„Nebo že sám trpěl (= V tom, co sám trpěl), pokoušen byv,
může také pokušení trpícím pomáhati.“
Kristův soucit je spojen s Jeho kněžstvím na výsosti. Není soucitný s hříchem ani s hříšníky jako takovými, ale s trpícími Božími svatými. Zároveň Duch Svatý hledí zpět na Kristovu vlastní zkušenost, když byl na zemi. Byl pokoušen, ale tehdy pokoušení nebylo žádným způsobem zevnitř. V Něm nebyl sklon ke zlu, který by odpověděl na Satanovy pokusy; ale naopak všechno, co nepřítel nalezl, byla závislost na Bohu; prostá a neochvějná víra v Jeho slovo; nikdy tělesné působení jako v našich srdcích.
Proto poněvadž v Kristu naprosto nebyla vnitřně přítomná svévole, poněvadž v každém směru nenáviděl a zavrhoval zlo, nebylo tu nic než úplné utrpení. Výsledek pokušení na padlé lidství není utrpení, ale spíše radost, pokud můžeme nazývat radostí to, co je uspokojení naší zlé přirozenosti. Kristus o tom nevěděl nic ve Své vlastní osobě, ani ve Své zkušenosti. Z pohnutek těla, z vnitřního nucení k hříchu neměl nic: „On hřích neznal.“ (2. Kor. 5,21 – přel.) Proto, abychom byli ochráněni před chybným smýšlením o tom tak svatém a delikátním tématu, je nezbytné, abychom pevně drželi pravdu o Kristově osobě, jak ji Bůh zjevil.
Takovým způsobem Duch Svatý uvádí tuto věc v Epištole Židům. Začíná osobou Pána Ježíše. Trvá na tom, co je nakonec tím nejnutnějším základem – na Jeho božské slávě (Židům 1). Ze svědectví Starého zákona je Mesiáš ukázán, že je Boží Syn (verše 1–5), předmět velebení andělů (6. verš), že je Bůh (8. verš), ano, že je Hospodin /Jehova/ (verše 10–12). Jestliže nezačnu tímto jako svou vírou v Krista, jako základem, na kterém je vystavěna všechna Jeho ostatní sláva, mé chápání pravdy o Kristu bude brzy shledáno v základu chybné. Žádná věc v nás nemůže být v základu správná, jestliže chybujeme ohledně Jeho, jenž je cesta, pravda a život.
Dále, když takto plně ukázal Jeho vlastní božskou důstojnost, se Duch Svatý zabývá Jeho lidstvím (Židům 2); ale je tu velice pečlivé vyloučení každé myšlenky, že Kristus přijal lidství v padlém a mravně slabém stavu, v němž je v nás. Protože děti (předměty Boží přízně v tomto světě) „účastnost mají těla a krve, i on též podobně účasten jest jich, aby skrze smrt zahladil toho, který má vladařství smrti, to jest ďábla, a vysvobodil ty, kteří bázní smrti po všechen čas života podrobeni byli v službu.“ (verše 14–15) Bylo nutné, aby přišel a stal se člověkem, aby Svou smrtí ukázal Boží spravedlnost, zničil Satanovu moc a vykonal vykoupení. Ale žádným způsobem nemusel vzít do Své osoby zde dole nejmenší poskvrnu pádu. Ne, podstatnou věcí bylo, aby nebyl takto poskvrněn. Jestliže se od správce vyžaduje, aby byl věrný, neméně nezbytné je, aby oběť byla čistá a bez poskvrny pro Boží oltář. Boží Beránek musí být nutně prostý i nejvzdálenějšího stupně infekce. A takovým Kristus byl ve všech směrech, a to plně. Jiná místa Písma toto široce dokazují v podrobnostech a plně potvrzují to, co máme jasně v Epištole Židům – že přijal krev a tělo, aniž by s tím byl spojen byť i ten nejmenší prvek padlé přirozenosti. Ohledně sklonu nebo náklonnosti ke zlu je tu naprosté mlčení; ba spíše vidíme, že takové myšlenky jsou pečlivě odříznuty předem.
