3. kapitola

1. v. – „Na loži svém v nocích hledala jsem (toho), kterého miluje duše má: hledala jsem ho a nenašla (jsem) ho“ (1. v. - elbf. př.). – Srdce nevěsty, která čeká na svítání, skličuje tíseň noční samoty, když čeká na rozbřesk nového dne. Myslí na Toho, s Nímž přijde jitro, ale ztratila vědomí Jeho blízkosti. To je ovšem krok zpět, chyba. Nevěsta je zneklidněna. Svědomí bdí, srdečné city jsou živé, a přece tu není radost; je tu neklid. Proč to vše? Bdělé svědomí, planoucí láska a přesto tma! Příčinou takového stavu duše může být jenom jedno: oko se nedívá jen na Milého! Zdánlivě tu mohou být i jiné příčiny, ale tato je skutečná. Oko nevěsty se obracelo někam jinam, a proto je ve tmě a sklíčená tuze pociťovanou samotou.

Jestliže nepřítel chce provést svůj záměr, nezáleží mu na tom, kterým směrem odvrátí náš zrak. Stačí mu, když ho může odvrátit od Krista. Tak třeba může odvést oko věřícího i k nejlepším věcem: k zaměstnávání se dílem Páně, láskou k bratřím, obecenstvím, službou svatým atd. Ale i tyto věci, třebaže samy o sobě jsou tolik krásné a požehnané, povedou k chybám všeho druhu, jestliže se kterákoli z nich postaví na místo Osoby Krista a stane se předmětem, jenž ovládá srdce. Ale co teprve máme říci, naleznou-li do srdce nějak vstup zájmy vlastního „já“ nebo světa v jeho tisícerých formách? Co jiného pak může následovat, než slabost, tma a zmatek?

Při pohledu na takový stav duše se říkává: Pán skryl na čas Svou tvář, aby nás zkusil a probudil srdečné city, dřímající v našem srdci. Ale v celé Velepísni nenalézáme ani nejmenší důvod pro zdůvodnění takové řeči. Takové tvrzení je jistě pravým opakem jednoduchého a jasného učení apoštolů v Novém zákoně. Kristus je vždy dokonalý. Zůstává stále stejný, ačkoli my se často velice a žalostně měníme. Rovněž je pravdou, že jsme přeneseni do světla, jako sám Bůh je světlo. Opona je roztržena a Kristus uvedl všechny Své vykoupené do „svatyně svatých“. Jsme tam, kde je On a jako je On. A Jan může v 1. Epištole napsat, že: „tma pomíjí, a světlo to pravé již svítí“ (kap. 2,8).

Některé duši, která je ve tmě, se může zdát, jako by se Pán od ní vzdálil. To je ale pouhé zdání. Jistěže Pán se nemůže zjevovat takové duši, když Ho ztratila ze zřetele, stejným způsobem, jako kdyby Ho věrně následovala, podle Jeho slov: „Miluje-li mne (ně)kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme“ (Ev. Jana 14,23). Ale to je něco úplně jiného. Pán se nikdy nemění. Dojde-li v našem obecenství s Kristem k nějaké změně např. v tom, jak se z Něho radujeme, bývá vina jenom na nás. Můžeme být jisti, že nám Svou lásku bude projevovat největší možnou měrou, dokud bude naše oko zaměřené na Jeho Osobu. Dokud On bude jediným předmětem našeho srdce, naším jediným a naším vším, bude naše srdce naplňovat světlo, láska, pokoj a radost. Jakmile se ale naše oko zatoulá někam jinam a Kristus už přestane vyplňovat obzor naší duše, rozestře se v nás temnota a vzápětí, lstí nepřítele, na nás dolehne nekonečná řada zneklidňujících myšlenek, různých starostí a pocitů. „Svíce (elbf. př.: lampa) těla jest oko; proto jestliže by oko tvé prosté (= jednoduché) bylo, všechno tělo tvé světlé bude“ (Ev. Matouše 6,22).

Naučme se tedy, milý čtenáři, ze zkušenosti, kterou tu udělala nevěsta, oné pro nás tolik potřebné pravdě, že nic jiného než Osoba Pána Ježíše Krista nemůže uspokojit srdečné city a pohnutky lásky naší nové přirozenosti, ztratíme-li Ho z oka. „Neviděli jste toho, kterého miluje duše má?“ (Píseň 3,3) – je vhodnou otázkou té nové přirozenosti, jestliže ztratila z dohledu samého Pána. Forma otázky se může měnit, ale pravá příčina neklidu vždy bývá stejná. Jednoduché oko se nemůže dívat zároveň na dva různé předměty. Nevěsta se asi přes noc obírala vedle svého Ženicha něčím jiným. Snad myslela na poušť nebo na obtíže putování, anebo možná přemýšlela o slávě onoho stále se víc blížícího dne. Ale předmětem jejího přemýšlení jistě nebyl On, jako dříve, kdy o Něm mohla říci: „Svazeček myrhy jest mi milý můj“ (kap. 1,13). Tenkrát naplňovaly její duši pokoj a radost a libá vůně Jeho jména se šířila všude, kudy šla. Nyní se však ukazuje neklid a starosti, ukazuje se její slabost.

2. - 3. v. – „Již tedy vstanu a prochodím město; na ulicích a náměstích budu hledat toho, kterého má duše miluje. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho. Našli mne strážní, kteří procházejí město. Neviděli jste toho, kterého má duše miluje?“ – Místo i způsob, jak si nevěsta počíná, se podstatně změnil, ale pokoj nenalézá. Setřásla ze sebe nedbalost. Její otázka prozrazuje řeč duše, která to myslí vážně. Ale ulice a náměstí města, kde jsou ustanoveni různí strážní, aby bděli nad zachováváním mravního pořádku, nejsou místo, kde je možné najít jejího Milého. Vždyť „pase mezi liliemi“. Nevěsta to dobře ví, ale je zneklidněna a plná zmatku, jako mnohé jiné duše před ní i později, které byly v podobné situaci. Stopy stáda, obydlí pastýřů, svěže zelený trávník, myrhová hora a kadidlová hora, kvetoucí nivy, zahrady, záhony všelijakých koření – to bývají Jeho oblíbená místa. Tam je možné Ho najít, nikoli ve městě. Nuže, jako byla zlou věcí její nečinnost, také tato její činnost pramení ze zla. Kdyby bylo za první chybou následovalo pokoření a vyznání pádu, jistě mohlo být zabráněno druhé chybě. Jinak ovšem nemůžeme než obdivovat horlivost její lásky, plnost jejího srdce a upřímnost vyznání. Čtyřikrát mluví v těchto verších o Tom, kterého její duše miluje. Ale nikdy netvrdí, že Ho už má, dokud tomu tak skutečně není, a také neříká, že je šťastná, dokud to není pravda. Kéž by nám Bůh dal, abychom při našich pomýleních a chybách projevovali stejnou lásku a u-přímnost, stejnou vážnost! Právě skrze horlivost její lásky se dostala její chyba na světlo. Kéž by i u nás každé odcházení od Pána bylo odhaleno vroucností naší lásky k Jeho velebeníhodné Osobě!

Láska nevěsty je taková, že nic jiného kromě Něho samého nemůže uspokojit potřebu jejího srdce. Kdyby byla v téže chvíli v nebi, namísto ve městě, a Jej by tam nenašla, počínala by si stejně, jako nyní. Musela by pokračovat v hledání, dokud by Ho nenašla. Celé nebe se vší nádherou, ale bez Něho, by nemohlo uspokojit srdečné city její znovuzrozené duše. Hledala jenom Jej a nic jiného a nikdo jiný nemohl vyplnit Jeho místo. Jenom láska Spasitele může uspokojit lásku spaseného, jenom láska Ženicha lásku nevěsty.

„Láska z Boha jest, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil, a zná Boha. Kdo nemiluje, nezná Boha; nebo(ť) Bůh láska jest… My milujeme jej, nebo(ť) on (nej)prve miloval nás“ (1.Ep. Jana 4,7.8.19). Nad tímto ubohým světem, nad mraky a nade všemi bouřemi může věřící spočívat na srdci Milovaného. Ale čím to je, že přesto tak mnozí opravdoví křesťané nemají onen dobře založený a odůvodněný hluboký pokoj a ničím nerušené odpočinutí, neřku-li radost a lásku? Jednoduše proto, že sám Kristus není jediným předmětem jejich srdce, jediným středem všech jejich cest. To je pravá příčina jejich neklidu a proměnlivosti nebo přerušení jejich pokoje. Jakmile se Kristu v jejich srdci dostane pravého místa, vše se rychle napraví. Naproti tomu je-li mezi srdcem a Kristem nějaká překážka, je Duch Svatý zarmucován, duše je ve tmě, a slabost se zmatkem jsou nejbližšími hosty. Všechno je pak v nepořádku.

4. v. – „Sotva, že jsem je minula, nalezla jsem toho, kterého miluje má duše. Chopila jsem ho, a nepustím ho, dokud jsem ho neuvedla do domu své matky, a do pokoje své rodičky.“ – Veliká byla radost Sulamitské, když opět nalezla svého Milého. „Nalezla jsem ho.“ Jak požehnaná jsou ta slova! Já, ubohá, slabá a bloudící bytost jsem nalezla Jej, odvěký zdroj veškeré radosti, pramen veškeré blaženosti! Její opravdové, láskou puzené hledání je odměněno úspěchem. Vždy tomu tak musí být: „Kdo hledá, nalézá“ (Ev. Matouše 7,8). Jestliže se srdce opravdu nakloní k Pánu, brzo Ho najde. Vždyť Jemu působí radost zjevovat se hledající duši (srovnej s Ev. Jana 20,16). Potkává Svou nevěstu na cestě. Ona Ho spatřuje, chytá se Jeho ruky a nechce ji pustit dříve, dokud Ho neuvede do domu své matky.

Ale i kdyby její radost byla sebevětší, nemůžeme ji v ničem přirovnat k Jeho radosti. Na první pohled se může zdát, jako by radost byla jenom na jedné straně. Ale není tomu tak. Velikosti naší lásky k Němu odpovídá velikost bolesti, která dolehne, ztratíme-li Milého ze zřetele, ale naopak naše radost, když Ho znovu nalezneme! Jak vzácná je to pravda, vztáhneme-li ji na Pána! Jak široké je tu pole, o němž můžeme přemýšlet! Jistěže se tu můžeme mnohému učit při pohledu na lásku našeho Pána a na Jeho hluboký soucit, který má se Svým lidem. Dejme tomu, že láska Ženicha je stokrát větší než láska Jeho nevěsty. Zdalipak nebude i Jeho bolest stokrát větší, když ona se od Něho vzdálí a zabloudí? Ovšemže. Velikost lásky, jak jsme již řekli, vždycky bude určovat velikost bolesti anebo radosti. Jaký byl poměr mezi radostí otce a radostí jeho ztraceného (marnotratného) syna, když se opět setkali? Anebo lépe, jak velký tu byl rozdíl? Jistě nesmírný. A tak tomu vždy bude mezi Pánem a těmi, kdo jsou Jeho vlastnictvím. S jakou péčí bychom tedy měli nad sebou bdít, abychom neodcházeli a nebloudili od Pána Ježíše a tím nezarmucovali a neklamali Jeho tolik něžně milující srdce! A naopak zase: jaká mocná pohnutka k návratu a k upřímnému pokání je pro nás skryta v Jeho nezměrné lásce, jestliže jsme se ztratili z Jeho přítomnosti a způsobili nečest Jeho svatému jménu!

