Lidé tohoto světa nemají z ničeho větší strach, než ze samoty a zamyšlení se nad sebou. Raději jsou přetíženi prací, než by si našli nějakou volnou chvíli ke klidnému přemýšlení. Je to pochopitelné. Vždyť zneklidňované svědomí v takových chvílích mluví, ale lidé se snaží jeho hlas zmírnit pohodlnou vytáčkou, že musí plnit své povinnosti a že na takové přemýšlení ani není čas. Jsou tu hříchy, mnoho hříchů. A pomyšlení na Boha jako Soudce hříchu je lidem hrozné. Stav duše je takový, že nemůže snést světlo, a proto miluje tmu. Lidé se snaží všelijakou činností a sháněním se podle běhu tohoto světa utéci skličující tíži takových tichých hodin. Stejnému účelu a na svém místě jim k tomu slouží i různé zábavy a radosti světa.

A tak je všude vidět pilnou snahu vyhnout se samotě a znemožnit jakoukoli příležitost ke klidnému a vážnému zamyšlení. Zájmům duše se vůbec nevěnuje pozornost, ani na chvíli, přesto že potřeby tu jsou naléhavé a hluboké. Vyšší a šlechetnější část člověka je naprosto opomíjena a nedbá se na ni. „Co prospěje člověku, kdyby všechen svět získal, a své duši uškodil (elbf. př.: svou duši ztratil)? Aneb jakou dá člověk výplatu (elbf. př.: výkupné) za duši svou?“ (Ev. Marka 8,36-37).

Takový je člověk, člověk bez poznání Boha, bez znalosti svého stavu jako hříšník a bez poznání Ježíše jako Spasitele hříšníků. Ale obraťme se nyní na chvíli od této zarmucující skutečnosti, třebaže silná a přesto citlivá pojítka by nás vždy znovu chtěla vést k tomu, abychom těm, které máme rádi, ukazovali cestu k vyproštění a získali je pro Krista. Věřící miluje tiché chvíle přemýšlení v ústraní a oddělení od světa. Tam je mu všechno osvětleno přítomností Spasitele a k Jeho poctě zaznívá „Píseň písní“. Čím více je odloučen od světa, tím hlubší mívá obecenství s Pánem a hojnější požehnání. Proto je třeba, aby srdce i duch neměly žádné sympatie s tímto světem, a abychom, ač jsme ještě na světě, ve skutečnosti byli co nejvíce vzdáleni jeho shonu a ruchu i jeho nesvatých, poskvrňujících vlivů. Vždyť věřící jsou od nynějšího zlého běhu světa odděleni hlubokou propastí. „Ze světa nejsou, jako i já nejsem ze světa“ (Ev. Jana 17,16), praví Kristus. Jak vzácná je to pravda, že postavení Krista ve zmrtvých-vstání ukazuje též naše zmrtvýchvstání, pokud se vidíme v Něm. Proto takové chvíle tichého a klidného přemýšlení duše v obecenství s Osobou vyvýšeného Pána bývají naší duši nejmilejšími okamžiky za jejího pobytu na této zemi. Můžeme je prožít upoutáni nemocí na lůžko, v tichu venkovské přírody i uprostřed obchodního ruchu tohoto světa. Vše záleží jen na stavu našeho srdce. Být sám, a přesto ne sám – jak je to požehnané!

1. v. – Nuže, proč se ona převzácná malá knížka, kterou se chceme zabývat, jmenuje „Píseň písní“? Právě proto, že pojednává o Šalomounovi, anebo lépe řečeno o Kristu, který bude Svým časem v Jeruzalémě Králem s pravou šalomounskou slávou. Proto je též nazván „Král kralujících a Pán panujících“ (1. Timoteovi 6,15 a Zjevení 17,14). Jemu patří prvenství ve všem. V Písmu je mnoho krásných písní. Mojžíš, Maria se svými děvečkami, Debora i David – všichni zvláštním způsobem zpívali o dobrotě Pána. O Šalomounovi je zaznamenáno: „Písní jeho bylo tisíc a pět“ (1. Královská 4,32). Ale jen tuto označil „Píseň nejpřednější z písní“. Všechny daleko předčí. Zní jako libý zpěv srdcí, která jsou naplněna svatou láskou a nalézají svou nejvyšší radost v onom plném a nenuceném vyjádření lásky: „My milujeme jej, neboť on prvé (= dříve) miloval nás“ (1. Ep. Jana 4,19). Kéž bychom byli vždy schopni zpívat píseň o lásce svého Spasitele, a to srdcem i myslí!

2. v. – „Ó, by mne políbil políbením úst svých“. Jak čistou ale i vroucí příchylnost vyjadřují tato slova! Podobají se srdečnému, nestrojenému vzplanutí lásky, jak to vídáme, když se po dlouhém odloučení opět shledávají blízcí příbuzní. Srdce je tolik zaujaté svým předmětem, že se nedbá na obvyklé formality, pravidla a způsoby, ba zapomíná se i na celé okolí. Blahé vědomí, jaké místo zaujímá v srdci Pána, působí, že nevěsta zapomíná na všechno jiné. Jak málo je na světě těch, na něž bychom se mohli obrátit bez jakékoli formálnosti a s takovou láskou! A přesto je to řeč spaseného hříšníka k jeho svatému Pánu. Rozumíš jí, milý čtenáři? V srdci, které může takto hovořit k božskému Ženichu – k Ježíši oslavenému v nebi, už nejsou ani pochyby, ani obavy. Mnozí to ovšem považují za opovážlivost, jestliže někdo úplně a bez pochyb plně věří Jeho milosti a lásce, a odváží-li se oni sami Mu opravdu důvěřovat, bývají trápeni mnoha pochybnostmi a obavami, a to vše dnes, když On už přece dávno vyjádřil Svou lásku k zahynulým hříšníkům takřka krvavým písmem! Co si asi takoví lidé myslí o smělosti oné nevěsty? Jistě asi, že zapomněla, co sama je a jaké místo jí náleží! Jenže tajemstvím je zde toto: Když je svědomí očištěno od všelikého hříchu obětí Ježíše, který tu kdysi chodil v pokornosti, cítí se nyní srdce volné a šťastné v přítomnosti zmrtvýchvstalého a oslaveného Krista. A to je také vše, co provinilý hříšník potřebuje, aby se cítil doma a šťasten „v pokojích krále“ (4. v.). Kristovu krev má pro své svědomí a Jeho Osobu pro své srdce. V obou těch věcech se pro něj uzavírá každé požehnání a každý křesťan skutečně obě ty věci má. – Ó Pane, pomoz všem, aby tomu věřili!

V celé Velepísni nenajdeme žádnou zmínku o hříchu, odpuštění nebo ospravedlnění. Proč to? Tyto otázky totiž byly vyřízeny už dříve, takže srdce se nyní raduje z naprosté volnosti v přítomnosti Pána. Každá z oněch otázek je vyřízena, jakmile se hříšník poprvé opravdu skloní k nohám Ježíše. Všechny jsou dány do pořádku na základě Spasitelova dokonaného díla. Nemohou už nikdy víc znovu vyvstat, pokud se týče Boha a víry. Satan i nevěra našich srdcí se sice mohou pokoušet navždy vyřízené otázky znovu vzbudit, avšak takové myšlenky bychom vždy měli odsoudit rozeznáním, že pocházejí z těch zlých pramenů. „Znám, že cokoli činí Bůh, to trvá navěky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho něco odejmouti“ (Kazatel 3,14). Proto takové srdce, které zná tyto věci, je volné a šťastné a cítí se v přímé blízkosti Pána doma. „Ó, by mne políbil políbením úst svých!“

Srdce tu už netouží po jistotě odpuštění, ale po přímých projevech Jeho lásky. Nevěsta se zaměstnává Jím samým – nejen některou z Jeho vlastností nebo nějakým zvláštním důkazem Jeho přívětivosti k ní, ale jenom Jím osobně. Má-li Jej, má i všechny Jeho vlastnosti a plnost Jeho dobrotivosti – proto: „Ó, by (On) mne políbil!“ Nemusí vysvětlovat, o kom takto mluví. Živě nám to připomíná milující srdce Marie Magdaleny, které bylo oloupeno o předmět své lásky, když říká: „Pane, vzal-lis ty jej, pověz mi, kdes ho položil“ (Ev. Jana 20,15). Vždyť On byl první a poslední v jejích myšlenkách – v jejím srdci nebyl nikdo jiný, od nějž by Ho musela odlišit. Nikoho nebylo možné k Němu přirovnat. Její srdce nemohlo nic jiného uspokojit kromě Osoby jejího Pána, ať mrtvého či živého. Jak úžasná to láska! Kéž by On měl takové místo v mém i ve tvém srdci! „Ještě velmi, velmi maličko“ (srovnej s Ep. Židům 10,37), a bude ho mít, a to navždy! Kéž bys již uspíšil blahý den Svého příchodu, drahý Pane, Ty, který jsi Milovaný Církve, Své nevěsty!

V Písmu svatém bývá políbení symbolem smíření, závdavkem pokoje a vyjádřením lásky. O Jonatanovi a Davidovi je nám zaznamenáno, že políbili jeden druhého a plakali oba, až David nadmíru plakal (1. Samuelova 20,41 - elbf. př.). Jak milý je to obraz Toho pravého Davida, který vždycky předčí všechnu naši lásku. „Kde se rozhojnil hřích, tu ještě více rozhojnila se milost“ (Římanům 5,20). Také Josef „políbiv všech bratří svých, plakal nad nimi; a potom mluvili bratři jeho s ním“ (1. Mojžíšova 45,15). Též marnotratného (ztraceného) syna líbal otec, třebaže ještě byl oděn svými hadry. Je tedy přání nevěsty v Písni písní (anebo toho, kdo věří v Pána Ježíše) přehnané, touží-li po takovém projevu lásky Pána? Jistěže ne. Její přání nepramení z nějakých pochyb, zda ona láska je jistá, ale chce ji mít zjevenu. Láska vždy může být uspokojena zase jen láskou.

„Neboť lepší jsou milosti tvé (elbf. př.: láska tvá) nežli víno.“ Ježíšově lásce je dávána přednost před všemi pozemskými radostmi. Víno je symbolem plného života okoušejícího pozemské radosti. Avšak jakou cenu mohou mít všechny ty věci, kdyby vypadaly nejkouzelněji, pro duši, která nalezla všechnu svou slast v Ježíši? Ztratily by půvab pro srdce i oko a byly by pociťovány jen jako unavující, tíživé břemeno. Jenom Ježíš je skutečnou radostí srdce: „Kterého neviděvše, milujete; kterého nyní nevidouce, avšak v něho věříce, veselíte se radostí nevýmluvnou a oslavenou“ (1.Ep. Petra 1,8).

Vinný kmen má své kořeny v zemi. Nazarej nesměl po celou dobu svého slibu „jísti žádné věci pocházející z vinného kmene, od zrnka (= jadérka) až do šupiny (= slupky)“ (4. Mojžíšova 6,4). Musil být kvůli Pánu úplně oddělen od všech požitků světa. Dnes je každý věřící Božím nazarejem a měl by být tomuto povolání a postavení věrný. Tomu ale může dostát jen tehdy, složí-li všechnu svou radost a u-spokojení v Ježíšově lásce. Pán už čeká, daleko od radostí světa, na slavný okamžik, kdy začne tisícileté království (srovnej s Ev. Matouše 26,29). Tu se zjeví ve Svém charakteru pravého Melchisedecha, aby sytil a osvěžoval vítězné zástupy Izraele, děti Abrahama, chlebem a vínem království (srovnej s 1. Mojžíšovou 14,18). I my bychom měli až do té doby trpělivě čekat, neboť pak se s Ním zjevíme v nebeské slávě. Král v Jeruzalémě pak bude znovu spojen se Svým pozemským lidem a všechny národy se budou pást na radosti a štěstí Izraele. Pak i dcera sionská porozumí významu oněch dávno předtím na svatební hostině v Káni Galilejské vyslovených slov: „Ty zachoval jsi víno dobré až dosavad“ (Ev. Jana 2,10).

3. v. – „Pro vůni masti tvé jsou výborné, mast rozlitá (elbf. př.: olej pomazání) jméno tvé; proto tě mladice (nebo: panny) milují.“ Zde nám nevěsta dává určitou představu o Jeho jménu: „mast rozlitá jest jméno tvé“. Jejímu srdci je On nejlíbeznější vůní. Všechna Jeho jména, důstojenství, přednosti a postavení jsou jí neobyčejně vzácná. Jeho jméno je On sám. Ono vyjadřuje Jeho povahu, Jeho vynikající vlastnosti a ctnosti. Nevěsta neví, jak by měla vyjádřit, jak přeštědrá jest Jeho dobrotivost. Proto říká: „mast rozlitá (elbf. př.: olej pomazání) jest jméno tvé“. Ale líbeznou vůni Jeho masti necítí jenom ona – také její družky se mohou podílet na té nesmírné plnosti. Jsou upoutávány a osvěženy sladkou vůní Jeho jména. Jaké blahé pomyšlení! Ta mast není uzavřená, zapečetěná, ale „rozlitá“. Jaké obecenství je v Ježíšově lásce! Zastav se tu na chvíli a ztiš se, duše má, a přemýšlej o plnosti jména Ježíše: „Neboť v něm přebývá všechna plnost Božství tělesně“ (Ep. Koloským 2,9). Jakým středem, jakým pramenem jest Jeho jméno! Kolem Něho jako svého jediného středu je nyní skrze oživující moc a přebývání Ducha Svatého shromažďována Boží Církev. „Neboť kdekoli shromáždí se (elbf. př.: shromážděni jsou) dva neb tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich“ (Ev. Matouše 18,20). Však již brzy budou nebesa a země spolu spojeny mocí a slávou toho jména. Pozemský Jeruzalém a judská města s okolními národy – nebeský Jeruzalém s nesčíslnými zástupy andělů, všeobecné shromáždění a shromáždění prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebesích – ti všichni budou upoutáni a spolu spojeni skrze to drahé jméno. Otec si to předsevzal (a proto se to zcela jistě naplní), „aby v uložené plnosti časů (v tisíciletém království) v jedno (elbf. př.: pod jednu hlavu) shromáždil všechno v Kristu, což na nebesích, i což na zemi, v něm“ (Ep. Efezským 1,10). Potom se bude vůně Jeho jména šířit každým vánkem a všechna pokolení a jazyky vpadnou v jeden chvalozpěv: „Hospodine, Pane náš, jak důstojné jest jméno tvé na vší zemi!“ (Žalm 8,2).

A po uplynutí jednoho tisíce let požehnání a slávy, až zmizí tato nynější nebesa i země a budou ukončeny soudy, jméno Ježíše neztratí nic ze své líbezné vůně, síly a krásy. Stále ještě bude jako „rozlitý olej pomazání“, ano, „rozlitý“ provždy, navěky. „Myrhou, aloe a skořicí všechna roucha tvá voní“ (Žalm 45,9 - elbf. př.). A zatímco nyní věk plyne za věkem, zůstanou bohaté a mnohotvárné druhy Jeho milostí rozlité v nesmírné plnosti. Ze všech rukou bude kanout sladce vonící myrha, a daleké, i nejvzdálenější okruhy budou naplněny věčnou vůní Jeho svatého jména.

