Jan 1,29-34
Druhého dne uzřel Jan Ježíše, an jde k němu. I dí: Aj, Beránek Boží, který snímá hřích světa.
Zde dochází k neobyčejnému setkání. Jan Křtitel vidí k sobě přicházet Ježíše a vydává velkolepé svědectví jeho nevyzpytatelné a dokonalé Osobě.
Zvoláním: „Aj, Beránek Boží!“ vede Jan zraky lidí k Ježíšovi a plní tím nejdůležitější úkol každého Božího služebníka. Bezprostředně potom mluví o Golgotě a jasně ukazuje, že Bůh sám dává oběť. Potvrzuje Abrahamovu odpověď Izákovi: „Bůh opatří sobě hovádko /ovečku/ k oběti zápalné.“
Nato prorok činí tajemný výrok: „Po mně přichází muž, který má přednost přede mnou, neboť byl přede mnou.“ (přel.) Ve svém lidství se Ježíš narodil „po“ Janovi, ve svém božství stojí daleko „nad“ ním a ve své věčné existenci je „před ním“.
Ve Starém zákoně jsou zmiňována různá obětní zvířata. Všechna ukazují na obětní smrt našeho Pána. V Novém zákoně však nalézáme už jen beránka, který je použit na Osobu a oběť Pána Ježíše. Čistota a oddanost jsou v Bibli ukázané vlastnosti beránka, které se dokonale hodí na Ježíše Krista. Čistota je dokumentována ve 2. Mojžíšově 12,5: „Beránka bez vady… míti budete.“ Oddanost je nám představena v Izaiášovi 53,7: „Pokutován jest i ztrápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdo ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých.“ Jako potvrzení těchto vlastností na Něho přichází po jeho křtu Duch Boží jako holubice.
Jan v tomto setkání s Ježíšem Kristem mluví o dvou neobyčejně významných činech. Jeden vykonal Pán na zemi a druhý v nebi:
Jeho obětní smrt na kříži dává každému člověku možnost být smířen s Bohem. Ten, kdo uvěří evangeliu spasení, je zapečetěn Duchem Svatým ke dni vykoupení.
Jan 1,40-42 /41-43 (BK)/
A pohleděv naň Ježíš, dí: Ty jsi Šimon, syn Jonášův, ty slouti budeš Céfas, což se vykládá Petr.
Ondřej slyší Jana Křtitele říci: „Aj, Beránek Boží!“ Tu jde za Ježíšem Kristem a zůstává u Něho jeden den. To na něho silně zapůsobilo a přesvědčilo ho to o jeho slavné Osobě, takže vyhledává svého bratra Šimona a vede ho k Ježíšovi.
Vést lidi k Spasiteli – to je Ondřejova zvláštní schopnost (Jan 12,20-22). Zde ji používá ve své rodině. Jaká je to milost, když nás naši rodiče nebo sourozenci vedli k Pánu Ježíši!
Petr rád mluví, hovoří často a rychle! Avšak při svém prvním setkání s Pánem mlčí. Prožívá, jak v tomto prostém a pokorném člověku přebývá celá plnost Božství.
„Ty jsi Šimon, syn Jonášův, ty slouti budeš Céfas, což se vykládá Petr /kámen/.“ Boží Syn, který je světlo a život, přehlíží celý život tohoto spontánního a živého muže. Oslovuje ho jako „Šimona“, a ukazuje mu tím, čím je od přirozenosti. Novým jménem „Céfas /Kéfas/“ mu ukazuje na to, čím je podle Boží rady.
Petr jistě tehdy ještě nerozuměl významu svého nového jména (= kámen). Když Pán později opakuje a potvrzuje jeho nové jméno, porozuměl, že církev se skládá z živých kamenů a že je založena na Kristu, na Skále (Mat. 16,18).
Jan 1,43-51 /44-52 (BK)/
Vida Ježíš Natanaele, an jde k němu, i dí o něm. Aj, právě Izraelitský, v němžto lsti není. Řekl mu Natanael: Jak ty mne znáš? Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Prvé než tě Filip zavolal, když‘s byl pod fíkem, viděl jsem tebe. Odpověděl Natanael a řekl jemu: Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi ten král Izraelský.
Když Natanael slyšel zvěst: „O kterém psal Mojžíš v zákoně a proroci, nalezli jsme, Ježíše, syna Josefova z Nazaréta,“ zeptal se spontánně: „A může z Nazaréta co dobrého býti?“ Z této poznámky se učíme, že Nazarét bylo opovržené a vykřičené místo. Protože náš Pán tam vyrostl, byl nazván Nazaretským. Toto jméno mu dali nejprve jeho nepřátelé (Marek 1,24), ale pak bylo všeobecně přejato. Dokonce Boží andělé Ho tak jmenovali (Marek 16,6). Matouš píše, že proroci předem řekli: „Nazaretský slouti bude.“ (2,23) Konkrétní odpovídající výrok ve Starém zákoně hledáme nadarmo. Když však poznáme, že Nazaret znamená „výhonek /výstřelek/“, stává se vše jasným a jednoduchým. Ježíš Kristus byl vícekrát proroky takto nazván (Jer. 23,5; 33,15; Zach. 3,8; 6,12). Jako výhonek byl ten jediný bezhříšný a spravedlivý člověk. Tak se toto jméno, které Mu bylo dáno z opovržení, stalo pro Něho čestným titulem!
Mnoho lidí má tak jako Natanael chybný názor na Ježíše Krista. Tomuto problému můžeme vyjít vstříc tím, že je seznámíme s Ním. „Pojď a viz!“ Filip se pokouší překonat Natanaelův odpor tím, že ho vyzývá, aby si sám udělal úsudek. A skutečně dochází k setkání s Ježíšem.
Rozhovor, který se mezi nimi rozvíjí, je velice zajímavý. Ježíš Kristus uznává upřímnost tohoto muže. Natanael je pořád ještě trochu opatrný. Proto se Ho ptá: „Jak ty mne znáš?“ Tu vystupuje božství Pána Ježíše. On o Natanaelovi ví vše: „Prvé než tě Filip zavolal, když‘s byl pod fíkem, viděl jsem tebe.“ To tohoto upřímného Izraelitu přesvědčí. Uznává Ježíše za ohlášeného krále Izraele (Žalm 2).
Tím je vytvořen předpoklad, aby o Něm poznal více a větší věci. Pán Ježíš se mu zjevuje ve své slávě jako „Syn člověka“. Pod tímto jménem vládne nejen nad Izraelem, nýbrž nad celým stvořením (Žalm 8).
„Amen, amen pravím vám: Od tohoto času uzříte nebe otevřené, a anděly Boží vystupující a sestupující na Syna člověka.“ Andělé, kteří po nebeském žebříku vystupují a sestupují, ukazují na dva velké pohyby Pána Ježíše. On, který po svém vzkříšení vystoupil do nebe, předtím sestoupil z nebe. Nebe je otevřeno:
Jak při svém příchodu z nebe, tak i při svém vystoupení do nebe je Ježíš Kristus Osoba, které je věnována pozornost a služba andělů.
Nebe je otevřeno – to je velkolepá a milosti plná skutečnost!
Jan 3,1-10
Byl pak člověk z farizeů, jménem Nikodém, kníže Židovské. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl jemu: Mistře, víme, že jsi od Boha přišel mistr; nebo žádný nemůže těch divů činiti, které ty činíš, leč by Bůh byl s ním. Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího.
Mnozí uvěří v Pána Ježíše, když vidí jeho znamení. Je to však jen rozumové přesvědčení. Svědomí a srdce se na něm neúčastní. Nikodém je jeden z nich. Vnější projevení moci Pána Ježíše v něm vzbuzuje naději, že tento rabi může dát odpověď na hluboké otázky a přání jeho srdce. Samozřejmě rozumí tomu, že má svět proti sobě, když k Němu jde. Proto přichází v noci. To není zrovna odvážné. Avšak přichází k Němu, a to je rozhodující!
V jeho oslovení se odráží jeho vysoké společenské postavení, a přesto jsou jeho slova míněna upřímně a odpovídají skutečnostem. Ježíš na to neodpovídá, nýbrž mluví bezprostředně o otázkách jeho srdce. On sám tyto otázky v Nikodémovi vzbudil. Při tomto nočním setkání na ně odpovídá. Ještě jednou se naplňuje jeho slovo, že přišel, aby „hledal a spasil, co bylo zahynulo“. Pán Ježíš hledá a probouzí v lidských srdcích potřeby, které může utišit jen On sám. Jen On může zachránit a dát životu smysl.
„Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího.“ Abychom mohli Ježíše Krista ve víře poznat a rozumět jeho naučení, potřebujeme nový život. Jen ten, kdo je znovuzrozen, může Pána skutečně následovat.
Divíme se otázce tohoto učeného muže: „Zdali může po druhé v život matky své vjíti a naroditi se?“ Nikodém nerozumí duchovnímu významu slov Pána Ježíše. Ještě věří v obnovení a polepšení přirozeného člověka. Až dodnes je víra v dobro v člověku daleko rozšířený a oblíbený názor. Ponechává člověku jeho pýchu a dává mu možnost svou vlastní moudrostí a vlastní silou u sebe něco zlepšit. Podle lidských měřítek se tak leccos podaří. Sám Pán uznává mravně vysoko stojící chování jednoho mladého muže (Marek 10,21). Ale aby člověk mohl trvale vidět Boží království a provždy vejít do tohoto království, je nutné nové narození. Proto Pán prohlašuje: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vjíti do království Božího.“ Bůh vykoná toto jedinečné dílo, když se člověk obrátí, tím, že v síle Ducha Svatého použije Boží slovo na srdce a na svědomí. Tím je nasměrování života očištěno a změněno. Základem k tomu je obětní smrt Pána Ježíše na kříži (1. Jana 4,9)
Jan 4,4-26
Musil pak jíti skrze Samaří. I přišel k městu Samařskému, které slove Sichar, vedle popluží /pole/, které byl dal Jákob Josefovi, synu svému. Byla pak tu studnice Jákobova. Protož ustav na cestě Ježíš, posadil se tak na studnici.
„Dej mi píti!“ Touto pokornou prosbou otevírá Ježíš ústa a srdce této nábožensky založené, ale hříšné ženy. Je pyšná na starou studnu, z které pil už patriarcha Jákob, jeho synové a jeho dobytek. Tento sklon k náboženským tradicím sytí její pýchu, avšak nebrání jí v tom, aby žila v těžkých hříších. Ve své žízni po naplnění života hledá své štěstí v náboženství a v hříchu. Ale ani jedno z toho dvojího neutiší hlubokou touhu lidského srdce.
„Každý, kdo pije vodu tuto, žízniti bude opět, ale kdo by se napil vody té, kterou já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterou já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.“ Tím žena dostává božskou nabídku: živou vodu! To je věčný život, který v síle Ducha Svatého tiší žízeň srdce. Tento život je ve věřícím zdrojem, který ho uschopňuje mít s Bohem společenství a nakonec ho přivádí do vlasti věčného života, do domu Otce.
Ona tuší, že tento božský dar může utišit její touhu. Proto prosí: „Pane, dej mi té vody.“
„Jdi, zavolej muže svého, a přijď sem!“ Pán Ježíš je připraven prokázat milost, a tak odkrývá smutnou pravdu o jejích hříších. S hlubokou láskou a dokonalým taktem se ptá na jejího muže. O jejích hříších musí být promluveno a musejí být dány do pořádku podle Boha, aby mohla obdržet tuto živou vodu.
„Nemám muže.“ Její vyznání je pravé, ale neúplné. Pán to ve své milosti přijímá a ve své lásce je doplňuje: „Dobře‘s řekla: Nemám muže. Nebo‘s pět mužů měla, a nyní, kterého máš, není tvůj muž.“ Toto jemné a laskavé jednání Pána vyvolává už 2000 let hluboký obdiv v srdcích věřících.
„Otcové naši na této hoře klaněli se, a vy pravíte, že v Jeruzalémě jest místo, kde náleží se klaněti.“ Nepřekvapuje mě, že žena nyní mluví o tématu velebení a o místu velebení. Pro srdce vykoupeného je samozřejmou věcí klanět se tomu Bohu, který ho vykoupil. Nemnoha slovy Pán vysvětluje: „Jde hodina, a nyní jest, kdyžto praví velebitelé klaněti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se klaněli jemu.“ Křesťanští velebitelé znají Boha jako Otce, který má Syna, kterého miluje a který jeho touhu plně uspokojuje. Tohoto milovaného Syna dal jako obětního Beránka na kříži Golgoty na smrt. Praví velebitelé odpovídají na Otcovo hledání chválením, které má za obsah vydání Syna až na smrt.
Při četbě o tomto setkání zjišťujeme, jak ocenění Pána v srdci této pozoruhodné ženy roste: Nejprve je pro ni prostě Židem. Ale rychle pochopí, že On je zvláštní Osoba, i když Ho nepovažuje za většího, než byl patriarcha Jákob. Avšak mýlí se. Nato Ho uznává jako Pána a později v Něm vidí proroka. Na konci příběhu ho vyznává jako Krista.
Jan 4,46-54
Tedy opět přišel Ježíš do Kány Galilejské, kde učinil byl z vody víno. I byl jeden královský služebník v Kafarnaum, jehožto syn nemocen byl. Ten uslyšev, že by Ježíš přišel z Judstva do Galilee, šel k němu, a prosil ho, aby sestoupil a uzdravil syna jeho, neboť počínal umírati.
Galilea je území, kde žijí opovržení a chudí z izraelského lidu. Je nám nápadné, že se Ježíš Kristus rád zdržuje u prostých a opovrhovaných lidí. Činí to nejen proto, že bohatí a vážení Jej všeobecně odmítají, nýbrž protože On má ve svém slitování soucit s lidmi, kteří potřebují pomoc a o něž sotva kdo dbá.
Podle Božího plánu a v dokonalé závislosti na Něm jde Ježíš poslušně na to místo, kde proměnil vodu ve víno. Tehdy v Káně tímto divem ukázal cenu a působení Božího slova: Voda mluví o jeho očišťující síle a víno o radosti, kterou nám dává – radosti, která je zcela nezávislá na životní situaci.
