Jan 20,1-18
Řekl jí Ježíš: Maria. Obrátivši se ona, řekla jemu: Rabbóni, což se vykládá: Mistře (Učiteli).
Marie z Betanie měla v oněch dnech nejvyšší poznání o Kristu. U Marie Magdaleny ale vidíme největší oddanost Pánu. Tyto dvě ženy pochopily a poznaly o jeho vzácné Osobě více než všichni ostatní, ano, více než všichni učedníci!
Maria Magdalena ukazuje svou oddanost, když čtyřikrát běží k hrobu svého Pána. Poprvé v pátek večer, aby viděla, kam Ho položili. Podruhé v sobotu večer, aby se podívala na hrob. Potřetí v neděli ráno – tu vidí prázdný hrob. Ještě v tu neděli jde k hrobu počtvrté a setkává se tam s Pánem, který vstal! V odpověď na svou oddanost prožívá osobní setkání s Ježíšem Kristem.
Maria stojí u hrobu a pláče. Přitom padá její pohled ještě jednou na hrob: Vidí tam stát dva anděly v bílých šatech. Ti se jí ptají: „Ženo, co pláčeš?“ Její odpověď je krátká a jasná: „Vzali Pána mého.“ Pak se obrátila zpátkem, to znamená, že lehce obrací svou hlavu. Vidí sice Pána, ale nepoznává Ho. To se u nás věřících nezřídka stává!
Ježíš ji oslovuje a ptá se: „Ženo, co pláčeš? Koho hledáš?“ Tím se odlišuje od andělů. Nebeská stvoření mohou vidět jen její slzy. Ale Boží Syn vidí srdce a ví, že ona hledá svého Pána. Maria ve své lásce k Němu a ve své starostlivosti o Něho odpovídá domnělému zahradníkovi: „Pane, vzal-lis ty jej, pověz mi, kdes ho položil, ať já jej vezmu.“ Tato slova nepochybně zjevují nedostatek známosti, neboť hledá žijícího mezi mrtvými. Ale ukazují také, jaké místo má Pán Ježíš v jejím životě a v jejím srdci.
Je tak naplněna Kristem, že nepovažuje za nutné říci, o kom mluví. K tomu si není vědoma, že sama nemůže unést tak těžké břemeno. Jak prostě a živě je v tom vyjádřena její oddanost Pánu Ježíši. Srdce, které pro Něho bije, se neptá: Dokážu to? Mám dost času? Stačí na to mé síly?
„Maria!“ nyní jmenuje dobrý Pastýř svou ovci jménem. Ona poznává jeho hlas a obrací se. To je plné obrácení se k Němu! Pak Ho oslovuje jako „Učitele“, protože má mnoho otázek.
Maria by se chtěla Pána Ježíše dotknout, neboť jeho osobní přítomnost na zemi a u učedníků je velké požehnání. Avšak On říká. „Nedotýkej se mne.“ Tím jí ukazuje, že pro vykoupené v křesťanské době už nebude viditelnou Osobou, které by se mohli dotýkat. Jeho další slova však ukazují, že tato ztráta je nahrazována novým a větším požehnáním.
„Jdi k bratřím mým, a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ Tato slova jsou tak hluboká, že je pro nás těžké říci k nim krátce něco vhodného. On nazývá učedníky svými bratry. Na základě jeho díla a jeho vzkříšením a nanebevstoupením patří nyní k Boží rodině. Jsou Boží synové a Boží děti. Proto je jeho Otec také jejich Otcem a jeho Bůh také jejich Bohem.
Ale dbejme na to, že On neříká: „Vstupuji k našemu Otci a k našemu Bohu.“ I když i my vlastníme božskou přirozenost a stali jsme se syny nebeského Otce, tu přece zůstáváme lidmi. On ale je ten jednorozený Syn v jedinečném vztahu k Bohu, Otci.
Lukáš 24,13-32
Tedy on řekl jim: Ó nesmyslní /nerozumní/ a zpozdilí srdcem k věření všemu tomu, co mluvili proroci. Zdali nemusil těch věcí trpěti Kristus a vjíti v slávu svou? A počav od Mojžíše a všech proroků, vykládal jim všecka ta písma, která o něm byla.
Zmatení a skleslí opouštějí dva učedníci kruh věřících v Jeruzalémě a jdou do Emaus. Důvodem k tomu není víra, nýbrž zklamání.
Pán nenechává ty Své v takovém rozpoložení prostě jít. Ne, On se k nim připojuje, ukazuje opravdový zájem o jejich skleslost a pozorně jim naslouchá. Tím získává jejich důvěru. Dobrotivý Pane, jak často jsme stejně tak zakusili tvoji milostivou péči i my.