4. v. - „Táhni mne, a poběhnem za tebou.“ Čím více toho víme o Kristu, tím větší bývá naše touha poznávat o Něm ještě víc. Čím blíže jsme Jemu, tím více si budeme přát být Mu ještě blíž. Podobně to vyjadřuje Pavel: „Abych poznal jej“ (Ep. Filipským 3,10), a přece nikdo z pozemšťanů Ho snad neznal tak dobře, jako on. A na jiném místě říká: „abych Krista získal“ (Ep. Filipským 3,8), třebaže přece nikdo ze svatých si nebyl tak jistý svou odměnou za boj víry, jako Pavel. I když byl jako vězeň v římském vězení a strádal, mohl v plné pravdě povědět: „Mně zajisté živu býti jest Kristus, a umříti zisk“ (Ep. Filipským 1,21). Jak bohatá zkušenost, jak klidné důvěřování a jaká hluboká, bezmezná radost vyzařuje z jeho dopisu Filipským!

Plnost rozmanitých požehnání, která máme v Kristu, je tak nezměrná, že čím více ji chápeme, tím více poznáváme, jak málo ji ještě známe. Čím více okoušíme opravdovost a plnost Jeho lásky, tím více budeme schopni zvolat, že ona převyšuje všeliké poznání (viz Ep. Efezským 3,19)! Jsou tu šířky, délky, hloubky a výšky, které nikdy neobsáhneme a nezměříme. A radost okoušená v Jeho přítomnosti je taková, že srdce, třebaže se z ní právě raduje, touží po ještě větší její blízkosti, ano, má jakýsi pocit, že je poměrně ještě od Něho vzdáleno.

Zdá se, že právě slova milující nevěsty: „Táhni mne, a poběhnem za tebou“ zdůrazňují, jak veliká jest její touha po blízkosti Osoby Pána. Třebaže nevěsta jí už byla velice blízko a okoušela její vzácnost, přece ještě pociťovala určité vzdálení od Něj. Proto ono hluboké přání v jejím srdci: „Táhni mne“ – Pane, táhni mne blíž, blíže k Sobě! Porovnáme-li tento verš s obsahem 2. verše, shledáme určitý růst v milosti, větší poznání samého Pána. Ukazuje se větší touha po užším obecenství, jak to máme vyjádřeno v mnohých Žalmech: „Bože, Bůh (silný) můj ty jsi, tebe (hned) v jitře hledám, po tobě žízní duše má; po tobě touží (elbf. př.: prahne) tělo mé, v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody… Přilnula (elbf. př.: lne) duše má k tobě, pravice tvá zdržuje (= podepírá) mne“ (Žalm 63,2.9). Nejpožehnanější obecenství s Pánem je vždy v souladu s nejvřelejší touhou, abychom Mu byli ještě blíž. Můžeš to potvrdit, milý čtenáři? Znáš to z vlastní zkušenosti? Zkoušej všechna svá slova a své cesty přede Pánem a vyslov nad nimi svůj úsudek. Duch Svatý nám říká, že slova Páně jsou ryzí slova, přetříbená v tavicím kotlíku, „sedmkrát“ přečištěná. Ach, jak často mluvíme nebo píšeme, aniž bychom třeba jen jednou naše slova zkusili, přetříbili!

Je slavná spojitost mezi tím, že jsme taženi Pánem a že běžíme za Ním: „Poběhnem za tebou“. Dobře si všimněme slov: „za tebou“! V těch slovech je obsaženo mnohem víc, než bychom mohli vyjádřit. Jsou velice důležitá. „Za tebou!“, ne za našimi vlastními názory nebo dokonce za nejlepšími lidmi na zemi, ale „za Tebou!“ Jak je to napsáno i v onom slavném 16. Žalmu: „Představuji Hospodina před obličej svůj vždycky“ (8. v.). Nejen v určitých chvílích, ale „vždycky“. Jaká by musela být stezka našich noh na zemi, kdyby to o nás vždy platilo! Jak oddělená by pak musela být ode všeho, co není Kristus! A jistě, prosíme-li: „Táhni mne“, měli bychom také s nevěstou a s jejími družkami ochotně dodávat: „poběhnem za tebou“.

Ale ještě jedna vzácná myšlenka je skryta v předmětu, o němž právě uvažujeme. Ten, kdo táhne, jde napřed. Tak předchází Pán Svůj lid na cestě pouští. Již napřed vidí nebezpečí a čelí jim dříve, než se k nim dostanou Jeho vykoupení. Mnohá, přemnohá jsou nebezpečí, z nichž nás Ježíš vysvobozuje, aniž je vůbec poznáme. „A jak ovce své vlastní vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním“ (Ev. Jana 10,4). Možná že nám nepřítel nastražil na cestě, po níž jsme chtěli jít, nějakou past; ale náš božský Vůdce ji spatřil a vede nás jinou cestou, poodvede nás jiným směrem, takže ujdeme mnohé nástraze, která nám mohla být osudná. A přece se někdy možná cítíme zklamáni a jsme nespokojeni, protože nám nějaká překážka nedovoluje dosáhnout vlastního cíle, který jsme si předsevzali. Velebeníhodný Pane! – Kéž jsme vždy a jen v běhu „za Tebou“!

„Uvedl mne král do pokojů svých, plésati a veseliti se v tobě (nebo: a radovati se z tebe) budeme, a vychvalovati milosti tvé (elbf. př.: oslavovati lásku tvou) více než víno; upřímní milují tě (nebo: milují tě v upřímnosti - elbf. př.).“ Zde máme výsledek, požehnané ovoce Jeho táhnutí a našeho běžení za Ním. Modlitba spolu se svatou pilností vyjadřovala uvědomovanou slabost a závislost. Panny vytrvale běžely a dosáhly cíle. A nyní je vidíme v pokojích Krále, jak se tolik radují a veselí. Ale nikdy nezapomínejme, že to je milost, která přitahuje a milost, která běží za Ním, všechno je korunováno milostí; a všechno plyne z nekonečného moře Spasitelovy lásky. „Budeme oslavovati lásku tvou více než víno“. Nevěsta tu už používá slovo „oslavovati“. Poznala Jeho lásku již dříve, ale nyní se z ní raduje s rostoucím zájmem, neboť ji okouší. Je obklopena Jeho láskou jako vzduchem, úplně je v ní uzavřena. „Uvedl mne král do pokojů svých“.

Proč je tu ale Kristus nazýván „Král“? Protože se tu prorocky mluví o Jeho vztazích k Izraeli po jeho napravení. Pokud jde o práva a tituly Pána, je On stále Králem. Ale je někde nazýván Králem Církve? Nečteme to v žádném oddílu Písma. Nikde v celém Písmu. Je Králem a je hoden vší úcty; ale Písmo o Něm mluví jako o Hlavě Jeho těla, Církve, a jako o Králi Židů. Jako takový přišel nejprve na tuto zem v ponížení a v milosti a představil se sionské dceři. Ale ta Ho, žel, nechtěla! Byl pohrdnut a zavržen, ukřižován a zabit. Ale Bůh Ho vzkřísil z mrtvých a dal Mu slávu, a tím jsou Mu zaručena veškerá práva i důstojenství, nejen jako Krále Židů, ale také jako Hlavy Jeho těla – Církve, a středu veškeré budoucí slávy (srovnej se Zachariášem 9; Ev. Jana 12; Skutky 2; Ep. Efezským 1; Ep. Filipským 2). Židé téměř jedním dechem volali: „Hosanna, požehnaný, který se bere ve jménu Páně, král izraelský“ (Ev. Jana 12,13), a „Vezmi, vezmi, (vlastně: pryč s ním, pryč s ním), ukřižuj jej“ (Ev. Jana 19,15). Tak prchavá je oblíbenost u lidí. Židé tím naplnili míru svých hříchů a jejich spojení s Bohem bylo přeťato. Mesiáš byl odstraněn, svědectví Ducha Svatého zavrženo a v témž okamžiku se zdá zmařeno jakékoli pomyšlení na království.

Ale přesto Slovo Páně trvá navěky. Nevěra a hříchy člověka nikdy nemohou zrušit Boží věrnost (srovnej s Ep. Římanům 3,3). V Kristovu dokonaném díle vykoupení byl položen základ také k budoucímu obnovení Izraele na základě milosti podle neproměnných Božích uložení, aby i onen Boží pozemský lid byl uveden do plného vlastnictví a okoušení požehnání, která byla kdysi zaslíbena otcům. „Neboť pravím, že Kristus Ježíš byl služebníkem obřízky pro Boží pravdu, aby potvrdil slibů otcům“ (Ep. Římanům 15,8). Nic nemohlo být jasnější a zřejmější nad prorocká prohlášení Božího slova o budoucím panování Pána Ježíše v souvislosti s Davidovým trůnem a s celým izraelským domem. Je jisté, že Jeho vláda a sláva se nebude omezovat na obnovená izraelská pokolení a na izraelskou zem. Ale Jeruzalém a judská města budou pozemským středem Jeho tisíciletého království, podobně jako nebeský Jeruzalém, město Boha živého, bude nebeským středem mnoha okruhů Jeho nebeské slávy (Ep. Židům 12,22-24).

Protože jsme tu mluvili o „Králi“, zastavme se chvíli u těch proroctví, která nám Pána ukazují v tomto charakteru. „Neboť dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížectví (nebo: vláda) na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný,… Otec věčnosti, Kníže pokoje. (Jméno Rek udatný v elbf. př. není). K rozmnožování pak toho knížectví (nebo: té vlády, fr. př. JND: panování) a pokoje, jemuž nebude konce, sedne na stolici Davidově, a na království jeho, až je i v řád uvede (= upevní), a utvrdí je v soudu a ve (nebo: skrze) spravedlnosti, od tohoto času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní“ (Izaiáš 9,6.7). Toto dávné proroctví, které horlivost Hospodina zástupů svým časem jistě úplně a cele naplní, bylo v podstatě svého obsahu opakováno andělem Gabrielem v poselství, s nímž přišel k Marii: „Porodíš syna, a nazveš jméno jeho Ježíš. Ten bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dá jemu Pán, Bůh, stolici Davida, otce jeho. A kralovati bude nad domem Jákobovým navěky, a království jeho nebude konce“ (Ev. Lukáše 1,31-33). Téměř nesčetná jsou proroctví, která pojednávají o tomto předmětu, ale dosud všechna čekají na své jisté, konečné naplnění.

Cožpak ale Hospodin už za starých časů nebyl králem v Jeruzalémě? Ovšemže byl. Od chvíle, kdy Izrael byl vysvobozen z Egypta, až do dnů Samuele byl Hospodin Králem Izraele. Potom si ale lid žádal mít krále, podobně jako ho měly ostatní národy, a zavrhl Pána jako svého krále. Bůh odpověděl na jejich přání a dal jim krále, ale skončilo to – jako vše jiné u Izraele pod zákonem – naprostým nezdarem. Celé dějiny tohoto národa od břehů Rudého moře až ke kříži na Golgotě, anebo až k ukamenování Štěpána jsou jen a jen naprostým nezdarem a selháním a to po všech stránkách. Ať se díváme na Izrael pod zákonem, nebo jako na vinný kmen, který Bůh přesadil z Egypta do Kananejské země, anebo jako na provdanou ženu a jako na Boží svědectví na zemi – vždy shledáváme nejen samá selhání, nýbrž i to, že národ byl nenapravitelný ve svých hříších. Proto na ně nakonec přišel spravedlivý Boží soud. Jejich milované město Jeruzalém bylo obklíčeno vojsky. Chrám i svaté město byly srovnány se zemí a ti, kteří unikli ostří meče, byli rozptýleni do všech stran světa.

Od onoho dne až podnes je stav Izraele „pustý“ a „opuštěný“. Ale nezůstane to tak navždy. Musíme mít stále na zřeteli, že je velký rozdíl mezi cestami Boží vlády s Jeho lidem a Jeho cestami v milosti. Pod spravedlivou Boží vládou se Židé pro své hříchy a nekajícnost dosud nalézali pod Jeho káznící rukou, a jsou pod ní ještě i dnes. Ale milost a láska Jeho srdce k nim zůstávají nezměněné. Všimněme si podmínek smlouvy: „Pokořovati budu pro to semeno Davidovo, ale ne navždy“ (1. Královská 11,39 - elbf. př.). To je mimořádně důležitá zásada, nejen vzhledem k Izraeli a k Církvi, nýbrž i k jednotlivému věřícímu. Na touž velkou zásadu se odvolává apoštol, když mluví o zavržení a obnovení Izraele: „Nevěrou vylomeny jsou… Ale podle volby milosti jsou milí pro otce. Neboť darů (své) milosti a (svého) povolání Bůh nelituje“ (Ep. Římanům 11,20.28.29 - elbf. př.).

Také prorok Ozeáš líčí tklivým způsobem dnešní stav a budoucí obnovení Židů: „Neboť za mnohé dny budou (= zůstanou) synové izraelští bez krále, bez knížete, bez oběti, bez modly, bez nárameníku a obrazu (bez efodu a terafim). Potom pak obrátí se synové izraelští, a hledati budou Hospodina, Boha svého, i Davida, krále svého; a předěšeni jsouce, poběhnou k Hospodinu a k dobrotě jeho v posledních časech (nebo: dnech)“ (Ozeáš 3,4.5). Jak vzácné je to pomyšlení! Ještě „hledati budou Hospodina, Boha svého, i Davida, krále svého“. A čím jiným je Šalomounova Píseň písní, než ustavičným ujišťováním ostatku, že zvláštní láska Jeho Krále k nim se nezměnila? Bohabojný židovský ostatek v posledních dnech bude moci v této písni číst o Jeho lásce – o neúnavné, nic nevyčítající, věrně vytrvávající lásce „Hospodina, Boha svého, i Davida, krále svého“. V minulosti všichni přestoupili zákon, v budoucnosti budou všichni obnoveni na základě milosti. V minulosti stáli na základě smlouvy vázané celou řadou podmínek, v budoucnosti budou stát na základě bezpodmínečné Boží milosti. Míra jejich požehnání bude dána cenou oběti Mesiáše, kterého kdysi zavrhli, a i plností Boží lásky. Ale kdo by mohl změřit, co je nezměřitelné? A taková bude i láska Krále k Jeho židovské nevěstě: nezměrná, bez mezí!

