O
několik minut později dorazila Sára. Čtrnáctiletá dívka byla velmi podobná své mamince. Byla hubená a o hlavu menší než Sammy. Její husté vlnité vlasy hnědé barvy obklopovaly srdcovitý obličej, ve kterém vynikaly tmavé oči mandlového tvaru.
Sára s Aanjou prostřely rychle stůl. Sára si sedla vedle Sammyho na rohovou lavici a se zájmem se účastnila společného hovoru.
Po večeři ještě zůstali sedět pospolu.
„Co je nového ve škole?“ zeptal se Sammy.
„Nic,“ odpověděla Sára, „rozhodně nic zvláštního.“
„A přece něco,“ odporoval jí pan Parker. Vstal a vyndal ze své aktovky vícestránkovou listinu. „Tohle se mi dnes dostalo na psací stůl.“ Zdvihl titulní stránku do výšky.
„Soutěž spolkového státu Nunavutu,“ četl Sammy překvapeně. „A o co se jedná v té soutěži?“
„Jde o skupinovou soutěž vašeho ročníku. Mají být prováděny výzkumy v oblasti zeměpisu, dějepisu a politiky spolkového státu Nunavutu. Nejlepší práce budou odměněny. Mohou se účastnit skupiny žáků nebo i celé třídy.“
„Dá se také něco vyhrát?“
„Ano, samozřejmě. Pro hlavní čtyři vítěze tu budou ceny s překvapením a pak bude ještě mnoho cen útěchy, knihy, kamery, dokumentace.“
„Já se určitě zúčastním, to už vím,“ řekl Sammy.
„Ty ale nejsi skupina,“ usmívala se Sára.
„S tebou a s Matiusem bychom byli už tři! Mohl bych tady doma dělat rešerše2 a konečně bych měl na práci něco smysluplného!“
Aanja se podívala na Sammyho tatínka a nepozorovaně na něj kývla.
„Domluveno,“ řekl s úsměvem pan Parker. „Zúčastníme se tedy soutěže, buď s celou třídou, nebo jako jednotlivé skupiny.“
O dva dny později seděli Matiuse a Sára se Sammym v kuchyni. Před sebou měli na kuchyňském stole rozložené knížky a časopisy.
„Musíme si najít opravdu dobré téma,“ řekla Sára. „V žádném případě se nesmí stát, že by nás druzí porazili.“
Sammy se dobromyslně pousmál. Sára měla ve třídě stálé, i když ne docela vážné, rozepře s Bigem Nuulakem, který se podle Sářina mínění považoval za úplně nejlepšího a nejsilnějšího ze všech. Big a čtyři jiní chlapci se chtěli také zúčastnit soutěže. Každá skupina měla dobrých osm týdnů času, aby našla téma, vyhledala o něm podrobnosti a napsala práci.
„Konkurence oživuje obchod,“ vysvětloval jim s úsměvem pan Parker.
„A jak,“ zabručela Sára a hned navrhovala: „třeba bychom mohli použít výsledky výzkumů, které jste v září prováděli na Coatsově ostrově s doktorem Wembleyem?“
„To by nebylo špatné,“ usoudil Sammy. „Ale museli bychom dát tématu širší rámec.“
Sára napsala na svůj list papíru: „Svět ptáků na Coatsově ostrově.“ Zeptala se: „Máte jiné návrhy?“
„Svět zvířat na ostrově Southampton,“ zamumlal Sammy, „lední medvědi, karibu, mroži.“
„Původní obyvatelé ostrova,“ navrhla Sára.
„Inuité?“ zeptal se Sammy.
