Skutky 7,51-60
On pak, pln jsa Ducha svatého, pohleděv do nebe, uzřel slávu Boží a Ježíše stojícího na pravici Boží. I řekl: Aj, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího na pravici Boží!
Tuto velkolepou skutečnost oznámil Pán Ježíš ve svém rozhovoru s Natanaelem. Když potom zemřel na kříži Golgoty, byla neviditelnou Boží rukou roztržena opona chrámu. Od té doby je nebe pro vykoupené otevřené. Vírou hledí vzhůru a vidí Ježíše, korunovaného slávou a ctí.
Štěpán je prostý muž. Ale je Pánem vyvolen a uschopněn k tomu, aby působivým způsobem představil dlouhý odpor izraelského národa proti Bohu a proti Jím posílaným prorokům, který trval po celá staletí. Náboženské vůdce lidu nazývá zrádci a vrahy toho Spravedlivého. Svědčí před synedriem, že tento Spravedlivý je Syn člověka a stojí oslavený na Boží pravici. Za toto svědectví je Štěpán ukamenován. Před stejným shromážděním Pán Ježíš jako obžalovaný vypověděl, že On je Syn člověka a že brzy bude sedět na pravici moci Boží. Za tento výrok byl Ježíš ukřižován.
„Není služebník větší nežli pán jeho. Poněvadž se mně protivili /mne pronásledovali/, i vám se protiviti budou.“ (Jan 15,20) Štěpán je první křesťanský mučedník. Nesčetní svědkové ho následovali a kvůli svému přiznání se k Pánu Ježíši položili život. Byli zabíjeni mečem, předhazováni divokým zvířatům, shazováni ze skalních stěn nebo spalováni. Tak se slova Pána tisíckrát naplnila.
Náboženští vůdcové Židů, kteří Štěpánovi naslouchali, zabitím Pána a odmítnutím Petrových řečí zvolili kurs, od kterého se už nemohli odchýlit, aniž by ztratili tvář. Kromě toho je jejich srdce neposlušností proti Božímu slovu tak zatvrzeno, že se svého zlého postoje nechtějí vzdát. Štěpánovy důkazy sice mohou intelektuálně sledovat, ale nejsou připraveni k pokání podle Boha. Protože jsou usvědčeni pravdou a zasaženi ve svém svědomí, nemohou na Štěpánova slova nic odpovědět. Jen skřípají zuby, aby tím nebezpečným a příšerným způsobem ukázali své vražedné úmysly.
Přes tento odpor proti Duchu Božímu dovádí Štěpán jeho svědectví až do konce, kdy pln Ducha Svatého hledí k nebi. Věříme, že v té chvíli svýma tělesnýma očima vidí Boží slávu v nebi. Je to sláva Boží milosti, kterou andělé při narození Pána zvěstovali a oslavovali. K tomu Štěpán vidí stát Syna člověka po Boží pravici. Vyvýšen nad pozemské okolnosti a s nebeskou slávou před očima, činí izraelskému lidu jako celku poslední nabídku milosti: „Aj, vidím nebesa otevřená, a Syna člověka stojícího na pravici Boží.“ Platnost této milostivé nabídky je zajištěna skutečností, že Pán po Boží pravici stojí. Je připraven svému lidu ihned prokázat milost.
Avšak oni si zacpávají uši a jednomyslně se oboří na tohoto svědka. Vystrčí Štěpána – jako několik týdnů předtím jeho Pána – ven z města. Tam ho ukamenují. Pod krupobitím kamenů, které ho zasahují, prosí: „Pane Ježíši, přijmi ducha mého!“ Pokleká a ještě se modlí: „Pane, nepřičítej jim tento hřích!“
Pro věřící v době milosti je nebe stále otevřené. Očima srdce tam vidí Ježíše, ctí a slávou korunovaného. Otevřeným nebem plyne milost a milosrdenství našeho velkého Nejvyššího kněze k nám, kteří v těžkých situacích často pociťujeme svou slabost. Jako svatí kněží vstupujeme otevřeným nebem do Boží přítomnosti, abychom přinášeli oběti chvály a děkování. Podobným způsobem vstupujeme jako prosící k trůnu milosti, abychom Bohu předkládali své prosby.
