J
ohn mezitím uvařil čaj. Ale i on při tom napjatě poslouchal čtení z deníku Jimiho Araka.
„Věděl jsi to všechno?“ ptala se Sára dědečka.
Arak přikývl.
„Proč jsi nám o tom nikdy nevyprávěl?“ zeptal se Matiuse trošku vyčítavě.
„V našich srdcích je skryto mnoho příběhů z dřívějších dob,“ řekl zamyšleně John a díval se přitom někam do daleka. „Ale mnozí z vás, mladých lidí, se dnes zajímají spíš o moderní život, o techniku a o pokrok.“
„Starší lidé to často říkají,“ poznamenal Sammy. „Ale je to tak opravdu?“
Matiuse i Sára energicky zavrtěli hlavami. „Musíte nám toho vyprávět mnohem víc,“ řekla Sára.
„V budoucnu na to musíme myslet,“ slíbil Arak. Nasadil si brýle a četl dál:
„Teď jsem trávil téměř všechen volný čas u mladého Američana, který byl podle všeho jen o málo starší než já. Učil mě anglicky a já jeho zase naši řeč inuktitutštinu.
Jednoho dne Greg požádal o svou vojenskou bundu a z vodotěsné náprsní kapsy vyndal útlou knížku. Na ní bylo napsáno: „Nový zákon“. Z této knížky mně často předčítal. A učil mne číst a psát. Nejraději jsem četl příběhy o Ježíšovi. Četl jsem je znovu a znovu! Naši rodiče sice už slyšeli něco o Ježíšovi od velrybářů, kteří založili Coral, ale zprávy z Nového zákona byly jiné, takové živé a strhující. Kladl jsem Gregovi mnoho otázek a on se trpělivě pokoušel na ně odpovídat.
‚Ježíšovi následovníci a přátelé tehdy opustili své rodiny, svou práci a vše, co je obklopovalo, aby byli u Ježíše,ʻ řekl jsem jednou Gregovi. ‚A myslím, že toho rozhodnutí nikdy nelitovali, i když pak v životě někdy prožívali nebezpečí. Závidím Petrovi, Janovi, Tomášovi, Lévímu a ostatním, protože mohli žít s Ježíšem.ʻ
Greg mě pozorně poslouchal. ‚I ty můžeš žít s Ježíšem, Jimi,ʻ řekl mi.
‚Jak to?ʻ
‚Pros Pána Ježíše, aby přišel do tvého života. Můžeš to udělat hned teď. Řekni Mu, že jsi toho v životě udělal mnoho, co se Bohu nelíbí, a popros Ho, aby ti to odpustil. Protože Pán Ježíš tehdy zemřel na kříži také za tvé hříchy a také pro tebe byl vzkříšen ze smrti. Věříš tomu?ʻ
Horlivě jsem přikyvoval. Ano, všechno, co jsem slyšel o Ježíšovi, mě naprosto přesvědčilo, že Ježíš je opravdu Boží Syn a Spasitel ztracených provinilých lidí.
V Gregově přítomnosti jsem vyznal své hříchy a řekl jsem nahlas a zřetelně: ‚Pane Ježíši, chtěl bych žít s Tebou a dělat to, co se Ti líbí, tak jako tenkrát Tvoji učedníci. Pomoz mi!ʻ
Od toho dne jsem byl šťastný člověk. Věděl jsem, že Pán Ježíš je se mnou, v životě, a také, kdybych zemřel. Byl jsem navždy skrytý u Boha! Mé srdce bylo plné radosti. Ta radost mě provázela, také v temných úzkostných hodinách, které mi život s sebou přinesl…“
Sammy, Sára a Matiuse pozorně poslouchali a bylo vidět, že to na ně působilo hlubokým dojmem. „Nemuset mít strach, ba ani strach před smrtí, to by bylo báječné…“ šeptal si Matiuse.
Arak se usmál na Sammyho. Věděl, že Sammy se už dlouho modlí za to, aby také jeho kamarád našel Pána Ježíše.
„Greg měl ještě pořád ošklivý kašel,“ pokračoval hned s četbou. „A já jsem se ptal sám sebe, zda ještě někdy bude úplně zdravý. Ale nakonec se přece zotavil. Mezitím uběhlo několik týdnů. Rozruch kolem uprchlého vojáka se uklidnil, lidé měli dávno jiné problémy. Americká válečná mašinerie běžela na plné obrátky. Ale to jsme tu na severu Kanady poměrně málo spoluprožívali. Hřmot strojů, které se s rachotícími motory řítily přes náš ostrov, patřil už dávno k našim všedním dnům.
‚Vyznáte se na vojenské základně?ʻ zeptal se jednoho dne Greg Malika a mě. ‚Víte, kudy se tam jede?ʻ
‚Ano, samozřejmě,ʻ odpověděl Malik udiveně.
‚Mohli byste mě tam dovézt?ʻ
‚Ano, ale…ʻ koktal jsem.
Greg ukázal na kovový kufřík, který pořád ještě stál u nohou jeho postele. ‚Nikdy jste se mě na něj neptali! A také jste se neptali, proč jsem dezertoval, nebo prostě utekl. Za to vám srdečně děkuji! Prosím, důvěřujte mi i nadále.ʻ
Malik bez váhání přikývl.
Velmi dlouho jsem zakoušel vaši pohostinnost, starali jste se o mě a chránili mě a skryli jste mne před mými kamarády. A já nemám nic, co bych vám za to mohl dát.ʻ
‚Dal jsi nám to nejdůležitější!ʻ odporoval jsem Gregovi, ‚protože jsi nám vyprávěl o Pánu Ježíši.ʻ
‚Tvoje slova naznačují loučení,ʻ řekl tázavě Malik.
Greg přikývl. ‚Ano, přichází doba, kdy vás opustím.ʻ
‚Kampak chceš jít?ʻ
‚Na druhou stranu, do Rankin Inletu. Bydlí tam jeden přítel, který mi pomůže dál. S novou totožností, s prací.ʻ
‚Tak zůstaň u nás,ʻ prosil jsem ho se slzami v očích.
‚To nemohu! Ale až skončí tato válka v Evropě a až tam přestane to šílenství, vrátím se. Slibuji ti to.ʻ
S tím jsem se musel spokojit.
‚Máme tě dovézt do Rankin Inletu na člunu?ʻ zeptal se Malik ochotně.
‚Ne. Opustím Coral Harbour ve vrtulníku. Ale při tom potřebuji vaši pomoc.ʻ
‚Řekni, jakou!ʻ
‚Na základně, blízko velkého hangáru A je skrytá malá hala pro vrtulník…ʻ
‚To nebude možné uskutečnit,“ řekl jsem smutně. „Chytí tě. Základna je nepřetržitě střežena. Nedostaneš se dovnitř. A i kdyby – jak chceš nepozorovaně nastartovat? Umíš vůbec létat s takovým strojem? Oni tě sestřelí.ʻ
‚To si nemyslím. Odletím příští noc. Pro velkou oblačnost není vidět měsíc ani hvězdy.ʻ
‚Počkej do konce týdne,ʻ navrhl Malik klidně. ‚Slyšel jsem, že má velitel v sobotu narozeniny a že bude pořádat večírek na oslavu. Bude se tam slavit. Dovezeme tě tam a rozptýlíme pozornost stráže, pokud vůbec bude na svém místě.ʻ
‚Dobře,ʻ řekl Greg vděčně a opřel se o opěradlo židle.
Byl jsem šťastný, že budu moci strávit ještě několik dní se svým přítelem. Četli jsme si spolu s Gregem v jeho Novém zákoně.
Greg mi toho ještě mnoho vysvětlil. Pak mi vtiskl tu opotřebovanou knížku do ruky. ‚Čti si v ní každý den. Modli se. Mluv s Ježíšem, svým Pánem, o všem, co tě potkalo. On je přítomný v každé těžkosti i v každé radosti tvého života. Uč se Jej lépe poznávat. Vyhledej si přátele, kteří také věří v Božího Syna. A konečně: Vypravuj dál radostné poselství, aby také druzí poznali Pána Ježíše jako svého Spasitele.ʻ
Naslouchal jsem bez dechu a s velkou pozorností, protože Gregova slova se mi zdála jako poslední vůle, i když byl ještě tak mladý. Snad jsem už tehdy tušil, že ho již nikdy nespatřím. Ale jeho slova a jeho modlitby trvale formovaly můj další život.“