P
o Arakově výborném jídle, při kterém se všichni vesele bavili, se Arak opřel o opěradlo židle a vyzval Matiusa: „No tak nám řekni, Matiuse, co máš na srdci! Čemu vděčíme za radost z vaší návštěvy?“
Matiuse vytáhl z kapsy už notně zmačkaný list a rozložil ho na stůl před Araka.
Arak ho pozorně četl a přitom uznale pokyvoval hlavou. „Jedná se o výzkumnou soutěž, týkající se Nunavutu,“ vysvětloval Johnovi. „Nejlepší příspěvky budou oceněny, zdokumentovány a uspořádány do knihy s obrázky a zveřejněny ve vysokém nákladu.“
„Ach, toho jsem si ještě ani nevšiml,“ řekl Matiuse překvapeně.
„To je pro tebe typické,“ dobírala si ho Sára. „Jde ti samozřejmě jenom o cenu.“
„Tak to vůbec není!“ protestoval Matiuse uraženě.
„Před časem jsem četl v jakési studii, že pořád ještě existují Kanaďané, kteří nevědí o tom, že existuje Nunavut,“ povídal zamyšleně Arak. „Toto území patří k nejřídčeji osídleným oblastem země. Po dlouhou dobu jsme byli tak nějak zapomenutí. Ale teď je politika na dobré cestě.“
„Dokud nebude mít Nunavut svou vlastní výrobu, vlastní průmysl, hospodářství, bude to pořád těžké. Tak to říká můj tatínek. Některá zaměstnání, která jsou v osadách, umožnila vláda a krajský úřad. Nezaměstnanost je velkým problémem.“
„Je to všechno tak, jak jsi to řekl, Sammy,“ potvrdil John. „Ale copak si neumíte představit jiný životní vzor, než jaký nám předvádějí průmyslové oblasti?“
„Já jiný neznám,“ řekla Sára trošku smutně. Znovu si zálibně prohlížela vyřezávané figurky na polici. „Život, jakým žiješ ty, Johne, se rychle blíží ke svým hranicím. Stáda karibů jsou čím dál menší. Některé druhy ryb byly z oceánů téměř vyloveny. Moje druhá babička, maminka Aanji, mně často vyprávěla o dřívějších dobách, kdy museli tvrdě bojovat o přežití. Nikdy nevěděli, zda přečkají nadcházející zimu.“
„Copak to víš i teď?“
Sára se usmála. „Ne, to neví nikdo. Ale pravděpodobnost se přece jen dost zvětšila.“
John přitakal. „To je pravda. Přesto jsem pro to, abychom v Nunavutu opatrně zvažovali možnosti pro budoucnost a abychom udržovali při životě staré tradice.“
Arak stále ještě studoval ten list papíru. „Zúčastníte se soutěže?“ chtěl vědět.
Matiuse přikývl.
„S vaší třídou?“
„Ne, jenom my tři. Zastupujeme Coral Harbour a našimi soupeři jsou Big Nuulak a jeho přátelé. Jsme na stopě jedné velmi zajímavé věci.“
„Vyprávěj,“ vybídl ho John.
„Jedná se o vojenskou základnu. Byli jsme tam, základnu jsme si prohlédli a opatřili jsme si nějaké informace. Přitom jsme narazili na stopu amerického vojáka, který asi okradl svého nadřízeného. Paní Andaluková nám poradila, že Arak o tom vojákovi ví něco bližšího.“
„Je to náhoda,“ zeptal se Arak s úsměvem, „že tu s sebou zrovna mám zápisky svého otce? Johna totiž zajímalo mnoho událostí a podrobností z tehdejší doby.“ Obřadně vstal a přinesl ze své kožené tašky opotřebovaný deník. „Nejlepší bude, když necháme mého tatínka, aby ten příběh vyprávěl sám…“ Arak začal číst:
„Ten večer 24. srpna bylo nezvykle teplo a bezvětří. Možná, že to mírné počasí zachránilo americkému vojákovi život. Vylovili jsme ho z vody asi 200 délek člunu od pobřeží. Byl v bezvědomí. Když jsme se dostali na břeh, byla už téměř tma.
Malik, můj starší bratr, žil tehdy se svou ženou jednu míli od velrybářské osady Coral Harbour. Donesli jsme silně podchlazeného amerického mladíka, jeho nafukovací člun a jeho kufr k Malikovi.