V Evangeliích, kde přirozeně budeme hledat úplnou, inspirovanou, historickou zprávu o osobě Krista, obzvláště v Lukášově evangeliu, kde je ukázán zvlášť jako člověk, nalézáme o tom plné svědectví: „A odpověděv anděl, řekl jí /tj. Marii/: Duch svatý sestoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; a proto i to, co se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ (Lukáš 1,35) Je proto zřejmé, že ačkoli se skutečně narodil z ženy, ačkoli je lidská přirozenost odvozena od Jeho matky Marie, bylo tu, i vzhledem k tomu, božské konání, které odlišuje našeho požehnaného Pána od Jeho narození naprosto výrazně a podstatně od všech ostatních. Co Řím lživě vyhlašoval o Marii, je naprosto pravdivé o Ježíšovi. On, nikoli ona, byl neposkvrněný ve Své lidské přirozenosti; a to skrze moc Ducha Svatého (jak to, díky Bohu, vyznávají ty nejzákladnější symboly křesťanství), jako výsledek zastínění mocí Nejvyššího. Proto: „to svaté“ mohlo být jeho popisem od začátku. Ze všech lidí jen On se narodil jako „svatý“; nebyl jen učiněn nevinným a upřímným jako Adam, a ještě méně – jako Adamovi synové – v nepravosti zplozen a v hříchu počat (Žalm 51,7). Je označen jako „to svaté“, budiž poznamenáno, když otázka nebyla o tom, co bylo prostě božské (o čemž pochybovat by bylo vskutku zle pošetilé a není to třeba zde prohlašovat), ale o tom, co bylo lidské: „To, co se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“
Matouš už představil narození Pána v souladu s účelem svého evangelia: „Když matka jeho Maria zasnoubena byla Jozefovi, prvé než se sešli, nalezena jest těhotná z Ducha svatého.… Aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: Jozefe, synu Davidův, neboj se přijíti Marie manželky své; nebo což v ní jest počato, z Ducha svatého jest. Porodí pak syna, a nazveš jméno jeho Ježíš; on zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich. Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, což povědíno bylo ode Pána skrze proroka, řkoucího: Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazveš jméno jeho Emmanuel, kteréž se vykládá: S námi Bůh.“ (1,18–23). On takto byl Mesiáš-Hospodin /Jehova/, nazvaný následně Ježíš (neboť měl Svůj lid vysvobodit od jejich hříchů), syn panny, Emmanuel, podle proroctví. Jeho ponížení, Jeho zavržení od Jeho vlastního lidu následuje; ale především je zde naprosto jasné prohlášení, že to, co bylo počato v Marii, co se narodilo z Jeho matky, bylo z Ducha Svatého. Je ošklivě nízké a dokonce nebezpečná půda říkat s některými, že Ježíš se narodil svatý, protože se narodil z panny. Skutečně se narodil z panny; ale svatost Jeho lidství, ačkoli vzniklého z podstaty Jeho matky, závisela na zázračném početí Duchem Svatým.
Lidská přirozenost byla nyní v Jeho osobě, tak jako zcela jistě byl a je Bůh; ale skrze Boží vůli a moc byl neposkvrněný a svatý. Bylo zajištěno absolutní vyloučení jedu, který hřích nakapal do lidské přirozenosti ve všech ostatních případech. Proto se Pán Ježíš narodil z ženy, ne z muže, jsa v naprosto zvláštním smyslu semenem ženy. Neboť takovým způsobem se Duchu Svatému zalíbilo položit pro Ježíšovo lidství stranou každou poskvrnu hříchu obsaženého v padlé lidské přirozenosti (samozřejmě v Jeho matce samé, stejně jako ve všech ostatních tohoto rodu). Když se takto narodil, pak i lidství našeho Pána bylo svaté. Podle toho byla v Jeho osobě nejdokonalejší vhodnost pro dílo, kvůli kterému přišel, jsa poslán Otcem. Na Boží straně mohl být jen dokonalý, neboť On byl pravý Bůh a věčný život; na lidské straně bylo zázračně způsobeno naprosté zmizení všeho zlého z těla, které Mu Bůh připravil. Moc Nejvyššího zastínila Jeho matku od samého začátku, a jenom tak se narodilo „to svaté“ v její patřičný čas. „Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel?“ (Job 14,4) Tím, a mnohem více než tím, bylo „to svaté“, které se narodilo z panny. U Boha není nic nemožné. Takto dlouho potom anděl odhalil, s čím si Job za starých časů nevěděl rady, a na místě uspokojil Marii. Kristus jediný je v každém směru Boží moc a Boží moudrost.
S tím souhlasí předobrazy Starého zákona. Vezměme ten nejzřejmější z nich ve 3. Mojžíšově 2: Kristus jako suchá oběť. Ta (minchah, dar oplatky) je ve své podstatě nekrvavá oběť. V zápalné oběti bylo obsaženo dání života: ale v této se nejednalo o obětování zvířat ani o nic, co by zahrnovalo vylití krve. Byla z jemné mouky, která byla vhodným ukázáním toho, jaký byl stav Pána jako spojeného se zemí (to jest, v Jeho těle, odvozeném od Jeho matky). Nebyl tam samozřejmě dovolen kvas nebo porušená přirozenost, ba ani med pouhé sladkosti přirozené lásky, jakkoli je příjemný, ale je nevhodný pro oběť Bohu. Bylo tam kadidlo a sůl Boží smlouvy; a, což musí být důrazně připomenuto v protikladu ke kvasu, byl tam olej smíšený s moukou ve formě koláče. To přesně odpovídá oddílu v Lukáši 1. Bylo to velmi známé znázornění Ducha Svatého Božího, který vylučoval, co jinak by muselo vzniknout z panny. Takto bylo její dítě Jeho mocí absolutně svobodné od hříchu. Všechny oběti Izraele nutně náležely zemi. Volek, ovce, kozy, beránci, holubi a hrdličky atd. byli nutně z tohoto stvoření, když je člověk musel obětovat. Ale nemůže být nic, kde by mohlo být menší podezření na zlo než v mouce. Bylo to tedy také výslovně „svaté svatých, z ohnivých obětí Hospodinových“ (3. Mojžíšova 2,10). Byl tu růst ze země a představovalo to lidskou přirozenost Pána.
