin ví“. Vstupují do domu Joziáše: „Hospodin podporuje“, syna Sofoniášova: „Hospodin skrývá“. Tito lidé nesou tedy téměř všichni Hospodinovo jméno a jsou takto jeho svědky.
Soudím z toho, že jsou předobrazem pravého Ostatku Judy jak mimo Judeu, tak i v Jeruzalému. Židé, kteří se vrátili pod Cýrem do Jeruzaléma, nemohli být považováni za pravý Ostatek. Konec Zachariáše a prorok Malachiáš to ukazují dostatečně. Ti praví věrní se nalézali tehdy v Babyloně, ale jsou přijati a skryti v domě jiného věrného v Jeruzalémě. Tento malý obraz se mi jeví tedy být obrazem dvou částí Ostatku Judy na konci časů.3 Ti, kteří jej tvoří, vírou vidí stavěný chrám, když ještě není; ustanoveného krále, když ve skutečnosti ještě není zjeven, a přinášejí mu své dary. Prorok má poslání formovat koruny s tím stříbrem a tím zlatem: „Ano, vezmi ty koruny a vložíš je na hlavu Jozue, syna Jozadakova, velkého kněze; a budeš k němu mluvit a řekneš: Takto praví Hospodin zástupů, řka: Hle muž, jeho jméno je Výstřelek, který bude pučet ze svého místa, a on postaví chrám Hospodinův. On, on bude stavět chrám Hospodinův a on ponese slávu a posadí se a bude panovat na svém trůnu a bude knězem na svém trůnu.“ (v. 11-13) Význam slova: „koruny“ je spíše „dvojí korunu“, podobnou tiáře, kterou nosili někteří panovníci. Zachariáš měl vzít tuto korunu a umístit ji na hlavu Jozue, nejvyššího kněze.
Abychom vysvětlili tento akt, shrňme několika slovy historii Krista v kapitolách, které předcházejí, jako jsme to už udělali vzhledem k historii Judy a Jeruzaléma.
Ve 3. kapitole se Jozue, který nejprve představoval lid, očištěný před Hospodinem, stává předobrazem Krista jako budoucího nejvyššího Kněze. Potom Bůh oznamuje, že dá přijít svému služebníku Výstřelku, Kristu, synu Davidovu jako Králi. Základ chrámu, který Jozue právě položil, je předobrazem Krista, základního úhelného kamenu, na kterém Hospodin postaví svůj budoucí chrám. Ve 4. kapitole je Zorobábel obrazem Krista, pravého Krále. Závěrečný kámen, svorník klenby celé budovy, položený před Zorobábelem, je znovu Kristus, nositel Boží přízně. V téže kapitole jsou království a kněžství, dva synové oleje, ještě oddělené, ačkoli společně přispívají k sycení světla svědectví. Konečně v naší kapitole nalézáme kněžství a království sjednocené v jedné a téže osobě. Ten, jehož jméno je Výstřelek, bude knězem na svém trůnu. Je to Král Kněz, který je korunován v osobě Jozue: „Hospodin je Spasitel“. Kristus, pravý Melchisedech, je vyhlášen Knězem ve stejně době jako Král spravedlnosti a Král pokoje. U Něho a jeho vlády končí všechny Boží cesty, o kterých nám je mluveno v předcházejících kapitolách, a také zvláštním způsobem, tak jako v Danielovi 2,34.35, o zničení království zmíněných na začátku naší kapitoly. Když Duch Boží byl „upokojen“ ohledně nich, Bůh na jejich místě ustaví univerzální království Syna Davidova, které nebude otřeseno.