„Sallirmiutové, mnohem starší národ lovců. Neznali železo ani žádné pokrokové nástroje, když se kolem roku 1900 v Hudsonově zálivu setkali s velrybáři. Norští velrybáři sem zavlekli nakažlivou nemoc, na kterou zemřeli téměř všichni Sallirmiutové.“
„Zní to zajímavě,“ řekl pochvalně Sammy. „Zdalipak se o těch lidech něco ví?“
„No samozřejmě. Z vyprávění velrybářů. Na ostrově po nich zbylo ještě jedno opuštěné sídliště.“
„Napadají vás ještě jiná témata?“
„Společnost Hudsonova zálivu,“ řekla Sára, „postupně zabírala základny na Coatsově ostrově a na ostrově Southamptonu.“
„Co to vlastně bylo za společnost?“ nejistě se zeptal Sammy. „Obchodovala s kožešinami?“
„Přesně tak.“
Matiuse až dosud tiše poslouchal. „Je tu jedna věc, která by mě ohromně zajímala,“ poznamenal nakonec.
„Tak vyprávěj!“ povzbuzoval Sammy svého kamaráda.
„Jde o bývalou vojenskou základnu AAF, American Air Force3, u Coral Harbouru,“ začal Matiuse trochu zeširoka. „Já zrovna čtu knížku o 2. světové válce.“
Sammy se na něho udiveně zadíval. Že se Matiuse zajímá o dějiny, to pro něho bylo nové. „Válka byla hlavně v Evropě, ne?“ zeptal se. „My máme psát o Nunavutu.“
„Možná je to všechno nesmysl,“ usmál se nejistě Matiuse.
„Nech ho, ať to dopoví,“ přála si Sára.
„Samozřejmě!“
„No, to bylo tak: Němci přepadli své sousedy v Evropě a mnoho zemí prostě obsadili. Američané se na to dívali s čím dál většími starostmi a nejdřív podporovali Anglii proti Německu dodávkami zbraní, dříve než Německo vyhlásí válku Americe. Američané ale nemohli z Montany, kde byla největší část zbrojního průmyslu, vyvážet zbraně bez přestání do Anglie. Hledali proto co možná nejkratší cestu a postavili celou řadu základen. Během války existovala jižní a severní cesta do Evropy a Afriky. Naše základna u Coral Harbouru se nacházela na mnohem rychlejší severní cestě.“
Sammy uznale hvízdl. „To je napínavé!“
„Ale jaké to má spojení s Nunavutem?“ zopakovala Sára Sammyho námitku.
„No, dalo by se prozkoumat, jak tato základna ovlivnila nebo změnila život Inuitů,“ přemýšlel Matiuse. „A obráceně, jaké dojmy si s sebou odtud odnesli Američané.“
Sára mimovolně přikývla: „To by šlo.“
„Základna je dnes pod správou krajského úřadu,“ doplnil Matiuse.
„Já jsem tam ještě nikdy nebyl,“ řekl Sammy.
„Dnes už tam toho asi není mnoho k vidění,“ mínil Matiuse.
„Přečti ještě jednou témata, jaká zatím máme,“ požádala ho Sára.
Pozorně poslouchala a potom řekla: „Opravdu zajímavé se mi nezdá žádné z nich.“
„Mám nápad!“ A v Matiusových úzkých tmavých očích to zaujetím zablýsklo. „Podíváme se na základnu.“
„Vy dva?“ zeptal se smutně Sammy.
„Ne, my tři. Tatínek mi dal svůj starý sněžný skútr. Můžeme s ním jet a za něj připojit ještě normální sáňky. Na ně si můžeš sednout ty a nohu si dáš pěkně nahoru.“
Sammyho oči se rozzářily. „A umíš to řídit?“ zeptal se ohromeně.
„Ano, tatínek mě to naučil a mám řidičský průkaz. V klidu si prohlédneme základnu a pak se rozhodneme, zda si toto téma vybereme. – Na druhou stranu bychom samozřejmě mohli také psát o ručních pracích inuitských žen,“ zakončil Matiuse s širokým úsměvem.
Sára vzala gumu a hodila mu ji na hlavu.
„To není špatný nápad,“ řekl Sammy překvapeně. „Připiš to k tématům. Často jsem slýchal, že dřevořezba a jiná umělecká řemesla z Coral Harbouru jsou velmi známá a oceňovaná.“ Matiuse s úsměvem poslechl. Sára si je oba změřila nedefinovatelným pohledem a Matiuse se nahlas rozesmál.