Židům 1,1–4
Zdá se, že Epištola Židům byla napsána vzhledem k pádu Jeruzaléma a odstranění náboženství daného Hospodinem, když izraelský lid byl osvobozen z Egypta.
Svatyně, udělané rukama, oltář, oběti, kněžství, sama smlouva, s níž byly tyto věci spojeny, a zákon, který nastiňoval dobré budoucí věci, to vše pomíjelo. Na místě celého systému materiálních věcí, posvěcených staletou historií, byli Židé vyzýváni, aby si uvědomili blaženost a slávu osoby, která byla naplněním těchto všech obrazů.
Místo aby pokračovali dále ve státním náboženství své doby, s chrámem (který jako místo velebení byl závistí národů), hierarchií kněží, dojemným rituálem a půvabem melodií pro zpěv i nástroje, měli být vyvrženci, mělo s nimi být zle nakládáno, měli být pomlouváni, chudí, opovržení – s Kristem. Byli poškozeni?
Tato Epištola je odpovědí. Vyměnili pomíjející věc za to, co je věčné. Věci přitažlivé pro zrak a smysly byly nahrazeny požehnanými skutečnostmi, které bere v tomto období Božích cest s lidmi v úvahu jen víra. Předobrazy byly převýšeny skutečností. Nejasné světlo starých dnů ustoupilo před plným světlem dne. Částečná sdělení od Boha skrze proroky dřívějších časů byla více než zastíněna plným zjevením Božího sdělení v Synu.
Cílem mnohého, co je napsáno v Epištole, je ukázat velikost osoby Krista. Máme v ní také velikost Boží přítomnosti, jak je nyní otevřená věřícím, a velikost křesťanských výsad, ať už uvnitř za oponou nebo mezi křesťany nebo vně tábora. Ale zvažujme nyní to první, jak nám to je předloženo v prvních čtyřech verších první kapitoly.
Je zjevné, že Duch Svatý zamýšlí zdůraznit skutečnost, že Mesiáš Židů je božský v protikladu k prorokům, kteří takoví nebyli, i když byli Bohem inspirováni. To je nezbytné, neboť v kom mohl Bůh náležitě mluvit, aby zjevil sebe, než v božské osobě? Když pro Něho přišel čas, aby nahradil částečná zjevení sebe a plně zjevil vše, co je, promluvil v Tom, jenž je Syn. Nikdo jiný nebyl schopný ani oprávněný; ani prorok mezi pozemskými bytostmi, ani anděl mezi nebeskými by nestačili ukázat všechno to, co je v Božím srdci, ani vyjádřit všechen Jeho charakter, ani uskutečnit Boží zaslíbení a úmysly. Syn byl jazykem, jímž Bůh mluvil. Není to tak, že by Bůh mluvil pouze skrze Syna, poněvadž předtím mluvil skrze proroky; správněji je verš přeložen jako „v Synu“. On byl tím, kdo Boha představil; a kdo si myslí, že někdo s menší slávou než Syn by mohl představit Boha, ten Boha nezná. Jen ten, kdo je Bůh, mohl odpovídajícím způsobem být Božím představitelem Jeho samého.
V krátkém rozsahu několika veršů je pisatel zmocněn Duchem Svatým k vyslovení sedmi z Jeho sláv. Přivádějí majestát Božství dolů do kontaktu s nepatrností stvoření, čistotu trůnu do kontaktu s hříchem stvoření k jeho odstranění. Vyhlížejí z přítomného světa se všemi jeho problémy k napravení všech věcí pod Kristem. Přivádějí čtenáře, vyučeného Božím Duchem, ke svatému světlu všeho, co je Bůh, aby celá jeho existence byla upravena k Boží vůli pod vládou oné slavné Osoby, která mu Boha zjevila. Je zde na maličko ponechán, aby kráčel cestou víry se známostí předmětu pro svou lásku a velebení tak slavnou, tak přitažlivou, že žádné utrpení ho nemůže odstrašit, žádný hmotný zájem odvrátit, žádný svod zlákat. Viděl světlo jasnější než slunce. Nezná žádný předmět a žádnou radost, které mohou být srovnány s Kristem a s obecenstvím s Ním. Jeho duše pokorně a uctivě odpovídá Bohu, je nejvyšší mírou naplněna štěstím v Jeho přítomnosti, je ráda blízko Něho, aby studovala řeč, v níž On mluvil; neboť On mluvil v Synu. Narození, život, služba, skutky, utrpení, smrt a vzkříšení Božího Syna, to vše k němu mluví, neboť to představuje jeho srdci, co je Bůh.