Nyní se objevuje královský úředník. Jeho srdce nenaplňuje radost, nýbrž starost. Jeho nemocný syn ho žene ke Spasiteli. Přeje si, aby Ježíš přišel a uzdravil ho. Avšak Pán ho zkouší: Je jeho těžkost opravdová, nebo chce snad ve svém domě prožít něco senzačního?
A hle, nyní se ukazuje jeho hluboká starost o jeho na smrt nemocného syna a jeho víra v Osobu Pána Ježíše. Ale věří také jeho slovu? Pán ještě jednou zkouší jeho srdce. Nejde s ním, nýbrž prostě říká: „Jdi, syn tvůj živ jest!“ Otec obstál i v této zkoušce. Uvěřil tomu slovu a šel domů. A vtom mu už přicházejí vstříc jeho služebníci s dobrou zprávou: „Tvůj syn žije!“ V té chvíli, když Boží Syn promluvil a úředník uvěřil, chlapci se začalo dařit lépe.
Těžkost v rodině působí, že se ukázala otcova víra v Osobu a ve slova Pána Ježíše. Kromě toho byla touto těžkostí posilněna víra jeho celé rodiny. Proto na konci čteme: „I uvěřil on i dům jeho všecken.“
V této události vidíme, že Pán oživuje to, co umírá. To je pro nás plné útěchy. My vidíme v Božím lidu, ve své rodině nebo ve vlastním životě mnohé, co je duchovně nemocné a umírá. Pak se modlíme a plni úzkosti voláme: „Pane, sestup, dříve než mé dítě umře!“ Jedno je jisté: Jestliže věříme jeho Slovu, On nás nikdy nezahanbí.
Marek 1,29-31
A hned vyšedše ze školy, přišli do domu Šimonova a Ondřejova s Jakubem a s Janem. Šimonova pak tchyně ležela, majíc zimnici. A hned jemu pověděli o ní. A přistoupiv, pozdvihl ji, ujav ji za ruku její, a hned přestala jí zimnice. I posluhovala jim.
Jak je známo, vztah tchána a tchyně k zeťovi a snaše není vždy jednoduchý. Jak důležité to je, aby rodiče přijali následující slova Bible: „Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přidržeti se bude manželky své.“ (1. M. 2,24) To znamená, že manželský vztah je vyšší a užší než poměr mezi rodiči a dětmi. Z tohoto důvodu musí rodiče své děti pustit a být ochotni ustoupit.
Opačně mají děti myslet na to, že rodinný vztah mezi rodiči a dětmi tu je i nadále. Proto je třeba nechat i rodiče partnera v manželství podílet se na radostech a starostech svého rodinného života.
Prorok Micheáš varuje před nebezpečím, že snacha se vzepře proti své tchyni (Micheáš 7,6). Naopak nám Noémi a Rut ukazují, že i v tomto příbuzenském vztahu je možný pěkný poměr: Rut milovala svou tchyni a Noémi si vážila své snachy více než sedmi synů. Noémi pomohla Rut, aby se na novém místě dobře cítila, a Rut žárlivě nebránila svá mateřská práva, nýbrž přenechala svého malého syna Obéda také péči Noémi.
Z našeho příběhu víme, že apoštol Petr byl ženatý. Pavel potvrzuje tuto skutečnost a dodává, že Petr bral také svoji ženu s sebou, když byl ve službě v díle Páně na cestách (1. Kor. 9,5). Petr sám se o ní přímo nezmiňuje. Možná, že o ní mluví, když píše o spolu vyvolené v Babyloně (1. Petra 5,13).
Z této události se učíme ještě něčemu: Pán Ježíš má zvláštní zájem o těžkosti členů rodiny věřících, kteří mnoho vynaložili na to, aby Ho následovali a sloužili Mu.
Silná horečka Petrovy tchyně představuje závažnou těžkost, která ohrožuje věřícího v jeho lidské existenci. Slabost těla nebo duše nás může přivést na pokraj smrti. Ležíme tu neklidní a bez síly. Často je to také tak jako v Šimonově domu: Je mnoho práce a jsou zapotřebí všechny ruce.
Avšak ten velký Lékař je už v domě. „A hned jemu pověděli o ní.“ Modlitba, plná důvěry, je vždy ten nejlepší recept. Žádná situace není nad Mistrovy síly. On „přistoupil“. Jeho přítomností se situace uklidňuje. „Ujal ji za ruku její.“ Pán zasahuje a osvobozuje ji od jejího utrpení. Pak jí dává sílu, aby Mu mohla sloužit (Mat. 8,15).
Tímto dvojím způsobem jedná Pán vždy: Odnímá to, co tíží, a činí nás schopnými plnit úkoly, které jsou před námi.
Lukáš 5,1-11
To uzřev Šimon Petr, padl k nohám Ježíšovým, řka: Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný. Hrůza zajisté byla jej obklíčila, i všecky, kteří s ním byli, nad tím lovením ryb, které byli popadli.
Ježíš stojí u Genezaretského jezera a káže Slovo. Boží slovo je vždy prostředek, kterým se Bůh zjevuje a kterým se člověk s Ním seznamuje. Pán má četné posluchačstvo, které se na Něho tlačí. A tak si musí obstarat trochu odstup, aby mohl dále nerušeně mluvit k lidem.
Když se Pán Ježíš u lodí na břehu setkává s Petrem, tento schopný a pilný člověk ve svém povolání právě pere sítě. Nečinnost není u něho zvykem. Při každé příležitosti se činí užitečným. Praní sítí je stále znovu se vracející, jednotvárný úkol. Tato rutinní práce a k tomu zklamání, že lovili bezúspěšně, to není pro tohoto iniciativního a nápaditého učedníka jistě lehké. Nepochybujeme ale o tom, že přesto Ježíši Kristu naslouchá.
Petr na prosbu Pána přerušuje svou práci. Smí Ho podporovat při zvěstování Slova. Ihned dává Pánu k dispozici svou schopnost (veslování) a svůj majetek (loď). Ježíš Kristus učí zástup z lodi. Jeho učení je hluboké a nevyzpytatelné, přesto snadné a srozumitelné. S Jobem říkáme: „Kdo jemu podobný učitel?“ (Job 36,22)
Pak Pán dává Petrovi příkaz, aby s lodí vyplul a spustil sítě. Petr reaguje dvojím způsobem: Jako zkušený rybář má námitky, ale jako učedník poslechne svého Pána. „K slovu tvému rozestru síť.“ Bezprostředně po poslušnosti následuje požehnání. Petr nyní zakouší, co prožíváme i my:
Před našimi srdci se rozvíjí úchvatný výjev: Mocně přitahován božskou milostí, padá Petr ke kolenům Pána a se zděšením chápe, že se nehodí do jeho přítomnosti. Proto říká: „Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný.“
To je neřešitelný rozpor pro Petra, ale ne pro Pána! Ten je na cestě na Golgotu, aby tam svou smrtí vyřešil Petrův problém hříchu. Proto ho povzbuzuje: „Neboj se. Již od tohoto času lidi budeš loviti.“ Na základě svého výkupného díla ho může Ježíš Kristus právem postavit do své služby. Aniž by byl vyzván, Petr jde s druhými učedníky za Pánem Ježíšem. Následování a služba nyní vyznačují jeho život.
Bůh chce, aby věřící pracovali svýma rukama, a tak si vydělávali na svůj chléb. Ten, kdo co možná dlouho žije z podpory svých rodičů nebo nadměrně (resp. nenáležitě) využívá stádní stipendia a příspěvky na vzdělání, nemá Boží souhlas. Pán za všech dob stavěl do své služby lidi, kteří cíleně přistupovali ke svému vzdělání a osvědčili se v životě v povolání.
Lukáš 5,12-16
I stalo se, když byl v jednom městě, a aj, muž plný malomocenství. A uzřev Ježíše, padl na tvář a prosil ho, řka: Pane, kdybys chtěl, můžeš mne očistiti.
Když byl Syn Boží na zemi, zcela jednoznačně jmenoval hříchy jejich jménem a ukazoval jasně na jejich znečišťující účinek: „Ale které věci z úst pocházejí, ze srdce jdou, a ty poskvrňují člověka. Ze srdce zajisté vycházejí zlá myšlení, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví.“ (Mat. 15,17.18)
Hříchy nás znečišťují! Brání společenství člověka s Bohem a zatěžují svědomí. Kazí mezilidské vztahy a ničí naše svědectví před bližními.
Tento politováníhodný člověk je plný malomocenství – je to hrozný obraz znečištění hříchem. Setkává se s Ježíšem a padá na svou tvář. Tím vyznává svůj nečistý a nezhojitelný stav. Už proroci Starého zákona konstatovali tyto dvě skutečnosti.
Pán Ježíš má nejen moc, On má také vůli očistit člověka od hříchů. Malomocný věří v jeho moc, ale není si jist, zda Ježíš ho také chce uzdravit. A tak říká: „Kdybys chtěl, můžeš mne očistiti.“ Bůh je však „Bůh vší milosti“. Tento titul mluví o tom, že v každém případě a vždy je připraven pomoci a očistit od hříchů.
Některé nemocné Pán uzdravuje slovem, aniž by se jich dotkl. Avšak zde čteme: „I vztáhl ruku, dotekl se ho.“ Tím vysvětluje dvě důležité skutečnosti:
Malomocenství od toho muže okamžitě odstupuje. Ten, kdo je v Ježíšově krvi „umyt od svých hříchů“ (Zj. 1,5), je „jako sníh“ (Iz. 1,18), ano, dokonce je „nad sníh bělejší“ (Žalm 51,9).
Lukáš 5,17-26
A aj, muži nesli na loži člověka, který byl šlakem poražený, i hledali vnésti ho a položiti před něj. A nenalezše, kterou by jej stranou vnesli pro zástup, vstoupili na dům, a skrze podlahu spustili jej s ložem uprostřed před Ježíše. Kterýžto viděv víru jejich, řekl mu: Člověče, odpuštěni jsou tobě hříchové tvoji.
V tomto domu je možno nalézt Pána, jeho slovo a jeho sílu. Jaký přitažlivý bod pro zdravé a nemocné! Obklopuje Ho zástup. Mnozí od Něho očekávají pomoc, jiní hledají jen senzaci.
Velká část z toho, co Pán Ježíš činil na zemi, se vztahovala na uzdravování nemocných a dokonce i vzkříšení mrtvých. Tyto divy byly v prvé řadě znameními pro izraelský lid a svědčily o tom, že Bůh v Kristu navštívil svůj lid.
Uzdravení tohoto chromého a odpuštění jeho hříchů ukazují na to, že Bůh byl připraven odpustit svému lidu Izraeli a ukončit výchovná opatření, která na něj byla vložena skrze nemoci a tělesné vady. Tak zde nacházíme dílčí naplnění Žalmu 103,3 a Izaiáše 40,1.2. V tomto jednání podle správy jdou odpuštění a uzdravení ruku v ruce: Uzdravení vyžaduje odpuštění a kromě toho dokazuje, že Bůh odpustil.
Dále v této události také vidíme skutečnost, že Bůh odpouští tomu, kdo Mu vyzná svůj hřích (1. J. 1,9). Toto věčně platné odpuštění hříchů otevírá věřícímu cestu k nebi. Uzdravení tělesných vad a nemocí nejde, anebo jde jen v řídkých případech, společně s tím.
Když nedbáme na tento rozdíl, vyvstanou falešné naděje a chybný postoj víry.
V tom ochrnutém vidíme člověka, jak ve svém ztraceném stavu je neschopný vést život, který by se Bohu líbil. Hříchy vyvstala vina, která ho – pokud není odpuštěna – přivede na soud a do věčného zatracení. Proto potřebuje tento muž setkání se Spasitelem hříšníků.
Ve čtyřech nosičích vidíme službu v evangeliu. Ukazují nám vlastnosti, které jsou užitečné a nápomocné k tomu, aby vedly člověka k Ježíši Kristu:
Jak se musela tato služba lásky dotýkat srdce našeho Pána. Pět mužů překonává ve víře v jeho lásku a moc všechny překážky a přicházejí k Němu.
Spasitel říká ochrnutému dvě věci: „Doufej /Buď dobré mysli/, synu, jsou ti odpuštěny tvé hříchy.“ (Mat. 9,2) To první se dotýká jeho srdce, druhé zbavuje tíže jeho svědomí. Osvobozen od viny a trestu, vstává. Nejenom může chodit, ale má také sílu nést své lůžko.
Lukáš 5,27-32
A potom vyšel a uzřel celného, jménem Lévi, sedícího na cle. I řekl jemu: Pojď za mnou!
Spasitel vidí Léviho – nazvaného také Matouš – jak sedí na cle. Jako úředník je schopen popsat ve svém Evangeliu Ježíše Krista v jeho úřední, královské slávě. Povolání k následování a k službě vychází od Pána. Zcela osobně oslovuje Léviho: „Pojď za mnou!“ Ten je vnitřně připraven přijmout milost v Pánu Ježíši. Proto ihned vstává, opouští vše a následuje Ho.
„I učinil jemu hody veliké Lévi v domě svém, a byl zástup veliký publikánů i jiných, kteří s ním stolili.“ Toto jídlo pořádá ke cti svého Pána. Zároveň tím přivádí celníky a hříšníky do kontaktu s Ježíšem! Pán se účastní tohoto jídla, aby podal svědectví o božské milosti, která je nabízena všem lidem.
„Proč s publikány a hříšníky jíte a pijete?“ Milost je pro samospravedlivého člověka nespravedlností. Ničí jeho domnělé postavení, které si skutky vypracoval. Proto vůdčí vrstva Židů reptá a protestuje u učedníků.
Avšak Ježíš brání své učedníky a Boží milost. Odpovídá. „Nepotřebují zdraví (silní) lékaře, ale nemocní.“ Je zajímavé, že se právě u tělesně zdravých představuje jako lékař. Z toho poznáváme, že mnohá z jeho slov je třeba chápat symbolicky. Tito celníci a hříšníci nepotřebují lékaře pro své tělo. Ale kvůli svým hříchům potřebují lékaře duše!
