Lukáš 2,8-20
Tedy řekl jim anděl: Nebojte se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, která bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes spasitel, který jest Kristus Pán, v městě Davidově.
Při Ježíšově narození se zjevují andělé. Tím je jasné, jak důležitá je tato událost. Andělé plesali, když Bůh stvořil zemi (Job 38,7). Nyní plesají, když se Boží Syn stává člověkem. V tomto malém dítěti vidí svého Boha a Stvořitele.
Tito prostí pastýři, kteří na poli bdí nad svým stádem, se vyznačují pozorností. I v noci se soustředí na svůj úkol a věrně ho plní. Na uvolnění a zábavu nemají čas.
Tak se nalézají na správném místě a v dobrém vnitřním stavu, aby mohli obdržet andělovo poselství.
„Narodil se vám dnes spasitel, který jest Kristus Pán, v městě Davidově.“ Ve Starém zákoně na sebe Boží Syn několikrát vzal tvářnost člověka nebo anděla, aby se setkal s lidmi a mluvil k nim.
V Betlémě se ale On sám narodil jako člověk. To, co se zde děje, je obdivuhodné a jedinečné: On se stává opravdovým člověkem, aby věčně zůstal člověkem. V Něm, tj. v jeho lidském těle, přebývá celá plnost Božství (Kol. 2,9).
Jako novorozené dítě je Ježíš obvinut plenkami. Jak tak leží v jeslích, je vyjádřením největší lidské slabosti a bezmocnosti. Zároveň je Osobou, která nese vesmír slovem své moci.
Poselství k pastýřům má židovský charakter a říká nám o dítěti tři věci: On je jejich Zachránce, jejich Kristus a jejich Pán. Také pro nás, kteří dnes věříme v Pána Ježíše, se On ukazuje pod těmito třemi pohledy:
Ty mnohé nebeské bytosti s jásotem sborově říkají:
Boží poselství doprovázené jásáním andělů – vyvolává u pastýřů tři reakce:
Lukáš 2,22-35
A aj, byl člověk v Jeruzalémě, jemuž jméno Simeon. A člověk ten byl spravedlivý a nábožný, očekávající potěšení Izraelského, a Duch svatý byl v něm.
Simeon se setkává s dítětem Ježíšem v chrámě. Není ani kněz, ani prorok. Je prostě bohabojný a spravedlivý člověk – zástupce věrného ostatku v Izraeli. Jako takový má zármutek nad zlým stavem svého lidu a očekává Mesiáše, který Izraeli pronese útěchu.
Duch Svatý je na něm, potvrzuje jeho dobré smýšlení a dává mu světlo o Božích myšlenkách. Skrze Ducha přijímá proroctví, že ještě prožije příchod Pána.
„Ten přišel, ponuknut byv od Ducha, do chrámu. A když uvodili rodičové Ježíše děťátko, aby učinili podle obyčeje zákona při něm…“ Nyní vše vede sám Bůh. V souladu se zákonem přinášejí rodiče 33 dnů po narození dítě do chrámu (3. M. 12,4-6). Ve stejnou dobu tam vede Duch Svatý starého Simeona, který je krátce před smrtí.
„Tedy on vzal jej na lokty své i chválil Boha a řekl: nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého v pokoji.“ S Ježíšem na svých loktech chválí Boha a děkuje Mu za osobní požehnání, které dostává skrze Krista. Drží ve své náruči Toho, který je Božím spasením. Proto pro něho ztrácí smrt svou hrůzu. Nyní může v pokoji odejít domů.
Pak se jeho srdce rozšiřuje: „Nebo viděly oči mé spasení tvé, které jsi připravil před obličejem všech lidí. Světlo k zjevení národům, a slávu lidu tvého Izraelského.“ Trochu poznává, jaký rozsah má příchod Pána Ježíše: Jeho světlo osvítí všechno. Bůh se v Kristu zjevuje národům a dává izraelskému národu slávu. Simeon vyslovuje toto dvojí požehnání, aniž by mluvil o dobách, kdy se naplní.
Když má božského Spasitele na svých loktech, nežehná Jemu, nýbrž jeho rodičům. Divme se, jak rozumí Božím myšlenkám a jak podle nich jedná.
Marii, matce Pána, vysvětluje, jakým účinkem bude působit její dítě na jednotlivé lidi: „Aj, položen jest tento k pádu a k povstání mnohým v Izraeli.“ Skrze jeho Osobu přijdou pyšní k pádu a ti, kteří jsou zkroušeného a skloněného srdce, budou vyvýšeni.
Dítě Ježíš se stane „znamením, kterému bude odpíráno“. Ačkoli Simeon mluví o příchodu Pána na zem, blíží se ve svých posledních poznámkách k jeho smrti na kříži. Odpor vůdčí vrstvy v Izraeli dosáhl svého vrcholu v zabití Mesiáše. Pod křížem se naplnila slova k Marii: „A tvou vlastní duši pronikne meč.“
Na kříži Golgoty se vše zjevilo: moc Satana, špatnost lidí, slabost učedníků, láska Krista a Boží milost.
Matouš 2,1-12
Když se pak narodil Ježíš v Betlémě Judově za dnů Heródesa krále, aj, mudrci od východu slunce vypravili se do Jeruzaléma, řkouce: Kde jest ten narozený král Židovský? Nebo viděli jsme hvězdu jeho na východu slunce, a vypravili jsme se, abychom se klaněli jemu.
Tento příběh je všeobecně dobře známý. Mnozí se domnívají, že to byli tři mágové, kteří cestovali do Betléma. Znají dokonce jejich jména. Avšak o tom v Bibli nic není.
