N
astal poslední večer. Tu noc nesvítil měsíc. Greg se beze slov rozloučil s Malikovou ženou a pevně jí stiskl ruku.
Přede dveřmi už čekali Malikovi psi, zapřažení do saní. Na říjen bylo neobyčejně mírné počasí. Greg vylezl na saně a vedle sebe si položil kovový kufřík.
Psi zatáhli. Seděl jsem vedle Grega a bylo toho ještě tolik, co bylo potřeba si říci, prohovořit a na co se zeptat. A přece jsme tyto poslední krátké hodiny strávili v mlčení. V úplném tichu bylo slyšet jen vrzání ledu pod ližinami saní a tu a tam, jak některý pes lapá po dechu.
‚Je mi záhadou, jak najdete cestu bez světla, bez silnice a dokonce bez hvězd,ʻ řekl Greg obdivně. ‚Jak to děláte? Podle čeho se orientujete?ʻ
‚Naši rodiče znají zemi naprosto přesně, všechny znaky krajiny, průběh pobřeží, tvary obzoru. Mnohému nás naučili.ʻ
Greg zamyšleně přikývl. ‚Já jsem se toho u vás také mnoho naučil a vděčím vám za mnoho, za velice mnoho.ʻ
V dálce jsme spatřili světlo. Jedna jediná svítilna osvěcovala rozjezdovou dráhu základny. Venku nebylo vidět žádná letadla. Opatrně jsme přijeli blíž a zastavili jsme saně ve stínu nízkých pahorků.
‚Zůstaň!ʻ poručil Malik vůdčímu psovi. Psi se poslušně přikrčili a čekali.
‚Normálně jsou strážní ve strážním domku, který se nalézá u vchodu, a několikrát za noc obcházejí území základny,ʻ šeptal Malik.
‚Ve strážnici se nesvítí!ʻ Greg zkoumavě pozoroval vchod za závorou.
‚V to jsem doufal,ʻ odvětil tiše Malik. ‚Všichni oslavují!ʻ
Tiše jako stín přeběhl dopředu a opatrně zkoumal terén. Pak zamával na Grega a na mě, abychom šli za ním. Zmrzlý sníh tiše vrzal pod našima nohama. Drželi jsme se ve stínu budovy a plížili jsme se za sebou až k poslednímu hangáru. Na obrovských kovových vratech zářilo velké ,Aʻ.
‚Tajná hala pro vrtulník musí být tady docela blízko,ʻ šeptal Greg. Ze své vojenské bundy vyndal baterku a prozkoumával zeď vedle vrat. ‚Jednou jsem už viděl takový mechanismus.ʻ
‚Proč Američané zřizují takové tajné prostory?ʻ ptal jsem se udiveně.
Greg se jemně usmál. ‚Jsou součástí přísně utajovaných leteckých plánů,ʻ řekl suše. ‚Ale máš pravdu, tady na severu to opravdu nemá moc smysl.ʻ
‚Jak ses o tom dozvěděl?ʻ
‚Je to velmi dlouhý příběh – a ošklivý. Nechci tě s ním zatěžovat. A také bude lepší, když o tom nebudeš nic vědět. Později, až tato válka skončí, ti o tom budu vyprávět.ʻ
‚Stráž,ʻ šeptl Malik.
Pospíšili jsme si na druhou stranu a přitiskli jsme se těsně k postranní stěně hangáru. V dálce jsme slyšeli amerického strážného, jak si píská nějakou písničku. Jen zběžně posvítil baterkou na vrata hangáru a zase se vzdálil.
Greg si setřel pot z obličeje a ztěžka se opřel o zeď. Přitom se dotkl mechanismu, který byl ukryt v hladké ploše zdi. S tichým zaskřípáním klouzala úzká, velmi vysoká část stěny po skryté kolejnici stranou.
Greg krátce rozsvítil baterku. Malik tiše pískl skrz zuby. Já jsem se v tom moc nevyznal, ale vrtulník, který stál v té tajné skrýši, musel patřit k nejnovější a nejmodernější americké technice. Greg se vkradl dovnitř a otevřel dveře kabiny. Pak se tiše vrátil k nám.
‚Vy teď raději odejděte, abyste se nedostali do nějakých těžkostí, kdyby můj start byl přece jen zpozorován.ʻ
Malik krátce zavrtěl hlavou. ‚Musíme za tebou zavřít tajný hangár, potom si třeba nevšimnou tvého útěku.ʻ
‚Jen se podívejte,ʻ přerušil jsem je oba. ‚Lyže vrtulníku stojí na kolečkách! Určitě budeme moci my tři vytlačit vrtulník ven a zavřít tajné dveře, dříve než Greg nastartuje.ʻ
Ten velký pták se nechal vytlačit téměř bez námahy na pečlivě vyhrnutou rozjezdovou dráhu. Greg ještě jednou zmizel v hangáru a když se vrátil, táhl dva velké rezervní kanystry. Malik mu je podal nahoru do kabiny. Greg ještě překontroloval kontrolky, hlavně kontrolku paliva. Pak ještě jednou seskočil na rozjezdovou dráhu. Beze slov objal nejdřív Malika a pak mě.