Kniha Rut nám velice jednoduchým a opravdu dojemným způsobem obrazně vysvětluje Izraelův minulý, nynější i budoucí stav. Z manželského života Noémi nezůstal žádný potomek. „Nenazývejte mne Noémi (tj. půvabnost)“, praví, „říkejte mi Mara (tj. hořkost); neboť hořkostí velikou naplnil mne Všemohoucí“ (Rut 1,20). Její Elimelech (což znamená: „Bůh můj jest král“) i oba její synové zemřeli v Moábské zemi. Noémi je nyní vdova, sama, bez potomků a bez pomoci. – „Říkejte mi Mara… Vyšla jsem plná, teď pak prázdnou mne zase Hospodin přivedl (zpět)“ (20. a 21. v.). Jak výstižný je to obraz židovského národa, jejž Bůh jako Král a Choť ztratil a který je nyní opuštěn, jako nějaká vdova! Ale slabý ostatek v osobě tiché a pokorné Rut se přidržuje Noémi a hledá ochranu pod křídly izraelského Boha. „Blahoslavení tiší, neboť oni dědičně obdrží zemi“ (Ev. Matouše 5,5). Pole, na něž vstoupila jako chudá sběračka klasů, se stalo jejím majetkem. Ale nejbližší příbuzný se zdráhal vykoupit dědictví, jestliže zároveň musil pojmout Rut za manželku. Záležitost byla vyřízena v přítomnosti deseti svědků (Rut 4,1-12). Těch deset mužů z města nám může předobrazně připomenout desatero přikázání, která byla dána dříve, než Kristus přišel, ale pod zákonem nebylo pro Boha žádné ovoce (srovnej s Ep. Římanům 7,1-4).

Tu se Bóz (toto jméno znamená: „v Něm jest síla“) celým srdcem ujímá věci slabého ostatku z Elimelechova domu. Je předobrazem zmrtvýchvstalého Krista, „který prokázán jest býti Synem Božím mocně… skrze zmrtvýchvstání“ (Ep. Římanům 1,1-4). Co dodává zvláštní krásu uvedenému obrazu, je okolnost, že Rut nemá vůči Bózovi žádné přímé nároky. Nebyl nejbližším příbuzným, proto jeho jednání je řízeno jen a jen milostí. Jak Izrael, tak i národy (pohané) mohou mít dědictví z pouhé milosti. „A Rut porodila syna… Tedy vzavši Noémi dítě, položila je na klín svůj, a byla pěstounkou jeho. Daly mu pak jméno sousedky, které pravily: Narodil se syn Noémi“ (Rut 4,13.16.17). Jak úchvatný je to výjev! Jaká vzácná milost! Srdce vdovy se znovu veselí a zpívá jako za dnů svého mládí. Osamělá se, abychom tak řekli, stala matkou dětí. Prázdný klín je opět požehnán živým dědicem. Vše je samá radost. A tak tu máme neobyčejně krásný obraz budoucího obnovení Izraele ve cti, slávě a důstojnosti v jeho vlastní zemi. Pravý Bóz vezme dříve či později věc bohabojného ostatku do Svých rukou, znovu uvede Izrael do země a postaví ho na zcela novém základě.

S touž pravdou se setkáváme také na mnoha jiných místech Písma svatého. Tak třeba v Izaiáši 62,2-4 čteme: „I uzří národové spravedlnost tvou, všichni králové slávu tvou, a nazvou tě jménem novým, které ústa Hospodinova vyřknou. Nadto budeš korunou ozdobnou v ruce Hospodinově a korunou královskou v ruce Boha svého. Nebudeš více slouti opuštěná, a země tvá nebude více slouti pustina, ale nazývána budeš: ‚Rozkoš má v ní’, a země tvá ‚Vdaná’; neboť rozkoš míti bude Hospodin v tobě, a země tvá bude vdaná.“ A v Ozeáši 2,14.15.19.20: „Aj, já lákati ji budu a uvedu ji na poušť; neboť mluviti budu k srdci jejímu. A dám jí vinice její od téhož místa, i údolí Achor za dveře naděje, i bude tam zpívati jako za dnů svého mládí, a jako tehdy, když vycházela ze země egyptské… I zasnoubím tě sobě na věčnost, zasnoubím tě sobě, pravím, ve spravedlnosti a v soudu, a v dobrotivosti a v hojném milosrdenství. Zasnoubím tě sobě také ve věrnosti; a poznáš Hospodina.“ Jak předivná, bezmezná je to milost! Je to Boží milost v Kristu Ježíši Jeho vzpurnému, tvrdošíjnému národu, ano, milost největšímu z hříšníků! Jejím zdrojem je láska a z ní pramení milost – ztracený je opět nalezen. A láska je stále stejná. Pán miluje Izrael, miluje Církev, miluje jednotlivého věřícího. Miluje dokonalou láskou každou duši, jež se dá k Němu přitáhnout. I kdybychom my Ho milovali z celého srdce a těšili se v Něm, bude hlubší láska a radost na Jeho straně. Jak bezmezná láska, nezměrná milost, nebeská radost, věčná blaženost! „Uvedl mne král do pokojů svých, plésati a veseliti se v tobě (nebo: a radovati se z tebe) budeme, a o-slavovati lásku tvou více než víno!“

5. - 6. v. – „Jsem černá, ale milostná (= půvabná), ó dcery jeruzalémské, jako stany cedarské, jako opony (tj. stanové pokrývky) Šalomounovy. Nehleďte na mne, že jsem snědá, neboť jsem obhořela od slunce (= slunce mne opálilo). Synové matky mé rozpálivše se proti mně, postavili (= zjednali) mne, abych ostříhala vinic; vinici svou vlastní nehlídala jsem.“ – V předcházejících verších nevěsta mluvila o lásce, o jménu a též o pokojích Krále, a nyní, upomenuta nějakou událostí, uvažuje o tom, čím je sama, a otevřeně to doznává. Ale zároveň ujišťuje se stejnou radostí v srdci, jakou cenu má v Jeho očích. Nám se stále nedostává znalosti této pravdy, ačkoli ji tolik potřebujeme, chceme-li zůstat vnitřně vyrovnáni. Čím důkladněji poznáváme bezcennost těla, tím více budeme schopni oceňovat cenu Krista, a budeme též lépe rozumět dílu Ducha Svatého. Jestliže však duše skutečně nepozná pravdu o úplné zkaženosti lidské přirozenosti, bude mít ve svých zkušenostech stále zmatenou představu o nicotných názorech těla a o božských působeních Ducha.

V naší staré přirozenosti není nic dobrého. Onen muž, který dospěl v životě z Boha asi nejdále, řekl: „Vím zajisté, že ve mně, to jest v těle mém, nepřebývá dobré (elbf. př.: nic dobrého)“ (Ep. Římanům 7,18). Toto vrhá v prach všechny naše pošetilé myšlenky! „Nic dobrého!“ Cožpak ona přirozenost nemůže být nějak zlepšena, například vytrvalými modlitbami a ustavičnou bdělostí? Nikdy. Je naprosto nepolepšitelná. Bůh tento soud již velice dávno předtím potvrdil: „Když viděl Hospodin, že veliká byla zlomyslnost člověka na zemi a že byl všechen výtvor myšlenek jeho srdce jen zlý – po celý čas,… Tu řekl Bůh Noemovi: konec všech tvorů nastal přede mnou, neboť plna jest země násilí jejich; a hle, zkazím je se zemí“ (1. Mojžíšova 6,5 a 13 - český překlad rabína Isidora Sichera, 1932). Co je tedy koncem nebo výsledkem všelikého těla (tj. u každého člověka)? Že je „zlé“, „jen zlé“, „zlé po celý čas“ (nebo: přes celý den). Tato řeč je naprosto jasná. Tělo je tak zlé, že v něm nemůže být nic dobrého, je neustále zlé. A všimněme si, že toto je řečeno o každém tělu. Všichni jsou zahrnuti v tom výroku Božího slova. U některých lidí sice vídáme lidskou přirozenost poněkud zjemnělou, vzdělanou a zušlechtěnou, zatímco jiní lidé jsou drsní, neotesaní a hrubí. Ale v obou skupinách se vyskytuje stejná tělesná přirozenost. Tyč z tvrdého, neohybného železa může být vytažena a roztepána do šíře tak, že se stává pružnou, ohebnou; ale stále je z téhož železa.

Nuže, dejme tomu, že to všechno je pravda. Proč ale je nám tak těžké poznat tuto pravdu? Protože jenom pak můžeme umět dělat rozdíl mezi tělem a Duchem a vědět, ze kterého z těch dvou pramenů pochází jakákoli myšlenka nebo sklon. Je nesmírně důležité vědět, že v nás je oboje: tělo i Duch (srovnej s Ep. Římanům 8 a s Ep. Galatským 5,16.17), a zatímco prvé jest nenapravitelně zlé, Duch však je veskrze dobrý. Nebývá konce zmatku a strastem, ba v mnoha případech až i hluboká sklíčenost bývá neblahým výsledkem neznalosti toho, že ve věřícím jsou obě stránky. Z naší tělesné přirozenosti nikdy a nijak nemůže vzejít něco dobrého. Objasněme si to na příkladu: Setkám se s osobou, která se velmi obává skutečného stavu své duše a upřímně touží poznat Krista a spasení. Je naprosto jasné, že v takové duši působí Duch Svatý. Taková upřímná touha po Kristu je dobrá a nikdy nemůže pramenit z oné staré přirozenosti, která nenávidí Boha i Krista, a více miluje svět než nebe. Taková duše může dosud být velice stísněná a plná pochybností a i toho, jak to vše skončí. Možná, že též odmítá jakoukoli útěchu. Ale přece se v ní už stalo Boží dílo. Uvěřila už Božímu svědectví a dospěje-li až k tomu, že se přestane dívat na sebe a začne se dívat na Krista, bude se radovat. Dobré dílo začalo v marnotratném synu již v okamžiku, kdy si řekl: „Vstanu a půjdu k otci svému“ (Ev. Lukáše 15,18). Boží Duch také plně uspokojí každou touhu, kterou sám vzbudil. Jenom Kristus je dokonalou odpovědí na každé přání srdce.

Písmo svaté nás učí třem důležitým věcem, které v praxi potřebujeme každý den, totiž: že tělo se staví proti Duchu, satan se staví proti Kristu, a svět proti Otci (Ep. Galatským 5; 1. Mojžíšova 3; 1.Ep. Jana 2). Tělo, satan a svět jsou tři naši velcí nepřátelé, a proto je nesmírně důležité vědět, na čí straně kdykoli stojíme. Například namísto abych se zneklidňoval otázkou, kde začíná působení světa a kde končí v tom, co nazýváme světáctvím, stačí mi, zeptám-li se jen: Je to z Otce? Ve stu případů nebude možné určit hranici začátku a roz-sah působení ducha tohoto světa, ovšem budeme-li se dívat jen na onu věc samu. Ale nikdy nám nebude zatěžko rozhodnout, zda je taková věc „z Otce“. A shledáme-li, že to či ono není z Otce, bývá odpověď na takovou otázku snadná: ona věc musí být ze světa. Nějaká střední nebo neutrální cesta tu není možná. A totéž pravidlo můžeme použít na oba další nepřátele. Co není z Ducha, je z těla, a co není od Krista, je od satana.

Ale některý čtenář by se mohl zeptat: Myslí snad nevěsta v Písni písní na tyto věci, když říká: „Jsem černá, ale půvabná“? V žádném případě, neboť zkušenosti Židů mají vždycky spíše vnější, časný a předobrazný ráz. Ale vraťme se po tomto odbočení k praktickým podrobnostem v uvažovaném textu. Černá barva, o níž mluví nevěsta, patří zevnějšku; jde o ztmavnutí pokožky, která se stala snědou (opálenou) od slunce. Naplňuje se na ní varovné slovo proroka: „Bude obhoření (= snědost) místo krásy“ (Izaiáš 3,24). Proto se jí hluboce dotýkají zvědavé pohledy jeruzalémských dcer. „Nehleďte na mne, že jsem snědá, neboť jsem obhořela od slunce (= slunce mne opálilo).“ Byla doba, kdy sionská dcera byla krásná a slavná; pověst o ní se nesla celým světem. „Takže se rozešla (= roznesla) pověst o tobě mezi národy pro krásu tvou; neboť dokonalá byla, pro (= skrze) slávu mou, kterou jsem byl vložil na tebe, praví Pán (a) Hospodin“ (Ezechiel 16,14). Ale kvůli své nevděčnosti a nevěrnosti klesla v žalostný stav chudé, sluncem osmahlé otrokyně. Také prorok Jeremiáš ve svých „Písních pláče“ popisuje zvlášť tklivým způsobem úpadek Jeruzaléma. Ukazuje jak to, čím byl dříve, tak i čím se stal následkem soužení a útisku. „Čistší byli nazareové (elbf. př.: knížata) její než sníh, bělejší než mléko, rděla se těla jejich více než drahé kamení, jakoby ze safíru vytesáni byli (elbf. př.: červenější byli na těle než korály, jako safír postava jejich). Ale již vzezření jejich temnější jest než černost, nemohou poznáni býti na ulicích; přischla kůže jejich ke kostem jejich, prahne, jest jako dřevo“ (Pláč Jeremiášův 4, 7.8). Prorok mohl v hořkosti své duše zvolat: „Jak lesk ztratilo (elbf. př.: ztemnělo) zlato, změnilo se ryzí zlato nejvýbornější!“ (kap. 4,1). Ano, milý čtenáři, jestliže ovoce hříchu je už v tomto světě tak velice zlé, hořké a zarmucující, kde však se „chlubí milosrdenství proti odsouzení“ (Ep. Jakuba 2,13), jaké teprve bude muset být v onom budoucím světě, kde zhasne jakákoli naděje a každé provinilé duše se zmocní zoufalství?! Můžeš se podívat zpátky na kříž, a vidět tam odsouzené své hříchy, všechny své hříchy, odstraněné a pohřížené do hrobu věčného zapomenutí? Jenom Bůh a víra znají moc onoho kříže a chlubí se jeho věčnými výsledky. Ale když jsi uvěřil a můžeš se chlubit křížem, nyní neúprosně a upřímně odsuzuj všechno zlé ve svém srdci a na svých cestách, jsa si vědom, že Kristus za to byl kdysi souzen. To, co bylo Kristu přičteno na kříži, nebude už nikdy přičteno tobě. „Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá (= nepřičítá) Hospodin nepravosti, a v jehož duchu lsti není!“ (Žalm 32,2).

Když vidím, že hřích, který mne rmoutí, byl nesen Ježíšem a že On ho navěky odstranil obětováním Sebe sama, mizí jakýkoli klam. Nepřeji si už skrývat své hříchy, zmenšovat (zlehčovat) je anebo omlouvat. Byly odstraněny na kříži a nyní jsou odpuštěny na základě díla vykoupení. Jsem nyní volný a šťastný a mohu jen oslavovat Pána za nesmírnou milost, kterou mi prokázal.

Slovo „černý“ bývá v Písmu často používáno k vyjádření zármutku, bolesti a pronásledování. Job říká: „Kůže má zčernala na mně (a odlupuje se ode mne), a kosti mé vyprahly od horkosti (elbf. př.: hoří žárem)“ (Job 30,30). Toto se stalo zvláště neposlušnému Izraeli. Zde však je to vyznání milým způsobem spjaté s vírou v Krista a stává se tak (v mravním smyslu) pravou řečí všech věřících. „Jsem černá, ale půvabná.“ Sama v sobě je černá jako hřích, ale v Kristu je bělejší nad sníh (srovnej s Izaiášem 1,18).

