B
aterka stále svítila a trochu osvětlovala noc kolem nich. Přestalo sněžit, ale obloha byla zatažená a nebylo vidět ani jedinou hvězdičku. Matiuse, Sára a Sammy se choulili těsně vedle sebe na sněžném skútru. Sářina hlava klesla dopředu na Matiusovo rameno. Spala.
„Když z toho vyjdeme živí, chci se naučit všechno, co znali staří Inuité,“ zlobil se tiše Sammy.
„Udělali jsme velkou chybu!“ odtušil Matiuse. „Vzali jsme s sebou jen mobil a žádné vybavení poslední záchrany, nic na pití.“ Jeho hlas zněl chraplavě. „Nelituješ toho vlastně někdy, že jsi raději nezůstal na bezpečném jihu?“
Sammy chvíli přemýšlel. „Opravdu ne,“ odpověděl. „Rád bych tu žil navždy – tady na severu.“
Matiuse přikývl. „Věříš opravdu tomu, že Ježíš nás tady venku vidí?“ zeptal se neočekávaně.
Sammy přisvědčil.
„Že Ježíš zůstává, i když zemřeš, když už opravdu není žádné východisko?“ Matiusův hlas zněl naléhavě.
„Ano!“ řekl Sammy pevně.
Matiuse chvíli mlčel. „Asi to není dobrá pohnutka, když člověk přichází k Pánu Ježíši, protože už nezná žádné jiné východisko, viď?“ zeptal se hořce.
„Nikdy není jiné východisko, záchrana nebo pomoc, než u Pána Ježíše,“ řekl Sammy.
„Já v Něho vlastně věřím už dlouho,“ řekl Matiuse, „ale tady venku v té hrozné zimě, tady …,“ hledal slova, „…tady jsem Pána Ježíše prosil o odpuštění, že jsem Ho nechal tak dlouho čekat a dělal jsem si, co jsem chtěl. A prosil jsem Ho, aby přišel do mého života a abych u Něho mohl být v životě i ve smrti. Myslíš, že na to přistoupí?“
„Ano, samozřejmě.“ Sammy mu položil ruku na rameno a stiskl je. Matiuse se otočil a oba přátelé se na sebe podívali.
Uplynula další půlhodina. Konečně se protrhl hustý závoj oblak a ukázala se jedna jediná hvězda. Sářin dech byl slyšet jen slabě.
S obrovskou únavou zvedl Sammy hlavu, když Matiuse otočil zapalovacím klíčkem. Nepřirozeně hlasitě zabouřil motor skútru nocí.
„Jedeme,“ křičel Matiuse. „I kdybychom zabloudili ještě víc. Prostě tady nemůžeme nechat Sáru zemřít! Možná – možná najdeme správnou cestu! Když Bůh pomůže…“
Sammy na to přikývl.
„Dobře ji drž,“ prosil ho Matiuse.
Sammy viděl, že má v očích slzy.
V tu chvíli uslyšeli hukot motoru, který přehlušil hluk motoru sněžného skútru, a v tutéž chvíli se octli v jasně svítícím kuželi hledacího světlometu.
Matiuse se nechápavě podíval k obloze. „Prostě tomu nemohu věřit,“ zamumlal. Nad nimi přeletěla helikoptéra a v těsné blízkosti začala přistávat. Jakmile se vrtule začala točit pomaleji, otevřela se dvířka a bylo slyšet spěšné kroky. Matiuse mrkal ve světle, které ho oslňovalo.
„No,“ zazněl dobře známý odvážný pronikavý hlas, „trénujete přežití v ledové pustině?“
„Bigu Nuulaku, teď nežertuj,“ prosil ho tiše Matiuse. „Prosím tě, postarej se o Sáru, jí se vede opravdu špatně. Člověče, to jsem šťastný, že jsi tady!“
Big pomohl Sammymu ze skútru a pak se naklonil nad děvčetem.
„To je pěkná šlamastyka,“ řekl polekaně. Vzal Sáru do náručí jako nějaké dítě a spěchal k helikoptéře. „Tu káru tady nechte stát, odvezeme ji zítra. Musíme co nejrychleji do nemocnice!“
Oba chlapci klopýtali unaveně za ním a vyšplhali se do letounu. Big jim podal dívku nahoru.
Tim Nuulak, Bigův starší bratr, se v kokpitu otočil. Byl pilotem z povolání. Matiuse a Sammy ho dobře znali, protože je před několika týdny vysvobodil z Coatsova ostrova, když tam byli zasněženi.
„Nouzový případ,“ řekl Big, „podchlazení.“
„Polož ji na bok,“ poučil Tim svého bratra, zatím co připravoval všechno ke startu. „A pořádně ji přikryj, aby byla v teple! Ty, Sammy, pojď ke mně dopředu, abychom byli stejnoměrně zatíženi. Chlapcům dej horký čaj!“
Tim podal zprávu záchrannému týmu v nemocnici. Sammy si sedl na sedadlo druhého pilota.
Tim se na něho přátelsky podíval. „Je všechno v pořádku?“
Sammy přikývl. „Už podruhé jsi nás zachránil z extrémní situace!“ zašeptal.
