M
ladí lidé srdečně poděkovali své učitelce. Paní Andaluková dobře uložila tlustý pořadač do tašky a odešla z knihovny.
„Poskytla nám neocenitelné informace,“ radovala se Sára.
„Ano, opravdu,“ přisvědčil Matiuse.
„Zdá se mi originální,“ ohodnotila Sára maličkou učitelku. „Především toho hodně ví a je ochotná pomoci.“
„Je to tak,“ mínil i Sammy.
„Jak budeme pokračovat dál?“ zeptal se nespokojeně Matiuse. „Zase jsme uvázli.“
„Můžeme napsat na papír všechno, co už víme,“ navrhl Sammy. „Už jsi zařídil to povolení pro návštěvy vojenské základny?“
Matiuse přikývl. „Trvalo to nejméně dva nebo tři dny. Nejdřív nám to povolení vůbec nechtěli dát. Musel jsem tomu úředníkovi obšírně vyprávět o našich ‚výzkumných záměrechʻ, než konečně pochopil, že opravdu potřebujeme informace o základně.“
„No, jakpak to vypadá s vaším nudným dějepisným tématem?“ zeptal se Big následujícího dne před hodinou dějepisu. „Máme vám trochu podat pomocnou ruku?“
„Odkud to víš?“ zlostně odvětil Matiuse.
„Předevčírem jsem šel kolem Parkerových. Jedno okno bylo otevřené, což je mimochodem plýtvání energií! Nesmíte rozmlouvat tak nahlas, když to chcete zachovat v tajnosti!“ A Big se doširoka zazubil.
„Tak ty nás špehuješ?“ zlostně zasyčela Sára.
„Ale co! Stejně proti nám nemáte šanci. Jsme na stopě jedné opravdu aktuální věci. Má to něco společného s energií a to je téma dne. Ale toho si všimnete, až vašemu chromému sněžnému skútru dojde palivo.“
„Jsi chlubil,“ konstatoval Matiuse suše.
Sammy se zasmál Bigovi do obličeje. „Soutěž rozhodne porota. Nepočkáme do té doby?“
Big opětoval jeho pohled svýma úzkýma tmavýma očima. „Přesně tak,“ řekl lhostejně.
„Kromě toho jsme pozorovali, kam to vede, když má vozidlo příliš mnoho koňských sil.“
„Jedna nula pro tebe,“ řekl Big. „Ale počkejte…“
Uplynul víc než týden. Sára, Sammy a Matiuse znovu navštívili základnu a prohlédli si hangáry a skladištní haly. Přitom ale nezískali žádné nové informace, které by stály za povšimnutí. Skončilo počasí s mnoha sněhovými přeháňkami a mrazivé slunce stálo nízko na obloze.
Arak se stále ještě nevrátil do města. Matiuse byl čím dál netrpělivější. „Jestli to takhle půjde dál, tak nás Big a jeho přátelé opravdu předhoní.“
„To se nesmí stát,“ zabručela Sára. „Ráda bych přesněji věděla, na čem pracuje Big, a trošku ho přibrzdila.“
„To přece nemyslíš vážně,“ napomenul ji Sammy. „Fair play!“
„Jasně! Z vítězství dosaženého podvodem bychom ani neměli radost!“
„Právě. – A Pánu Ježíši by se takové jednání nelíbilo,“ dodal Sammy.
„Přesně tak.“
Matiuse se pozorně díval z jednoho na druhého a nepatrně pokyvoval hlavou. Neříkal však nic a místo toho se sklonil nad svými poznámkami. Sára k nim přidala nákres vojenské základny. Matiuse ho pozorně studoval. Nakonec vyrukoval se svým plánem.
„Víš vlastně, kde bydlí John?“ zeptal se Sammyho.
„Ano. Má domek přímo na pobřeží.“
„Znáš to místo?“
„Ano. Spíš jen pro zábavu jsem napsal souřadnice do své GPS.“
„To je tedy úplně skvělé,“ pochválil ho Matiuse spokojeně. „Jak je to daleko?“
„Asi dvacet kilometrů.“
„Je tam nějaká cesta?“
„Ano. Dokonce docela dobrá.“
„Kdy ti sundají sádru?“
„Zítra.“
„O.K. Zítra je pátek. V sobotu máme volno. Pokud se Arak do té doby nevrátí, pojedeme v sobotu za ním.“
Sára se hlasitě rozesmála. „Ty ses zbláznil, Matiuse.“
„To čekání už mně jde na nervy. Se sněžným skútrem budeme u Johna za hodinu, i kdybychom jeli docela pomalu.“
„Možná bychom to přece mohli zkusit, dostat se k Johnovi,“ navrhla Sára.
„Radiotelegrafní spojení tam ještě není,“ řekl s politováním Sammy.
„John a Arak to přehánějí se svým odporem k technice,“ zlobila se Sára. „Divím se, že John ještě nebydlí v iglú!“
Sammy se chichotal. „John říká, že stejně nemá elektriku, takže by si nemohl nabít mobil.“
„A co vysílačka?“
„Je prý poháněna nějakým malým generátorem.“
„Koneckonců, asi ano.“
„Tak co? Pojedeme k Johnovi?“ ptal se Matiuse netrpělivě.
„A vejdeme se všichni tři na sněžný skútr?“ zeptal se Sammy.
„Samozřejmě! Sice tam bude trochu těsno, ale na tak krátkou jízdu to půjde.“
„Myslím, že nám to nedovolí,“ řekla Sára.
„Proč ne? Vždyť je jasné, suché počasí. Chtěl bych to podniknout!“
Matiuse opravdu dosáhl toho, že jim jeho rodiče, Aanja a pan Parker dali svolení.
Sammymu zářily oči. Tolik se těšil, že zase uvidí Johna a Araka. Zvlášť Arak byl přes velký věkový rozdíl jeho opravdovým přítelem. Aanjin tchán se o něho tehdy na Coatsově ostrově tolik staral, když on, Sammy, utrpěl ten těžký úraz. A Arak mu ukázal cestu k Pánu Ježíši!