M
atiuse se snažil plně soustředit na cestu. Ale novinky, které se toho dne dozvěděli, jej zaměstnávaly zrovna tak neodbytně jako Sammyho a Sáru.
Vítr byl čerstvý, ledový a nesl s sebou sníh. Matiuse se choulil za volantem. Pak začalo sněžit. Nejdřív maličké krystalky, které píchaly jako jehličky, potom větší a větší vločky, které rychle vířily a tančily vzduchem, až nakonec jejich pohyb zesílil v neproniknutelnou vánici.
„Podej mně dopředu GPS!“ křičel Matiuse, aby překřičel motor. „Naši stopu už pomalu nevidím.“
Nedočkal se odpovědi. Matiuse se ohlédl dozadu. Sammy byl bledý. „GPS?“ zeptal se.
„Co jsi říkal?“
„Já ji nemám.“
Matiuse zabrzdil skútr. Motor přestal hlučet, bylo slyšet už jen svištění větru.
Matiuse otevřel hledí helmy a otočil se. „Kde je GPS?“ ptal se vyděšeně.
„Myslel jsem, že ji máš u sebe vepředu!“
„Ne.“
Sammy se kousl do rtu a horečně přemýšlel. „Když jsme přijeli, dal jsem ji Arakovi, protože si chtěl prohlédnout souřadnice pro zpáteční cestu. A když jsme potom prostírali stůl, položil jsem GPS mezi nás na lavici – mezi polštáře.“
„A podle všeho tam leží ještě teď.“
Sammy stísněně přikývl. „Může to trvat, než ji John nebo Arak najdou. Nemáte s sebou snad někdo mobil?“
Sára a Matiuse se po sobě dívali a vrtěli hlavami. Vánice byla čím dál silnější.
„Najdeš cestu zpátky k Johnově chatě?“ ptal se Sammy.
„Ne,“ řekl Matiuse. „V téhle vánici ne. Snad kdyby se pak vyjasnilo a my viděli hvězdy.“
„Co teď?“ zeptala se Sára.
„Nemá smysl, abychom jeli dál. To bychom také mohli někde zabloudit. Tady na dráze je aspoň možnost, že nás najdou …,“ dodal Matiuse tiše. Sammy ho ještě nikdy neviděl tak vážného.
Matiuse zajel se skútrem ke skupině skal, které jim poskytly alespoň částečnou ochranu před větrem a vánicí. Teplota hodně klesla.
„Kdyby tu byl John, rychle by postavil iglú,“ řekl a přitom se na jeho tváři objevil jakýsi pokřivený úsměv.
„Myslíš, že … že bychom tady venku mohli zmrznout?“ koktal Sammy zděšeně.
„No samozřejmě,“ vyštěkl Matiuse. Přejel si rukou přes obličej. „Promiň,“ řekl unaveně. „Je to jen moje vina a hořce si to vyčítám. Jako řidič skútru jsem se měl přesvědčit, že naše GPS je u volantu.“
„Ale to přece není tvoje vina,“ rychle odporoval Sammy, „nakonec je to můj mobil. Nikdo z nás na něj nemyslel, protože jsme byli v myšlenkách u vojáka a jeho pokladu.“
„Sammy má pravdu,“ přizvukovala Sára. Celá se choulila a zuby jí drkotaly zimou.
Matiuse ji ustaraně pozoroval. „Možná bychom měli přece zkusit postavit iglú,“ myslel, „alespoň bychom zůstali v pohybu.“
„Čímpak? Holýma rukama?“ ptala se Sára zoufale.
Mezitím nastala hustá a téměř neproniknutelná tma. „Nemohl bys na skútru alespoň rozsvítit světla?“ prosila Sára.
„Ne,“ řekl Matiuse tiše. „Když se vybije baterie, uvázneme tady úplně.“
Sára vzdychla.
„Musím se podívat, zda s sebou přece jen nemáme nějaké nářadí,“ řekl Matiuse trochu odvážněji. Setřel sníh ze sedadla skútru a odklopil sedadlo. Rukama pozorně prohmatával prostor pod sedadlem.
„Au. Co to bylo?“ Zvedl do výšky nějaký předmět a přejížděl po něm rukama. Najednou se rozsvítilo jasné bílé světlo. „Nouzové osvětlení!“ radoval se Matiuse. „To není špatné! A tady je ještě jedna baterka! Alespoň nebudeme úplně potmě.“
„Jsou v ní baterie?“ zeptala se Sára.
„Ano. Ale je možné ji oživit ručně!“
„Kdyby už jen konečně přestalo chumelit,“ přál si Sammy. Kolem nich stále ještě vířily velké vločky sněhu, ale ostrý vítr se trochu utišil.
„Copak máš ještě v té své truhličce za poklady?“ ptala se Sára.
„Krabičku s obvazy, nějaké nářadí.“
„Není tam termoska s horkým čajem, ani GPS?“
„Je mi líto, není. Ale je tam pár tyčinek, které dodají energii.“ Matiuse rozdělil čokoládu.
„Maja by našla cestu domů. A John a Arak také,“ mumlal Sammy. Cítil, jak mu mrazivý chlad proniká čím dál víc do celého těla. „Ale my jsme bez té hloupé techniky ztraceni!“ Rozzlobeně kopl do kamene, který vykukoval ze sněhu.
„Dobrý nápad,“ usoudil Matiuse. Můžeme si alespoň trochu zakopat! Tady, jak stojí baterka, bude brána!“
„Pomátl ses?“ zeptala se Sára.
Matiuse se neurazil. „Když se nebudeme hýbat, velice rychle zmrzneme,“ odvětil klidně.
Nikdo na to neodpověděl.
Sára vyhrabala ze sněhu oblý kamínek a snažila se jej udržet na špičce boty. Uměla kličkovat zrovna tak dobře jako chlapci. Matiuse a Sammy zkoušeli sebrat jí „míček“. Aspoň na chvíli zapomněli na svou zoufalou situaci.