Ježíš Kristus přišel, aby volal k pokání hříšníky. Pak je povolává, aby Ho následovali, a činí je spolupracovníky ve svém díle. Samospravedliví jsou k tomu nepoužitelní!
Jan 5,1-18
I byl tu člověk jeden, který osm a třicet let nemocen jest. Toho uzřev Ježíš ležícího, a poznav, že jest již dávno nemocen, dí jemu: Chceš-li zdráv býti?
Kolik nemocných bylo v Izraeli! Dokazovalo to špatný duchovní stav Božího lidu. Lidé nedokázali odpovídat spravedlivým požadavkům Hospodina. Jako důsledek toho musel On zadržet požehnání, která pro ně měl připravená.
Přesto Bůh svému lidu tu a tam žehnal. Přicházel anděl a vířil vodu. Toto místní a osobní prokazování Boží přízně nacházíme v historii lidstva za všech dob. Noé nalezl milost, Abraham byl povolán, Jákob ochráněn a Mojžíš byl zachován při životě. Všechny tyto události svědčí o Božím milosrdenství a o jeho lásce k lidem.
Nemocní ovšem museli umět rychle reagovat, aby obdrželi požehnání a byli uzdraveni. To předpokládalo v člověku sílu, která právě u tohoto dlouhodobě nemocného u rybníka chyběla. Mohl už jen pomalu chodit nebo se plazit. Chyběla mu energie, aby si přivlastnil Boží požehnání. Právě tak bez síly je člověk ve svém hříšném stavu. Nemůže ničím přispět ke své záchraně. Vše závisí na Bohu.
Když Ježíš oslovuje nemocného, ten vyznává svou falešnou naději na pomoc od bližních a svou vlastní neschopnost. Nato Pán jedná v milosti a moci. Říká mu: „Vstaň, vezmi lože své a choď.“ Tu je ten muž ihned zdráv. Jaká proměna! Kvůli své nemoci po 38 let byl svědectvím o své bezmocnosti a nedostatku síly. Když je uzdraven a posilněn Pánem Ježíšem, svědčí nyní o božské síle, která v něm působí. Bez námahy nese lůžko, na kterém předtím ležel slabý a nemocný.
Stav a chování tohoto muže před jeho setkáním s Pánem Ježíšem a po něm ilustrují změnu při obrácení. Předtím byl ten člověk ve svém hříšném a bezmocném stavu neschopen udělat něco dobrého pro Boha. Potom ukazuje ve svém jednání, že v něm působí božská síla.
Toto uzdravení se stalo v sobotu. Skutečnost, že uzdravený v tomto dni nese své lůžko, provokuje pokrytecké lidi mezi Židy. Sobota je mezi jiným znamením Božího odpočinku u lidí. Avšak od pádu do hříchu Bůh už u lidí nemůže odpočívat. Přesto se od nich neodvrací. Otec působí a Pán Ježíš působí. Jaká nepochopitelná milost a jaké srdečné slitování!
Není náhodou, že Ježíš Kristus uzdravuje toho nemocného v sobotu a přikazuje mu, aby nosil své lože. Tím na jedné straně vydává svědectví o své milosti. Na druhé straně tím odkrývá pokrytecký a zkažený stav lidu.
Lukáš 6,6-11
Stalo se pak i v jinou sobotu, že všel do školy Ježíš a učil. A byl tu člověk, jehož pravá ruka byla uschlá. I šetřili ho zákoníci a farizeové, bude-li v sobotu uzdravovati, aby nalezli, z čeho by jej obžalovali.
Uschlá ruka mluví o neschopnosti člověka činit dobré. Bible prohlašuje: „Není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.“ (Řím. 3,12)
K uzdravení člověka s uschlou rukou dochází v synagoze. Tím dostává tento příběh náboženské pozadí.
Nepřátelé Pána Ježíše měli v úmyslu Jej napadnout a obžalovat. Bylo jim jasné, že neprojde kolem žádného postiženého nebo nemocného člověka, aniž by ho uzdravil. Tuto skutečnost a svůj výklad přikázání o sobotě berou jako podnět k tomu, aby na Něho číhali a pokoušeli Ho. To se může jevit z lidského hlediska jako velmi chytré, ale je to hluboce zlé a zkažené.
Způsob, jak používají přikázání o sobotě, aby postupovali proti Pánu Ježíši, nám ukazuje, že člověk může překroutit Boží přikázání a dokonce je obrátit proti Tomu, který je dal.
Pohledy Pána jsou na jedné straně plny hněvu kvůli zneužití jeho přikázání, na druhé straně plny hlubokého zármutku kvůli chybějící ochotě jeho milovaného lidu činit pokání.
Staví člověka s uschlou rukou doprostřed a přede všemi ho uzdravuje – v sobotu. Tím symbolicky roztrhává pouto mezi Bohem a Izraelem, neboť sobota je vnější znamení tohoto spojení (3. M. 23,3). Toto roztržení je božskou odpovědí na zavržení Pána Ježíše od jeho lidu.
Obklopen nepřátelstvím náboženských fanatiků Spasitel nezapomíná na těžkou situaci tohoto tělesně postiženého člověka. Jeho srdce je plné soucitu. Uzdravuje jeho ruku a naplňuje tak svůj úkol. Cožpak nepřišel na zem, aby zjevoval Boží milost?
Toto uzdravení rozdmýchává smrtelnou nenávist samospravedlivých lidí. Farizeové a herodiáni se spolu domlouvají, jak by Ho mohli zabít (Marek 3,6). Náboženství a kultura se spojují, aby muže milosti odstranili ze země. V nápisu na kříži ve třech řečech jsou tyto dva elementy světa doplněny politikou (Luk. 23,38).
Lukáš 7,1-10
Setníka pak nějakého služebník nemocen jsa, k smrti se přibližoval, kterého on sobě mnoho vážil. I uslyšev o Ježíšovi, poslal k němu starší Židovské, prose ho, aby přišel a uzdravil služebníka jeho.
Uprostřed těžkých okolností má římský setník na všechny strany dobré vztahy. To má jeden důvod: Dbá v těchto vztazích na Bohem dané zásady, a podle toho se chová:
Jeden vzácný setníkův služebník je nemocný a umírá. V tomto těžkém postavení je vidět krásný postoj tohoto muže a vystupuje tu jeho víra. Uznává přednostní postavení Židů před Bohem. Ctí tento lid – ne kvůli jeho stavu, ale protože věří v Boha, který dal Izraeli tuto přednost. Postavil Židům synagogu: Tento velkorysý dar ukazuje, že jeho uznání je pravé.
Slyšel o Ježíšovi a poznal v Něm Osobu, v níž působí božská síla a božská milost. Pomůže také muži z národů? Ve své skromnosti nejde k Pánu Ježíši sám, aby Ho prosil o pomoc. Posílá starší ze Židů jako své prosebníky.
Ti vydávají dobré svědectví o setníkovi, jenž se nepovažuje za hodného, aby v té věci sám navštívil Spasitele. „Hoden je, abys mu to učinil.“ A prosba má úspěch. Ježíš jde se staršími k němu.
Setník dostává zprávu, že Ježíš je na cestě k němu. Jak velké a potěšitelné to je pro tohoto ustaraného muže. Pán přichází, protože se chce starat o jeho nemocného služebníka.
Nyní tento podivuhodný muž pověřuje své přátele, aby Ježíši Kristu vyřídili poselství. Tím ctí vznešenou velikost Pána a vydává svědectví o své nehodnosti, aby Ho přijal ve svém domě. Vychází ze své vlastní situace, uznává božskou moc, která působí v Ježíši Kristu, a věří v milostivou pomoc Spasitele.
Tváří v tvář nepřátelství, které se od židovské vůdčí vrstvy obrací proti Pánu Ježíši, Mu římský setník svým jednáním působí velkou radost. Právě tím, že uznává Bohem danou výsadu Židů a užívá ji, obdrží souhlas a pomoc Pána. Ten veřejně poctí setníkovu víru, používá svou božskou sílu a služebníka uzdravuje.
Za všech dob tu jsou lidé, kteří říkají: Pro své potřeby potřebuji jen Boha a Bibli. V určitých případech to může být na místě a dít se vírou. Avšak ten, kdo nedbá na božské pomocné zdroje, nezjevuje víru, nýbrž povýšenost, a utrpí duchovní ztrátu. Jestliže ale tak jako setník ctíme Bohem dané instituce a osoby a používáme jejich služby, bude to mít za následek Boží požehnání.
Lukáš 7,11-17
A když se přiblížil k bráně města, aj, mrtvý byl nesen ven, syn jediný matky své, a ta vdova byla, a zástup města mnohý s ní. Kteroužto uzřev Pán, milosrdenstvím hnut jest k ní, a řekl jí: Neplač!
Došlo k úmrtí: Jediný syn jedné vdovy je nesen k hrobu. Co tato ztráta znamená pro matku, mohou chápat jen takoví, kteří utrpěli něco podobného. Tento pohřební průvod, který vychází z města, je vyjádřením největší lidské beznaděje. Matka pláče a mnoho doprovázejících vyjadřuje svoji soustrast tím, že jdou s ní. Nikdo nečeká nějaký Boží div. U městské brány se setkává tento smuteční průvod se zástupem, který doprovází Pána Ježíše: zármutek a smrt stojí proti naději a životu!
Dochází k neobvyklému setkání. Kníže života potkává smrt. Svou smrtí na kříži nad ní zvítězí. Tím budou věřící lidé osvobozeni od strachu ze smrti. Vzkříšení tohoto mladého muže znázorňuje velkou skutečnost, že lidé, kteří se setkali s Vítězem z Golgoty, přecházejí ze smrti do života.
Když Pán koná nějaké dílo, rozvíjejí se vždy různé stránky jeho nevyzpytatelné Osoby. Nic nečiní jen jako nějakou vedlejší věc. Vše – jeho srdce, jeho ústa, jeho ruce a jeho božská síla – vše se účastní:
Je to velká věc, že ten všemohoucí Bůh rozvíjí svoji moc k záchraně z trápení. Ještě větší ale je, když v trápení dává pocítit svoji přítomnost. Jaká je to útěcha!
Lukáš 7,18-23
A zavolav kterýchs dvou z učedníků svých Jan, poslal k Ježíšovi, řka: Ty-li jsi ten, který přijíti má, čili jiného čekati máme?
Jan Křtitel byl největší z proroků, protože připravoval cestu Pána. Nyní sedí ve vězení a je svými učedníky informován ohledně působení Pána Ježíše. Během doby v tomto bohabojném muži, který vysokou mírou vyplnil svou službu, vyvstávají lehké pochybnosti. Skrze své učedníky se Krista ptá: „Ty-li jsi ten, který přijíti má, čili jiného čekati máme?“
Z této zprávy se učíme, že vyplnění služby a víra srdce jsou dvě různé věci. Člověk může s mocí zvěstovat pravdu, a přece nebýt ochráněn proti pochybám. Příklad Jana nám pomůže rozumět tomuto důležitému poučení, abychom správně posuzovali sami sebe i druhé.
Všechno, co prorok činí a zvěstuje, bude zkušeno také na něm samém. Věří a uskutečňuje také sám to, co říká? V tom ti nejvíce vynikající mezi nimi selhali. Jen Jeden – náš Spasitel a Pán – nikdy nezklamal: ani v pokušení na poušti, ani v Getsemane, ani na Golgotě. V Žalmu 16,8 nám prorocky ukazuje, co bylo základem jeho dokonalosti: „Představuji Hospodina před obličej svůj vždycky, a když jest mi po pravici, nikoli se nepohnu.“
Jan nepochyboval o Pánu úplně a cele. Ale měl těžkost s tím, že ho Ježíš Kristus nevysvobodil z vězení.
„A v touž hodinu mnohé uzdravil od neduhů, od nemocí a duchů zlých a slepým mnohým zrak dal.“ V přítomnosti Janových učedníků Ježíš pokračuje v uzdravování trpících lidí. Kromě toho káže Slovo a „chudým zvěstuje evangelium“.
Ačkoli pochybující otázka od Jana Spasitele bolela, jeho odpověď je plná důstojnosti a milosti: „Jdouce, povězte Janovi, co jste viděli a slyšeli.“ Jeho skutky a jeho slova dokazují, že přišel z Božího pověření.
Pak k tomu připojuje potřebné napomenutí: „Blahoslavený jest, kdo by se na mně nezhoršil.“ Avšak jak jemně a milostivě jedná Ježíš se svým předchůdcem! Nemluví přímo k němu, nýbrž svoji výtku formuluje zcela všeobecně. Tím se obrací také k nám.
Dnes se rovněž stává, že bohabojní věřící trpí křivdu. Myslím na jednu křesťanku, která byla zabita v naší zemi. V křesťanské lásce k lidem pomáhala jedné mladé ženě, která ji pak z chamtivosti v jejím bytě zabila. Proč Pán tomuto zločinu nezabránil? Proč bylo její dobrotě tak hrozně odplaceno? Je dobré nikdy nepochybovat o Bohu!
Lukáš 7,36-50
A aj, žena v městě, která byla hříšnice, zvěděvši, že by seděl za stolem v domě farizea, přinesla nádobu alabastrovou masti, a stojíc ze zadu u noh jeho s pláčem, počala slzami smáčeti nohy jeho, a vlasy hlavy své vytírala, a líbala nohy jeho a mastí mazala.
Pán Ježíš byl častěji zván k jídlu. Hostitelé to činili z nejrůznějších pohnutek. Tento farizeus o Něm neměl vysoké mínění. Proč Ho přesto zve? Snad se chce utvrdit ve svém negativním hodnocení. Považuje Ježíše za cestujícího kazatele, který se domýšlí, že je prorok. Když Pán dovoluje hříšnici, aby Ho pomazala a líbala jeho nohy, cítí se farizeus utvrzen ve svém úsudku. Říká si: „Byť tento byl prorok, věděl by, která a jaká jest to žena, která se ho dotýká, nebo hříšnice jest.“ Avšak hrozně se mýlí! Nejen prorok je u něho na návštěvě, nýbrž sám Bůh proroků!
Nemá tušení, co se děje mezi Ježíšem a touto ženou. Proč? Protože ve své samospravedlnosti si málo myslí o Kristu a mnoho o sobě samém. Toto smýšlení zatemňuje jeho myšlenky, takže ho neosvětluje žádný paprsek Boží milosti.