Z Balámova proroctví: „Uzřím jej, ale ne nyní, pohledím na něj, ale ne z blízka. Vyjde hvězda z Jákoba, a povstane berla z Izraele“ (4. M. 24,17), mohli upřímní lidé z národů vědět, že v Izraeli povstane panovník. Možná znali také Danielovy prorocké výpovědi o budoucím králi (Dan. 7,13.14). Tento prorok byl i mezi národy známým mužem, protože měl ve vládě Babyloňanů, Médů a Peršanů vysoké postavení.
Tito mudrci z východní země věřili v Boha. Navíc to byli hvězdáři. Pozorovali nebe, aby viděli hvězdu, která měla vyjít při narození Pána. Když se ukázala, cestovali do Jeruzaléma.
Přípravy a cesta trvaly pravděpodobně několik týdnů. Když přijeli do Jeruzaléma, ptali se: „Kde jest ten narozený král Židovský? Nebo viděli jsme hvězdu jeho na východu slunce, a vypravili jsme se, abychom se klaněli jemu.“ K jejich velkému údivu na královském dvoře ani u židovské vůdčí vrstvy nikdo nic nevěděl o jeho narození. Jak pokořující to bylo pro tyto vznešené a náboženské lidi, když museli slyšet od pohanů, že se narodil zaslíbený Král!
„To uslyšev Heródes král, zarmoutil /zděsil/ se i všecken Jeruzalém s ním.“ Zděšení byla reakce krále a obyvatel Jeruzaléma. Tím se naplnilo slovo Simeonovo, že božskému znamení v Osobě Pána Ježíše bude odpíráno (Luk. 2,34). Tento odpor lidí proti Kristu byl důkazem jejich nepřátelství proti Bohu. Mágové pravděpodobně neprohlédli královo pokrytectví a vražedné plány. Ale Bůh sám je ochránil od toho, aby se stali pomocníky tohoto krutého panovníka.
Nejvyšší kněží a učení v zákoně mohli hned udat místo narození: „A ty, Betléme, země Judská, nikoli nejsi nejmenší mezi knížaty Judskými; neboť z tebe vyjde vývoda, který pásti bude lid můj Izraelský.“ Měli známost Písma, ale jejich srdce netlouklo pro Pána Ježíše. Vedeni těmito slovy Bible, potvrzenými – k jejich velké radosti – hvězdou, cestovali mágové do Betléma.
„I všedše do domu, nalezli děťátko s Marií matkou jeho, a padše, klaněli se jemu: a otevřevše poklady své, obětovali jemu dary, zlato a kadidlo a mirru.“ Bůh sám se staral o to, aby jeho Synu byla těmito hvězdáři prokázána čest. Cenné dary, které s sebou přinesli, svědčily o velebeníhodné Osobě tohoto svatého dítěte.
Lukáš 2,41-52
I stalo se po třech dnech, že nalezli jej v chrámě, an sedí mezi doktory, poslouchaje jich, a otazuje se jich. A děsili se všichni, kteří jej slyšeli, nad rozumností a odpověďmi jeho.
Tato zpráva o našem Pánu má neobyčejnou krásu. Jeho dokonalost, která plně odpovídá jeho věku, se zjevuje nádherným způsobem. Když k tomu chceme vyjádřit několik myšlenek, cítíme, že potřebujeme zvlášť Boží milost, abychom našli správná a hodící se slova. Jsme si vědomi, že Ježíš Kristus také ve věku dvanácti let ve své Osobě jako věčný Bůh a pravý člověk daleko přesahuje všechny lidské možnosti chápání.
Přesto: Může být něco většího, než přemýšlet o Pánu Ježíši? Hledět na Něho v každém věku a ve všech jeho vztazích prohlubuje naše velebení a činí nás schopnými následovat Ho v jeho šlépějích.
První člověk byl Bohem stvořen jako dospělý muž. Ježíš Kristus, Člověk z nebe, vyrůstá od dítěte k muži. V tomto ohledu byl člověkem více než Adam.
„A Ježíš prospíval moudrostí, a věkem, a milostí, u Boha i u lidí.“ Vyvíjel se duševně a tělesně. V každé fázi svého lidského vývoje nalézá plný souhlas Boha a uznání lidí.
„I stalo se po třech dnech, že nalezli jej v chrámě, an sedí mezi doktory /učiteli/, poslouchaje jich, a otazuje se jich.“ Ježíš Kristus je zosobněná moudrost. Jeho poznání daleko převyšuje porozumění učitelů. Přesto naslouchá a klade otázky.
Tento postoj, který odpovídá jeho věku, potvrzuje to, co jen On mohl o sobě říci: „Jsem tichý a pokorný srdcem.“ Přesto nemůže jeho dokonalé vědění zůstat skryto: „A děsili se všichni, kteří jej slyšeli, nad rozumností a odpověďmi jeho.“
Na výčitku rodičů reaguje otázkou: „Zdali jste nevěděli, že v těch věcech, které jsou Otce mého, musím já býti?“ Vždy, i ve věku dvanácti let, si je jako věčný Syn vědom svého osobního vztahu k Otci. Jeho rodiče by Ho s bolestí nehledali, kdyby ve víře poznali vztah, který On má ke svému Bohu a Otci.
„A byl poddán jim.“ Ačkoli Ježíš je věčný Bůh a Stvořitel vesmíru, podřizuje se rodičům. Tato sláva v jeho člověčenství vyvolává náš obdiv a slouží všem dětem jako dokonalý příklad. Jeho příklad je povzbuzuje, aby poslouchaly své rodiče.