S
taří Inuité měli pravdu. Zima přišla toho roku brzy. A rychle. Sammy se s povzdechem díval z okna. Už druhý den bez přestání sněžilo z oblohy, která měla barvu ledové šedi. Celý ostrov se změnil v bílou pláň.
Sammy se narovnal a sáhl po další knížce z hromady knih, které měl u postele v obývacím pokoji. Aanja a Matiuse ho dobře zásobili. Ale Sammy se nemohl soustředit. Zraněná noha jej pořád ještě hodně bolela. Sammy si způsobil těžký úraz, když chtěl zachránit osiřelé alčí mládě na ptačí skále. Od té doby uplynulo pět týdnů. Zlomenina se po operaci už dávno začala hojit, ale na noze měl stále ještě otevřenou ránu. Proto dosud nemohl dostat chodicí sádru. Teď pozoroval malou alčí slečnu, která slyší na jméno Sylvie. Mladý pták se kolébal směrem k němu a pokoušel se vyšplhat na jeho postel. Přitom divoce mával krátkými křídly. Sammy se usmíval.
„Také máš tak dlouhou chvíli?“ zeptal se.
Sammyho Maja, fena huskyho, která spala na svém koberečku v druhém rohu pokoje, zamrkala jedním okem a vztyčila jedno ucho směrem k Sammymu.
V tu chvíli bylo slyšet, jak se otvírají domovní dveře.
„Nazdar, Sammy!“ vesele volala Aanja. „Hned budu u tebe, jen co donesu dovnitř nákup.“
„Rád bych ti při tom pomohl.“
Aanja se jen usmála. „Připomenu ti to, až zase budeš moci chodit!“
Sammy se usmíval a hned se cítil lépe.
„To nebude potřeba!“ odvětil rozhodně.
Aanja rychle vyložila nákup z malých příručních sáněk, které si s sebou v zimě vždycky brala, když obstarávala nákupy.
„Copak bude dnes k večeři?“
„Můžeš si vybrat. Buď rybu, nebo pizzu.“
Sammy chvilku přemýšlel. Pak řekl: „Tak já si vyberu rybu.“ Aanja uměla výborně vařit. Téměř tak dobře jako její tchán Abel Arak.
Sammy se opět díval z okna. Arak mu velmi chyběl! Byl právě na návštěvě u svého starého přítele Johna Okkumaluka, který se usadil na západní straně ostrova.
Aanja přišla k němu dovnitř. V jejích hedvábných černých vlasech se třpytily sněhové vločky. Maja vyskočila a vrtíc ocasem poskakovala kolem nich. Aanja si sundala teplou parku1, vyzula si kozačky z tulení kůže a posadila se k Sammyho posteli.
„Jak se ti vede?“ ptala se.
„Ne zrovna špatně. Jenom si doma připadám dost zavřený. A potom tohle smutné počasí! Už několik dní nevysvitlo sluníčko. Dobře chápu, že mnoho lidí tu v zimě trpí depresí!“
Aanja s pochopením přikývla.
Sammy se na ni usmál. „Děláte všechno pro to, abych se nenudil. Ty mi nosíš zajímavé knížky, Matiuse a Sára mně nosí domácí úkoly a tatínek se mnou každý den hodinu probírá učivo.“ Aanja vyndala z té velké hromady knih Bibli, otevřela ji a četla:
„Radujte se v Pánu vždycky; opět pravím, radujte se.“ (Filipenským 4,4). To napsal Pavel, když byl ve vězení, možná bez světla, bez slunce a téměř bez naděje, že by někdy mohl být zase svobodný.“
„Jak to jen dělal?“ tázal se Sammy ohromeně.
„Já to také nevím! Ale pro Pavla byl Pán Ježíš tak důležitý, že řekl: „Život je pro mne Kristus“ (Filipenským 1,21). A to mu nikdo nemohl vzít. Věřil v Pána Ježíše a Pán Ježíš byl stále u něho. I ve vězení. Tam zvlášť. Byl to přítel, který ho nikdy neopustil!“
Sammy zamyšleně přikývl. „Se mnou je to také tak. Vlastně bych s Ním měl víc mluvit.“
Aanja přikývla a vstala.