Ale někdo by se mohl zeptat: Kdo je ta zmíněná matka a co znamenají slova „dům matky“? Na tyto otázky nám dává jednoduchou a jasnou odpověď prorok Ozeáš, kde čteme: „Rcete bratřím vašim: Ó lide můj, a sestrám vašim: Ó milosrdenství došlá. Suďte se s matkou vaší“ (Ozeáš 2,1.2). Izrael jako národ je tou matkou. A jak-mile budou opět navázána dlouho přerušená spojení mezi Pánem a Jeho dávným lidem, vejde do domu matky.

5. v. – Nevěsta anebo bohabojný ostatek národa padá, jsa si vědom Ženichovy lásky, do Jeho otevřené náruče. Neměla klid, dokud Ho nenalezla. Nyní ale, vyčerpána dlouhým chozením, podobně jako marnotratný syn v daleké zemi, nalézá slastné odpočinutí v Jeho nezměněné lásce. Jeho srdce je jediným místem odpočinutí pro její srdce. „Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při srnách (elbf. př.: gazelách) a laních polních, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého (elbf. př.: nebudily ze sna lásku), dokud by sám nechtěl.“

O tomto zvolání jsme se v našich úvahách už blíže zmínili při rozjímání druhé kapitoly. Setkáme se s ním ještě v kap. 8,4. A všimněme si, že vždy potom hned následuje příchod Páně. V kap. 2,8 (Písně Šal.) se zjevuje On sám: „Hlas milého mého! Aj, on při-chází!“ Tam jde osobně o Něj. Zde ve 3. kapitole je to Mesiáš, který se ubírá s královskou nádherou jako pravý Šalomoun, korunován láskou Svého lidu. „Pohleďte… na krále Šalomouna v koruně, kterou ho korunovala matka jeho v den jeho zasnoubení a v den jeho radosti“ (kap. 3,11). V kapitole 8,5 spatřujeme nevěstu spolu s Ním, jak po Jeho boku opouští poušť. „Která je to, jež v(y)stupuje z pouště a opírá se o svého milého?“ To je pozoruhodná změna k lepšímu. Co by si srdce mohlo více přát? Je to souhrn, vyvrcholení všeho štěstí. Být s Ním, zajedno s Ním a Jemu podoben – je plné a věčné požehnání Jeho lidu.

6. v. – Od 6. verše až do konce této kapitoly máme prorocký popis příchodu Ženicha a nevěsty z pouště. „Která je to, jež v(y)stupuje z pouště jako sloupy dýmu, okouřena (elbf. př.: provoněna) myrhou a kadidlem, (dražším) nad všeliký (kořenný) prach apatykářský (elbf. př.: prodavače)?“ Izrael nebude jako Církev vtržen, aby se setkal s Pánem v povětří. Pán vstoupí k Izraeli tam, kde se Izrael bude nalézat. Duch prorocký nám sděluje, že oba byli spolu na poušti. Tam se Ženich zjevil nevěstě ve Své neměnné lásce jako pravý Mesiáš. „Aj, já lákati ji budu, a uvedu ji na poušť; nebo(ť) mluviti budu k srdci jejímu“ (Ozeáš 2,16 - elbf. př.).“ - „A(le) dána jsou té ženě (tj. židovskému ostatku) dvě křídla orlice (elbf. př.: orla) veliké, aby letěla od tváři hada na poušť, na místo své, kde by ji živili (elbf. př.: kde bude živena) do času a časů, a do půl času“ (Zjevení 12,14).

V proroctví Velepísně, o němž tu společně uvažujeme, tyto všechny časy již jaksi přešly. Již jako by rychle pominuly mohutné události, stěsnané do rozmezí několika málo let. Starý had je zavřen do propasti, šelma a falešný prorok jsou už uvrženi do ohnivého jezera a už je proveden soud nad povstavšími národy. Antikristova říše je smetena koštětem soudu. Člověk jako nádoba svědectví je navždy odstaven a objevuje se Kristus, aby na této zemi zaujal místo věrného a pravdomluvného svědka Bohu. Když tedy světové dějiště bylo takto vyčistěno, je postaven trůn Davidova syna, Knížete pokoje. Královská nevěsta bude s královskými poctami přivedena z úkrytu na poušti. Rozednívá se. Vycházející jitřní slunce zalévá svými paprsky celou zem. Jeruzalém je plný radosti a ozývá se jásavé volání: „Požehnaný (Král), který se bere ve jménu Páně!“ (Srovnej s Ev. Matouše 21,9; Ev. Marka 11,9; Ev. Lukáše 13,35; 19,38; Ev. Jana 12,13.)

7. - 11. v. – Královský průvod se ubírá dál, a poušť zůstává navždy zpět. Zdá se, že 6.verš popisuje účinky milosti, které se projevují v nevěstě. Kadidlo a libovonná koření nám připomínají chválu, děkování a jiná líbezná ovoce Ducha. Verše 7. - 10. líčí spíše důstojnosti, ctnosti a rozmanité druhy slávy, které patří Králi. Plná královské nádhery jsou i nosítka, neboť je připravil On sám. „Nádherná nosítka si udělal král Šalomoun z libanonského dřeva“ (9. v.). Kristus se stará o všechno a vše připravuje pro Svůj lid. Nic nám nenechá na práci, leč abychom vstoupili do okoušení všeho, co On dokonal. Cedrové dřevo mluví předobrazně o líbezné vůni a neporušitelnosti, „sloupy“ o síle, „stříbro“ o čistotě, „zlato“ o Boží spravedlnosti, „šarlat“ (= purpur) mluví o královském majestátu. Pramenem všeho je láska. Bůh láska jest a Jeho láska je rozlita v našich srdcích a působí v nás. „Dcery jeruzalémské“ a „dcery sionské“ představují asi izraelská města a pokolení, jimž Boží láska prorazila cestu k národní cti a k tisícileté slávě.

* * *

4. kapitola

1. v. – „Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé holubičí (elbf. př.: holubice) mezi kadeřemi tvými (elbf. př.: za tvým závojem), vlasy tvé (jsou) jako stádo koz, které (lze) vidět na hoře (elbf. př.: které odpočívají na svazích pohoří) Galád.“ – Jakmile se ona žena (v evangeliu), která dvanáct let trpěla krvotokem, dotkla Ježíšova šatu, vyšla k ní z Něj moc, jež v Něm byla (Ev. Marka 5,25 a následující). Prst víry se nedotkl jenom šatu Spasitele, nýbrž také skrytých zdrojů Jeho srdce, k nimž může proniknout jenom víra. A tak se všechna bohatství toho srdce otevřela víře. „Hned“ přestal a byl zahlazen její neduh. Proud krve vyschl a nemoc zmizela. „A pocítila na těle, že uzdravena byla od neduhu svého“ (Ev. Marka 5,29). Přesto však její duše dosud nepoznala ani pokoj nebo odpočinutí, neřku-li radost. „S bázní a třesením“ padla Ježíšovi k nohám.

Jak je to jen možné, ptáme se možná, že věřící může zakusit onu úžasnou moc Páně, a přitom nemá pokoj? Bylo tomu tak s onou ženou, třebaže její víra byla veliká, a bývá tomu i dnes s tisíci Páně vykoupených. Jak je to možné? Mám za to, že příběh o této ženě nám dává odpověď. Třebaže se jí dostalo všeho, co ve své zkoušce potřebovala, zůstaly jí naprosto neznámé myšlenky Kristova srdce. Aby se mohla těšit z hlubokého pokoje v Jeho přítomnosti, potřebovala, aby se jí zjevilo Spasitelovo láskyplné srdce. Musila se dovědět, co si o ní myslí. A toto rovněž potřebuje každý hříšník, aby mohl být úplně šťasten. Již první dotek víry ubezpečí duši sice o všem, čím On je a co chce dát, ale úplné odpočinutí nalezne teprve tehdy, až pozná to srdce, které se všeho vzdalo, aby nás získalo. Teprve pak může být šťastná a odpočívat v Jeho lásce. Jaká je to milost, když můžeme znát Jeho myšlenky o nás, když můžeme okoušet Jeho lásku!

Pohleď jen, milý čtenáři, jak se ta láska sklání k oné ubohé ženě! „I hleděl vůkol, aby ji uzřel, která to učinila“ (Ev. Marka 5,32). Jaká láska se zračí v těchto slovech! Spasitelovo srdce jásá. Zvítězil! Satanovy skutky jsou zničeny, Bůh je oslaven. Milost tu září nebeským jasem a víra se raduje z vítězství. Ale zrak Pána ji musí spatřit, musí na ní spočinout. „Kdo se dotkl mých šatů?“ ptá se (30.v.). S jakou účastí spočívají Jeho oči na chvějící se ženě! A pak jí zjevuje Své srdce a naplňuje její duši pokojem a radostí ze Svého spasení. „Dcero,“ – jak něžný to výraz lásky a blízkého, vřelého poměru – „víra tvá tě zachránila; jdi u pokoji, a buď zdráva od trápení (= neduhu) svého“ (34. v.).

Tyto bezděčné myšlenky nutkaly pisatele k zaznamenání, když uvažoval o prvních sedmi verších 4. kapitoly Velepísně. Milý tu zvláštním způsobem projevuje Své nevěstě Své myšlenky o ní, o tom, jak je krásná, bez vady v Jeho očích. Zdá se, jako by usedl a s vnitřní radostí prohlížel každý rys podoby Své milované. A pak jí vypráví o Své obdivuhodné lásce. „Uloupila jsi mé srdce, sestro má, nevěsto má“ (kap. 4,9). Kdyby taková chvála vyšla z lidských rtů, byla by nejvýš zhoubná, ale vychází-li z Jeho rtů, prohlubuje ještě více naši pokoru a působí, že jsme Mu podobnější. Naplňuje duši tichou, pokojnou radostí, působí, že naše spojení s Ním je užší a více nás proměňuje v Jeho obraz.

Když obvyklými slovy ujistil nevěstu, že je „krásná“ v Jeho očích, vypočítává sedm různých vlastností, na něž se s radostí dívá, a protože každá z nich je sama o sobě dokonalá, spatřuje v ní spojení dokonalosti s krásou: „Všechna (nebo: celá) jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě žádné poskvrny“ (kap. 4,7). Přesnost, s níž si ji prohlíží, svědčí o Jeho nesmírném zájmu o ni. Číslo „sedm“ zároveň představuje plnost a dokonalost. A máme se tomu snad divit? Věřící je v Kristu po všech stránkách dokonalý, půvabný v Jeho půvabu. Kristus všechno, co bylo z nás, odstranil a dal nám vše, co je od Něho. Proto je ve 4. kapitole Epištoly Efezským napsáno: „složili jste (elbf. př.: odložili jste) toho starého člověka… a oblékli toho nového člověka, podle Boha stvořeného, v pravé spravedlnosti a svatosti“ (22. a 24. v. - elbf. př.). – Ale zdržme se ještě krátce u jednotlivých vlastností nevěsty.

