Snažit se zabývat citlivými otázkami týkajícími se osoby Ježíše vede k zemdlení a znepokojení duše, ke zničení ducha velebení a náklonnosti a k jejich nahrazení bolestnými otázkami, jako kdyby duch člověka mohl rozřešit způsob, jakým Ježíšovo lidství a božství byly spolu spojeny. V tomto smyslu je řečeno, že „žádný nezná Syna, jediné Otec“ (Mat. 11,27). Je třeba říci, že nikterak nemám takové nároky. Ježíšovo lidství nemůže být srovnáváno. Bylo to pravé a skutečné lidství, tělo, duše, maso a krev, tak jako mám já, pokud se týká lidské přirozenosti. Ale Ježíš se zjevil v okolnostech zcela rozdílných od těch, v nichž byl Adam. Přišel výslovně, aby nesl naše nemoci a bolesti. Adam neměl nést nic takového; ne že by jeho přirozenost jich nebyla sama v sobě schopná, ale nebyl v okolnostech, které je v sobě přinášejí. Bůh jej postavil do postavení nepřístupného fyzickému zlu, dokud neupadl pod mravní zlo.
Na druhé straně Bůh nebyl v Adamovi. Bůh byl v Kristu uprostřed všech druhů strastí a zármutků, únavy a utrpení, jimiž Kristus procházel podle moci Boha a s myšlenkami, jejichž zdrojem byl vždy Duch Boží, ačkoli byly skutečně lidské ve svém cítění. Adam před svým pádem neměl trápení: Bůh nebyl v něm, ani Duch Svatý nebyl zdrojem jeho myšlenek; po jeho pádu byl hřích zdrojem jeho myšlenek. Tak tomu nikdy nebylo v Ježíšovi.
Na druhé straně je Ježíš Syn člověka, kterým Adam nebyl. Ale zároveň se Ježíš narodil skrze božskou moc, takže to svaté, co se narodilo z Marie, bylo nazváno Božím Synem (Lk. 1,35), což není pravda o nikom jiném. Je Kristus narozený z člověka, ale jako člověk rovněž narozený z Boha, takže stav lidství v Něm není ani to, co byl Adam před svým pádem, ani to, čím se stal po svém pádu.
Co se však změnilo v Adamovi při pádu, nebylo lidství, ale stav lidství. Adam byl tolik člověkem předtím jako potom, a potom jako předtím. Hřích vešel do lidí a odcizil je Bohu; jsou ve světě bez Boha. Nuže, Kristus tím není. On byl vždy dokonale s Bohem, kromě doby, kdy na kříži ve Své duši trpěl opuštění Bohem. Také Slovo bylo učiněno tělem. Bůh byl zjevený v těle. Když takto jednal v tomto pravém lidství, Jeho přítomnost byla neslučitelná s hříchem v jednotě v téže osobě.
Je omyl předpokládat, že Adam měl v sobě nesmrtelnost. Žádné stvoření ji nemá. Všechna jsou udržována Bohem, jenž jediný má v podstatě nesmrtelnost (1. Tim. 6,16). Když se Bohu už přestane líbit udržovat člověka v tomto světě, člověk se stává smrtelným a jeho síla je vyčerpána. Skutečně, podle cest a vůle Boha dosahuje věku téměř tisíce let, když to Bůh tak chce, sedmdesáti, když to On shledá dobrým. Jen Bůh chtěl, aby toto skončilo, aby jeden zemřel dříve nebo později, když vstoupí hřích, kromě proměnění těch, kteří budou živi v příchodu Ježíše, protože On přemohl smrt.