Výraz „lidská přirozenost“ používám abstraktně pro lidství bez otázky stavu, ve kterém bylo původně stvořeno, anebo do kterého rychle upadlo. Stejně tak slovo „tělo“ je někdy užíváno v Písmu prostě pro lidskou přirozenost, jako: „Slovo tělem učiněno jest,“ (Jan 1,14), Bůh „zjevený v těle“ (1. Tim. 3,16) atd. Takto je nebo může být výraz „lidská přirozenost“ používán bez ohledu na její současný zlý stav, pokud není mravně postavena do protikladu s novou přirozeností. Lidská přirozenost byla v Adamovi před pádem; byla v Kristu; a my ji samozřejmě máme také. Ale ačkoli je skutečně ve všech, zřejmě byla ve zcela jiném stavu v Adamovi před pádem a v Adamovi od té doby, kdy padl. Jen v Kristu o ní Písmo mluví jako o svaté. Takto jsou tři různé fáze lidství zde na zemi – nevinné, padlé, svaté. Kristovo lidství nebylo ve stavu Adamově ani před, ani po jeho pádu.
Nyní vzniká otázka, co bylo předmětem vylití Ducha na Krista, když začal být ve třiceti letech? Jistě to nebylo žádným způsobem proto, aby mohl odolávat vnitřní náklonnosti ke zlu, anebo pro jakékoli mravní nakládání s Jeho lidskou přirozeností: neboť v Něm nebyl hřích. Duch byl vylit pro svědectví a ukázání v člověku Boží moci nad Satanem a jeho skutky. Byl to Duch Svatý, ne obnovující nebo očišťující (neboť v Něm nebylo nic, nic v Jeho lidské přirozenosti, co by potřebovalo nebo byť i jen připouštělo nějaké podobné konání), ale v moci. Takto se Pánu Ježíši, když vyšel, aby byl ďáblem pokoušen nebo ve veřejné službě Bohu, zalíbilo jednat v moci Ducha Svatého. Vytrval v pokušení, konal zázraky, kázal – to vše dělal v této božské energii. My, žel, můžeme vstoupit do pokušení skrze tělo, ale v Duchu Svatém Pán odrazil zlo, a přece snesl všechny zkoušky. Proto pomazání Duchem Svatým byla otázka božské moci, jak je řečeno: „Ježíše z Nazaréta pomazal Bůh Duchem svatým a mocí. Kterýž chodil, dobře čině, a uzdravuje všecky posedlé od ďábla; nebo Bůh s ním byl.“ (Skutky ap. 10,38) Nevědomá neuctivost z toho odvozuje, že Kristus měl padlou lidskou přirozenost a že byl schopen hřešit a že pomazání Duchem Svatým mu bylo dáno, aby ho ochránilo od podlehnutí! Že Adam před pádem byl schopen hřešit, dokazuje skutečnost sama; že Kristus by kdy byl schopný hřešit, popírá pravda o tom, čím byl a je, jak ve Svém božství, tak i ve svém svatém lidství.
A zde mluví hluboce závažně poučný předobraz z 3. Mojžíšovy 8. Aron samotný je pomazán nejprve bez vylití krve (12. verš); když přišli na řadu jeho synové, je s nimi, a potom je krev posvěcení dána na něho a na ně (verše 23 a 24) jako spravedlivý základ pro to, aby byli pomazáni s ním (30. verš). Tak jen Ježíš mohl být a byl pomazán (a to jako člověk, všimni si) bez vylití krve. Ten Svatý Boží nepotřeboval žádnou oběť pro to, aby takto mohl přijmout Ducha Svatého. Ale jestliže chtěl, abychom se my mohli radovat ze společnosti tohoto pomazání z výsosti, musela tu být krev a byla. Takto On, nejprve pomazaný před Svou smrtí, vstupuje do svatyně pro nás v moci Své krve; a když byl vyvýšen na Boží pravici a když přijal od Otce zaslíbení Ducha Svatého, vylil to, co bylo viděno a slyšeno ve dni Letnic a potom později. Jaké svědectví, nejprve Jeho svatému lidství, potom ceně Jeho krve pro nás.
William Kelly
//Výňatek ze spisku, který byl později znovu publikován v The Bible Treasury,
začínajícího ve svazku č. 20, 1894–95, na straně 159//