Ve chvíli, kdy se začínáme zabývat prorokem Zachariášem, myslím, že musím udělat důležitou poznámku na adresu křesťanů, kteří se obírají proroctvím. Jakkoli mám přání, aby je studovali stále více, rád bych je varoval před nebezpečím, aby se tímto předmětem nezabývali pro sycení své zvědavosti. Ti, kteří ustoupí sklonu svého přirozeného srdce, se zajímají o proroctví jen vzhledem k budoucím událostem a činí je předmětem svého studia. Získají tak snad známost, ale ta nechá jejich srdce lhostejným nebo světským. Před tímto úskalím budou uchráněni, jestliže porozumějí a přivlastní si cíl proroctví.
Ono je v prvé řadě zjevením moci a příchodu našeho Pána Ježíše Krista (2. Petra 1,16). Učedníci měli vidění těchto dvou věcí na svaté hoře. Tam se před jejich očima jako nádherný obraz odvíjely budoucí slávy Krista v jeho království: jeho příchod, když se uchopí otěží vlády, a moc, s jakou ustaví svou vládu na zemi.
Týž výjev dává přecházet před jejich očima nebeskou sféru tohoto království, ve které Pán, zjevující se ve slávě, rozmlouval se vzkříšeným Mojžíšem a prorokem Eliášem, přeneseným do nebe, aniž by prošel smrtí.
Ale na druhé straně proroctví, když nám zjevují budoucí slávy Krista, nemohou mlčet o jeho utrpeních, která jsou základem i jeho sláv. Proto nám apoštol Petr říká, že Duch skrze proroky vydával svědectví „o utrpeních Kristových a o velikých za tím slávách“ (1. Petra 1,11). Apoštol připojuje: „Ne sobě, ale nám tím přisluhovali.“ Budoucí věřící, ať to byli křesťané nebo Židé, měli mít podíl na těchto utrpeních a těchto slávách. Proto První Petrova epištola charakterizuje tak často těmito dvěma slovy podíl křesťanů, vyšlých ze židovství. Jenomže proroctví nemá za předmět křesťanské postavení; mnohem častěji tam najdeme, kromě utrpení a sláv Krista, utrpení a slávy ostatku Izraele, jehož historie se blízce vztahuje k historii jejich Spasitele.
Konečně má proroctví cíl nejvyšší důležitosti, totiž cíl oddělit nás od světa. Zjevení Krista přitahuje naše srdce k Tomu, který za nás trpěl, a zabývá se jeho slávami; zjevení pravého charakteru světa mluví k našemu svědomí a odděluje od prostředí, které nás obklopuje a jímž jsme povoláni procházet. Z tohoto pohledu je proroctví „jako svíce /lampa/ v temném místě svítící… až by se den rozednil, a denice vzešla v srdcích vašich“ (2. Petra 1,19). Kdybychom neměli prorockou lampu, ztratili bychom svou cestu a upadli bychom do nástrah, které Satan klade před naše kroky, aby nás zničil.
Takové jsou ty různé cíle proroctví, a připojíme k nim ještě naději, kterou v nás udržují ohledně slavných budoucích požehnání.
* * *
Židé, kteří se vrátili do své země po zajetí v Babylonu, měli proroky Aggea, Zachariáše a Malachiáše. Ačkoli jejich předměty byly různé, Aggeus a Zachariáš prorokovali společně (Ezdráš 5,1; 6,14) v průběhu událostí, o kterých nám je podána zpráva na začátku Ezdrášovy knihy. Po nich přišel Malachiáš, jehož proroctví se zabývá mravními okolnostmi lidu, které se ukázaly v poslední kapitole Nehemiáše.
Výnosem Cýra, ohlášeným jmenovitě prorokem Izaiášem (Iz. 44,28), vystoupili Židé zpět do Jeruzaléma, aby tam vystavěli Hospodinův chrám. Nejprve postavili oltář, střed bohoslužby, potom položili základy domu s horlivostí, která se mísila s radostí u jedněch a se slzami u druhých. Ale král Asverus brzy vydal dekret o zastavení práce a od Cýrova ediktu uplynulo sedmnáct let, aniž by se chrám pozvedl nad své základy.
V druhém roce Daria, krále Persie, Bůh vzbudil Aggea a Zachariáše. Jejich vliv měl za následek okamžité povzbuzení lidu a obnovení započatého stavění. Zorobábel, z královského rodu (1. Par. 3,19), a Jozue, nejvyšší kněz, byli vůdci, kteří se s horlivostí věnovali tomuto dílu. O čtyři roky později byl dům dokončen a lid s radostí slavil svátek jeho zasvěcení.
Takto proroctví dosáhlo svého bezprostředního cíle, když mluvilo ke svědomí lidu a vyprovokovalo jej k aktivitě ve službě Pánu. Ale proroctví Písma se nikdy neomezuje na blízký výsledek; hledí na budoucí dobu, kterou není nic jiného než doba konce. Když prorok Aggeus vyzývá lid ke stavbě chrámu, činí tak s pohledem na den, kdy „žádoucí všech národů“ vejde do svého domu a naplní jej svojí slávou. Když jim Zachariáš mluví o Jeruzalému, činí tak s myšlenkou na den, kdy Kristus postaví své nohy na Olivetskou horu a zjeví se svému lidu jako Osvoboditel, a potom vstoupí do svého města jako Král spravedlnosti. Přes jejich společné jednání, předmět těchto dvou proroků není tentýž. Aggeus nám mluví výlučně o domu. Zachariáš má větší rozpětí. Jeho předmětem je město Jeruzalém, ostatek Judy a poslední den v jejich vztazích s Mesiášem. Nadto nám dává celkový pohled na říše národů a na jejich mravní stav v posledních časech. Ale více než o kterékoli jiné věci nám mluví o utrpeních Krista a o jeho různých slávách, což je předmět, ke kterému se v průběhu tohoto studia budeme ustavičně vracet.
Rozdělení knihy Zachariáše je velmi jednoduché. Po krátkém úvodu (kap. 1,1-6) se dělí na dvě zcela rozdílné části. První je část s viděními (kap. 1,7 až 6. kapitola). Druhá s výroky má tři podrozdělení: 1. „Slovo Hospodinovo“ k Zachariášovi ve věci půstů a obnovení Jeruzaléma (kap. 7 – 8). 2. „Výrok slova Hospodinova“ ohledně pastýřů a obnovení Judy, potom Izraele (kap. 9 – 11). 3. „Výrok slova Hospodinova“ ve věci posledního dne a obnovení země (kap. 12 – 14). Poznamenejme však, že uprostřed všech těch různých výjevů, které se rozvíjejí před našima očima, je „vůdčím motivem“ vždy Jeruzalém a Mesiáš.