K
dyž se v sobotu rozednívalo, byla hrozná zima. Obloha se trochu zatáhla a nebyla už tak dobrá viditelnost jako v předcházejících dnech.
„To nevadí,“ myslel si Matiuse bezstarostně. „S GPS bych jel i mlhou.“
„Rád bych s sebou vzal Maju,“ řekl Sammy.
„Ten pes se už na skútr nevejde,“ protestoval Matiuse.
„No, tak ne, když se ti to nezdá.“ Sammy se rozloučil s tatínkem, Majou, která kolem něho běhala a vrtěla ocasem, a s malou Sylvií, která se vzrušeně batolila kolem nich.
„Opravdu bych jel raději s vámi,“ řekl pan Parker ustaraně. „Ale mám důležitý pohovor ve škole.“
„Nebojte se. Vrátíme se v pořádku,“ ubezpečoval ho Matiuse.
Sammy připevnil svůj mobil s GPS a s vestavěným kompasem na svou zimní kombinézu. Vyšplhal za Matiusem a Sárou na sněžný skútr a poraněnou nohu, která byla stále ještě trochu ztuhlá, si opřel o lyži.
„Jeďte opatrně,“ napomínal je pan Parker.
Matiuse přikývl a nastartoval sněžný skútr. Motor zahlučel. Pomalu, krokem jel Matiuse ulicí dolů. Teprve když už nebyl vidět dům, přidal trochu plyn.
„Pojedeme podél vody?“ křičela Sára, aby přehlušila hluk motoru.
„Ne!“ Sammy se díval na GPS. „Dráha vede přímo na západ a končí na pobřeží jen o trochu severněji, než je Coral Harbour.“
Čím víc se vzdalovali od Coralu, tím nepřehlednější a kamenitější byla krajina.
Matiuse zastavil. „Dej mně sem dopředu GPS. Dráhu sotva rozeznávám.“ Připevnil přístroj pod volant sněžného skútru.
Přes osamělou, holou krajinu vál ledový vítr. Všude bylo jen bílo a bílo, ničím nepřerušené. Nebyl tu žádný strom, ani keř, ani pahorek. Jednotvárné bílo, které téměř plynule přecházelo do oparu šedé oblohy. Matiuse jel pomalu a opatrně. Tři mladí lidé se krčili před vanoucím větrem, který s sebou přinášel sníh, proti němuž nebyli z boku chráněni.
Viděli jedno malé stádo karibů, oněch skromných sobů kanadské Arktidy, kteří polekaně utekli z úzké dráhy před hlasitým zvukem skútru.
Konečně se na obzoru ukázalo něco tmavého. Nízká chata z masivních dřevěných klád, krčící se naproti skupině skal přímo proti pobřeží – Johnův nový domov.
Krátce nato byl slyšet vzrušený štěkot psů a pak se otevřely dveře. Z chaty vyšly dvě postavy, doprovázené čtyřmi bílými psy.
„To je John!“ volal Sammy radostně. „A Arak! Jak je dobře, že jsou oba doma a ne na lovu!“
Oba muži překvapeně hleděli směrem ke sněžnému skútru.
John se smál celým svým temně hnědým, vrásčitým obličejem. „A to jsem si myslel, že jsem tu v bezpečí před sněžnými skútry a před jinou nezdravou, hlučnou technikou,“ řekl a obličej mu přitom zářil.
Motor utichl a vystoupili Sammy, Sára a Matiuse. Arak je beze slov jednoho po druhém objal, John je pozdravil silným stisknutím ruky, zatímco psi skákali kolem nich a vrtěli ocasy. Sammy, Sára a Matiuse hladili mnoho zad, hlav a ocasů najednou.
„Vždyť ty máš v týmu nového psa, Johne,“ konstatoval Sammy s potěšením.
„Správně! Magda podporuje Ninaqa, mého vůdčího psa.“ Na Johnovo zavolání běželi psi do své ohrady vedle chaty.
„Pojďte dovnitř,“ zval je bodrý John. „Předevčírem jsme měli dobrý lov a přicházíte zrovna k jídlu. Arak upekl maso z karibu.“
„Mňam!“ Matiuse se pohladil po břiše. „Sice jsme nedávno teprve snídali, ale pro tvé jídlo nechám být všechno ostatní!“ Měl ještě v živé vzpomínce Arakovo výborné kuchařské umění z cesty na Coatsův ostrov.
„Jak se ti daří?“ ptal se Arak a pozorně si prohlížel Sammyho.
„Dobře. Od včerejška už nemám sádru.“
„A tak dnes přicházíš na návštěvu?“ usmíval se Arak.
„Rád bych vás viděl už mnohem dřív,“ ujišťoval ho Sammy, „ale nápad navštívit vás pochází tentokrát od Matiusa.“
Arak šťouchl Matiusa do boku. „Tak ty nemáš v hlavě jen pizzu,“ řekl láskyplně.
„Vyrůstá do nových kvalit,“ řekl Sammy. „Mě už předhonil.“
Matiuse se na něho nedůvěřivě díval.
„Posaďte se,“ vyzval je pohostinně John.
„Mohu s něčím pomoci?“ zeptala se Sára.
„Ani ne. V mé staromládenecké domácnosti všechno běží jako na drátku.“
„To ti věřím,“ odpověděla Sára a uznale se rozhlížela po příjemně vytopeném srubu. Zdi byly zevnitř pobité pevnými dřevěnými deskami. V kamnech postavených z kamenů plápolal vesele oheň. Kolem oválného stolu stály jednoduché, velmi pohodlné židle a lavice pokrytá polštáři. K oslavě dne John prostřel na stůl dokonce silný tkaný ubrus. Sára a Matiuse mu rychle pomohli prostřít stůl, zatímco Arak hospodařil v kuchyni.
Sára přistoupila k nízké dřevěné polici, která byla vyzdobena překrásnými vyřezávanými figurkami. S nadšením si prohlížela figurku lední medvědice se dvěma medvíďaty. „Johne, vůbec jsem nevěděla, že umíš tak nádherně vyřezávat,“ řekla s obdivem.
John se usmál. „Naučím tě to, když budeš chtít.“
„Ach, to bych se ráda naučila!“