Jan 12,1-8
Maria pak vzavši libru masti drahé z nardu výborného, pomazala noh Ježíšových, a vytřela vlasy svými nohy jeho. I naplněn jest dům vůní té masti.
Náš Pán působil na mnoha místech: v domech, na horách, u jezera, v Jeruzalémě a v Samaří. Stále znovu chodil do Betanie, nejenom aby tam sloužil, nýbrž také aby si odpočinul. Nyní to bylo naposledy před jeho obětní smrtí na kříži.
Tento společně strávený čas v Betanii obsahuje mnoho naučení o shromažďování jako církve. V Lazarovi poznáváme ducha společenství, v Martě ducha služby a v Marii ducha velebení. Tento trojí postoj má věřící vyznačovat, když jsou shromážděni ke jménu Pána.
Maria je třikrát u nohou Pána. Poprvé naslouchá jeho slovům, podruhé Mu říká o svém trápení a zde Ho pomazuje. Místo u jeho nohou doporučujeme všem milovaným Páně. Je to místo, kde jsou naše srdce oslovována jeho Slovem, kde naše duše v různých proměnách života nalézají klid a kde z našeho nitra k Němu vystupuje pravé velebení.
Pomazání Pána Marií má jedinečnou krásu a svědčí o hlubokém poznání této pozoruhodné ženy. Svým jednáním vyjadřuje, jak nekonečně vzácná je jeho Osoba. Zároveň tuší, že nenávist a nepřátelství lidí proti jejímu Pánu přibývají a v jeho zabití dojdou svého hrozného vrcholu. V této slavnostně vážné chvíli na Něho vylévá mast z pravého, velmi vzácného nardu.
Vedeni Jidášem Iškariotským mluví učedníci o plýtvání! Avšak pomysleme: Nic, co je činěno pro Pána Ježíše, není plýtvání! A tak On brání Marii a staví jí pomník, který i po 2000 letech obšťastňuje věřící a vede je k velebení.
Jan 12,20-24
Byli pak někteří Řekové z těch, kteří přicházívali, aby se modlili v svátek. Ti tedy přistoupili k Filipovi, který byl od Betsaidy Galilejské, a prosili ho, řkouce: Pane, chtěli bychom Ježíše viděti.
Vzkříšení Lazara a vjezd Mesiáše do Jeruzaléma vedou k tomu, že Mu jdou vstříc zástupy lidí. Mezi nimi jsou někteří Řekové. Mají přání vidět Ježíše.
Nejsme překvapeni tím, že nejdříve přicházejí k Filipovi. Tento učedník Pána byl „ministr zahraničí“ těch dvanácti. Všímá si toho, co se děje kolem nich, a navazuje kontakty. K němu přicházejí Řekové a vyslovují ta krásná slova: „Chtěli bychom Ježíše viděti.“ Vést lidi k Ježíši Kristu je těžká, ale cenná služba. Aby vyhověl přání Řeků, zapojuje Filip svého spoluučedníka Ondřeje. Ten už vedl k Pánu Ježíši svého bratra Šimona. Této zkušenosti Filip využívá.
Filip a Ondřej pocházejí ze stejného města. Pravděpodobně se už dlouho znají. Když přivádějí Řeky k Ježíšovi, vzájemně uznává každý z nich zvláštní schopnosti toho druhého a jednají společně. To je působivá a úspěšná spolupráce!
Řekové chtějí vidět slávu Mesiáše, Krále Izraele. Avšak Ježíš se jim představuje ve slávě jako Syn člověka a mluví o hodině své smrti. Těmto lidem z národů nejsou známá Písma Starého zákona. Proto jim Pán dává jednoduché a dobře srozumitelné srovnání ze stvoření: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neumře, zůstane samo; jestliže ale zemře, přinese mnohý užitek.“ Aby těmto Řekům mohlo být skrze Něho požehnáno a aby se jejich život mohl stát ovocem pro Boha, On musí zemřít. On je to pšeničné zrno! Na základě jeho smrti a v jeho vzkříšení vznikne pro Boha ovoce.