Skutky 9,1-9; 22,6-11; 26,12-18
A když byl na cestě, stalo se, že již přibližoval se k Damašku. Tedy pojednou rychle obklíčilo jej světlo s nebe. A padna na zem, uslyšel hlas k sobě řkoucí: Sauli, Sauli, proč mi se protivíš /proč mne pronásleduješ/? Kterýž řekl: I kdo jsi, Pane? A Pán řekl: Já jsem Ježíš, jemuž ty se protivíš /kterého pronásleduješ/.
Setkání oslaveného Krista se Saulem z Tarsu má celosvětový význam, a to jak pro Izrael, tak i pro Boží církev. Třikrát je nám podána zpráva o obrácení tohoto energického a učeného muže.
Při pozorném čtení inspirovaných vyprávění je nápadné, že v označení Ježíše Krista dochází ke stupňování. Nejprve je označen jako světlo, pak jako veliké světlo, a naposledy jako světlo, jasnější nad blesk slunečný. Jistě v tom poznáváme, jak Pán Ježíš v Pavlově srdci stále více nabývá významu. Ale spočívají v tom ještě další důležité myšlenky.
Když Kristus přijde pro Izrael, zjeví se svému pozemskému lidu jako slunce spravedlnosti. V následku toho bude ve věřícím ostatku zachráněn celý Izrael. Aby tuto budoucí událost naznačil, zjevuje se Ježíš Pavlovi „k předčasnému narození“. To je jako předčasný porod: Před vlastním časem Izraele se Izraelita Saul poddává Pánu a je zachráněn. Tak pro sebe předem přijímá požehnání, které Bůh zaslíbil svému pozemskému lidu pro budoucnost.
Odlišně od toho „světlo, jasnější nad blesk slunečný“ ukazuje Pána Ježíše v jeho vztahu k církvi. Jí se zjevuje ve slávě, která je vyšší než první stvoření. To tvoří to vysoké postavení církve.
Saul z Tarsu je upřímný muž. Avšak je „vyslancem své vlastní vůle“. Rozhodně pronásleduje církev a věří, že tím slouží Bohu. Toto falešné přesvědčení si uvědomuje teprve tehdy, když Ježíš Kristus s mocí vstupuje do jeho života a vede ho k obrácení. Dychtě po pohrůžkách a mordu proti učedníkům Pána, cestuje do Damašku. Před branami tohoto města ho obklopí světlo. Slyší hlas, který mu říká: „Sauli, Sauli, proč mne pronásleduješ?“
Ihned poznává v tomto hlasu božskou moc. Je to Ježíš, kdo k němu mluví! Toto poznání převrací vše, čemu věřil a za co bojoval. Hned se podřizuje autoritě Pána Ježíše. Dělá důležitou zkušenost, že oslavený Pán se činí zajedno s věřícími na zemi. Kristus a jeho církev tvoří jednotu. On je Hlava těla v nebi, vykoupení jsou údy na zemi. Tato jednota je tak dokonalá a skutečná, že Pán se na církev dívá jako na své vlastní Já: „Sauli, Sauli, proč mne pronásleduješ?“
Pavel klade dvě důležité otázky. První zní: „I kdo jsi, Pane?“ Odpověď: „Já jsem Ježíš!“ dává jemu i každému věřícímu pravý obsah života. Mnozí básníci vyjádřili velikost a slávu jeho jména, a tím ukázali, jak mnoho pro ně Kristus znamená.
Druhá otázka zní: „Pane, co chceš, abych činil?“ Nyní jde o jeho službu. Odpovědí: „Vstaň a jdi do města,“ Pán zkouší nejprve jeho poslušnost. Pak mu ve více krocích ukazuje, jaký úkol mu chce svěřit. Od Ananiáše se Pavel dovídá, že má nosit jeho jméno před pohany i krále, i před syny Izraelské, a za druhé, že mnoho musí trpěti pro jméno jeho. Když se Pavel později modlí v chrámu, je u vytržení mysli a vidí Ježíše Krista. Ten mu řekne: „Já k pohanům daleko pošlu tebe.“ Povolán Pánem a Jím vyslán, plní jako „apoštol pohanů /národů/“ svou službu a trpí pro jeho jméno až k mučednické smrti.