Toto jednou bude řečí bohabojného ostatku v posledních dnech, až projde celou hloubkou soužení Jákoba. Bude vskutku velice potřen a zdeptán žárem „velikého soužení“ (Zjevení 7,14). Věřící Izraelité oněch dnů budou pronásledováni nejen Antikristem, tím velkým utlačovatelem, nýbrž obrátí se proti nim dokonce jejich vlastní bratři podle těla. „Slyšte slovo Hospodinovo, kteří se třesete před slovem jeho: Říkávají bratři vaši, v nenávisti majíce vás, a vypovídajíce vás pro jméno mé: Nechť se zjeví sláva Hospodinova (elbf. př.: nechť se zjeví Hospodin slavný), a nechť vidíme radost vaši! Ale oni zahanbeni budou“ (Izaiáš 66,5).

Mám za to, že na toto nyní myslí nevěsta, jsouc plná radosti, když říká: „Synové matky mé rozpálivše se proti mně, postavili mne, abych ostříhala vinic.“ Jako nějaká druhá Rut se stává majitelkou vinic, na kterých byla nucena pracovat. A jsouc šťastná v lásce svého velikého Vysvoboditele a bohatého Pána, mluví tu upřímně, nenuceně o tom, co prodělala a čím je sama stále ještě ve svých očích: „Černá… jako stany cedarské, půvabná jako opony (= stanové pokrývky) Šalomounovy.“

Vypráví se, že Izmaelité používají na vnější zakrytí stanů surové, černé huňaté kozí kůže, které se jeví cestujícímu pouští v oslnivých paprscích slunce jako temně černé. A jistě, kdyby člověk, třeba v nejlepším stavu, byl postaven do záře oslňujících paprsků slunce spravedlnosti, které budou nesmírně jasnější, zdál by se mnohem černější než stany oněch kočovných Arabů. Vždyť, jak kdosi řekl, z hořící lampy nebývá v jasu sluneční záře vidět nic víc, než černý knot. Ale jak blahé pomyšlení! I kdyby nás ještě trápilo vědomí o vlastní nehodnosti, nedělá už žádnou starost našemu vyvýšenému Pánu. On ji zcela a navždy odstranil ze Svých očí. A oko víry se dívá stejně jako On. Boží úsudek a úsudek víry je vždy stejný. „Proto pravím tobě: Odpuštěny jsou jí hříchy mnohé“ (Ev. Lukáše 7,47). „Krev Krista Ježíše… očisťuje nás od všelikého hříchu“ (1.Ep. Jana 1,7).

„Dcery jeruzalémské“, o nichž je tu zmínka, se jistě liší od nevěsty, třebaže jsou s ní jinak úzce spjaté, jak můžeme vyčíst z důležitého postavení, které zaujímají v této slavné události. Jestliže nevěsta představuje město Jeruzalém – pozemské sídlo velikého Krále, jeruzalémské dcery jsou asi představitelkami judských měst. To nám dává odpověď na otázku, proč je o nich zmínka na tak mnohých místech Velepísně, ačkoli nikdy nezaujímají v oceňování Krále tak vzácné místo, jako Jeho nevěsta. Podle Slova Páně musí mít Jeruzalém vždy prvenství. „Neboť nyní vyvolil jsem a posvětil domu tohoto, aby tu přebývalo jméno mé až navěky, a aby tu byly oči mé a srdce mé po všechny dny“ (2. Paralipomenon 7,16).

7. v. – „Oznam mi ty, kterého miluje duše má, kde paseš (stádo své)? Kde (mu) dáváš odpočinutí o poledni? Neboť proč mám býti tak jako žena zastřená (zahalená) při stádech tovaryšů tvých?“ – Jak slavná změna tu nastala v tom, čím se nevěsta zaměstnává. Před jejím zrakem je Ženich a vyplňuje celé její srdce. Ztratila ze zřetele své „já“. Jaká je to milost! Neobírá se ani černým „já“, ani půvabným „já“. Zaměstnáváme-li se sami sebou, vždy to špatně dopadne. Spousta těžkostí a starostí vyvstává, jakmile obracíme svůj zrak dovnitř sebe, namísto ven – na Krista!

V uvažovaném krásném verši jsou zvláště pozoruhodné tři věci:

1) Upřímná srdečná náklonnost srdce nevěsty. Neříká: Ty, kterého má duše by měla milovat, anebo: touží milovat, nýbrž: „Ty, kterého miluje duše má!“ V jejím srdci hoří jasný plamen lásky k Osobě jejího Pána a Spasitele. Miluje Ho upřímně a vroucně. „Oznam mi, Ty, kterého miluje duše má.“ Vidíme tu vědomě prožívanou blízkost: „mi“ – „Ty“. Jak požehnaný je takový stav pro duši! Znáš ho i ty alespoň trochu, milý čtenáři? Ach jak často něco vstoupí mezi duši a Pá-na a zabrání takovému upřímnému obecenství a nás připraví o radost a blaho z blízkosti Pána! Ale Bohu chvála, blíží se už den, kdy tyto mé oči budou hledět na Krále v Jeho slávě! Mé studené, lenivé srdce pak bude cele uchváceno Jeho krásou a navždy bude hořet ryzím, čistým plamenem dokonalé lásky – jen pro Něj!

2) Nevěsta si přeje občerstvení a potravu přímo od Něho. „Oznam mi (ty)…, kde paseš (stádo své)? Kde (mu) dáváš odpočinutí o poledni?“ Neodchází k izraelským pastýřům, kteří milovali více vlnu ovcí než ovce, ale jde k samému nejvyššímu Pastýři. Byla k Ně-mu uvedena jako ke Králi, ale nyní se k Němu obrací jako k Pastýři. Jako kdysi David je i Pán královským pastýřem. A jak milostivě, láskyplně a šetrně bude ještě jednou shromažďovat ovce Izraele, dnes ještě tolik rozptýlené! Nic by nemohlo převýšit milost odrážející se v následujících slovech proroka: „Neboť takto praví Pán, Hospodin: Aj, já, já ptáti se budu po ovcích svých a shledávati je. Jako shledává pastýř stádo své tehdy, když bývá uprostřed ovcí svých rozptýlených: tak shledávati budu stádo své, a vytrhnu je ze všech míst, kam v den oblaku a mrákoty rozptýleny byly. A vyvedu je z národů, a shromáždím je ze zemí, a uvedu je do země jejich; a pásti je budu na horách izraelských, při potocích i na všech místech k bydlení příhodných v zemi té… Já pásti budu stádo své, a já způsobím to, že odpočívati budou, praví Pán, Hospodin“ (Ezechiel 34,11-13.15).

3) Srdce nevěsty touží po poledním odpočinku u Jeho stáda, zahrnovaného tak velikou přízní. „Oznam mi…, kde mu dáváš odpočinutí o poledni?“ Osobní obecenství, duchovní pokrm a pokojné odpočívání jsou těmi bohatými požehnáními, po nichž nyní její duše vroucně touží. Je unavena bezvýsledným hledáním pokoje a osvěžení daleko od Boha, touží po zelených pastvinách a po tichých vodách Jeho lásky a milosti. Ti, kteří kdysi bloudili kolem po ztemnělých horách a nikde je tam neoblažilo světlo Boží tváře, chápou, jaká hrozná vyprahlost je v její duši. Jakmile však napravení je úplné a blahé, bude jim svěží pastva sladší než kdykoli předtím. Jakmile nevěsta již jednou okusila požehnání z obecenství s Bohem, má jen jedno přání: aby toto požehnání stále rostlo a bylo nepřerušované.

Ale zneklidňuje ji myšlenka, že by mohla být někým podezírána z neupřímnosti. „Neboť proč mám býti tak jako žena zastřená (zahalená) při stádech tovaryšů tvých?“ říká. Kdo jsou tito tovaryšové, bude asi těžko rozhodnout. Snad to jsou nižší pastýři, kteří nemohou tolik rozumět a posoudit její situaci jako sám hlavní Pastýř. ON zná její srdce a ona může Jeho srdci důvěřovat. Zdá se, že výraz „zahalená“ obsahuje nějaké podezření (srovnej s 1. Mojžíšovou 38,15). Pro upřímnou a čestnou mysl je to velice bolestná věc, ačkoli nijak neobvyklá. Mnozí z těch, kteří vyznávají, že jsou pastýři Božího stáda, vědí jen velice málo o cestě takové duše, která chodí s Pánem, jsouc prosta všech lidských ustanovení a pravidel, a která nemá jinou touhu, než líbit se Pánu, i kdyby tím třeba na sebe uvalila nevoli celého okolí. Existuje určitá rozhodnost lásky, která se pozvedá nad všechna lidská zřízení a pěstuje nejužší (ne průměrné) obecenství s Pánem. Je určitá odhodlanost, kterou nemůže uspokojit běžné zachovávání lidských ustanovení a forem. Taková vzácná duše určitě bude nechápána a křivě posuzována těmi, kteří se ubírají vyšlapanější cestou všední nábožnosti (podobně jako Anna, matka Samuele, když se tak vroucně z vnitřní síly modlila, nenašla pochopení ani u Elího, Božího kněze – 1. Samuelova 1). Ale Pán dobře rozumí pohnutkám srdce, zná výborně pramen takové rozhodné lásky.

Ale právě ve chvíli, kdy Jeho milá ve své duši trpí, jsouc jinými osobami nízce podezírána, objevuje se její Milý, aby ji potěšil. Poprvé zde ve Velepísni slyšíme hlas Ženicha. Jaká přízeň a milost tu proudí vstříc tázající se nevěstě. Jaká slova plynou z Jeho rtů! „Nejkrásnější mezi ženami,“ – tak zní první výrok Jeho srdce. To jistě stačí, aby byla rozptýlena i nejhlubší hořkost duše.

Třebaže je velice sklíčena starostmi o svůj zevnějšek a pro nedůstojné myšlenky druhých lidí, již ujištění Jeho láskou a Jeho ocenění stačí rozptýlit všechny její obavy. Její srdce je plné, oplývá radostí. Namísto aby se dívala na sebe, na to, co je sama v sobě: „černá… jako stany cedarské“, sluncem osmahlá otrokyně, – On ji ujišťuje, že ji má nejen za krásnou a půvabnou, nýbrž za nejkrásnější mezi krásnými.

8. v. – „Jestliže nevíš, ó nejkrásnější mezi ženami, vyjdi po šlépějích ovcí (elbf. př.: stáda), a pas kůzlátka svá podle (elbf.: při) obydlí pastýřů.“ Ženich odpovídá na otázku nevěsty v 7. verši: „Oznam mi ty, kterého miluje duše má, kde paseš (stádo své)? Kde (mu) dáváš odpočinutí o poledni?“ Odpověď je daná ochotně a je jasná, ale neříká nic víc. Nenalézáme zde žádný souhlas nebo pochvalu, pokud jde o otázky. Ale nevěsta se jistě táže na nejvýš důležité věci, takže její otázky mají hluboký význam.

Proč ji asi Ženich nechválí? Cožpak Ho netěší, když slyší takové dotazy z úst Své milé? Nevyjadřuje to slovy, ačkoli zná jejich význam, nýbrž těší se z nevěsty samé a hluboce cítěnými slovy ji ujišťuje Svou láskou: „nejkrásnější mezi ženami!“ Jeho láska je nezměněná, stejná! Jak je to vzácné! Nic z toho, co nevěsta dělá, ani co o ní mluví jiní lidé, nemůže změnit lásku Jeho srdce k Jeho nevěstě, i když ona žel mluví a dělá řadu věcí, které On nemůže schvalovat. Každý znovuzrozený věřící je osobně v Kristu a v Božích očích dokonalý. Je „ode všeho ospravedlněn“ (Skutky 13,38-39 - elbf. př.). Ale z hlediska praktického života je plný nedostatků.

Zdá se nám, jako by tu odpověď Ženicha na otázky nevěsty byla prodchnuta nějakým zvláštním tónem. Proč, ptám se znovu? Cožpak si nepřejeme znát myšlenky našeho Pána a Mistra? Jak vzácný je jeden jasný paprsek světla Ducha Svatého vržený na svatá Písma! Potom budeme rozumět nejen liteře (= písmenům) Písma, nýbrž také myšlenkám a cítění srdce, z nichž vycházejí. Naučme se tedy, proč v Písmu nikdy není vyjádřena přímá pochvala, leč v souvislosti s pravdou a svatostí. Jak často prosíme za něco, co už máme! Jak často prosíme o světlo a vedení na naší cestě, zatímco světlo bezoblačného nebe osvěcuje stezku, po níž bychom měli jít.

Není snad něco skryté v tom slovíčku „jestliže“, co by se zdálo naznačovat, že Pán od Své nevěsty očekává, že zná šlépěje stáda? Zdá se, jako by říkal: „Vždyť je přece znáš. Znáš všechny Mé myšlenky jako izraelského Pastýře o všech těch otázkách, máš je otevřené před sebou. Proč je nečteš a nerozumíš jim?“ Pán nekárá, ale Jeho láska je věrná. Tak kdysi řekl Filipovi: „Tak dlouhý čas s vámi jsem, a nepoznal jsi mne?“ (Ev. Jana 14,9). Jak citlivě nás vodí! Jak mírné a citově jemné bývají tiché výtky Jeho lásky!

Nedávno obrácení mladí lidé si obyčejně málo všímají a váží křesťanského obecenství, jak nás o něm poučuje Písmo. Jdou zpravidla obvyklou cestou, která se jim zdá nejpohodlnější a nejpřímější, aniž ve svém svědomí zkoušejí, zda skutečně také jdou cestou stáda. Snad jdou po správné cestě, ale sami si nikdy nevzali čas, aby hledáním v Božím slově spolu s modlitbou si v této otázce zjednali jistotu. Kdyby byla Církev zůstala nerozdělená, jak tomu bylo o prvních letnicích, nebylo by třeba takové zkoumání a hledání. Ale protože se vyznávající Církev rozštěpila v tak mnohé, různě pojmenované útvary a skupinky, má každé Boží dítě v Písmu hledat a poznávat odtud Boží svatou vůli a pak ji činit.

Je zarmucující, když vidíme, jak mnozí z Páně milovaných pokládají tento předmět za nedůležitou a nepodstatnou nebo vedlejší věc. Takové smýšlení nikdy nemůžeme označit za biblické: Bohu dělá velkou nečest a škodí duši. Zkoušky, jimiž nevěsta v různých oddílech Velepísně prochází, pramení, jak se zdá, jen a jen z toho, že naprosto zanedbává naučení, která jí tam jsou předkládána. Myslím, že nepřeháníme, tvrdíme-li, že druhou nejdůležitější otázkou po u-chopení jistoty spasení je pro duši otázka církevního obecenství. Je-li v této věci některý křesťan lhostejný a příliš mu na tom nezáleží poznat v tomto směru vůli Páně, jistě se bude řídit svou vlastní vůlí. A co potom bude nevyhnutelným následkem? Bůh bude oloupen o Svou čest, Jeho Slovo bude dáno stranou. Takový věřící nepůjde za Mistrem a Pánem, Duch Svatý bude zarmucován a duše ztratí svou svěžest. Za takových podmínek „první láska“ brzy vychladne a namísto pokoje a radosti se v duši uhostí všelijaké obavy a pochybování.