Ve 12. verši je o Něm řečeno: „Z místa svého pučeti se bude.“ Jeho vlastní místo je Jeruzalém, místo jeho královského původu, neboť „sečte Hospodin při popisu národy, a dí, že tento se tu narodil.“ (Žalm 87,6) Ještě je řečeno: „Ten vystaví chrám Hospodinův. Nebo ten má vystavěti chrám Hospodinův.“ (Zach. 6,12.13)
Představme si okolnosti, za kterých je tato událost oznámena. Lid v Jeruzalémě se znovu dal do díla, ale chrám vůbec nebyl ještě dokončen, když Cheldaj a jeho druhové vystoupili do Jeruzaléma. Jozue se tam uplatňoval, Zorobábel tam spolupracoval, ale měla přijít chvíle, kdy Král, Davidův syn, jsa jedno s korunovaným Knězem, postaví Hospodinův chrám. To nemohl tedy být tehdejší chrám, ani Herodův, ani Antikristův. Je zde zmíněn jediný chrám, ten, který postaví Král Kněz. Verš 15 označuje ty, kteří na tom díle budou spolupracovat: „Nebo dalecí přijdou, a budou stavěti chrám Hospodinův.“ To bude přesně opak toho, co se dělo v průběhu stavby chrámu v době Ezdráše a Zachariáše. Ti, kteří byli vzdáleni, nepřátelé Judy, řekli k Zorobábelovi: „Budeme s vámi stavěti.“ Zorobábel a Jozue jim odpověděli: „Ne vám, ale nám náleží stavěti dům Bohu našemu; nebo my sami stavěti budeme Hospodinu Bohu Izraelskému.“ (Ezdráš 4,2-3) Ale ohledně budoucího chrámu, o nějž zde jde, tam budou přispívat národy, jako kdysi Chíram, král Týru, obstarával dělníky a materiály pro Šalomounův chrám.
„A tentýž zase přinese /ponese/ slávu.“ (v. 13) Ta sláva je nesmírná věc. Je zjevením všech božských dokonalostí: majestátu, spravedlnosti, svatosti, čistoty, moci, moudrosti, pravdy, dobroty, konečně milosti a lásky. Všechny tyto dokonalosti budou postaveny do plného světla v osobě Mesiáše, Krále Izraele. Jozue se svými špinavými šaty, Zorobábel, slabý a bez energie, byli velmi daleko od zjevování těchto charakterů. Dokonce i pod slavnou vládou Šalomouna, kde bylo možné v králi vidět nějaké odražené paprsky Boží moudrosti, se tyto charaktery rychle ztratily, neboť Šalomoun nikdy „nenesl slávu“ celou. Jeden jediný ji bude zjevovat v jejím celku a v její plnosti, když známost Boží slávy zazáří před všemi „v tváři Ježíše Krista“. On ponese slávu; Církev, nový Jeruzalém, ji bude mít, bude ji vlastnit, neboť je o ní řečeno: „Mající slávu Boží,“ a: „Sláva Boží je osvěcuje.“ (Zj. 21,11; 23)
„Bude sedět a vládnout na svém trůnu a bude knězem na svém trůnu.“ Bude tam tedy trůn, na kterém jistě ani Jozue ani Zorobábel neměli žádný podíl. Na trůnu bude sedět Kněz, který už nebude stát jako Jozue, aby se přimlouval a obětoval oběti, ale skončí s tím současně se skončením vykonávání Aronova kněžství; Král tam bude sedět, pravý Melchisedech, Král spravedlnosti a Král pokoje, žehnající lidu od Boha a chválící Boha od lidu, prostředník mezi nebem a zemí. Ponese celou váhu vlády nad světem a ani na okamžik v jeho ruce neklesne žezlo spravedlnosti. Jako slunce, které vychází, bude svítit nad lidmi, přinášeje zdraví ve svých křídlech. Dvojí koruna bude zdobit jeho hlavu; pro ni byly určeny dary, přinesené do chrámu několika věrnými.
„A rada pokoje bude mezi nimi oběma.“ Rada, stanovená mezi Hospodinem a Mesiášem, Davidovým synem, bude tehdy pro zem zcela uskutečněna. „Pokoj na zemi a zalíbení v lidech.“ Tato slova se uskuteční, když Král pokoje vstoupí do Jeruzaléma, města své volby, a ohlásí svému lidu a národům pokoj.
Jakkoli nádherný je tento podíl, náš podíl, podíl křesťanů, je ještě lepší. Nemusíme očekávat budoucí slávu proto, abychom viděli radu pokoje uskutečněnou vůči nám, a můžeme už vstupovat do plného požitku tohoto pokoje, předmětu věčných rad Otce a Syna, který vlastníme vírou nyní.