Bible nám nesděluje jméno této ženy. Ale podává nám zprávu o tom, jak dostává odpuštění svých hříchů. Poznává, že Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu nabízí všem lidem svoji neomezenou milost. Žena nejen chápe, že Bůh jedná v milosti, nýbrž chápe také vlastní znak božské milosti: Ani v Božím srdci, ani v četných hříších nějakého člověka není překážka, která by mohla zabránit této milosti, aby se šířila.
Bůh čerpá milost ze své lásky, neboť On sám je láska. Nabízí svoji milost zcela nezávisle na tom, jak mnoho a jak těžce jsme zhřešili. Hříšnice poznává, že tuto božskou milost lze nalézt v Ježíšovi. Proto je k Němu přitahována jako silným magnetem. Bez ohledu na lidi nebo na okolnosti přichází se srdcem plným lásky k Němu.
Její láska není předpokladem pro to, aby obdržela milost. Je spíše důsledkem jejího hlubokého vědomí o božské milosti, kterou jí Ježíš Kristus chce prokázat. Podvědomě v Něm poznává, že Bůh je světlo a láska.
Porozuměla něčemu o Bohu a jeho vlastnostech. Výši jejího poznání bychom mohli srovnat s porozuměním Marie z Betanie. Obě ukazují své ocenění, když pomazují Pána Ježíše.
Toto setkání s Ježíšem Kristem se vyznačuje olejem pomazání a slzami. Olej vyjadřuje její lásku a ocenění Pána. Slzy dokazují její lítost a pokání z jejích hříchů.
Moc jeho milosti ji přitahuje a probouzí v ní velkou lásku. To ji pohání k Ježíšovi a otevírá jí to cestu k odpuštění jejích hříchů. Spasitelova slova jí dávají jistotu spasení. Odchází domů v pokoji!
Lukáš 8,26-39
A když vystoupil na zemi, potkal jej muž nějaký z města, který měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domě nebýval, ale v hrobech. Uzřev pak Ježíše a zkřikna, padl před ním.
V tomto příběhu vidíme něco z moci a síly Satana. Není dobré mluvit o ďáblovi lehkovážně. Ani archanděl Michael se neodvážil proti němu vyslovit utrhačné slovo (Judy 9). Tak i my jsme opatrní a zdrženliví, když o Satanovi něco píšeme. Je inteligentnější než všichni lidé. Přesto se ho nebojíme, poněvadž náležíme Tomu, který ho přemohl.
Všichni lidé se ve svém přirozeném stavu nalézají pod mocí temnosti. Avšak tento muž z Gadary je cele ovládán zlými duchy. Ten posedlý a démoni v něm se slili do jedné identity.
Zlými výsledky této ďábelské moci v něm jsou neklid, nestálost a zničení. V slabších formách se může toto působení projevovat u všech lidí, dokonce i u věřících, jestliže nejsou bdělí. V takových případech nemluvíme hned o posedlosti. A přece dokazují působení ďábla v nějakém člověku.
Když se ten posedlý setkává s Pánem Ježíšem, potvrzuje se to, co píše Jakub: „I ďáblové tomu věří, avšak třesou se.“ (Jak. 2,19) Ve zprávě od Marka prosí Pána, aby je nevyháněl z této krajiny. Zjevně byli lidé v této části země zvláště citliví pro okultní vlivy. Zde démoni prosí, aby je neposílal do propasti, protože chtějí být aktivní. Propast je místo, kde jsou padlí andělé zastaveni ve své špatnosti a jsou uchováváni k soudu (2. Petra 2,4).
Boží Syn vyhání démony a posílá je do stáda vepřů. Znovu ukazují svůj sklon k ničení a ke zkáze: Vepři se vrhají do jezera a utopí se.
Pasáci vepřů spoluprožívají ničivou zlobu ďábla. Zděšeně prchají a vyprávějí to ve městě a na venkově. Okultní zprávy fascinovaly lidi za všech dob. Obyvatelé oné krajiny přicházejí zvědavě k Ježíšovi, aby viděli Toho, který může způsobit nebo dopustit takové události.
Tam vidí toho muže – kdysi svázaného a zotročeného mocí Satana – jak je naprosto svobodný. Slušně a rozumně sedí u nohou Pána Ježíše. Jaké je to svědectví o moci a milosti Božího Syna!
Místo aby se sami vystavili božskému působení, prosí Pána, aby od nich odešel. Jaké smutné rozhodnutí s těžkými následky! Dávají přednost tmě okultismu před světlem božské milosti.
Ten osvobozený je přešťastný. Chtěl by být už jen u svého Zachránce. Také v našem životě jsou chvíle, v nichž jsme cele přemoženi dobrotivostí a milostí Pána. Spočíváme v jeho lásce a přejeme si nerušeně a provždy zůstávat v jeho blízkosti.
Avšak muž, z něhož vyšli démoni, nemůže zůstat u Spasitele. Dostává úkol. Svědectví čerstvě obráceného člověka má v jeho blízkém okolí zvláštní sílu. Tam, kde ho lidé už dlouhou dobu znají, je změna, kterou způsobila Boží milost, zvlášť zřetelně pociťována. Proto ho Pán posílá domů.
Marek 5,21-24
A aj, přišel jeden z knížat školy, jménem Jairus, a uzřev jej, padl k nohám jeho. A velmi ho prosil, řka: Dcerka má skonává. Pojď, vlož na ni ruce, aby uzdravena byla, a bude živa.
Tento příběh má povzbudit všechny rodiče při pohledu na jejich dorůstající děti. Už ve věku nemluvňat je zřetelné, že v nich je dědičný hřích. Svévole se rozvíjí sama od sebe. Když potom tyto malé děti, které jsou samy o sobě tak milé, začnou ze vzteku a hněvu křičet, jsme docela šťastni, že mají ještě příliš málo síly k prosazení své vůle. Tyto malé děti nejsou ještě za své jednání před Bohem odpovědné. Asi kolem dvanácti let ale mohou poznávat, že jejich hříšné činy a hřích v nich mají za následek věčnou smrt. Jairova umírající dcera je toho jasným obrazem.
Jairus zná Toho, který je život a dává život. To, že jde k Němu a hledá u Něho pomoc, ukazuje všem rodičům možnost modlitby za jejich děti. Pln úzkosti a starosti padá Pánu Ježíši k nohám a snažně Ho prosí za svoji dceru. Potřebuje Spasitele a jeho zachraňující a žehnající ruce. Proto prosí Pána, aby šel s ním a vložil na ni své ruce.
Kolik modliteb, plných starostí, vystupovalo v průběhu času k trůnu milosti! „Ty a tvůj dům“ je božské zaslíbení pro ně. Jak často jsem při modlitbě „připomínal“ Bohu tento slib, když naše děti dorůstaly.
Modlitba knížete synagogy není nadarmo. Pán jde s ním a zůstává po jeho boku. Je to hluboká a šťastná zkušenost pro všechny, kdo mají starost o duchovní blaho svých dětí!
Avšak pak přicházejí poslové a zvěstují Jairovi, že jeho dcera zemřela. Toto sdělení otřese jeho vírou. Tu slyší Spasitele říci: „Neboj se, toliko věř.“ Tato slova ho zbavují všeho strachu a upevňují jeho víru.
Marek 5,25-34
Tedy žena jedna, která tok krve měla dvanácte let, a mnoho byla trápena od mnohých lékařů, a vynaložila všecken statek svůj, a nic jí bylo neprospělo, ale vždy se hůře měla, uslyševši o Ježíšovi, přišla v zástupu po zadu, a dotkla se roucha jeho.
Dlouho trvající nemoc zemdlívá. Často s ní jsou spojeny bolesti a nespavost. Tato ubohá žena je nemocná už dvanáct let. To je více než 100 000 hodin po 60 minutách. Takové trápení s sebou nese nebezpečí, že přeceníme pomoc lékařů, anebo jim přičteme všechnu vinu, když nedojde ke zlepšení. Ustavičné měnění lékařů ukazuje něco z nadějí a zklamání této ženy v průběhu dlouhé doby jejího utrpení. K tomu přicházejí finanční náklady: Všechny její peníze jsou vyčerpány!
Mnoho lidí se stydí přiznat ke své nemoci. Tak tomu je zvláště tehdy, když nemoc nepříjemně působí na okolí. Proto se někteří vyhýbají tomu, aby se ukazovali na veřejnosti.
Zdá se, že i u této nemocné ženy to bylo důvodem, proč se v nestřežené chvíli zezadu dotýká šatů Pána Ježíše. Ačkoli Spasitel je na cestě k Jairovi, nechce nedbat na tento dotyk působený vírou. Ihned tu ženu uzdravuje.
Pak se obrací a chce vědět, kdo se Ho dotkl. Jaká to je otázka, když ho obklopuje tolik lidí a tlačí se na Něho! Jeho oči hledají osobu, která se Ho dotkla ve víře. Nechce ji odhalit, nýbrž chce vytvořit k této uzdravené ženě osobní vztah.
Protože ta ví, že potají hledala uzdravení a našla je, blíží se plna strachu a s třesením. Avšak místo výtky obdrží chválu. Poté, co Spasiteli řekla celou pravdu, On poctí její víru přede všemi, potvrdí její úplné uzdravení a ujišťuje ji o pokoji. Svou božskou silou ji uzdravil, svými milostivými slovy dává pokoj jejímu srdci.
Marek 5,35-43
A vzav ruku dítěte, řekl jí: Talitha kumi. Což se vykládá: Děvečko, tobě pravím, vstaň. A hned vstala děvečka, a chodila; nebo byla ve dvanácti letech.
Beznaděj lidí tváří v tvář smrti se ukazuje v mnoha formách: Jsou tu hlučící, plačící a nahlas bědující lidé! Nyní vstupuje Boží Syn do domu smutku a jedná se všemi svým dokonalým způsobem.
Hlučícímu zástupu vyhlašuje: „Co se bouříte a pláčete? Neumřelo dítě, ale spí.“ Tímto udivujícím výrokem chce lidem ukázat, že Jemu – tomu všemocnému Bohu – je vzkříšení děvčete ze smrti tak snadné jako probuzení někoho spícího. Když Mu nevěří a vysmívají se Mu, posílá je ven. To je poukaz na soud, který postihne všechny, kteří Jemu a jeho Slovu nevěří.
Třem učedníkům a rodičům se zjevuje jako Boží Syn, který je život a který dává život. Dívka zakouší jeho vše zahrnující péči. Povolává ji zpět do života a stará se o to, aby dostala najíst. Ten, kdo dostává nový, božský život, potřebuje duchovní potravu z Božího slova. Kristus je jak život, tak i potrava věřícího.
Z prorockého pohledu mluví dcera knížete synagogy o Izraeli. Protože tento národ Ježíše Krista zavrhuje, upadá do nemocného a mrtvého stavu. Ale pro Pána není mrtvý, pouze spí. On brzy opět přijde a – v obrazu Jairovy dcery – probudí ostatek Izraele k životu. Na cestě tam zachraňuje jednotlivé osoby z tohoto národa. To se děje vskrytu, jak nám to ukazuje uzdravení ženy, mající krvotok. Pavel je známým příkladem židovského muže, který se obrátil v době, ve které je Izrael zatvrzen a dán stranou.
Matouš 9,27-31
A když šel odtud Ježíš, šli za ním dva slepí, volajíce a řkouce: Smiluj se nad námi, Synu Davidův!
Podle Izaiáše 35,5 uzdravení slepého jasně ukazuje, že je přítomen ten ve Starém zákoně oznámený Syn Davidův. Ježíš přišel jako Davidův syn, aby zachránil Izrael a veřejně mu žehnal. Ale většina lidí z tohoto národa Ho jako svého krále odmítla. Proto je tento úmysl odsunut na pozdější dobu.
Zavržení jeho lidem mění postoj Pána Ježíše a charakter následování jeho učedníků. Místo aby s Ním vládli, musí s Ním trpět. Ti, kteří Mu patří, mají velké potíže, aby této změně porozuměli a přijali ji.
Ježíš Kristus se ve své dobrotivosti a trpělivosti stále znovu pokouší vysvětlit tuto změnu lidem, a zvláště svým učedníkům. Používá k tomu různé prostředky: Mluví o ní přímo, hovoří o ní v podobenstvích nebo ji ukazuje způsobem, jak jedná.
V tomto smyslu musíme rozumět setkání Pána Ježíše s těmi dvěma slepými. Jedná s nimi způsobem, který na jedné straně potvrzuje změnu, a na druhé straně zohledňuje novou situaci.
Oba slepci jdou za Pánem se slovy: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův.“ Prosba: „Smiluj se nad námi,“ apeluje na jeho milost. Titul „Synu Davidův“ mluví o jeho královské moci. Jen skrze jeho smilování a jeho moc mohou opět obdržet zrak.
Avšak tímto způsobem, který jde ruku v ruce s jeho veřejným uznáním jako Krále, tu už pro ně není žádné uzdravení. Pán Ježíš nereaguje na jejich prosbu a vstupuje do domu. Teprve v soukromém rámci jim dává příležitost opakovat jejich prosbu: „Věříte-li, že to mohu učiniti? Řekli jemu: Ovšem, Pane.“ Nato se jich dotýká a uzdravuje je. Tímto způsobem – ukryt před lidem, který Ho odmítá – jim Pán dává zrak.
I dnes ještě tu je tento „druhý“ způsob. Jako vykoupení věříme v Pána, který je zavržen od světa. Sdílíme s Ním jeho zavržení. Ale naše oči jsou otevřeny: Vidíme Ježíše! Hledět na Něho a těšit se z Něho je mnohem cennější než všechny poklady světa!
Z dřívější reakce lidu se stalo zřejmým, že jeho působení nevede k veřejnému uznání jeho království. Proto Pán těm dříve slepým přikazuje: „Vizte, ať nižádný nezví.“ Ti dva uzdravení svým chováním ukazují, že neporozuměli jeho myšlenkám. Z toho se učíme: Člověk může obdržet záchranu a těšit se z Božího požehnání, aniž by rozuměl způsobu, jakým nás Ježíš Kristus zachránil a požehnal nám.