Už tehdy jsme tušili, že asi utekl z vojenské základny. Ale měl takový otevřený čestný obličej, že jsme nevěřili, že by udělal něco špatného, i když jeho kovový kufřík nám byl hádankou.
Dva týdny ten mladý muž ležel a měl vysoké horečky. V té době jsem bratra často navštěvoval, abych pomohl starat se o nemocného a abych přinesl něco dobrého z kuchyně našich rodičů. Mladému vojákovi se vracely síly jen velmi pomalu. Nekladli jsme mu žádné otázky, ale můj otec slyšel v Coralu zvěsti, že nějaký voják okradl svého majora. Bylo vlastně jasné, že se musí jednat o našeho vojáka.
‚Matka říkala, že v ukradeném kufříku jsou zlaté cihly,ʻ vyprávěl jsem zmateně.
‚V tuto chvíli nám po tom nic není,ʻ odvětil Malik klidně. A trpělivě jsme čekali na den, kdy nám náš host podá vysvětlení.
Konečně vysoká horečka klesla a mladík byl při vědomí. Představil se jako Greg Thompson z Denveru, poděkoval nám, že jsme ho zachránili, a opatrně se sháněl po svém kufříku. Nechali jsme ho stát vedle jeho lůžka. Dorozumívání bylo namáhavé, neboť Malik a jeho žena moc neuměli anglicky a naší řeči ten cizinec vůbec nerozuměl. Také já jsem do té doby uměl jen něco málo anglicky.
Greg měl stále ještě trochu horečku. Na vojenské základně a ve vesnici po něm horečně pátrali. Vojáci přišli i k našim rodičům. Jak bylo dobře, že Malikova rodina bydlela tak daleko mimo vesnici.
Ale jednoho dne Malikova žena vzrušeně vběhla do místnosti. ‚Dva důstojníci z armády,ʻ pošeptala mi. ‚Hned tu budou. Musíme chlapce schovat.ʻ
‚Ale kam?ʻ V panice jsem se rozhlížel kolem sebe.
Malikova žena ukázala na nízkou hromadu kůží z tuleňů, mrožů a ledních medvědů. ‚Rozprostři je všechny přes něj, co možná nepořádně, křížem krážem, aby pod nimi nebyly vidět obrysy těla.ʻ
Hned jsem poslechl. Pečlivě jsem dbal na to, aby náš zběh měl dost vzduchu. Podíval jsem se mu do obličeje. Na čele mu stály kapky potu a jeho pihy na světlé pleti byly docela tmavé. Ale usmál se na mě a stiskl mi ruku. Myslel jsem dokonce i na to, abych pod kožešiny ukryl také kovový kufřík!
Když důstojníci přišli do dveří, seděl jsem u stolu a vyřezával jsem. Oba muži se pozorně rozhlíželi. Jeden z nich přistoupil k loži vojáka a díval se na kožešiny. Mluvil naší řečí s cizineckým přízvukem: ‚Měli jste zřejmě mimořádně dobrou loveckou sezónu?!ʻ
‚Ó ano, byli jsme spokojení,ʻ usmála se na důstojníka Malikova žena a zvedla do výšky jednu kožešinu. ‚Chtěl byste si něco koupit? Obzvlášť pěknou tulení kožešinu vynikající kvality?ʻ
Její chladnokrevnost jsem obdivoval. Mně se každopádně třásla kolena.
Důstojník se zdvořile usmál. ‚Máme tu mezipřistání na cestě do Evropy,ʻ řekl s politováním. ‚Možná k tomu dojde, až se budu vracet zpátky.ʻ
‚Budeme rádi.ʻ
Důstojníci se znovu zkoumavě rozhlíželi po místnosti a pak se rozloučili.
To jsem si oddechl.
‚Vzduch je čistý,ʻ ohlásila Malikova žena krátce na to.
Vysvobodil jsem našeho vojáka zpod tíže kožešin. Jeho zrzavé vlasy se ježily na všechny strany, celý obličej se mu leskl potem a zářil.
‚Qujannamiik (vyslov: kůjannamík),ʻ zašeptal.
To znamená ‚děkujiʻ.
Malikova žena se rozzářila.“