„Budou pak ty koruny Chelemovi a Tobiášovi, a Jedaiášovi, a Chenovi synu Sofoniášovu na památku v chrámě Hospodinově.“ (v. 14) Jak utěšující je tato myšlenka v době všeobecné zkázy! Tehdejší lid, shromážděný v Jeruzalémě, neměl v Božích očích charakterové rysy pravého Ostatku. Několik mužů, kteří přišli z Babylona, bylo Bohem schváleno, stejně jako ten, který je v Jeruzalémě přijal, neboť oni poznávali Boží dům tehdy, když pro zrak lidí neexistoval. Viděli jej očima víry a přinesli mu své vzácné věci. Tyto dary měly sloužit ke korunování pravého krále a k jeho oslavení. Bůh zachová tyto koruny ve svém chrámu na památku skutku těchto věrných. Tyto koruny jim také budou patřit, když Kristus vejde do své slávy. Už nyní Hospodin uznává tyto věrné a nadto dává nová jména tomu, kdo je vede, a tomu, kdo je přijímá. Cheldaj se nadále nazývá Chelem a Joziáš Chen. Chelem znamená „síla“ a Chen znamená „milost“. Takto a pod těmito rysy vidí Bůh ty, kteří nesli jméno Hospodina a měli na srdci čest jeho domu zde na zemi. Tito tři mužové, kteří přišli z Babylona, měli jistě malou sílu, ale nezapřeli jméno Hospodina, a proto je ustaví jako sloupy ve svém chrámu. Ve své slabosti se svěřili Hospodinu. Bůh je vidí v Kristu jako sloup Boaz v Šalomounově chrámu, který znamená: „V něm je síla.“ Joziáše, syna Sofoniášova, který je přijímá a uznává je za Hospodinovy služebníky, který si cení jejich darů a chrání je pod svou střechou jako vzácný poklad v těchto dnech zkázy, Bůh nazývá Chen a uznává v něm milost, tento další charakter Krista.
Drahý čtenáři! Nemělo by tomu být dnes stejně s námi? Spokojujeme se s tím, že patříme k vyznání, které se nedotýká srdce, jehož obraz nám Zachariáš vykreslí v následujících kapitolách a které bude předmětem Božího odsouzení u proroka Malachiáše? Anebo neseme nikoli prázdné jméno křesťanů, ale, tak jako tito muži, některý z charakterů Toho, jehož jméno je nad námi vzýváno? Uznáváme Kristovu Církev, chrám a Boží dům, tam, kde je položen jen jeho základ uprostřed všeobecné lhostejnosti a nevěrnosti? Jsou naše dary pro vzdělání Božího domu, anebo domu, který jsme si vynalezli a který nemáme smělost nazvat upřímně jeho pravým jménem? Nezapomínejme, že to, co je přineseno k Božímu domu, přispívá ke slávě Krista, přidává ozdoby k jeho koruně, že našimi oběťmi je velebení vzdávané Kristu tam, kde On dává přebývat svému jménu. Bůh si vzpomene jen na to, co bylo učiněno pro jeho Milovaného. Málo záleží na jménech, jimiž nám svět utrhá, jen když naše jméno má skryté schválení Pána. Chelem a Chen, síla a milost, jsou napsány na bílém kaménku, který dá svým věrným.
Ale ještě mnohem více: Památka toho, co pro Něho učiníme v době, kdy jen víra mohla rozeznávat jeho Církev a poznávat slávy jeho osoby, tato památka zůstane navždy v jeho chrámu. Ti, kteří nezapřeli jeho jméno, budou mít podíl na koruně, jíž jejich věrná srdce ozdobila hlavu Krista. Ona je pro ně, On jim ji dá, spojí je se svou slávou. A jako tu bude památná kniha pro ty, kteří se bojí Hospodina a mluvili o jeho příchodu, bude tu v jeho chrámu vzpomínka na ty, kteří v době ponížení uznávali jeho svrchovanost a klaněli se před Tím, kterého Bůh vítá jako Kněze na věky podle řádu Melchisedechova.