Matouš 12,22-32
Tedy přiveden k němu ďábelstvím posedlý, slepý a němý. I uzdravil jej, tak že ten slepý a němý i mluvil i viděl.
Je nám nápadné, že v době Pána Ježíše bylo v Izraeli mnoho posedlých. Také zde jde o muže s těžkým okultním zatížením. K tomu u něho poznáváme dvojí postižení – nemůže ani vidět, ani mluvit. Až dosud Spasitel uzdravoval buď slepé, nebo němé. Avšak tento politováníhodný muž je slepý a němý!
Jsme hluboce pohnuti, když se setkáváme s těžce postiženými lidmi. Oč více Spasitel! On také vidí, že tohoto ubohého člověka ovládá silná ďábelská moc. Avšak Boží Syn je silnější a uzdravuje ho, protože jen On to může způsobit.
Zde se stane něco neobyčejného. Pán nezpůsobí jen div. Tímto uzdravením dává svému lidu také znamení. Izraelité jsou duchovně stejně tak slepí a němí jako tento posedlý. Nepoznávají svého Krista a nezpívají žádný chvalozpěv ke cti jeho jména.
Zástupy žasnou. Jsou blízko toho, aby Pána Ježíše uznaly za svého krále. Ani farizeové nemohou popřít tuto nadpřirozenou událost. Zatemněni v rozumu však tvrdí, že On vyhání démony skrze knížete démonů.
Když nějaké království je samo v sobě nejednotné a se sebou v rozepři, nemůže dlouho trvat. Zničí se samo. Tímto logickým konstatováním, kterému může rozumět každý člověk, odpovídá Pán svým protivníkům. Pak ukazuje, že jejich tvrzení je rouhání Duchu. „Kdyby kdo řekl slovo proti Synu člověka, bude jemu odpuštěno, ale kdo by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím.“ (Mat. 12,32)
Satan, Boží nepřítel a odpůrce, je plný lsti a zákeřnosti. Jak často použil toto konstatování Pána, aby věřící zneklidnil! Avšak pevně držme: Zde se nejedná o hřích proti Duchu Svatému, neboť každý hřích, který je spáchán, je hřích proti Duchu Svatému. Ty všechny hříchy mohou být odpuštěny!
Když nyní ale někdo sílu Ducha Svatého připisuje moci ďábla – knížeti démonů – pak to je „rouhání se Duchu“. K tomuto rouhání docházelo v době, když Ježíš Kristus žil a působil na zemi. Něco podobného nalézáme, když se skrze ruce apoštolů děly různé „divy budoucího věku“ (Židům 6,5) a když Štěpán, pln Ducha Svatého, před nimi vydával důrazné svědectví. Jasnými slovy představil vůdcům jejich odpor: „Vy jste se vždycky Duchu svatému protivili.“ (Sk. 7,51) Kvůli tomuto vědomému odporu proti Duchu Svatému nebylo pro nevěřící lid žádné odpuštění.
Když uzdravení tohoto posedlého použijeme na obrácení člověka, přicházíme na chybné myšlenky. Jakmile je ale vztáhneme na Izrael, je vše jasné a jednoduché. Přesto by tento příběh měl mít účinek na naše svědomí. Ten slepý a němý se podřídil Pánu a byl uzdraven. Farizeové se Mu protivili a jsou proto souzeni. Jaký postoj vyznačuje nás?
Matouš 15,21-28
A vyšed odtud Ježíš, bral se do krajin Tyrských a Sidonských. A aj, žena Kananejská z končin těch vyšedši, volala, řkuci jemu: Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův. Dceru mou hrozně trápí ďábelství.
Tato žena není z izraelského národa. Její životní situace je charakterizována a zatížena zlým stavem její dcery. Je si vědoma svého trápení a věří v milosrdenství Pána Ježíše.
Nahlas volá: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův!“ Její volání svědčí o jejím hlubokém a těžkém trápení. Přichází k Spasiteli a prosí o jeho smilování.
Ale oslovuje Ho jako „Davidova Syna“. Pod tímto titulem přišel, aby potvrdil zaslíbení, která Bůh dal svému pozemskému lidu. Protože tato žena je pohanka, nemá na základě božských zaslíbení Izraeli žádný nárok na pomoc a na uzdravení své dcery.
Proto Ježíš nereaguje na její volání o pomoc a jde dále. Učedníci, rozčileni hlasitým voláním této ženy, nerozumějí, proč jí nepomůže. Prosí Ho, aby tu ženu odbyl.
„Nejsem poslán než /jen/ k ovcím zahynulým z domu Izraelského.“ Na toto sdělení Pána Ježíše žena ihned reaguje a nepoužívá už titulu „Synu Davidův“. Prostě a jednoduše prosí: „Pane, pomoz mi!“ Tu On otevírá své srdce a ukazuje jí své pocity: „Není slušné vzíti chléb dětem a hodit štěňatům.“ Jsme překvapeni, jak rychle žena těmto jasným slovům porozumí a přijímá je: „Tak jest, Pane. Avšak štěňátka jedí drobty, které padají ze stolů pánů jejich.“ Teprve tímto jasným výrokem Pána žena poznává, že nemůže uplatnit žádný nárok a od přirozenosti je nehodná toho, aby od Něho něco obdržela. Když k jeho slovům říká ano, otevírají se jí stavidla božské milosti.
Proč je její víra veliká? Protože překonává svoji pýchu a svým vytrvalým a neotřesitelným voláním o pomoc ctí Božího Syna.
Tento příběh pro nás obsahuje důležité naučení: Jako hříšníci nemáme nárok na Boží pomoc a záchranu. To, že nás při obrácení zachránil, a nyní nám pomáhá v každodenních situacích, je čistá milost.
Marek 7,31-37
I přivedli jemu hluchého a zajíkavého, a prosili ho, aby na něj ruku vzložil.
Tento hluchý mluví jen s velkou námahou, protože nic neslyší, a tak je neschopný správně mluvit. Uši jsou důležitý orgán pro rozvoj řeči. Slyšením se zdravé dítě učí mluvit. To, co platí v přirozeném prostředí, platí také pro duchovní – ale s jedním rozdílem: V přirozeném okruhu se rozvíjí všechno jako samo od sebe, když ty orgány správně fungují. V duchovním okruhu to naproti tomu nejde bez působení Pána. On se musí dotknout jak uší, tak i jazyka. Důležité je nejenom to, „co slyšíme“, nýbrž také i to, „jak slyšíme“! Když čteme a slyšíme Boží slovo s ochotným, tichým postojem, budeme také uschopněni mluvit tak, jak se to Pánu líbí.
Okolnosti, v nichž dochází k uzdravení hluchého, jsou hodné pozornosti. Formalismus vůdčí vrstvy v Izraeli Pána velmi tíží. Svými lidskými výklady a dodatečnými nařízeními převracejí Boží příkazy v opak. Když jejich chování odsoudil jasnými slovy, stahuje se zpátky.
Avšak lidé, kteří věří v jeho milost a moc, Ho nalézají a přivádějí k Němu toho neslyšícího. Pán ho nejprve bere pryč od nevěřícího zástupu. Tím se uzdravení stává zcela osobní událostí mezi Ním a tím hluchým.
Spasitel vzhlíží k nebi, kde lze nalézt nikdy nevysychající pramen božské milosti. Svým vzdechem činí trápení toho postiženého člověka svým vlastním. Pak otevírá jeho uši a rozvazuje jeho jazyk.
Tento příběh směřuje naše myšlenky na podobné situace v našem životě: V nějaké určité věci jsme byli vůči Božímu hlasu hluší, a proto jsme byli neschopní Mu správně vylíčit své trápení v modlitbě. Tu nás ten dobrý Pán vzal stranou a otevřel naše uši pro své myšlenky. Tím nás uschopnil, abychom dotyčnou věc správně posoudili. Jestliže nás vedou jeho myšlenky a jeho Slovo, i naše modlitby jsou v souladu s Ním. Pak mluvíme u trůnu milosti správně, tj. prosíme v jeho jménu. Tyto modlitby On vyslýchá!
„I přikázal jim, aby žádnému nepravili.“ Jako dokonalý Boží Služebník to tak nařizuje. Nehledá pochvalu od lidí! Stejně tak tu je dnes skryté společenství s Pánem a osobní zkušenosti s Ním, které nepatří na veřejnost.
Když lidé slyší o uzdravení, jsou udiveni a vyslovují krásnou chválu: „Dobře všecky věci učinil.“ To je výstižné slovo o celém životu a jednání Ježíše Krista. Ale nesmí to být pojímáno jako ospravedlnění chybného chování lidí, kteří tento div na odpor jeho pokynu nadměrně rozhlašovali.
Marek 8,22-26
I přišel do Betsaidy, a přivedli k němu slepého, prosíce ho, aby se dotekl. I ujav toho slepého za ruku, vyvedl jej ven z městečka.
Jen Marek nám líčí toto setkání a ukazuje nám, jak je Ježíš činný jako dokonalý Služebník. Jeho laskavé jednání se slepým je vyjádřeno krátce prostými slovy. Výstižně nám popisují jeho nesmírnou trpělivost, jeho ohleduplný postup a jeho dokonalou schopnost se vcítit.
Pán by tohoto slepého mohl uzdravit jedním slovem nebo ho cele uzdravit jedním skutkem. Ale On při něm působí ve dvou etapách, aby nám dal duchovní naučení o vidění očima srdce.
V normálním případě může člověk vidět od prvního dne svého života. V počátečních letech života se pak zkušenostmi učí posuzovat velikost viděných předmětů a odhadovat vzdálenosti mezi nimi.
Podle toho vyžaduje uzdravení slepého dvojí zásah Pána, aby slepý nejen viděl, nýbrž aby také správným způsobem vnímal. První div umožňuje slepému „vidět“, druhý ho uschopňuje „poznávat“.
„Ujav toho slepého za ruku, vyvedl jej ven.“ Spasitel ho bere za ruku a vyvádí ho z vesnice. Tím podává svědectví o své připravenosti ujmout se slepého a ujišťuje ho o tom, že má zájem o jeho blaho.
„Plivl na oči jeho.“ Ježíš Kristus dává tomu slepci něco ze sebe, neboť jeho Osoba a jeho výkupné dílo jsou základem pro každé požehnání a každé uzdravení.
Pán Ježíš vkládá ruce na jeho oči a odnímá jeho slepotu. Pak klade podruhé své ruce na oči a slepý dostává úplnou schopnost vidění.
Skrze „slovo kříže“ jsem ve dvanácti letech přišel v první etapě k víře v Pána Ježíše. Věděl jsem, že mé hříchy jsou odpuštěny. Měl jsem život z Boha, ale ještě jsem neměl trvalou jistotu spasení. „Skrze „evangelium Boží“ jsem ve věku 18 let poznal v druhé etapě rozsah a obsah křesťanského spasení v jeho různých pohledech. Pochybnosti zmizely a já jsem obdržel pevný pokoj.
Je to vždy div božské milosti, když nějaký člověk vírou uchopí záchranu v Ježíši Kristu. Ovšem k druhému divu jeho milosti dochází, když věřící srdcem porozumí rozsahu božského plánu spasení. Pán nekoná poloviční dílo: To, co při nějakém člověku začne, vede dále, až to dokoná.
Marek 9,14-29
A odpovídaje jeden ze zástupu, řekl: Mistře, přivedl jsem syna svého k tobě, který má ducha němého. Ten, kdykoli jej pochopí, lomcuje jím, a on se sliní, a skřípe zuby svými a vadne. I řekl jsem učedníkům tvým, aby jej vyvrhli, ale nemohli.
Ježíš Kristus sestupuje z hory, kde tři učedníci viděli jeho budoucí slávu. V údolí se setkává se smutnou situací: zástup a zákoníci se hádají s učedníky, otec jednoho posedlého dítěte sotva může věřit a chlapec sám je hříčkou ďábla.
Pán Ježíš byl na začátku své služby pokoušen ďáblem. Tu se ukázala jeho dokonalost jako člověka. Tímto vítězstvím svázal nepřítele a začal následně vyháněním démonů loupit „jeho nádobí“. Vytrhl ďáblovi lidi, kteří se nalézali v okruhu jeho moci. Jako člověk si získal moc nad nepřítelem. Toto oprávnění moci propůjčil také svým učedníkům. „A svolav dvanáct učedníků svých, dal jim moc nad duchy nečistými, aby je vymítali, a aby uzdravovali všelikou nemoc i všeliký neduh.“ (Mat. 10,1) V důvěře víry a v obecenství s Ježíšem Kristem, který jim dal tuto moc, byli učedníci schopni ji vykonávat. Plni radosti mu vypravovali: „Pane, také i ďáblové se nám poddávají ve jménu tvém.“ (Luk. 10,17).
Avšak v tomto zvláštním případě se jim nepodařilo vyhnat démona. „Toto pokolení /tento druh/ nijak nemůže vyjít, jedině skrze modlitbu a půst.“ Tváří v tvář tíži tohoto okultního zatížení by bývali museli poznat, že k uzdravení tohoto chlapce je nutné zvláštní obrácení se k Pánu.
To má co říci také nám. Ačkoli naše úkoly a služby jsou jiné, než byly v oné době, platí i pro nás, že jen v závislosti na Pánu a ve společenství s Ním můžeme mít zdar. Jak často není ve službě pro Něho kvůli naší nevěře žádný dobrý výsledek.
Nevěra lidí a neschopnost jeho učedníků zarmucují a bolí Pána v jeho duši. „Ach, pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu u vás? Jak dlouho ještě vás budu snášet?“ (Marek 9,19 – ČSP) Na každém kroku se setkává s nevěrou a se selháním lidí. Jak hluboce Ho to zasahuje!
„Přiveďte jej ke mně.“ V těchto slovech leží celá dobrotivost a srdečné slitování našeho Spasitele. Při vší nevěře kolem sebe nezapomíná na hluboké trápení chlapce a na těžké starosti rodičů.
Zuřivý záchvat chlapce na jedné straně jasně ukazuje, jak těžce je posedlý. Na druhé straně dokazuje, že učedníci svým působením na jeho situaci nic nezlepšili.