‚Nezapomeň to, Jimi,ʻ šeptal. ‚Pán Ježíš! Budu se za tebe každý den modlit!ʻ
‚A já za tebe,ʻ slíbil jsem hned. ‚Šťastnou cestu, Gregu. Bůh tě ochraňuj.ʻ
Malik a já jsme zavřeli tajná vrata a pak jsme se spěšně vzdálili pryč odtud. Právě když jsme se dostali k našim saním, uslyšeli jsme hluk motoru, který se rychle přibližoval. Greg přeletěl nad našimi hlavami směrem na jihozápad. Teprve když byl daleko nad Hudsonovým zálivem, uviděli jsme, jak se rozsvítila světla vrtulníku.
Malik se za ním dlouho díval. ‚Zítra se určitě dozvíme, zda byl jeho let zpozorován,ʻ řekl svým klidným způsobem.
Pak jsme nasedli na saně a jeli jsme domů …“
Sammy, Matiuse a Sára naslouchali se zářícíma očima a s planoucími tvářemi.
„Je to silné,“ zašeptal Sammy.
Matiuse přitakal.
„Ale na vojákův poklad teď můžeme zapomenout,“ řekla Sára trochu zklamaně.
„Proč?“
„Je to přece jasné, Matiusi! Greg vzal kufřík s sebou!“
„Jestlipak se šťastně dostal do Rankin Inletu?“ otázal se Sammy.
Arak přikývl. „Jeden přítel z Rankinu, který navštívil mého otce o několik měsíců později, mu vyřídil pozdrav od cizince se zrzavými vlasy. To musel být Greg. Ale odtud se jeho stopa ztratila, a ani otec, ani strýček Malik o něm již nikdy neslyšeli.“
„To je ale škoda,“ povzdechla Sára. „Záhadu s vojákem už nikdy nevyřešíme! Budeme to téma přesto zpracovávat dál?“
„No samozřejmě,“ poznamenal Sammy, který si všiml Matiusova zklamaného obličeje. „I bez rozluštění hádanky a bez nalezení pokladu je celá ta věc napínavá.“
„Já bych hned nevzdával hledání pokladu,“ řekl Arak. „Věc není tak jednoznačná,“ dodal tajuplně. „Můj tatínek si myslel, že Greg s sebou ten kovový kufřík vůbec nevzal, když tehdy v noci odletěl z Coral Harbouru!“
„Že ne?“ zakoktal Matiuse.
Tři přátelé se po sobě beze slova podívali.
„Strýček Malik si nebyl jistý, ale otec byl přesvědčený až do smrti, že vojákův poklad musí být schovaný někde na ostrově.“
„Ale kde?“
Arak pokrčil rameny.
„A co to znamená pro naši soutěž?“ ptal se Sammy.
„No, já myslím, že sepíšeme všechno, co víme o základně, o celé situaci a o válce,“ řekl Matiuse. „A takovou třešničkou na dortu bude příběh o vojákovi a o zmizelém pokladu.“
„Zjistilo se mezitím přesně, co ten kufřík obsahoval?“ chtěla vědět Sára.
„Ne,“ poznamenal Arak. „Mluvilo se pořád jen o velkém množství zlata.“
„Fotky,“ řekl Sammy.
„Co prosím?“ zeptala se Sára.
„Mohli bychom naši práci ilustrovat starými a novými fotkami. Proto nutně musíme ještě jednou na základnu, abychom ty obrázky udělali. Třeba najdeme tajný hangár pro vrtulník a přitom zjistíme, proč tam ten vrtulník byl původně schovaný.“
A naši tři přátelé dál kuli plány.
Pojednou se Matiuse podíval z okna. Obloha se silně zatáhla a mraky visely nízko. „Měli bychom už raději jet,“ řekl. „Dokud je trochu vidět, mohu se lépe orientovat.“
Arak zamyšleně přikývl. „Řekni mamince, že výhledově se vrátím asi tak za čtyři nebo za pět dní,“ obrátil se na Sáru.
Po srdečném rozloučení se tři mladí lidé vydali na cestu. John a Arak je vyprovodili ven před Johnovu chatu. Arak seškrábal jemnou vrstvu námrazy z dlouhého sedátka sněžného skútru. Pozorně se zadíval na oblohu.
„Je proměnlivo,“ poznamenal. „Jeďte opatrně!“
Matiuse přikývl. Otočil sněžný skútr. Sammy a Sára nastoupili. Matiuse řídil skútr tak, aby jel ve vlastní stopě a opatrně přidal plyn.
Arak a John jim ještě dlouho mávali.