„Oči tvé (jsou) holubice mezi kadeřemi tvými (nebo: za tvým závojem).“ Holubice byla podle zákona čisté zvíře. Byla jediným větším ptákem, kterého Bůh dovoloval přinášet k oběti na Boží oltář. Je známým symbolem pokory, čistoty a bezelstnosti. „Oči tvé (jsou) holubice.“ Oko bývá v Písmu často používáno k vyjádření duchovního světla a porozumění. „Jestliže tedy je tvé oko prosté (= jednoduché), celé tělo tvé bude světlé“ (Ev. Matouše 6,22). Oko holubice je také velice bystré. Již z veliké dálky poznává svůj holubník. Je-li vypuštěna někde daleko od svého domova, vzlétne, stoupá stále výš a výš, sotva ji lze dohlédnout – rozhlédne se a hned přímočaře, co nejrychleji spěchá domů. Kéž by i naše duchovní oko tak bystře vidělo, abychom, když jsme jednou spatřili vzkříšeného Pána, zapomínali na to, co je za námi, a usilovně chvátali k tomu, co leží před námi! Naším cílem je Kristus v oné vrchní slávě. Na tento cíl však musíme vytrvale hledět, než můžeme k němu běžet. Proto apoštol mohl říci: „Ale (to) jedno činím, na (ty) věci, které (jsou) za mnou, zapomínaje, k těm pak, které jsou přede mnou, usil(ov)ně chvátaje, k cíli (elbf. př.: hledě na cíl) snažně běžím, k odplatě svrchovaného (elbf. př.: k vítězné odměně) povolání Božího (vzhůru) v Kristu Ježíši“ (Ep. Filipským 3,14). Můžeme i my říci totéž? Platí to také o nás? Za čím běžíme? Co je naším cílem? Kéž nám Pán dá milost, abychom si tyto otázky sami upřímně zodpověděli!

„Vlasy tvé (jsou) jako stádo koz odpočívající na svazích pohoří Galád.“ Pán má snad v tomto přirovnání na mysli dlouhou lesklou srst koz pěstovaných v Orientě. Tomu, kdo je pozoruje, se zdají být stádem, shromážděným houfem, který odpočívá na tučných pastvinách pohoří Galád. Každá má nadbytek potravy a spolu všechny tvoří jedno stádo. – Apoštol Pavel nám též říká, že dlouhé vlasy jsou okrasou ženy. Jsou jí dány (ve zvláštním případě) za zastření (viz 1.Ep. Korintským 11,15).

Ale nemohlo by snad být ve slovech Milého určité poukázání na dlouhé vlasy nazarea, které, jak víme, byly obrazem duchovní síly? Samsonova velká síla spočívala v sedmi pramenech jeho vlasů: ty byly symbolem jeho neporušeného slibu, jeho zasvěcení Bohu. Pokud jde o postavení, je každý věřící nazareem a měl by jím také být v praktickém chování. Jeho síla záleží v oddělování se od všeho, čím se živí a co probouzí tělo. Dokud nebylo sedm Samsonových pramenů odstřiženo, nemohl ho nepřítel zdolat. Dokud zachovával tajemství svého obecenství s Bohem, přebýval v něm Duch mocně. Ale jak těžké bylo nazareovi zachovat své kadeře na klíně takové Dalily! Kéž by se prsty nějaké nevěstky nikdy nedotkly vlasů Božího nazarea! Chtějme proto s opravdovou bdělostí a ustavičně na modlitbách chodit v oddělení od světa, v obecenství s Kristem a v moci Ducha Svatého, abychom se nikdy neocitli v nebezpečí, že zrušíme svůj slib a prozradíme tajemství svého obecenství!

2. v. – „Zuby tvé jsou podobné stádu ostříhaných ovcí, když vycházejí z koupadla (= z brodu), z nichž každá mívá po dvém (elbf. př.: které většinou mívají dvojčata) a mezi nimiž není osiřelé (elbf. př.: neplodné).“ – Toto přirovnání si opět důkladně všímá každé podrobnosti. V „ostříhaných“ ovcích můžeme vidět odstranění viny staré přirozenosti, pravidelnost, stejnoměrnost. „Když vycházejí z brodu“ – ukazuje na čistotu. Umyly se v prameni, který odstraňuje všechnu nečistotu. „Které většinou mívají dvojčata“ – mluví o plodnosti; „mezi nimiž (žádná) není neplodná“ – není tu žádná vada. Takto oko Pána vidí na těch, které miluje, stejnoměrnost, čistotu a nesení ovoce.

3. v. – „Rty tvé jako šarlatový provázek, a ústa tvá jsou půvabná“ (elbf. př.). – Jako je proud Boží milosti, který protéká tímto světem, zbarven krví kříže, tak i každý hovor věřícího má mít tento charakter. „Neboť jsem usoudil,“ říká Pavel, „nic jiného neuměti mezi vámi, nežli Ježíše Krista, a to toho (elbf. př.: a jen jako) ukřižovaného“ (1.Ep. Korintským 2,2). A na jiném místě: „Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jediné (= leč) křížem našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu“ (Ep. Galatským 6,14). Kéž by se také u nás, přidržíme-li se uvedené obrazné řeči, všemi našimi hovory vinul šarlatový provázek, aby byly našemu Milému vždy příjemné!

Když Izaiáš hleděl na slávu Pána, musel zvolat: „Běda mně, neboť jsem ztracen, protože jsem člověk poskvrněné rty mající, (a) k to-mu uprostřed lidu nečisté rty majícího bydlím“ (Izaiáš 6,5). Ale v tom k němu přiletěl jeden ze serafů, maje ve své ruce žhavý uhel, vzatý kleštěmi z oltáře. A dotkl se jím úst proroka a řekl: „Aj, dotkl se (uhel tento) rtů tvých; i odešla nepravost tvá, a hřích tvůj shlazen jest“ (Izaiáš 6,7).

Také „šarlatový provázek“, který Raab musela přivázat ke svému oknu, výmluvně a jasně svědčí o očisťující a zachraňující moci Kristovy krve. Ale zde se o tomto předmětu nemůžeme více šířit. Ale kéž nám Pán dá, abychom své rty ostříhali ode všeho, co by jim mohlo uloupit v očích Ježíše i všech našich spolupoutníků jejich vzácnou svěžest! „Vaše slovo buď vždycky příjemné, ozdobené (čili: okořeněné) solí, abyste věděli, kterak byste měli každému jednotlivci odpověděti“ (Ep. Koloským 4,6).

„Jako odříznutý kus jablka zrnatého (= granátového) skráně tvé mezi kadeřemi tvými (nebo: za závojem tvým).“ – Srdce, vnitřek, dužnina granátového jablka je tu použit jako obraz skrání nevěsty. Granátovník (marhaník) plodí cenné ovoce šarlatově červené barvy, jehož dužnina je bělorůžová a obsahuje osvěžující nakyslou šťávu. Přirovnání nám připomíná útlocitnost a cudnost, která se projevuje lehkým zarděním. Je-li tato myšlenka správná, pak vyjadřuje požehnanou změnu u Jákobova domu, který, jak víme, nevěsta obrazně představuje. Vždyť byla doba, kdy Pán musel o Svém národu říci: „Věděl jsem, že jsi zatvrzelý, a houžev železná šíje tvá, a čelo tvé měděné“ (Izaiáš 48,4). Jaká to změna! Jaké divy dovede způsobit milost! Namísto tvrdosti a zatvrzelosti Pán tu spatřuje ve Své milé obraz mravnosti a útlocitnosti!

4. v. – „Tvůj krk (jest) jako Davidova věž, vystavěná k chování zbroje (elbf. př.: vystavěná v terasách), v níž visí na tisíce pavéz, vše štítů udatných mužů (elbf. př.: hrdinů).“ – Davidova věž byla ozdobena odznaky jeho vítězství. Byl chrabrým válečníkem. Pán ho vysvobodil z ruky všech jeho nepřátel, ba i z úkladů samého Saula. Skrze jeho vítězství pak otevřel cestu k pokojné vládě Šalomouna, jeho syna. Ale čím jsou všechna ta vítězství ve srovnání s vítězstvími Krále – Mesiáše? Celá Boží kniha je jakoby nepřetržitým záznamem slavných Kristových vítězství. Krk nevěsty, podobný věži, ozdobený množstvím drahokamů, představuje odznaky vítězství, jichž On dobyl v Judské zemi. Na jiném místě Písma (5. Mojžíšova 9,13; Ozeáš 4,16; Skutky 7,51; Nehemiáš 9,16.17 aj.) čteme o Izraeli jako o tvrdošíjném národu, chodícím pyšně a s hlavou hrdě vzpřímenou. Takové obrazy nám ukazují velice zarmucující mravní stav. Nyní však došlo skrze milost Páně k úplné změně. Jeho láska dokonale zvítězila. „Jho přestoupení“ (Pláč Jeremiášův 1,14) je s hrdla dcery sionské sňaté. Namísto vzpurné a tvrdé jako železná houžev tu stojí půvabná, pokorná a přesto spanilá a silná jako Davidova věž. A Pán si může s tichou slastí prohlížet tyto tak krásné přednosti Své nevěsty. Vysvobození Jeho národu do svaté svobody a dokonalé blaženosti bude jednou po celou věčnost chováno na památku vítězství Jeho lásky.

5. v. – Sedmá a poslední vlastnost Ženichovy milé je především znakem plného mravního vývinu, utvoření srdce pro Krista, a obrazem toho, čím se věřící sytí, prostředkem růstu a požehnání pro druhé. Protiklad nevěsty a „maličké sestry“ z kap. 8,8 je nápadný a má nám co říci. Má se za to, že úplná vyspělost nevěsty a její nedostatek u „maličké sestry“ představuje mravní stav Judy a Efraima, anebo těchto dvou pokolení a zbývajících deseti. Jakmile bude všech dvanáct pokolení obnoveno, onen rozdíl se jistě ukáže. Ale i deset pokolení se bude radovat z požehnaných výsledků toho, co se stalo. Jenže Efraim nepozná zkoušky srdce, jimiž prošel Juda v souvislosti s Mesiášem, a proto také nebude mít onu vnitřní mravní vyspělost, způsobenou takovými zkouškami. Když Kristus chodil po této zemi a byl zavržen a ukřižován, byla v té zemi jen dvě pokolení. Ostatních deset se do té doby nevrátilo ze zajetí. A dříve, než opět budou ze všech národů shromážděna a přivedena zpět do své vlastní země, Kristus už se dá judskému domu poznat jako ten, který se tu bere „s mocí a slávou“. Ostatek z Judy budou při návratu Mesiáše většinou tvořit příslušníci pokolení Juda. Výraz „dvojčata mladých gazel, která se pasou mezi liliemi,“ (Píseň 4,5 - elbf. př.) možná ukazuje na jednotné spojení srdce i ducha, které pak bude v ostatku převládat vzhledem k dlouho očekávanému Mesiáši. Budou svou radost nalézat tam, kde ji nalézá On, „jenž pase mezi liliemi“. Srdce nevěsty se cítí k Němu přitahováno, všechny její srdečné city se spojují v Tom, který se jim zjevil.

Juda bude zároveň prostředník obživy a požehnání, jak pro deset pokolení, tak i pro všechny národy. „Veselte se s Jeruzalémem, a plésejte nad ním všichni, kteří jej milujete. Velice se s ním radujte, kteří nad ním truchlíte! Abyste sáli a sytili se z prsu jejich potěšení, abyste srkali a rozkoš měli v plnosti jejich slávy. Neboť takto praví Hospodin: Aj, já obrátím na něj pokoj jako řeku (doslova: proud), a slávu národů jako rozvodněný potok, a budete sáti, v náruči nošeni budete a na klíně laskáni budete“ (Izaiáš 66,10-12 - elbf. př.).