Ačkoli Boží Syn všechno ví, ptá se, jak dlouho už trvá toto trápení. Tím zjevuje svůj hluboký soucit s trpící rodinou. Otcova víra je velmi malá, ale pravá. Protože Pán nikdy nenechá nepředstíranou víru bez odpovědi, uzdravuje chlapce a předává ho otci.
Matouš 18,1-14
A zavolav Ježíš pacholátka, postavil je uprostřed nich, a řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského /nebes/.
Výchozím bodem této události je otázka učedníků: „Kdo je největší v království nebes?“ Tu Pán zavolá dítě a postaví je doprostřed. Na toto názorné jednání navazuje třemi různými poučeními:
Jan 8,1-11
I přivedli k němu zákoníci a farizeové ženu v cizoložstvu popadenou, a postavivše ji v prostředku, řekli jemu: Mistře, tato žena jest postižena při skutku, když cizoložila. A v zákoně Mojžíš přikázal nám takové kamenovati. Ty pak co pravíš?
Cizoložství je těžký hřích jak proti Bohu, který lidem dal manželství, tak ve svých důsledcích i pro provinilé a jejich partnery v manželství.
V celé Bibli je hřích cizoložství odsuzován, v zákoně je dokonce trestán smrtí. Začíná žádostivým hleděním a znečišťuje člověka. Následky tohoto hříchu jsou velmi hořké. Někdo, kdo nese jméno bratr nebo sestra a dopustí se smilstva, musí být vyloučen (1. Korintským 5).
Tato žena byla přistižena při cizoložství, a tím poskytla farizeům a zákoníkům vítanou příležitost, aby pokoušeli Pána Ježíše. Místo aby poznávali a odsuzovali hříšné sklony ve vlastním srdci a ve svém životě, táhnou ženu a její hřích nemilosrdně na veřejnost. Nejde jim ani o Boží svatost, ani o tu hříšnici.
Kladou Pánu rafinovaně lstivou otázku: „V zákoně Mojžíš přikázal nám takové kamenovati. Ty pak co pravíš?“ Domnívají se, že Ho tím přivedou do těžké situace. Co odpoví? Když ji neodsoudí, bude jednat proti zákonu. Když ji odsoudí, neukáže milost. Věří, že každá odpověď Mu bude škodit – a tu by pak bez zdráhání proti Němu použili.
Ježíš mlčí a píše na zem. Mlčením reaguje na jejich podlý útok. Ale proč píše na zem? Prorok Jeremiáš nám pomůže, abychom porozuměli tomuto tajemnému jednání Pána: „Ti, kteří se ode mne odvrátili, budou zapsáni do země, protože opustili pramen živé vody, Hospodina.“ (Jer. 17,13 – ČSP) On ví, že tito farizeové znají spisy proroků, a chce je varovat.
Avšak tito pokrytci si jeho mlčení vykládají chybně. Věří, že Ho přivedli do rozpaků a pokračují se svými drzými otázkami. Vzniká neobvyklá atmosféra. Setkává se dobro a zlo. Naráží na sebe světlo a tma.
Pán se nyní vzpřimuje a říká: „Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem.“ To je Boží hlas! Tato slova odkryla jejich svědomí a rozbila jejich promyšlený útok.
Ježíš opět píše do země, už ne jako varování, nýbrž k soudu. A tito ctihodní, vážení mužové? Ti umlkají. Zasaženi ve svém nitru a usvědčeni ze svých zlých plánů, odcházejí jeden po druhém. Bojí se, aby se jejich lesklá fasáda vnější spravedlnosti nerozpadla pod zraky a slovy Pána Ježíše. Společně proti Němu vystoupili, jednotlivě od Něho odcházejí, nyní se už každý stará jen o svou vlastní čest.
Ježíš Kristus se opět vzpřimuje. Je s tou ženou sám. Žádný z těch mužů nemá mravní právo ani mravní sílu hodit na tu cizoložnici kámen. A Pán? On, který jako jediný má mravní dokonalost, aby tuto ženu odsoudil, k ní mluví slova milosrdenství: „Ani já tebe odsuzuji.“ Pak k tomu připojuje slova svatosti. „Jdi a nehřeš více.“
Lukáš 10,25-37
A aj, jeden zákoník vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co čině, život věčný dědičně obdržím? A on řekl jemu: V zákoně co jest psáno? Kterak čteš?
Lidé, kteří poznají, že nemohou svými vlastními skutky učinit zadost Božím svatým nárokům a vírou přijmou jeho nabídku milosti, za všech dob obdrží božský život. Mnohé nám známé osoby z Bible, jako Abel, Noé a Job, vlastnily tento život.
Aby všem lidem ujasnil, že jsou hříšníci, dal Bůh izraelskému národu zákon (1. Tim. 1,8-10). Zákon sliboval život tomu, kdo dodrží přikázání. Avšak všichni zklamali. Nikdo nemohl naplnit zákon. Když lidé v době zákona poznali, že kvůli hříchu jsou neschopni dodržet Hospodinova přikázání, byla tu také pro ně možnost obdržet božský život. Dělo se tak na cestě víry a skrze Boží milost. Mojžíš a David jsou toho jasnými příklady.
Tato milost – která za všech dob zachraňovala věřící – se ve své celé kráse a dokonalosti zjevila tím, že se Boží Syn stal člověkem.
Nyní povstává jeden zákoník (učený v Písmu) a chce Pána zkoušet. Přitom je sám zkoušen a postaven do božského světla. Pán mu dovoluje, aby ukázal svou znalost zákona. Avšak život je zaslíben nikoli znalci, nýbrž činiteli zákona. Proto mu Pán říká: „To čiň, a živ budeš.“
Milovat Boha a svého bližního jako sebe samého – to je zkušební kámen toho, zda někdo je poslušný zákona. Milovat bližního jako sebe samého! Žádný z nás to nikdy neudělal – a tento zákoník také ne! Proto chce odvést pozornost od svého selhání dotazem na svého bližního.
Ježíš Kristus na tuto otázku odpovídá a vypráví podobenství, které se stalo světoznámým pod názvem „O milosrdném Samaritánovi“. S úžasem obdivujeme našeho Pána, jak několika krátkými a jednoduchými tahy vykresluje obraz, kterému rozumí každé dítě a který hluboce působí na nejmoudřejší lidi.
Nejprve představuje člověka, který jde dolů, upadá mezi lupiče a v nejhlubším bodě svého života prožívá lhostejnost nábožných lidí. Jeho stav, který nemohl být beznadějnější, je vhodným pozadím, před kterým se rozvíjí cena a činnost milosti. Ta září v Ježíši Kristu, tomto opovrhovaném „Samaritánovi“, který „se ubírá cestou“ ke kříži Golgoty.
„Přišel až k němu.“ To mluví o tom, jak se Boží Syn milostivě sklání k hříšníkovi. „A uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest.“ Ježíš nejen poznává jeho beznadějný stav. Ukazuje také lásku, milost a milosrdenství svého srdce.
„A přistoupiv…“ Nyní je činná milost v Ježíši Kristu: Ve své obětní smrti na kříži zaujímá místo hříšníka. „Ovázal rány jeho, naliv oleje a vína.“ Milost uzdravuje všechny rány, které si člověk na své svévolné cestě způsobí (Luk. 5,31.32).
„Vloživ jej na zvíře své, vedl.“ Nyní se milost stará o jeho bezmocnost a přebírá v jeho životě vedení (Luk. 15,5).
„Vedl ho do hospody /ubytovny, útulny/ a péči o něj měl.“ Milost dává vykoupenému místo odpočinku: „Tyto věci mluvil jsem vám, abyste ve mně pokoj měli.“ (Jan 16,33)
„Druhého dne vyňal dva peníze /denáry/.“ Milost Pána působí i v době jeho nepřítomnosti. Snad ty denáry svědčí o dvou službách našeho Pána: jako Nejvyššího kněze a Přímluvce /Správce/ (Židům 4,14-16; 1. Jana 2,1.2).
„Měj o něj péči,“ říká Samaritán hostinskému /majiteli, správci ubytovny/. Milost dává věřícím Ducha Svatého, tohoto jiného Utěšitele. „A já prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám.“ (Jan 14,16)
Samaritán k tomu dodává: „Cožkoli nad to vynaložíš, já, když se vrátím, zaplatím tobě.“ Milost dokoná dílo při příchodu Pána: „Který promění tělo naše ponížené, aby bylo podobné k tělu slávy jeho.“ (Fil. 3,21)
Lukáš 10,38-42
Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého. A ta měla sestru, jménem Marii, která sedíc u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho.
Tato událost velmi pěkně ukazuje, jak Lukáš ve svém Evangeliu dělá krátké záběry, aby vyzdvihl nějakou určitou pravdu a ukázal její mravní význam. Tyto verše představují cenu Božího slova a vnitřní postoj, který je potřebný k přijetí Slova.
Na první pohled se zdá, že zde hraje hlavní roli Marta. Přijímá Ježíše do svého domu a stará se o jeho blaho. Chtěla by, aby Mu všichni sloužili. To jsou dobré pohnutky a cenné činnosti. Marie se dostává do zorného pole nejprve jen nenápadně. Jakoby mimochodem je zmíněno, že si sedá k Ježíšovým nohám, aby naslouchala jeho slovům. Protože je to pro ni důležité, přerušuje všechna ostatní zaměstnání. Hledá místo v jeho blízkosti a přichází u Něho ke klidu. Pokorně zaujímá u jeho nohou správný postoj, aby se od Něho učila. Na tomto místě a s tímto postojem přijímá Boží slovo.
Marta ustaraně a zneklidněna přistupuje. Nehledá ani klid u Pána Ježíše, ani poučení jeho slov. Místo aby Mu naslouchala, chce Mu něco říci. Z očí do očí si Mu stěžuje na nečinnost své sestry. Z jejích slov usuzujeme, že je toho názoru, že Pán ukazuje příliš málo ocenění pro její službu. Nakonec Mu předepisuje, co má říci Marii. Avšak takto nemůžeme s Pánem Ježíšem jednat.
Nyní slyšíme v hlasu Dobrého pastýře dvojí tón. Na jeho rtech je milost a spravedlnost. „Marto, Marto!“ Dvojí vyslovení jména zdůrazňuje důležitost jeho sdělení a vyjadřuje jak jeho lásku, tak i vážnost jeho napomenutí. On velmi dobře viděl, jak Mu oddaně sloužila. Věděl také, že Ho svou činností chtěla ctít a uznávat jako toho od Boha poslaného Krista. Na rozdíl od Marie však zanedbala příležitost, aby se z jeho naučení dověděla, že na místo Krista na zemi vstoupí jeho Slovo. V křesťanské době je Pán nepřítomný. Proto má jeho Slovo ústřední místo.
Boží slovo nemůžeme dosti ocenit: Ono je živé a působivé. Dává věřícím lidem nový život. Zkoumá skryté komůrky našich srdcí. Osvěcuje naši cestu. Písma to jsou, která svědčí o Ježíši Kristu. Jestliže někdo u Něho pokorně přijde ke klidu a naslouchá jeho slovům, „vyvolil dobrou stránku“.
V přítomnosti Pána se Marta učí, že problém je u ní, a nikoli u její sestry. Pán Ježíš nekárá její službu, nýbrž její starost a její neklid, které se přitom ukazují. Zároveň jí poukazuje na to, že společenství s Ním má větší význam než každá činnost pro Něho. Marta přijímá to napomenutí. O něco později opět slouží, tentokrát bez nevole a obžaloby (Jan 12,2).
Věrně a vytrvale Mu sloužit je výsada všech věřících. Jestliže však naše nasazení pro Něho ovládá naše celé myšlení, jsme tak jako Marta v nebezpečí, že budeme svou činnost přeceňovat. Ústřední místo v našem srdci a životě patří jen Pánu Ježíši a jeho Slovu. Samozřejmě je důležité, co pro Pána jsme, ale ještě důležitější je, co je Pán pro nás.
Jan 9,1-41
Ježíš pak skryl se, a prošed skrze ně, vyšel z chrámu, a tak odešel. A pomíjeje, uzřel člověka, slepého od narození.
Ježíš Kristus byl v 8. kapitole od lidí svého národa masivně napadán. Proto se skrývá. Avšak nepřestává v milosti působit, a tím dále vydává svědectví o své Osobě. Ve svých slovech a skutcích je věrným svědkem.
Tu vidí jednoho člověka, který se narodil slepý. Učedníci chtějí vědět, co je příčinou jeho slepoty: „Kdo zhřešil, tento-li čili rodičové jeho, že se slepý narodil?“ Jsou toho názoru, že tak zlé postižení musí být trestem za hříchy. To je až dodnes chybný, ale hluboce zakořeněný způsob myšlení lidí.
Pán taková přemýšlení odmítá: „Ani tento zhřešil, ani rodičové jeho, ale aby zjeveni byli skutkové Boží na něm.“ Bída tohoto slepého muže odráží bez výjimky situaci všech lidí. Tak bere Boží Syn politováníhodný stav tohoto, který se narodil slepý, za příčinu, aby skutkem milosti ukázal, že On je ten Poslaný Otcův.
„Člověk, který slove Ježíš,“ se setkává se slepcem. Připravuje kaši z prachu země a ze své sliny a nanáší ji na oči slepého. Tím nedochází k žádnému zlepšení. Naopak! Kdyby ve svém slepém stavu mohl pozorovat určité světlo, kaše by mu i to zatemnila. Když však věří slovu Pána a poslechne a jde k rybníku Siloe a tam se umyje, může vidět.
Uznat Pána Ježíše za „zvláštního člověka“ hříšníkovi nepomáhá. Teprve vírou v Něho jako toho „od Otce poslaného“, je zachráněn.
Ježíš Kristus je světlo světa. Darovat slepým zrak je toho jasným znamením. Toto světlo osvěcuje všechny lidi a zjevuje jejich hříšný stav. Většina se těmto jasným paprskům uzavírá. „To světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly.“ Ten, kdo Ho odmítá, zůstává slepý a věčně zahyne.