U mnoha hrobů zesnulých věřících jsem tváří v tvář smrti mluvil o vzkříšení. Co mi v takové vážné a slavnostní chvíli k tomu dalo jistotu a přesvědčení? Samozřejmě, že v první řadě Boží slovo! K tomu přicházelo svědectví přírody: Jako rolník jsem rok co rok oséval pole obilím a v klíčení zrníček jsem milionkrát nacházel potvrzené vzkříšení.
Když někdo chce přijmout Ježíše jen jako zakladatele náboženství nebo jako cestujícího uzdravovatele, pak nepřijde do správného vztahu k Bohu. Avšak ten, kdo Ho uzná za pšeničné zrno, které padne do země a umře, bude jako ovoce práce jeho duše přiveden k Bohu.
Lukáš 22,47-53
A když on ještě mluvil, aj, zástup, a ten, který sloul Jidáš, jeden ze dvanácti, šel napřed, a přiblížil se k Ježíšovi, aby jej políbil.
Protože známe Jidášův konec, ptáme se snad, proč ho Pán Ježíš vyvolil za svého učedníka. Ačkoli Boží Syn znal jeho srdce a předem všechno věděl, udělal Jidáše jedním ze dvanácti. Proč?
Předně se muselo naplnit Písmo. Přítel a důvěrník se měl ukázat jako nepřítel (Žalm 55,13-15). Přesto na jeho osobě spočívá určité tajemství, protože my neumíme spojit Boží svrchovanost a odpovědnost člověka.
Jidáš doprovázel Pána Ježíše po mnoho let, viděl jeho velikost a jeho milost. Pod tímto požehnaným vlivem zůstalo jeho srdce chladné. Jeho příklad ukazuje, že nic nečiní srdce tak tvrdým, jako být navenek u Krista, a přece v nitru Jím zůstat nedotčen.
Příběh Jidáše nemůžeme použít na nás věřící, neboť on neměl život z Boha. Přesto nám jeho život a jednání pomohou porozumět mnohému, co se kolem nás děje. Aniž bychom zkoumali vše, co se Jidáše týká, chceme ukázat dvě poučení, která si můžeme z jeho příběhu vzít pro sebe:
Chamtivost byla u Jidáše překážkou k obrácení a pohnutkou pro jeho zradu. Při jeho prvním kontaktu s nejvyššími kněžími mu byly slíbeny peníze, když Ježíše zradí jeho nepřátelům (Luk. 22,3-5). Oslepen 30 stříbrnými, zradil Pána gestem lásky a důvěrnosti. Jidášův polibek nesvědčil o nenávisti, nýbrž byl jednáním bezpříkladné lhostejnosti a zákeřné přívětivosti. Myslel, že Pán použije svoji moc, aby se osvobodil, takže si bude moci mzdu za svou zradu ponechat bez dalších důsledků. Když jeho výpočet nevyšel, vzal si život.
Matouš 26,59-68
Přední pak kněží a starší i všecka ta rada hledali falešného svědectví proti Ježíšovi, aby jej na smrt vydali, ale nenalezli. Ani když mnozí falešní svědkové předstupovali.
Výslech Pána v synedriu je sám o sobě neslýchaným jednáním. Hříšní lidé soudí čistého a spravedlivého. Tvorové soudí a odsoudí svého Stvořitele. To je vrchol lidské prolhanosti a nespravedlnosti. Co tomu dění ještě dává korunu, je skutečnost, že to vše má zbožný nátěr.
Ježíš ke všem falešným obžalobám mlčí, dokud Ho nejvyšší kněz přísahou nevyzve, aby mluvil. Jako věrný svědek potvrzuje, že On je Kristus, Boží Syn. Pak k tomu dodává: „Od toho času uzříte Syna člověka, sedícího na pravici moci Boží a přicházejícího na oblacích nebeských.“ Za toto svědectví je odsouzen k smrti.
Po oznámení rozsudku nejvyšším knězem nechávají ctihodní pánové ze synedria své špatnosti volný průběh. Plijí na Spasitele a ukazují Mu tím své opovržení. Stávají se násilnými a bijí Ho pěstmi. Svými údery do tváře Ho ponižují.