Zjevení 5,1-14
I viděl jsem po pravici sedícího na trůnu knihu popsanou vnitř i zevnitř, zapečetěnou sedmi pečetěmi. A viděl jsem anděla silného, volajícího hlasem velikým: Kdo jest hoden otevříti tu knihu, a zrušiti pečeti její?
Na začátku čtvrté kapitoly Zjevení se otevírají dveře do nebe a Jan je vyzván, aby vystoupil do nebe. V dalších kapitolách podává zprávu o tom, co tam vidí a slyší. Ve Zjevení 5 vidí nejprve knihu. Je to kniha Božích rad a cest se zemí.
Bůh, Stvořitel, měl s touto planetou zvláštní plán. Stvořil člověka a pověřil ho, aby obdělával a střežil zemi. Bůh měl být uznáván a ctěn ve svém stvoření a svými stvořeními.
Avšak Satan, Boží nepřítel, chtěl tento božský plán zkřížit a zničit. Podařilo se mu svést první lidský pár k přestoupení božského příkazu. Tím přišel na svět hřích a jako následek toho přišlo na zem zlořečení. Lidé, kteří se od Boha vzdálili, se spojili a organizovali se bez Něho. Povstal Bohu nepřátelský svět. Od té doby je země charakterizována a zpustošena Satanem, hříchem a duchem světa.
Plevel na poli a v zahradě, stejně jako často nemilosrdný boj o přežití ve světě zvířat, jsou jednoznačnými známkami toho, že země je zlořečená. Zkaženost a násilí lidí svědčí jasně o tom, že v nich bydlí hřích.
Nyní vyvstává otázka: Nezdařilo se Bohu první stvoření? V našich verších nalézáme božskou odpověď. Silný anděl volá velkým hlasem: „Kdo je hoden otevříti tu knihu, a zrušiti pečeti její?“ Anebo vyjádřeno jinými slovy: Je někdo, kdo může provést tuto božskou radu se zemí na odpor Satanu, hříchu a světu? „I nemohl žádný, ani na nebi, ani na zemi, ani pod zemí, otevříti té knihy, ani pohleděti do ní.“ Po tomto zjištění začíná Jan plakat.
Velmi pláče, ale nepláče dlouho! Jeden z nebeských svatých, jeden starší, mu říká: „Neplač. Aj, zvítězil lev ten, který jest z pokolení Judova, kořen Davidův, aby otevřel tu knihu, a zrušil sedm pečetí jejích.“ Lev je král zvířat (Přísl. 30,29.30). Mluví zde o Pánu Ježíši, jak na kříži mocným, konečným a královským způsobem přemohl Satana, hřích a svět.
„A viděl jsem uprostřed trůnu a těch čtyř živých bytostí a uprostřed starších stát Beránka jako zabitého, který měl sedm rohů a sedm očí.“ Když Jan vzhlédne, vidí Beránka, Beránka jako zabitého! Je to Ježíš Kristus – živý a oslavený se znameními své smrti. Stojí v centru božské moci a božské slávy. Beránek, který sám má dokonalou moc a dokonalé poznání, vstává z trůnu a jde k trůnu. „I přišel a vzal tu knihu z pravice toho, který seděl na trůnu.“ Boží Beránek naplní Boží radu se zemí – nejprve skrze soud, a potom svou tisíciletou vládou ve spravedlnosti a pokoji. Přivádí tím první stvoření k čestnému cíli.
„Když vzal tu knihu.“ Na tuto chvíli čekalo celé stvoření. Starší, kteří představují vykoupené svaté v nebi, padají před Beránkem. Novou písní ukazují své hluboké porozumění Osobě a dílu Pána Ježíše. Pak zazní hlas mnohých andělů k jeho cti! Nakonec všechna stvoření uctívají Beránka. „Čtyři pak ty bytosti řekly: Amen! A starší padli a klaněli se.“
Setkání těchto tří mužů s oslaveným Pánem Ježíšem ukazují následky jeho nového postavení v nebi:
n