Máme za to, že je poměrně jen málo věřících, kteří si mnoho let dokážou uchovat první lásku v původní svěžesti z Boha. Živé vědomí o „přenesmírné lásce“ Páně k nám (Ep. Efezským 3,19) a i to, jak vyšel vstříc všem našim potřebám, brzy oslábne. Opustíme svou první lásku. A proč? Namísto abychom rostli ve známosti Pána a snažili se líbit jenom Jemu, volíme si pak vlastní cestu a zarmucujeme tím Ducha Svatého. Výsledkem bývá, že do našich srdcí se vkrádá temnota, světlo je téměř vyloučeno a my býváme ve všech věcech slabí a nejistí.

Pán mluví v Ev. Matouše 11,28-29 o dvou druzích odpočinutí (pokoje). „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ Tento pokoj je přímým darem Jeho lásky a získáváme ho, když jsme v Něho uvěřili. Všichni věřící bez výjimky, kteří jsou znovuzrozeni z Ducha Svatého, mají tento pokoj. Všechna naše namáhavá a neužitečná úsilí o spasení přestanou, jakmile přijdeme k Ježíši a je z nás navždy sňato těžké břemeno našich hříchů, pod nímž jsme tolik vzdychali. Ale Pán pak pokračuje: „Vezměte jho mé na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí duším svým.“ Odpočinutí svědomí nám Pán dává skrze odpuštění našich hříchů, jakmile v Něj uvěříme, zatímco odpočinutí srdce nalézáme v poslušnosti a podřizování se Jeho vůli. „Vezměte jho mé na sebe,… a naleznete odpočinutí“ (Ev. Matouše 11,29) – odpočinutí a pokoj v každé situaci, i kdyby byla sebetěžší. Toto místo z Písma nám objasňuje, proč tak mnohé duše již brzy po první radosti ze svého obrácení upadají v nepokoj, a proč, třebaže jsou si vědomé odpuštění svých hříchů, se stanou neklidné a nešťastné, jakmile se dostaví první těžkosti. Ztratily ze zřetele, že mají být poddány Kristu ve všech věcech každodenního praktického života a že se mají učit od Něho. Být pod jedním a týmž jhem s Kristem znamená: být po Jeho boku a jít s Ním krok co krok. „Vezměte jho Mé na sebe“. Tím je opravdové chození těsně po Jeho boku, a bude-li tomu tak při nás, jistě také „nalezneme odpočinutí“ neboť Pán pak bude cítit všechnu naši slabost. Jsou-li dva spojeni pod týmž jhem, může silnější podpírat slabšího; a je jisté, že ani nejslabší křesťan, je-li pod stejným jhem s Ježíšem, tím Silným, se nemusí obávat nějakých těžkostí. V přítomnosti Pána zmizí všechny obavy a kola našeho vozu pojedou lehce i hlubokými návějemi pouštního písku.

Možná ale někdo namítne, že to vše se zdá dosti jasné, pokud jde o náš osobní praktický život a o naši osobní svatost. Ale co se týče Církve, Písmo prý už tak jasně nezjevuje, jaké postavení máme zaujmout a jakou cestou máme jít. Mladým křesťanům by málo slušelo, kdyby chtěli sedět nad různými denominacemi a vyznávajícím křesťanstvem jako soudci. Ale všichni, jak mladí, tak starší, máme povinnost studovat Boží myšlenky o tomto předmětu. Je tu pro nás jak osobní, tak společná (sborová) odpovědnost a Boží slovo nás jasně vyučuje v obou těch směrech.

Cožpak je možné jednodušeji a prostěji mluvit o sborovém obecenství, než jak to činí Písmo v Ev. Matouše 18,20? „Kdekoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich.“ Zde máme jasnými slovy představen pravý základ všeho křesťanského obecenství: Kristus je středem a věřící jsou Duchem Svatým shromažďováni kolem Něho (anebo lépe: k Němu). Všimněme si ale dobře, že v původním textu se nepraví: „kdekoli shromáždí se,“ ani „kdekoli sejdou se dva neb tři“, nýbrž „kdekoli shromážděni jsou dva neb tři“. To ukazuje na určitou moc, která shromažďuje. Zde tedy nejde o pouhou naši volbu a působení lidské vůle. Duch Svatý je, jak všichni víme, tou Mocí, která shromažďuje ke jménu Ježíše (srovnej s Ev. Jana 14 a 16). Kristus je oním Božím Středem, Jeho Duch mocí, která shromažďuje k tomuto středu, a Boží děti jsou shromažďovány. Taková je Boží Církev. A toto jest, oč bychom měli usilovat, a to nejen ústy a myslí, nýbrž skutečně a prakticky.

Když se přiblížil onen okamžik a náš drahý Pán se chystal opustit Své učedníky, řekl: „Já prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal navěky, toho Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmouti. Neboť nevidí ho, aniž ho zná, ale vy znáte jej, neboť u vás přebývá, a ve vás bude“ (Ev. Jana 14,16.17). Zde máme představenu moc, která shromažďuje, utváří (vzdělává) a udržuje (zachovává) Boží Církev.

Při pohledu na přítomnost Ducha Svatého v Církvi jsou zvláště důležité tři věci: 1) „aby s vámi zůstal navěky“, (tedy nejen na určitý omezený čas, jakým byl třeba pro učedníky časově omezený Spasitelův pobyt s nimi), nýbrž „navěky“ – 2) „u vás přebývá“, „u vás“ Ho budete mít, ve shromáždění, – 3) „ve vás bude“ tj. přebývaje v každém věřícím osobně. Týmž drahým pravdám později vyučoval apoštol stejně jasně v Epištolách: „Zdali nevíte, že tělo vaše jest chrám Ducha Svatého, který jest (= přebývá) ve vás?“ (1.Ep. Korintským 6,19). „Na kterém i vy spoluvzděláváte se (elbf. př.: spoluvzděláváni jste) v příbytek Boží v Duchu (svatém)“ (Ep. Efezským 2,22). Jak úžasná, vzácná a požehnaná je to pravda: Duch „ve vás“, „s vámi“, „navěky“. Jak nesmírně bohaté je věno Beránkovy nevěsty!

Ale obraťme na chvíli pozornost k praktickému vysvětlení Ev. Matouše 18,20: „Když pak byl večer toho dne, který je první po sobotě, a dveře byly zavřeny, kde byli učedníci shromážděni pro strach (ze) Židů, přišel Ježíš, a stál uprostřed, a řekl jim: Pokoj vám!… A to pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte Ducha Svatého!“ (Ev. Jana 20,19.22). Tu máme pravý, milý a nezkreslený obraz Božího shromáždění. Kristus uprostřed jako střed a učedníci shromážděni kolem vzkříšeného Ježíše. Význačnými rysy tohoto shromáždění jsou: pokoj, velebení, služba a Duch synovství. Sbor, který je shromážděn na takovém Božím základě, nejenže bude uznávat jen Krista za svůj střed, ale též bude mít Ducha Svatého jako jediného neomezeného a plnomocného Vůdce a zdroj všeho vzdělání a povzbuzení. Takto shromáždění budou všichni vzhlížet k Pánu, aby byli vedeni Jeho Duchem k Božímu oslavování (srovnej s 1.Ep. Korintským 12 a 14).

Nuže, máme-li před sebou tak jasné ustanovení a tak názorný příklad, je pak ještě třeba tázat se Pána, kde pase Své stádo? Co by nám mohl ještě navíc povědět mimo to, co už nám řekl? Třebaže nejsem schopen vypočítat všechny rozdíly, kterými se liší jedna církevní společnost od druhé, nikdy nemusím být v nejasnu o kterékoli z nich, zda je v souladu s Božím slovem, které tak jasně zjevuje Boží vůli. Spíše Ho potřebuji prosit, aby mne ostříhal od každé vlastní svévolné vedlejší cesty, ale vodil mne skrze Svého Ducha Svatého po cestách pravdy. A dále: nikdy, milý čtenáři, nezapomínejme, že Pán nás ujišťuje, že bude přítomen tam, kde Jeho učedníci jsou shromážděni v (nebo: k) Jeho jménu. Tam je pravé místo odpočinutí a pastvy. Páně přítomnost stačí, aby duše byla naplněna až k přetékání. „Sytost hojného veselí jest před obličejem (Jeho)“ (Žalm 16,11). Ani nejpou-tavější služba, ani nejskvělejší a úchvatné náboženské obřady nebo nejmilejší spojení nejsou Kristus! To, po čem dychtím, čeho je mi tolik třeba, je, abych byl tam, kde víra může s jistotou prohlásit: je tu přítomen sám Kristus.

Jak přemilé, když Ježíš může Svůj lid spatřovat

kol Své Osoby shromážděný a upřímně Ho milovat:

tu láska k Němu srdce spájí, netíží břímě starostí,

hluboký pokoj smysly hájí a oko vlhne radostí!

V tu chvíli tichou a velebnou

se díky a chvály k nebi pnou

vstříc Otci, jenž tak je miloval,

že Syna za ně na smrt dal.

Jak přemilé, když bratři v svornosti, v pokoji

jsou ku Pánu vedeni v nedělní den.

Hříchy jsou shlazené, nic už nepokojí

toho, kdo v milost byl uveden.

V přeslavném hodu tu smrt Páně zvěstují,

je jich snad málo – však svůj střed v Něm spatřují!

Tu v slavení a velebení

se všechny hlasy srdce mění:

Boha, jenž tak je miloval,

ze smrti vytrh je, za syny vzal.

„Pas kůzlátka svá při obydlích pastýřů.“ Když jsme z Božího slova poznali pravý základ a charakter křesťanského obecenství, jsme povinni uvádět také mladší spoluvěřící na tuto cestu: do šlépějí Božího stáda. Boží potrava pro mladší i pro starší se nalézá jenom tam. I malé jehňátko se záhy naučí chodit stopami své matky, bude ji následovat a vycházet na stejnou pastvu. Královský Pastýř Izraele se stará o jehňátka Svého stáda. „Jako pastýř stádo své pásti bude, do náručí svého shromáždí jehňátka, a v klíně svém je ponese, březí pak poznenáhlu povede“ (Izaiáš 40,11). Pečoval dokonce o nejslabší ze Svého stáda, když vedl Svůj lid z Egypta a prováděl ho Rudým mořem. Ani kopyto se nesmělo ztratit nebo zůstat zpět (2. Mojžíšova 10,26). Také dostatek potravy býval každého jitra kolem izraelských stanů, a to po celou dobu, kdy putovali vyprahlou, hroznou pouští.

Náš dobrotivý Pán chce, aby tomu tak bylo i nyní ve shromážděních Jeho svatých. A jistě tam, kde Duch Svatý může plně a volně působit a nejsou Mu činěny nějaké překážky, se dostane jak mléka nemluvňátkům, tak hutnější potravy dospělým. O Církvi je řečeno, že je Božím domem, stánkem nebo příbytkem (Ep. Efezským 2,22). K tomuto stánku, v němž se uvolil přebývat sám Bůh, bychom měli toužit vidět shromážděné všechny Ježíšovy ovečky. Snažně a pokorně o to prosíme Boha. Kéž by přítomnost Pána ve shromáždění více přitahovala taková srdce, mocněji než cokoli jiného! Poslouchej, milý čtenáři, co On říká: „Tu jsem JÁ uprostřed nich!“ Nuže, chtěj i ty být tam, kde je Ježíš! Je snad něco, co by Ho mohlo nahradit? Čím by bylo nejkrásnější shromáždění na zemi bez Něho? Ano: čím by bylo samo nebe bez Jeho přítomnosti? Prázdným místem! Čím je ale poušť s Jeho přítomností? Božím rájem! Vždy a všude můžeme zakoušet Jeho přítomnost jako místo požehnání, radosti a štěstí. Kéž náš věrný Bůh a Otec vyvede v těchto posledních dnech ještě mnohé vzácné ovečky ze všech lidských dvorců a ohrad a shro-máždí je jako pravé stádo kolem Pastýře a Dohlížejícího našich duší (1.Ep. Petra 2,25)!

9. - 10. v. – „Oři v nádherném faraonově voze připodobňuji tě, přítelkyně má. Půvabné jsou líce tvé v řetízcích ((jde o kulaté ozdoby, splývající po obou stranách s účesu)), hrdlo tvé v náhrdelnících“ (elbf. př.). Nyní mluví Ženich jenom o nevěstě. Opouští předmět jejích otázek a hovoří a mluví přímo a osobně k ní. Jaká plnost a nenucenost se jeví ve slovech Jeho obdivující lásky! „Připodobňuji (přirovnávám) tě, přítelkyně Má. Půvabné jsou líce tvé… hrdlo tvé v náhrdelnících.“

Jak často ozdobuje lidský duch předmět svého obdivu líbezným půvabem a potom se sám samolibě a ješitně dívá na svůj vlastní obraz. Nikdy to však nedělá Duch Boží. Zde je vše opravdové, ryzí. Pán ozdobuje nevěstu Svého srdce Svým půvabem, a pak se jí obdivuje. Miloval ji – budiž velebeno Jeho jméno! – ještě dříve, než na ní bylo něco k obdivu. Takový je Boží způsob. „Dokazuje pak Bůh lásky své k nám; nebo(ť) když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás“ (Římanům 5,8). Když ji ozdobil Svými vlastními půvaby, není už na ní nic, co by mohlo Jeho zrak urážet nebo zarmoutit Jeho srdce. „Všechna (= zcela) jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě poskvrny“ (Píseň 4,7). „Staré věci pominuly, aj, nové všechno učiněno jest“ (2.Ep. Korintským 5,17). Nevěsta se podílí na témž životě a sdílí postavení, jaké má její vzkříšený, žijící Pán. Jaká je to důstojnost, sláva a požehnání!

ON ve Své veliké lásce „vydal sebe samého za nás“ (Ep. Efezským 5,2), a my jsme nyní s Ním, kdysi ukřižovaným, ale nyní vzkříšeným Ježíšem učiněni Jeho spoludědici. „Ne jako svět dává, já dávám vám“ (Ev. Jana 14,27). Jestliže svět dává, dává jen část a zbytek si ponechává pro sebe, ale Kristus dává vše. „Já slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim“ (Ev. Jana 17,22). To, že obdivuje Svou nevěstu, ačkoli ona je ještě na poušti, je v plném souladu s Ním samým, neboť ona je dokonalá v Jeho vlastní dokonalosti. Rebeka byla ozdobena Izákovými šperky již předtím, než vstoupila do stanu jeho matky. A o Hospodinově nevěstě čteme: „Ozdobil jsem tě také ozdobou, a dal jsem náramky na ruce tvé, a náhrdelník (nebo: řetízek) na hrdlo tvé; dal jsem obroučku v nos tvůj a náušnice na uši tvé, a vstavil jsem korunu krásnou na hlavu tvou. A (tak) bylas ozdobena zlatem a stříbrem,… a rozešla (= roznesla) se pověst o tobě mezi národy pro krásu tvou; nebo(ť) dokonalá byla, pro (tj. skrze) slávu mou, kterou jsem byl vložil na tebe, praví Pán, Hospodin“ (Ezechiel 16,11-14 - částečně podle elbf. př.).