Tu se naplňují Jeremiášova slova: „Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo. Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje. Nastavuje líce tomu, kdo jej bije, a sytě se potupou.“ (Pláč 3,28-30)
Už 700 let předtím mluví prorok Izaiáš v kapitole 53,7-9 o tomto soudním zasedání. Ukazuje dokonalost obžalovaného a nespravedlnost žalobců.
Nejprve nám představuje chování Pána Ježíše:
Pak Izaiáš popisuje jednání jeho žalobců:
Lukáš 23,6-12
Tedy Pilát uslyšev o Galilei, otázal se, byl-li by člověk Galilejský. A když zvěděl, že by byl z panství Heródesova, poslal jej k Heródesovi, který také v Jeruzalémě byl v ty dni. Heródes pak uzřev Ježíše, zradoval se velmi. Nebo dávno žádal viděti jej.
Není těžké vidět v Herodovi zástupce kulturního světa. Na této půdě se rozvíjejí romantické pocity a nebrzděné žádosti. Jeho oslava narozenin je ukázkou nevěry, nadšení, intrik, snahy o uplatnění a násilí (Mat. 14,1-13).
Jsme varováni před Herodovým kvasem: Je to touha líbit se světu a užívat vše, co nabízí, a přitom dávat hříchu zdání romantiky.
V Lukášovi 13,31-33 varují farizeové Pána Ježíše pokryteckými slovy: „Vyjdi, a odejdi odsud, neboť Herodes chce tě zamordovati.“ Tu jim říká: „Jdouce, povězte lišce té…“ Tím vyjadřuje božské opovržení tímto mužem a jeho chováním. Pak ukazuje, že chvíle jeho smrti ještě nepřišla. Nebude zabit tímto falešným a lstivým vládcem.
Pilát posílá nyní Ježíše k Herodovi – pravděpodobně v naději, že někdo jiný převezme odpovědnost za smrt obžalovaného. Ten chtěl vidět Ježíše Krista a užít toto setkání k ukrácení času a k zábavě.
Pro Pána Ježíše to bylo hluboké ponížení – být posuzován tímto povrchním a zkaženým mužem. Na Herodovy otázky nic neodpovídá. Jeho mlčení před tímto bezcharakterním králem vyzařuje jeho vznešenost a důstojnost.
Herodes je zklamán a rozčilen mlčením Spasitele. Se svými vojáky Mu na posměch dává zářivé roucho a jedná s Ním opovržlivě. Nebijí Ho, neboť to není způsob kulturního světa. Avšak opovržení je stejně tak zlé. „Pomlouvali mne, sedíce v bráně, a písničkou byl jsem těm, kteří pili víno.“ (Žalm 69,13) Věřící tuší něco z toho, jak hluboce tito lidé Spasitele zranili, takže musel říci: „Pohanění potřelo srdce mé, pročež jsem byl v žalosti.“ (Žalm 69,21)
Herodes jednal s Ježíšem Kristem opovržlivě a Pilát Ho nespravedlivě odsoudil k smrti na kříži. Ve svém falešném a nepřátelském jednání vůči Pánu slávy se stávají přáteli. Bylo to smutné přátelství!
Jan 18,28 – 19,16
Dí jemu Pilát: Co jet pravda? A to pověděv, opět vyšel k Židům, a dí jim: Já na něm žádné viny nenalézám.
Pilát je zástupce římské světové moci. Ve svém chování ukazuje jasné znaky politiky. Poznává jak nevinu obžalovaného, tak i závist a nenávist židovských žalobců. Jako soudce si uchovává zdání spravedlnosti, a přesto se poddává nenávistným požadavkům židovské vůdčí vrstvy. Stejně tak se nechává ovlivnit davem, který je poštvaný nejvyššími kněžími a je zmanipulován pro jejich účely (Marek 15,11).
Pilát se nejprve ptá Pána Ježíše, zda je král Židů. „Odpověděl Ježíš: Ty pravíš, že já král jsem. Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdo jest z pravdy, slyší hlas můj.“ Kristus, ten Pravdivý, vydává svědectví o pravdě, ačkoli ví, že kvůli svému dobrému vyznání bude ukřižován a zabit (1. Tim. 6,13).