6. - 7. v. – Když se tak Ženich s hlubokou radostí díval na bezvadnou krásu Své nevěsty a popisoval ji, čteme: „Až se ochladí den a utečou stíny, půjdu k hoře myrhové a k pahorku kadidlovému“ (elbf. př.). Mluví tato slova On, anebo vycházejí z úst šťastné nevěsty, která – unešena Jeho láskou – chce prodlévat tam, kde se tak rád zdržuje i On? Téměř se zdá, že to je nevěsta, která tak vyjadřuje nejhlubší city svého srdce. Ale ať je tomu jakkoli, je to On, jenž jí říká ona slavná slova: „Všechna (= celá) jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě poskvrny!“ Budiž chvála Jeho jménu!

8. v. – „Se mnou z Libanonu, choti (má), se mnou z Libanonu půjdeš; pohledíš z vrcholu Amana, z vrcholu Senir a Hermonu, z peleší lvích a z hor pardálových“ (částečně dle elbf. př.). – Při našem, žel, často tak bezstarostném chození se dostáváme až k „peleším lvím“, a to mnohem blíž, než si myslíme. A tu můžeme být třeba ve velkém nebezpečí, i když to možná ani netušíme. Za věcmi, které vábí naši starou přirozenost, bývají zpravidla ukryti naši úhlavní nepřátelé. „Libanon“ (jako obraz) se zdá být nejvyšším pozemským povznesením. Ale právě tam, kde se přirozeným očím nabízí tak nádherný, poutavý výhled a smyslům tak mnoho přitažlivého, číhá rozsápávající lev a krutý pardál.

Bude dobře, když se tu na chvíli zastavíme a připomeneme si, že i na nejpůvabnějších místech země číhají nepřátelé, lstivější a nebezpečnější nad lvy a pardály. My tak často dovolujeme svým očím toulat se a zaměstnávat se věcmi, které přitahují a uspokojují starou přirozenost! Kéž bychom si dávali v našem životě jako křesťané větší pozor na své slabé stránky, na naše sklony a záliby! Mnozí věřící koketují se světem a tíhnou po jeho zábavách, i když třeba ne vždy po takových, které jsou zjevně zlé a zavrženíhodné, nýbrž po tzv. „nevinných“ radostech tohoto života. Jiní touží po světské četbě, po smyšlených historkách, různých románech, atd., a přitom zanedbávají živé Boží slovo. Jiní jsou zase úplně v zajetí svých obchodních činností a honí se za ubohými poklady tohoto světa. Takové a mnohé další jim podobné věci vedou k „peleším lvím“ a k „horám pardálovým“, tj. přivádějí duši do velikých nebezpečí. Živí v nás zlé sklony naší staré přirozenosti a poutají naše smysly, zatímco naše srdce prahne a život z Boha chřadne. Je jenom jedno oko, které dovede včas rozeznat nastraženou léčku, jen jeden hlas, který může v pravý čas odvolat srdce z místa hrozícího nebezpečí. Jsou to oko a hlas Milého. Jak dobré, že On nad námi bdí, že nás varuje a láskyplně nás volá k Sobě!

Není nic milejší nad způsob, jímž zde Ženich vysvobozuje Svou nevěstu z její nebezpečné situace. „Se mnou, choti,… půjdeš,“ říká. Neříká tvrdě: „Utíkej rychle pryč! Neodkládej to, uteč! Stojíš před vchodem do lví jeskyně!“ Nenahání jí hrůzu ani ji neleká, ale prosí ji: „Pojď se mnou“, „se mnou, choti, z Libanonu půjdeš“. Chce odvést její srdce od Libanonu, od místa pozemských radostí, avšak duchovního nebezpečí. Jakou milost obsahuje to slovíčko: „Pojď!“ Jak mnohem příjemněji zní uchu než přikazující „Jdi!“ V tom prvém je vyjádřeno obecenství, ve druhém rozdělení.

„Pojďte, nu, a poukažme sobě (elbf. př.: přeme se, suďme se), praví Hospodin“ – vybízí Pán vzpurný izraelský dům, a dá-li se někdo touto milostí pozvat, neskličuje toho, kdo se k Němu obrací, důkazy o jeho špatném stavu, ale říká: „Budou-li hříchy vaše jako šarlat, jako sníh zbělejí; budou-li červené jako karmín, jako vlna budou“ (Izaiáš 1,18 - částečně podle elbf. př.). Jak milý, požehnaný je to způsob soudu vůči provinilému hříšníkovi! Tak soudí jenom Pán. Touž milost On rozvíjí – buď chvála Jeho jménu – také vůči celému světu v onom všechny lidi zahrnujícím pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste (elbf. př.: lopotící se a obtížení), a já vám odpočinutí dám“ (Ev. Matouše 11,28). Jakmile se někdo nechá pozvat a jde, vezme hned podíl na zaslíbení: „a já vám odpočinutí dám“, odpočinutí od těžkého tlaku a jha hříchu, odpočinutí od vlastních, nicotných usilování, odpočinutí dokonce s Ním v Božím ráji. Kéž by ono „Pojď!“ více uvážili všichni, kteří jsou ještě vzdáleni! – Celé Písmo je plné toho milého, k srdci volajícího slova, a kdo z věřících již neobdivoval slavná zakončení tak mnohého zvoucího „Pojď!“ v Písmu svatém? „A Duch i nevěsta řkou: Pojď! A kdo slyší, rci: Pojď! A kdo žízní, přijď, (a) kdo chce, naber vodu života zdarma“ (Zjevení 22,17 - částečně podle elbf. př.).

V tom milém zvolání Ženicha jsou ale i ještě dvě další slova, která naplňují srdce hlubokou radostí: „se Mnou“. „Pojď se Mnou!“ Nalezl bys vhodnější slovo, které by mocněji zapuzovalo strach a více vlévalo do srdce větší důvěru, a to v jakékoli ‒ i těžké ‒ situaci? Jistěže ne. Když zaslechneme řev lva a víme, že je blízko, budeme se určitě bát. Jak by se naše síla s ním mohla měřit a vzdorovat mu? Vždyť ani žádnou sílu nemáme. Ale ona tři slova plná nevšední milosti: „Pojď se Mnou!“ obsahují vše, co srdce potřebuje. U Něho je nevěsta dokonale bezpečná, i kdyby stezka byla srázná a strmá a zdála se nebezpečná. Ale pouhé uniknutí je tou nejmenší milostí obsaženou v oněch slovech. Vyjadřují zároveň radost, kterou Ženich nalézá ve společnosti Své nevěsty. Její přítomnost je Mu slastí. Jak úžasná je ta požehnaná pravda! Toto pomyšlení předčí svou vzácností všechna ostatní. Pán se z nás raduje a chce nás mít u Sebe! Je ovšem samozřejmé, že Jeho radost vůbec nezávisí na lidech, stvořených bytostech, neboť On sám je zároveň Bůh i Člověk a může Sebe sama dokonale spokojit. Není na nikom závislý, je věčný, živý Bůh, Hospodin – Ježíš. Ale jako Syn člověka nás ve Své zvláštní milosti a lásce učinil jaksi potřebnými pro úplné rozvinutí Své slávy a Své věčné blaženosti. Církev, Jeho tělo, jest Jeho plnost (Ep. Efezským 1,22. 23). Také sionské dceři jaksi říká: „Slyš, dcerko, a viz, a nakloň ucha svého, a zapomeň na lid svůj a na dům otce svého! I zalíbí se králi tvá krása (elbf. př.: zatouží král po tvé kráse); on jest zajisté Pán tvůj; proto skláněj se před ním (elbf. př.: klaněj se Jemu)“ (Žalm 45, 11.12).

Toto krásné místo z Písma se stane srdci nevěsty – židovského ostatku – bližší, až se Pán vrátí s božskou mocí. Snaží se tu odvést její myšlenky a přání od starého židovského pořádku věcí, od „domu jejího otce“ (Žalm 45,11) a chce ji vzdělat pod naprosto novým řádem, pod Mesiášem, s Jeho příslušnou královskou mocí. Izrael bude mít požehnání na tomto světě, v zemi Immanuele (viz. Ev. Matouše 1,23).

Duch Boží rozvinul tuto vzácnou pravdu „s Kristem“ v Písmu tak důkladně a podrobně, že bude dobře, když se tu ještě na chvíli zdržíme. Je uložena v nezměnitelné Boží radě a podobá se zlaté niti, která protkává všechno. On, „který ani svého vlastního Syna neušetřil, ale za nás všechny jej vydal: kterak by nám s ním všechno nedal?“ (Ep. Římanům 8,32 - částečně dle elbf. př.). Jaké to pomyšlení! „Všechno… s Kristem“, v obecenství s Ním! Ať zdráv či nemocen, bohatý nebo chudý – v každém postavení jsem s Ním a vždy Ho mám pro sebe, nechť se děje cokoli! Podle apoštolova dokazování to, co je větší, zahrnuje menší, a co je menší, je vlastně ovládáno a o-koušeno s větším.

Kdyby se křesťan ocitl v tak nuzných poměrech, že by měl k jídlu jenom skývu chleba a sklenici studené vody, přesto bude moci vítězně říkat: I kdybych byl ještě nuznější, mám svou skývu chleba s Kristem a Krista s ní. Od nejnižšího postavení na této zemi až do nejvyššího ve vrchní slávě: všechno máme s Kristem a naším největším požehnáním jest: být jedno s Ním. Tato jednota s Kristem, Hlavou Církve, je tak skutečná, tak dokonalá, že apoštol může o sobě říci: „S Kristem jsem ukřižován“ (Ep. Galatským 2,20), a při pohledu na všechny křesťany: „to vědouce, že starý náš člověk spolu s ním ukřižován jest“ (Ep. Římanům 6,6)! Ano, mluví o té jednotě v nejrůznějších spojeních: jsme spoluukřižováni, spolu jsme zemřeli a spolu jsme byli pohřbeni, spolu vzkříšeni; Bůh nám dal v Něm spoluseděti na nebeských místech; jsme spoludědicové, ale také povolaní, abychom spolutrpěli a spolu byli oslaveni. A tato jednotnost Církve s Ním je srdci Krista tak vzácná, že všude, kde je řeč o našem budoucím stavu, je tento popisován ve spojení s Kristem. „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Ev. Lukáše 23,43). „Raději bychom byli venku z těla a doma u Pána (elbf. př.: doma s Pánem)“ (2.Ep. Korintským 5,8). „Žádost maje umříti, a býti s Kristem, což by mnohem lépe bylo“ (Ep. Filipským 1,23). „A tak vždycky s Pánem budeme“ (1.Tessalonickým 4,17). „V domě Otce mého mnohé příbytky jsou. Kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a vezmu vás k sobě (samému), abyste kde já jsem, byli i vy“ (Ev. Jana 14,2.3 - elbf. př. a francouzský př. JND). – Amen! To dává srdci pokoj, dokonalý pokoj navěky!