11. v – „Řetízků zlatých naděláme tobě s kousky stříbra“ (francouzský př. JND). Zlatý řetěz, jak známo, bývá odznakem povýšení, vysoké přízně a důstojnosti, jak to vidíme např. u Josefa a Daniele. Co však chce Král říci těmi úžasnými slovy? Obdivoval Svou nevěstu, její klenoty a zlaté náhrdelníky, a nyní se cítí podnícen učinit pro ni ještě něco víc. „Řetízků zlatých naděláme tobě s kousky stříbra.“

„Naděláme“? – Proč my? Má nám tu snad množné číslo připomenout tajemství svaté Boží Trojjedinosti? O věci stvoření je zapsáno: „Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho“ (1. Mojžíšova 1,26). A to dílo vykoupení zavdalo, jak víme, podnět k zjevení všech tří Osob Božství. „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme a příbytek u něho učiníme“ – praví Pán. A o Duchu Svatém říká: „Vy znáte jej, neboť u vás přebývá, a ve vás bude“ (Ev. Jana 14,23. 17).

Co však máme rozumět oněmi „řetízky zlatými s kousky stříbra“? Jistě tu jde o nějakou ozdobu hlavy. Snad je míněn nějaký druh čelenky (diadém), věnec nebo koruna. Je to zlatý věnec se zrnéčky stříbra? Právě uvedené místo z proroka Ezechiele, jak se zdá, dosti nasvědčuje této myšlence. „A dal jsem… korunu krásnou na hlavu tvou. A (tak) bylas ozdobena zlatem a stříbrem.“ Bude tedy královské pokolení Juda, uvedené zpět do své země, znovu nosit tuto skvostnou korunu ve svatém městě Jeruzalémě? Sám Pán ji vsadí na jeho hlavu. Jak úžasná to milost! Jaká velebeníhodná božská láska!

Avšak mohl by Juda, mohli bychom my někdy zapomenout, že vznešené čelo Krále ze Sálem kdysi bylo na této zemi ozdobené korunou z trní? Tehdy nezdobil onu korunu ani jeden pozemský drahokam. Jeho drahá krev ale utvořila mnoho vzácných rubínových krůpějí věčné slávy a nepomíjející ceny. Probuď se, ó probuď se jen, duše má, a přemýšlej o Ježíšově milosti a lásce! Jak ti bude jednou, až ona kdysi probodená ruka ozdobí tvé čelo věncem nikdy nevadnoucí slávy? Zda bude tvé oko upoutáno udělenou korunou anebo oslněno slávou? Jistěže ne! Tvůj zrak bude upoután a celé srdce navěky zaujato jen pohledem na Jeho slavnou tvář.

Ve způsobu, jímž Pán projevuje Svou lásku, bývá vždy něco nesmírně cenného pro srdce. On tu přímo nevěstě říká, čím ona je Jeho srdci. Toto stačí uspokojit první touhu lásky, přání osobního obecenství s Ním. Ježíš dobře ví, jakou hlubokou, nevyzpytatelnou radostí může naplnit srdce. Ale bude tomu tak vždycky? Ano, a ještě jednou ano. Jeho láska bude trvat navěky, vždyť On se nemění. Je tentýž včera, dnes i navěky. V minulosti, přítomnosti i v budoucnosti je stále stejný. Jaká radost pro srdce, když je tak přímo, osobně a tak jasnou řečí osloveno Jím samým! Vždyť v nespočetných zástupech vykoupených nebude ani jedna duše, která by snad byla přehlédnuta nebo opomíjena. „Který zamiloval mne, a vydal sebe samého za mne“ (Ep. Galatským 2,20) – bude věčným předmětem zpěvu spasených. Jeho láska – vždycky plná a vzácná – bude naplňovat všechna srdce a promění je v libozvučně zladěné harfy, z nichž bude věčně tryskat chvála Jeho nikdy nekončící lásce.

Láska odívá mne, chrání,

před lstí světa, zlobou – brání,

na nebeských nivách vodí,

nebeskými věcmi zdobí:

Tobě, LÁSKO, chvály vděčně

chci nést nyní – a pak věčně!

Volba prvního přirovnání dává tušit božskou moudrost a má co říci naší duši: „Oři v nádherném faraonově voze připodobňuji tě, přítelkyně má.“ Tajuplné nevěstě toho pravého Šalomouna je tu připomenut Egypt, odkud kdysi byla zachráněna v rameni vztaženém, a je zde také zmínka o faraonovi, z jehož železného jařma On ji vyprostil. Jsou to hluboce významná naznačení synům izraelským a z hlediska duchovního uplatnění i nám! Boží pravda se podobá kruhu. Láska, která nás vyprostila z Egypta a nyní vede do Kanánu, spolu se všemi požehnáními, jimiž jsme na cestě tam zahrnováni, je dokonalým, nepřetržitým kruhem milosti a pravdy. A každý jednotlivý úsek tohoto kruhu nám jistě navěky zůstane v paměti. Milost, která nám vychází vstříc při putování světem, nás přivádí k Božímu srdci, odkud sama pramení. „Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste někdy (= kdysi) byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze krev Kristovu“ (Ep. Efezským 2,13).

Ušlechtilého oře ve skvělém postroji můžeme považovat za symbol síly, rovnoměrnosti, rychlosti, královského majestátu a ochotnosti ve službě. Sotvaže vozataj zasedne, již bývají taková ušlechtilá zvířata připravena táhnout. Každé zdržení v nich budí netrpělivost. Jejich hrabání a podupávání, hrdé potřásání hlavou, hra každého svalu – vše mu jasně ukazuje, že oni jsou připraveni, je-li také On hotov. A dále, jak jsou poslušní přes svou velkou sílu, a to na sebemenší zatažení uzdy. Poznáváš, čtenáři, v takové ochotné poslušnosti a podřízenosti i obraz své služby? Je i tvá služba taková? Anebo je tomu opačně? Zkus všechny své cesty ve světle zraku svého Pána a Mistra! Vždyť může-li být na světě něco, čeho by ses měl více bát, než pomyšlení, že bys měl být z Jeho služby propuštěn? Rozvaž dobře, že třebaže věčně budeš synem v Otcovském domě, třebaže jako hříšník jsi navěky spasen milostí, přece bys mohl být zbaven služby a tato bude dána jinému, jestliže svůj čas maříš neužitečnými věcmi anebo jsi v práci Páně nedbalý! Ona práce by ti mohla být vzata a dána někomu jinému. – Pane, který jsi tolik shovívavý, zachovávej Své služebníky stále přepásané, poslušné a ochotné ke službě, aby jim šlo vždy o jedno: konat Tvou vůli.

12. v. – „Dokud král (je) za stolem svým, nard můj vydává vůni svou.“ Je obrovský rozdíl mezi přitažlivými vlastnostmi lidské přirozenosti, tj. těla, a duchovními ctnostmi. Med – obraz sladkosti, příjemnosti těla, byl zakázán ve všech starozákonních obětech. Kousíček medového plástu podaný koncem hůlky ústům, sice mohl rozjasnit zrak a občerstvit srdce válečníka v den bitvy (1. Samuelova 14, 27), ale nikdy nebyl s to osvěžit srdce pána vojsk. Milé, uhlazené vlastnosti přirozené povahy mají nepochybně svůj význam a cenu pro rodinu, okruh přátel a v nejširším měřítku i pro svět vůbec, ale jsou naprosto nezpůsobilé pro Boží oltář nebo pro Králův stůl. Sladkosti, právě tak jako kyselosti staré přirozenosti (těla) – jsou tomu Svatému izraelskému jen opovržením. „Ti pak, kteří jsou v těle, Bohu se líbiti nemohou“ (Ep. Římanům 8,8).

Musíme mít novou přirozenost, mít v duši život vzkříšeného Ježíše, než můžeme učinit něco, co by bylo milé Božímu zraku, anebo obětovat Mu nějakou příjemnou oběť. „Musíte se znovuzroditi“ (Ev. Jana 3,7). „Ovoce pak Ducha jest: láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost (= mírnost), středmost (= zdrženlivost)“ (Ep. Galatským 5,22). Život z Boha, který nese ovoce skrze Ducha Svatého, je v očích Spasitele ovocem nejlíbeznější vůně a nejsvěžejší chuti. „Nard“ Jemu „vydává vůni svou“ a jeho drahá cena nepomíjí. Alabastrová nádoba masti, která kdysi naplnila dům v Betánii tak líbeznou vůní, ani dnes pro Něj neztratila svou vůni. „Ona co mohla, učinila“ (Ev. Marka 14,8) – tak zněla ihned upřímná, nezkrácená chvála Jeho lásky. A „kdekoli kázáno bude evangelium toto po všem světě, také bude praveno, co učinila tato, na památku její“ (Ev. Matouše 26,13).

Bylo by špatné myslet si, že nemůžeme Králi nic přinášet, dokud sedí za stolem (tj. dokud stolí). Ovšemže Mu můžeme dávat jen to, co je od Něho, ale to působí, že je to Jemu i nám tím milejší. Co je milejší než milost? Izraelita musel přinášet koš naplněný prvotinami země a postavit ho před Hospodinem, Bohem svým (5. Mojžíšova 26). Pravou službou Bohu, pravým velebením je obecenství. Má-li Ženich Své „masti dobré“, nevěsta má svůj „nard“; ale všechno je milost. Stůl jest Jeho, rovněž tak mast a nard. „Strojíš stůl před obličejem mým naproti mým nepřátelům, pomazáváš olejem hlavu mou, kalich můj naléváš, až oplývá“ (Žalm 23,5).

Srdce nikdy nedosáhne takové výše velebení, dokud nepřetéká. Pak už nemá zač prosit a také si už nemůže nic víc přát. Pravé velebení je přetékání srdce. A jak je líbezné, jak milé, vzácné a jak požehnané! Když Duch Svatý sděluje našim duším něco o Ježíšově plnosti, jak brzy tím přetéká srdce! A toto přetékání srdce Kristovou plností je pravé, nebeské velebení. Proto je tak důležitý rozdíl mezi shromážděním k modlitbě a k velebení. Do prvního bychom měli chodit s prázdnými nádobami a tak volat k Pánu, jako kdybychom spíše měli nebe dobývat útokem než odejít bez odpovědi. K velebení bychom však měli přicházet s předcházejícím sebeodsuzováním, dobře připraveni pro stůl Krále, hojně se sytit Jeho štědrými dary a tak okoušet kořist Jeho vítězství, ovoce vykoupení. Tak budou vždy všechny naše potřeby utišeny a každá touha uspokojena. Cožpak nemáme o nic prosit u stolu Páně? Skutečně o nic, kromě o širší srdce. Jinak by přece Král musil na něco, čeho se nám nedostává, zapomenout. A bylo by něco takového možné? Mohli bychom v přijímací místnosti Krále být jiní než uspokojení, ve svatyni svatých, kde okoušíme štědré dary Jeho stolu? Co jiného bychom mohli než chválit a oslavovat, obdivovat a velebit, milovat a ctít našeho Boha a Otce i našeho Pána Ježíše Krista?

Nevěsta nyní dosáhla vrcholu požehnání. Může blaze odpočívat a v pokoji se těšit z přítomnosti Krále, zatímco On odpočívá za Svým stolem. Jakákoli práce a služba uvolnily místo klidu velebení. Spalující paprsky slunce, pronásledování, chudoba, strasti – vše je zapomenuto v plnosti radostí, které skýtá Jeho přítomnost. Nádobka je rozbita, drahocenný nard kane, líbezná vůně naplňuje dům, mastí je pomazávána Ježíšova hlava i nohy a Jeho srdce je uneseno tím, že Mu láska nevěsty vyšla vstříc.

13. v. – „Svazeček myrhy jest mi milý můj, který mezi mými ňadry odpočívá“ (elbf. př.). – Jestliže vozatajský oř je obrazem ochotné poslušnosti ve službě a nard symbolem velebení, jak si ho přeje Bůh, proč by neměl být „svazeček myrhy“ symbolem každodenního, v každé chvíli věrného svědectví pro Krista? A může z takového hlubokého, ničím nepřerušovaného obecenství s Pánem něco plynout přirozeněji, než takové svědectví? Zda v takových blahých chvílích nebývá srdce posilněno ke svědectví? Jakákoli naše služba ochabne a stane se neužitečnou, jakmile začneme zanedbávat úzké osobní obecenství s Pánem. Jak to že David v Údolí terebintů (údolí Elah) prokázal takové hrdinství (1. Samuelova 17,2)? Byla snad příčinou jeho rychlého jednání jeho mladická nezkušenost? Zcela jistě ne. Byla to jeho víra, která se ve skrytém obecenství s Pánem povznesla až k výši myšlenek, které Bůh měl se Svým lidem. Odtud pramenila jeho statečnost, když vystoupil veřejně. Mohl zpívat: „Požehnaný (nebo: oslavovaný) buď Hospodin, který učí ruce mé boji, a prsty mé válce!“ (Žalm 144,1).

Stejné pravdě nás Pán vyučuje v Ev. Jana 7,37: „V poslední pak den ten veliký svátku toho stál Ježíš, a volal, řka: Žízní-li kdo, pojď ke Mně, a napij se.“ Nadarmo se budeme lopotit, chtějíce být nástroji k posilnění a osvěžení jiných, jestliže se sami každého dne nebudeme plnou měrou napájet z hlavního zdroje. Každé nové svědectví pro Krista by mělo být výsledkem nového obecenství s Ním. Jak je nutné, aby si to každý služebník Páně stále připomínal! Nezapomínej na to, duše má, ale usedej u pramene, jak to dělal Mojžíš v madiánské zemi, u pramene živé vody. „I usadil se podle studnice“ (2. Mojží-šova 2,14). Z takové blízkosti studně se pak Mojžíš mohl zastat sedmi dcer madiánského kněze a mohl napojit jejich stáda. Tento krásný obraz může být spíše vztažen na Krista a na to, jak On otevírá nevěstě prameny Své vykupující lásky. Jistě je tu ale také jedno velice cenné poučení pro každého pracovníka v evangeliu. Kéž bychom byli ve svých srdcích vždy tak blízko pramene života, abychom mohli být také druhým lidem potrubím živé vody!

Srdce nevěsty, stejně jako později i srdce ženy u Jákobovy studnice, přetéká. Musí provolat slávu jména svého Spasitele a sdělit ji druhým. Její Milý je jejímu srdci dražší než nějakému obchodníkovi svazeček myrhy. „Svazeček myrhy jest mi milý můj.“ Takové je požehnané ovoce Jeho blízkosti a obecenství s Ním. Všimni si též, milý čtenáři, hluboké oddanosti, kterou On způsobil v srdci. Nevěsta může právem říci: „Milý můj“. Jak blažená, požehnaná je ta nevěsta! „Svazeček myrhy jest mi milý můj, který mezi mými ňadry odpočívá.“ Tam, svému srdci co nejblíž, skrývá svou libovonnou myrhu. A pak, ať se obrátí kamkoli, všude šíří slavnou vůni svého drahého pokladu.