Po označení Jeho slávy jako Syna je toto první ujištění dané naší víře, totiž že Bůh Ho ustanovil za dědice všech věcí. Pro nás se stal chudým, a místo aby byl Izraelem přijat, byl vyťat a neměl nic. Ale Jeho zavržení jen sloužilo pro naplnění Boží vůle, aby vykonal smíření za hřích a oznámil Boží lásku. Nyní vstal a je vyhlášeno, že všechny věci přijdou do Jeho ruky. Nebesa a země jsou odkázány Kristu, Synu. Bude to Boží radostí, když uvidí Svého Milovaného vlastnit všechny věci. V přítomném zmatení a uprostřed slepoty způsobené Satanovou zlomyslnou mocí se lidé lopotí, aby získali vlastnictví země pro sebe. Národ intrikuje proti národu, aby získal co největší možnou moc nad zemí a nad mořem; společnost soupeří se společností o získání bohatství a vlivu; jednotlivci soutěží mezi sebou, aby dobyli uznání a pohodlí. Všichni jsou unášeni honbou za radostmi, slávou, bohatstvím, ctí, mocí; ale každý sám pro sebe a nikdo pro Boha. Myšlenku na zásah Nejvyššího nenávidí; člověk se chce rozvíjet sám, aby pracoval na svém vykoupení. Je stále méně a méně času na přemýšlení. Horečnatý spěch zbohatnout, žádost po lidském vědění a výzkumu, bláznivé honění se za sportem a radovánkami dnes řídí masy lidí.
Ale my hledíme kupředu. A tam v budoucnosti, napsaná jasně a velkými písmeny, je naděje našich srdcí – Kristus, dědic všech věcí. Vše se obrátí ke Kristu. Moc byla zvrácena pro vlastní účely lidí; přijde do rukou Krista pro vykonání Boží vůle. Bohatství byla zneužívána člověkem pro podporu nesvatých plánů a tělesných žádostí; dostanou se Kristu pro službu Bohu. Všechny miliony milionářů, všechna bohatství dolů, všechny zdroje země se dostanou Kristu, aby Jím byly spravovány v souhlasu s Boží vůlí. Moudrost bude Jemu k dispozici. Všechny síly výchovy, i když jsou nyní stále více převraceny od svého správného užití, všechny vědecké znalosti, všechny studie hmoty a síly, všechny znalosti, které lidé doufají, že získají, náhle přijdou pod Kristovu kontrolu a On je jistě zdědí a užije to vše pro slávu Boha. Síla – dlouho užívaná pro rozdrcení slabého – bude patřit Jemu; čest – dlouho dávaná člověkem jemu rovnému – bude dána Bohem Kristu; sláva – jen poskvrněná zkažeností a žádostí padlého stvoření – bude správně soustředěna v osobě Beránka, kdysi zabitého; požehnání – jen ztracené, když bylo svěřeno hříšnému Adamovi nebo někomu z jeho pokolení – bude dáno do rukou druhého člověka, posledního Adama, kde nikdy nepřestane (Zjevení 5,12).
Ale jestliže se podíváme do minulé věčnosti, stejně jako jsme hleděli kupředu, vidíme slávu Syna, zářící a věčnou. Osoby v Božství byly rozlišitelné ve věcech předcházejících všemu času. „Skrze něhož /Syna/ i věky (světy) učinil.“ (2. verš) To nás jasně učí, že ve slávě Božství, před všemi věky, byl Syn rozlišitelný jako Syn. To je dosti, neboť jestliže máme Syna, máme Otce. A jestliže máme Otce a Syna, máme také Ducha Svatého. To nejsou pouze jména spojená se zjevením učiněným v čase, ale jsou to existující a vzájemné slávy v Božství mimo veškerý čas. Sloužilo to Božímu úmyslu toto zadržet jako zjevení, dokud nepřišel Kristus, jenž plně zjevil Boha; ale když Božství bylo plně zjeveno a my přicházíme k poznání Boha, nalézáme Otce, Syna a Ducha Svatého (Mat. 28,19). Skrze věčného Syna tedy, před všemi věky, se Bohu zalíbilo učinit věky (nebo: světy).
O Kristu je řečeno: „Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest.“ (Jan 1,3) Ať je jakákoli krása nebo sláva ve věcech velkých nebo malých v celém Božím rozsáhlém vesmíru, vše odvozuje svůj tvar, svou krásu, svou zář, své funkce od Něho, a On je větší, slavnější, krásnější než všechno, co stvořil. „Část /Jeho/ jména stojí božsky vtištěna na každém díle.“ (Isaac Watts) Za vším tím, co může být nazváno příroda nebo stvoření, a dřívější než nejprvnější formy vší hmoty, je tato sláva; vysvětlení „všech věcí“, které se naléhavě obrací k nám nyní; světy navršené na světech, věky nakupené na věcech. Je to sláva věčného Syna. Naplňuje vidění naší víry, když hledíme zpět do věčnosti.
Na chvíli prodlíme mezi těmi dvěma slávami a dojdeme doprostřed třetího verše, kde nacházíme, že je Tím, kdo všechny věci udržuje slovem Své moci. To obepíná dobu, kterou nazýváme přítomnost, překlenuje dobu od minulé věčnosti k budoucí věčnosti. Je to třetí fáze Jeho slávy ve vztahu ke stvořenému jevišti, jímž procházíme. Stvořil všechny věci; nyní všechny věci udržuje; jako dědic všechny věci v budoucí době zdědí.
Jak rozsáhlou oblast Jeho stvořitelské moci a moudrosti toto před námi otevírá. Předpokládáme, že gravitační zákon platí nejen ve vesmíru, který pozorujeme, ale všude v rozsáhlosti vesmíru, a když máme za to, že Měsíc se otáčí okolo Země a Země okolo Slunce podle tohoto zákona, pak to jen činí více udivujícím a velkým ten systém, který vyžaduje nějaký pevný bod schopný udržet celek. Mysl člověka trpí závratí a neví si rady. Víra, vedená Písmem, klidně ukazuje na Krista, Syna, a vyslovuje jediné možné řešení: On udržuje všechny věci slovem Své moci (3. verš).
A co je pravda ve věcech nekonečně velkých, je také pravdivé ve věcech malých. Rovnováha udržovaná mezi zemí a vodou, výtečné složení vzduchu, který obklopuje naši zemi, otáčení Země, které dává vznik dni a noci, dráha, po níž se pohybuje, aby vzniklo střídání ročních období, zimy a léta, mokra a sucha, vypařování z povrchu vod země vyvážené tak krásně přitékáním řek do moře, uchovávání sil v zemské kůře a atmosféře, které jsou tak přesně umístěny, aby sloužily lidským potřebám, a přitom ponechávají prostor pro hru lidské vynalézavosti, to vše mluví o svrchované moudrosti a moci Toho, jenž vše řídí a udržuje celou stavbu.
Všechny věci slouží Jeho moci. Bouřlivé větry vyplňují Jeho slovo. Blesky Ho poslouchají a říkají: „Zde jsme.“ Byla to obdivuhodná pravda, že Hospodin udržuje všechny věci slovem Své moci (viz Job 38–41), doprovázená pocitem o Jeho milosti, která zlomila Joba. Hospodin Starého zákona je Ježíš (Jehova – Spasitel) Nového zákona, jak to Izaiáš tak jasně ukazuje. Sám tlukot našeho srdce, rozpínání a smršťování našich plic jsou věci, které mohou být vysvětleny jen tou samou předivnou skutečností: On udržuje všechny věci slovem Své moci.