Abychom byli v takové situaci opět napraveni nebo vzpřímeni, potřebujeme také jeho Slovo. Proto k nim Pán Ježíš nyní mluví. Nejprve klade prst na bolavé místo. Jako nerozumným jim chybí božské světlo. Jejich zpozdilá (lenivá) srdce navíc dokazují, že jejich láska se zmenšila na pouhý úsporný plamének.
Pak jim poukazuje na jejich povrchní zacházení s Biblí: Nevěří všemu, co mluvili proroci. I my jsme v nebezpečí, že budeme dbát jen na to, co se nám líbí, a ty výroky, které se nám nezamlouvají, elegantně přeskočíme. Pak se nesmíme divit, když falešné naděje, které tím vzniknou, se nenaplní.
Nakonec učedníkům představuje ústřední myšlenku Božího slova: Krista – zemřelého, vzkříšeného, a který vešel do nebe. To je téma ve všech Písmech Starého i Nového zákona. „Zdali nemusil těch věcí trpěti Kristus a vjíti v slávu svou?“ Protože chtěl dosáhnout jejich srdce, předkládá tuto skutečnost formou otázky. To ale zároveň vyžaduje odpověď v srdci a v životě těch dvou věřících.
„I přiblížili se k městečku, do kterého šli, a on se stavěl, jako by chtěl dále jíti.“ Ne, Pán Ježíš se nevnucuje, ale čeká na naše pozvání. To na jedné straně ukazuje, jak milostivě s námi jedná, a na druhé, jak celou váhu odpovědnosti klade na nás. Necháme ho jít dále, anebo Ho budeme prosit, aby s námi zůstal?
Jak samozřejmě přebírá u jídla přední místo. Jsme-li plně připravení přijmout Ho zcela prakticky do života, má to za následek, že se stane Pánem nad všemi okruhy života. Dobrořečením a lámáním chleba dává pokyn k jídlu. Kromě toho chce Pán tímto konáním vést jejich myšlenky na své jídlo, a tím na svou obětní smrt.
„I otevřeny jsou oči jejich, a poznali ho.“ Pravděpodobně se v myšlenkách a citech učedníků během rozhovoru usídlilo nějaké neurčité tušení, že by to mohl být Pán. Ale teprve nyní Ho poznali při lámání chleba, znamení jeho smrti.
My věříme a Pána Ježíše milujeme, ačkoli jsme Ho ještě nikdy neviděli. Toužíme po tom, abychom přešli od víry k vidění. Každý z nás ví: V nebi Pána ihned poznám podle ran v jeho rukou! Jasně mi ukážou: To je můj Spasitel! Přemožen jeho láskou Mu budu věčně děkovat za jeho utrpení a smrt.
Jan 20,19-23
Když pak byl večer toho dne, který jest první po sobotě, a dveře byly zavřeny, kde byli učedníci shromážděni pro strach židovský, přišel Ježíš, a stál uprostřed a řekl jim: Pokoj vám.
Tato krátká zpráva je plná naučení a dává nám důležité zásady pro křesťanskou dobu. V první den týdne Ježíš Kristus vstal a vstoupil do středu těch Svých. Tím učinil tento den zvláštním dnem, který náleží Pánu samému (Zj. 1,10). Když se věřící v tento den shromažďují k lámání chleba a ke zvěstování slova, jednají v souhlasu s Božím slovem (Sk. 20,7).
Vedle domu, kde se pravidelně shromažďujeme ke jménu Pána, bydlel jeden muž. Jednou se mě s údivem zeptal: „Proč se každou neděli scházíte dvakrát, ale o Vánocích a na Velký pátek ani jednou?“ Nemohl porozumět, proč o těchto významných svátcích křesťanstva není žádné shromáždění. Když jsem mu vysvětlil, že v Bibli nenalézáme žádnou výzvu k tomu, abychom tyto dny zvlášť slavili, odvětil: „To vám nevěřím! Celé křesťanstvo slaví tyto dny a vy tvrdíte, že o tom v Bibli nic není!“ Vyzval mne, abych ho navštívil, aby mi mohl ukázat dotyčné místo v Bibli. Samozřejmě ale žádné nenašel.
Jen neděle, den Páně, je zvláštním dnem křesťanů. Kromě toho existují v době milosti jen dvě materiální, viditelná znamení: křest a jídlo Páně. Křesťanské svátky, náboženské ceremonie a vnější formy jsou čistě vynálezy lidí.
Pán na své cestě na Golgotu několikrát vydal svědectví o tom, že zemře a vstane. Někdy o tom mluvil osobně ke svým učedníkům, jindy to sdělil svým posluchačům veřejně. Jeho smrt byla pro svět důvodem k radosti, pro ty Jeho naproti tomu důvodem k zármutku.
Krátce předtím, než ve své smrti naplnil určenou Boží radu, utěšoval své učedníky slovy: „Proto i vy zármutek máte nyní, ale opět uzřím vás, a radovati se bude srdce vaše, a radost vaši žádný neodejme od vás.“ (Jan 16,16-22) Pod tímto zorným úhlem chceme uvažovat o setkání Pána s učedníky v den jeho vzkříšení.
Zpráva o jeho vzkříšení způsobila, že se učedníci večer tohoto významného dne shromáždili. K zármutku kvůli smrti jejich Pána přistoupil ještě strach před Židy, kteří Spasitele zabili. Z tohoto důvodu zavřeli dveře.
Tu Ježíš přišel a stál v jejich středu. To, že prošel zavřenými dveřmi, že se několikrát zjevil učedníkům nepoznán nebo že pojednou opět zmizel, nejsou žádné divy ve vlastním slova smyslu. Tato jednání spíše ukazují vlastnosti a možnosti těla, které má člověk po vzkříšení.
Učedníci se báli z různých důvodů. Většinou to bylo bezdůvodné, takže jim Pán jako útěchu řekl slova: „Nebojte se!“ Ale jejich bázeň před Židy v den vzkříšení byla oprávněná. Proto se s nimi Pán setkal s dvojím zvoláním: „Pokoj vám!“
Nejprve to bylo pozdravení, které je vzhledem k momentálnímu nebezpečí mělo uklidnit. Podruhé to spojil s jejich službou a svědectvím. Tento úkol, který jim dal, je přivede do různých životu nebezpečných situací. V těchto hrozivých chvílích měli mít pokoj. Petr prožíval tento klid, když v noci před svou popravou spal, spoután mezi dvěma vojáky, tak tvrdě, že ho anděl musel udeřit do jeho boku, aby ho vzbudil.
Příchod a přítomnost Pána Ježíše proměnily zármutek učedníků v radost. Před svou smrtí jim slíbil, že se při opětném shledání s Ním budou radovat. V jeho oznámení, které se při tomto setkání ve dni vzkříšení naplnilo, leží zvláštní krása. Neřekl: „Opět mě uvidíte,“ nýbrž: „Já opět uzřím vás.“ Tím vyjádřil svou hlubokou lásku k těm Svým a svou tužbu být u nich. Těmito slovy také podal svědectví o své nekonečné milosti, která ho vedla, aby se věřícím lidem zjevil a potěšil je v jejich těžké situaci.
Když učedníci v jeho očích a slovech poznali tuto lásku a milost, „zaradovali se, vidouce Pána“. Tak se bude dařit i nám. Když hledíme na Pána Ježíše, a přitom poznáváme jeho náklonnost a dobrotivost k nám, pak my sami i naše těžkosti ustoupí do pozadí. Místo nich se naplní jeho předpověď: „Radovati se bude srdce vaše, a radost vaši žádný neodejme od vás.“ Strach ustoupí před pokojem a zármutek před radostí.
Jan 20,24-29
Přišel Ježíš, a dveře byly zavřeny, i stál uprostřed a řekl: Pokoj vám. Potom řekl Tomášovi: Vlož prst svůj sem a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou a vpusť v bok můj, a nebuď nevěřící, ale věřící!
Tomáš nebyl přítomen v den vzkříšení, když se Ježíš Kristus zjevil těm Svým. Důvod nám není sdělen. Druzí učedníci mu potom vyprávěli, že viděli Pána. Jeho tvrdá reakce na toto sdělení nám dává tušit, že jeho předchozí nepřítomnost neměla pádný důvod. Proto chápal poukázání učedníků jako napomenutí a dotvrdil svou nevěru. Tím odmítl opakované předpovědi Pána a svědectví svých spoluučedníků o vzkříšení.
Přes svá nevěřící slova byl Tomáš o osm dní později přítomen. Z toho poznáváme, že napomenutí je sice většinou přijímáno negativně, ale přesto může mít pozitivní účinek.
Pán už v den vzkříšení ukázal učedníkům své ruce a svůj bok. Probodené ruce mluví o jeho hlubokých utrpeních na kříži a probodnutý bok o požehnaných výsledcích jeho díla. Jsou a věčně zůstanou jako znaky našeho Pána.