Svazeček myrhy nošený u srdce provoní všechen šat a líbezná vůně se šíří na všechny strany, ať doma nebo venku, v práci, při odpočinku, ve svatyni nebo v společenském kruhu přátel. Tiše, ale zcela jistě naplňuje líbezná vůně toho koření celé okolí. Ba i tehdy, když se taková osoba vzdálí, zůstává po ní ještě vůně jako svědectví o vzácnosti Toho, jenž je jejímu srdci nejbližší. Jak slavný je to předobraz! Jsi také tak věrný svému Ježíši, milý čtenáři? Je On skryt v hlubokém nitru tvého srdce? A doprovází tě sladká vůně Jeho jména, ať jdeš kdekoli, a zůstává pak tam, i když jsi odešel? To jsou otázky, které zpytují naše srdce. „Kupčete (= těžte z toho, hospodařte s tím), dokud nepřijdu“ (Ev. Lukáše 19,13), tak zněla slova zavrženého Ježíše na rozloučenou Jeho učedníkům. A o památných znacích Své lásky, která se chystala podstoupit smrt, dal v předivné milosti napsat: „To čiňte na mou památku“ (Ev. Lukáše 22,19). Nechce, abychom pro Něj dělali něco velikého, anebo abychom na Jeho oltář kladli nějakou oběť vysoké ceny. Přeje si jen, abychom si Ho v době, kdy je nepřítomen, stále připomínali jako tímto světem zavrhovaného Krista a abychom Mu vyhradili místo ve svých srdcích. „To čiňte na mou památku“ – tj. připamatovávejte si Mne. To byla Jeho poslední prosba. Seřiďte všechny věci ve svých srdcích ke Mně. – Udělali jsme to? Děláme to? Uvolnila Mu Beránkova nevěsta toto místo na svém srdci, skryla Ho tam pro dlouhou temnou noc, kdy je vzdálen? Žel, že přání Jeho lásky upadla v zapomenutí! Bývají vpouštěni cizí, a jak je bolestné, musíme-li Ho pak vidět stojícího venku, jak ve Své neúnavné lásce klepe na dveře, takže - abych to řekl obraznou řečí Velepísně – dokonce Jeho „hlava plná jest rosy, a kadeře jeho krůpějí nočních“ (Píseň 5,2). „Noc pominula (elbf. př.: daleko pokročila), a den se přiblížil“ (Ep. Římanům 13,12). Ano, blíží se blahý den, kdy na základě Jeho trpělivé milosti láska Jeho nebeského i pozemského lidu bude dokonale odpovídat Jeho vlastní lásce.

14. v. – „Milý můj jest mi hrozen cyprový na vinicích v Engadi.“ – Svazeček myrhy na hrudi je očím skryt, avšak cyprový hrozen je předmětem, který oko vidí; bývá nošen veřejně v ruce. Myrha je životní mízou arabského balzámového stromu, vytékající puklinami v prasklé kůře podobně jako krev prýští ze žil anebo slzy kanou z oka. Cyprové svazečky rostou v hustých květenstvích a jsou krásné i líbezně voní. Apoštolovou modlitbou bylo, „aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích vašich“ (Ep. Efezským 3,17). Ale zároveň také: „Vždycky mrtvost Pána Ježíše na těle nosíme, aby i život Ježíšův na těle našem zjeven byl“ (2.Ep. Korintským 4,10).

Jak rozdílné myšlenky vyvolává strom v plném květu a zraněný strom, jehož životní míza pomalu vytéká z jeho cév! Jeden je obrazem plné životní síly, druhý obrazem smrti. Útlý pupen, který si musí probojovávat cestu tuhým zimním lýkem, je vždy výstižným a zajímavým obrazem vzkříšení, zatímco květy a plody mluví o životní síle a hojných požehnáních pro člověka. Nepatrné seménko svěřené půdě a přikryté těžkou hroudou sice může být delší dobu pokládáno za beznadějně ztracené, ale jakmile se teplé paprsky jarního slunce dotknou půdy, brzy a rychle si mohutná životní síla dřímající v zrnku razí cestu napříč každou překážkou, ukazuje se hebký lístek a brzy nato se již polem vítězně vlní větrem česané zlaté klasy.

Jak milé jsou všechny ty věci! A přece máme něco mnohem krásnějšího předobrazeno v Aronovu prutu, který působením Boží milosti vypučel a vyhnal květy (4. Mojžíšova 17). Za jedinou noc vyrostly ze suchého prutu – z kusu mrtvého dřeva – pupence, květy a plody. Jak slavný to předobraz zmrtvýchvstalého Krista, který nese ovoce ve vzkříšení! Tu se na předobrazech a stínech učíme, že potřebujeme vzkříšeného Ježíše jako našeho velikého Nejvyššího kněze, abychom mohli být provedeni pouští až do země Kanán. Milost působí v kněžstvu a je k spasení lidu. Nic menšího než Ježíšova kněžská služba není s to vycházet vstříc našim potřebám. Ten, jenž za nás zemřel, aby nás učinil čistými, je nyní živ, aby nás čistými uchovával. Je nám vším: obětí za nás, naším Knězem i naším Zástupcem u Otce. Z Ježíšova probodeného boku tekla současně krev smíření i voda očistění.

Jak půvabným zjevem pro oko a líbeznou vůní srdci je náš vzkříšený, vyvýšený a oslavený Pán! Jeho Osoba, Jeho služba a Jeho spojení s námi – vše je plné nepomíjející vzácnosti a navěky zůstane vždy stejné. „Milý můj jest bílý a červený, znamenitější nežli deset tisíců (jiných)… všechen jest přežádostivý“ (Píseň 5,10.16). „V něm přebývá všechna plnost Božství tělesně“ (Ep. Koloským 2,9) „Proto povstali-li jste s Kristem, vrchních věcí hledejte, kde Kristus po pravici Boží sedí. Na vrchní věci myslete, ne na to, co je na zemi“ (Ep. Koloským 3,1.2 - elbf. př.). Jaké svazečky a hrozny květů půvabných vlastností tu nalézáme! Kéž jen máme oči, abychom je viděli, a srdce schopné rozumět jim!

Vinice v Engadi byly proslulé množstvím rozmanitých druhů vzácného ovoce a drahého koření. Onen kraj oplýval bohatstvím všeho, co je krásné očím, lahodné jazyku a příjemné smyslům. Kromě toho byly ony kraje známé také tím, že tam kdysi nalezl skrýš David se svými věrnými, když byl pronásledován Saulem (1.Sa-muelova 24,1-4). Úrodná údolí a pevná, bezpečná místa v okolních horách skýtala Božímu pomazanému i jeho družině ochranu, potravu a dostatek osvěžení i odpočinku.

Ale přesto jak slabou a jen nedokonalou představu mohou budit všechny ty dobré a cenné věci této země o nezměrných bohatstvích Krista! Vždyť od Něho plyne všechna hojnost. Nic nemůže být bohaté, co On nezbohatí, nic sladké, co On neosladí, nic plné, co On neučiní plným. A přitom ovšem všechno, co dnes víme o Jeho plnosti, je pouhou kapičkou proti celému oceánu. Vše dobré přichází shůry, a všechno mluví o Něm (srovnej s Ep. Jakuba 1,17). Každá opravdu dobrá věc, kterou můžeme nalézt ve stvoření, nám připomíná jenom Jej, v Němž má svůj střed veškerá dokonalost, ano, v Něm, jenž jest člověk Kristus Ježíš – Bůh s námi (Immanuel). Ať chodíme po poli nebo v zahradě, údolím nebo na horách, ať jsme v domě nebo na pracovišti, kéž předmětem každé naší druhé myšlenky je On, náš drahý nepřítomný Pán! Krvácející myrha a kvetoucí cyprový stvol nám jistě může vyvolávat v paměti kříž i slávu a vést nás v myšlenkách k Tomu, „který vydán jest pro hříchy naše, a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše“ (Ep. Římanům 4,25).

Žádné dřevo nikdy nepřineslo Bohu a lidstvu takové ovoce, jako golgotský kříž. Tam byla vyřízena otázka hříchu podle požadavků Boží slávy – a tam byl také zároveň přemožen nepřítel – satan a navěky zničena všechna jeho moc. Kříž je základem našeho odpuštění, našeho pokoje, našeho usmíření, našeho přijetí – ano, je základem všech našich požehnání pro tento čas i pro věčnost. Tam se Bůh zjevil v dokonalé lásce a v dokonalé spravedlnosti jako Ten, který nenávidí hřích, avšak miluje hříšníka. V kříži slavila vítězství láska; ale byla tam rozvinuta a oslavena i svatost, spravedlnost a pravda. Na tomto pevném základu může i největší hříšník obdržet úplné, z milosti dané odpuštění hříchů, a to v okamžiku, kdy uvěří v Krista. A odpuštění je stejně dokonalé jako celé dílo dokonané na kříži. Tam byly zahlazeny hříchy a odsouzen hřích, takže věřící v Krista může být nyní úplně klidný jak při pohledu na množství hříchů ve svém životě, tak při pohledu na hřích, který v něm dosud přebývá, a může ve svatém vítězství zvolat: „(ON) vydán jest pro hříchy (elbf. př.: přestoupení) naše“ (Ep. Římanům 4,25). Kam se ta přestoupení poděla? Jsou pryč – navěky zahlazena! Ten, jenž zemřel za naše hříchy, také i „z mrtvých vstal… skrze slávu Otce“ (Ep. Římanům 6,4), a tím je tedy navěky vyřízena otázka hříchu. Pán „vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše“ (Ep. Římanům 4,25). Zmrtvýchvstalý Ježíš je přímým Božím svědkem o tom, že věřící je ospravedlněn. Kristus vstal z mrtvých a výsledkem víry jsou pak ony mnohé libovonné hrozny nesmírného požehnání pro duši. „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož i přístup měli jsme vírou k milosti této, ve které stojíme. A chlubíme se nadějí slávy Boží… A nejen to, ale chlubíme se i Bohem, skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož nyní smíření jsme došli (elbf . př.: obdrželi)“ (Ep. Římanům 5,1.2.11).

15. v. – „Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé (jsou) holubičí (nebo též: holubice).“ – Ale některý čtenář se možná zeptá: Co je to, co může způsobit, že hříchem poskvrněná a porušená bytost může být v očích Ježíše učiněna krásnou? Kde, kdy a jak se toto může stát? Nic jiného přece není třeba, aby kalich radosti duše byl naplněn tak, až přetéká! Čím jsou všechna bohatství, důstojnosti a slávy tohoto světa ve srovnání s takovými slovy z Jeho rtů: „Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má!“ – Milý příteli, uspokojivou odpověď na ony otázky ti dává jenom evangelium Boží milosti. Pohleď: je-li některá duše přitažena k Ježíši, On se jí hned ujímá a uvádí ji do světla Boží přítomnosti, do plné ceny Svého dokonaného díla a neskonalé vzácnosti Své velebeníhodné Osoby. Je to milost, Boží milost v evangeliu Jeho Syna pro každého, kdo uvěří. „Ode všech (hříchů), od kterých jste nemohli skrze zákon Mojžíšův ospravedlněni býti, skrze tohoto (Ježíše) každý, kdo věří, bývá ospravedlněn“ (Skutky 13,39). A Bůh všechny, kteří uvěřili, „příjemné učinil (nebo omilostnil) v tom Nejmilejším (elbf. př.: v tom Milovaném)“ (Ep. Efezským 1,6), na základě díla, které bylo dokonáno na kříži (Ep. Efezským 1,2). Jeho drahá krev nás očisťuje od všelikého hříchu (1.Ep. Jana 1). Proto je věřící učiněn „krásným“! Krása andělů bude dokonalá podle jejich místa a řádu, ale hříšník spasený milostí se bude skvít v kráse samého Pána, bude jí zářit vždy a věčně!

Mnozí sice toto všechno považují za pravdu, ale přece se s úzkostí tážou: Může být takové místo a takové požehnání i mým podílem? „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen“ (Skutky 16,31) – tak zní odpověď nebe každému hříšníkovi, který se dosud třese. Ano, tak zní nebeské poselství dokonalé, úplné milosti všem, kteří se tážou: „Co mám (lépe: musím) činiti, abych spasen byl?“ (Skutky 16,30). Věř v Ježíše, důvěřuj Mu, i když jsi nevímjak umazán hříchem a zkažený. A rychleji, než tvé myšlenky budou moci změnit svůj předmět, budeš učiněn v očích Páně „krásným“. „Toliko věř!“ (Ev. Marka 5,36). Dílo bylo dokonáno před dávnou, velmi dávnou dobou. Nespoléhej na své „mrtvé skutky“ (Ep. Židům 9,14). Evangelium spasení mluví tak jednoduchou, tak prostinkou řečí, že k němu není třeba zvláštního vysvětlování. Je poselstvím, které se ti stane pozváním, uvěříš-li mu, a to pozvání pak už musíš jen přijmout. Evangelium je hlasem lásky, která tě naléhavě prosí: dej se usmířit s Bohem, a zároveň ti oznamuje: odpuštění hříchů a pokoj skrze Ježíše Krista (Skutky 10,36; 13,38. 39). Všimni si dobře, milý čtenáři, že evangelium není zaslíbením odpuštění a pokoje, ale oznámením těchto požehnaných věcí.

Je třeba, aby sis dobře uvědomil tento velice důležitý rozdíl. Dále: duše hříšníka nemůže dojít tohoto bohatého požehnání ani skrze zákon, ani skrze zaslíbení, ale jen a jen skrze Ježíše Krista. Ve chvíli, kdy hříšník uvěří v Ježíše, je mu Božím slovem zvěstováno odpuštění hříchů, ospravedlnění a usmíření.

Vysvětleme si cesty Boží milosti s hříšníkem na příkladu: Ve 3. kapitole Zachariáše vidíme Jozueho, nejvyššího kněze, jak stojí před Pánem. Je předobrazem působení Boží milosti na Jeruzalém v posledních dnech. Ta kapitola, jak mám za to, nám vysvětluje, proč je nevěsta Krále v Jeho očích tak „krásná“. Ale je v ní také skryt příběh každého hříšníka, spaseného milostí. Jozue je oděn v špinavá roucha. Je tu satan, aby se mu protivil. Jeho ustavičnou snahou je zabraňovat duším přijít k požehnání. Ale Pán se ujímá toho nechráněného muže ‒ On nikoho, kdo k Němu přijde, nevyvrhne ven (Ev. Jana 6,37). Kárá protivníka, umlčuje ho a mluví a jedná ve prospěch Jozueho. Špinavé šaty jsou sňaty, jeho hříchy odpuštěny. Nezůstává ani útržek z původního oděvu, na nějž by se satan mohl odvolat. Když je tedy takto očištěn ode všech svých poskvrn a je oblečen v Boží slavnostní roucho, může mu být vstavena na hlavu čistá čepice. A nyní – jak „krásný“ tu stojí! Co k tomu můžeme říci? „Tomu, který nás miluje a umyl nás od hříchů našich ve své krvi a učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému: Jemu buď sláva i moc na věky věků! Amen.“ (Zjevení 1,5.6 - elbf. př.). Nám patří jak královská, tak i kněžská koruna. Jsme oděni nejvyšším důstojenstvím, jsme z rodu královského, a zároveň jsme co kněží ve velebení uváděni do nejužší Boží blízkosti! A jak vzácné je pomyšlení, že toto vše – od počátku až do konce – je jenom Boží dílo a proto navěky dokonalé! „Hospodin… vyvolil Jeruzalém… Pohleď, (já) přenesl jsem z tebe nepravost tvou, a (já) oblékl jsem tě v roucha slavnostní. Opět řekl: Nechť vstaví čepici čistou na hlavu jeho“ (Zachariáš 3,2.4.5 - elbf. př.). To vše je od Boha, skrze Krista Ježíše, na základě díla na kříži. Milost panuje, Bůh je oslaven, víra vítězně jásá, satan je poražen a hříšník navěky spasen.