„Mohu s tebou jít do kuchyně, když budeš vařit? Vždycky to tak pěkně voní. Také bych chtěl umět vařit tak dobře jako ty a Arak.“
„To se dá naučit,“ odpověděla Aanja vesele.
Podala mu jeho berle a Sammy skákal s velkou námahou a velmi pomalu do kuchyně.
„Měl bych každý den trochu trénovat,“ zlobil se.
„Doktor ale říkal, že máš být zatím v klidu.“
„Ano, já vím.“ Sammy si položil nohu v sádře na rohovou lavici a zdravou nohu pak položil vedle ní.
„Můžeš loupat brambory, jestli chceš.“
„Ó, to je super, ty jsi s sebou přinesla brambory?“
„Ano, k oslavě dne. Kromě toho bude také kukuřice a pár rajčat.“
Sammy zářil. Dříve, když žili na jihu Kanady, si brambor nijak zvlášť nevážil. Ale sem do Coral Harbouru se muselo všechno ovoce a zelenina, které v krátkém arktickém létě nedozrály, dopravovat letecky a byly také náležitě drahé a na jídelním lístku se nevyskytovaly často.
Do kuchyně přišla zvědavá Sylvie.
„Tahle alka by vlastně měla být venku!“ zamračila se Aanja. „Matiuse a Sára jí přece postavili malý domeček. Sylvie má zvláštní talent, aby něco utrousila buď na koberci, nebo na nábytku.“
„Já vím,“ odpověděl Sammy provinile. „Ale myslím, že úplně sama by se venku nudila. Stejně si tak říkám, zda je úplně šťastná bez ostatních alek, které dávno odletěly na jih.“
„No, nedělej si starosti. Teď jsi ty Sylviina ‚maminkaʻ, za kterou pořád běhá. Venku na svobodě by si už stejně neporadila. Zvykla si na lidi. Není to zrovna přirozený způsob života ptáků jejího druhu, ale bez tebe by na skále vyhladověla.“
„Když myslíš,“ a Sammy se láskyplně podíval na malou alku, která s námahou vylezla na rohovou lavici.
O půl hodiny později přišel domů Sammyho tatínek. Přišel do kuchyně a čichal: „Voní to tu úžasně!“
Sammy se nahlas rozesmál: „Vypadáš jako Maja, když ucítí něco dobrého.“
Maja uslyšela své jméno a vyskočila. Pan Parker si sedl ke kuchyňskému stolu a hladil ji po hlavě.
„Jídlo bude hotové za pár minut. Můžete si zatím umýt ruce,“ řekla Aanja a scedila vodu z brambor.
„Najíte se s námi?“ zeptal se pan Parker.
Aanja zavrtěla hlavou. „Slíbila jsem Sáře, že dnes večer přijdu včas domů.“
„Nemohla bys zavolat Sáře, aby sem přišla také?“
„Zavolejte,“ přidal se pan Parker.
„Zeptám se jí,“ odvětila Aanja.
„Copak se u vás dnes děje něco zvláštního?“ chtěl vědět Sammy.
„No, mám narozeniny.“
„A to nám říkáš teprve teď?!“ Sammy uchopil Aanjinu ruku. „Srdečně ti blahopřeji, Aanjo, a přeji ti Boží požehnání!“
Aanja mu s úsměvem stiskla ruku.
„Škoda, že pro tebe nemám dárek. Ale budu o nějakém přemýšlet.“
Sammyho tatínek vstal. „Připojuji se k blahopřání svého syna, Aanjo! Přeji vám všechno, všechno nejlepší,“ řekl srdečně. „A děkuji za všechno, co pro nás děláte. Jste ̶ nu, jste pro nás velmi důležitá.“
Aanja se usmála. „Ano, jinak byste nadobro vyhladověli,“ řekla potutelně, ale přitom se lehce začervenala.
Pan Parker podal Sammymu telefon. „Zavolej spolužačce a řekni jí, že to tu společně trochu oslavíme.“
Sammy se nenechal pobízet dvakrát.
Aanja se zase otočila ke sporáku a přidala na pánev ještě několik kousků ryby. „Vlastně to mělo stačit ještě na zítra,“ zabručela.
„Zítra si můžeme dát pizzu,“ usmál se Sammy.
„Řekni Sáře, ať si pospíší. Jinak bude jídlo studené.“
„Ano!“