9. - 11. v. – „Jala jsi mi (elbf. př. doslovně: uloupila jsi mi) srdce, sestro má, nevěsto (má); jala jsi srdce mé jedním svým pohledem, jedním řetízkem z ozdob své šíje. Jak krásná je tvá láska, má sestro, nevěsto (má); oč lepší je tvá láska než víno, a vůně tvých mastí než všechna koření! Strdím kanou tvé rty, nevěsto (má), med a mléko je pod tvým jazykem, a vůně tvých rouch jako vůně Libanonu.“ Třebaže byl výhled z vrcholů Amana, Senir a Hermonu nádherný, oko i srdce Ženicha se od nich odvrací, aby se kochalo obdivem v nevěstě, která je Mu po boku. Spatřuje v ní cosi, co nemůže vidět nikde jinde. City a zalíbení Jeho milujícího srdce se od ní odrážejí jako paprsky zpět k Němu. Lidé tohoto světa si tolik cení povrchních a pomíjejících krás, ale Ženich nalézá Svou rozkoš a uspokojení jenom v kráse a v lásce Své nevěsty. Spatřuje v ní požehnané ovoce Své neuhasitelné lásky, nalézá ovoce těžké práce Své duše a sytí se jím (srovnej s Izaiášem 53,11). Jak vzácná je to pravda pro srdce věřícího!

Někdo může mít nějakou velice krásnou věc a možná že si jí i vysoce váží, ale nikdy pro ni nemá takové city, jako ke své manželce a ke svým dětem. Vždyť ony jsou součástí jeho samého. Čím byly všechny rozkoše ráje prvnímu Adamovi ve srovnání s radostí, kterou nalezl v Evě? Byla částí jeho samého, zatímco jiná stvoření nikoli. Adam byl uveden do hlubokého spánku a z jeho boku mu byla vzata a učiněna pomocnice. – A když se pak ze spánku probral a spatřil vedle sebe stát tu „krásnou“, kterou mu Hospodin, Bůh ve Své dobrotivosti učinil, volá: „Teď tato jest kostrou z kostí mých a tělem (doslova: masem) z těla mého“ (1. Mojžíšova 2,23). Nyní byla prázdnota vyplněna. Vždyť předtím nenašel nic, co by mohlo uspokojit jeho srdce – slavné stvoření, ano krásy zahrady Eden mohly v jeho srdci působit jen prázdnotu, dokud neměl a neradoval se z ovoce své předobrazné smrti (tj. hlubokého spánku, v němž předtím byl).

Přesto ale to, co bylo u prvního člověka jenom obrazné, je skutečností v onom Druhém člověku – v tom Posledním Adamovi. Ten byl skutečně pohřížen do hlubokého spánku, do spánku smrti, a z Jeho otevřeného boku byla jaksi podobně učiněna jiná Eva, Jeho zraku krásná a bez vady, která s Ním brzy bude sdílet radosti nového, vysvobozeného stvoření. A tam, uprostřed sláv nového stvoření, bude na ní vidět zrcadlit se Jeho lásku, která byla silnější než smrt, a ona se bude věčně slunit v paprscích Jeho zvláštní, žádným oblakem nerušené přízně a něhy. Je tedy možné divit se, když s takovým milujícím obdivem si prohlíží tu, která Mu je podobná? Boží všemohoucnost mohla stvořit svět, ale jenom Boží láska mohla vykoupit zahynulého hříšníka, a to skrze utrpení a smrt Krista. Kdo může pochopit, proč se tato láska sklonila k bídnému, nicotnému hříšníkovi? Kdyby byla více předmětem našeho přemýšlení, méně bychom se divili slovům Milého: „Jala jsi mi (elbf. př. doslovně: uloupila jsi mi) srdce mé, sestro má, nevěsto (má).“ Jak obdivuhodná je to pravda! Kristovo srdce je jato, uneseno! A čím? Krásou jednoho z milosti spaseného hříšníka, jedné osoby, která se umyla v Jeho předrahé krvi a je ozdobena Jeho slavnými ctnostmi.

Obsahem kapitoly, o níž právě uvažujeme, je úžasné rozvinutí lásky Pána v různých směrech, a to v takové míře, jakou nikde jinde v Boží knize nenalezneme. Pokud jde o podrobnosti, Velepíseň nemá v žádné jiné knize Písma obdobu. „Jala jsi mi srdce, sestro má, nevěsto má.“ Pán tu zároveň zaujímá místo jak bratra, tak i Ženicha. „Sestro má, nevěsto (má).“ Jak úžasný je to poměr! Jaké blahé spojení! On je dobře zná a vysoce si ho cení, i když na její straně mu bývá poměrně málo rozuměno! Jeho spojení s ostatkem, který On tu nazývá Svou sestrou a nevěstou, je příležitostí k plnému, slavnému rozvinutí Jeho lásky, nejhlubších zvláštních citů Jeho srdce. Třebaže je obklopena tolika překrásnými věcmi, je to jenom ona, která na sebe upoutává Jeho zrak. Je milým protějškem všeho, co může být nalezeno ve stvořeném nebi a na zemi. Nikde jinde nečteme, že by krásy stvoření jaly srdce Stvořitele. Toto tajemství všech tajemství mělo zůstat zapečetěné pro Spasitele a pro Jeho vykoupené.

Ale nejde tu jenom o ostatek. Na Velepíseň je třeba dívat se jako na zjevení Kristova srdce všem věřícím. Kristova láska je dokonalá a působí vždycky dokonale, což ale bývá vždy úměrné tomu, v jakém poměru Ho známe. Kristovy výroky ve Velepísni je možné použít mravně, a to má pro křesťana nesmírnou praktickou cenu. Blahoslavení všichni, kdo se dovedou napájet z takového pramene!

Ale jinak stále musíme pamatovat, že postavení židovského ostatku vůči Kristu, jak nám je popisuje Velepíseň, se liší od postavení křesťana, podaného v apoštolských epištolách. Ztratíme-li toto ze zřetele, ocitneme se v nebezpečí, že budeme na Církev vztahovat něco, co patří Izraeli, a naopak zase připisovat Izraeli něco, co patří Církvi. Rozdílnému postavení také odpovídají odlišné city. Ve Velepísni budeme marně hledat ono hluboké odpočinutí a sladkost lásky, pramenící z existujícího, již poznaného a oceňovaného poměru. Nenajdeme tu plnou, uvědomovanou a neochvějnou lásku ženy, spojené manželským svazkem s mužem jejího srdce. Taková láska je pouze naším podílem. Ovšem k Beránkově svatbě dosud nedošlo, ale na základě zjevení, která nám jsou dána, a dokonání spasení, se tímto rysem vyznačuje jenom láska Boží Církve. Buď za to Bohu chvála a dík! Víme, Komu jsme uvěřili. Známe požehnanou pravdu o naší jednotě s Kristem, tím vzkříšeným a oslaveným. „Ten, kdo se připojuje (elbf. př.: přilne, je spjat s) k Pánu, jeden Duch je s ním“ (1.Ep. Korintským 6,17). Tato jednota s Kristem v životě i v postavení daleko přesahuje vše, co měl Izraelita. Vždyť již nyní víme, že v Kristu sedíme na nebeských místech: „S Kristem nás oživil a s ním (nám) dal spolusedět…“ (Ep. Efezským 2,6). A třebaže na této zemi jsme chatrnými, mdlými, chybujícími bytostmi, přesto víme, že jsme „zapečetěni Duchem Svatým zaslíbení, který je závdavkem našeho dědictví, k vykoupení získaného vlastnictví“ (Ep. Efezským 1,13.14 - elbf. př.). Ale cennější než to vše je, že známe velikost Kristovy lásky, která odpovídá oběti, jíž On nás přenesl do toho nebeského postavení a uvedl do věčného spojení se Sebou. Proto také víme, že otázka hříchu je navždy vyřízena, že naším podílem je věčné odpuštění, dokonalé ospravedlnění, a že jsme byli učiněni příjemnými (Ep. Efezským 1,6 - elbf. př., kral.: vzácní) v tom Milovaném. Naše vykoupení je dokonaná skutečnost, naše spojení s Kristem již existuje a my čekáme jen ještě na slávu – na Beránkovu svatbu. Počítáme s Jeho příslibem: „Ano, přijdu brzy (nebo: rychle, spěšně)“ (Zjevení 22,20 - elbf. př.). „Ještě zcela maličko, a aj, ten přicházející přijde a nebude meškati“ (Ep. Židům 10,37). Ale zatímco na Něho čekáme, smíme skrze moc Ducha Svatého poznávat a okoušet, i když velmi slabě, milující city Jeho srdce, které patří k tomuto požehnanému a navěky utvořenému poměru.

Postavení Izraele ve Velepísni je velice vzdáleno takovému poměru lásky. Nikde tu není zmínka o očistění svědomí a také nic nečteme o odpuštění a ospravedlnění. Jde tu spíše o otázku srdce, o působení a utváření tužeb srdce k Osobě Milého. Známost Jeho Osoby a jistota o poměru k Němu tu nejsou sdíleny plnou měrou; spíše se zdá, že milující srdce nevěsty po těchto věcech teprve touží. Ženich samozřejmě zná poměr, který Ho pojí k té, již nazývá Svou sestrou, Svou nevěstou. A proto jí otevírá Své srdce, aby jí dal porozumět předsevzetím Své lásky. Ujišťuje ji vždy znovu o její kráse, ceně a vzácnosti, jak On ji vidí, a i když ona chybuje a zapomíná na Něho i na Jeho lásku, vychází jí vstříc s něžností, kterou nic nemůže oslabit ani odvést od Jeho milovaného předmětu. Těmito projevy Jeho lásky, něžnosti a milosti jest její srdce zkoušeno, hluboké city jejího srdce jsou prohlubovány, Ženich se stává v jejích očích nade vše jiné vyšším a je považován za „znamenitějšího nežli deset tisíců jiných“ (Píseň 5,10), „všechno je na něm milé“ (Píseň 5,16). A tak je postupně, část po části srdce nevěsty získáváno pro Něj. 45. Žalm opěvuje tento požehnaný výsledek. Izraelité, patřící k ostatku, tam jsou vítáni jako Královi „spoluúčastníci“ (7. v.) a Jeruzalém jako „královna ve zlatě z Ofir“ (10.v. - elbf. př.). Národy bydlící kolem Izraele jí vzdávají čest svými dary a snaží se získat její přízeň. Královna je co nejúže spjata s Králem – je uváděna do paláců ze slonoviny.

Ale vraťme se k uvažovanému textu.

„Jala jsi srdce mé jedním pohledem svým, jedním řetízkem z ozdob svého náhrdelníku.“ Je těžké určit, co Pán chce říci těmito slovy. Myslí snad na každou jednotlivou ctnost, na každý jednotlivý duchovní šperk ve věřícím, anebo snad jsou Jeho slova výrazem radosti Jeho srdce z každého jednotlivého věřícího a spolu s tím i ze všeho Jeho lidu? Je jisté, že ani ten nejmenší ze všeho Jeho lidu Jím nikdy není opomíjen ani přehlédnut nebo zaměněn s někým jiným, ani v časnosti, ani na věčnosti. Jsme milováni každý osobně, a takto též spaseni a oslaveni. „Který miloval mne, a vydal sebe samého za mne“ (Ep. Galatským 2,20 - elbf. př.), říká Pavel. Mluví, jako by byl jediný, za nějž Kristus zemřel. Víra si přivlastňuje všechno, co milost zjevuje. Jen takto může srdce okoušet tato zjevení. Rozumíš tomu, milý čtenáři? Je to velmi důležité. Víra dělá z každého požehnání, byť bylo nevím jak veliké, svou osobní věc. Milost v Kristu může cokoli ukazovat jako podíl Božích dětí, ale víra říká: „Toto patří mně!“

Ale v našem krásném nebeském domově nebudeme osobně známi jenom našemu drahému Pánu, nýbrž budeme se také vzájemně znát. Zdá se, že Petrovi na hoře proměnění nepůsobilo žádnou potíž poznat Mojžíše a Eliáše. Podobně tomu bude i ve stavu po vzkříšení, kdy vše bude dokonalé. Pavla nikdo nebude považovat za Petra, ani Petra za Pavla, a každý bude mít svou vlastní korunu a vlastní, osobní slávu. Je to vzácné, ale i vážné pomyšlení! Každý svatý ponese zvláštní osobní, sobě danou korunu. Všichni tam budou známi podle toho, čím jsou podle ocenění Pánem. A přesto všichni budou dokonalí, všichni šťastní, všichni v plné radosti Pána a všichni zářící v Jeho slavném obrazu, který v dokonalosti ponesou.