Kdo ale uvěří v Ježíše Krista jako v toho od Boha Otce Poslaného, přijímá božské světlo, stává se vidícím a dostává věčný život. „Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc /právo/ syny Božími býti.“
Uzdravení toho, který se narodil slepý, vyvolává u sousedů diskusi. To je obvyklá reakce lidí, kteří nečiní pokání. Židé s farizeji nechtějí toto dílo božské milosti v Pánu Ježíši uznat, protože Ho jako svého Mesiáše odmítají. Slepí a zatemnění v rozumu činí z každého uznání Ježíše Krista a jeho skutků důvod k vyloučení ze synagogy. Tím se sami demaskují jako nástroje Božího nepřítele.
Uprostřed palby dotazů září prosté a jednoduché svědectví uzdraveného slepce. Statečně svědčí před nevěřícími Židy o svém Zachránci. Tu je vyhnán.
Opovržen a vyhnán od lidí, poznává svého Spasitele stále lépe. Na začátku je pro něho prostě „člověk“. U rybníka Siloe rozumí, že Kristus je „poslán od Boha“. Na otázku farizeů Ho nazývá „prorokem“. Když se Ježíš, ten zavržený, s ním, vyhnaným, ještě jednou setkává, klaní se ten uzdravený „Synu Božímu“.
Lukáš 13,10-17
Učil pak v jedné škole v sobotu. A aj, byla tu žena, která měla ducha nemoci /slabosti/ osmnáct let, a byla sklíčena, a nijak se nemohla vzpřímiti.
V předcházejícím podobenství o fíkovníku ve vinici ukazuje Pán svoji péči o Izrael. Přišel ke svému lidu, aby hledal ovoce. Když žádné nenalezl, snažil se ve své trpělivosti a milosti o tento fíkovník tím, že ho okopal a pohnojil. Kdyby Izrael přes jeho péči nepřinesl žádné ovoce, musela by milost dát místo spravedlivému Božímu soudu. To je výchozí bod jeho setkání s ženou, která má ducha slabosti.
Ačkoli se na horizontu stahují mraky soudu, jedná Ježíš Kristus ještě jednou v milosti. „Učil pak v jedné škole /synagoze/.“ Tu vchází nějaká žena. „Byla sklíčena a nijak se nemohla vzpřímiti.“ Jen zřídka vidíme lidi, kteří jsou tak těžce postiženi, protože jim dnes často může být pomoženo lékařskými postupy.
Na rozdíl od většiny zvířat má člověk schopnost se vzpřímit a očima hledět k nebi. Ale té postižené ženě to skrze ducha slabosti není možné. Představuje lidi, kteří žijí bez Boha a bez naděje. Jejich oči jsou obráceny k zemi. Jsou neschopni navázat kontakt s Bohem v nebi.
Často si vůbec nejsme ani vědomi, v jakém ubohém stavu jsme se nalézali jako hříšníci a jak hluboko se Pán Ježíš musel sklonit, aby nám pomohl a zachránil nás.
„A uzřev ji Ježíš, zavolal ji k sobě, a řekl jí: Ženo, zproštěna jsi od nemoci /slabosti/ své.“ Chápe celou její bídu a neštěstí. Bezodkladně ji uzdravuje, aniž by o to byl výslovně požádán. „I vložil na ni ruce, a ihned zdvihla se, a velebila Boha.“ Nyní je schopna vzhlédnout k nebi a oslavovat Boha.
Teď se kníže /představený/ synagogy činí důležitým a začíná poučovat: „Šest dní jest, v nichž náleží dělati; proto v těch přicházejíce, buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.“ Ve třech ohledech vystupuje negativně:
Ježíš Kristus odůvodňuje a ospravedlňuje uzdravení ženy tím, že ji nazývá Abrahamovou dcerou. Tou je v dvojím ohledu. Na jedné straně má jako Izraelitka užitek z bezpodmínečných zaslíbení Abrahamovi. Na druhé straně se svou vírou prokazuje jako pravá dcera Abrahama, otce všech věřících.
Lukáš 14,1-24
I stalo se, když všel Ježíš do domu nějakého knížete farizejského v sobotu, aby jedl chléb, že oni šetřili ho. A aj, člověk nějaký vodnatelný byl před nimi. I odpověděv Ježíš, dí zákoníkům a farizeům, řka: Sluší-li v sobotu uzdravovati? Oni pak mlčeli. Tedy on dosáhl jeho, uzdravil a propustil.
Při setkání v domě tohoto vysoce postaveného farizea je Ježíš Kristus ve svém chování, ve svých slovech a ve svých skutcích pro nás jako člověk dokonalým příkladem. Zároveň spočívá v jeho jednání božská síla a v jeho slovech božská autorita. Ze situace činí to, co prožívá a vidí, tématem svého učení. Jeho naučení jsou aktuální, blízká životu a dobře srozumitelná. Poznáváme čtyři hlavní body:
„A aj, člověk nějaký vodnatelný byl před ním.“ Tři skutečnosti vyznačují první téma: Je sobota, farizeové číhají na Ježíše Krista a je přítomen vodnatelný člověk. Žasneme nad moudrostí našeho Pána. Umísťuje uzdravení vodnatelného člověka do dvou otázek:
„Spatřil to, kterak přední místa vyvolovali.“ V následujících slovech Pán ukazuje, jaké pohnutky vedou pozvané, když vyvolují první místa, a jaké následky z toho pro ně vznikají.
Pýcha nás vede k tomu, abychom volili první místo. Výsledkem toho je hanba. Jak často se ukázala tato zásada ve světových dějinách, v Božím lidu a často v naší vlastní zahanbující zkušenosti!
„Jda, posaď se na posledním místě.“ Moudrá Pánova rada odpovídá duchu milosti a zjevuje pokoru. Výsledkem toho je čest.
V závěru Ježíš Kristus zdůrazňuje tuto významnou pravdu slovy: „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Satan se sám vyvýšil, a byl ponížen. Kristus se sám ponížil, a byl vysoce vyvýšen. Komu se chceme podobat?
„Když činíš oběd neb večeři, nezvi přátel svých, ani bratří svých, ani příbuzných svých, ani sousedů bohatých, aby snad i oni zase nezvali tebe, a měl bys odplatu.“ Milost dává, aniž by očekávala protislužbu. Zkoumejme svá pozvání ve světle těchto slov! Jak zřídka zveme věřící nebo jiné lidi kolem nás, kterých je sotva dbáno!
„Bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ Vědomí o Boží odměně v budoucnosti nám pomůže, abychom se v nynější době zřekli uznání od lidí.
„Člověk nějaký učinil večeři velikou a pozval mnohých.“ V tomto podobenství Pán Ježíš ukazuje vytrvalost milosti. Bůh sám je tento člověk, který činí slavnostní hostinu. Přes odmítání a lhostejnost lidí až dodnes nechává platit nabídku své milosti. Buďme Božími následovníky /napodobiteli/!
Lukáš 17,11-19
A když vcházel do nějakého městečka, potkalo se s ním deset mužů malomocných, kteří stáli zdaleka. A pozdvihše hlasu, řekli: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“
Počet 10 mluví o odpovědnosti člověka vůči Bohu. Deset malomocných zjevuje naprosté selhání člověka v této odpovědnosti. Tak je uzdravení jednáním božské milosti.
Pán je na cestě do Jeruzaléma. V tomto městě bude odmítnut a před jeho branami ukřižován. Ví o všem, co na Něho přijde. Tak cestuje skrze Samaří a Galileu. Na cestě ke kříži chce ještě jednou pomoci lidem trpícím těžkostmi. Nenávist a odmítnutí náboženských lidí Mu nebrání, aby působil v lásce.
Trápení jednotlivých lidí se vždy dotýká jeho srdce. Proto se rád na své cestě setkal s deseti malomocnými muži, kteří kvůli své nemoci byli vyvrženi z lidské společnosti. Jeden z nich je Samaritán. Ostatních devět jsou asi Izraelité. V normálním případě Židé opovrhují Samaritány. Avšak zde jsou ve své bídě pospolu. Následky selhání člověka v jeho odpovědnosti vůči Bohu vyznačují všechny lidi – nezávisle na tom, ke kterému národu patří.
Stojí stranou a drží od Ježíše Krista odstup, jak to nařídil zákon. To je také stanovisko každého člověka v jeho hříšném a nečistém stavu. Je daleko od Boha! Avšak Pán vychází vstříc každému člověku v jeho bídě. To věděli už v Jobově době: „Všecko to dělá Bůh silný dvakrát i třikrát při člověku, aby odvrátil duši jeho od jámy, a aby osvícen byl světlem živých.“ (Job 33,30)
Jak těch deset malomocných o Ježíšovi něco slyšelo přes svou izolaci kvůli nemoci, to nevíme. Poselství o Spasiteli se dává různými, často udivujícími cestami, aby dosáhlo ztracené lidi. Malomocní vidí, jak jde kolem, a sborově volají: „Ježíši Mistře, smiluj se nad námi!“ Tato slova vyjadřují jejich politováníhodný stav, ale také jejich víru.
Nevolají nadarmo. Pán jim odpovídá a ukazuje jim cestu naděje: Mají se podle zákona malomocného ukázat knězi. Na cestě tam jsou uzdraveni. Kněz je může vyhlásit za čisté.
Tu se ten Samaritán ihned vrací k Spasiteli. Vírou se obrací od daru (uzdravení) k Dárci (Ježíši Kristu). Oslavuje Boha, padá k nohám Pána a děkuje Mu. Jaký následováníhodný příklad!
„Zdali jich deset není očištěno? A kde je jich devět?“ Pán očistil všech deset. Nadarmo čeká na ostatních devět, kteří sice byli uzdraveni, ale neukazují žádnou vděčnost.
Samaritán ještě neví nic o díle vykoupení, které Pán Ježíš vykoná na Golgotě. Přesto reaguje správně. Dnes známe cenu krve Ježíš Krista. Ta nás očišťuje od všech hříchů. Spasitel čeká na to, že Mu vzdáme čest a poděkujeme Mu za svou záchranu.
Marek 10,13-16
Nechte dítek jíti ke mně, a nebraňte jim, nebo takových jest království Boží. Amen pravím vám: Kdo by koli nepřijal království Božího jako dítě, nikoli do něho nevejde. A bera je na lokty své, a vzkládaje na ně ruce, požehnání jim dával.
Když nám Bůh svěřil děti, máme úkol je přivést k Pánu. Mají být u Něho – tam, kde je slyšen jeho hlas a kde jeho ruce žehnají.
Přivádět k Němu děti, znamená se za ně modlit, jmenovat je jejich jmény před trůnem milosti. Přivádíme je také do okruhu požehnání Pána, když se s nimi modlíme nebo zpíváme křesťanské písně. Společný zpěv v rodině může děti ochránit před světem a před zlem.
Zvlášť důležité je vyučovat je v Božím slovu. Vyprávět dětem příběhy z Bible je krásným úkolem všech rodičů. Je dobré, když děti – jakmile dokážou klidně sedět a neruší hlukem – bereme s sebou do shromáždění. Náš Pastýř se rád setkává s celým stádem. Mladí a staří mají být přítomni, když Pán Ježíš vstupuje do středu těch Svých. Děti na začátku mnohému nerozumějí, ale přesto cítí něco ze svaté atmosféry. Učí se písně a zpívají spolu s námi. Snadno srozumitelná zvěstování Božího slova mohou už brzy dobře sledovat, často dříve, než si myslíme.
Učedníci chtějí zabránit setkání Pána Ježíše s dětmi. Domnívají se, že On nepoužije svůj čas a sílu pro děti. Tento chybný postoj se až dodnes ukazuje znovu a znovu. Jak často uzavírají dospělí dětem cestu k Pánu svým neporozuměním a svou domnělou důležitostí!
„To viděv Ježíš, nelibě to nesl.“ Pán velmi energicky vystupuje proti těm, kdo chtějí dětem bránit v tom, aby k Němu přišly. Jeho nevole vůči chování učedníků je součást jeho dokonalosti. Nakonec děti přijímá, vezme je do náruče, vkládá na ně ruce a žehná jim.
Kontaktem s Pánem Ježíšem jsou přivedeny do okruhu požehnání království nebes. Jsou vnějšně posvěceny (1. Kor. 7,14). To znamená, že děti, které od mládí slyší o Spasiteli, se těší zvláštní výsadě. Přesto je potřebné, aby se vědomě obrátily, vyznaly své hříchy a uvěřily ve Vykupitele Ježíše Krista.
Také každému dospělému je otevřena cesta, aby vstoupil do Božího království a obdržel požehnání Pána. Předpokládá to však, že jeho myšlení a jednání nese znaky dítěte. Tomu, kdo neklade žádné nároky ani požadavky, ale místo toho všemu dětsky věří a přijímá to, jsou otevřena stavidla božského požehnání.
Marek 10,17-31
Potom když vyšel na cestu, přiběhl jeden, a poklekna před ním, otázal se ho: Mistře dobrý, co učiním, abych života věčného dědičně došel? I řekl mu Ježíš? Co mne nazýváš dobrý? Žádný není dobrý, než jediný, Bůh.
Tento mladý muž zná a ctí zákon. Proto se pokouší dodržovat přikázání. Jeho životní heslo zní: Chovej se dobře a čiň dobré! Pracoval na sobě a z lidského pohledu dosáhl pěkné úrovně. Je spokojen sám se sebou, avšak má neurčitý pocit, že mu něco chybí.
V chování a ve slovech Ježíše Krista právem poznává ještě vyšší způsob života. Upřímně si přeje se od Něho naučit, jak dospěl k takovému dokonalému vedení života. Věčný život pro něho znamená dokonalý stav v životě na zemi.
Pln uctivosti jde a padá před Pánem Ježíšem na kolena. Uznává jeho mravní dokonalost jako člověka a oslovuje ho jako „dobrého učitele“. Tím ukazuje svou pravou touhu, být od Něho poučen a veden dále.
„Žádný není dobrý, než jediný, Bůh.“ Těmito slovy Pán odmítá jeho oslovení. Proč? Protože ten mladý muž v Něm vidí jen dokonalého člověka. Avšak neuznává Ho za božskou Osobu. Je nevědomý o Bohu, a tím také nevědomý sám o sobě a o svém hříšném stavu.
