N
ásledujícího dopoledne potkala Sára na chodbě před třídou paní učitelku Andalukovou a využila této příležitosti. Malá tlustší učitelka ji vyslechla se zájmem.
„Samozřejmě vám ráda pomohu s vaším příspěvkem do soutěže,“ řekla vlídně.
„Moc vám děkuji!“
„Už se sama těším, že se dozvím něco bližšího o vašem tématu, ano, opravdu! Vybrali jste si je šikovně, protože v něm můžete ukázat na mnohé. Takové práci se říká ‚mezipředmětováʻ. “
Sára si představila, jak bude reagovat Matiuse na takovéto vyhlídky, a musela se usmát.
„Navrhuji, abychom se sešli dnes odpoledne v pět hodin v knihovně,“ horlivě pokračovala paní Andaluková. „Mezitím projdu svůj archív doma, zda najdu něco, co by se vám hodilo. Určitě tu soutěž vyhrajete, ano, opravdu!“
Sammyho třída ten den končila dřív. Big a jeho kamarádi už byli venku, když Matiuse, Sára a Sammy vyšli ze školní budovy. Chlapci stáli kolem pěkného nového moderního terénního vozidla, které mohlo jezdit po sněhu i po štěrku. Z jejich středu se ozýval chraplavý hlas. To Big vychvaloval přednosti svého vozidla.
Bigův kamarád Ken stál na stupátku. „Hej, svezeš nás jedno kolečko?“ zeptal se.
„No jasně!“ Big nastoupil a otočil klíčkem.
Silný motor se rozběhl. Big zprudka šlápl na plyn. Vozidlo udělalo skok dopředu a Ken vyletěl vysokým obloukem do hromady sněhu vedle silnice.
Sammy a Matiuse se na sebe podívali a rozesmáli se. Ken se namáhavě vyhrabal. Vypadal jako sněhulák.
„Člověče, tomuhle opravdu říkáš jízda?“ zeptal se rozzlobeně.
Big klidně pokrčil rameny, jako by se ho to netýkalo. „Je to silný stroj a má hodně šťávy. Někdy přidám plyn trochu víc.“
„Jako vždy a všude,“ popichovala ho Sára.
Big se na ni chvilku upřeně díval. „A co ty?“ zeptal se potom.
Matiuse se hlasitě rozesmál. „Bylo to dobré přistání,“ pochválil.
Sára na Matiusa vrhla zničující pohled, přehodila si své hnědé vlasy zpátky přes ramena a mlčky se vydala na cestu domů. Matiuse a Sammy šli vesele za ní.
Matiuse, Sára a Sammy přišli odpoledne do knihovny načas. Sammy vzal své berle a ladným pohybem je postavil do stojanu na deštníky. Sám si sedl k jednomu stolku. Matiuse se téměř uctivě díval na vysoké tmavé řady regálů s knihami. „Vůbec jsem nevěděl, že máme ve škole tolik knih,“ řekl.
„Copak jsi tady poprvé?“ zeptala se Sára s předstíraným leknutím.
„Ne. Ale ještě nikdy jsem si to pořádně neprohlédl.“
„Přesto se vyzná v mnoha věcech,“ řekl Sammy dobrácky.
„Děkuji! To mě opravdu těší!“
V tu chvíli přišla do knihovny učitelka zeměpisu a s úsměvem přistoupila k přátelům. Nesla aktovku, která byla zřejmě dost těžká, rychle ji odložila na židli a vyndala tlustý pořadač s novinovými zprávami.
„Posaďte se,“ vybídla Sáru a Matiusa. Sama si sedla naproti Sammymu, své malé opálené ruce položila jednu na druhou a zeptala se: „Jak vám mohu pomoci? Jaké informace potřebujete?“
Matiuse vstal a z kapsy svých opraných džínových kalhot vytáhl zmačkaný papírek. Sammy ho nenápadně obdivoval, jak lehce se umí pohybovat ve svém oblečení. Zdálo se mu, že on sám je na rozdíl od Matiusa prostě jen vytáhlý, bledý a vysoký.
„Napsal jsem si nějaké poznámky,“ řekl Matiuse.
Všiml si udivených pohledů, jakými se na sebe Sammy a Sára podívali. „Právem říkáte, že to byl můj nápad, tak…“
„To je obdivuhodné,“ pochválil ho Sammy.
„Teď mne nepřerušujte! – Tedy, potřebovali bychom nějaké informace o vojenské základně: Kdy byla postavená? Pro kolik lidí sloužila? Docházelo často k poruchám? Pracovali tam lidé z Coral Harbouru? Nebo alespoň měli styky s domácími obyvateli? Jak dlouho byla vojenská základna používaná během druhé světové války? Proč se vlastně Amerika účastnila války?“
„Možná bude nejlepší, když začneme poslední otázkou. Ovšem nedá se na ni odpovědět dvěma větami.