16. v. ‒ „Jak krásná je tvá láska, sestro má, nevěsto (má)“ (elbf. př.) – Kdybychom více přemýšleli o tom, jak Pán si cení naší lásky, jistě bychom se Ho více přidrželi a lnuli k Němu s nerozdělenějším srdcem. Láska budí vstřícnou lásku. Čím blíže sedím ohni, tím více se ohřeji. A čím blíže se zdržuji u Kristova srdce, tím větší láskou bude k Němu rozníceno mé srdce. Mohl bych stejně dobře v zimě vyjít ven a dívat se na sníh a myslet si, že mne tyto věci rozehřejí, jako myslet na sebe, dívat se na sebe a domnívat se, že tím vzroste má láska ke Kristu. Přeješ si růst ve své lásce k Němu a více okoušet Jeho lásku k sobě? Nuže dopřej svému srdci, ať se kochá Kristem! Sedím-li u ohně, ohřeji se, jím-li pokrm, nasytím se – ano, věř, že v kapitole, o níž tu uvažujeme, najdeš mnoho osvěžení. Přemýšlej o ní, rozjímej o ní slovo za slovem a mysli především na to srdce, z něhož každé to slovo pramení. Kristova slova neznamenají nic nevěře, ale víra se jimi živí. A nezapomínej povznášet se ve své mysli k srdci Toho, z Něhož všechna ona slova plynou. Vždycky zpytuj Jeho Slovo v obecenství s Ním. Varuj se oddělovat Boží slovo od Kristovy Osoby. Budeš-li si takto počínat, bude se tvá láska k Němu prohlubovat a růst k větší praktické podobě Kristu.

„Jak krásná je tvá láska, sestro má, nevěsto (má); oč lepší je tvá láska než víno, a vůně tvých mastí než všechna koření!“ (elbf. př.). Jestliže naše srdce neuchvátí takovéto projevy lásky, co jiného by je mohlo získat? Žádné víno, ani nějaká pozemská radost není Jemu tolik vzácná, jako láska Jeho nevěsty, – žádná vůně tak sladká jako vůně jejích mastí. Pohostinnost samospravedlivých Židů nebyla Mu ničím ve srovnání s láskou jedné veliké hříšnice, která stála vzadu a plakala (Ev. Lukáše 7,38). Ale tak vzácné ovoce může vyrůst jen ve světle Jeho přítomnosti. Rostlinám se nikdy nedaří ve tmě. Možná že tam vyženou několik neduživých, chabých listů, ale plod a vůně se objeví teprve tehdy, budou-li zalévány proudy nebeského světla. „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života“ říká Pán Ježíš (Ev. Jana 8,12), a jinde zase: „Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé, nebo(ť) beze mne nemůžete nic učiniti“ (Ev. Jana 15,5).

„Strdím kanou tvé rty, nevěsto (má).“ Plástev musí být nejprve naplněna pilnou a trpělivou prací včel, nežli z ní může kanout med. Med musí být sbírán z každé květiny. Křesťan by se měl podobat včele, ale – žel – často se více podobá motýlu, který se většinou jen chvilku třepetá nad květinou a pak odlétá, neokusiv ani krůpěj sladkosti. Zato včela s houževnatou pílí létá z květu na květ, saje sladký obsah a nosí ho domů. A tak se postupně plní její zásobárna prvotřídním medem. Musíme pečlivě zpytovat Písmo a plnit jím své srdce, jestliže má být vždy připraveno pro vhodnou příležitost na našem jazyku. Bude-li nás Pán vidět v takovém stavu, bude osvěžen a bude se radovat. „Strdím kanou tvé rty, nevěsto (má), med a mléko je pod jazykem tvým, a vůně tvých rouch jako vůně Libanonu.“

Slova jsou jako seménka – rozvíjejí se a nesou ovoce, buď kyselé a hořké, anebo lahodné a prospěšné zdraví. Jak důležité je tedy, abychom bděli nad svým jazykem! Rozséváme-li plevel, nemůžeme sklízet pšenici, a rozséváme-li pšeničné zrno, nebudeme muset sklízet plevel. „Cokoli rozsévá člověk, to také sklidí“ (Ep. Galatským 6,7 - elbf. př.). Kéž z našich rtů vždy plynou jen přívětivá, milá, měkká slova, slova pravdy, víry a lásky! Může být něco čistší nad mléko nebo sladší nad med? Co je výživnější nad to prvé a léčivější nad ono? Písmo nás učí, že nejsme v těle, ale v Duchu, a zde Pán mluví o vzácných druzích ovoce Ducha, které se Mu tolik líbí. „Rozlita jest milost (elbf. př.: líbeznost) ve rtech“ Jeho a myrhou, aloe a skořicí jsou provoněna všechna Jeho roucha (Žalm 45,3.9). A tu nalézá ke Své hluboké radosti odezvu ve slovech Své milované nevěsty. Ze Své plnosti dává „milost za milostí“ (Ev. Jana 1,16) a odpověď na to je Jeho srdci vzácnější než vše, co může přinést tělo. A až jednou pahorky a údolí Kanánu, porostlé nejlibovonnějším kořením a oplývající mlékem a strdím, dávno pominou, bude před Ním nevěsta stát vždy s věčně svěží a rozmáhající se vzácnou vůní.

12. - 15. v. – „Zahrada zamčená jsi (elbf. př.: jest), sestro má, choti (elbf. př.: nevěsto) (má), pramen (elbf. př.: zdroj) zamčený, studnice (elbf. př.: pramen) zapečetěná. Co z tebe vychází, jest libosad granátových jabloní se vzácnými plody ušlechtilého ovoce, cypru a nardu; nard a šafrán, vonná třtina a skořice, kromě rozmanitého stromoví dávajícího myrhu a aloe, s nejvýbornějšími kořeními, zahradní pramen, studnice živé vody, a potoky, které tečou z Libanonu“ (část. podle elbf. př. a fr. př. JND). – Několik krátkých poznámek o přirozené poloze a charakteru izraelské země nám může velice pomoci lépe porozumět těmto krásným a poučným přirovnáním. Zaslíbená země leží téměř uprostřed obydleného světa a kdysi byla proslulá krásou a úrodností. I to je pozoruhodné, že se Židé právě v Kanánu neusadili náhodou, nýbrž že Bůh vymezil jejich hranice již celá staletí předtím, než se ten národ utvořil. „Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy (elbf. př.: lidské), rozměřil meze národům (elbf. př.: stanovil pevně hranice národů) podle počtu synů izraelských. Neboť díl Hospodinův jest jeho lid, Jákob (rozměřovací) provazec jeho dědictví“ (5. Mojžíšova 32,8.9). Z tohoto velice zajímavého zaznamenání vidíme, jaké místo zaujímal Izrael odedávna v Božích myšlenkách a pojatých radách. Poměrně malá země se stala dějištěm událostí, které předčily všechny ostatní důležitostí a dalekosáhlými následky. A také v budoucnosti se znovu stane dějištěm událostí, na něž čeká nebe i země, a o nichž je vždy znovu zmínka na různých místech Božího slova. Zaslíbení, které v zahradě Eden vypadalo jenom jako pupenec, se v zaslíbené zemi rozvine v plně kvetoucí slávu.

Dnes, jak víme, je ta země kvůli nevěře Izraele zanedbaná. Nikoho už nenapadne myšlenka, že by měla být středem celého světa. Národy světa ji pošlapaly. Ale ačkoli už je dlouhou dobu pouští, zemí stínu smrti, nezůstane jí navždy. Pán té země je zatím ještě vzdálen: odešel do „daleké země“ (srovnej s Ev. Lukáše 19,12). Ale zase se vrátí, aby se ujal Svého vlastnictví. „Všechna země jest má,“ říká (2. Mojžíšova 19,5) a v souladu s Jeho původními úmysly se ta země svým časem stane středem všech národů, slávou všech zemí, a pověstí u všech národů. Milované město Jeruzalém bude hlavním městem celého světa a stane se středem požehnání všech obyvatelů celé země. Potom opět zavlaje nad jeho zdmi královská korouhev na znamení, že se navrátil „člověk jeden rodu znamenitého (elbf. př.: vysoce urozený),“ Král národů.

Mojžíšovi, dříve než zemřel, bylo dovoleno spatřit tu slavnou zemi z vrcholu hory Fazga (5. Mojžíšova 3,27). Sám Pán ji ukázal Svému služebníkovi. Jakou ctí to bylo pro Mojžíše! Dříve než smrt zavřela jeho oči, směl pohledět na budoucí místa určená k přebývání lidu Páně, na úrodná údolí, krásné hory a vodou svlažované roviny.

Okem, jež žár pouště nezemdlel,

zem dávno slíbenou dole zřel:

pastvin dost, hor i vod na pohled,

plno tam mléka je i sladký med.

A když předtím, veden Božím Duchem, mluví o této slavné zemi, říká: „Neboť Hospodin, Bůh tvůj, uvádí tě do země krásné, země potoků vodních, pramenů a proudů, vyvěrajících v údolí a v pohoří, do země pšenice, ječmene a vinné révy a fíku a granátového jablka, do země olivového oleje a medu, do země, v níž nebudeš jísti chléb poskrovnu, nic nebude v ní scházeti, do země, jejíž kamení jest železo, a z jejíchž hor budeš těžiti měď“ (5. Mojžíšova 8,7-9 ‒ český překlad rabína G. Sichera, Praha 1950).

Štědré plodiny a rozmanité produkty té země jsou jistě většinou vzaty z různých přirovnání uvažovaného textu. Nevěsta je tu přirovnávána k zahradě, k sadu, pramenu – tak štědře je opatřena vším, co se líbí Pánu, tak rozmanitě v ní působí milost Ducha Svatého. Srdce Páně v ní nalézá plno nejmilejších a nejvzácnějších věcí. „Nard a šafrán, vonná třtina a skořice, kromě rozmanitého stromoví dávají-cího myrhu a aloe, kromě všech nejvýbornějších koření“! Jaká to jsou slova! Zahrada se svou slavnou nádherou květů, plná skvostných líbezně vonících květin; sad s rozmanitými ovocnými stromy a s okrasnými dřevinami, pramen, který to vše oživuje a napájí – jak nám tato zvláštní přirovnání ukazují, čím pro Něj měl být Boží lid v tomto zlém, temném světě! Jako milá zahrada s libovonnými květy naproti vyprahlé, pusté poušti – takový měl být rozdíl mezi Páně lidem a syny tohoto světa. Jak je tomu ale, milý čtenáři, ve skutečnosti s námi? Zjevujeme opravdu svěžest, růst a hojné ovoce ve věcech našeho Pána? Může On vstupovat do zahrady našeho srdce a jíst tam „své rozkošné ovoce“? On zná všechny naše myšlenky, ví o celé naší práci a našem chování!