Tak Pán začíná mluvit o zákonu. Když vyzývá mladého muže, aby dodržoval přikázání, ten odpověděl. „Toho všeho jsem ostříhal od své mladosti.“ Věříme, že aniž by se přetvařoval, dává čestnou odpověď. Ve své náboženské horlivosti – která je charakterizována vnějším dodržováním přikázání a konáním dobrých skutků – je neschopný poznat svůj ztracený stav.
Ježíš na něho pohleděl a zamiloval si ho. Vidí a uznává, že se tento mladý muž chová slušně a že je vůči Božímu zákonu velmi svědomitý.
Pán ví, co tomu mladému muži chybí při vší jeho věrnosti zákonu. Jeho srdce nepatří Bohu. Proto ho vyzývá: „Jednoho se nedostává: Jdi, a cožkoli máš, prodej, a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a pojď, následuj mne!“
Má se oddělit od svého bohatství, které zajalo jeho srdce, a následovat Pána Ježíše. Avšak tento krok víry je možný jen tehdy, když člověk v Pánu vidí více než jen dobrého člověka.
Mladý muž nereaguje na slova Pána hněvem a nenávistí, jako to dělají farizeové. Ale to, že odešel, mluví za všechno! Tím zjevuje svůj pravý stav. Je jedním z těch dobrých lidí: přívětivý a zdvořilý, ale bez jediné jiskřičky božského života. Touha po majetku a nedostatek milosrdenství ovládají jeho srdce. Protože mu chybí víra v Boha, nechává ho poklad v nebi chladným.
Jsme vděčni, když naši nevěřící sousedé a kolegové v práci jsou dobří lidé. To zjednodušuje a zpříjemňuje naše soužití s nimi. Ať už se drží božských zásad z jakýchkoli důvodů – jsou v pozemském životě pod Božím požehnáním. Ale žebřík dobrých skutků a lidské spravedlnosti je pro nebe příliš krátký.
Matouš 20,20-28
Tehdy přistoupila k němu matka synů Zebedeových se syny svými, klanějíc se a prosící něco od něho.
Na cestě do Jeruzaléma bere Pán učedníky stranou a ukazuje jim, že je na cestě, aby na kříži Golgoty zaujal poslední místo. Bezprostředně nato k Němu přichází jedna matka se svými syny a žádá pro ně první místa v budoucím království. Zjevuje se ošklivý tělesný postoj. Tělo je silné, když se týká nás samých, a ještě silnější, když jde o naše děti. Navíc je to převrácené a zahanbující, když v Božím lidu nebo v díle Páně toužíme po nějakém zvláštním místě pro sebe nebo pro své děti.
Pán Ježíš vzal Jakuba a Jana – Zebedeovy syny – a Petra s sebou na vysokou horu. Tam byli očitými svědky jeho slavné velikosti. Nyní mají svědčit o Ježíši Kristu a o jeho příchodu ve slávě. Možná, že tento významný úkol vedl u matky a jejích synů k tomuto sebepřeceňování.
Můžeme se před Pánem klanět jako tato matka, a zároveň pro sebe vyžadovat nejlepší místo. Nejde však o to, dělat pokorného, nýbrž být ze srdce pokorným.
Na statku mých rodičů žila a pracovala jedna moje teta. Její skromnost a její ochota pomáhat na mne zapůsobily. Tiše a bez naříkání vykonávala ty nejmenší práce a neočekávala ani chválu, ani uznání. Ráda mi pomáhala a dělalo jí radost pomáhat mi. Žádná špatnost a nevychovanost z mé strany nemohla zmenšit její dobrotivost. V dětském věku jsem ještě nepozoroval, kolik sebezapření, kolik ochoty zřeknout se a kolik laskavého zájmu o bližní bylo v jejím srdci. Teprve později jsem viděl, jak jasně se v jejím životě ukazovalo smýšlení Pána. Pokora a skromnost jsou vlastnosti, které jsou nám většinou nápadné teprve tehdy, když tu nejsou.
Touha po prvních místech našeho Spasitele jistě hluboce zasáhla. Avšak nekárá je. Místo toho jim klade otázku: „Můžete-li píti kalich, který já píti budu?“ Tímto kalichem má zcela všeobecně na mysli svá utrpení, která předcházejí slávu.
Po sebepřeceňování přichází sebedůvěra. „Můžeme,“ říkají, aniž by pochopili dosah svých slov. „Kalich zajisté můj píti budete, a křtem, jímž já se křtím, pokřtěni budete, ale seděti po pravici mé a po levici mé, není mé dáti, ale těm, kterým připraveno jest od Otce mého.“ Dát jim účast na svých utrpeních – s výjimkou utrpení ke smíření – to může. Ale přenechává Otci, aby dal místa cti pro sebe a své učedníky. Jaká obdivuhodná pokora!
Žádost matky s jejími dvěma syny je také urážkou ostatních deseti učedníků: Proč mají mít Jakub a Jan přednost? A tak ti druzí reagují nevolí a ukazují tím svou vlastní pýchu. Nic nezkouší a nezjevuje smýšlení člověka tak zřetelně, jako útok na jeho domnělá práva nebo snižování jeho vlastní osoby.
Pán volá učedníky k sobě a napomíná je slovy: „Kdokoli chtěl by mezi vámi býti velikým, budiž služebník váš. A kdož by koli mezi vámi chtěl býti přední, budiž váš služebník.“ Pak představuje sám sebe: „Jako i Syn člověka nepřišel, aby jemu slouženo bylo, ale aby on sloužil, a aby dal život svůj mzdu na vykoupení za mnohé.“
Lukáš 18,35 – 19,1
I zvolal, řka: Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou. A ti, kteří napřed šli, přimlouvali mu, aby mlčel. Ale on mnohem více volal: Synu Davidův, smiluj se nade mnou. Tedy zastaviv se Ježíš, rozkázal ho k sobě přivésti.
Výchozím bodem pro poslední etapu cesty Pána Ježíše do Jeruzaléma je Jericho.
„Když se přibližoval k Jerichu.“ Toto místo je obraz země, která je od Boha zlořečená. Bartimeus a Zacheus představují lidi, kteří jsou pod zlořečením zákona.
„Všel /do něho/.“ (19,1) Na tuto zem a k těmto lidem přichází Boží Syn. Setkává se tam s hroznými účinky pádu do hříchu. Vidí tělesná postižení, nevyléčitelné nemoci a smrt jako následky hříchu. Ve své čisté duši velmi hluboce pociťuje, jak velké je trápení a bída lidí, kteří jsou pod zlořečením padlého stvoření. Kromě toho vidí neužitečné snahy mnoha lidí uspokojit Boha dobrými skutky.
„Bral se přes Jericho.“ Tím, že se Boží Syn stal člověkem, nemůže být odňato zlořečení. Ježíš Kristus musí „projít“, tj. musí být na zemi povýšen na dřevo a zemřít. Aby lidi vykoupil od zlořečení, stane se na kříži Golgoty za ně zlořečením, neboť: „Zlořečený každý, kdo visí na dřevě.“ (Gal. 3,13)
Ježíš Kristus se ještě jednou představuje lidem ze svého národu jako Davidův Syn. On je ten od Boha zaslíbený Král. Avšak oni Ho nepřijímají. Naopak! Je zajat, odsouzen k smrti a ukřižován.
V blízkosti Jericha se setkává s lidmi, kteří potřebují jeho pomoc. Od Matouše víme, že jsou uzdraveni dva slepí. Marek nám podává zprávu o tom, že jeden z těch dvou se jmenuje Bartimeus.
Máme dojem, že zástupy lidí následují Pána Ježíše v jakémsi náboženském nadšení. Nepoznávají ani svůj špatný vnitřní stav, ani jeho pravou velikost. On je pro ně jen „Ježíš Nazaretský“. Na nás často davy lidí činí dojem. Avšak ty jednou volají: „Hosanna Synu Davidovu!“, a podruhé křičí: „Ukřižován buď.“ To je a zůstane znakem zástupů.
Ten slepý ale ví a věří. Ježíš Kristus je ten zaslíbený Mesiáš, který při svém příchodu dá slepým zrak (Iz. 35,5). Když jde Spasitel kolem něho, chápe se Bartimeus vírou této jedinečné příležitosti a volá: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Avšak jeho volání ruší náboženskou atmosféru lidí, kteří doprovázejí Pána Ježíše. Hrozí mu a chtějí ho umlčet. Zoufalé volání hříšníka se nehodí k slavnostní náboženské náladě. Avšak navzdory všem volá podruhé: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
„Tedy zastaviv se Ježíš, rozkázal ho k sobě přivésti.“ Hříšník, činící pokání, je Pánu Ježíši mnohem důležitější než zástup lidí plný pocitů. Vnitřně pohnut nad trápením tohoto chudého a slepého člověka, ptá se ho se srdečným slitováním: „Co chceš, ať učiním?“ Odpověď je jasná. Ten slepý si přeje zase vidět. Věří také, že Ježíš Kristus může tento div učinit. Tak zakouší, jak mu Spasitel vrací zrak. Přešťastný jde za svým Zachráncem.
Bartimeus reprezentuje těch nemnoho lidí, kteří uprostřed náboženského zástupu vzývají Pána Ježíše, dostává se jim jeho pomoci a oni pak jdou za Ním.
Lukáš 19,1-10
A všed, bral se přes Jericho. A aj, muž jménem Zacheus, a ten byl hejtman nad celnými, a byl bohatý. I žádostiv byl viděti Ježíše, kdo by byl.
Každý člověk v sobě nese přání vidět Boha. Také v Zacheově srdci je tato hluboká touha. Chce vidět Ježíše, Božího Syna – ne ze zvědavosti nebo touhy po senzaci, nýbrž protože má opravdovou potřebu. Nejde mu o letmý pohled, ne, přeje si skutečně poznat Ježíše Krista! Ale jsou tu překážky. Lidé, kteří Spasitele obklopují, opovrhují Zacheem kvůli jeho povolání a zakrývají mu výhled, protože jsou větší, nežli je on. Avšak tento energický a neohrožený muž překonává všechny těžkosti. Vylézá na planý fík.
Ježíš přichází k tomu místu! Dochází k očnímu kontaktu. Pán ho oslovuje jménem. Poznává jeho touhu po záchraně a jeho víru. Pak k němu mluví: „Dnes v domu tvém musím zůstat.“ Tím Pán Ježíš vstupuje trvale do Zacheova života.
„Přijal ho radostně.“ Avšak lidé kolem něho reptají: „K člověku hříšnému se obrátil.“ Zacheus ihned zakouší to, co prožívají všichni, kteří přijímají Spasitele:
Svými zlými slovy lidé opovrhují Pánem Ježíšem a obviňují Zachea. Možná, že se kvůli tomuto obvinění Zacheus chce před Pánem ospravedlnit: „Aj, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob.“ Nedá se jednoznačně poznat, zda mluví o svém dosavadním chování, anebo zda k tomuto postoji přišel skrze setkání s Ježíšem Kristem.
Každopádně ho Pán přerušuje. Nechce s ním mluvit o dobrých skutcích nebo správném jednání v povolání. Spíše Mu leží na srdci, aby potvrdil záchranu, kterou zakusil Zacheus a jeho dům kontaktem s Ním a jeho návštěvou. Proto Spasitel říká: „Dnes spasení stalo se domu tomuto, protože i on jest syn Abrahamův.“ Zacheus je Abrahamův syn, tj. syn víry. Proto je v ten den zachráněn skrze víru v Boží milosrdenství a milost.
„Přišel Syn člověka, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.“ Poslední větou Pán Ježíš vysvětluje ústřední význam tohoto příběhu:
Jan 11,1-44
Byl pak nemocen nějaký Lazar z Betany /Betánie/, z městečka Marie a Marty, sestry její.
V příběhu o Lazarovi, který byl nemocen, zemřel, a potom byl vzkříšen, se učíme něčemu o Božích myšlenkách a cestách s lidmi. Nemocný Lazar znázorňuje přirozeného člověka pod hříchem. Pro jeho stav není žádné uzdravení. Bůh ho nezlepšuje.
Aby tyto skutečnosti byly zřetelné, Pán neuzdravuje Lazarovu nemoc, nýbrž čeká, až zemře. Pak ho probouzí, aby v tomto prostém a jasném obrazu ukázal půdu vzkříšení a nový život.
Ježíš přišel a zemřel za všechny lidi na kříži. To je důkaz, že jsou všichni mravně mrtví (2. Kor. 5,14b). Jsou pro Boha nepoužitelní a nemohou být polepšeni. Přesto tu je naděje:
Na této nové půdě vzkříšení a s novým, božským životem, je vykoupený schopen se Bohu líbit a sloužit Mu.
Vedle tohoto duchovního poučení spočívá ve slovech Pána Ježíše také hluboká útěcha vzhledem k zesnulým věřícím. Protože On je vzkříšení a život, při svém příchodu k uchvácení všechny zesnulé vzkřísí a živé promění.
Chování Pána Ježíše při tomto setkání má mnohostrannou dokonalost a krásu.
Jeho bezpodmínečná poslušnost jeho Boha, stejně jako jeho bezmezná láska k těm jeho se ukazují v tom, že v závislosti na Bohu čeká dva dny, ale pak cestuje do Betanie.
V domě smutku na cestě k hrobu otřásají silné pocity jeho duši. Je v duchu hluboce pohnut, když cítí, jaké utrpení působí závažné následky pádu do hříchu a smrt v tomto světě. Jeho slzy svědčí o jeho soucítění s těmi, kteří Mu náležejí, a přesto musejí procházet nemocí a smrtí.
Modlitba Pána Ježíše u Lazarova hrobu je jedno z mála míst v Bibli, ve kterých smíme naslouchat rozhovoru Božího Syna s Otcem. V této krátké modlitbě jsou viditelné různé slávy jeho Osoby: jako závislý Služebník pozvedá své oči k Bohu. Ví, že Bůh Ho vyslyší, protože On jako člověk vždycky činí to, co se Bohu líbí. Jako vyslanec od Otce může jednat v božské síle. Lidská dokonalost a božská moc jsou v jeho Osobě spojeny.
Lidé, kteří jsou přítomni při tomto setkání, se chovají rozdílně: