A
rak zastavil vozidlo před velkými vraty hangáru ,Aʻ.
„Voják, strýček Malik a otec se schovali vedle hangáru, když přicházela stráž,“ přemýšlel Arak. „Tam někde musí být vchod do úkrytu.“
Přátelé pozorně prozkoumávali hladkou stěnu.
„Není tu vůbec nic vidět, žádná prohlubeň, ani mechanismus nebo dveře!“ bručel Matiuse.
Nakonec to byl Ben, kdo objevil vchod tím, že se opřel o stěnu. S tichým zaskřípáním se část stěny zhoupla do strany a ve stěně se otevřel úzký průchod, který vedl do tajné haly pro vrtulník.
Přátelé chvíli stáli oněmělí údivem. Čekali prázdnou místnost. Avšak uprostřed hangáru stál starý zaprášený vrtulník. Vypadal, jakoby snil v bledém odpoledním slunci.
„Tohle nechápu!“ zvolal Ben ohromeně. Pomalu, téměř uctivě, udělal jeden krok dopředu.
Arak zmateně nahlédl dovnitř. „Můj otec přece na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel, jak Greg odletěl vrtulníkem!“
„Je vlastně možné jen jediné vysvětlení,“ tušila Sára. „Zmizení vrtulníku bylo někdy objeveno a vrtulník byl nahrazen jiným.“
„Tak to muselo být,“ souhlasil Ben. Setřel prach z označení typu vrtulníku.
„Náhodou vím přesně, že tenhle typ se vyráběl až od roku 1944.“
Sammy horlivě udělal několik fotek.
„Z toho může být opravdu zajímavá podívaná pro turisty,“ radoval se Ben.
„Nechápu ale, proč tu Američané ten vrtulník nechali,“ řekla Sára udiveně. „Určitě stál hodně peněz.“
„Během studené války byla základna používaná k protiraketové obraně a k vzdušnému průzkumu,“ vysvětloval Ben.
„Když se Američané konečně vzdali Coral Harbouru a přenechali ho Kanaďanům, zbylo tam mnoho výstroje. Je docela dobře možné, že na tajný vrtulníkový úkryt se zapomnělo.“
Matiuse poslouchal jen na půl ucha. „Kde jenom zůstal vojákův poklad?“ ptal se. „Kéž bychom ho mohli najít!“
„Co bys z toho měl?“ dobírala si ho Sára. „Beztak bychom si ho nemohli nechat!“
„Musíme přesně zrekonstruovat, co se tu noc událo. Klíčem pro nás bude to, co vyprávěl Arakův tatínek,“ řekl Sammy. „Tvůj tatínek byl přesvědčen, že Greg s sebou ten kufřík nevzal?“ obrátil se na Araka.
„On to přece vůbec nemohl přesně vidět, nebo ano?“
„Mohl, samozřejmě! Byl přece přitom, když Greg nastupoval do vrtulníku!“
„Je víc možností,“ usuzovala Sára. „Třeba ho vyhodil na cestě k základně, protože se ho chtěl zbavit. Pak bychom neměli šanci ho nalézt!“
„Tomu nevěřím,“ živě odporoval Matiuse. „Kdo ukradne kufřík, aby ho pak zahodil?“
„A kdo krade kufřík, aby nakonec odletěl bez něho?“ odvětila Sára uštěpačně. „Řekněme, že se ho chtěl zbavit!“
„To je řešení!“ zvolal Arak vítězně. „Tatínek také nikdy nepovažoval mladého Američana za obyčejného zloděje!“
„Co je to vlastně za kovový poklop na zemi pod podvozkem?“ zeptal se Sammy, který pozorně chodil kolem vrtulníku.
„Ben si položil prst na bradu. „Vypadá to jako poklop nad montážní jámou, víte, nad takovou, jaké bývají v autoopravnách.“
Matiuse najednou úplně ožil. „Můžeme posunout vrtulník ke straně?“ zeptal se.
Ben udiveně přikývl. „Určitě, vždyť stojí na kolejnicích!“
Opatrně odtlačili obrovského ptáka od otvoru v podlaze. Ben nadzvedl poklop z lehkého kovu na podlaze hangáru. Dalo se s ním lehko pohnout. Jáma pod ním byla asi metr hluboká a pravoúhlá. Jednu její stěnu zaujímal hrubě ohoblovaný regál na nářadí. Matiuse pohledem projížděl jámu plnou nářadí, materiálu a hadrů od oleje a už se chtěl zklamaně odvrátit. Náhle s výkřikem skočil do jámy, odsunul stranou několik kovových přepravek a zpoza nich vytáhl matný, úzký hliníkový kufřík. Matiuse se otočil. Oči mu zářily, když triumfálně držel nad hlavou svůj nález.
„Vojákův poklad!“ jásala Sára. „Ty jsi ho našel.“
Arak si prohlížel kufřík ze všech stran. Byl ze světlého hliníku, bez nápisu, nálepky nebo značky a byl zabezpečen zámkem s číselným kódem.
„Ale jak se dostaneme dovnitř?“ ptal se rozčileně Matiuse. „Neznáme přece kombinaci čísel!“
„Plech rozřízneme,“ navrhl Ben.
„A smíme?“ ustaraně se ptal Sammy.
„Jistě! Jak jinak zjistíme, zda obsah kufříku je opravdu důležitý? Může se přece jednat o libovolný z x kufříků.“
„Přesto bych chtěl, abychom informovali vašeho nadřízeného,“ řekl Arak s rozhodností.
„To je přece samozřejmé,“ odvětil Ben trošku uraženě. Sammy si všiml, že je právě tak rozčilený jako oni. „Podle všeho ho bude mnohem víc zajímat nález vrtulníku než starého kufříku.“ Přátelé pečlivě uzavřeli montážní jámu a odtlačili vrtulník zpátky na jeho místo.
„Teď bych si moc přála proletět se v něm,“ řekla toužebně Sára.
„Tak to musíš být zadobře s Nuulakovými,“ dobíral si ji Matiuse.
Sára ho neuznala za hodného odpovědi.
Arak opatrně položil kufřík na psací stůl v Benově kanceláři, zatímco Ben šel k telefonu a volal nadřízenému. Byl to krátký a živý hovor.
„Můj šéf z krajského úřadu sem přijede,“ řekl Ben udiveně. „No ano, takový nález se nekoná každý den. Chtěl samozřejmě nejdřív vidět hangár. Ale přesvědčil jsem ho. Teď nejdřív otevřeme kufřík. A vy můžete být u toho.“
„To je prvotřídní,“ řekl Matiuse. „Moc ti děkujeme, Bene.“
„Nechcete zavolat vaší sestře?“ navrhla Sára. „Jako místní historičku ji nález přece bude velice zajímat!“
„Máš pravdu!“
Tři přátelé, Arak a Ben netrpělivě čekali. Minuty se táhly jako celé hodiny, Matiuse chodil kolem Benova psacího stolu jako uvězněná šelma.
„Ty mě znervózňuješ,“ posteskla si Sára.
Konečně se k závoře přiblížilo nějaké auto a za chvilku vstoupil do Benovy kanceláře úředník z Coral Harbouru. Malými volnými kroky ho následovala paní Andaluková.
„Jaký objev!“ prohlásila živě. „Jaké odhalení! Raduji se, že mohu být bezprostředně při tom, ano, opravdu!“