Nyní přicházíme k něčemu, co se liší od prostého stvořitelského majestátu v Kristu, od vztahů, v nichž stojí vůči stvořeným věcem: On je vyzařování slávy. Všechno, co může být v Bohu nazváno slávou, vyzařuje v Něm. Náš Pán přijal nyní lidství a lidství sloužilo tím nejjasnějším způsobem, v samém středu lidského prostředí, k ukázání všech Božích vlastností, které, když je vidíme společně, tvoří slávu. Světlo je vyzařování toho, co je ve slunci. Ale jakkoli je světlo vzácné a milé je pozorovat slunce, může nám činit velké potíže popsat světlo. Tedy, co je sláva? Především co jsou prvky Boží slávy, její části, které ji tvoří, abychom tak řekli? Vezměme hranol a dovolme světlu jím procházet. Okamžitě se to, co je promícháno jako světlo, rozlomí do svých složek a my objevíme krásu více paprsků, které, když jsou smíchány, tvoří světlo. Stejně tak můžeme s uctivým srdcem studovat Krista, v němž je možné rozeznat různé paprsky Boží slávy. Jeho charakter a cesty před nás přivádějí přesné ukázání Boží svatosti, spravedlnosti, pravdy; mluví nám srozumitelným způsobem o milosti, dobrotivosti, dlouhočekání, milosrdenství; představují ty božské dokonalosti poslušnosti, závislosti, pokory, tichosti, ponížení, které mohly být rozeznány jen v okolnostech ponížení. Nadto v kříži a smrti Ježíše nalézáme, jak se všechny paprsky sbíhají: Syn člověka je oslaven a Bůh je oslaven v Něm (Jan 13,31). Nikdy nebylo vše, co je Bůh, viděno tak jako v této předivné chvíli. Všechen odpor Jeho svaté přirozenosti proti hříchu byl přítomen v nekonečném stupni; a přece s ním byly spojeny všechny ohledy slitování a soucitu s hříšníkem. Ani to není vše: když vstal z mrtvých jako Vítěz nad smrtí a hříchem a mocí Satana, Pán Ježíš se stal v nebi úplným vyjádřením, září všeho, co Bůh je. Co by pro nás jinak bylo nepoznatelné nebo nevysvětlitelné, je vyřešeno, a v tváři Pána Ježíše – nezakryté a slavné – spatřujeme Boží slávu. Ta tvář k nám mluví; je to řeč, které vykoupená srdce mohou rozumět. Působí, že se naše vlastní vůle jeví ošklivou, svět jako ubohý sobecký systém bez Boha, přitahuje naše náklonnosti, rozšiřuje naši mysl a povzbuzuje naši energii pro Boha, duše a nebe tak, jak to nic jiného nemůže učinit. Činí Boží přítomnost naším domovem a Boží slávu naším cílem v naději, jíž se chlubíme.
Dále máme to, co správněji může být vyjádřeno jako „vyjádření Jeho podstaty /nebo jsoucnosti/“. Kdo jsme, abychom se mohli posadit a zvažovat božství toho Nejvyššího? Jaký materiál máme, na jehož základě můžeme činit závěry, pokud jde o nekonečného a věčného Boha?
Mysl člověka si horečně přeje nějaké představení bytosti, jíž se klaní. Od degradovaného divocha, který se snaží představit nadpřirozené síly kolem sebe amulety a cetkami, k modláři, jenž připisuje svému vyřezanému nebo slitému obrazu božské síly, nebo pobožnůstkáři, jenž se marně klaní před krucifixem nebo obrazy svatých, všichni prozrazují tento instinkt pro hmatatelné představení předmětu klanění. Kristus je obraz Boha. Nějaký obraz Krista je proto absurdní a je popřením všeho, co On je; neboť jestliže On je obraz Boha, proč vyžadovat obraz Jeho? Bůh jako Bůh je neviditelný. Naplňuje nebe a zemi a žádné konečné stvoření nemůže pochopit tak slavnou bytost, jejíž čas je věčnost, jejíž rozměr je vesmír a jejíž jsoucnost je Duch. Bylo naprosto nutné, aby byl přiměřeně reprezentován pro naše chápání. Ale kdo mezi stvořenými bytostmi by mohl být ztělesněním nestvořeného? Náš div je, že vše, co Bůh je ve Své bytosti, je přiměřeně vyjádřeno v Kristu. V Něm nebyl žádný úbytek; přinesl sem dolů celou plnost Božství – a vystavoval ji bez kazu od jeslí v Betlémě, vod Jordánu a synagogy v Nazaretu dále k hrobu Lazara, Getsemanské zahradě, kříži na Golgotě, prázdnému hrobu a trůnu slávy. Nikdo jiný není schopen zahrnout ve své vlastní osobě všechen majestát a přirozenost Boha. Ježíš je Syn; proto neexistuje žádný rozpor mezi Ním a Bohem a každý prvek v božské přirozenosti v Něm byl vyjádřen naprosto dokonale. Obnoveni z milosti se přibližujeme k našemu Spasiteli se zutou obuví a hledíme do Jeho tváře; a v Něm je absolutní, úplné, konečné zjevení Boha. Nikdy, v žádném náboženství nebo filozofii, nebylo předtím napsáno: „Bůh je láska.“ (1. Jana 4,89) Ale ta pravda je nyní ukázána – v Ježíšovi. Boží přirozenost je odhalena, postavena před lidi a nebeské bytosti, zjevena v člověku, který také je, a musí být, věčný Syn.
