S
ledován pozornýma očima šéfa a historičky, odřízl Ben zámek hliníkového kufříku. Kufřík se otevřel. Sedm hlav se naklánělo nad jeho obsahem, který, jak se zdálo, vzdoroval vodě, času a prachu. Kufřík v sobě skrýval tenký pořadač s výkresy a informacemi, dvě tříkilogramové cihly z třpytícího se zlata a několik svazků velkých bankovek.
„Nahoře je nějaký soukromý dopis,“ konstatoval překvapeně úředník. „Je adresován Malikovi a Jimimu.
„Jimi byl můj otec,“ vysvětloval Arak pohnutým hlasem.
Úředník mu podal dopis.
„Přečti ho,“ prosil vzrušeně Sammy.
„Milý Maliku a milý Jimi,
až tato strašná válka v Evropě, v Asii a v Africe konečně skončí, vrátím se pro kufřík.
My však nemáme moc nad našimi životy, tomu jsem se naučil zvláště tady – na drsném severu. Kdyby mi něco mělo zabránit v návratu, Vy budete určitě pátrat dál. Prosím, odevzdejte obsah kufříku majitelům, kterým byl ukraden – americkému národu.
Musím Vám k tomu vysvětlit několik podrobností. V generálním štábu, který plánoval nasazení našich jednotek v Evropě, seděl zrádce. Sám jsem tomu nemohl uvěřit, protože ten muž se těšil zvláštní úctě. Ale sympatizoval s hitlerovským Německem a chtěl tu zemi podporovat. Ukradl přísně tajné informace o zbraních, jejichž vlastnění by Německu přineslo velké výhody, ba, možná by dokonce mohlo rozhodnout o výsledku války – a navíc ukradl také velkou sumu peněz na financování výroby zbraní.
Major Brebis, můj přímý nadřízený, měl ten kufřík pokud možno co nejméně nápadně předat německé spojce v Anglii. Brebis ovšem nevěděl, co kufřík obsahuje, neznal ani číselnou kombinaci na zámku. Ale mně byla sdělena. Na poslední chvíli se americká tajná služba dozvěděla o celé té transakci a pověřila mě, abych kufřík zabezpečil a pokud možno přivezl zpátky.
Je mi líto, moji přátelé, že jsem vám to všechno nemohl vysvětlit dřív. Děkuji Vám za důvěru, jakou jste mně prokázali!
Greg.“
„Teď už rozumím všemu,“ řekl Ben. „Ten voják nebyl žádný zloděj!“
„Můj tatínek a strýček ho tehdy před 65 lety vylovili z vody,“ vypravoval Arak úředníkovi a Benovi. „Schovali ho a pomohli mu při dalším útěku!“
„Chápu,“ řekl úředník. „Tak jsme dnes konečně mohli vyřešit starou záhadu ze dnů války.“
„A co teď bude dál?“ ptal se Matiuse.
„Předáme kufřík spolu s jeho obsahem a informacemi Pentagonu, americkému ministerstvu obrany. Ben a paní Andaluková mě doprovodí, když nejdřív uložíme kufřík do trezoru na našem úřadě.“
„Slyšel pak váš otec ještě někdy něco o vojákovi Gregu Thompsonovi?“ zeptal se Ben.
Arak zavrtěl hlavou. „Jeho stopa se ztratila koncem roku 1944 nahoře v Rankin Inletu.“
Paní Andaluková vyfotila kufřík a vojákův dopis. Horlivě si psala poznámky. Sammy potěžkával v ruce jednu ze zlatých cihel.
„Vojákův poklad. Představoval jsem si ho trochu jinak.“
„Jako truhlu se zlaťáky?“ zeptal se Matiuse.
„Ano, snad! Ale každopádně teď můžeme náš příběh dopsat do konce!“
Uplynulo několik týdnů. Vánoce byly přede dveřmi. Matiuse, Sára a Sammy zrovna jako Big Nuulak a jeho kamarádi odevzdali své práce v přesném termínu a teď netrpělivě čekali na výsledek.
Konečně, týden před vánočními prázdninami, přišel jednoho rána pan Parker do své třídy s novinkami. „Dostali jsme pozvání,“ vysvětloval. „Big, Ken, Lenny, Matiuse, Samuel, Sára a Tob jsou zváni na oficiální předání cen do Iqaluitu. Navrhuji, že bychom tam v pondělí mohli letět s celou třídou!“
„Určitě jsme dostali první cenu, uvidíte!“ zanotoval Big.
Sára obrátila oči v sloup.
„Sotva to vydržím do pondělka,“ posteskl si Matiuse.
Ale přece se dočkali. Třída jela s panem Parkerem v pondělí brzy ráno k terminálu na letišti. Tim Nuulak, druhý pilot a posádka už čekali.
„Držím vám všem palce,“ řekl Tim a usmíval se.
Po dobrých čtyřech hodinách letu v malém letadle přistáli na letišti hlavního města.
Iqaluit bylo temperamentní, rušné městečko, kde žilo asi 7 000 obyvatel.
Před městským centrem, kde mělo proběhnout předání cen, parkovalo mnoho aut a byla tam pořádná tlačenice. Taxikář, který řídil jejich mikrobus, se zlobil.
Konečně přišla ta napínavá chvíle. Mluvčí poroty se postavila, aby přečetla, kdo získal ceny.
První cenu, výzkumnou cestu na Ellesmerův ostrov, získala nějaká třída z Igooliku.
„Druhou cenu dostávají účastníci soutěže v čele s Bigem Nuulakem z Coral Harbouru za příspěvek o energii z obnovitelných zdrojů!“
Big a jeho spolubojovníci spěchali dopředu, aby převzali elegantní červený elektrický sněžný skútr. „Ten ale nenadělá žádný hluk, nepředvede starty skokem ani nás nezahalí do výfukových plynů!“ pobaveně se smála Sára. Ale tleskala nejdéle a nejhlasitěji ze všech.
Poté co předala i třetí a čtvrtou cenu, udělala mluvčí poroty malou přestávku.
„Nyní přicházíme k zvláštní ceně poroty,“ oznámila. „Získávají ji Matiuse Alviq, Sára Araková a Samuel Parker za historicky a mezipředmětově významné téma. Srdečně blahopřeji!“
Jásot neměl hranic. Dvě ceny pro Coral Harbour! Naši tři přátelé dostali za odměnu pobyt v městě Torontu.
Následovala malá slavnost se studeným švédským stolem, při které se mladí lidé vesele bavili.
„Pěkně jste jim tam ty ceny rozebrali,“ chválil je Tim, „gratuluji!“
Po okružní jízdě městem a po drkotavé jízdě ulicí s obchody seděli večer všichni unaveni a spokojeni ve svém letadle a letěli k západu.
Sára se předklonila a vyhlédla okénkem. „Vidíte tu spoustu světel?“ zvolala. „Iqaluit se mně líbí, tam se opravdu něco děje!“
Matiuse a ostatní s ní nadšeně souhlasili.
Sammy se opřel o opěradlo sedadla a zavřel oči. Před očima se mu vynořil obraz noční siluety Toronta. Ne, netoužil vrátit se tam. Sammy navíc cítil: Tady nahoře na severu našel svůj domov, svůj klid a především svou víru.
KONEC