Americký president Roosewelt a jeho poradci s obavami pozorovali, jak Německo od roku 1939 obsazuje své evropské sousedy jednoho za druhým. Když padlo Němcům do rukou i francouzské hlavní město Paříž, odolávala útočníkům už jen jediná demokratická země v Evropě, Anglie. Většina Američanů byla toho názoru, že by se USA měly starat o vlastní záležitosti; zvláště když navíc země bojuje s následky těžké hospodářské krize. Tehdejší president Roosewelt prosadil, že by se mělo Anglii pomáhat alespoň velkorysými dodávkami zbraní a materiálu.“
„Amerika tedy nechtěla vstoupit do války?“ zeptala se Sára.
„Americký kongres se bránil rukama nohama…“
Matiuse se otočil a usmál se.
„Myslím samozřejmě poslance,“ opravila se paní Andaluková a také se usmála. „Ano, opravdu. Ale pak se stala překvapující událost. Japonci napadli americký přístav Pearl Harbor na Havaji. To se stalo 7. prosince 1941. Den nato vyhlásila Amerika Japonsku válku. Následovalo vyhlášení války Německu a jeho spojencům. Základna na Coral Harbouru byla původně jen meteorologická stanice na dalekém severu Kanady. Od května 1942 ji Američané přestavovali na armádní základnu s hangáry a s rozjezdovou dráhou. Kanaďané jim přitom nechali volnou ruku. Od léta 1942 začali základnu používat. Sloužila pro mezipřistání a také jako mezisklad pro letadla, zbraně a materiál při cestě do Anglie. První zimu musely být lety od prosince zastaveny. Pro nestálé počasí a velkou zimu byly totiž velmi riskantní. Tady jsem s sebou vzala ještě několik čísel o vojenské základně, kolik lidí tu bylo umístěno, kolik letadel a výzbroje nebo vybavení opustilo základnu během týdne.“ A z pořadače vyňala několik listů s čísly a seznamy.
„To je super! Děkujeme,“ řekla Sára.
„Pracovali někdy na základně lidé z Coral Harbouru?“ otázal se Sammy.
„Pokud je mi známo, tak ne.“
„Utíkali odtamtud američtí vojáci často?“ informoval se Matiuse.
„O jednom případu se tehdy v novinách hodně psalo,“ vysvětlovala živě paní Andaluková. „Jakýsi voják údajně okradl svého nadřízeného a pak se ztratil.“
„Copak ta krádež nebyla dokázaná?“ ptala se překvapeně Sára.
„Ale ano. Ovšem o motivu jsou dodnes dohady.“
„Jakýpak motiv může někdo mít k tomu, aby kradl?“ poznamenal suše Matiuse.
„Správně,“ odvětila tajuplně paní Andaluková. „ Ale voják tu prý někde to zlato schoval, ano, opravdu! Staří lidé o tom vyprávěli.“
„Copak říkali?“ ptal se nevěřícně Matiuse.
„Americký voják utekl z pobřeží ostrova na nafukovacím člunu, ztratil směr a ztroskotal. Dva lovci z Coral Harbouru ho vylovili napůl zmrzlého z ledové vody.“
„A jsou oba ti muži ještě naživu?“ vyzvídal Sammy bez dechu.
„Žel, nejsou. Jeden z nich byl otec Abele Araka.“
„Araka?“ nechtěl věřit Sammy.
Paní Andaluková zakývala hlavou směrem k Sáře. „Správně! Tvůj dědeček mi o tom před mnoha a mnoha lety důvěrně vyprávěl, ano, opravdu.“
„Ach, a zrovna teď tu Arak není,“ povzdechl si Matiuse. „To přece nemůže být pravda. Kdo ví, jestli nezná řešení naší hádanky.“
„Nemyslím, že by Arak věděl, kde je vojákův poklad. To by to dávno oznámil úřadům,“ přemýšlel Sammy. „Znáš přece Araka!“
„Je přísně spravedlivý, zrovna jako ty,“ popíchl ho Matiuse.
Sammy se maličko usmál. Ten dobromyslný posměch, který si na něm Matiuse někdy vyléval od té doby, co se Sammy před několika týdny stal křesťanem, ho trochu bolel. On, Sammy, teď věřil v Ježíše Krista jako ve svého osobního Spasitele a tolik chtěl žít podle slov Pána Ježíše. Podíval se na Sáru. Jak se asi staví k víře ona?
Sára na něho nenápadně kývla. „Asi to nepovažuješ za tak špatné, že se na Araka můžeš spolehnout, ne?“ zeptala se.
Matiuse se usmál. „Samozřejmě, že ne. Kdy se konečně vrátí?“
„Příští nebo přespříští týden.“
„Nemohla by ses s ním domluvit mobilem?“
Sára se trpce usmála. „Arak přece žádný mobil nemá.“
„Musíme tedy dobře využít čas do jeho příjezdu a zatím vypátrat, co se dá,“ zakončil Sammy.
„Vyprávěl vám můj dědeček, co se stalo s tím vojákem?“ zeptala se Sára učitelky zeměpisu.
„Chtěl se dostat na pevninu do Rankin Inletu.“
„Ale to je strašně daleko, téměř 500 kilometrů vzdušnou čárou,“ řekl Matiuse.
„Nemám tušení, zda a jak by to mohl dokázat.“