Nuže, Bůh byl v Kristu, který v tomto směru změnil všechno (ne pokud se týkalo skutečnosti Jeho lidství se vší jeho láskou, jeho city, jeho přirozenými potřebami duše a těla, které všechny byly v Ježíšovi a jichž se důsledně dotýkalo vše, co Ho obklopovalo, jenom podle Ducha a bez hříchu). Nikdo od Něho nevezme Jeho život; On jej dá, ale ve chvíli, kdy to Bůh chce. Je skutečně opuštěn kvůli lidské nepravosti, protože přišel, aby naplnil Boží vůli; sám strpí, aby byl ukřižován a zabit. Avšak chvíle, ve kterou vydá Svého ducha, je v Jeho rukou. Neučiní žádný zázrak, aby zabránil provedení krutého prostředku usmrcení, který člověk použil, aby chránil Své lidství od jeho účinku. Ponechává to jejich provedení. Jeho božství není použito, aby Ho od toho ochránilo, aby se zachránil od smrti; ale je použito, aby tomu přidalo všechnu Jeho mravní hodnotu, Jeho poslušnosti všechnu Jeho dokonalost. Neučiní žádný zázrak, aby nezemřel, ale působí zázrak, když umírá. Jedná podle Svých božských práv, když umírá, ale ne v tom, aby se sám ochránil od smrti; neboť poroučí Svou duši Svému Otci, jakmile je vše skončeno.
Rozdílnost Jeho lidství potom není v tom, že nebylo skutečně a plně lidstvím Marie, ale v tom, že bylo takovým skrze čin božské moci, tak aby bylo lidstvím bez hříchu; a nadto aby místo oddělení od Boha ve Své duši, jako tomu je u každého hříšného člověka, Bůh byl v Něm, jenž byl z Boha. Mohl říci: „Žízním“ (Jan 19,28), „Nyní duše má zkormoucena jest“ (Jan 12,27), „srdce mé jako vosk rozpustilo se uprostřed vnitřností mých“ (Žalm 22,14), ale rovněž mohl říci: „Syn člověka, který je v nebi“ (Jan 3,13) a: „Prvé nežli Abraham byl, já jsem.“ (Jan 8,58) Adamova nevinnost nebyl Bůh zjevený v těle; nebyl to člověk poddaný, pokud jde o okolnosti, v nichž se nalézalo Jeho lidství, všem důsledkům hříchu.
Na druhé straně lidství padlého člověka bylo pod mocí hříchu, vůle protivící se Bohu, žádosti, která je v nepřátelství s Ním. Kristus přišel, aby konal Boží vůli: v Něm nebyl žádný hřích. V Kristu bylo lidství, kde Bůh byl, a ne lidství oddělené od Boha v sobě. Nebylo to lidství v okolnostech, kam Bůh postavil člověka, když byl stvořen, v okolnostech, kam člověka postavil hřích, ani v těchto okolnostech bez hříchu; ne takové, jakým hřích učinil člověka v jejich středu, ale takové, jak božská moc Jej učinila ve všech Jeho cestách uprostřed těchto okolností, takové, jak Duch Svatý přenesl sám sebe do lidství. Nebyl to člověk, kde nebylo zlo, jako byl nevinný Adam, ale člověk uprostřed zla; nebyl to člověk zlý uprostřed zla jako padlý Adam, ale dokonalý člověk, dokonalý podle Boha, uprostřed zla, Bůh zjevený v těle; skutečné, opravdové lidství, ale Jeho duše ustavičně měla myšlenky, které Bůh působí v člověku, a v absolutním obecenství s Bohem, kromě doby, kdy trpěl na kříži, kde musel být, pokud jde o utrpení Jeho duše, opuštěn Bohem; tehdy dokonalejší, pokud se týká rozsahu dokonalosti a stupně poslušnosti, než kdykoli jindy, protože konal Boží vůli tváří v tvář Jeho hněvu, místo aby ji činil v radosti obecenství s Ním; a proto prosil, aby tento kalich Jej minul, což nikde jinde neučinil. Nemohl nalézat Svůj pokrm v Božím hněvu.
Náš drahý Spasitel byl tak skutečný člověk jako já, pokud jde o pouhou a abstraktní myšlenku lidství, ale bez hříchu, narozen zázračně z božské moci; a nadto byl Bůh zjevený v těle.
J. N. Darby
//výňatek z dopisu publikovaného v Collected Writings of J. N. Darby vol. 10 page 286 (strana 181 v novém vydání)//