„Za to poděkujte Bigovi!“
Na Matiusa zapůsobilo zvláštním dojmem, jak Big šikovně uložil Sáru do stabilizované polohy na bok na podlaze helikoptéry a teple ji přikryl. Ten silný chlapec ošetřoval děvče s dojemnou opatrností.
Big si všiml Matiusova pohledu a nepatrně se ušklíbl. „Čaj pro vás!“ zabručel a podal Matiusovi termosku a dva hliníkové kelímky. „Tady se zatím obsluhuje každý sám.“
„Jasně!“ Matiuse podal čaj dopředu Sammymu. Sám seděl v tureckém sedu na podlaze a vychutnával horký nápoj.
Sammy znechuceně protáhl obličej. „V tom je snad půl kila cukru.“
„Ale rozmrazí tě, ty bledý rampouchu,“ skřehotavě řekl Big. Sammy se usmíval.
Teď se pod nimi objevila světla v Coral Harbouru. Tim obletěl městečko malým kruhem. Silné světlomety ozářily přistávací plochu vedle nemocnice. Tim začal opatrně přistávat. Tým záchranářů už je čekal, Sáru uložili na pojízdné lehátko a rychle ji vezli do ambulance.
„Moc vám děkujeme,“ obrátil se Sammy na Nuulakovy.
„Nebyl to vůbec žádný problém,“ řekl Tim přátelsky. „Mám informovat vaše rodiče?“
„Ano, to by bylo super. Určitě si už dělají starosti,“ odpověděl Matiuse.
Big pomohl oběma chlapcům z helikoptéry. Sammy byl najednou tak unavený, že se stěží udržel na nohou. V ambulanci je přijímala silnější sestra.
„My jsme v pořádku,“ řekl netrpělivě Matiuse. „Jak je na tom Sára?“
„Lékařka se o ni postará. Já jsem sestra Mona a chtěla bych se ujistit, že vy dva nemáte žádné omrzliny. Tak si sundejte kozačky, rukavice, ponožky.“
Matiuse a Sammy poslechli. Dostali úžasně teplou koupel pro nohy, hrníček teplého sladkého kakaa a potom teplé obklady.
„Na to bych si dokázal zvyknout,“ mínil Matiuse vděčně.
„Vtom se prudce otevřely dveře a do nemocničního pokoje vběhli Matiusovi rodiče, Aanja a pan Parker. Big a Tim šli za nimi trochu pomaleji. Sestra Mona udiveně zavrtěla hlavou.
„Copak se stalo? Co jste zase vyvedli? Kde je Sára?“ Tak zněly otázky jedna přes druhou.
„Pěkně po pořádku,“ napomínala je sestra Mona. Do pokoje přinesla několik židlí. „Posaďte se,“ pobídla je. „Hoši teď mají být vlastně v klidu.“
„Co je se Sárou?“ zeptal se ustaraně pan Parker.
V tu chvíli vešla do pokoje lékařka. Sářin stav je stabilní a daří se jí dobře,“ řekla konejšivě. „Přesto bych ji tu ráda nechala přes noc na pozorování. Teď spí.“
„Co se stalo?“ zeptala se Aanja.
„Zapomněli jsme GPS u Johna,“ přiznal Sammy. „Když jsme se dostali do sněhové bouře, měli jsme strach, že zabloudíme, protože naši stopu z rána jsme už neviděli. Tak jsme chtěli počkat, až se zase vyjasní.“
Aanja zavrtěla hlavou. „Člověk vás opravdu nemůže pustit samotné,“ hubovala něžně.
„Teď se chci od Araka a Johna naučit všechno, co je potřeba pro život tady na severu,“ řekl Sammy horlivě.
Aanja se na něho usmívala a zamyšleně přikyvovala. Sammy tušil, na co myslela: Ještě mnohem důležitější než všechny vědomosti o životě v Arktidě je známost o životě s Bohem. Aanja a Arak ho často povzbuzovali. A Sammy sám cítil, jak je pro něho důležité mluvit s Bohem a konat „výzkumné výpravy“ v Bibli. Tam toho bylo ještě tolik k objevování …
„Jak jste nás našli, Time, to je pro mne naprostou hádankou,“ vytrhl jej Matiuse z jeho myšlenek.
„Za to poděkujte Bigovi!“ odvětil mladý pilot.
„Věděl jsem, že jste se vydali na cestu,“ krákoral Big. „Člověk přece musí být v obraze a vědět, co dělá konkurence,“ dodal k tomu s úsměvem.
„Kdyby tě tak slyšela Sára,“ poznamenal Sammy.
„Člověče, vždyť to byla vaše záchrana! Můj bratr přišel po práci na víkend domů. Vyprávěl, že při špatném počasí musel dvakrát obletět Coral, dřív než dostal povolení přistát. Letěl velmi nízko a na svém radaru si všiml neznámého objektu v pustině, západně od vesnice. A já jsem tušil, že to musíte být vy, a kromě toho, že tam venku neparkujete dobrovolně.“
„Big mě nenechal v klidu navečeřet,“ vyprávěl dál Tim, „ale hnal mě hned zase ven, abych vás hledal s helikoptérou.“
„A to nebylo špatné, co?“ Big, spokojený sám se sebou, se usmál.
Matiuse vážně přikývl. „Máš u nás něco dobrého.“
„Nesmysl, to snad ani není potřeba!“