A všimněme si dále, jak ženichovo srdce, plné radosti, popisuje nevěstu jako „zahradu zamčenou…, zdroj zamčený, zapečetěný pramen“ (elbf. př.). Ona je tím vším, ale jen pro Něj. Její oči se netoulají po okolí. Je úplně spokojena se svým podílem v jejím Milovaném. Kristus jí stačí. Vyplňuje celé její srdce. Není tu ani jednoho pohledu, jenž by si přál anebo zval někoho jiného. „Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi liliemi“ (Píseň 2,16). Květ, ovoce, vůně – vše je určeno Jemu, patří jenom Jemu. Každé jiné osobě je její zahrada zamčena. Královská pečeť je vtisknuta na Králův pramen, vody pramene prýští jen Jemu. „Vězte (elbf. př.: poznejte), že Hospodin oddělil sobě zbožného!“ (Žalm 4,4). Nikdo cizí se nesmí dotknout toho, co nese královskou pečeť. „Avšak pevný základ Boží stojí, maje pečeť tuto: Zná Pán ty, kteří jsou jeho, a: odstup od nepravosti každý, kdo vzývá jméno Kristovo (elbf. př.: kdo vyslovuje jméno Páně)“ (2.Ep. Timoteovi 2,19). „Dej mi, synu můj, své srdce“ (Přísloví 23,26) je výslovným, jasným příkazem. Patří-li mé srdce Pánu, nezbývá již nic z něho světu. Uposlechni, duše má, hlas Moudrosti! Jsi-li poslušen tohoto příkazu, nemůžeš mít srdce pro svět. Žádný člověk nemá dvě srdce, třebaže se, žel, někdy zdá, jako bychom měli dvě. Bděme v tom a mějme se na pozoru! Jestliže můj drahý Pán má mé srdce, nemám žádné pro svět. Rozdělené srdce On nemůže přijmout.

Slova „zamčený“ a „zapečetěný“ nás také vedou k myšlence o ú-plném, rozhodném oddělení věřícího od světa. Jako kus země dobře ohrazené, osázené a obhospodařované, patřící jenom majiteli – takový má být křesťan. Třebaže je dosud na tomto světě, není z tohoto světa. Kristus říká: „Ze světa nejsou, jako i (= ani) já nejsem ze světa“ (Ev. Jana 17,16). Věřící je tu jako Kristův služebník a měl by se učit dělat všechno jenom pro Něho. „Všechno, cokoli činíte ve slovu neb ve skutku, všechno (čiňte) ve jménu Pána Ježíše, děkujíce Bohu a Otci skrze něho“ (Ep. Koloským 3,17). Ať se naskytne cokoli, malé věci nebo veliké, křesťan má všechno konat jako službu svému Pánu. Jedinou otázkou mu stále má být: Bude tím Pán oslaven? Sloužím Mu? – Ale žel, jak často bývá slyšet jinou otázku: Cožpak je na tom něco zlého? A pak, namísto abychom činili Jeho vůli, prosazujeme a činíme svou vůli!

Apoštol mohl říci: „Mně zajisté živu býti jest (elbf. př.: život je pro mne) Kristus“ (Ep. Filipským 1,21), jinými slovy: žíti – pro mne znamená „míti Krista za pohnutku, za svůj předmět, za svou sílu i za svou odměnu“. Toto je oddělení od světa a zároveň prokazování naší nejlepší možné služby světu. Je-li mé oko pevně upřeno na Osobu Milovaného, potom je mé srdce naplněno Jím, zrak je jasný, úsudek zdravý a služba požehnaná. Čím blíže se zdržujeme pramenu, tím jistěji se staneme potrubím požehnání pro jiné lidi. Jako pramen v poušti nebo řeka v nížině přináší okolní krajině užitek, i my se pak budeme moci stát svému okolí požehnáním. „Žízní-li (ně)kdo, pojď ke mně, a napij se“ – říká Ježíš. „Kdo věří ve mne, jak říká Písmo, z jeho břicha (života) potečou proudy živé vody. [A(le) to řekl o Duchu, kterého měli přijmouti věřící v něho.]“ (Ev. Jana 7,37-39).

Ze srdce, které je takto skrze přebývání Ducha Svatého plné Krista, bude moci vyvěrat požehnané svědectví vzkříšenému a oslavenému Pánu, ano, mělo by prýštit jako „proudy vody živé“. Vždyť za toto svědectví je věřící svému vzdálenému Pánu osobně odpovědný. „Kdo praví, že v něm zůstává, je povinen, jak on chodil, tak i sám choditi (= prakticky žít)“ (1.Ep. Jana 2,6). Tu vstupujeme na půdu opravdové odpovědnosti křesťana. Jsem-li křesťan, jsem také odpovědný žít skutečně jako křesťan, nikoli proto, abych se jím stal, ale protože jím jsem, neboť jsem skrze převzácnou Kristovu krev přesazen do dokonalé Boží přízně. Jsem-li Božím dítětem, měl bych – jako Jeho syn či dcera – také tak prakticky žít; jsem-li Božím služebníkem, mám se chovat jako Boží služebník.

100

Nám jako lidem, tzn. potomkům prvního Adama, bylo dokonale učiněno zadost smrtí našeho drahého Pána, a nyní naše odpovědnost pramení z našeho nového poměru ke Kristu, tomu Poslednímu Adamovi, vzkříšenému a oslavenému Synu člověka, který sedí po Boží pravici. „Jako mne poslal Otec, i já posílám vás“ (Ev. Jana 20,21). Tento příkaz byl dán učedníkům Pána vůbec, nejen apoštolům, nýbrž všem. A právě vzhledem k tomuto poslání budeme všichni muset na konci našeho putování skládat Svému Pánu a Mistru účty ze své práce. Jak vážná je to pravda! „A tak každý z nás sám za sebe bude vydávati počet Bohu“ (srovnej s Ep. Římanům 14,12). Kde se to stane? Před soudnou Kristovou stolicí, před níž jednou všichni budeme muset být zjeveni.

Snad bude dobře, jestliže se tu na chvíli zdržíme a vsuneme-li několik poznámek o Kristově soudné stolici, neboť mnoho duší dosud nemá v této věci jasno, ba pomyšlení na ni je často zneklidňuje.

Předně musíme uvážit, že na soud už nikdy nemůže přijít osoba věřícího, neboť „přešel ze smrti do života“ (Ev. Jana 5,24). Věřící je „ode všech (hříchů)… ospravedlněn“ (Skutky 13,38.39). Kristus byl vydán na smrt za jeho přestoupení a ta jsou nyní navždy zahlazena – budiž chváleno Jeho jméno! Vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění. Co tedy ještě zbývá? Věřící je jako spolu vzkříšený s Kristem s Ním spojen v Jeho životě a stojí před Bohem v celé Jeho příjemnosti. „A proto není již žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Ep. Římanům 8,1 [v kralickém textu pokračující slova: „nechodícím podle těla, ale podle Ducha“ – v nejstarších řeckých rukopisech nejsou! - pozn. překladatele] a Ep. Římanům 4,25 a 5,21). Sám věřící již nikdy nemůže přijít na soud. Vždyť navíc až stane a bude zjeven před Kristovou soudnou stolicí, bude již v oslaveném těle, učiněn podobným Pánu. „Který promění naše ponížené tělo, aby bylo podobné tělu jeho slávy, podle té (působivé) moci, kterou (on) mocen je i všechny věci podmaniti sobě“ (Ep. Filipským 3,21). Jak daleko odsouvá tato slavná pravda jakoukoli myšlenku, že věřící by ještě mohl být odsouzen! Bude oslaven, a to dříve, než bude předvolán před onu soudnou stolici, a již ví, že je spoludědic s Kristem a že se bude nalézat ve stejné slávě jako On.

101

Ani hříchy a přestoupení křesťana už nikdy nemohou přijít na soud. Vždyť Kristus již za ně trpěl na kříži a Svou obětí tam je navěky zahladil. Nemůže být nějaký druhý soud hříchů věřícího. Ježíš už je všechny nesl na Svém těle a způsobil nám jejich zahlazení: „Který hříchy naše na svém těle sám nesl na dřevě, abychom hříchům zemřevše, spravedlnosti živi byli, jehož zsinalostí uzdraveni jste“ (1.Ep. Petra 2,24 - elbf. př.). Dílo Krista na kříži jako Zástupce Božího lidu bylo tak dokonalé, že byla dána odpověď na jakoukoli otázku, co se týče hříchu. Ani nejmenší otázka nezůstala nevyřízená. Když zvolal: „Dokonáno jest!“ (Ev. Jana 19,30), byla každá otázka, týkající se hříchu, navždy a věčně dána do pořádku. Na základě toho dokonaného díla vychází Boží láska vstříc i největšímu hříšníku a uvádí ho do všech bohatství Boží milosti. Všechny hříchy věřícího jsou navěky zahlazeny a odpuštěny, ano, Bůh na ně dokonce již nikdy ani nevzpomene. „Nebo(ť) jednou obětí navěky učinil dokonalé ty, kteří posvěceni bývají“ (Ep. Židům 10,14).

Avšak ačkoli ani osoba, ani hříchy a přestoupení věřícího už nemohou být onoho dne předmětem toho soudu, přece něco přijde před soudnou stolici Krista: skutky věřícího jako Kristova služebníka. Proto nás apoštol tak vážně a věrně napomíná: „Proto, bratři moji milí, stálí buďte a nepohnutelní, rozhojňujíce se v díle Páně vždycky, vědouce, že vaše práce není daremná (= nadarmo) v Pánu“ (1.Ep. Korintským 15,58). Když se předtím tak dlouho zdržel při úvahách o vzkříšení těla, přichází konečně k tomu, co bychom mohli nazvat vzkříšením skutků. „(Jednoho) každého dílo bude zjeveno. Den zajisté to ukáže; nebo(ť) v ohni bude zjeven“ (1.Ep. Korintským 3,13). – „Proto nesuďte nic před časem, až by přišel Pán (= předčasně, dokud nepřijde Pán), který i osvítí to, co jest skrytého ve tmě, a zjeví rady srdcí. A tehdy každý bude míti chválu od Boha“ (1.Ep. Korintským 4,5). Jsou to vážné věci, ale upřímné srdce se nechvěje a neleká při pomyšlení na ono zjevení před soudnou stolicí Krista, nýbrž naopak se na ně dívá jako na jednu ze svých největších výsad. Vždyť teprve tehdy se naplní ono Písmo: „Tehdy poznám, jak i já jsem byl poznán“ (1.Ep. Korintským 13,12).

Bůh je světlo, a Bůh je láska. Nuže, Jeho láska chce mít Své děti ve světle, jako i On sám je ve světle. „Bůh jest světlo, a vůbec v něm není žádná tma“ (1.Ep. Jana 1,5). Naše nová přirozenost z Boha miluje světlo a nalézá v něm zalíbení. Již nepatrné ztemnění pociťuje jako nesnesitelné břemeno. Být ve světle znamená být zjeven (a zjevován), neboť světlo zjevuje všechno. A kdo z nás by si přál, aby jeden, jediný okamžik našeho života se všemi Božími milostivými vedeními zůstal skryt v temnotě? „Všichni zajisté ukázati se (elbf. př.: zjeveni býti) musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby každý přijal to, co skrze tělo (elbf. př.: v těle [tj. dokud byl živ v těle]) působil, podle toho, jak čí práce byla (= jak jednal), buď v dobrém, neb ve zlém“ (2.Ep. Korintským 5,10). Až jednou bude běh celého mého života zjeven v Božím světle, poznám tak, jak jsem byl sám poznán. Můj úsudek o všem, co bylo v tomto životě dobré nebo zlé, bude naprosto souhlasit s Božím úsudkem.

