„R
ád bych se podíval, jak to vypadá uvnitř hangárů,“ řekl Sammy toužebně, když zase seděli v Benově kanceláři.
„To můžeme,“ souhlasil ochotně Ben. „Ale moc tam toho neuvidíme, několik olejových cisteren a barelů, nějaké zařízení a vybavení. Většina regálů je prázdných.“
„Měli bychom to nechat až na naši příští návštěvu,“ řekla Sára a podívala se na hodinky. „Nejdřív si raději prohlédneme výstavu.“
„Máš pravdu,“ souhlasil Sammy. „Tak nejspíš padneme na zajímavou stopu pro naše téma.“
„No tak pojďte,“ řekl rázně Ben. Ze zásuvky psacího stolu vzal svazek velkých staromódních klíčů. Do budovy s kancelářemi, která ale sloužila také jako budova pro zásobování, šli ponurou opuštěnou tmavou chodbou.
„Tady byly pokoje pro vojáky, kantýna a důstojnické kasino.“
„Kasino?“ opakoval Matiuse udiveně.
„Místnost, kde jedli důstojníci,“ vysvětloval Ben. „Ukážu vám to.“ Otevřel šedivé dveře, které vedly do větší místnosti, která byla jen skoupě vybavená nábytkem. „Tady máme informace o úloze Coral Harbouru ve druhé světové válce. V sousední místnosti jsou nějaké exponáty, vystavované předměty a literatura z doby studené války mezi východním a západním blokem.“
„Můžeme si to prohlédnout?“ zeptal se Sammy zdvořile.
„Samozřejmě!“ Ben rozsvítil světla. Místnost zalilo chladné neónové světlo. „Základna sloužila jenom jako mezistanice pro natankování, výměnu posádky a přichystání nákladu. Proto si nijak moc nelámali hlavu s vybavením místností.“
„Taky se mi to tak zdá,“ řekla Sára a rozhlédla se kolem sebe. Pak si prohlížela výstavu. Na jednoduchých bílých panelech byly připevněny plakáty, staré fotografie a předměty z vybavení základny. Sammy si přitáhl židli a studoval zažloutlé novinové články.
„Kdybyste měli nějaké otázky, jen se ptejte,“ nabídl laskavě Ben.
Sára a Matiuse chodili podél panelů a prohlíželi si staré fotky a obrázky.
„Poslechněte si nadpis tohoto článku!“ zavolal na ně Sammy. „Vojákův poklad zmizel beze stopy. Horečné hledání zatím nepřineslo žádné výsledky.“
„Poklad?“ zeptal se Matiuse a oči se mu rozzářily.
„Ano, tak je to tu napsáno.“
„O té věci se tehdy dost psalo v novinách,“ vysvětloval Ben, „musí o tom být víc novinových článků.“ Z jedné skříně u zdi vyndal album, otevřel ho a položil na stůl.
Sammy, Sára a Matiuse ho zvědavě obstoupili.
„Skandál! Nehoda během přímého letu do Coral Harbouru. Voják ukradne kufřík svého nadřízeného a zmizí v Arktidě. Dosud ani stopy po zmizelém vojákovi. Kufřík s penězi ukraden. Po uprchlém vojákovi nenalezena ani stopa.“
„Kdy to bylo?“ zajímal se Matiuse.
„V létě 1943,“ ochotně vysvětloval Ben. „Transporty do Anglie se zatím nekonaly moc dlouho. Logisticky a organizačně bylo mnoho věcí ještě nedokonalých. Toho zmatku využil jeden voják. Ukradl důležitou zásilku peněz svého majora. Ale tato informace vyšla najevo až později.“
„Bylo to běžné, přepravovat peníze tímto způsobem?“ ptal se Sammy překvapeně.
„Většinou asi ne.“
„Pro koho byly určené ty peníze?“
„Údajně pro anglickou vládu. Ale tehdy v tom bylo mnoho nejasností.“
„A co se stalo s vojákem, s tím americkým vojákem?“ zajímala se Sára.
„Oficiálně se už nikdy znovu neobjevil.“
„To přece nejde,“ protestoval Sammy. „Žádný člověk nemůže jednoduše zmizet.“
Ben se na něho díval s úsměvem. „A přece to jde! V Arktidě je to dokonce možné dodnes! Čím víc před 60 lety!“
„Co by se s ním stalo, kdyby ho dopadli?“ zeptal se Matiuse.
„Netuším. Krádež a dezerce jsou samozřejmě vážné zločiny!“
„Jasně, samozřejmě,“ řekl Sammy. „Já si jenom kladu otázku, co ten voják zamýšlel s penězi zde na severu. Na celé věci je něco záhadného.“
Ben přikývl. „Okradený major padl v Evropě. O pokladu už se nikdy neslyšelo. Údajně šlo o okolkované a registrované zlato.“
„Zlato se přece může roztavit,“ napadlo Sáru.
„V Coralu se kdysi šířila pověst, že voják skryl svůj poklad tady u nás,“ vykládal Ben tajuplně.
„Matiusovi zablýsklo v očích: „Jen si představte, že bychom našli zmizelé zlato!“
„Po téměř šedesáti letech?“ zeptal se Sammy skepticky.
„Pročpak ne? Jsem si jistý, že nějaké důkazy musejí existovat. A ty najdeme!“
„Jak myslíš,“ zasmál se Sammy. Ale Matiusova horlivost byla nakažlivá.
„Pro naši soutěž si tedy jednomyslně vybereme toto téma,“ uzavřela Sára spokojeně. „A když přitom ještě najdeme poklad, tak tím lépe!“
„Ale bude to dost těžké, najít dost vědeckých informací, když je to už tak dlouho,“ uvažoval Sammy.
„I tady bych vám dal tip,“ radil horlivě Ben. „Moje babička, Ava Andaluková, zdejší pamětnice, je něco jako žijící kronika. Moje sestra sepsala babiččiny vzpomínky a má také mnoho materiálu o Coral Harbouru a o celém Southamptonu ve svém soukromém archívu i ve škole. Určitě vám pomůže.“
„Děkujeme,“ řekla Sára překvapeně. Sama by asi nikdy nepřišla na myšlenku poprosit o spolupráci tichou učitelku zeměpisu, která vždycky působila poněkud plaše a staromódně.“
„Moc jste nám pomohl,“ řekl vděčně Sammy.
„Pro mě to byla milá změna,“ usmíval se Ben. „Mé zaměstnání je jinak celkem jednotvárné.“
„Můžeme zase přijít?“
„Rád vás znovu uvidím. Jsem tu v pondělí a v pátek. Ale nezapomeňte, prosím vás, na to povolení.“
„Zařídíme ho hned zítra.“
Tři přátelé se s Benem rozloučili.