Římský soudce je nespravedlivý, ale není hloupý. Klid a jistota obžalovaného v mluvení a mlčení na něho působí. Je přesvědčen o Ježíšově nevině, neboť ví, že ti, kteří na Něho žalují, Ho přivedli před soud ze závisti. Proto se nyní pokouší nevinného obžalovaného propustit.
Nejprve k tomu Pilát používá zvyk dát ve svátek Fáze některému vězni svobodu. Nechává Židům volit mezi čistým a bezhříšným Ježíšem a vrahem a lupičem Barabášem. Je to volba mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou. Rozhodují se pro zlého a pro temnotu.
Pak Pilát přenechává obžalovaného svým vojákům, kteří s ním jednají krutě. Naplňuje se to, co je napsáno v Izaiáši 52,14: „Jako se mnozí nad tebou užasli – tak znetvořeno bylo jeho vzezření, více než kterého jiného muže, a jeho tvářnost více než dětí lidských.“ (přel.)
V tomto stavu představuje ten soudce Pána Ježíše lidu. Můžeme se jen domnívat, co Pilát chce dosáhnout tímto ukázáním zbičovaného. Možná doufá, že stav obžalovaného vzbudí soucit přihlížejících, takže jim postačí trest zbičování. Anebo Pilát očekává, že na toto jednání s příslušníkem jejich národa budou reagovat podrážděně a budou žádat jeho propuštění.
Avšak vůdcové izraelského národa odmítají propuštění Pána Ježíše s odůvodněním, že se sám činil Božím Synem. Tento výrok zvětšuje neklid nespravedlivého soudce. Proto se obžalovaného ptá: „Odkud jsi ty?“ Ale Ježíš mu nedal žádnou odpověď!
Pilát považuje jeho mlčení za nedostatek úcty a je uražen ve své pýše. Proto představuje Ježíšovi svoji moc: Má moc obžalovaného ukřižovat nebo propustit. Tu mu Pán odpovídá: „Neměl bys nade mnou moci nižádné, byť nebylo dáno shůry.“ Je to Boží vůle, aby Ježíš trpěl a zemřel. Z tohoto důvodu má Pilát moc odsoudit Ho (Sk. 4,27.28). Pak Pán prohlašuje: „Proto kdo mne tobě vydal, větší hřích má.“ Satan používá Jidáše, Židy, nejvyšší kněze, Heroda a Piláta, aby Pána zabili. Avšak právě skrze tyto lidi naplňuje Bůh svoji radu. Přesto jsou plně odpovědni za všechno to zlé, co působí Ježíši Kristu, i když míra viny není u všech stejná.
Nyní se Pilát pokouší Ježíše propustit. Ale Židé mu představují možné následky: „Propustíš-li tohoto, nejsi přítel císařův; každý, kdo se králem činí, protiví se císaři.“ To je pravá politika! Nato se události převracejí. Židé začínají volat: „Vezmi, vezmi, ukřižuj jej!“ Nyní musí Pilát vynést rozsudek. Avšak rozhoduje se nikoli podle pravdy, nýbrž podle politických rozvah a v nepokojné situaci. Tento nespravedlivý soudce neujde božskému trestu.
Lukáš 23,39-43
I dí Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého /v království svém/! I řekl mu Ježíš. Amen, pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.
Při tomto setkání vidíme dvě reakce lidí na smrt Pána Ježíše na kříži. Oba ukřižovaní zločinci v Něm poznávají božskou Osobu. Jeden se Mu posmívá a jde do věčného zahynutí. Druhý v Něho uvěří a jde do věčného života.
Na začátku se posmívají oba. Avšak potom pohled na ukřižovaného Krista působí u jednoho zločince hluboko jdoucí změnu v jeho nitru. Porozumí, že člověk, který visí uprostřed, je nevinný a čistý. Je hluboce pohnut a je touto vzácnou Osobou mocně přitahován. V jeho srdci vzniká Boží bázeň, která v dalším průběhu určuje jeho myšlenky a slova.