102

Všechno, co jsem učinil pro Krista, čili: co bylo ovocem Jeho milosti působící ve mně, bude Jím uznáno a odměněno. Ale co vzešlo jen ze „síly“ přirozenosti, vlastního těla, zůstane bez odměny. Vše, co v nás způsobil Kristův Duch, bude ve světle Jeho soudné stolice pečlivě odděleno od jakékoli příměsi pocházející z člověka a bude zářit vznešenou slávou. Také nejedna služba v sebezapření, která, jak se zdálo, začala z nejlepších pohnutek, ale nebyla prováděna prostředky, které schvaluje Boží slovo, bude s božskou přesností zkušena a rozdělena. Vše dobré bude Pánem jistě nesmírně štědře odměněno. Ano, i mnohé svaté předsevzetí, jehož cílem bylo oslavení Pána, které však nemohlo být uskutečněno, se tam ukáže ve světle a vezme plnou odměnu. Ani nejmenší služba, učiněná na této zemi pro Pána, nebude onoho dne přehlédnuta. „Kdokoli by zajisté dal vám píti číši vody ve jménu mém, protože jste Kristovi, amen pravím vám, neztratí nikoli odplaty (= odměny, mzdy) své“ (Ev. Marka 9, 41). Toho dne se rovněž ukáže, co nám bránilo konat více dobrých věcí, přestože jsme měli dosti světla a byli zahrnuti i hojnou milostí. Mnohé, co se na pohled zdálo krásné a veliké, se tam scvrkne v nic. A naproti tomu nějaký nepatrný a možná nepovšimnutý čin lásky bude vyveden na světlo a odměněn netušenou měrou. Každý potom zaujme místo, připravené mu Otcem, a všichni hluboce a plně poznáme, za jak mnohé vděčíme našemu drahému Pánu. Ano, teprve tam uvidíme, čím On nám byl a co vše z naší strany snášel! V plném světle Jeho přítomnosti budeme znát lásku toho srdce, které se vždy znovu přenášelo přes naši nehodnost a opakovaně se zjevovalo s touž trpělivostí, láskou a neúnavnou dobrotivostí. A pak uvidíme i stovky, ba tisíce případů, kdy jsme se chtěli, ponoukáni pýchou vlastních srdcí, líbit sobě a sami sebe vystavovat na odiv, namísto abychom pokorně sloužili Pánu Ježíši a On nám byl vším.

Všichni pak budeme dokonale znát a chápat trpělivou Ježíšovu lásku, která nás tolik let nesla a vodila, a hřejivé připomínání této lásky, která, co se týče moci a hloubky, přesahuje každé pomyšlení, bude plnit naše duše hlubokým obdivem a velebením a rozezvučí v nás na věky věků chvalozpěvy…

103

Toho dne nebude zapomenuto ani na mnohé úžasné zásahy Páně do našeho života, a to před naším obrácením, i potom. Budeme moci pohledět na dávno uplynulé dny, a to tak, jak jsme to dosud nikdy neučinili, ba ani to učinit nemohli. Uvidíme, jak často, aniž jsme to věděli, jsme byli v nebezpečí, že nás satan uvrhne do záhuby, ale jak nás náš drahý Pán laskavě objal Svou rukou a jak nás Svým ramenem šetrně, ale jistě vysvobozoval z kluzké půdy, na níž jsme se ocitli a přivedl nás zpět. Jistěže pak budeme z přítomnosti soudné stolice odcházet se srdci plnými vděčnosti a vědět, k čemu jsou v nebi harfy. Proud radosti, který se nám právě tam otevřel, poteče dál, stále plněji a svěže na věky věků.

Apoštol vždy chodil ve světle onoho budoucího dne a také my bychom to tak měli dělat. Pomyšlení na soudnou stolici v něm působilo trojí věc: „Proto, znajíce tu hrůzu Páně, přemlouváme lidi, Bohu pak zjevní jsme se stali. A doufám, že i svědomí vašemu jsme se stali zjevní“ (2.Ep. Korintským 5,11 - částečně podle elbf. př.).

104

1) Vědomím, jak hrozné bude pro hříšníka postavit se před Bohem ve svých hříších, byl Pavel puzen s tím větší vážností zvěstovat evangelium. „Přemlouváme lidi.“ Jiné se snažil varovat a vždy znovu jim kladl na srdce vážnost jejich situace, a i to, jak velice potře-bují spasení své duše. Co to bude muset být i pro nevěřícího, až se bude muset postavit před onou soudnou stolicí (tj. před velkým bílým trůnem - Zjevení 20,12) a být tam vzat k odpovědnosti za to, že odmítl Krista! Je snad některý kazatel evangelia, kterého by uvážení toho nepodnítilo k hluboké vážnosti a vytrvávající horlivosti?!

2) Apoštol už byl ve světle – byl již před Bohem zjevený. „Bohu pak zjevní jsme se stali.“ Jemu soudná stolice nenaháněla v jeho srdci strach a hrůzu, zato však ho vedla k věrnému, upřímnému chození před Bohem a k oddané službě v Jeho díle.

3) Tím, že apoštol chodil jako muž Boží a služebník Krista ve světle, plnil svou službu se vší svědomitostí. Cvičil se v tom, aby měl vždycky dobré svědomí před Bohem i před lidmi. A tím se doporu-čoval svědomím těch, mezi nimiž pracoval. „A doufám, že i svědo-mí vašemu jsme se stali zjevní.“ – Kéž by se tyto požehnané výsledky, milý čtenáři, zjevovaly i v nás – k Božímu oslavení i k našemu spasení a požehnání!

16. v. – „Probuď se, větře severní, a přijď, větře jižní; prověj zahradu mou, ať kanou její vonné věci!“ (elbf. př.). ‒ Slovo „vítr“ bývá v Písmu obvykle používáno v souvislosti s Duchem Svatým, a zdá se, jako by tento oddílek obsahoval určitou modlitbu, aby Duch Boží Svými rozmanitými způsoby působil v srdcích Božího lidu. „Prověj zahradu mou, ať kanou její vonné věci!“ Na vinici Páně jsou „vzácná koření“, ale je třeba, aby byla přinucena k vydávání jejich líbezné vůně. Pán se právě prošel Svou zahradou a viděl její skvělé rostliny a jmenoval je jmény (12. - 15. v.).

Zná velmi dobře každou rostlinu Své zahrady a když byly vysázeny, jak velikou jim věnoval péči a jak bohaté ovoce vzešlo! Všech-ny „štípila pravice Jeho“ (srovnej s Žalmem 80,16), „aby byli nazváni terebinty spravedlnosti, štípení Hospodinovo, k jeho oslavení“ (Izaiáš 61,3), „mocní země“ (srovnej s Ezechielem 17,13 - nový elbf. př.). Ale někdy přichází na Jeho „štěpnici“ tíživé, „mrtvé“ ticho, které nakažuje staré i mladé. Vrcholy libovonných haluzí a keřů bývají smutně svěšené – nepoddávají se vanutí Ducha, takže ani balzámové vůně se nemohou vypařovat a šířit se větrem. „Probuď se, větře severní, a přijď, větře jižní“ zní pak volání věrného a trpělivého Zahradníka, a „prověj zahradu mou“. Ostrý, studený severák anebo milý, osvěživý vánek z jihu mohou posloužit k tomu, aby lid Páně se probudil ze stavu žalostné nedbalosti a duchovní lenivosti. Ale jak vzácné je pomyšlení, že majitel zahrady, který v ní přesně zná každou rostlinu, má ve Své ruce jak ovívající jižní vítr, tak i bouřlivý severák. Dopřává Svým vzácným útlým rostlinám vždy pravou míru jednoho nebo druhého.

105

„Ještě velice maličko“ (porovnej s Ep. Židům 10,37) a všechny budou přesazeny do líbezného podnebí ráje. Tam už nebude třeba ostrého severáku zarmoucení a káznění. Na bezmračných místech věčného pokoje už nebude nic, čím list schne, co olamuje pupen, čím uvadá květ anebo co brání růstu ovoce. Dost, víc než dost jsme toho viděli v našem mrazivém světě! Kéž už přijde ten slavný, blahý den, kdy navěky zmizíme z této pouště, kde na nás často přicházejí soužení a zarmoucení, jako i bouřlivá smršť, kde slabé štěpované rostliny mohou být vytrženy s kmenem i kořeny, kde bolest a zármutek často naplňují srdce a hanba pokrývá tvář, protože jsme v dobrém byli tak planí a ve zlém tak plodní! Potom, ano, potom už bude všechno zlé navždy za námi. Žádný zármutek, žádná rakovina nebo jiný hlodající červ už nikdy víc nebude! Vkořeněni v čisté půdě nebe a ustavičně svlažováni rosou Boží lásky pokveteme pak a poneseme ovoce k nevýslovné radosti Otcovského srdce a k oslavení našeho velebeníhodného Pána.

Dej to, Pane, abychom se ochotně poddávali Tvé péči a aby naše srdce nechávala působit Tvého Ducha a v našem životě se ukazovalo ovoce a líbezná vůně, Tobě tak vzácné! – Kéž bychom všichni vždy byli schopni říkat: „Ať přijde Milý můj do zahrady své, a jí rozkošné ovoce své!“ – Nevěsta mluví v této slavné kapitole jen málo, ale jsou to krásná a požehnaná slova. „Milý můj.“ Cítí se tak přirozená, ano, doma a šťastná v Jeho blízkosti – má přímo Jej. Dobře to ví a ra-duje se z toho. On je jejím milovaným Pánem a Spasitelem. „Milý můj“, říká. Ale když mluví o zahradě, nazývá ji „zahrada Jeho“, a také o ovoci říká: „rozkošné ovoce Jeho“. To je ta pravá půda, jak i jinde čteme: „Můj milý měl vinici na úrodném pahorku. Kterou okopal a vyčistil od kamení, a vysadil v ní ušlechtilé révoví. A v jejím středu vystavěl věž a také lis udělal v ní“ (Izaiáš 5,1.2 - elbf. př.). A když mluví o péči, kterou té vinici věnoval, ač Mu přinesla tak málo ovoce, říká: „Já Hospodin, který ji ostříhám, každé chvilky ji budu svlažovati, a aby jí nikdo neuškodil, v noci i ve dne ji ostříhati“ (Izaiáš 27,3).

106

V 15. kapitole Ev. Jana mluví Pán o Sobě jako o „pravém vinném kmenu“ a Svůj lid nazývá „ratolestmi“, Svého Otce pak „vinařem“. Jak je to vzácné! Otec hledí z nebes dolů a vidí, jak na této zemi Jeho Syn nese skrze mnohé ratolesti, které v Něm zůstávají, ovoce k Jeho oslavení. Ratolesti mohou nést ovoce jen tehdy, proudí-li do nich z vinného kmene dostatek životní mízy. Jak utěšený to musí být po-hled pro Otcův zrak! A jakou radostí je Jeho srdci, když jsou ratolesti živě spojené s Jeho milovaným Synem, jsouce plné „ovoce spravedlnosti, které nesete skrze Ježíše Krista, k slávě a chvále Boží“! (Ep. Filipským 1,11). „V tom bývá oslaven Otec můj, když ovoce nesete hojné“ (Ev. Jana 15,8).

* * *