Ten nyní oslovil Tomáše a vyzval ho: „Vlož prst svůj sem a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou a vpusť v bok můj.“ Tím nejen odstranil malou víru svého učedníka. Dal mu také hluboký a trvalý dojem o tom, že za něho osobně trpěl a že Bůh mu přes jeho malou víru přičetl výsledky díla vykoupení.
Tímto způsobem jedná Pán s naší slabou vírou. Přichází k nám v našem stavu, který je často chybný nebo dokonce špatný, a vede nás k hlubokému přesvědčení, které je založeno na jeho Slovu a dílu.
Tomášova odpověď je zajímavá a poučná. Vyznal Ježíše jako svého Pána, kterému od nynějška chce věřit a poslouchat Ho. Svědčí o Něm také jako o svém Bohu, s kterým si přeje žít v praktickém společenství.
Slova jeho spoluučedníků a laskavá snaha Pána způsobily u Tomáše celou nápravu. Ale jeden následek jeho jednání zůstal: „Nevěřící Tomáš“ se stal příslovečný pro všechny, kteří říkají: „Věřím jen tomu, co vidím!“ V protikladu k tomu Ježíš Kristus vysvětluje: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili!“
Prorocky mluví Tomáš o věřícím ostatku izraelského národa. Tito bohabojní lidé uvěří teprve tehdy, až Pán viditelně přijde a ukáže jim své rány. Pak Ho uznají za svého Pána a svého Boha.
Jan 21,1-14
On pak řekl jim: Zavrzte síť na pravou stranu lodi, a naleznete. I zavrhli, a hned nemohli ji táhnouti pro množství ryb. I řekl učedník ten, kterého miloval Ježíš, Petrovi: Pán jest.
Třikrát se Vzkříšený blíží k těm svým a nejprve není poznán: k Marii Magdaleně u prázdného hrobu, ke dvěma učedníkům na cestě do Emaus a k sedmi učedníkům zde, u Tiberiadského jezera.
Věříme, že dobrotivý Pán tím chce ty Své opatrně připravit na křesťanskou dobu. Aniž by poznala Ježíše Krista, ukazuje Maria Magdalena svou oddanost Jemu. Ačkoli s nimi jde v jiné podobě, jsou ti dva věřící na cestě Jím poučováni. Zde u Tiberiadského jezera učedníci – aniž by Ho poznali, ale k jeho slovu – vrhají síť a uloví mnoho ryb.
My křesťané máme Pána, který je pro oči našeho těla neviditelný. Přesto je v našem životě skutečností. Jako pro Marii Magdalenu se smí pro nás stát vším. Jako ti dva učedníci z Emaus dostáváme od Něho skrze jeho Slovo poučení. A jako těch sedm učedníků u Tiberiadského jezera, jestliže Ho posloucháme, obdržíme velké požehnání.
Je nám sděleno, že těch sedm učedníků vychází k rybolovu. Petr se chápe iniciativy a druzí ho následují. To je normální lidská situace, které můžeme dobře rozumět. Oné noci nic neuloví. Ať už se na to lovení ryb díváme jako na pozemskou činnost nebo v přeneseném smyslu jako na práci v díle Páně – je to vždy těžce skličující, když naše snaha je bez výsledku.
Ježíš už stojí na břehu. Jeho přítomnost vždy mění situaci. Učedníci slyší jeho pastýřský hlas a poslouchají jeho slova. A tak uloví mnoho ryb.
Nyní se na scéně objevuje pohyb. Jan prohlašuje: „Pán jest.“ Nejenom poznává svého Mistra, nýbrž připisuje Jemu a jeho milosti také pozitivní výsledek jejich práce. Petr se obléká a skáče do moře. Tyto dvě činnosti ukazují jeho uctivost před Pánem a jeho přání být co možná rychle u Něho.
Znovu a znovu vidíme Petra na cestě k Ježíši Kristu. V prvním případě je k Němu veden svým bratrem Ondřejem. Podruhé jde k Pánovi po vodě. Zde je to potřetí. Tu se k Němu brodí vodou. Mocně přitahován slávou Pána Ježíše, vyvíjí velkou duchovní energii, aby přišel k této obdivuhodné Osobě.
Na zemi je pro učedníky zanícen oheň z uhlí. Na něm leží ryba a chléb. To je krásný obraz toho, co věřící u Pána Ježíše nacházejí: teplo, bezpečí a potravu! „Pojďte, snídejte!“ Pán má pro naše srdce připravenou potravu. Vždy dává chléb a rybu! Chléb mluví o životní síle a ryba o životní radosti, které od Něho dostáváme.
Jan 21,15-19
A když posnídali, řekl Ježíš Šimonovi Petrovi: Šimone Jonášův, miluješ-li mne více než tito? Řekl jemu: Ovšem, Pane, ty víš, že tě mám rád. Dí jemu: Pas beránky mé!