A nyní pomysli, co to musí být, jestliže On se zaobírá otázkou hříchu. Neříkám, že pro nás, ačkoli nutně přicházíme v úvahu z důvodu našich hříchů. Ale měj za to, že On sestoupí dolů, bez pomoci a nežádán, z vlastních důvodů, aby použil všechny Své nekonečné zdroje moudrosti, moci a lásky na otázku hříchu. Jaký musí být výsledek nejprve pro Něho, a potom pro ty, kteří v Něho věří? Poněvadž je přiměřeným představením Boha, Syn znal celou Boží neposkvrněnou svatost a nezměnitelnou čistotu, všechny nároky Jeho trůnu, všechen hněv a soud nad hříchem. Jsa pravý Bůh ve Své vlastní podstatné přirozenosti a jsoucnosti, ačkoli se pro naplnění vší Boží vůle stal člověkem, znal všechno, co je hřích v jeho různých formách, ve všech jeho rozvětveních v historii tohoto světa a v přirozenosti padlého člověka. Jen On v celém rozsáhlém vesmíru byl schopen rozumět všem aktivitám a slávám božské přirozenosti, a nadto vážnosti hříchu. Veden nevýslovnou láskou a žárlivě starostlivý o majestát toho Nejvyššího, Syn, v lidství bez hříchu a čistý, šel a učinil očištění hříchů na Golgotě, zemřel, aby je odstranil, zemřel, aby je zničil, zemřel, aby ospravedlnil Boha proti nim, zemřel, aby zjevil Boha v Jeho největších slávách ve chvíli, když je odstranil. Že já, když jsem uvěřil v Ježíše, mám z toho prospěch, je samozřejmé. Můj hřích byl odkryt, zvážen na božských vahách, zapuzen, zničen, odsouzen, zavržen v Jeho smrti, Boží hněv ho nalezl, spadl na něj, spálil ho, učinil konec mým hříchům (a mně také v soudcovském smyslu) – ale jen ve smrti Toho, který za mne zemřel. Ale tu se nejednalo jen o mne. On toto učinil pro sebe, od sebe, skrze sebe. Vzal to jako věc, v níž byla zahrnuta Jeho vlastní sláva, a pro sebe samého učinil očištění hříchů. Všechna dokonalost Jeho osoby byla angažována v díle, které vykonal, a za hříchy bylo učiněno dokonalé smíření, byly očištěny tak, jak to mohla učinit jen božská osoba. Skutečně jsem nekonečně získal, neboť stojím v přítomnosti slávy, která odstranila všechny mé hříchy a sebe nekonečně prokázala, ale takovým způsobem, že je ke mně více než přátelská. Můj Bůh je nejlepší přítel, kterého mám; a znám Ho, neboť se plně zjevil v Tom, jenž odstranil mé hříchy.
Toto je sedmá sláva této ve všech směrech slavné osoby. Nebylo by to pro nás zármutkem, kdyby Pán byl nějakým způsobem zbaven Svého práva tam sedět? Kdyby mohl Jeho kontakt s naším hříchem, Jeho podstoupení Božího soudu a smrt za nás vyústit v nějakou ztrátu hodnosti, nějaké zmenšení slávy, jak by nás naše srdce (vždy Jemu skutečně vděčná) zahrnovala po celou věčnost výčitkami a byla by naplněna zármutkem při pomyšlení na to. Ale tak tomu není. Hřích byl tak úplně souzen, Bůh byl tak zcela oslaven vzhledem k hříchu, že Syn – nyní ve svém lidství, aby byl provždy obrazem Boha – se vrátil na výsost, odkud přišel, a byl „tím důstojnější nad anděly učiněn, čím vyvýšenější nad ně jméno dědičně obdržel“ (4. verš). Tak absolutně Jeho božské právo a sláva zůstaly přes celý příběh vtělení a nesení hříchů, že v tomto oddílu – jestliže je správně přeložen – Jeho posazení po Boží pravici není představeno jako výsledek toho, že Bůh Ho vyvýšil, ale spíše že v moci neposkvrněné slávy Své vlastní osoby zaujal to místo, které Mu vždy náleželo ve vší nepopsatelné slávě Majestátu na výsosti (3. verš). Ale nyní tam sedí jako člověk, stále Syn, ale nyní Syn v lidství. Na Božím trůnu je člověk; a to člověk, Syn, který odstranil mé hříchy.
Kéž Bůh naplní naše srdce velebením, když na Něho myslíme. Kéž nás také naučí, že i když pro Něho a v Jeho službě se staneme chudými, opovrhovanými, izolovanými, vyvrženými a zbavenými všech náležitostí zasvěceného chrámu, atd., jsme – když máme Krista – skutečně více než bohatí.
W. H. Westcott