Nejprve kárá drzá hanění svého druha na druhém kříži. Pak přijímá ukřižování jako důsledek svých zlých činů. Dech beroucím tempem roste v milosti a poznání Pána Ježíše. Nejprve vyznává: „Tento nic zlého /nenáležitého/ neučinil.“ Pak poznává, že Ježíš z Nazareta je Vládce, který má království. Ačkoli je krátce před smrtí, opět přijde ve svém království. Pokání činící zločinec přichází k tomuto závěru, protože věří ve vzkříšení! Pokorně prosí, aby na něho Pán v onen budoucí den myslel. Ježíš odpovídá na jeho neurčité přání určitou a jistou skutečností: „Dnes budeš se mnou v ráji.“
Setkání Spasitele s tím zločincem je přesvědčivým důkazem toho, že jen milost přivádí do nebe. Tento ukřižovaný už nemůže učinit žádné dobré skutky. Z čisté milosti vejde do věčné slávy. Ve svém těžkém postavení činí to jediné, co může: Věří v Pána a svědčí o Něm. „Srdcem se zajisté věří k spravedlnosti, ale ústy vyznání se děje k spasení.“
Učedníci utekli, zástup jde lhostejně dále, náboženská vůdčí vrstva se Spasiteli posmívá, vojáci s Ním nakládají brutálně a bezcitně. Avšak uprostřed tohoto výjevu je jeden muž, který se obrací k Pánu Ježíši – jedna duše, která tiší jeho žízeň po záchraně ztracených lidí.
Jan 19,25-27
Tedy Ježíš uzřev matku, a učedníka tu stojícího, kterého miloval, řekl matce své: Ženo, aj syn tvůj. Potom řekl učedníkovi: Aj, matka tvá. A od té hodiny přijal ji učedník ten k sobě.
Vztah našeho Pána k jeho matce Marii je bezpochyby neobyčejný. Proto není jednoduché k tomu něco říci. Jako dítě a mladistvý byl Ježíš svým rodičům poddán. Na začátku své služby při svatbě v Káni rozhodně odmítl jakýkoli vliv své matky. Nebylo to neuctivé jednání, nýbrž zjevilo jeho dokonalost: Jednal plně závisle na Bohu a absolutně svobodně od lidských vlivů. Všechno, co činil a učil, bylo vyjádřením Božího slova. Jako nositele božského slova byly jeho úmysly daleko vyvýšeny nad myšlenkami a pocity jeho matky.
Přesto se nyní – krátce před koncem své služby a života – staral o to, aby obdržela pomoc, kterou Bůh pro matky určil. „On… chovati tě bude v starosti tvé.“ (Rut 4,15)
Pán miloval svoji matku a Jana, tak jako dokonale a božsky miluje všechny vykoupené. Jeho dílo na kříži bylo vyjádřením této lásky. Nesl jak hříchy Marie, své matky, tak také Janovy hříchy v Božím soudu a zemřel za ně. Ačkoli Maria jako „Milostí obdařená (Omilostněná)“ se skrze Boží volnou volbu stala matkou Pána, přesto se narodila v hříchu a hřešila. Protože to poznala, radovala se už před narozením Pána v Bohu, svém Spasiteli.
Setkání u kříže však svědčilo o lidské náklonnosti Pána Ježíše k Marii – protože byla jeho matkou – a k Janovi – protože on byl věřící muž, který se rád zdržoval v blízkosti svého Mistra.
Jan byl vhodný k tomu, aby matku Pána přijal a staral se o ni. Proto jí Ježíš řekl: „Aj, syn tvůj!“ Svému učedníkovi řekl: „Aj, matka tvá!“ Těmito slovy postavil ty dva navzájem do rodinného vztahu.
Našeho srdce se dotýká, že Ježíš Kristus ve svých těžkých hodinách na kříži myslel na starosti a úděl druhých lidí. Za své nepřátele se modlil. Obrácenému zločinci slíbil, že s Ním bude v ráji. Marii předal péči svého učedníka Jana. Zařídil záležitosti své matky, dříve než zemřel a vstal z mrtvých. Neboť ve vzkříšení už nejsou rodinné vtahy.
Obdivuhodný Spasitel! Ačkoli je věčný Bůh, zjevoval dokonalou lidskou náklonnost jak k Marii, tak také k Janovi. Uprostřed hrozných utrpení na kříži poznáváme jeho srdečné obrácení se k milovaným lidem, které je charakterizováno božskou milostí.