Petr zapřel svého Pána. Laskavý pohled Ježíše Krista ho ihned přivedl k poznání jeho hříchu a k pokání (Luk. 22,61.62). Po svém zmrtvýchvstání se Pán zjevil svému učedníku Petrovi. Nikdo neví, o čem se při tomto setkání mluvilo. Podle chování Petra před tímto rozhovorem a po něm poznáváme, že Pán mu zde odpustil.
Láska k jeho Pánu Petra neochránila před tím, aby Ho zapřel. Proč? Protože mu chyběla potřebná pokora. Sebedůvěra byla příčinou jeho pádu. Od ní má nyní být očištěn.
„Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrný jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ (1. J. 1,9) Po našem vyznání bezprostředně následuje božské odpuštění. Ale očištění je proces, který potřebuje čas. V předobrazech Starého zákona je tato skutečnost zřejmá. Jestliže se nějaký Izraelita dopustil hříchu, přinesl oběť za hřích a bylo mu ihned odpuštěno. Ale proces očišťování na základě obětování červené jalovice trval sedm dnů. To poznáváme i u Petra.
Pán provádí toto očištění způsobem, který naplňuje naše srdce obdivem a velebením.
„Když posnídali.“ Dříve než Ježíš Kristus jedná se svým učedníkem, může se Petr u Něho ohřát a utišit svůj hlad. Tak dobrotivý je Pán. Pak s ním jedná ve třech krocích:
Lukáš 24,50-53
I vyvedl je ven až do Betanie, a pozdvih rukou svých, dal jim požehnání. I stalo se, když jim žehnal, bral se od nich, a nesen jest do nebe.
Při tomto posledním setkání Pána s jeho učedníky na zemi jsou třemi krátkými výpověďmi představeny tři velké mravní charakterové vlastnosti křesťanů.
Městu Jeruzalému bylo od Boha nanejvýš požehnáno. Avšak nyní dosáhlo svého mravně nejnižšího bodu. Toto město ukřižovalo svého Mesiáše. Náš Spasitel „vně za branou trpěl“ (Židům 13,12). Toto místo je místo pohanění a hanby. Je to místo vně tábora, místo, na kterém je odsouzen hřích (3. M. 4,12). Tam byl na kříži učiněn hříchem a nesl naše hříchy a učinil smíření.
Nyní jako Vzkříšený vyvádí ty své ven z Jeruzaléma a činí je tím ve světě cizinci. Poučení k tomu nám dává Židům 13,13: „Vyjděme tedy k němu ven ze stanů /z tábora/, pohanění jeho nesouce.“ To je místo mimo oficiální lidské náboženství (Jeruzalém) a místo vně každé lidské organizace (tábor). Na tomto místě musí být hřích odsouzen v sebeodsuzování shromážděním. Tam se setkáváme s Pánem Ježíšem a tam nás postihuje jeho pohanění. Avšak být u Něho a zakoušet jeho přítomnost je mnohem více než všechna čest světa.
Pán opouští zem s žehnajícíma rukama, aby vystoupil do nebe. Tím dostává jeho požehnání nebeský charakter a věřící sami se stávají nebeskými. „Jaký ten nebeský, takoví (budou) i nebeští.“ (1. Kor. 15,48) Nebeské požehnání má dva aspekty.
Pán je nesen do nebe, aby tam byl přitažlivým bodem a cílem věřících. Tím činí ty Své poutníky. „Nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.“ Ani země, ani svět, který Pána slávy ukřižoval, nemohou pro nás, kteří jsme nebeský lid, být trvalým městem. Žijeme ve světě, který – jako kdysi pozemský Jeruzalém – odmítá našeho Spasitele. Avšak my hledíme vzhůru k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému. Víme, že tam je náš Pán Ježíš. On opět přijde, aby nás vzal k sobě do nebe. „Ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, který přijíti má, přijde, a nebude meškati.“ Jako cizinci nebloudíme bezcílně sem a tam, nýbrž jdeme rychlými a jistými kroky vstříc nebeskému cíli.
S nebeskou milostí vede Pán ty Své v temném světě. Je tu cesta, kterou „nezná žádný /dravý/ pták, aniž ji spatřilo oko luňáka“ (Job 28,7). Skryti v jeho žehnajících rukách, procházejí s jeho pokojem jasnými i temnými dny. Ačkoli On už pro ně není viditelný, sklánějí se před Ním. S chválou na rtech a s velkou radostí v srdci žijí a svědčí o svém nebeském Pánu.