M
atiuse dodržel slovo. Za dva dny přijel před dům Parkerových se sněžným skútrem, ke kterému byly připřažené sáňky. Matiusovi bylo téměř 15 let a mohl řídit. Za ním pyšně seděla Sára.
Sammy s námahou vstal z gauče, oblékl si bundu, zdravou nohu obul do teplé kozačky. Na nemocnou nohu si navlékl čtyři páry teplých ponožek a návlek z tulení kůže. Ven se belhal tak rychle, jak jen to šlo. Přitom mu pomáhaly jeho berle.
Matiuse na něho posvítil světlometem a spolu se Sárou mu pomohli na sáňky.
„Jeď pomalu,“ napomínala ho Aanja starostlivě.
„Samozřejmě,“ řekl Matiuse trochu uraženě. „Je mně úplně jasné, že Sammy má už nehod až po krk. – Cesta k základně je přece velice dobrá,“ dodal smířlivě.
Aanja jim zamávala a zmizela zase v domě.
Matiuse nastartoval motor skútru a opatrně vyjel. Sammy se spokojeně opřel a zadíval se na ledově šedivou oblohu. Přestalo sněžit, ale těžké mraky visely nízko nad rovinatou krajinou.
Jeli kolem zdravotního střediska, ve kterém nedávno Sammyho ošetřovali, a dál, až na konec obce. Odtamtud vedla dobře vystavěná, prostorná silnice směrem k severovýchodu. Sammy si plnými doušky užíval výletu. Konečně mu zase jednou vál do obličeje chladný severák. Sammy se až podivil, jak velice postrádal oblohu a pobyt venku.
Konečně bylo vidět základnu: radarová věž, dům s kancelářemi, dvě podlouhlé šedivé budovy a vedle nich zasněžená rozjezdová plocha. To bylo vše. Příjezd k objektu byl uzavřen závorou.
„Určitě tam nikdo nebude,“ řekla Sára zklamaně. „Měli jsme se předem ohlásit. Myslím, že se nejspíš ani nedostaneme dovnitř.“
Vtom si všimli matného světélka v okně kanceláře na vrátnici.
Matiuse zajel se sněžným skútrem k rampě a zastavil. „Jde ti to, vystoupit?“ usmál se na kamaráda. „Když dokulháš dovnitř, bude to určitě pádný důvod, aby nás tam pustili.“
Sammy se zasmál a vyhrabal se ze svých teplých dek. Matiuse mu pomáhal.
Sára zaklepala na okno vrátnice. To se otevřelo a z něho překvapeně vyhlédl mladý muž.
„Ben,“ řekla Sára s potěšením, „to se tedy hodí.“
Ben Andaluk byl mladší bratr jedné učitelky z jejich školy Sakku. Všichni tři ho znali ze školní slavnosti, která se konala minulý rok.
„Co tady děláte?“ zeptal se Ben udiveně.
„Rádi bychom si prohlédli tenhle armádní objekt,“ vyhrkla horlivě Sára. „Mohl byste nás pustit dovnitř?“
Ben ustaraně zavrtěl hlavou. „Tak lehko to nejde. Potřebujete povolení z krajského úřadu.“
„Ach, to je škoda,“ povzdechla si Sára, „ to jsme netušili!“
„Nemohl byste udělat výjimku?“ zklamaně se zeptal Sammy. Ztěžka se opřel o kamaráda. „Je to pro nás opravdu hodně důležité.“
Ben se rozpačitě zadíval na Sammyho berle a na jeho poraněnou nohu. „I mně je líto, že jste sem přišli nadarmo,“ řekl s politováním.
„Podívejte se,“ Sára vyndala zmačkaný lístek, na kterém byly vypsány všechny podrobnosti o nunavutské soutěži. „Chtěli jsme psát o základně.“
„Pojďte nejdřív dovnitř,“ řekl Ben, „aby si váš kamarád mohl sednout. Zkusím zatelefonovat. Třeba se přece najde nějaká možnost.“
„To je od vás moc milé,“ řekl Sammy vděčně. Ben jim otevřel postranní dveře a Sammy ztěžka dosedl na židli ve vyhřáté kanceláři. „Je to docela namáhavé, stát na jedné noze,“ zabručel.
Ben telefonoval. Mluvil velice rychle inuktitutsky4, takže Sammy všemu nerozuměl. Ale Matiuse a Sára hovor pozorně sledovali.
Ben položil sluchátko a přátelsky se k nim otočil. „Dnes vás mohu nechat na základně! Ale musíte si dodatečně opatřit povolení v kanceláři krajského úřadu.“
„Ano, to není žádný problém. Opatříme si ho,“ řekl hned Matiuse. „Děkujeme vám, Bene!“
„Otevřu vám závoru! Můžete se projet po objektu. V kancelářské budově je jedna místnost, ve které jsou informace, obrázky, zbraně a předměty, které byly součástí výzbroje a zařízení, a výstřižky z novin. Zajímá vás to?“
„Ano, samozřejmě,“ řekl horlivě Matiuse.
„Tak dobrá.“ Ben byl najednou velmi veselý a bodrý. Zdálo se, že má radost ze změněné situace. „Až si prohlédnete zdejší prostory zvenku, vraťte se ke mně. Máte vlastně štěstí, že tu dneska jsem! V zimě je otevřeno jen dvě odpoledne. Jinak je všechno zavřené.“
Ben pomohl Sammymu do saní. Bylo mu zima a odešel proto zpátky do teplé kanceláře. Pak otevřel závoru a Matiuse se pomalu rozjel. Minuli závoru a vjeli do objektu. Za budovou s kancelářemi se do hlubokého sněhu choulily dvě protáhlé budovy.
„To byly určitě hangáry pro letadla a sklady na součástky a takové věci,“ myslel Matiuse.
Na rozjezdové ploše nebyl samozřejmě vyhrnutý sníh. Matiuse se držel se skútrem těsně u budov. Docela v dálce ukončovala radarová věž nejzadnější konec rozjezdové dráhy.
„Zrovna si zkouším představit, jak tady asi startovala letadla,“ sdělovala Sára. „Zvláště v zimě to muselo být pořádně těžké.“
Nakonec už nemohl ani sněžný skútr projet novým hlubokým sněhem. Matiuse trochu zacouval ve vlastní stopě a pak se otočil.