107
1. v. – Sotvaže milovaná Sulamit pozvala svého Pána, aby přišel do Své zahrady a jedl z ní vzácné ovoce, On již odpovídá: „Přišel jsem.“ Neříká: „Přijdu,“ nýbrž „Přišel jsem.“ Zatímco Ho zvala, je už tu. Jeho srdce je vždy hotové slyšet hlas Své milé a odpovědět naň. Šťastná nevěsta, ano, šťastný lid, jenž je v takovém stavu! Král králů a Pán pánů čeká na náš hlas a vždy je připraven ihned odpovědět! Ovoce Ducha je Mu vždy tolik milé a zde je nalézá v takové plnosti. Usedá s hlubokou radostí u stolu, který Mu připravila láska.
„Přišel jsem do zahrady své, sestro má choti (elbf. př.: nevěsto), trhal jsem myrhu svou s balzámem svým, jedl jsem plást svůj s medem svým, pil jsem víno své s mlékem svým. Jezte, přátelé, pijte a hojně se napijte, milovaní!“ (elbf. př. a franc. př. JND). Různá ta koření, jídla apod. snad obrazně vyjadřují působení Ducha Božího v duši skrze pravdu. Z našich očí mohou téci slzy v hluboké bolesti nad spáchanými hříchy, utracenými dny a zanedbanými příležitostmi, kdy jsme mohli Pána oslavit, slzy hořčí nad myrhu – ale srdci Krista jsou sladší nad med a vonnější než balzám. Pán nalézá mezi Svým lidem mnohé vzácné ovoce, a má plné obecenství se vším, co je z Ducha. Působí Mu to vnitřní radost. „Trhal jsem…, jedl jsem…, pil jsem.“ Ode všeho bere jaksi rovným dílem. V utvrzeném křesťanovi může nalézt něco, co připomíná sílu vína, a v malém dítěti v Kristu zase sladké, lahodné mléko. – Co máš ty, duše má, pro svého Pána? – Co může sbírat z tebe? Co může jíst a pít z tvých věcí? Co je milejší než pokora a jednoduchost? Co Pána více ctí než mysl cele závislá na Něm? Co by mohlo více potěšit Jeho srdce, než každým dnem rostoucí touha sloužit Mu a oslavovat Boha?
Na královské hostině, o níž je v našem verši řeč, bude mnoho účastníků. Jsou mnozí, velice četní „přátelé“ Ženicha, a všichni vejdou onoho dne slávy v Jeho radost. Nadejde úžasný, dlouho očekávaný den nebeské a pozemské slávy! Všechna srdce uslyší radostné pozvání a budou jím pohnuta: „Jezte, přátelé, pijte a hojně se napijte, milovaní!“ „Přirozené ratolesti“, které byly tak dlouhou dobu vylomeny z kmene zaslíbení, budou, jak praví apoštol, opět vštípeny (Ep. Římanům 11,17-21). Onoho dne napravení a obnovy Izraele „se vkoření Jákob, vzkvetne a vzroste (elbf. př.: rozpučí se) Izrael, a naplní zemský okrsek ovocem“ (Izaiáš 27,6). Jak slavná hostina bude pak připravena skrze obnovený Izrael všem národům světa! „I učiní Hospodin zástupů všechněm národům na této hoře hody z tučných věcí, hody z vína vystálého (elbf. př.: z vín starých [nebo: vyzrálých]), z tučných věcí, majících v sobě morek, z vína vystálého a učištěného (elbf. př: z vín starých /vyzrálých/ a zčištěných)“ (Izaiáš 25,6). A jinde: „I stane se v ten den, že vyslyším, dí Hospodin, vyslyším nebesa, a ona vyslyší zemi, země pak vyslyší obilí a mošt, i olej, a ty vyslyší Jezreele. Neboť ji [v hebrejském originálu vztaženo na ženu - viz 13. a 14. v.] rozseji sobě na zemi.“ (Ozeáš 2,21-24).
Z Nového zákona víme, že onoho dne „nebesa“ – budou ve vlastnictví Krista a Jeho oslavených svatých. Hospodin „vyslyší nebesa, a ona vyslyší zemi.“ Kristus, v Němž pak bude spojeno všechno na nebi i na zemi, bude Tím, k Němuž budou ze země směřovat všechny pokorné prosby, a skrze Něho a Jeho oslavené svaté budou potom ona požehnání zprostředkována zemi. „Země pak vyslyší obilí a mošt, i olej.“ Nikde pak nebude vládnout chudoba ani nedostatek. Na ulicích už nebude slyšen nářek. Všeobecné lkání stvoření utichne, a namísto něho budou všude znít chvalozpěvy a písně díků. „A ty vyslyší Jezreele.“ Jezreel znamená: „kterého rozsévá Bůh“. Proto hned následuje: „Neboť ji (tj. Izrael) rozseji sobě na zemi“.
108
A tak se bude vinout od Hospodinova trůnu, pramene všeho toho, nepřetržitý řetěz požehnání až k lidským synům, kteří budou okoušet všechna požehnání pozemského života, a obnovený Izrael zaujme v tomto předivném řetězu místo Božího semene, zasetého v té zemi Hospodinem a pro Něho „a naplní zemský okrsek ovocem“. Jaký to bude řetěz požehnání: Nebesa – ve vlastnictví Krista a oslavené Církve, a obnovený Izrael neboli Jezreel – Boží símě na zemi – všeobecné požehnání na celé zemi, nadbytek obilí, vína a oleje – navěky odstraněné války a násilí! Chvála a čest buď Jemu, který činí tak předivné věci!
Ztišme se tu ještě chvíli, milý čtenáři, postůjme a zamysleme se nad tím okruhem požehnání, který je nám tu představen! Ale pohlédněme také vpřed k onomu blaženému dni, kdy Pán, který byl tak dlouho vzdálen, se opět vrátí a řekne Svému lidu, který na Něho trpělivě čeká: „Přišel jsem do zahrady své, sestro má, choti (elbf. př.: nevěsto).“ Pak se na jejich dětech podle slova Páně naplní zaslíbení daná otcům. Kristus a oslavení svatí nahoře, a obnovený Izrael v zaslíbené zemi dole, a kolem Izraele národy světa, vzájemně spojené slavným řetězem všestranného požehnání! Jak velký to bude okruh „přátel“! Jaká to bude slavnost lásky! A jaké radostné, srdečné přivítání od Toho, který je „Pán nade všechno“ (Ep. Římanům 9,5; Ep. Koloským 1,15-19): „Jezte, přátelé, pijte a hojně se napijte, milovaní!“
2. v. – „Spala jsem, ale srdce mé bdělo. Slyš! Můj milý! On klepe: Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubičko má, má dokonalá! Neboť má hlava jest plná rosy, kadeře mé plné nočních krůpějí“ (elbf. př.). – V tomto smutném vyznání nevěsty nalézáme určitou zkušenost, jíž procházejí mnozí věřící, a která zaslouží, abychom si jí hlouběji povšimli. Velká většina křesťanů se zaměstnává mnohem více sebou a svými proměnlivými pocity, než Božím slovem, a to je pak plodný zdroj nekončících zneklidnění a rozpaků duše. Jak často se stává, že věřící, když u sebe zpozoruje nějakou změnu citů, již z toho usuzuje, že Kristus se k němu chová jinak, než dříve. Takové duše posuzují Pána podle svých pocitů, namísto aby v Něho věřily podle Jeho Slova. Dívají se na sebe, namísto na Krista, a dávají se vést svými pocity, namísto neproměnnou Boží pravdou.
109
Ještě před několika hodinami, uvážíme-li postup událostí ve Velepísni, se nevěsta v plné radosti radovala z přítomnosti Pána. Radovala se a byla šťastná, podobně jako určitý druh věřících, také jenom potud, pokud přitékala plným proudem radost ze vzájemného obecenství. Jakmile však skončila slavnostní hostina a hosté odešli, jde si odpočinout. Ale žel, velice brzy na ni přicházejí pocity, které ji velmi zneklidňují. „Spala jsem, ale mé srdce bdělo.“ Nemá pokoj, rozmáhá se v ní nevolnost a tíseň, je nešťastná. Její srdce touží po Kristu, ale nemůže se vzchopit. Jak žalostný to stav, stojí-li Ježíš u dveří a klepe! Ale zdaleka to není nějaký ojedinělý případ! Věřící si může ještě celkem dobře stát, ale jakmile upadne do stavu ospalosti, stanou se mu duchovní povinnosti břemenem, a buď je pak úplně zanedbává, anebo je neplní s radostným srdcem. Takový stav duše je smutný. „Spala jsem, ale mé srdce bdělo.“ Bude dobře, když si prohlédneme obě stránky toho „ale“. Nevěsta ani nespí, ani nebdí. Její svědomí u ní dříme, ale srdce bdí. Proto nemůže odpočívat! A právě tak se to stává i nám, když se staneme lhostejnými, ospalými k věcem našeho Pána! Jak smutný je to však obraz tisíců, ba statisíců věřících, kteří by měli být plní radosti a šťastní v Pánu, vždy připraveni učinit cokoli, čeho je třeba ve službě pro Krista a vůči nesmrtelným duším!
Ale nyní obraťme pozornost k lepší stránce tohoto výjevu, který je plný poučení. Změnil se Pán, protože nevěsta se změnila? Nevěra by jistě rychle řekla: ano. A co potom bude následovat? Nedůstojné myšlenky o Kristu, nekončící pochyby a obavy. Dáme-li se vést našimi myšlenkami, bývají pro nás Kristova slova bezcenná. Ale je to opravdu možné, že On se chladem a lhostejností nevěsty vůči ní ani trochu nezměnil? Ano, je tomu tak. Kristova láska k nevěstě se nikdy, ani na okamžik nezmění, přes všechnu její nestálost a mnohé chybné kroky zpět. A jistě nelze dát lepší odpověď na ony otázky, než jak ji sama vlastními slovy vyjádřila ospalá nevěsta. Třebaže je ospalá, poznává Jeho klepání a rozeznává Jeho hlas a vždy ještě volá: „Můj milý!“ V jejím nitru je určitý život, který vždy musí odpovědět na Jeho hlas, třebaže sama dělá tolik chyb. „Hlas mého milého!“ volá. On klepe: „Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubičko má, má dokonalá! Neboť má hlava jest plná rosy, kadeře mé plné nočních krůpějí!“ Tu vidíš, milý čtenáři, nejlépe ukázaného ubohého, stále se měnícího věřícího, a proti tomu našeho drahého, nikdy se neměnícího Pána. Co si myslíš: mohou nám být v takovém stavu lepším vodítkem k poznání myšlenek Krista pošetilé nápady našich srdcí, anebo neklamné Boží slovo? Co by mohlo být jasnější a zřetelnější než Boží slovo, jímž se právě obíráme? Kdyby se ti tedy někdy stalo, že by ses setkal s některými věřícími, kteří poodešli zpět, ale ještě jsou znepokojováni, kéž by způsob tvého chování a tvá slova vyzařovaly jasné paprsky Kristovy mysli, jak nám tu je představena!
110
Slova Ženicha, určená Jeho slabé, bloudící nevěstě, jsou plná neobyčejně trpělivé a působivé lásky. Namísto aby se dal ovlivnit jejím smutným stavem duše a aby jí vyčítal její nevděčnost a lhostejnost, mluví k ní něžněji, než kdykoli předtím: „Otevři mi,“ praví, Mně, svému Mesiáši, svému Milému! Já jsem Ježíš – proč bys přede Mnou zavírala dveře? „Otevři mi, má sestro, má přítelkyně, má holubičko, má dokonalá!“ Nikdy předtím ji nenazval Svou „dokonalou“. Tento výraz Jeho obdivuhodné milosti byl uchován pro den její slabosti. Pán také nikdy předtím nemluvil o „rose“ a „nočních krůpějích“, které na Něj spadly, když spěchal na cestě obětavé, odříkající se lásky. Nic nemůže odvrátit Jeho lásku od jejího předmětu a cíle. Škoda jen, že Jeho láskyplné volání proniká tak málo do nevěstina svědomí, obtíženého spánkem.
Je možné najít tu něco, co by naznačovalo nějakou změnu Kristovy lásky k Jeho nevěstě? Jestliže ano, tedy jistě to, že On projevuje Svou lásku nevěstě ještě plněji a že k ní mluví ještě něžněji. Cožpak k ní nemluví řečí, která by měla její srdce přímo roztavit? Hovoří k ní, jako by bylo projevem zvláštní přízně, že Ho vpustila pod svou střechu, anebo jako nějaký unavený poutník, který v temné noci za bouře sešel z pravé cesty a prosí o přístřeší. Rovněž je velice pozoruhodné, že ji nikdy předtím neoslovil tolika a tak něžnými slovy: „Otevři mi, má sestro, má přítelkyně, má holubičko, má dokonalá!“ – Taková je tedy Kristova láska, totiž Jeho láska k té bloudící, zlhostejnělé. Dobře si ji, milý čtenáři, prohlédni. Je jenom jedno srdce, které se nikdy nemění. Ó, jak bychom si měli tohoto srdce vážit, jak mu důvěřovat, jak s tímto srdcem počítat! Jak blízko bychom se měli vždycky zdržovat u tohoto nikdy se neměnícího srdce, které je plné dokonalé lásky! Jenže jaká jsou naše srdce! K oné trpělivé, shovívající, podivuhodné lásce se usínající nevěsta chová lhostejně a od-povídá na ni tak nicotnými omluvami.
111
3. v. – „Svlékla jsem svůj šat, kterak ho obleču? Umyla jsem své nohy, což bych je měla zase zašpinit?“ (elbf. př.) – Žel, jak bezcitnou se stala sionská dcera k požadavkům svého Mesiáše, svého milostivého Pána! Jak zatvrzující věcí je hřích, který usmrcuje každý cit! „Poznej tedy a viz, že jest zlá a hořká věc, že opouštíš Hospodina, svého Boha!“ (Jeremiáš 2,19). Jakmile se jednou vzdálíme z přítomnosti našeho Pána, nikdo z nás nemůže předem říci, kam a na jaká mnohá scestí až zajdeme! Již pouhé pomyšlení na takové chování nás musí lekat. A čím více budeme milovat své bratry a čím duchovnější bude náš úsudek o onom zlu, tím více se též budeme rmoutit nad každou duší, která se k Pánu obrací zády. Vždyť který služebník Páně, jemuž opravdu leží na srdci blaho duší a sláva Páně, už v ústraní neplakal nad ochabující horlivostí a čím dál více chřadnoucí silou některého, kdysi tak opravdového a Pánu oddaného křesťana? Srdce pastýře kdysi bylo tak šťastné a vděčné a plné naděje, když vídalo milou svěžest oné duše zanícené pro Ježíše. Vždyť bývala vždycky jednou z prvních ve shromážděních věřících a její obličej zářil radostí, kdykoli slyšela o Ježíši, – ano, tak tomu bylo kdysi. Každé slovo o Kristu pronikalo jako olej radosti do jejího nejhlubšího nitra, a když se vrátila ze shromáždění domů, nemohla jinak, než dále přemýšlet v ztišení o tom, co slyšela, a mít obecenství s Pánem.
A nyní? Ach, jenom ten, kdo už ve svém životě zakusil bolest při pohledu na takovou, kdysi tak šťastnou duši, která sešla z cesty, ví, co to je. Jako zelený, hebký list po dlouhém slunečním žáru v létě uvadá a ochable visí, jako by spálen nějakým horkým železem, podobně duše, která se dala odvést lstí nepřítele z pravé cesty. Výraz její tváře a celé chování se změnilo. Její návštěvy ve shromáždění se stávají řidšími a přijde-li, získává tam jen málo anebo vůbec nic. Obličej ztratil šťastný, radostný výraz, z takové duše už nezáří Boží pokoj, její oko už nemá dřívější lesk. A taková ubohá bloudící duše se pak ještě domnívá, že se změnilo všechno – kromě ní! Žel, jak bývá těžkopádná dát se poučit, že změna se stala jen v ní! A nakonec se možná uráží pro nějakou malichernost a – opustí obecenství věřících. Její místo ve shromáždění zůstává prázdné. Kam chodí? Ano, kam? Na tuto otázku zná ve většině případů odpověď jen Pán. Ne že by nám ono „kam?“ bylo lhostejné. Ale jen Pán může jít po stopách takové bloudící duše. Jeho nikdy nedřímající oko ji sleduje všude a Jeho srdce, které kdysi za její hříchy tak nevýslovně trpělo, nikdy nemůže přestat v péči o ni. I když někdy podle moudrosti Své lásky možná dovolí, aby takový pobloudilý okusil hořkost a trpkost své svévolné cesty, vždy má dostatek prostředků a cest, aby takovou duši přivedl k pokání a uvedl ji zpět do obecenství se Sebou.
112
4. v. – „Milý můj sáhl rukou svou skrze dveře (= otvorem ve dveřích, [tzv. vizírkou]) a mé nitro pohnulo se ve mně.“ – Bohu dík! Nevěsta opět nabývá jasného vědomí, probouzí se ze své dřímoty! Ruka samého Pána ji probudila a ona odpovídá na Jeho lásku. Odpovídá sice ještě slabě, tlumeně, s mdlobou, ale odpovídá. Její srdce je pohnuto a obrací se k Němu. Nikdy Ho ovšem nepřestala nazývat „svým Milým“. Láska k Pánu tu byla vždy, přes mnohé chyby. Zůstává-li však jemné, láskyplné zaklepání Spasitelovy lásky bez odpovědi, je nucen použít jiných prostředků. Výborně zná stav každého srdce a dobře ví, jak je přivést do varu. „Zdali by toho Bůh byl nevyhledával? Neboť on zná tajemství srdce“ (Žalm 44,22). Někdy proniká do svědomí a to prostředky naprosto nečekanými, a jakmile si Jeho světlo do nás proklestí cestu a plně proudí, uvědomujeme si, kde jsme a co jsme. Milost vítězí. Duše opět hledá přítomnost Pána a štěstí, které lze nalézt jenom v Něm. Ale může uplynout určitá doba, než je po svém pádu znovu cele napravena. Někdy to bývá za cenu mnoha bolestí, ponížení a pokoření, než znovu nalezne opravdový pokoj v Jeho svaté přítomnosti. Taková duše je možná překvapená a zmatená a jako spáč, který byl právě probuzen z hlubokého spánku, a běhá sem a tam, hledaje Pána na místech, kde On nikdy nezaslíbil Svou přítomnost, neboť „svatyně“ a nikoli „město“ bývá místem Jeho požehnaného přebývání.
5. v. – „Vstala jsem, abych otevřela svému milému, a z mých rukou kanula (po kapkách) myrha i z prstů mých myrha tekutá (tj. sama sebou prýštící, vzácnější – velice jemná) na rukojeť závory (franc. překl. JND: na rukojeti zástrčky).“ – Myslíš si, milý čtenáři, že může být něco takového jako sladké slzy vedle hořkých? A že oboje mohou téci zároveň? Co je hořčí nad chuť myrhy? Co je příjemnější než vůně libovonné myrhy? „Z rukou mých kanula (po kapkách) myrha i z prstů mých myrha tekutá na rukojeti zástrčky.“ 1 Odpověď nevěsty na vytrvalou lásku Ženicha, nyní zní určitě a opravdově. „Vstala jsem, abych otevřela svému milému.“ Vzpamatovává se ze své duchovní lenivosti. Vědomí, že zhřešila, protože Mu neotevřela hned, jakmile zaklepal, je pro její duši hořké, ale zároveň je smíšeno s pocity vřelé náklonnosti k Tomu, o Nějž málo dbala. Když přichází ke dveřím, u nichž Ženich dlouho čekal, zjišťuje, že všechno je naplněno líbeznou vůní Jeho přítomnosti. Sahá na rukojeť zástrčky a hle! Z jejích rukou kape myrha a z prstů myrha tekutá!
113
Když se dostatečně probrala a uvědomila si, co učinila, naplňuje její duši bolest a hořká lítost smíšená s láskou, která obdivuje jejího dobrého a milostivého Pána, a úplně ji přemáhá. Prožívá něco jako křesťan, který se po mnoha bolestných, smutných bludných cestách konečně odvažuje znovu vstoupit na místo bývalých duchovních radostí. Dobře známá místnost, pohledy tak mnohých známých tváří, zvuk hlasů, které nikdy nebyly úplně zapomenuty, se tu opět ozývá v potřeném srdci – vše se neodolatelnou mocí zmocňuje duše a působí v ní hluboké pohnutí. Všechno jí připomíná tak mnohé uplynulé dny čistého štěstí a blažené radosti. A zatímco srdce znovu začíná důvěřovat Ježíšově lásce, sílí hlas promlouvajícího svědomí a z hlou-bi nitra vychází naříkání studu a trpkého zármutku nad způsobeným nevděkem a nevěrou, jako třeba: „Pane Ježíši, jak se před Tebou stydím a hanbím. Ty víš, že jsem byl zbědovaný a nešťastný po všechny ty dny, kdy jsem byl vzdálen od Tebe a bloudil. Jakou nečest jsem uvedl na Tvé svaté jméno! Prohřešil jsem se proti Tobě samému! – Můžeš mi, Pane, odpustit? Je to možné, Pane, po tolikeré mé pošetilosti, převrácenosti a hříchu? – Ach, Pane, navrať mi radost z Tvého spasení! Pane, duše má k Tobě lne!“
6. v. – „Otevřela jsem svému milému, ale můj milý se obrátil (jinam), šel dál. Byla jsem bez sebe (doslova: byla jsem bez duše), když mluvil. Hledala jsem ho, a(le) nenašla jsem ho; volala jsem ho, a(le) on mi neodpověděl“ (částečně dle elbf. př. a franc. př. JND).
114
Jako kdysi Josef zkoušel všelijakými způsoby srdce svých bratří, protože se proti němu tak těžce provinili, podobně na sklonku dnů ten pravý Josef bude zkoumat srdce Svých bratří – Židů, co se týče jejich stavu před Bohem. To však neznamenalo, že Josef by byl miloval své bratry méně, když je napřed nechal procházet tak vážnou zkouškou a tříbením. Jeho srdce bylo plné vřelé lásky a jakmile nadešel pravý okamžik, mohla tato láska zazářit plným jasem v mohutných projevech hlubokých srdečných citů. Jakou radostí Pán musel být naplněn, když se otevíraly závory a zadržovaná láska mohla plnou mocí proudit! Podobně tomu bude s Pánem a židovským ostatkem v posledních dnech. Krátce předtím, než se zjeví ve Své moci a slávě, aby ten ostatek úplně vysvobodil, těsně před tím, než se bude moci zjevit Jeho dokonalá láska jako jejich Mesiáše, budou muset věřící Židé projít podobnými zkouškami, jimiž prošli Josefovi bratři.
Ale zatím co se zde hodí vztahovat zkušenosti nevěsty na příběh Josefa a jeho bratří anebo událostí, které se v budoucnosti stanou mezi Kristem a židovským ostatkem, je naprosto nemístné a zkresluje obraz, chceme-li vztáhnout ty události na Církev neboli Boží Shromáždění. Velmi rozšířená domněnka, že Kristus se prý od věřícího někdy odvrací, anebo že před ním skrývá Svou tvář, aby ho zkusil, nemá žádné opodstatnění v Epištolách.
U Žida, který byl pod zákonem, tomu ovšem bylo jinak: Bůh přebýval v husté mrákotě, cesta do svatyně svatých tehdy ještě nebyla zjevena. Ještě nebyla přinesena dokonalá oběť, svědomí Izraelity ještě nebylo učiněno dokonalým a tedy se ještě nemohlo radovat z nerušeného pokoje. Naproti tomu u křesťana se mění celá situace, „neboť tma pomíjí, a to pravé světlo již svítí“ (1.Ep. Jana 2,8). Bůh nás „učinil vzácné (elbf. př.: příjemné) v tom nejmilejším (elbf. př.: milo-vaném)“ (Ep. Efezským 1,6). Naše hříchy, tak, jak se na to dívá Bůh, byly všechny odstraněny jedinou obětí Pána Ježíše, a to navždy. Když byl na kříži proveden spravedlivý Boží soud nad hříchem, roztrhla se chrámová opona na dvě části od vrchu až dolů a tím byla otevřena cesta do svatyně svatých. My, mrtví v hříších, a Kristus, který za hřích zemřel, jsme byli společně oživeni, spolu s Ním jsme byli vzkříšeni a přesazeni na nebeská místa, když nám Bůh odpustil naše přestoupení. Mezi Bohem a Kristem ve slávě nemůže být žádná opona, a protože jsme v Kristu, učiněni dokonalými v Božích očích, nemůže ani mezi námi a Bohem být opona. Ba co více: Duch Svatý sestoupil jako svědek a moc skutečné, již nyní existující naší jednoty se vzkříšeným a oslaveným Kristem, a protože v nás přebývá, působí, že si uvědomujeme, jaké je naše opravdové místo a náš podíl s Kristem v Boží přítomnosti. Již myšlenka, že by Kristus mohl skrývat Svou tvář před těmi, kteří se spolu s Ním a jako On nalézají v plném, Božím světle, naprosto odporuje celému učení Písma o Boží Církvi. Ale často, žel, bývá až příliš pravdou, že můžeme zapomínat, jak velice nám je v Kristu Ježíši požehnáno. Můžeme zapomínat, že jsme s Ním, zmrtvýchvstalým a na nebe vstoupivším, spojeni, že Jeho život je naším životem a Jeho radost by měla být i naší radostí. Zapomínáme-li na tyto věci, není pak divu, že se od Něho vzdalujeme a proti Němu hřešíme. A žádný hřích by pro Boha nemohl být tolik nenáviděníhodný jako hřích křesťana, a to právě proto, že byl uveden do takové blízkosti k Bohu. Jistě, jestliže hřešíme, museli jsme se předtím vzdálit od Krista. Nikdo z nás by přece nemohl hřešit v Jeho přítomnosti. Vždyť v oné přítomnosti i my každý hřích hluboce nenávidíme a máme nad ním moc.
115
Když Duch Svatý mluví o tomto předmětu, bývá způsob Jeho řeči nejvýš zdrženlivý. On jenom připouští, že je možné, že křesťan zhřeší. „Synáčkové, moji, toto vám píšu, abyste nehřešili. Pakli by někdo zhřešil,“ jinými slovy: jestliže by se to někdy mělo stát (což ale Bůh nechce), že by někdo z vás zhřešil, „u Otce máme přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. A [on] je (oběť) slitování (elbf. př.: smíření, přesněji: přikrytí) za naše hříchy, a netoliko za naše, ale i za celý svět!“ (1.Ep. Jana 2,1.2 - částečně podle elbf. př.). Sám Bůh tedy učinil opatření pro všechny potřeby křesťana, putujícího tímto světem. Kristovo místo jako Zástupce, založené na Boží spravedlnosti a na dokonaném usmíření, nám zaručuje očistění ode všeho, čím bychom mohli být na cestě znečistěni, a udržuje nás před Boží tváří v bezúhonném stavu. Jak se této pravdě úplně příčí výše uvedený názor, že Bůh musí někdy skrýt Svou tvář za určitým mrakem, aby víru a lásku Svých dětí uvedl na zkoušku! Může se ovšem stát, že onu tolik vzácnou pravdu neznáme, anebo že ji pro nedostatek věrnosti nemůžeme okoušet, ale Boží pravda trvá nezměněně dál. A postavení Církve v Kristu před Bohem je právě tak neochvějné, jako pravda, která nám toto postavení zjevuje.
116
Obrátíme-li nyní pozornost od Církve k Izraeli, ihned se nám mezi oběma ukáže nápadný rozdíl. Třebaže izraelský ostatek bude „v posledních dnech“ očekávat Mesiáše a bude po Něm s upřímnou láskou vyhlížet, bude se ještě nalézat pod zákonem a pociťovat jeho tlak. Jako někdo, kdo ve staré době neúmyslně někoho zabil, také Izraelité budou muset zůstat v útočištném městě, dokud nenastane změna kněze (srovnej se 4. Mojžíšovou 35). Jakmile se zjeví jejich pomazaný Pán, aby zastával místo Nejvyššího kněze podle řádu Melchisedechova, dojde k protějšku onoho velikého starého ustanovení. Změna v úřadu velekněze z důvodů úmrtí přinášela těm, kdo neúmyslně zabili, zavřeným v útočištných městech, vysvobození a tak možnost návratu do vlastního kraje. „Kdyby pak umřel nejvyšší kněz, navrátí se vrah do země svého vlastnictví“ (28. v.). Izrael bude muset projít ve dnech konce, krátce před zjevením se Pána, hlubokým tříbením, a to pod zákonem. Svědčí o tom jasně a názorně mnohá místa v Písmu. Židé totiž napřed musí pocítit a ve svých svědomích uznat vážný Boží soud nad svým hříchem, totiž: nad vinou krve (Ev. Matouše 27,25 aj.). A když se Pán konečně objeví, bude toto požehnané, ačkoli tak vážné a bolestné dílo tříbení ještě prohloubeno, ale už ne pod zákonem, nýbrž pod milostí. „A vyleji na dům Davidův a na obyvatele jeruzalémské Ducha milosti a pokorných proseb. I obrátí zřetel ke mně, kterého jsou bodli, a kvíliti budou nad ním jako kvílením nad jednorozeným, a hořce plakati budou nad ním, jako hořce pláčou nad prvorozeným.“ (Přečti si pozorně Zachariáše 12. a také 13. a 14. kapitolu, zvláště kap. 12, verš 10.)
Jak úchvatnou krásou září tato skutečnost i vroucí láska, kterou drahý Pán vzbudí, dokonce uprostřed všech utrpení a útisků, v srdci všech, kdo jsou Jeho lidem – láska, která k nám tak živě a opravdově mluví z veršů Velepísně! Jak vroucně touží srdce nevěsty po jejím Milém! To je vskutku pravý charakter Velepísně. Zatímco Žalmy nás seznamují spíše se zkouškami svědomí židovského bohabojného ostatku, sděluje nám Velepíseň především pocity a něžná lnutí srdce. Tato stránka převládá také v oddílu, o němž právě uvažujeme, a je to opravdu milá stránka. Setkáváme se tu s projevy lásky Ježíše jako Ženicha a opět s milou a dojemnou ozvěnou této lásky v srdci nevěsty. „Byla jsem bez sebe (doslova: byla jsem bez duše), když mluvil.“ Mohla ho slyšet, avšak neviděla Ho a srdce se jí ztratilo. V osudné hodině na Něj zapomněla a On, stoje dosud na půdě spravedlnosti, se vzdálil, šel dál. Tím ji ovšem neměl méně rád, třebaže tak musel jednat. Vždyť jestliže se jí hluboce dotklo skrytí Jeho tváře, oč více Jej. Nikdy neplálo srdce Josefa k jeho bratřím tak vroucí láskou, jako právě tehdy, kdy se před nimi musel přetvařovat a tajit. A zde je kdosi větší než Josef! „Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i navěky“ (Ep. Židům 13,8). Všimni si dobře, milý čtenáři, že se tam nepíše: Bůh jest tentýž včera i dnes i navěky, ačkoli toto i o Něm jistě plně platí, nýbrž jde tu o Ježíše Krista, našeho Spasitele a Ženicha. O Něm Duch Svatý říká, že se nikdy nemění. Chtějme se tedy učit více Mu důvěřovat a nikdy nepochybujme o Jeho lásce, i kdyby se věci kolem nás utvářely nevímjak! Jeho nesmírná láska se nemění, Jeho milost nás nikdy neopustí.
117
7. - 8. v. – Následuje zarmucující výjev. Nevěsta ztratila obecenství se svým Milým, a tím všechno upadá do zmatku. A právě síla a žár její lásky ji přivádějí k různým rozpakům a obavám. Téměř se vystavuje za cíl jak tupení pouhých vyznavačů, kteří jsou uvnitř, tak hrubému zacházení ze strany světa venku. Pokud jde o její cesty, je v té chvíli všechno v nepořádku. Ale její srdce je vcelku na pravém místě a upřímně tepe pro Pána. „Zavazuji vás přísahou (elbf. př.: zapřísahám vás), jeruzalémské dcery, jestliže byste našly mého milého, co jemu povíte? Že jsem nemocná láskou“ (8. v.). Jak málokdo z nás může říci: „Jsem nemocen láskou.“ Jak zřídka se stává, že si vroucí láskou ke Kristu způsobujeme od světa pronásledování a posměch! Kéž bychom více znali ono obecenství, jež působí, že naše srdce hoří a rty se otvírají k věrnému a živému svědectví pro našeho nepřítomného Pána!
118
9. v. – „Co je tvůj milý před (jiným) milým, nejkrásnější mezi ženami? Co je tvůj milý před (jiným) milým, že nás tak přísahou zavazuješ?“ (elbf. př.) – Co by mohlo být srdci milejší, co by je mohlo více naladit ke chválení a děkování než vědomí, že v očích Toho, kterého nejvíce milujeme, jsme krásnější nade vše jiné? Jsme-li si jisti, že to jsou myšlenky Pána o nás, může naše duše odpočívat v blahém pokoji. Pak si nepřejeme nic víc. A jak to potěší srdce, když okolí, možná plné zášti a žárlivosti, hovoří o nás a k nám jako On sám! Jistě nemůže být nic vyšší!
A tak tomu brzo bude se sionskou dcerou, krásnou nevěstou toho pravého Šalomouna. Až bude uvedena do plných požehnání království pod Mesiášem a Jím samým vysoce vážena, všichni budou na ni volat: „(Ó) nejkrásnější mezi ženami!“ „Jeruzalémské dcery“ zde znovu asi představují judská města, která onoho budoucího slavného dne budou zaujímat nižší místo než Jeruzalém, třebaže se budou nalézat v témž okruhu požehnání. Jeruzalém a Židé pak budou na této zemi zaujímat čestné místo a všechny národy světa budou vyhledávat jejich přízeň a dávat se pod jejich ochranu. „Takto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech stane se, že chopí se deset mužů z nejrůznějších jazyků národů, chopí se cípu kabátu jednoho Žida, řkouce: Půjdeme s vámi, neboť jsme slyšeli, že Bůh jest s vámi“ (Zachariáš 8,23 - elbf. př.). Toto ale ještě patří budoucnosti. Jenže Duch prorocký jde ještě dál, když mluví o napravení sionských synů, řka: „I budou králové tvoji pěstouni, a jejich kněžny tvé chůvy. Tváří k zemi se budou skláněti před tebou, a prach tvých noh budou lízati, a poznáš, že já jsem Hospodin: ti, kteří na mne očekávají, nebývají zahanbeni“ (Izaiáš 49,23).
Jaká to bude změna pro Židy, až se to vše naplní! Jak požehnaná to bude změna pro národ, který byl tak dlouho šlapán k zemi! Jak zvláštní jsou dějiny toho národa, porovnáme-li jeho minulost, přítomnost a budoucnost! „Jděte, rychlí poslové, k národu rozptýlenému a zloupenému, k lidu hroznému (elbf. př.: zvláštnímu) zdávna i dosavad, k národu, který očekává, očekává, a který je pošlapáván, jehož zemi řeky zpustošily“ (Izaiáš 18,2 - franc. př. JND). Ano, tak tomu kdysi bylo, ale jak požehnaně se nakonec všechno změní! Na mnoha místech Písma je nám představována judská část ostatku jako nevěsta – předmět lásky, obdivu a radosti. Sám drahý Pán a ostatek z jiných pokolení Izraele spolu s okolními národy se budou obdivovat její nedostižné kráse. Toho dne bude celý národ, dvě pokolení se zbývajícími deseti, znovu přiveden do své země, a to každé pokolení do svého losem určeného podílu.
119
Na otázku jeruzalémských dcer: „Co je milý tvůj před (jiným) milým, že nás tak přísahou zavazuješ?“, nevěsta odpovídá pohotově dlouhým popisem svého Milého. Líčí nám Jeho zvláštní zjev s postřehem a podrobnostmi, které mohou pramenit jenom z ryzí, nesmíšené, čisté a hluboké lásky. Její srdečné city jsou dvojnásob rozníceny právě pro ony výčitky, které si musí klást. Nyní si Ho připomíná tím živěji, protože o Něj málo dbala a všechny její city jsou hluboce pohnuté, protože Ho nenalézá. S tímto vnitřním rozpoložením Ho popisuje dcerám jeruzalémským do všech podrobností od hlavy k patě. Kéž bychom i my byli vždy tak připraveni mluvit o Pánu Ježíši hned, kdykoli se nám k tomu naskytne příležitost! Nevěsta o tom nemusela ani chvíli přemýšlet. Je plná radosti, že má příležitost vyprávět o Něm, a má tu vše, čeho je třeba: slyšící ucho a věřící srdce. Jako kdysi ženě u Jákobovy studnice – i jí tu přetéká srdce. Její láska, právě kvůli zakoušenému zklamání, se jaksi stává horlivější. To usnadňuje jejímu srdci, že o Něm může mluvit. Láska je nejlepším darem evangelisty, láska ke Spasiteli a láska k ztraceným hříšníkům. A bude-li tato láska hluboká a ryzí, ústa budou vždy hotová mluvit. S opravdu plamennou výmluvností pak popisuje krásy svého Pána. Kéž bychom se, milý čtenáři, ani my nespokojili s něčím menším! Láska k Ježíši, láska ke hříšníkům je dobrá, ale pravý evangelista potřebuje něco víc. Usiluj o to, aby tvé srdce bylo proniknuto skutečným ohněm lásky. Jsi evangelista? Pak přinášej všechno, co ti chce překážet v tvém díle, jako oběť na oltář úplného zasvěcení a oddanosti Pánu. Považ, že zvěstování evangelia nejsou učení a že učení není zvěstování evangelia. Jde tu přece o život nebo smrt, o věčné nepopsatelné požehnání anebo o věčnou, nevypravitelnou bolest. Mysli na vážnou budoucnost a volej k Bohu, aby ani jedna duše od tebe neodcházela bez požehnání a nedotčena!
Jen promluv o Něm, o Jeho lásce,
120
jež nad každé je poznání,
o Něm, jenž z trůnu Svého Otce
k všem hříšníkům se naklání,
jenž má moc z smrti vytrhnout
a zprostit satanových pout!
Mluv o Ježíši, o milosti,
jež všem, všem spásu nabízí –
o Jeho žití, poslušnosti,
jak nes trest, k spáse – za cizí;
mluv Jeho slova, i Jeho činy,
že Bůh chce odpustit i jejich viny!
10. v. – „Můj milý je bílý a červený, znamenitější nežli deset tisíců (elbf. př.: výborný před deseti tisíci) jiných.“ – Tak začíná nevěsta popisovat svého Ženicha. O Davidovi, jistě se zřetelem k jeho mladistvé síle a kráse, se praví: „Byl ruměnné (pleti)… a libého vzezření“ (1. Samuelova 16,12 - elbf. př.). Ale v popisu, který je nám podán o tom pravém Davidovi, má Duch prorocký asi na mysli naprostou čistotu Jeho Osoby a způsob Jeho oběti. „Bílý a červený“ – jsou významná slova. Je radostí Ducha Svatého, může-li nám vždy znovu, buď v obrazech anebo v podobenstvích ukazovat krásu Kristovy Osoby a stavět před náš zrak cenu Jeho oběti. „Můžete mi jmenovat něco bělejšího nad sníh?“ ptal se kdysi jeden věřící malých žáků a žaček v nedělní škole. „Je to duše, obmytá krví Pána Ježíše!“ řeklo jedno děvčátko a mělo pravdu. Jestliže však spáleniny někoho, kdo byl vychvácen z ohně, dočerna zmazán hříchem a takřka již propadlý ohni soudu, mohou být obmyty a učiněny bělejšími než sníh, a jsou pak světlé jako nebeský jas – mocí předrahé Kristovy krve, jaká pak musí být, ptám se, čistota a svatost Toho, jenž skrze Svou prolitou krev mohl vykonat tak úžasné dílo? Vždyť, vskutku, již jediná spasená duše je svědectvím o úžasném působení té oběti. Ale co řekneme tehdy, až – brzo již – spatříme v nebi tisíce tisíců, miliony duší, zpívajících věčně novou píseň: „Tomu, který miluje nás a obmyl nás od našich hříchů ve své krvi, a učinil královstvem, kněžími svému Bohu a Otci: Jemu buď sláva a moc od věků na věky! Amen“ (Zjevení 1,5 - elbf. př.).
Milý čtenáři, tomu, co potom očima uvidíme, nyní máme ve svých srdcích věřit. Přemýšlejme tedy o těch vzácných slovech: „Milý můj je bílý a červený, znamenitější nežli deset tisíců jiných.“ Co je tak bílé, tak čisté, tak svaté jako Osoba Syna člověka, jako Hospodin – Ježíš, kořen a rod Davidův? Co je tak červené jako krev, která na golgotských výšinách tekla z Jeho ran? Kdo jiný je hoden být hlavou nade všemi nebeskými zástupy, než právě On, původce naší blaženosti?
121
Takto znát Ježíše, je již nyní spasení a shrnuje v sobě pokoj a štěstí. Vědomí, že mé hříchy jsou shlazeny, ano, navždy drahou krví Krista smazány, působí dokonalé požehnání. Tyto hříchy před Bohem, Soudcem nad hříchem, již neexistují. Mám odpuštění všech svých hříchů. Vím, že toto odpuštění mám, neboť to říká sám Bůh. Ale vědomí, že mé hříchy jsou nejen odpuštěny, ale i zahlazeny – vymazány – tato myšlenka proniká ještě dál! Jako kámen uvržený do mořské hlubiny, aby nikdy více nebyl spatřen, tak jsou všechny hříchy věřícího pohřbeny do hlubokých vod Božího zapomenutí a nikdy se již neukážou. A Bůh je skrze dílo Svého milovaného Syna tolik oslaven, že nyní může prokazovat nejen Svou milost, ale i Svou spravedlnost tím, když žehná všem, kteří uvěřili v Ježíše. Nyní může uspokojovat Svou lásku tím, že s milostí vychází vstříc i největšímu hříšníkovi, který se sklání před jménem kdysi opovrženého, ale nyní vysoce vyvýšeného Syna člověka.
Když nevěsta nejprve všeobecně odpověděla jeruzalémským dcerám na otázku ohledně jejího Milého, začíná Ho nyní popisovat přesněji. Protože je vedena Božím Duchem, působí jí radost, když se může zastavovat u rozmanitých znamenitostí a slavných předností Jeho Osoby a činí to pomocí obrazů lidských vlastností a rysů. Ale střez-me se při úvahách o těchto obrazech chtít zpytovat skrytý, tajuplný význam a překračovat přitom hranice Písma. Místo, na němž tu stojíme, je svatá půda (srovnej s 2. Mojžíšovou 3,5). Třebaže Pán nezakázal Svému služebníku Mojžíšovi přiblížit se k hořícímu keři, přece ho jasně upozornil, že to smí učinit jenom s neobutýma nohama. Kéž je tedy naše oko pomazané a srdce odpovídá postavení ve velebení, máme-li uvažovat o vznešeném Králi Sionu!
Ve 4. kapitole vypočítává Ženich při popisu nevěsty celkem sedm význačných rysů. Zde, když nevěsta načrtá obraz svého Milého, dochází až k deseti. Jsou v Něm tedy sloučena významná čísla tři a sedm. Pohleďme krátce na jednotlivé znaky.
122
11. v. – „Hlava jeho je tažené, ryzí zlato“ (elbf. př.). – Tím ryzím, vybraným zlatem může být naznačen Jeho vznešený majestát, jako např. u proroka Daniele: „Ty jsi (ta) hlava ze zlata“ (Daniel 2,38). Ale zlato bývá v Písmu dále připomínáno jako symbol Boží spravedlnosti v souvislosti s Osobou Ježíše. Tak třeba v Izaiáši 11,5 a ve Zjevení 1,13. O tomto Ježíši čteme také: „Aj, král bude kralovati ve spravedlnosti, a knížata v soudu (elbf. př.: podle práva; franc. př. JND: s přímostí) panovati budou“ (Izaiáš 32,1).
„Vlasy jeho kadeřavé (= splývající a vlnící se), černé jako havran.“ Splývavé černé kadeře Ženicha tu jsou zřejmě protějškem dlouhého krásného vlasu nevěsty, který On připodobňoval k stádu koz, odpočívajících na svazích pohoří Galád. Zatímco dlouhý vlas ženy, třebaže je jí dán za okrasu a ozdobu, je znakem její slabosti a podřízenosti, ukazují bohaté a jako havran černé kadeře Ženicha každopádně na mladistvou sílu a svěžest. O Efraimovi slyšíme v Ozeáši 7,9: „Cizozemci sžírají jeho sílu, a(čkoli) on (to) neví; i šedinami prokvétaje (elbf. př.: skropen), však on (to) neví“. Ale na Pánu a Králi Efraima nikdy nebudou spatřeny nějaké známky ubývající síly. On jest tentýž včera i dnes, i navěky. – Mnozí si také myslí, že „tažené, ryzí zlato“ naznačuje Božství Krista, zatímco „vlnící se splývavé kadeře“ jsou narážkou na Jeho stránku jako Člověka. Ať je tomu jakkoli, každopádně srdci věřícího není žádná pravda dražší, než spojení dokonalé lidské stránky našeho drahého Spasitele s Jeho věčným Božstvím. On je „Kristus,… který jest nade vším, Bůh velebený navěky“ (Ep. Římanům 9,5 a Ep. Koloským 1,15-19).
12. – „Jeho oči jsou jako holubice při potocích vod, vykoupané v mléce, dobře zasazené kameny“ (elbf. př. a franc. př. JND). – Ve Zjevení 5,6 Jan říká o Beránkovi, kterého vidí uprostřed trůnu, že má „sedm očí, jenž jsou sedm duchů Božích, poslaných na celou zemi“. Číslo sedm, jak známo, je vyjádřením božské plnosti a dokonalosti, a sedm očí tu symbolizuje dokonalou, božskou rozumnost. „Neboť oči Hospodinovy spatřují (elbf. př.: probíhají) všecku zemi, aby dokazoval síly své (elbf. př.: aby se mocně prokazoval) při těch, kteří jsou k němu srdce upřímného (elbf. př.: jejichž srdce je nerozděleně upřeno na Něho)“ – (2. Paralipomenon 16,9). Věřící se nemá čeho obávat před pronikajícím pohledem oka se sedmeronásobným jasem. Jemu je toto oko něžné, vlídné a líbezné jako oči „holubice při potocích vod“. – Jak krásné je také vidět směr, jímž se to oko dívá! „Budu (ti) radit, oko své na tě obrátě“ (Žalm 32,8 - elbf. př.). Co toho vyjadřuje tolik, jako oko! A jaké je oko Milého, jímž On vodí celý Svůj lid! Něžné jako holubičí oči, jasné a čisté, jakoby ve vodě vykoupané, bílé jako mléko, lesknoucí se jako (vsazené) drahokamy!
123
13. v. – „Jeho líce (jsou) jako záhony vonných věcí, jako výšiny vonících rostlin.“ – Kvetoucí krásu, příjemnou vůni a líbeznost vyjadřují nám tato přirovnání. Jaký rozdíl mezi dřívějšími dny pokorného ponížení, když Ježíš chodil po této zemi, a blížícími se dny Jeho předivné slávy! Sionská dcera Jím kdysi v zaslepenosti pohrdla a zavrhla Ho právě proto, že stanul v jejím středu v tak nízké podobě a že se podřizoval vůli člověka, která je Boží nepřítelkyní. Oni se, žel, na Něj dívali, ale na Jeho zevnějšku nebylo nic, aby Ho byli žádostivi. Jeho tvář byla zohavena více než tvář kteréhokoli jiného člověka, a stejně tak Jeho postava. Sám říká ústy proroka Izaiáše: „Těla svého nastavuji (elbf. př.: záda svá nastavoval jsem) bijícím, a líce své rvoucím mne, tvář svou jsem neskrýval před pohaněním a pliváním“ (srovnej s Izaiášem 50,6; 52,14; 53,2.3). A u proroka Micheáše čteme: „Bijí holí v líce soudce izraelského“ (Micheáš 5,1). Ale pro všechno to nepřátelství a ukrutenství jednou bude sionská dcera v srdci hluboce zarmoucena. Potom bude z jejího srdce odňato zastření (viz: 2.Ep. Korintským 3,13-18). Jako před dávnou dobou mizelo toto zastření z Mojžíšovy tváře, kdykoli se obracel ke stánku úmluvy (2. Mojžíšova 34,34), rovněž zmizí ze srdce Izraelitů, až uzří Toho, Jejž bodli. A namísto aby říkali: „Neměl žádný vzhled, abychom ho byli žádostivi“ (Izaiáš 53,2), budou o Něm hlásat: „Všecek je přežádostivý (elbf. př.: Všechno je na něm milé“ (Píseň 5,16). Kdysi políčkované a poplivané líce budou pak srdcem národa viděny jako „záhonky vonných věcí“, jako „výšiny vonících rostlin“. Co vše způsobí milost, velebeníhodná Boží milost! Jak slavná vítězství bude slavit Jeho vykupující, odpouštějící láska! – Pane, způsob už ten slavný, blahý den tisícileté radosti!
„Jeho rty (jsou) lilie kanoucí tekutou myrhu“ (elbf. př.). – Toto přirovnání nám snad uvádí překrásnou červenou lilii, která roste v Orientě. Jenom věřící zná pravdu onoho požehnaného výroku: „Rozlita je líbeznost na rtech tvých“ (Žalm 45,3). Ano, ony kanou tekutou, sladce vonící myrhu. Ježíšovy rty, jistě, jenom ony, dovedou duši zneklidňované bouřemi vštípit pokoj. Nikdo nemůže poznat pravý pokoj a radovat se z něj, dokud Pánu, a to jen Jemu, nenastaví sluch. On sám říká skrze proroka: „Pán, Hospodin, dal mi jazyk umělých (= poučených), abych uměl (= dovedl) unaveného vzpřímiti slovem“ a jinde: „Nakloňte ucha svého, a pojďte ke mně, poslechněte (= slyšte), a bude živa vaše duše“ (Izaiáš 50,4; 55,3).
124
14. v. – „Jeho ruce (jsou) zlaté válečky, v nichž jsou zasazené chryzolity“ (franc. překl. JND), (elbf. př.: topasy). U tohoto obrazu se naše myšlenky bezděky přenášejí k dílu těch mocných, slavných rukou, k jejich působení ve stvoření, v předvědění a ve spasení. Zlato a drahokamy asi vyjadřují krásu, spravedlnost a trvanlivost i dokonalost těchto činů. „Skutky jeho rukou (jsou) pravda a soud (nebo: právo), a věrné jsou všechny rozkazy (elbf. př.: spolehlivá všechna ustanovení) jeho, upevněné na věčnou věčnost; učiněné jsou v pravdě a v pravosti (elbf. př.: provedené jsou v pravdě a přímosti)“ (Žalm 111,7.8). A víra nyní může říkat o těch rukách řečí milé Sulamit: „Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.“ Blahoslavení, ano, třikrát blahoslavení jsou všichni, kteří odpočívají v tomto věčném objetí lásky! Příbytkem jejich je Bůh věčný (nebo: zdávna) a zespod ramena věčnosti (5. Mojžíšova 33,27). „Láska nikdy nehyne“ (1.Ep. Korintským 13,8 - elbf. př.).
„Jeho tělo (je umělecké) dílo ze slonoviny, pokryté safíry“ (elbf. př. a franc. př. JND). – Tělo obklopuje útroby člověka, srdce atd., takže tu asi můžeme myslet na hluboké a něžné city Pána k Jeho lidu. „Srdce mé jako vosk rozpustilo se uprostřed vnitřností (= útrob) mých“ (Žalm 22,15). Modrá barva safíru vzbuzuje myšlenku o nebeské povaze Jeho citů. „A viděli Boha izraelského. A pod jeho nohama bylo jako dílo z kamene safírového (elbf. př.: z desek safírových), a jako nebe, když jest jasné“ (2. Mojžíšova 24,10). Čisté a běloskvoucí jako slonovina, vysoké a slavné jako nebe jsou soucit, slitování a láska našeho velebeníhodného Pána. Proto apoštol napomíná Filipské: „Proto je-li jaké potěšení (elbf. př.: povzbuzení) v Kristu, je-li které utěšení lásky, je-li která společnost (= obecenství) Ducha, jsou-li která srdečná slitování (elbf. př.: srdečné city a slitování), naplňte mou radost, abyste stejného smyslu byli (elbf. př.: stejné smýšlení měli), stejnou (nebo: tutéž) lásku majíce, jednomyslní (jsouce), totéž smýšlejíce“ (Ep. Filipským 2,1.2).
15. v. – „Nohy (elbf. př.: stehna) jeho sloupy mramorové (elbf. př.: z bílého mramoru), na podstavcích (= na patkách) (ze) zlata nejčistšího založení.“ Tímto obrazem bývá v Písmu často znázorněno obcování, praktický život. „Všechny Hospodinovy stezky jsou milosrdenství (elbf. př.: dobrotivost) a pravda“ (Žalm 25,10). Ve „sloupech z bílého mramoru“ můžeme spatřovat sílu, stálost a trvanlivost všech cest vlády Páně, zatímco „patky ze zlata nejčistšího“ naznačují, že význačným rysem všech těch cest je Boží spravedlnost. Tato spravedlnost, všemohoucí síla a stezky „milosrdenství (nebo: dobrotivosti) a pravdy“ jsou odznaky velikého Krále ze Sionu. „Tvůj trůn, ó Bože, (je) na věky věků, žezlo pravosti (elbf. př.: žezlo upřímnosti, přímosti) jest žezlo království tvého. Miloval jsi spravedlnost, a nenáviděl jsi nepravost (elbf. př.: bezbožnost); proto tebe pomazal, Bože, Bůh tvůj olejem veselí (elbf. př.: radosti) nad tvé druhy“ (Ep. Židům 1,8.9). „A za dnů těch králů Bůh nebes zřídí království, které navěky nebude zkaženo, a království to na lid jiný nespadne (= nepřipadne, nepřejde, nebude přenecháno); (ale) rozdrtí a zničí všechna ona království, samo pak bude státi navěky“ (Daniel 2,44).
125
„Postava (kral.: obličej) jeho jako Libanon, výborná jako cedry“ (elbf. př.). – Když nevěsta popsala celého svého Milého svrchu dolů, nyní mluví o celém Jeho zjevu, o souhrnu všech Jeho skvělých vlastností. Ukazuje na postavu, která je jako Libanon, vybraná, ušlechtilá jako cedry. Tento obraz zřejmě mluví o Jeho vznešenosti jako Mesiáše. Mohutné, k nebi se rozrůstající libanonské cedry jsou v Písmu vždy symbolem vznešenosti, moci a velikosti. Jako ryzí, prvotřídní a skvoucí zlato, krásou a ctnostmi ozdobená, jako nejkrásnější květiny a bezpočet vzácných koření, slavná a vznešená jako libanonské cedry – taková je Osoba jejího Milého.
16. v. – „Patro jeho (úst) je plné sladkosti“ (fr. př. JND). Poněvadž rty už byly jmenovány, zdá se, že toto přirovnání nám má ukázat ještě něco jiného než pouze slova Pána Ježíše. Snad se vztahuje spíše k projevům milosti a vlídnosti, k Jeho důvěrným sdělením, k vřelým projevům Jeho lásky a přátelství. Nevěsta už častokrát zakusila Jeho milost, a proto může z vlastní zkušenosti říci: „Ústa jeho plná sladkosti.“ Dobrota a vlídnost, s níž On jí vychází vstříc, i když chybila, stačí zanechat v jejím srdci hluboký, nezapomenutelný dojem o sladkosti Jeho milosti. „Jestliže jste však (skutečně) okusili, kterak je Pán dobrotivý“, říká apoštol v 1.Ep. Petra 2,3. – Jiní vykladači mají za to, že je tu míněn sladký, příjemný zvuk hlasu Pána.
126
Nevěsta uzavírá popis svého Milého slovy: „Všecek jest přežádostivý (elbf. př.: všechno je na něm milé). Takový jest milý můj, (a) takový (jest) přítel můj, dcery jeruzalémské!“ – Nenalézá další slova. Ne snad proto, že by se unavila mluvením o Něm, ale protože není schopna povědět vše, čím On je. Proto končí slovy, která zahrnují široký okruh: „Všechno je na něm milé.“ Jako by tím chtěla říci: V Něm je všechna líbeznost, na jakou jen lze pomyslet; duše v Něm nalezne všechno, co si může přát a po čem touží. V Něm je všechna krása. V Něm přebývá všechna plnost Božství spolu se všemi lidskými ctnostmi. On je přežádostivý ve Svém ponížení, přežádostivý i ve Své vznešenosti, – ano, „všechno je na něm milé.“ A není snad poslední tón této slavné písně ze všech nejkrásnější a nejvýš plný? „Takový jest milý můj, (a) takový jest přítel můj!“ Jaký je to závěr! Mnozí mohou říci: Jaký je to popis! Ale ty, duše má, řekni: Jaký je to závěr! „Takový jest milý můj, (a) takový jest přítel můj!“ On, sám On je můj! Nevěsta se s hlubokou radostí zdržuje u vypočítávání Jeho vlastností, ale její rozkoš vrcholí, když může říci: „On, v Němž se nalézají všechny tyto slavné vlastnosti, je můj! Proto i všechny ty vlastnosti jsou mé.“ – Trůny, koruny, žezla, království, sláva a požehnání – to všechno je Jeho, a v Něm patří i věřícímu. Avšak tyto věci, třebaže jsou slavné a vznešené, přece jen nejsou ON. Jakou by všechny měly cenu bez osoby Milého? „Čím by nebe bylo bez Tebe, i se vší slávou svou?“ Bez Něho by všechny ty věci, třebaže jsou vznešené, byly lásce obnoveného srdce jenom výsměchem. Taková duše by se podobala nevěstě, jíž puká srdce a zeje pouští a prázdnotou, kdyby na prahu svého nového domova viděla, jak ten, s jehož láskou počítala, ji opouští a odchází za jinou. Nový krásný dům, zařízený a opatřený veškerým pohodlím, by tu sice zůstal, ale pro ni by neznamenal vůbec nic, protože srdce jejího milého, ano, to, po čem ona toužila, by bylo pryč. Pohled na místa, kde doufala, že bude s mužem své volby tak šťastná, by v ní budil jenom bolest nejtrpčího zklamání. Všechno by jí připomínalo jen bídu a opuštěnost. Její štěstí by bylo pryč, navždy pryč!
Tak tomu bývá často s láskou na této ubohé zemi. Jak mnohé milující a důvěřivé srdce bylo zlomeno a učiněno nešťastným bezcitností někoho, komu důvěřovalo! Ale není tomu tak s láskou nebe – budiž Bohu věčná chvála a dík! Blahoslavení všichni, kteří složili svou důvěru v Ježíše! Znát Jej, znát a okoušet Jeho hlubokou a nevyzpytatelnou, neměnící se lásku – to je skutečně nebe na zemi. A tato láska není jen ve slovech, ale vskutku a vpravdě. Není v nějakém povrchním, nepřirozeném, studeném slibu, o němž by srdce nic nevědělo, nýbrž ve věčné smlouvě Jeho milosti, která nese pečeť Jeho vlastní předrahé krve. – A co to teprve bude, až tuto lásku poznáme ve všech rozměrech její plnosti, až to, co je částečné a kusé, přestane a přijde to, co je dokonalé! Až budeme vidět Jej, našeho Milého, jaký On jest!
127
17. v. 2 – „Kam odešel tvůj milý, nejkrásnější mezi ženami? Kam se obrátil milý tvůj? A hledati ho budeme s tebou.“ Požehnané a roz-manité bývají výsledky, jestliže se duše oddaně zabývá Kristem. Ztratit sebe z očí a mít Jej za jediný předmět, je první požehnání – a je to jistě veliké požehnání! Co může nejrychleji a nejúčinněji vyprostit věřícího z nízkého, prázdného stavu duše? Bude-li se pro svou osobu obírat Kristem, mluvit o Něm jiným lidem. Zkušenost nevěsty vystihuje zvlášť pěkně tuto pravdu. Její počáteční chybou jistě bylo, že začala myslet na sebe a pečovat jen o sebe. Zaměstnávání se vlastním „já“ vede vždy k samolibosti, k domýšlivosti. „Svlékla jsem šat svůj, kterak ho obleču? Umyla jsem nohy své, což bych je měla zase zašpinit?“ (Píseň 5,3) Jakmile však jeruzalémské dcery začínají vyslovovat pochybnosti o přednostech jejího Milého ve srovnání s jinými, vrací se opět k tomu, že přemýšlí jen o Něm a mluví jen o Něm. A tím dochází k tomu, že je nejprve napraven stav její duše a pak dosahuje takového stupně obecenství, o němž krátce předtím neměla ani potuchy. Mluví pak s takovou láskou o bezvadné kráse svého Pána, že i jeruzalémské dcery jsou přilákány slávou Jeho Osoby a touží Ho spatřit a poznat.
Ale svědectví nevěsty pro Krista přináší ještě jiné ovoce, které nesmíme přehlédnout. Jeruzalémské dcery si to asi přirozeně vysvětlí tím, že Ženich svou nevěstu musel opustit, ale že ona Ho dosud neopustila. Protože nevěsta o Něm hovoří tak vroucími slovy, zdá se jim naprosto nemožné představit si, že se vůbec mohla vzdálit z Jeho blízkosti. Jestliže byl tak vznešený, jestliže Ho tolik milovala, obdivovala a vážila si Ho – jak se mohl její zrak od Něho odvrátit? Jak mohlo její srdce přestat radovat se v Něm? Jak vůbec mohla přestat mít o Něj zájem? Proto se tážou: „Kam odešel tvůj milý, nejkrásnější mezi ženami? Kam se obrátil milý tvůj?“ A nabízejí se, že Ho spolu s ní půjdou hledat. Jak ostrou, hluboce se zařezávající výtkou musí na nevěstu působit taková nabídka! Zatímco mluvila o kráse svého Pána, vyřkla sama nad sebou soud. Vždy tomu tak bývá. Je-li srdce vzdáleno a mimo obecenství s Kristem, zdá se, jako by všechno bylo obráceno proti nám a odsuzovalo naše cesty. Je-li však obnoven předcházející stav duše, všechno spolupůsobí jen a jen k prohloubení našeho pokoření a k zvýšení stupně našeho obecenství. Srdce, které právě překypovalo chválou svého Milého, pak plesá v Něm. Oko nevěsty na Něm spočívá. Již ví, kde On je a čím se zaměstnává. Jak blažená je to chvíle! Vše je samé světlo, samá radost. A nyní již může sama svým družkám vypravovat o tom, kde Ho mohou nalézt.
128
* * *
129
130
1. v. – „Můj milý sestoupil do své zahrady, k záhonkům kořen-ných bylin, aby pásl v zahradách, a (aby) sbíral (= trhal) lilie.“ – Jak líbezný je to výjev ve srovnání se 7. veršem 5. kapitoly! Tam jsme četli: „Nalezli mne strážní, kteří chodí po městě. Zbili mne, zranili mne. Strážní zdí mi vzali můj závoj“ (částečně podle elbf. př.). To je skutečný rozdíl mezi chozením v obecenství s Ježíšem a potulováním se ve světě. Nevěsta opustila město a nyní je se svým Milým na venkově v krajině polí a zahrad, proniká do myšlenek Jeho srdce a obdivuje se skutkům Jeho rukou. Tento verš líčí prostředí radostného obecenství. Pán nalézá rozkoš ve Svém lidu; je ve Své zahradě a trhá lilie. „Jako lilie mezi trním, tak přítelkyně má mezi dcerami“ (Píseň 2,2). Nevěsta proniká do myšlenek svého Pána o Jeho lidu vůbec, ale zvláště o sobě. To je vřelé, požehnané obecenství. Její oko je jednoduché a duše plná nebeského jasu. Může pak zvolat:
2. v. – „Já jsem milého svého, a milý můj jest můj, který pase pod liliemi.“ – Je to líbezná melodie, vznešená píseň, ale víra ji může zpívat. Je to řeč duše, která ztratila ze zřetele samu sebe. „Já jsem milého svého.“ Zde máme příležitost vidět pravé zaměstnávání se Kristem v srdci, pronikání do Jeho myšlenek, do Jeho lásky, milosti a radosti, namísto zaměstnávání se vlastními myšlenkami a city, svou vírou a službou. Oko, srdce, myšlenky, rty – vše je plné Krista a zaměstnáno Jím. Ve 2. kapitole, 16. v. nevěsta říká: „Milý můj jest můj, a já jeho.“ Tam je však v popředí radost z toho, že má Krista: „On je můj.“ Zde je ale hlubší radost, radost z toho, že patří Kristu: „Já (jsem) jeho.“ Oba druhy té radosti jsou požehnané, ale druhá radost ukazuje na růst podle Boha.
Jistě dobře víme, s jakou radostí duše, která se probudila ze spánku hříchu a uchopila se pak vírou pravdy, volá: „Věřím v Ježíše, vím, že v Něho věřím. Vím, že za mne zemřel na kříži, a já Mu nyní mohu plně důvěřovat.“ Kdo by se také neradoval s takovou duší, která byla vyvedena ze tmy do předivného Božího světla, zproštěna těžkého břemene svých hříchů, pochybností a obav všeho druhu, a může pak vítězně jásat: „Ježíš je můj!“ To je všechno, co od ní v té chvíli můžeme očekávat, a je to jistě veliká věc a nadmíru slavná! – Ale potom, když se duše trochu uklidní a ztiší se první nával veliké radosti, od ní právem očekáváme něco jiného. Ne snad, že by se měla menšit její radost z toho, že má Krista! Ale od takového člověka očekáváme růst v duši, jinými slovy: nadějeme se, že bude od poznání pravdy o svém spasení kráčet dál k poznání pramene všech svých požehnání. Věřící by se měl ptát: odkud pochází nový život, který mám? Odkud pramení? Odkud všechna ta milost a dobrota, která mne – ubohou, hříšnou a zavrženíhodnou bytost ‒ zahrnuje? Kdo vzbudil tep nového života v mé duši, ještě nedávno mrtvé? Když duše takto postupně poznává, že věčný život a každé požehnání je pouze ovocem Boží lásky v Kristu vůči ní, bude přitahována k samému Kristu, upoutávána Jeho Osobou a bude se obírat Jeho dokonalou láskou. Oko se pak bude obracet od vlastního „já“ k Ježíši. Zmizí jakákoli bázeň, a my víme, že bázeň trápení má (viz: 1.Ep. Jana 4,18)! „Věčný život dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest“ (1.Ep. Jana 5,11). – „Amen, amen… :… přijde hodina, a nyní jest, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteří uslyší, živi budou“ (Ev. Jana 5,25). Tak je duše přiváděna k nejužšímu obecenství se Synem Boha živého na nebesích a tím poznává, že tam jsou skryté všechny zdroje jejího požehnání, povznáší se vírou až k Němu. „Já jsem milého svého, a milý můj jest můj“ – stává se pravdivým vyjádřením obdivu její víry.
3. v. – „Krásná jsi, přítelkyně má, jako Tersa, pěkná (elbf. př.: milá) jako Jeruzalém, hrozná jako vojsko s praporci.“ – Jak zvláštní je to pozdrav! Zamysli se tu dobře, milý čtenáři! Chceš-li poznávat srdce Ježíše, Jeho trpělivou lásku, Jeho neúnavnou trpělivost a ne-utuchající vlídnost, Jeho nevyčerpatelnou dobrotivost, zastav se tu na chvíli a uvažuj o těch slovech!
131
Bylo by jistě velmi zajímavé zpytovat význam použitých přirovnání: Tersa – Jeruzalém – vojsko s praporci…, ale hleď, aby obírání se těmi věcmi neodvádělo tvé myšlenky od Osoby Pána Ježíše. Nepochybuji, že ona přirovnání jsou přímým vyjádřením Jeho lásky. Ovšem je-li tomu tak, potom jich použij jako proudů, které tě dovedou proti směru toku zpět – k jejich prameni. Nezdržuj se dlouho u proudu! Pramen je lepší. Působení každé pravé služby slovem uvádí duši do přímého styku s Osobou Krista. Přáním nepřítele a činností každého falešného učení bývá snaha vždycky postavit něco mezi duši a Krista. Tersa již neexistuje, Jeruzalém je pošlapáván v prach (srovnej s Jeremiášem 26,18; Izaiášem 64,10; 26,5; Žalmem 79,1) a judské praporce jsou již dávno svinuté – ale to srdce, které kdysi nalézalo v těch symbolech Svou radost, se od té doby nezměnilo. Snaž se proto poznávat Ježíšovo srdce. „Toto jest pak věčný život, aby poznali tebe, samého (= jedině) pravého Boha, a kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Ev. Jana 17,3). Známost Boží lásky v Kristu ke hříšníkovi je to nejlepší, čemu se mohu naučit: neboť potom již znám ono věčně tryskající zřídlo, zdroj všeho požehnání od věků. Jak často se nám ale může stát, že se nám osoba samého Krista ztratí z očí, i když se třeba naše duše obírá tou pravdou! Měj se proto, má duše, na pozoru a bdi vzhledem k tomuto nebezpečí!
Ale vraťme se konečně k pozdravu Pána: „Krásná jsi, přítelkyně má, jako Tersa, pěkná (nebo: milá) jako Jeruzalém, hrozná jako vojsko s praporci.“ Všimněme si, že to jsou první slova, jimiž Pán oslovuje Svou nevěstu po jejím smutném bloudění. Jeho rty mají pro napravenou duši vždy připravena líbezná slova: „Krásná jsi, přítelkyně má.“ Jistě, je to sám Ježíš! Kdo je s to vystihnout a popsat Jeho lásku? Zda nás pohled na ni neuvádí v němý úžas? Jsme v tom ovzduší doma, milý čtenáři? Zda nemusíme stát před takovou láskou s žasnoucím údivem? Dívejme se na Něj, jenž takto mluví a pozorujme před Jeho potěšeným srdcem onu ze svých bludných cest se navrátivší nevěstu! Snažme se lépe rozumět velebeníhodné milosti našeho Pána!
132
Jak zněla Jeho poslední slova k lenivé, spánkem obtížené nevěstě? „Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubičko má, má dokonalá! Neboť hlava má plná jest rosy, a kadeře mé nočních krůpějí“ (Píseň 5,2). Nic nemohlo být něžnější a působivější nad ta slova. Ale žel, nevěsta si jich v oné chvíli vůbec nepovšimla. Proto upadla načas do zarmucujícího stavu. Ale nyní ji vidíme úplně napravenou a šťast-nou. Znovu může plně důvěřovat lásce svého Pána. „Já jsem milého svého, a milý můj jest můj“ – tak zní radostná řeč její duše. Cožpak jí neřekne vůbec nic o jejím pobloudění a pošetilých činech? Cožpak alespoň trochu neochladne ve Svém chování k ní, aby se před Ním zastyděla? Nikoli. Vždyť vidí, že svého počínání upřímně lituje. Pán nejenže odpouští, ale dokonce zapomíná na všechna naše přestoupení, jestliže jich litujeme a vyznáváme je. S plnou milostí vychází vstříc každé zkroušené duši. Jakmile jen před Ním zaujme své pravé místo, On již nemá žádné výhrady, nýbrž s nesmírnou ochotou jí otvírá nepřeberná bohatství Své lásky. Podívejme se třeba na kananejskou ženu v Evangeliu (Ev. Matouše 15). Sotvaže zaujala místo bídné pohanky, která zasluhovala zlořečení a smrt, již k ní plyne ze srdce Páně plný proud požehnání. On dokonce chválí její víru, a to nejsilnějšími slovy: „Ó ženo, veliká jest víra tvá. Staň se tobě, jak chceš“ (28. v.). Neklade žádnou podmínku, nic nezadržuje, takže ona sklízí plné požehnání ve všem, po čem její srdce toužilo. Připomeňme si také onu velikou hříšnici u Ježíšových nohou v domě farizea Šimona a marnotratného syna v náruči otce (Ev. Lukáše 7,36-50; 15, 20).
„Krásná jsi, přítelkyně má.“ Ani jedno žalující nebo vyčítavé slovo nevychází z Ženichových rtů. Neslyšíme ani nejtišší otázku nevěstě, kde mezitím byla anebo co dělala. Jeho láska je dokonalá a Jeho milost stejná jako i ohleduplnost Jeho lásky. Pán chce prokazovat milost podle lásky Svého srdce. Říká, že nevěsta je krásná jako Tersa, půvabná jako Jeruzalém. Tersa značí „líbeznost“, „půvab“. Byla sídelním městem izraelských králů – dokud nebylo vybudováno Samaří – jako byl Jeruzalém bydlištěm judských králů. Jeruzalém, jak víme, je v Písmu uváděn pro svou rozmanitou slávu. O něm se praví: „Krásně vyniká (kral. př.: ozdoba krajiny), radost vší země, hora Sion, na severní straně města velikého krále. Bůh je znám v jejich palácích jako vysoká pevnost“ (Žalm 48,3.4 - elbf. př.). Tersa byla, jak jsme již připomněli, hlavním městem deseti odpadlých pokolení. Ale za dnů budoucí slávy budou obě ta království, Izrael a Ju-da, opět spojena pod jednou hlavou a nikdy již nebudou rozdělena. Tomu, co je nám zde představeno obraznou řečí, vyučují proroci přímo a naprosto jasně. „Takto praví Pán, Hospodin: Aj, já vezmu (elbf. př.: vyvedu) izraelské syny z národů, kam odešli, a shromáždím je odevšad a přivedu je do jejich země. A učiním je jedním národem v (té) zemi, na horách izraelských, a všichni budou mít jednoho krále. A nebudou už více dva národy, a nebudou více rozděleni ve dvě království“ (Ezechiel 37,21.22 - elbf. př.).
133
4. v. – Až tedy dvanáct znovu sjednocených pokolení bude mít za krále svého Mesiáše, bude sláva toho lidu veliká. Bude „hrozný jako vojsko s praporci.“ Toto přirovnání nebudí ani tak dojem něčeho, co nahání hrůzu, jako spíše něčeho, co přemáhá, co si zjednává čest a úctu, ano, co se podobá skvělému vojsku, které s vlajícími praporci táhne dál. Král uznává, že sláva Jeho milovaného, takto sjednoceného národa Ho přemáhá. „Odvrať oči své od (hledění) na mne, neboť mne přemáhají“ (Píseň 6,4 - částečně podle elbf. př.). To je jistě úžasné – kdo by to mohl pochopit? Abychom tomu aspoň trochu mohli rozumět, musíme znát samého Ježíše. Žádné srdce není schopné sdílet takovým způsobem požehnání a radost druhých, jako Jeho srdce. On takřka ulehčuje Svému srdci, může-li žehnat chudým, potřebným. Za času, kdy byl v těle, podnikl kdysi dalekou cestu, aby se setkal s jednou padlou samařskou ženou, anebo s jednou pohankou z končin Týru a Sidonu, a oběma přinesl požehnání. Radost je v Jeho srdci, radost v celém nebi, činí-li jeden hříšník pokání. Jaká to ale teprve bude radost, až celý Davidův dům a jeruzalémští obyvatelé se k Němu obrátí s pláčem a naříkáním, až ona tak dlouho ztracená pokolení se znovu objeví na dějišti a uznají Ho za pravého Mesiáše, – až se každé oko bude upírat jen na Něj a každé srdce bude oplývat chválením Jej, – až z Jeruzaléma jako velkého středu bude ke všem národům světa proudit požehnání!
Pak se stane 53. kapitola proroka Izaiáše obsahem zpěvu Izraele a výrazem jeho radosti, i když smíšené se slzami: „On pak (= však) raněn jest pro přestoupení naše, potřen (angl. př. JND: zhmožděn) pro nepravosti naše. Kázeň pokoje našeho na něj /vložena/ (elbf. př.: trest k našemu pokoji ležel na něm), a zesinalostí jeho lékařství nám (bylo) způsobeno (elbf. př.: se nám stalo uzdravení). Všichni my jako ovce (z)bloudili jsme (kolem), každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti (elbf.: nepravost) všech nás“ (Izaiáš 53,5.6). Potom se jejich Jeruzalém stane oním městem podle Božích rad a uložení, a přestane být místem pýchy a násilí člověka. Obklopen horami, dobře opevněn hradbami, náspy a věžemi bude tvořit radost celé země (Žalm 48,3.4). „Jméno pak (= A jméno) města od (dnešního) dne bude: Hospodin je tu“ (Ezechiel 48,35). Vše se pak bude řídit podle myšlenek Mesiáše. Satan bude zavřen v propasti, ze země bude odňato zlořečení, moc zla bude potřena v prach a pravý Šalomoun bude vládnout jako Král. Kdo by mohl předem změřit, jaká dobrodiní způsobí všemu stvoření nepřítomnost satana a přítomnost Krista v moci a slávě?!
134
4. - 6. v. – „Vlas tvůj je jako stádo koz, které odpočívají na svazích Galád. Zuby tvé jsou jako stádo březích ovcí, které vycházejí z brodu, z nichž všechny rodí dvojčata, a mezi nimiž žádná není neplodná. Jako kus jablka granátového jest skráň tvá za tvým závojem“ (elbf. př.). – Se stejnými výrazy jsme se už setkali ve 4. kapitole. A přesto víme, že Písmo nikdy nedělá zbytečná opakování. Jaký tedy má význam jejich opětovné použití? Mezitím, co Ženich řekl ta slova Své nevěstě ve 4. kapitole, ona bloudila a zase se vrátila zpět. Tím, že opakuje totéž, co jí řekl dříve, ji ujišťuje, že její krása, jak On ji vidí, neutrpěla v Jeho očích ani nejmenší újmu. Třebaže se jí vůbec nezmiňuje o tom, že se od Něj načas odvrátila, musí ona slova nezměněného obdivu nyní působit na její srdce mnohem hlouběji než předtím. Jsou jí sedmeronásobně cennější, protože jsou opakována za jiných podmínek.
7. v. – „Šedesát je královen a osmdesát ženin, a panen bezpočet“ (elbf. př.). – Tento verš, jak nepochybuji, se vztahuje na dobu tisíciletého království. Spadá do období po sjednocení obou národů. Judská města a národy celé země zaplňují do posledního místa celé dějiště slávy, avšak Jeruzalém tam má první místo. Tato pravda, vy-stupující v celém Písmu, se odráží zvlášť plnými a působivými slovy v dalším verši:
135
8. v. - „Jediná jest má holubice, má dokonalá, jedinká jest při matce své, vyvolená při rodičce (= matce) své. Dcery viděly ji a osla-vovaly ji jako šťastnou, (také) královny a ženiny, a chválily ji“ (podle elbf. př. a franc. př. JND). – Jaké místo má v Jeho srdci! V Jeho očích je vyvolená, k níž se nedá nic přirovnat. Je též mnoho jiných panen, ale Jeho láska vidí jenom ji. „Jediná jest má holubice, má dokonalá, jedinká jest při matce své, vyvolená při rodičce (= matce) své.“ V předešlých případech Ženich mluvil o jejích vlastnostech a popisoval její krásu, – nyní však mluví přímo o ní a o tom, čím je ona pro Něj. Je „vyvolená při rodičce své.“ Celý národ je tu ukázán v charakteru matky, pokolení Juda v charakteru nevěsty. – Taková je tedy láska Ježíše jako Ženicha, a tak tomu bude s bohabojným ostatkem Judy v posledních dnech; ano, tak je tomu už nyní v Duchu s námi. Napájej se, má duše, pij plnými doušky z tohoto pramene lásky Ženicha, svého Pána! Je hluboká, nevyčerpatelná, a je otevřena víře až do chvíle k slavení onoho svatebního dne tam nahoře.
Byla doba, kdy sionská dcera pyšně a s převráceným srdcem odmítala Jeho lásku. Jeho láska se tím přesto nezměnila – byla vyjádřena slzami, neboť musel plakat nad její zaslepeností. A když Jím potom byla opuštěna, stala se kořistí krutých nepřátel, kteří ji hrozným způsobem trápili. Jeho láskyplné oko ji však sledovalo dál i na všech jejích bludných cestách. Nic nemohlo změnit Jeho srdce. Když přišel čas, navštívil ji. Nalezl ji jako ubohou vyvrženou, sluncem osmahlou otrokyni, strážkyni cizích vinic. Jeho srdce k ní vzplálo. Ve Své lásce a soucitu s ní ji vidí, jakoby „vzala z ruky Hospodinovy dvojnásobně za všechny hříchy své“ (srovnej s Izaiášem 40,2). Nyní tedy „naplnilo se soužení její, vina její sňata“ (tamtéž) a ona se raduje ze svého milostivého a odpouštějícího Pána. Ale Jeho láska neustane, – jak požehnaná to pravda! – dokud On neuspokojí všechna přání Svého srdce, která má o ní, totiž dokud ona nezasedne jako krásná, slavná nevěsta pravého Šalomouna na Jeho královském trůně na Sioně. Ona však není, znovu opakuji, jenom předmětem hluboké radosti Krále, ale také předmětem všeobecného obdivu. „Dcery viděly ji a oslavovaly ji jako šťastnou, také královny a ženiny, a chválily ji.“ – „I dcera Tyrská (= obraz pohanů), bohatí lidu budou hledati tvou přízeň s dary“ (Žalm 45,13 - dle elbf. př.). Nevěsta zrcadlí slávu a krásu Krále a všechny národy se obdivují Jeho půvabu, který se na ní zračí.
9. v. – „Která je to, která se tu skví jako jitřní červánky, krásná jako měsíc, čistá jako slunce, hrozná jako vojska pod (svými) praporci?“ (elbf. a franc. př. JND). – Tento verš se zdá být řečí obdivovatelů Ženicha a podobá se sboru, který doprovází zpěv. Všichni jsou zajedno ve chválení nevěsty. Chmurná noc už minula, rozednívá se jasné jitro. „Která je to, která se tu skví jako jitřní červánky?“ Vystupuje jaksi ze tmy dlouhé, předlouhé noci, jíž musela procházet. Zanechavši všechno za sebou, vystupuje v jitřní svěžesti a kráse a brzo tu bude stát v poledním jasu, zalévána paprsky „slunce spravedlnosti“ (Malachiáš 4,2).
136
K vylíčení budoucího důstojenství a slávy Izraele Duch Svatý často používá jako obrazů nebeských těles: slunce, měsíce a hvězd. V předobrazu nám to ukazuje už Josefův sen. V Jákobově rodině můžeme vidět celý národ (1. Mojžíšova 37). Ve Zjevení 12,1 vidíme pokolení Juda, z něhož pocházel náš Pán, oděné touž slávou. Obrazem je „žena oděná sluncem a pod jejíma nohama měsíc, a na její hlavě koruna dvanácti hvězd.“ Sláva dvanácti pokolení je tu ukázaná ve spojení s královským pokolením. Na příkladu nebeských světel je zosobněna stálost (trvanlivost) a pevnost (nepohnutelnost). „Jednou jsem přisáhl při svatosti své: Nezklamám Davidovi! Símě jeho navěky bude, a trůn jeho jako slunce přede mnou; věčně bude pevně státi jako měsíc; a svědek na obloze (= oblacích) je věrný“ (Žalm 89,36-38 - elbf. př.).
Jaká to bude změna s dlouho opovrženým, pošlapávaným izraelským národem! Dcery, královny i ženiny si budou s údivem prohlížet královské pokolení, judskou nevěstu, „která se tu skví jako jitřní červánky, krásná jako měsíc, čistá jako slunce, hrozná jako vojska pod (svými) praporci.“ Vznešená nevěsta královského Davidova Syna, oděná světlem, slávou a důstojenstvím, se stane středem pozornosti a obdivu celého světa.
137
Buď pozdraveno toto blahé jitro! Tma pominula, a vzchází „slunce spravedlnosti a zdraví bude na jeho paprscích (elbf. př.: se zdravím na jeho křídlech)“ (Malachiáš 4,2). Jeho paprsky budou o-zlacovat ztemnělé hory svaté země a naplňovat jeho údolí světlem a rozkoší. Všechna srdce budou jásat: Hosanna Synu Davidovu! Ono zaslíbení se naplní. „Povstaň, zaskvěj se (elbf. př.: sviť), poněvadž přišlo světlo tvé, a sláva Hospodinova vzešla nad tebou… I budou choditi národy ve světle tvém, a králové v blesku (elbf. př: v jasu), jenž vzejde nad tebou“ (Izaiáš 60,1.3).
10. - 11. v. – „Do zahrady ořechů sestoupil jsem, abych si prohlédl mladé výhonky údolí, abych viděl, zda se rozpučel révový kmen, zda kvetou granátovníky. Nevěděl jsem a duše má vstavila mne na nádherný vůz mého ochotného lidu“ (elbf. př.). – Zřídka se stává, že vinař bývá překvapen plností a zralostí ovoce na své vinici! Namísto uspokojení často sklízí jen ovoce zklamání. A snad můžeme říci, že tomu tak bylo odedávna s Izraelem na vinici Pána. Ale nyní jsme svědky něčeho jiného. Všechno se změnilo, a to velice milým způsobem. Milost tu září slavným jasem, víra vítězně jásá, Pán sklízí vítězství a Jeho národ k Němu vzhlíží a důvěřuje Mu, jen Jemu. V Judovi všechno uzrálo ke slávě.
Jak požehnaný to den! Pán spatřuje ve Svém národě zralé ovoce Své milosti. Jeho srdce jásá, úplně Ho přemáhá pohled na to. Už tu nevidíme poušť a Jej spjatého s Jeho lidem na poušti, zato však úrodnou zahradu s mladými výhonky údolí, zelenajícími se révami a s rozkvetlými granátovníky. Pán je hluboce pohnut ovocem Své přerozmanité, neúnavné a shovívající milosti. Jeho láska, jak jsme se již zmínili, Ho přitahuje k Jeho národu, který byl mezitím úplně změněn a nyní je ochotný. „Nevěděl jsem a duše má vstavila mne na nádherný vůz mého ochotného lidu“ (srovnej s Žalmem 110,3).
Jaké je to pomyšlení, že Pán nebes i země může být uchvácen a naplněn hlubokou radostí srdcí těch, kteří po Něm touží! Kéž by to slyšela každá duše připravená k pokání, ale která dosud úzkostlivě pochybuje, namísto aby slyšela a uvěřila! Až jednou sionská dcera bude smáčet nohy svého Pána slzami, zanechá On všeho jiného a rychle ji začne těšit. Otevře jí plnost Svého srdce, odkud bude navždy plynout jako její věčný podíl odpuštění, spasení a pokoj.
138
V Novém zákoně se mnohdy setkáváme s podobným příkladem ochotnosti našeho Pána, s níž vychází milostivě vstříc provinilému hříšníku. Bůh takto jednal od nepaměti. Ale v Novém zákoně nám výrazněji a živěji vychází vstříc Kristova osobní láska a milost. Nic není s to potěšit srdce našeho Spasitele tolik, jako když může prokázat milost jednomu ubohému, ztracenému hříšníkovi a spasit ho. Cožpak se neohlédl v tlačenici a tísněn zástupem, chtěje spatřit jedinou duši, která se dotkla okraje Jeho šatu? Vždyť se mohla stejně tiše a nepozorovaně vytratit, jako se k Němu přiblížila: jenže s tím by se nemohla spokojit Jeho láska. Ona žena musela vyjít na světlo, a celý výjev pak musel být zapsán na věčnou paměť. Ze zástupu nebyl na té události nikdo tak hluboce zúčastněn jako sám Ježíš. Vždyť ta žena jako by se vírou dotkla nejhlubších zdrojů Jeho srdce, odkud pak k ní prýštila moc, kterou On měl. Pán si přál vidět právě ji a slyšet z jejích vlastních úst vyprávění o všem, co zažila. A pak jí říká ta milá slova: „Dcero, víra tvá tě uzdravila; jdi v pokoji a buď zdráva od trápení svého“ (Ev. Marka 5,34).
Právě tak Ho naplnila radostí a jala hlubokým pohnutím úpěnlivá prosba o slitování z úst slepého žebráka (Ev. Lukáše 18). Pán byl právě na důležité cestě a s Ním obrovský zástup. Cožpak se má celý průvod zastavit jenom proto, že jeden ubohý žebrák volá o pomoc? Ti vpředu mu vyhrožují a přikazují mu, aby mlčel. Ale co dělá Syn Davidův? Sotvaže zaslechne volání, zastavuje se. Nemůže jít ani o krok dál. „Tedy zastaviv se Ježíš, rozkázal ho k sobě přivésti. A když se přibližoval, otázal se ho, řka: Co chceš, ať ti učiním?“ 40. a 41. verš). Jaký to výjev! Jeden ubohý, slepý žebrák vedený soucitnou rukou – a Ježíš, který na něj čeká! „Co chceš, ať ti učiním?“ Pán nepospíchá dokončit Své dílo. Zdá se, jako by spíše váhal, neboť celý ten výjev tolik potěšuje Jeho srdce. Jeho duše je hluboce pohnuta, neboť jenom On zná úžasný výsledek všeho toho. Ale jaké místo před Ním zaujímá ten ubohý, politováníhodný muž! Zač bys prosil Pána ty, milý čtenáři, kdybys byl takto před Něj uveden? Zda tu není ukázáno, jako by mu Pán řekl: „Pros jen, zač chceš; jsem hotov vyjít ti vstříc a splnit tvou prosbu“? Žebrák prosí jenom o to, co s takovou bolestí postrádá: prosí za obyčejný, přirozený zrak. „On pak dí: Pane, ať vidím!“ (41. v.). A Pán? Nejenže na jeho prosbu odpovídá, ale dává mu tisíckrát víc. „A Ježíš řekl jemu: Prohlédni! Víra tvá tě uzdravila (nebo: spasila)“ (42. v.). Zakončení této události je vznešené, nad pomyšlení slavné. Ten uzdravený jde vírou za Ježíšem a o-slavuje Boha. „A všechen lid, viděv to, vzdal chválu Bohu“ (43. v.). Celá ta událost je krásným obrazem doby tisíciletého království.
Přesto však ze všech novozákonních míst se zdá, jako by se uvažovanému ději ve Velepísni asi nejvíce podobal příběh ztraceného (marnotratného) syna. Dojemné obrácení syna činícího pokání nutí otce, aby k němu hned spěchal. Běží vstříc svému synovi. „A když ještě opodál (elbf. př.: daleko) byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut (elbf. př.: byl v nitru pohnut), přiběhl, padl na šíji jeho, a políbil ho (elbf. př.: a velice ho líbal)“ (Ev. Lukáše 15,20). Láska otcova srdce a synovo přání vrátit se domů se potkávají na poloviční cestě a otec – hluboce pohnut v srdci – si odvádí syna do radujícího se domova.
139
Podobně tomu bude s Ženichem na konci dnů. Hluboká bolest Jeho národa, zarmoucení podle Boha, a to zvláště osob z Judy, a jejich opravdová touha po příchodu Mesiáše uvede Jeho lásku v činnost a podnítí Ho, že Svůj příchod urychlí. „Nevěděl jsem a duše má vstavila mne na nádherný vůz mého ochotného lidu.“ A On se zatím jako vozataj ujme řízení Svého národa, úplně ho osvobodí a rychle přivede k slávě a k radosti z vítězství.
12. v. – „Navrať se, navrať (elbf. př.: obrať se, obrať), Sulamitská, navrať se, navrať, ať na tě patříme! – Co byste viděli na Sulamitské? Jako rej z Mahanaim (nebo: dvou vojsk)“ (elbf. př.). – Panny, plné obdivu, znovu vpadají do zpěvu sboru. Přejí si vidět více z krásy, dokonalosti a slávy nevěsty. Ta se prochází s Králem v zahradě s ořechy. Jaká vzácná výsada! Panny ji nazývají novým jménem: „Obrať se, obrať, Sulamitská!“ Sulamit je ženskou formou jména Šalomoun. Toto má velký význam. Došlo ke spojení. Dlouho přerušené vztahy jsou obnoveny. Milost dokonala v nevěstě své plné dílo. Pán se jí nyní může cele zjevovat a na ní se odrážejí plné paprsky Jeho slávy: je „krásná jako měsíc, čistá jako slunce.“ Stojí v plném slunném jasu Královy přízně a má a okouší všechnu Jeho lásku. Srdce tu může skutečně dokonale a plně odpočívat. Není možné si myslet nebo představit něco vyššího a požehnanějšího. Odpočíváš také v takové lásce, má duše? Ve vědomé a hluboce cítěné lásce svého Milého? On se ti zjevil, dal ti sám Sebe. Mohl toho učinit ještě víc? V nebi nebude možné žádné takové vyjádření Jeho lásky, jaké bylo ukázáno zde na zemi na kříži. Krev, která tekla na golgotských výšinách, tvoří dokonalý základ odpočinutí pro svědomí – láska, která se tam zjevila, je místem dokonalého odpočívání pro srdce. A všechno to je nyní tvé. „Toliko věř!“
140
A ještě jiné panny, jak se zdá, se přidávají ke sboru s otázkou: „Co byste viděli na Sulamitské?“ A okamžitá odpověď zní: „Jako rej z Mahanaim (nebo: dvou vojsk)“. Jsou v ní spojeny: Tersa – krásná a Jeruzalém – půvabná a viděny v ní zároveň. Někteří vykladači měli za to, že Duch Svatý tu myslí na ustavičný boj mezi starým a novým životem, který se odehrává ve věřícím, ale tento výklad máme za mylný. Znění textu rozhodně neukazuje na nějaký boj anebo svár, nýbrž spíše na pokoj a radost, jednotu a slávu. Zda nám toto místo nemá spíše připomenout opětné spojení tak dlouhou dobu rozděleného Jákobova domu pod žezlem Knížete pokoje? Juda a Izrael tu přece už nevystupují jako dva národy žijící spolu ve sváru, nýbrž vidíme je tu co nejúžeji spjaté. Jako rej z Mahanaim – tak jsou nám zde představeny tou milující, pokojnou (jméno „Sulamit“ znamená „pokojná“) nevěstou onoho pravého Šalomouna. K tomu spojení dojde na začátku tisíciletého království, tisíciletí vlády pokoje. „I přestane Efraimova nenávist, a utlačovatelé Judovi budou vyhlazeni. Efraim nebude nenáviděti Judu, a Juda nebude sužovati Efraima“ (Izaiáš 11,13). Král ze Sálem bude vládnout, dvanáct pokolení bude opět spojeno a národy jim budou podřízeny – vše bude jen a jen pokoj a požehnání. Válečná polnice bude viset v síni nepoužita, meče budou překovány v radlice, oštěpy ve vinařské nože, a národy se více nebudou učit válečnému umění (viz Izaiáš 2,4).
Jestliže ale odhlédneme od obrazné mluvy v uvažované kapitole, rád bych se zeptal: „Je myšlenka o křesťanském boji, vedeném mezi starým a novým životem, biblická?“ Jistěže ne. Ten boj se odehrává mezi tělem a Duchem. „Neboť tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu“ (Ep. Galatským 5,17). Tam se netvrdí: „Starý život žádá proti novému a nový proti starému.“ Kde je držena taková myšlenka, musí být velice nedostatečná známost o kříži a o díle, které na něm bylo dokonáno. Apoštol nás v Epištole Římanům 6,1-11 jasně a zcela určitě učí, že náš starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován, „aby bylo zahlazeno (nebo: odstraněno) tělo hříchu, abychom více nesloužili hříchu.“
141
Odtud je naprosto jasně zřejmé, že v Božích očích, a nyní i v o-čích víry: naše stará přirozenost nalezla na kříži svůj konec. Jakou útěchou to má být našim srdcím! Víme přece z vlastní bolestné zkušenosti, že stará přirozenost v nás ještě je, ještě existuje, a dále, že ona, jestliže nad ní stále nebdíme a nemilosrdně ji neodsuzujeme, se projeví jako pramen nekončícího neklidu pro nás i pro naše okolí. Dá se říci, že praktické křesťanství záleží ve dvou věcech: 1) v živení nového života tím, že se obíráme Kristem, a 2) v odsuzování onoho starého života, nad nímž Bůh tak vážným způsobem na kříži vyřkl rozsudek smrti. Ale tu se někdo může zeptat: „Jak je ale možné bdít nad hnutími té staré přirozenosti a odsuzovat je?“ Apoštol odpovídá na tuto otázku slovy: „Ale pravím: Duchem choďte, a žádost těla nevykonáte“ (Ep. Galatským 5,16). My sami nemáme žádnou sílu proti staré přirozenosti v nás, kromě Ducha Svatého a kromě pravdy, kterou pevně držíme a uskutečňujeme vírou, že totiž tělo bylo podle Božích myšlenek ukřižováno a navždy odstraněno. Buď velebeno jméno Toho, jenž za nás trpěl na kříži! Tam byl náš starý člověk spoluukřižován, tam byl jaksi přibit na dřevo, ano, tam s ním bylo navěky skoncováno. A nyní je na nás, abychom se této skutečnosti uchopili vírou a chodili v síle a ve svobodě, kterou nám dává víra v tuto pravdu.
Pronikl jsi již, milý čtenáři, do úplného pochopení této základní pravdy? Potom smíš ke své věčné útěše také vědět, že od okamžiku, kdy jsme vírou v Krista obdrželi nový život, je naše stará přirozenost Písmem pokládána za mrtvou a tak je s ní jednáno. „Zemřeli jste“, praví Písmo, ale, díky Bohu, to není všechno; čtěme jen dál: „a život váš skryt jest s Kristem v Bohu“ (Ep. Koloským 3,3). Jak dobře skrytý je tedy každý pravý věřící: „s Kristem v Bohu!“ Mohla by s ním být také stará přirozenost, anebo cokoli k ní patří, skryta v Bohu? Jistěže nikdy! Všechno, co je z nás, pominulo, je navždy pryč, zatímco všechno, co je z Krista, trvá – trvá v plné, nezměněné dokonalosti na tom místě, které je v celém nebi nejlepší: v samém Bohu. Skrze kříž jsme vysvobozeni ode všeho, co pochází z nás. Vzkříšením budeme uvedeni do plného vlastnění všeho, co má původ v Kristu. V novém stvoření se nikdy neobjeví ani částečka něčeho ze starého stvoření.
142
V Ep. Galatským nám apoštol podává zevrubné poučení o této pravdě. „S Kristem ukřižován jsem.“ říká apoštol. „Živ jsem (přesněji řečeno: žiji) pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus; co pak nyní žiji v těle, žiji skrze víru“ (Ep. Galatským 2,20 - částečně dle elbf. př.). Pavel tu mluví o sobě jednak jako o mrtvém, zemřelém, – jednak jako o žijícím. Jak tomu máme rozumět? Jenom vírou. Ono staré „já“, starý Pavel, zemřelo, jsouc ukřižováno s Kristem, – nové („já“) jest jeho nový život, Kristus v něm. S tím prvním jedná jako s mrtvým, navěky odstraněným – druhé má za svůj jediný život od doby, kdy uvěřil. „Živ jest ve mně Kristus.“ Praktický účinek této pravdy, je-li uchopena vírou, je nesmírný. Naše zlé, zkažené „já“, které pro přirozeného člověka bývá ve všem jeho jednání počátkem, středem a koncem, je pro víru odstraněno, a na jeho místo vstupuje Kristus. „Mně zajisté žíti jest Kristus“ (Ep. Filipským 1,21 - elbf. př.); to znamená, že mám Krista za počátek, střed a konec všeho, že On je mým jediným předmětem a cílem. Víme ovšem dobře, že Pavel měl svůj přirozený život, život, který měl jako člověk, dál i potom, jako ho měl i předtím, ale život, kterým žil, byl naprosto jiný: v něm totiž žil Kristus. „Co pak nyní žiji v těle, žiji skrze víru, skrze [víru] v Syna Božího, který mne miloval, a vydal sebe samého za mne“ (Ep. Galatským 2,20 - elbf. př.).
Podle zásady Písma platí toto i dnes o každém věřícím, jako to kdysi platilo o apoštolovi Pavlovi, třebaže v nás se to neprojevuje tak jasně, jako v něm. Ale nezapomeňme jedno: nejprve se musí víra uchopit pravdy, než je možné očekávat život v moci a síle, kterou uděluje víra. Je napsáno: „Kteří jsou Kristovi, ti své tělo ukřižovali s vášněmi a se žádostmi“ (Ep. Galatským 5,24). Všimněme si toho dobře! Není psáno: křižují své tělo, nýbrž: ukřižovali. A o kom se to říká? Snad o utvrzených křesťanech (vyspělých duchovním věkem), o mužích a otcích v Kristu? Nikoli, ale zcela jednoduše je řečeno: „Kteří… jsou Kristovi“. A to platí plně jak o „děťátku“ u víře, tak o mládenci nebo otci v Kristu. Co to ale bylo, co muselo být ukřižováno na klatém dřevě kříže? Bylo to snad něco, co patřilo Kristu? Nikoli, nýbrž naše staré, zlé „já“ muselo být přibito na kříž a v Kristu odstraněno. Buď za to navěky velebeno Jeho svaté jméno, že se to stalo! Kéž by Bůh dal všem Svým draze koupeným dětem milost, aby si tuto pravdu vírou přivlastnily, aby chodily ve svobodě a síle Ducha Svatého a aby se stále zaměstnávaly vzkříšeným a osla-veným Kristem!
143
* * *
144
1. v. – „Jak jsou krásné kroky tvé ve střevících, dcero knížecí!“ – Králova nevěsta je tu znovu podrobně pozorována a dostává se jí nového titulu: „dcera knížecí“. Je tu uznáno její spojení s královskou důstojností. Je uvedena do nejužšího spojení s Králem. Zřejmě na to je tu ukázáno před očima všech. Až Mesiáš nastoupí na trůn, bude mít Jeho nevěsta podle jasného a vznešeného vyjádření 45. Žalmu místo po Jeho pravici. „Královna stojí po tvé pravici ve zlatě z Ofir“ (Žalm 45,10 - elbf. př.). Až Kristus nastoupí na Davidův trůn, v Izraeli se všechno změní. Jeruzalém pak zaujme první místo a všechna judská města toto jeho prvenství uznají. Ano, požehnání celé země a vůbec celého světa bude nakonec výsledkem vyvýšení Izraele. „Místo otců svých budeš míti syny své; za knížata je ustanovíš po celé zemi“ (Žalm 45,17).
A nyní, čtenáři, poslyš, jak zní první řeč, smíme-li ji tak označit, kterou Král pronáší z trůnu ke Svému milovanému národu: „Slyš, dcero, a viz, a nakloň ucho své, a zapomeň na svůj lid a na dům svého otce! I zatouží král po tvé kráse, neboť on jest tvůj Pán: jemu se tedy klaněj!“ (Žalm 45,11-12 - elbf. př.). Nikoli sláva otců – takového Abrahama, Izáka nebo Jákoba – ale neskonale vyšší sláva pak začne, sláva toho pravého Potomka z judského královského domu. Kristus bude vším a ve všech. On, jenž miluje spravedlnost a nenávidí bezpráví, se prokáže být hoden vlády. Ve spravedlnosti a v soudu tu bude slavit úplné vítězství a uvede židovský národ do slávy. On ho přivedl k tomu vítězství a potře před Sebou do prachu i nejsilnější nepřátele. A ten největší nepřítel, jenž uvedl Izraele do zajetí, bude sám zajat a uvězněn v zapečetěné propasti (viz Zjevení 20,1-3). Kristus bude sedět na trůnu a všichni Jeho nepřátelé budou dáni za podnož Jeho noh. Pak bude Izrael vybízen, aby nehleděl na někdejší otce, nýbrž na Něho. „Símě Abrahamovo jsme,“ – tak zněla kdysi jejich chlubivá odpověď pokornému a tichému Ježíši (Ev. Jana 8,33); potom se ale všechno změní. „Zapomeň na svůj lid,“ ano, tak to bude znít do ucha sionské dcery, „a na dům svého otce!“ A co bude výsledkem? „I zatouží král po tvé kráse.“ Ano, On jest její Pán a jedině Jemu se má ona klanět, jenom Jej má velebit.
Rád bych se však otázal, zda ta krásná slova z Ježíšových rtů, i když je vyslovuje jako židovský Král, nemají něco říci i nám? Hodí se vztahovat je pouze na Izrael? Jistěže ne! Co do zásady a v duchovním smyslu je dnes můžeme vztáhnout na všechny Kristovy učedníky. Jakmile se některá duše obrátí ke Kristu, měla by zapomenout na všechna svá bývalá spojení a odvrátit se od nich. Měli bychom se vzdát všeho, co je proti Jeho vůli a co nám brání podle té vůle se řídit. Vztáhnout to místo Písma na sebe nebude nikomu zatěžko, ovšem za předpokladu, že je ochoten zasvětit Pánu své srdce. „Dej mi, synu můj, srdce své, a oči tvé cesty mé ať sobě oblibují (elbf. př.: ať se kochají v…)“ (Přísloví 23,26); to je jistě velkolepým, ale na nás tak málo žádajícím příkazem Toho, který se za nás sám cele obětoval, dal vše. Nenechal si nic pro Sebe. Miloval nás a vydal se za nás. Položil nejen Svůj život, třebaže i toto je plná, blahoslavená pravda, ale vydal Sebe sama. Kříž je samozřejmě nejsilnějším vyjádřením Jeho lásky, jaká kdy byla. Ale tím, že se sám vydal, dal také vše, čím sám je, totiž jako člověk Kristus Ježíš, Spasitel hříšníků. Uvažuj o tom, milý spolupoutníče, jak veliké je to dání: SAMA SEBE! – Hleď na Něho, Dárce. Jeho láska je dokonalá. On, On sám je tvůj!
Máme Krista v celé Jeho plnosti – buď za to velebeno Jeho jméno! Jeho moudrost, Jeho spravedlnost, Jeho pokoj, Jeho radost, Jeho milost, Jeho sláva, dokonalost Jeho díla, Jeho život ve vzkříšení – ano, celá Jeho Osoba s veškerou slávou a krásou je naše, je věčně darována věřícímu. Veliké, úžasně veliké je tajemství této dokonalé lásky. Uvažme jen krátce o jednom z jejích mnohých příkladů: je psáno, že Kristus nás uvedl „v pokoj skrze krev svého kříže“ (Ep. Koloským 1,20). Slovo „pokoj“ v tomto případě značí usmíření. Jsme usmířeni s Bohem, je nám způsoben pokoj na základě Jeho dokonalého díla na kříži. Ale je též napsáno: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám“ (Ev. Jana 14,27). Zde slovo „pokoj“ neznamená „smíření“, ale jde o vlastní Kristův pokoj, který On okoušel na zemi, když chodil poslušně v obecenství se Svým Otcem. Jaký je to dar: „Svůj pokoj“! – Pokoj, který odpovídal slávě Jeho Osoby a který On nám zanechal jako svatý odkaz uprostřed neklidného dějiště tohoto světa. A On nedává tak jako svět. Dává-li svět něco, dává jen část a ponechá si něco pro sebe. On ale dal vše. Jaké je to požehnání! Co všechno učinila Jeho láska! Jakou důvěru a spolehnutí má probouzet v našich srdcích tento nevýmluvný dar! Vědět a uskutečňovat, že Ježíš je můj, znamená sdílet s Ním dokonalý a hluboký pokoj i blahé odpočívání v Jeho požehnané přítomnosti. A jestliže ten dar působí v našich srdcích úplnou důvěru, jak nás má na druhé straně také nutkat, abychom se našemu Pánu cele oddávali, abychom našemu drahému Pánu, který je hoden veškeré chvály, zasvěcovali naše tělo, duši i ducha! Kéž bychom onu důvěru znali a puzeni onou láskou ji uskutečňovali! – Ano, Pane, dej, aby naše láska byla věrným zrcadlením Tvé lásky!
145
Je těžké rozhodnout, zda v prvních verších uvažované kapitoly Velepísně hovoří jeruzalémské dcery, anebo zda tu mluví ke Své nevěstě sám Ženich. Avšak tón 6. verše, který je zřejmě vysloven Ženichem, se zdá být hlubší a vroucnější než byl předtím. Když dále ve 4. kapitole mluvil o vlastnostech Své milé, začal hlavou. V 5. kapitole působí nevěsta na Ženicha týmž dojmem. Zde však máme obrácené pořadí, popis začíná chůzí a končí hlavou. Zdá se, že nevěsta je tu viděna z pozemského hlediska, totiž jako by jeruzalémské dcery byly nejprve upoutány šlépějemi jejího praktického života. Kromě toho tu nejde tolik o její osobní, bezvadnou krásu, kterou Ženich tolik obdivuje a při níž tak rád prodlévá, ale spíše o vlastnosti, narážející na její královskou důstojnost, anebo, jak bychom také mohli říci, jde tu spíše o národní slávu než o osobní krásu.
146
Protože už jsme jednotlivé vlastnosti podrobně probírali v úvahách o 4. a 5. kapitole, můžeme zde jen stručně naznačit význam jednotlivých přirovnání.
Výraz „Jak jsou krásné kroky tvé ve střevících, dcero knížecí!“ budí představu pevného kroku, majestátné chůze. Přirovnání okrajů boků k cennému uměleckému dílu rukou výborného řemeslníka potvrzuje takové pojetí.
2. v. – „Koflík (nebo: číše, miska) okrouhlý, kde smíšené (kořenné, aromatické) víno nechybí“ a „kupa pšenice, oplocená liliemi“ (dle elbf. př.) ukazuje nadbytek všeho, co potěšuje a co sytí. Oplocení liliemi dovoluje přístup každému. Všichni mohou přijít, podílet se na štědrosti Krále a užívat Jeho darů. Připomíná nám to pozvání Moudrosti: „Pojďte, jezte můj chléb, a pijte víno, které jsem smísila“ (Přísloví 9,5). Tak plná, tak štědrá a slavná budou pozemská požehnání za pokojné vlády toho pravého Šalomouna. Hojnost obilí a vína – oplocená liliemi! Jakou představu musí budit tyto krásné a případné symboly o velikosti požehnání v tisíciletém království! Jak vzácná a půvabná, jak bezpečná a plná pokoje bude muset být ta země, jejímž ohrazením budou lilie v údolích! Jakým mocným dojmem budou muset být uchváceni všichni, kdo se budou ubírat do Jeruzaléma! Bude tam Ježíš! Bude tam vládnout Král ze Sálem a vše bude odpovídat Jeho myšlenkám.
3. v. – „Dvojčátka mladých gazel“ asi naznačují jednotu a soulad, jímž se bude v oněch dnech vyznačovat všechno obyvatelstvo země. O Izraelovu požehnání za nové smlouvy na konci dnů praví Písmo: „A pokropím vás čistou vodou, a čisti budete; ode všech poskvrn (= nečistot) vašich, i ode všech model vašich očistím vás. A dám vám nové srdce, a ducha nového dám do nitra vašeho, a odejmu kamenné srdce z těla vašeho a dám vám srdce masité. Ducha svého dám do nitra vašeho, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a práva má ostříhali a činili. I budete bydleti v zemi, kterou jsem dal otcům vašim, a budete lidem mým, a já budu vaším Bohem“ (Ezechiel 36, 25-28 - částečně dle elbf. př.). Když apoštol toto proroctví vyslovuje a vztahuje na Izrael, třebaže tento je dnes ještě rozptýlen, říká: „Protož tato jest smlouva, kterou zřídím izraelskému domu po oněch dnech, praví Pán: Tím, že dám zákony své v mysl jejich, napíšu je také na srdcích jejich, a budu jim Bohem, a oni mi budou lidem. A nebudou učiti každý bližního svého, a každý spoluobčana svého, říkajíce: Poznej Pána. Neboť mne všichni znáti budou, od nejmenšího z nich až do největšího z nich“ (Ep. Židům 8,10.11 - část. dle elbf. př.). Kdo by mohl, maje před sebou taková místa, pochybovat o skutečnosti plného napravení Izraele a jednotnosti jeho požehnání?
147
4. v. – „Věž ze slonoviny“ budí myšlenku o bohatství a vznešenosti a možná mluví také o čistotě, neboť, jak známo, výborná slonovina je sněhobílá. Výraz „rybníky v Ezebon“ snad připomíná klid, hlubokost a čirost. Jako klidná hladina rybníka zrcadlí jasně a ostře tvář toho, kdo se do něj dívá, bude Kristus jednou viděn ve zjevu Své milované nevěsty. Ona bude jako zrcadlo ukazovat Jeho krásu.
„Věž libanonská, shlížející k Damašku“ budí představu o síle, bezpečnosti a svrchované nadvládě. Židé, národ kdysi všeobecně tolik pronásledovaný a rozptýlený do všech končin světa, který trpěl tolikerými vpády od syrské hranice, se pak bude moci dívat na Sýrii a všechny okolní národy jakoby z pevné věže. Všechny národy světa budou spočívat u jeho nohou. Věž bude moci směle hledět směrem k Damašku, hlavnímu městu kdysi stále zneklidňujícího, mocného nepřítele. „Neboť hlava Sýrie jest Damašek, a hlava Damašku Rezin“ (Izaiáš 7,8). Věž postavená na vrcholu Libanonu bude shlížet na všechno a také bude odevšad viděna. V onom času zví celý svět, že moc Hospodina – Ježíše bude přebývat uprostřed Jeho milovaného národa, a izraelský lid bude mít svrchovanou nadvládu nad všemi národy světa.
5. v. – „Hlava tvá jest na tobě jako Karmel.“ – Hora Karmel byla proslulá vinicemi, zahradami a bujným rostlinstvem. „Karmel“ značí „ovocnou nivu“. V podobném smyslu bude Izrael korunován dobrotivostí, Immanuelově zemi bude požehnáno veškerým pozemským požehnáním. Ale třebaže toto bude tolik slavné, ve srovnání s požehnáními Boží Církve se to bude jevit jen jako slabý stín a to již nyní, kdy ona ještě putuje tímto světem. Hledě na to, zvolal apoštol: „Požehnaný (elbf. př.: slavený buď) Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, který nám požehnal všelikým duchovním požehnáním na nebeských [místech] v Kristu“ (Ep. Efezským 1,3 - částečně dle elbf. př.). Takový je charakter a velikost požehnání křesťanů, je-li ovšem vůbec možné nějak je měřit. Zastav se tu chvilku, milý čtenáři, u těch tří tak drahých věcí, o nichž je řeč v právě uvedeném verši:
148
1) „Všeliké duchovní požehnání.“ Žádné nechybí, a všechna jsou duchovní, odpovídající nové přirozenosti, kterou jsme obdrželi.
2) Jsou „na nebeských místech“. To je nejvyšší, nejvznešenější okruh: nejvzácnější místa, jaká vůbec mohou být; ne místa pozemská jako u Izraele – třebaže i ta budou plná požehnání – nýbrž nebeská místa.
3) Jsou „v Kristu“; jsou nám darována nejvýš požehnaným a nej-výš slavným způsobem, jakým nám je Bůh mohl darovat. Přirovnání k něčemu jinému tu není možné a my můžeme jen žasnout, divit se a velebit. Kéž bychom jen více pronikali do toho, co je už nyní naším podílem v Kristu, podle lásky našeho Boha a Otce, který „nás v něm vyvolil před ustanovením (= založením) světa, abychom byli svatí a bezúhonní před obličejem jeho (= před ním) v lásce“ (Ep. Efezským 1,4.)!
„Splývající vlasy tvé hlavy [jako] šarlat; i král je upoután [tvými] kadeřemi!“ (franc. př. JND). – Šarlat je tu opět symbolem královské důstojnosti. Oko, které přechází od obuvi až k vrchu hlavy, k nádherné ozdobě nevěstiny hlavy, nalézá jen samou dokonalost. Králova půvabná nevěsta je bezvadná. Král je tou přemáhající krásou unesen, je téměř spoután jejími kadeřemi, krásou, kterou sám nevěstě daroval. „Všechna slavná jest dcera královská uvnitř (tj. v královských pokojích), roucho zlatem vytkávané jest oděv její. V rouše krumpovaném (= zlatem protkaném) přivedena bude králi, i panny za ní, družičky její, přivedeny budou k tobě“ (Žalm 45,14.15 - částečně podle elbf. př. a franc. př. JND). – „Král je upoután tvými kadeřemi!“ Nemůže se už Své královské nevěsty vzdát. Je Mu nade vše drahá. Vykoupil ji za nesmírnou cenu a učinil ji tak slavnou, že Jeho zrak na ni nyní může hledět s nejvyšší rozkoší. Jak úžasná to láska! Jaká bezmezná milost! Co může být, milý čtenáři, vyšší a slavnější nad poznávání Ježíšova srdce?
6. v. – „Jak jsi krásná, a jak milá, ó lásko, mezi rozkošemi“ (elbf. př.). – Toto je jistě hlas Ženicha. Při čtení nás ovane zvláštní hloubka a vroucnost, vyjádřená v tomto verši mnohem silněji než v předcházejících. Druzí mohou na nevěstě obdivovat různé věci, ale On nalézá Svou rozkoš přímo v ní. Jeho dlouhou trpělivou milostí byla způsobena určitá podobnost mezi Ním a Jeho milovanými. To On nyní poznává a raduje se z toho. Čím dokonalejší Svůj obraz v nás Kristus spatřuje, tím více roste Jeho zalíbení v nás. Toto je velmi potřebná a přitom snadno pochopitelná pravda.
149
Přímý, upřímný člověk si neoblíbí muže, který miluje křivé cesty, čestný nenajde zalíbení v nečestném. Osoba čistých mravů nemůže mít obecenství s někým, kdo chodí v nečistotě. Upřímný se raduje z přímosti, poctivý ze cti, čistý z čistoty. Podobně i Pán se může radovat jenom z toho, co se podobá a má odlesk – i když někdy jen slabý a neúplný – Jeho dokonalosti.
Jaké zdravé, praktické lekci se z toho smíš naučit, má duše! Polož si otázku, jak dalece se Jemu, Kristu, podobáš? Pomysli na Jeho lásku, Jeho svatost a na dokonalost všech Jeho cest. A pak si polož otázku: „Jak dalece On nalézá Svůj vlastní obraz ve mně?“ A dále: „Jak dalece může mít ve mně Svou rozkoš?“ Neodmítej tyto hluboce zkoušející otázky – zůstávej dál ve světle a upřímně a čestně tam zkoušej všechny své cesty. – Co způsobilo, že Pavel byl tak věrným služebníkem a svědkem Krista? Co v něm působilo takové nebeské smýšlení? On mohl říci: „Ale to jedno činím“ (Ep. Filipským 3,14). Co bylo tím „jedním“? Jeho oko bylo zaměřené na Krista v nebeské slávě a jeho srdce po Něm vřele toužilo. Oslavený Kristus na nebesích byl jediným předmětem, jímž se jeho duše zaměstnávala. A jenom to způsobí i v nás takové chování a takové smýšlení, v němž může Kristus nalézat Svou rozkoš. „My pak všichni, odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, podle téhož obrazu proměněni býváme od slávy k slávě“ (2.Ep. Korintským 3,18 - částečně podle elbf. př.).
Ale při všech našich chybách, opomenutích a nedostatcích přesto nás může potěšovat vědomí, že se již blíží den, kdy On bude obklopen vším tím, co miluje a v čem nalézá Svou plnou rozkoš. Pak všichni nebeští svatí nejen ponesou podobnost Jeho oslaveného těla, ale budou proměněni v týž obraz. „Nejmilejší, nyní Boží děti jsme, a ještě nebylo zjeveno, čím se staneme. Víme, že až to bude zjeveno, podobni jemu budeme (elbf. př.: budeme jako on), neboť viděti ho budeme, jak (on) jest“ (1.Ep. Jana 3,2 - elbf. př.). A toho budoucího dne Kristovy slávy bude také o Izraeli, Jeho pozemském lidu pověděno: „Nebudeš více slouti ‚opuštěná‘, a země tvá nebude více slouti ‚pustina‘, ale nazývána budeš: ‚Mé zalíbení [je] v ní‘, a země tvá ‚vdaná‘ “ (Izaiáš 62,4). – Ó Pane, urychli již tento slavný den, pro Své veliké jméno!
150
7. v. – „Palmu“ a „hrozny“ v 7.verši můžeme pokládat za symboly přímosti nebo otevřenosti (upřímnosti), zralosti a plodnosti. Palmy bývají často v Písmu předmětem obrazné řeči. Jejich kmen je hladký, ztepilý, půvabný a rovný – vzor přímosti. I když je dlouhou dobu nepřirozeně ohnut, když přestane tlak, ihned se vzpřímí. Nechce růst nakřivo. Všechna životní síla stromu dychtí vzhůru. Jak krásný je to obraz charakteru, jímž Židé jednou opět pozvednou hlavy, až bude odstraněn dlouholetý útisk, který je tížil. Některé druhy palem dosahují značné výšky, a protože palma nemá žádné větve, ale jenom skvostnou, bohatou korunu z listí, bývá sklizeň ovoce často spojena s velkou námahou. Zdá se, jako by to připomínal poslední verš:
8. v. – „Řekl jsem: Vystoupím na palmu, dosáhnu jejích haluzí.“ Ovoce Ducha nikdy není nedosažitelné Pánu. Sbírá je a vysoce si ho cení u Svého lidu. Ale ještě něco jiného nám připomíná palma. Nemůže být nic příjemnější pro žíznícího poutníka, obklopeného na poušti mořem písku, než když spatří v dálce na obzoru vrcholy několika palem. Jsou totiž neklamnou známkou, že nablízku bude osvěžující pramen životodárné vody (srovnej s 2. Mojžíšovou 15,27).
Písmo nám dále uvádí mnoho příkladů, kdy je používáno palmových haluzí anebo velikých, dva a půl až tři a půl metru dlouhých jednotlivých listů jako obrazného symbolu vítězství. Při slavnosti stánků, která bývala svátkem veliké radosti v Izraeli, bývaly velice často používány právě palmové ratolesti. „A naberete sobě prvního dne ovoce z krásných stromů, palmových ratolestí, a haluzí z hustě olistěných stromů a potočních vrb, a radovati se budete před Hospodinem, Bohem svým, sedm dní“ (3. Mojžíšova 23,40 - částečně podle elbf. př.). Též nesčíslný zástup, který Jan viděl stát před trůnem a před obličejem Beránka, byl oblečen „v bílá roucha, a palmy v rukou jejich“ (Zjevení 7,9). I dnes se mluví o palmě vítězství, udělované vítězi.
151
Půvabná nevěsta Krále tedy dosáhla mravní zralosti, je v Jeho zraku dokonalá, je rozkoší Jeho srdci, obrazem Jeho samého. Modlitba je vyslyšena, zaslíbení naplněno: Hospodinova vlídnost je nad ní; spravedlivý vyraší jako palma (Žalm 92,13 - podle elbf. př.). Ano, nadešla slavnost stánků, nevěsta vítězně mává palmou vítězství, její radost je úplná. Přímá a vznešená jako palma, s hlavou korunovanou nádherným věncem, svlažovaná osvěžujícím pramenem u svých nohou, ale přitom slabá a potřebující pomoc jako réva, ale opírající se o Izraelova Silného, a nesoucí ovoce k Jeho oslavení – tak se zjevuje našemu zraku. Vinná réva je jedním z nejmilejších obrazů celkové slabosti člověka a přece též nesmírné plodnosti při spoléhání na Boha: zůstáváním v tom pravém vinném Kmenu. „Neboť když mdlím (elbf. př. jsem slabý), tehdy silen jsem“ (2.Ep. Korintským 12,10). Vůně nevěsty jest jako příjemná vůně „vonných jablek“, jako ovoce toho stromu, o němž už víme, že je krásným symbolem Ženicha (Píseň 2,3). Šíří kolkolem sladkou vůni Jeho Jména.
9. v. – Zdá se, že od středu 9. verše srdce Ženicha, uspokojené milými půvaby Své nevěsty, odpočívá. Vidí ovoce námahy Své duše a je nasycen (Izaiáš 53,11). Touha Jeho lásky nalezla uspokojení. Šťastná nevěsta! Šťastný Izrael! Je dokonale a navěky napraven a učiněn slavným, takže Pán, Jeho Bůh, v něm může odpočívat! Bude osvěžen „vínem výborným“, které jsi Mu, svému Milému, připravila a jež Mu (v ústa) „mile stéká“. – Jestliže by v srdci některého čtenáře snad ještě byla nějaká otázka nebo nejasnost o slavném a požehnaném napravení všech věcí Židů v posledních dnech, nechť jen pozorně zváží následující krásné proroctví (je samozřejmé, že se dosud nenaplnilo): „Jásej, sionská dcero, plesej, Izraeli! Raduj se a plesej celým svým srdcem, jeruzalémská dcero! …Hospodin odňal tvé soudy, odklidil (doslova smetl) tvého nepřítele. Král Izraele, Hospodin, jest uprostřed tebe, nebudeš více vidět žádné neštěstí. V ten den bude řečeno Jeruzalému: Neboj se! Sione, nenechávej své ruce zemdlené! Hospodin, tvůj Bůh, jest uprostřed tebe, zachraňující hrdina, raduje se z tebe s rozkoší, umlká v lásce Své, plesá nad tebou s jásáním“ (Sofoniáš 3,14-17 - elbf. př.).
10. v. – „Já jsem milého svého, a po mně jest žádost (nebo: touha) jeho.“ – Toto je jaksi, můžeme to snad říci, nejvyšší nota, nejryzejší tón v Písni písní. Duše již úplně skoncovala se sebou a obírá se jen a jen Kristem. V jejích slovech, jak se zdá, je vyjádřena nejvyšší představa o Kristu: „Po mně jest žádost jeho“! Milost způsobila své dokonalé dílo. Duše spočívá na milosti a právě to je nejvyšší krása na věřícím. Toto je, v čem Pán má zvláštní zalíbení i radost. Dokud je duše pod zákonem, nikdy nemůže dosáhnout takového místa důvěry a okoušet takový pokoj a nepřerušovanou radost. Není schopna zpívat tak vznešenou píseň. Je plná pochyb a sklíčená různými obavami. Ne snad proto, že by zákon nebyl dobrý! Vždyť právě naopak zákon je spravedlivý, svatý a dobrý. Jenomže člověk není schopen ho naplnit, – a pak, jaká vyhlídka při pomyšlení na budoucnost! Nemůžeme přece věčně zůstat na této zemi. Ale co potom, až ji budeme muset opustit? Potom bude následovat soudná stolice. Nad budoucností pak bude viset temný mrak. Ach, ubohá a zneklidněná duše nechce věřit, třebaže to je jasně a srozumitelně napsáno, že z milosti – skrze víru – kterou má, už nepřijde na soud; neví, že přešla ze smrti do života (Ev. Jana 5,24).
152
Jenom milost může uvést duši do takového šťastného a požehnaného stavu spasení. Zákon to nikdy nedokáže, protože musí všechny přestupníky odsoudit a nezná slitování. A pak: mám-li strach, trápím se. „Ale dokonalá láska vyhání ven bázeň, neboť bázeň trápení má. Kdo se však bojí, není dokonalý v lásce“ (1.Ep. Jana 4,18). Tato „do-konalá láska“ se projevuje v dokonalé milosti, a jenom milost může postavit duši na neochvějný základ lásky našeho Boha a Otce, i našeho Pána Ježíše Krista a na základ díla, dokonaného na Golgotě. Izrael zpíval svou první píseň chvály na druhém břehu Rudého moře, kde se tak mocně a výmluvně zjevila milost skrze úplnou záchranu všeho lidu. V Egyptě nebylo možné slyšet žádnou takovou píseň chvály, tím méně pak na úpatí hory Sinaj, kde lid slyšel hromový hlas zákona, byl předěšen a chvěl se. Od oné chvíle byl Izrael stále pod zákonem a musí tak setrvat až do příchodu svého Mesiáše. (Ovšem ti Izraelité, kteří dnes – za doby milosti – činí pokání a vírou si přivlastní Ježíše, samozřejmě opouštějí židovskou půdu, stávají se údy Kristova těla a dosahují všech výsad a požehnání spasení, které je udíleno v dnešní době.)
Postavení Židů jako celku a zvláště těch, kteří ukřižovali Pána slávy, je nám výstižně předobrazeno postavením „vraha“ pod zákonem. Ten musil setrvat v útočištném městě dotud, dokud nenastoupil svůj úřad nový nejvyšší kněz (4. Mojžíšova 35). Teprve po smrti dosavadního nejvyššího kněze se mohl navrátit do kraje, kde měl své vlastnictví. Podobně dojde k úplnému vysvobození Izraele teprve tehdy, až se zjeví jeho Mesiáš. Vyprostí jej pak s pravou slávou Melchisedecha od tlaku zákona, pod nímž Jeho pozemský lid tolik vzdychal a tesklil, a vytrhne ho z ruky všech jeho utlačovatelů. Setká se s nimi podobně, jak je ukázáno v milém předobrazu v 1. Mojžíšově 14, osvěží a posilní jejich kolísající srdce a bude je sytit chlebem a vínem království. Jejich tak dlouho oslepený zrak se pak otevře, uzří Mesiáše a poznají, že On je pro ně vším.
153
Ale zkušenosti takového druhu ve Velepísni nenajdeme. Nebyly by v souladu s jejím hlavním předmětem. Duch prorocký nás chce spíše seznamovat se zkouškami srdce, způsobenými u židovského ostatku. Jde tu o hluboké vnitřní city, srdečnou příchylnost a zkušenosti (naproti tomu v Žalmech jsou v popředí zvláště zkoušky svědomí), jimiž bude muset ostatek projít v posledních dnech.
V kap. 2,16, jak víme, vyjádřila nevěsta takto svou radost nad tím, že nalezla Mesiáše, že Ho má: „Milý můj jest můj, a já jeho.“ V kap. 6,2 již dosáhla vyššího stupně zkušenosti. Její srdce došlo sladkého uspokojení a uklidnění ve vědomí, že Mu patří: „Já jsem milého svého, a milý můj jest můj.“ Ale v kap. 7,10 dosahuje poznání její duše vrcholu; může odpočívat v blahém ujištění, že Jeho srdce po ní touží: „Já jsem milého svého, a po mně jest žádost (nebo: touha) jeho.“ Je to, jak jsme již poznamenali, vzácný výsledek dlouhé a shovívající milosti Pána. Vidí ve Své nevěstě obraz bezvadné krásy a dokonalosti, ona si to uvědomuje a její srdce může v tom vzácném ujištění s plnou důvěrou odpočívat. „Po mně jest žádost (nebo: touha) jeho“ – výše nad to se duše již povznést nemůže, nic lepšího si nemůže přát. Nalézá všechno v nezměnitelné lásce Krista k sobě. Působí jí to v srdci nesmírnou radost a dává hluboký, neochvějný, sladký klid. Jaký je to podíl pro ubohého hříšníka, spaseného milostí, může-li nalézat všechno své bohatství v Ježíšově lásce a říkat: „On mne dokonale zná. Ví, co jsem byl a co jsem, a přesto mne miluje, ale nejen to, nýbrž nalézá ve mně Svou rozkoš.“ Jak vzácná je to pravda! Dovol mi, čtenáři, abych se tě zeptal: Je také harfa tvého srdce naladěna na takový nejvyšší tón? Anebo se musíš nějak nutit, abys mohl zpívat podobnou píseň? Píseň o Jeho lásce by nikdy neměla slábnout, nikdy by neměla umlkat na našich rtech. Měla by být vždy jasnější a zvučnější, měla by se nést stále výš a výš, čím více se blížíme k slávě, kde týž Kristus a táž láska budou věčnými předměty našich díků a chval.
154
11. - 12. v. – „Pojď, můj milý, vyjděme na pole, přenocujme ve vesnicích. Brzy ráno přivstaneme k vinicím, pohledíme, vyrazil-li (= vypučel-li) již vinný kmen, otevřel-li se květ, kvetou-li granátovníky; tam ti dám svou lásku“ (elbf. př.). – Nevěsta se tu v plném obecenství a v blahém sdílení Jeho lásky obrací k Ženichovi. Tón řeči a volba slov zdaleka přesahuje všechno, co jsme dosud o ní slyšeli. Mluví už jen o těch věcech, o nichž ví, že jsou Jemu milé. Její víra tu dosáhla úrovně Jeho myšlenek a citů o ní. Tak tomu kdysi bylo také s Davidem v Údolí terebintů (1. Samuelova 17). Jeho víra se povznesla na výši Božích myšlenek a citů o Jeho izraelském lidu, a proto se také mohla spolehnout na Boha. To je pravý základ obecenství: jednota cítění a srdce s Kristem.
Zdá se, že tentýž výraz „vyjděme na pole, přenocujme ve vesnicích“ naznačuje, jak požehnání a sláva tisíciletého království přesáhne hranice Izraele. Pole a údolí leží mimo město. Především bude naplněn Jeruzalém a judská města jako pozemská střediska Mesiášovy slávy. Ale z toho středu se sláva rozšíří napravo i nalevo, až jí bude naplněn celý svět. Zvlášť milé a požehnané se mi tu zdá, že Židé budou v té slávě spojeni se svým Mesiášem. Kristus a Jeho lid pak budou jako by stvořeni pro sebe a spolu se budou radovat z požehnání země. „Pojď, můj milý, vyjděme na pole… brzy ráno přivstaneme“ atd. Ženich a nevěsta procházejí a prohlížejí v blahém obecenství rozsáhlé nivy tisíciletého požehnání a slávy. A hned se srdečnou důvěrou dodává: „Tam ti dám svou lásku.“ Její srdce přetéká. Slovo „láska“ v hebrejštině je v množném čísle. Hluboká, překypující láska naplňuje celé její nitro a vylévá se ven, vstříc Ženichovi. Naše láska jistě nikdy nemůže být dosti hluboká, dost vřelá, je-li jejím předmětem Kristus!
155
Myslím, že není třeba znovu upozorňovat na to, že Církev a všichni svatí, kteří budou vzkříšeni a vtrženi při příchodu Pána do nebe, budou již v nebeském Jeruzalémě oslaveni, dříve než dojde ke spojení Krále s Jeho pozemskou nevěstou. Neboť Bůh tak uložil, aby všechno, co je na nebi i na zemi, shromáždil pod jednu Hlavu, a tou Hlavou je Kristus. On spojí pod Svým žezlem nebeský i pozemský okruh Svého panování. Oba budou navzájem spojeny, jak to už bylo v předobrazu ukázáno Jákobovým žebříkem (1. Mojžíšova 28,12). Sláva nebeských svatých bude viditelná pozemským svatým, ba celému světu. „Aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jako jsi mne miloval“ (Ev. Jana 17,23). A při pohledu na nový Jeruzalém čteme: „Národy budou choditi v jeho světle a králové země přinesou k němu svou slávu“ (Zjevení 21,24 - elbf. př.).
13. v. – „Jablka lásky [hebr.: dudaim] voní, a nad našimi dveřmi je všelijaké ušlechtilé ovoce, nové i staré, které jsem, můj milý, zachovala tobě“ (elbf. př.). Šťastná nevěsta tu nalézá ve svém srdci plno vzácného ovoce pro Davidova Syna, ušlechtilého ovoce, vybraného, nového i starého. Tímto ovocem můžeme rozumět vděčnost a lásku, oddanost i velebení jejího srdce. Závěrečná slova nevěsty jsou oděna zvláštní krásou: „které jsem, můj milý, zachovala tobě“. Poznáváme, že v její duši se probudil úplně nový druh citů, které předtím neměla, a nemohla je mít pro nikoho jiného, než pro Pána. Její srdce, tak dlouho vyprahlé a prázdné, je tu nyní naplněno Mesiášovou láskou a nese ovoce této lásky. Probudil v ní zalíbení, patřící jenom Jemu, jež byla po celou dobu jejího bloudění jakoby zapečetěna a chována pro Něho.
* * *
156
157
1. - 2. v. – „Ó kdybys mi byl jako bratr můj, který sál prsy matky mé! Kdybych tě nalezla venku, políbila bych tě, a nebyla bych pohrdána. Vedla bych tě, uvedla tě do domu matky své, ty bys mne vyučoval, dala bych ti pít vína okořeněného, s moštem z mých granátových jablek“ (elbf. př.). – Tyto verše nás zřejmě uvádějí, pokud jde o postavení a zkušenost nevěsty, poněkud zpět. Rozloučili jsme se s ní ke konci předcházející kapitoly a viděli ji uprostřed jasu a lesku plně se rozvíjející slávy posledních dnů a v blahém obecenství s jejím Milým. Temná noc strachu a osamělosti se všemi bolestnými zkušenostmi minula a nadešel den její slávy s plným leskem a požehnáním. Tu se ale vracíme zpět k vlastnímu prameni zkoušek, jimiž nevěsta prošla, totiž k vřelé touze jejího srdce po nepřerušovaném, nerušeném obecenství s jejím Mesiášem. Touží po úplné volnosti nejvroucnější, příbuzenské lásky: „Ó kéž bys mi byl jako bratr můj!“ To je v plném souladu se začátkem této knihy: „Ó by mne políbil políbením úst svých, neboť lepší jest láska tvá nežli víno.“
Osmá kapitola, jak jsme se již dříve zmínili, tvoří v této knize zvláštní oddíl: ještě jednou shrnuje a podává stručný přehled zásad Velepísně. Proto bychom se chtěli, pokud to bude možné, trochu více zaměřit na stručnou zmínku o myšlenkách, které Duch Boží uvádí v této závěrečné kapitole Velepísně.
3. - 5. v. – Hluboká touha nevěsty, jak nám ji tu vyjadřuje Duch proroctví, je ihned a úplně uspokojena. Chce mít Krista plně a přeje si mít příležitost, aby Ho mohla napojit okořeněným moštem svých granátových jablek. Nyní ví, že On kdysi musel vyprázdnit přetrpký kalich Božího hněvu za její hříchy. Ráda by Mu podala kalich vzácného vína, které jenom pro Něj smísila její vděčnost a láska k Němu. Podobně jako navrátivší se marnotratný syn, také ona se znovu ocitá v náruči svého Milého a může spočinout na Jeho srdci. A znovu jsou jeruzalémské dcery zapřísahány, aby Ho nerušily, dokud ona okouší lásku svého Milého. „Levice jeho pod hlavou mou a pravicí svou objímá mne. Přísahou vás zavazuji, dcery jeruzalémské, abyste nebudily a nevyrážely ze sna (=nevyrušovaly) lásku, dokud by nechtěla!“ (3. - 4. v.) – Potom ji spatřujeme, jak „vystupuje z pouště, opírajíc se o svého milého“. Je na cestě k slunným kanánským pahorkům, opírajíc se o svého Milého a skryta pod stínem Jeho křídel. Egypt a poušť jsou již daleko za ní.
Potom Ženich Své nevěstě připomíná zdroj jejího požehnání: „Pod jabloní vzbudil jsem tě.“ Jabloň, jak víme, je známým obrazem Krista. „Jako jabloň mezi stromy lesními, tak je milý můj mezi syny“ (kap. 2,3). Za svůj život z Boha a za všechna s tím spojená požehnání vděčí nevěsta Kristu. Byla Jím probuzena a oživena, pod Ním je jí požehnáno veškerým pozemským požehnáním v slavné zemi. Křesťan nemá život a požehnání pod Kristem, ale v Něm a s Ním. Tato důležitá pravda ukazuje na rozdíl mezi požehnáním Židů a křesťanů. Obojí lid ale samozřejmě vděčí jenom Jemu za svůj život a za své požehnání. O křesťanech ovšem čteme, že je Bůh oživil s Kristem, spolu s Ním je vzkřísil a v Něm spoluposadil na nebeských místech (Ep. Efezským 2,5.6). Izrael jako národ patří zemi; my jako křesťané patříme nebi. Tam jsou zapsána naše jména, tam jsme již nyní v Kristu přesazeni.
Ve druhé polovině 5. verše Ženich připomíná Své milé její poměr k izraelskému národu. Bohabojný ostatek národa, v jehož srdci bude působit milost, se stane nevěstou velikého Krále. Ale, jak jsme již dříve poznamenali, nevěsta představuje zvláště judský ostatek, jenž bude v Jeruzalémě dříve, než bude shromážděn ostatek z Efraima, anebo deset pokolení, – v podstatě ale představuje celý národ. A protože i sám Kristus vzešel z pokolení Juda, Duch viditelně posvěcuje použití příslušných titulů a vyjádření srdečných citů, které k nim patří.
158
Smutek a bolest bezděky obestírá naše srdce, pomyslíme-li, že ti, k jejichž povzbuzení a utvrzení ve víře jsou tyto věci přiznány a ukázány jim tak vznešené události, se dosud nalézají v hluboké tmě nevěry. Na srdci Izraele dosud leží zastření. Ale cesta lásky, představená tak krásným způsobem ve Velepísni, bude tím nešťastným národem brzo poznána a on ji nastoupí. Zatím jsme to však my, kteří můžeme čerpat užitek z tohoto předivného zjevení nejvroucnějších citů a hluboké srdečné oddanosti, a to tím spíš, že jsme z mravního hlediska oprávněni vztahovat Velepíseň na sebe.
6. - 7. v. – Ostatek převedený ze smrti do života si pak jako nevěsta Mesiáše v Jeho šalomounském charakteru přeje, aby byl položen jako pečetní prsten na Jeho srdce, v souladu s láskou, která přesahuje jakékoli poznání. „Polož mne jako pečetní prsten na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou (elbf. př.: na rámě své)! Neboť láska je mocná jako šeol, tvrdá (tj. neúprosná) jako šeol její horlivost; její žáry jsou žáry ohně, plamen Hospodinův3. Veliké vody by nemohly tu lásku uhasiti, a proudy by ji nemohly zaplavit. Kdyby některý muž chtěl dáti všechno bohatství svého domu za tu lásku, byl by jen pohrdán“ (elbf. př. - srovnej též se str.: 49 - 50 těchto úvah). Kde je možné nalézt lásku rovnou této? Ona je jen v srdci Ježíše. Co je tak mocné jako smrt? A co tak tvrdé jako šeol? Co je tak bezohledné jako žáry plamenů? S tou láskou nelze nic srovnat. Kdyby nějaký bohatý muž nabídl i všechno své jmění za takovou lásku, byl by jen pohrdnut. Čím jsou všechna bohatství a poklady ve srovnání s touto láskou? Veliké vody ji nemohou uhasit, proudy ji nemohou zaplavit. Když se láska a smrt setkaly na kříži v hrozném boji, zvítězila láska a smrt byla navěky zahlazena.
„Pečetní prsten“ na „srdci“ a na „ruce“ (vlastně paži) Milého možná připomíná náprsník a nárameníky, které nosil nejvyšší kněz. Jména dvanácti pokolení byla „dílem rytců pečetí“ vyryta do drahých kamenů a nošena na srdci (obrazu lásky) a na ramenou (obraz síly) nejvyššího kněze před Hospodinem. Podobně bude šťastná nevěsta brzy již položena jako pečetní prsten na srdce i na silné rámě svého drahého Pána, jejího velikého Velekněze podle řádu Melchisedechova.
159
8. - 10. v. – Máme za to, a již jsme podotkli, že „sestra maličká“, o níž je řeč v dalším verši, jak nepochybujeme, je obrazem Efraima anebo dlouho pohřešovaných deseti pokolení. „Co učiníme se sest-rou svou,“ ptá se, „v den, kdy se o ni budou ucházeti? Je-li zdí, postavíme na ní stříbrné cimbuří, a je-li dveřmi, uzavřeme je deskou cedrovou“ (elbf. př.). – K zajetí deseti pokolení došlo dávno před narozením Krista. Ona se dosud nikdy všechna nevrátila zpět do své vlasti. Nevědí tedy nic o zkouškách, kterými v budoucnu projde Juda (anebo jimiž prošla obě dvě pokolení), pokud jde o narození, smrt, vzkříšení a opětovný příchod Mesiáše. Ale i všechna zbývající vejdou do okoušení požehnaných výsledků Jeho prvního příchodu v milosti a Jeho druhého příchodu ve slávě. Budou poučována, vzdělávána a utvrzována v Kristovu učení svou přednější sestrou – Judou. „Já jsem zeď,“ říká, „a prsy mé jako věže; tu jsem se stala v jeho očích jako ta, která nalézá pokoj“ (10. v. - elbf. př.). Je silná v Pánu, zralá v Jeho známosti a je v plné přízni Krále. Boží Izrael je dokonale napraven! Dvanáctero pokolení opět spojeno a již nikdy se nerozdělí na deset a dvě pokolení, jak je tomu dnes.
11. - 12. v. – „Vinici měl Šalomoun v Baal-Hamon; předal vinici strážným: každý měl za její ovoce přinášet tisíc stříbrných [šekelů].“ (11. v. - dle elbf. př.). „Baal-hamon“ znamená „pán množství“; toto jméno je zřejmě narážkou na množství národů, ano, na celý svět, který pak bude tvořit rozsáhlou vinici Páně. „Hospodinova jest země, a plnost její, okrsek země, i ti, kteří přebývají na něm“ (Žalm 24,1). Nastane tisícileté království! Páně sláva bude naplňovat zemi. Všechna srdce budou plesat. Ježíš bude vládnout a strážní vinice Mu budou přinášet příslušné částky podle úrod. Vše bude pod dohledem Kristova zraku a v souladu se zásadami Jeho vlády. Nevěsta si přeje, aby z její vinice proudil Králi Šalomounovi všechen výnos, kromě částky pro strážné oné vinice. „Vinice má, kterou mám, přede mnou jest. Měj sobě ten tisíc, Šalomoune, a dvě stě ti, kteří ostříhají ovoce její“ (12. v.). Všichni se mají podílet na plodném tisíciletí země plném pokoje a radosti. Ale Kristus je Pánem všech.
13. v. – Naposledy v této Písni se tu Pán obrací ke Své půvabné, tak vysokou důstojností obdařené nevěstě: „Ty, která bydlíš v zahradách, přátelé poslouchají hlasu tvého; dej, ať ho slyším!“ (elbf. př.) Zve ji ke chvalozpěvu. Má jaksi udat tón přátelům – ano, celému světu. Nuže, milý čtenáři, považ, co to bude, až všichni lidé, národy a jazyky se rozezvučí jásavým chvalozpěvem a plésající „Hosana!“ se ponese „od moře až k moři, a od řeky až do končin země“ (Žalm 72,8)! Všechno stvoření bude naplněné štěstím a radostí a zvučné zpěvy chval a díků se ponesou k sluchu vznešeného a slavného Krále. – „Dej, ať slyším hlas tvůj!“
160
14. v. – „Pospěš, milý můj, a buď podoben gazele nebo mladému jelenu na vonících horách!“ (elbf. př.) – Velepíseň končí. – Její poslední tón zvučí plností a bohatstvím. Milující nevěsta si vroucně přeje návrat svého Pána. Hluboká, vroucí láska jejího srdce se projevuje vřelou touhou spatřit již Jeho slavný zjev. Kéž se také srdce nás všech spojí s nevěstou k opravdovým, vytrvalým pokorným pros-bám, aby Pán už brzo přišel a završil Své přeslavné dílo, – aby již přišel a vzal k Sobě Svou Církev, i k slávě Izraele a k požehnání celého světa!
Amen, Jezu! Přijdiž, Pane,
utiš touhu nevěsty.
Dej, ať skutkem se nám stane,
čemu víra věřit smí!
Vystup výše na obzoru,
Jitřenko, rozetni tmy,
ať už všichni jdeme vzhůru
a jsme k Tobě vtrženi!
* * *
161
Přeloženo z německého překladu anglického originálu
162
„SONG OF SOLOMON“,
„ Das Lied der Lieder...“,
2. vydání, 1904 Elberfeld, Vlg. R. Brockhaus,
č. 246 (247 stran).
Pokud jde o citace veršů, i když jsme neopouštěli původní kralický překlad, snažili jsme se o nejlepší možné správné čtení textu a průběžně jsme se opírali také o citace nového německého překladu „Die Heilige Schrift“ aus dem Grundtext übersetzt, Christliche Schriftenverbreitung (CSV) Hückeswagen – tzv. Hardcover - Sonderausgabe, 1. Auflage 2003 ©2003, Christliche Schriftenverbreitung, D-42499 Hückeswagen, a v případě nutnosti také o francouzský překlad Písma J. N. Darbyho: „La Sainte Bible qui comprends L’Ancien et le Nouveau Testament traduits sur les textes originaux par: J. N. Darby; nouvelle édition, Oxford: Imprimerie de l’Université 1952, xxx stran + 657 + 209 stran.
163
Andrew MILLER (1810-1883) se narodil 27.1.1810 ve skotském hrabství Ayrshire ve vesnici Kilmaurs. Jako mladý muž vstoupil do jedné firmy v Glasgově, jejíž londýnskou pobočku pak převzal. Jeho syn, Thomas B.Miller, který se také stal služebníkem Páně, pak převzal řízení této firmy, jejímž majitelem byl jeho otec.
Andrew Miller (A. M.) ještě v době, kdy byl představeným své velké firmy, byl delší dobu laickým kazatelem jedné skotské baptistické církve v Londýně, pro niž dal na své náklady postavit kapli. Když býval v Londýně, kázal v této kapli, ale téměř polovinu svého času pomáhal evangelizační prací v různých částech země.
Podle vlastního sdělení byl A. M. v této době pozván jedním křesťanem na biblickou hodinu, která se každý týden konala v jeho domě. Přijal pozvání, ale protože mu byl tento druh shromáždění naprosto neznámý, šel tam ve večerním společenském obleku a s hrůzou zjistil, že je jediným takto oblečeným hostem! Nejprve v jídelně něco málo pojedli a pak bylo v obývacím pokoji uvažování Božího slova. Po modlitbě byl s vážností přečten oddíl z Písma svatého a následoval nesmírně poutavý rozhovor, v němž byly objasňovány pravdy Bible. A. M. zjistil, že žádnou z těch pravd vůbec nezná. Zapomněl na své nápadné oblečení a rozhodl se, že navštíví i příští biblickou hodinu, jestliže ho hostitel znovu pozve. A tak týden co týden navštěvoval tato vzdělávací shromáždění, poznával stále víc předivnou Boží pravdu, velké Boží uložené rady a Boží lásku a milost ve vykoupení.
Tak se stalo, že jednou v neděli r.1852 nebo 1853 sdělil své církevní obci, že už nemůže být jejím kazatelem a že se od příštího týdne chce shromažďovat již jen s těmi, kteří – jako on – uznávají biblické zásady shromažďování ve jménu Pána Ježíše a snaží se uskutečňovat je. Většina jeho církevní obce přišla příští neděli znovu, aby se – v oddělení od zla – shromažďovala na základě jednoty Kristova těla.
A. M. také sám vyprávěl, jak byl přiveden ke kázání a mluvení na veřejnosti. Během velkého probuzení r.1859-60 byl právě v Severním Irsku, kam musel odjet na obchodní cestu. Byl tam svědkem zvláštních projevů duchovního požehnání, kdy mnoho mužů a žen, usvědčených mocí Božího slova (podobně jako Saul), skutečně padalo na zem a veřejně volalo k Bohu o milost. Mnoho duší bylo v té době spaseno, odpadlí byli napraveni a věřící znovu oživeni a získávali velká požehnání. Když se vrátil do Londýna, A. M. nemohl jinak, než vyprávět svým přátelům o tom, co sám osobně viděl a slyšel. Tito ihned řekli: „Tyto dobré věci si nesmíme ponechat pro sebe, ale musíme pozvat své přátele a sousedy, aby i oni mohli slyšet o tomto úžasném díle milosti.“ A tak byla svolána shromáždění v bytech a A. M. byl požádán, aby podal zprávu o díle probuzení v Severním Irsku. Takto byl uveden do veřejné služby v díle Páně. Od té doby začal zaujímat významné a stále více oceňované místo mezi bratřími, s nimiž byl spojen.
Jeho nejlepší stránky se u něho projevovaly v oddané službě evangeliu. Měl srdce plné lásky k ztraceným hříšníkům. Mnohým starým i mladým duším se stal nástrojem a velkou pomocí k jejich obrácení. Kdykoli měl před sebou zástup posluchačů, byla jeho duše pohnuta. Zřídkakdy zvěstoval evangelium, aby mu po tvářích netekly slzy, když mluvil o lásce Pána Ježíše a snažil se probudit svědomí svých posluchačů. Velice ho bolelo, když viděl, jak malý zájem je o evangelium v mnohých shromážděních, která navštívil.
164
Avšak A. M. měl lásku k duším nejen jako evangelista, nýbrž i jako duchovně nadaný učitel. Dovedl upoutat posluchače tak, že při jeho přednáškách dokázali i dlouho naslouchat a neunavili se. Mnozí ho proto označovali za nejnadanějšího řečníka mezi bratry.
Byl úzce spřátelen s C. H. Mackintoshem, s nímž od r.1858 mnoho let vydával měsíčník „Things New and Old“ (Věci nové i staré). V drobných sešitech, které mnoha duším přinášely požehnání, byla věřícím jednoduše a jasně, ale i důkladně a láskyplně podávána pravda. Byl to také A. M., který povzbudil C. H. Mackintoshe k napsání úvah o 5 Mojžíšových knihách. Sám k nim napsal předmluvy a z větší části financoval jejich tisk. (První tři díly vyšly v českém překladu, první dokonce dvakrát.)
Nejznámější je jistě třísvazkové dílo A. M. o dějinách Církve (vyšlo už r. 1888 v němčině). Napsal také krátký přehled o původu, rozvoji a svědectví všeobecně tzv. „bratří“. Známé jsou i jeho úvahy o Písni písní (vyšla před 40 lety česky) a o 23. Žalmu a 84. Žalmu.
A. M. byl také úzce spřátelen s J. N. Darbym. Když tento ležel na smrtelné posteli, A. M. byl právě těžce nemocen v Bournemouthu. J. N. D. se denně dotazoval na jeho zdravotní stav. Přibližně o rok později, 8. května 1883, odešel k svému Pánu i A. M. Mnoho pro Něj pracoval a musel před svým skonem ještě těžce trpět. Když se ke konci svého života jednou večer ve svém tichém ústraní díval zpět do minulosti, zamýšlel se nad přítomností a hleděl vpřed do budoucnosti, zvolal pojednou z hloubi duše s velkým důrazem: „Nic jiného nemá význam, než jen KRISTUS!“
165
Hilfe und Nahrung 1962/218-220;
A. Remmers: „Gedenket eurer Führer“, 1983, str. 100-103
⌘
Jsme rádi, že nyní ‒ v úplné svobodě ‒ můžeme českým čtenářům práci Andrewa Millera v druhém vydání předložit v nejlepší a nejúplnější formě. Jenom Pán ví o všech zkouškách, ale i radostech, jimiž celou tuto práci od samých začátků doprovázel. Věříme, že toto přepracované a nejúplnější vydání přinese pod působením Jeho milosti další požehnání.
Vydavatelé.