Tím že jsme spojeni se vzkříšeným Ježíšem, jsme s Ním též učiněni zajedno v Jeho vzkříšení (Ep. Efezským 2). To nám uděluje naše úžasné místo, které máme v Jeho očích. Všichni, kdo jsou v toto nové postavení uvedeni, jsou krásní, krásní jako Kristus. Jenže Kristus má ve všem prvenství, jak je psáno: „Krásnější jsi nad syny lidské“ (Žalm 45,3). Proto také vidíme, že o Ženichovi a o Jeho nevěstě jsou užity stejné výrazy obdivu. O obou je řečeno totéž, protože nevěsta je odleskem Ženicha. Voní-li roucho nevěsty libou vůní myrhy, je o Ženichovi řečeno: „Myrhou, aloe a skořicí všechna roucha tvá (voní)“ (Žalm 45,9 - elbf. př.). Jak požehnaný je to předmět k našemu rozjímání: jednota se zmrtvýchvstalým a oslaveným Kristem! Jistě, jak ubohý, jak pohrdaný by se musel jevit našemu zraku celý svět se všemi jeho spojeními a vztahy, kdybychom se na něj více dívali z tohoto vysokého stanoviště!

Co je tu prorocky řečeno o Izraeli, anebo, lépe řečeno, o jeho ostatku, („Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má“), platí už dnes v hlubším smyslu o Boží Církvi, o Beránkově nevěstě. Podklad Velepísně tu ale je společný pro Církev i pro Izrael: láska Páně je dokonalá. ON miluje Církev, a ve Svém uloženém čase probudí v srdcích Svého obojího lidu, nebeského i pozemského, něžná lnutí lásky, která budou dokonalou odpovědí na Jeho milování. Proto je pro křesťana tolik důležité, aby na sebe prakticky vztahoval a mravně uplatňoval poučení Velepísně. Jde tu o obecenství srdce. Ale vždy musíme mít na paměti rozdíl mezi postavením Žida v posledních dnech a dnešním místem každého křesťana.

I když dosud nenadešel den Beránkovy svatby, je poměr mezi Kristem a Církví již vytvořen. Proto apoštol říká: „Zasnoubil jsem zajisté vás čistou pannu oddati jednomu muži, Kristu“ (2.Ep. Korintským 11,2). Jak velice drahá je tato pravda, že můžeme být nevěstou Spasitele, Otcova Syna! Znáš, milý čtenáři, tyto city lásky, které pramení z tak úzkého, vroucího poměru? Okoušíš už nyní – namísto oné trapné nevědomosti, která tak často mate mysli lidí, čekajících na nějaké náhodné uvedení do takového svazku teprve v budoucnosti – ano, zakoušíš již nyní klidnou, pokojnou, srdečnou příchylnost a radost, které plynou z toho vědomého spojení? Je-li tomu tak, jistě bude tvé srdce velice žádostivě vyhlížet po návratu svého Pána. Neboť jenom láska je pravou příčinou volání: „Přijdiž, Pane Ježíši!“ (Zjevení 22,20).

„Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má… Oči tvé jsou holubice.“ Je velice poučné sledovat, v jaké souvislosti bývá v Písmu uváděna holubice. Zaujímá od 8. kapitoly 1. Mojžíšovy až do novozákonních dnů v Božím slovu vždy pozoruhodné místo.

Nejprve o ní slyšíme v souvislosti s archou (korábem) a olivovým stromem. Jak slavné to jsou symboly spasení a Božího pokoje! Holubice utrhla a pevně držela olivový list, zatímco zemi dosud přikrývaly jako příkrov Boží soudy. A dokud vody neoschly, nemohla pro své nohy nalézt odpočinutí. Svět, který dosud ležel v soudu, jí nemohl být místem k pobytu. Budeme-li číst dále, shledáme, že holubice prakticky byla jediným ptákem ze všeho ptactva, kterého bylo dovoleno přinášet k oběti a který nám tak přímo předobrazuje samého Pána. Téhož předobrazu je tedy použito pro oba, jak pro Pána, tak pro Jeho nevěstu, třebaže ovšem rozdílným způsobem. Jak předivná se tu ukazuje jednota! „Neboť jako tělo jedno jest a mnoho má údů, ale všichni ti jednoho těla údové, mnozí jsouce, jedno tělo jsou, tak i Kristus“ (1.Ep. Korintským 12,12). Všimni si dobře, milý čtenáři, že apoštol tu mluví o tom, co je obrazem Církve. Ale namísto aby řekl: „tak i Církev“, říká: „tak i Kristus“. Vidí Církev v Něm. Kristus a Církev jsou jedno tělo.

Také Duch Svatý je nám v Písmu obrazně představen jako holubice. „A svědectví vydal Jan, řka: Viděl jsem Ducha sestupujícího jako holubici z nebe, a zůstal na něm“ (Ev. Jana 1,32). V holubici jako vzoru jsou, jak se zdá, symbolicky zastoupeny: jednoduchost, čistota, nevinnost a věrnost. Jestliže tedy oko křesťana je prosté (jednoduché), čisté (cudné) a stále zaměřené na Krista, můžeme o něm říci: „Oči tvé jsou holubice.“

16. - 17. v. – „Aj, jak jsi krásný, milý můj, jak utěšený; i to lůže naše (je) svěží zeleň. Trámy domů našich jsou z cedrů, obložení (stěn) našich z cypřišů“ (elbf. př.). Jak krásná jsou tato slova! Nevěsta tu nemluví o sobě. Slyší sice slova Jeho obdivující lásky, ale ani slůvkem se nezmiňuje o sobě, ba ani neříká, že je takové lásky nehodna. Třebaže je možná v hloubi duše hluboce pohnuta, její vlastní „já“ tu zůstává naprosto nepovšimnuto. To je pravá pokora. Někdo může nadělat mnoho řečí o zkaženém a nehodném „já“, a přitom má srdce plné pýchy. Pravá pokora nikdy nemluví o sobě, ani dobré věci, ani zlé. To je ale těžká lekce k naučení. Naším jediným, dokonalým Vzorem je Kristus. Ano, náš chvályhodný Pán se sám ponížil, zaujal nejnižší místo. První Adam se sám vyvýšil a byl snížen. Poslední Adam se ponížil, a Bůh „ho povýšil nade vše“ (Ep. Filipským 2,9). Proto, duše má, následuj Ježíše! Trpělivě čekej jen na Boha, důvěřuj Mu! „Nebo(ť) každý, kdo se povyšuje, bude ponížen; a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Ev. Lukáše 18,14). Tato zásada platí i v drobných věcech každodenního života a je prakticky nesmírně důležitá. Můžeme denně, ba každou hodinu vidět, jak se projevuje v obou našich přirozenostech. Ona ubohá lidská přirozenost je ovšem vždy ochotna naslouchat lži pokušitele: „Budete jako bohové“ (1. Mojžíšova 3,5). Naproti tomu přirozenost z Boha je spokojena s tím místem, které jí dnes Bůh vykazuje, dokud neřekne: „Po(po)sedni výše!“ (Ev. Lukáše 14,10).

Jestliže před našimi zraky není nic jiného než Kristus, bude naše srdce naprosto spokojené. Potom budeme ochotni zaujímat nejnižší místo. Vše, čeho je třeba k našemu štěstí, se nalézá v Něm. Ale On je nejen „krásný“ pro oko, ale také „utěšený“ pro srdce. Mnozí jsou „krásní“ ale nejsou „utěšení“, spanilí. Kristus v Sobě soustřeďuje obě ty vlastnosti. „Aj, jak jsi ty krásný, milý můj, jak utěšený!“ Jaké sladěné vztahy a jaké dokonalosti nalézáme v Ježíši! V Něm, ano, jenom v Něm může srdce nalézt pravé odpočinutí. Proto nevěsta velice příznačně dodává: „I to lůže naše (je) svěží zeleň.“ Zelené pastviny a tiché vody štědré Hospodinovy milosti jsou známé, výmluvné obrazy odpočinutí a osvěžení, jemuž se těší Kristovy ovečky pod Jeho pastýřskou péčí. „Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí“ (Žalm 23,1.2). Zelené nivy, plné svěží zeleně, a tiché vody jsou každodenním podílem všech, kteří chodí „po šlépějích stáda“ (Píseň 1,8). Pastýř nikdy nestaví svůj stan uvnitř městských zdí. Tam nebývá ani svěží útlá tráva, ani tiché vody. Ale daleko od ulic plných hluku, v tichém ústraní venkovské přírody dává Svému stádu pastvu i odpočinutí. „Město“ je v Písni písní jistě symbolem světa, zatímco „pole“ (= venkovská příroda – 7,11) představuje nebeská místa. Jakmile se nevěsta dá oklamat a vstupuje do města, čeká ji tam jen zahanbení a starosti. Vždyť tam Ženicha nikdy nenajde. Místem, kde On se zdržuje, bývají vinice, zahrady, pahrbky vonící kořením, hory porostlé balzámovými stromy a údolí, v nichž kvetou lilie.

Slovíčko „naše“ v onom: „I to lůže naše (je) svěží zeleň“, „domů našich“, „obložení (stěn) našich“ je výrazem vědomého, plného a oblažujícího obecenství s „Milým“. Podobá se vzácným slůvkům „nás“ a „my“ v Ep. Efezským. Jak slavné je to sjednocení, jak požehnaná, věčná jednota s Kristem! Zajedno v životě, jedno ve spravedlnosti, jedno v přijetí, jedno v pokoji, jedno v odpočinutí, jedno v radosti, jedno v nebeské věčné slávě!

Jistěže by byl bez radosti i ten nejkrásnější kout této země, ano opravdu bez radosti by musely být také ony mnohé příbytky v nebesích, kdyby tam nebyl přítomen náš drahý Pán, božský Ženich našich srdcí! Ale přejisté slovo zaslíbení zní: „A tak vždycky s Pánem budeme.“ (1. Tessalonickým 4,17) a dále: „Abyste, kde jsem já, i vy byli“ (Ev. Jana 14,3). – Jak mnoho je toho, drahý Pane! Navěky být s Tebou, a Tobě podoben!

* * *

2. kapitola

1. - 2. v. – „Já jsem růže (elbf. př.: narcis) sáronská, lilie při dolinách.“ Jak úžasnou věcí je milost, Boží milost vůči hříšníkovi! Jak obrovskou změnu působí v těch, kdo ji zakusili: změnu v myšlení, v jeho předmětech, v přáních i srdečných citech! Sděluje nám Páně myšlenky o tom, čím jsme v Jeho očích a pro Jeho srdce. Dobře si toho všimni, milý čtenáři, a přemýšlej o tom! Studna je hluboká a její vody jsou vždy čerstvé a osvěžující. Pij z ní plně a bez zábran.

Znát milost znamená znát Boha a také Jeho plné spasení v Ježíši Kristu. O těch věcech vyučuje každého Duch Svatý. Ještě nedlouho předtím nevěsta vyznávala: „Jsem černá… jako stany cedarské“, ale nyní je milostí schopna opravdu a bez jakékoli pochybnosti říkat: „Já jsem růže (elbf. př.: narcis) sáronská, lilie při dolinách,“ jsem tím, co je nejvyšší ozdobou Sáronu, co krášlí a dává půvab údolím. Nemluví všedními slovy, ale slovy přesně volenými, a to o tom, co ji činí Ženichovi tak vzácnou. Nechlubí se marnivě proti druhým, ale mluví přímo k Němu, neboť si s radostí uvědomuje, jaké místo zaujímá v Jeho srdci. Jasně je tu vidět plné obecenství, neboť On hned dodává: „Jako lilie mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami (elbf. př.: dcerami)“ (2. v.). A o něco dále ve Velepísni pak říká: „Jediná jest (však) má holubice, …jedinká při matce své, vyvolená při rodičce své“ (kapitola 6,8). Taková je láska a milost našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, a to působí, že nevěsta má v Jeho očích ono zvláštní místo. Slova Jeho srdečných citů vždy předčí její slova. To je neobyčejně cenné pro srdce. Vždyť jak velký je jistě rozdíl mezi slavnou a libě vonící lilií a ostrým, zraňujícím trnem!

Je mnoho věřících, kteří, když slyší takové pravdy, bezděčně volají: „Ach, já nejsem takového místa hoden!“

Jistěže, milý příteli, pokud myslíš na nějakou svou důstojnost. Ale o jakém místě se domníváš, že jsi ho hoden? Asi myslíš na nějaké nízké místo. Ale je to pokora? Nikoli. To je pýcha! My si v Jeho přítomnosti nezasluhujeme vůbec žádné místo. Proto každé místo, které On nám dá, musí být výsledkem pouhé, naprosté a bezmezné milosti. Stát na prahu dveří by byla právě tak pouhá a ryzí milost, jako sedět na trůnech.

Marnotratný syn si jistě myslel, že bude od něho velice pokorné, poví-li: „Učiň mne jako jednoho z nájemníků (= z nádeníků) svých“ (Ev. Lukáše 15,19). Ale to nebyla pokora, nýbrž zbytek pýchy a zákonického ducha v srdci. Všechny takové myšlenky pocházejí z přirozeného srdce, které je nadmíru pyšné a samospravedlivé, a nezná ani svůj skutečný stav, ani Boží milost. Pravá pokora stojí zdaleka a vyznává, že není hodna ani smět pozvednout oči k nebi (srovnej s Ev. Lukáše 18,13). Marnotratný syn neměl nárok ani na přijetí nádeníka, ani na to, aby s ním bylo jednáno jako se synem. Na základě spravedlnosti ztratil všechny nároky. Zbýval mu tedy jediný důvod, na jehož základě se odvážil jít, a tím byla doléhající bída. Jenom milost mu mohla vyjít vstříc. Neboť kdyby se při něm mělo jednat podle spravedlnosti, bylo by jeho údělem věčné zatracení. Ale zde vládne milost. Není proneseno ani jedno slovo o jeho hříších. Vždyť by před otcem nemohl obstát již ani kvůli jednomu z tisíců hříchů. Otázka hříchů byla vyřízena mezi Bohem a Kristem na kříži. A nyní září milost v celém nebeském jasu. Pramenem všeho je Otcovo srdce a On je rád, může-li prokázat milost. Bůh jedná v naprostém souladu se Sebou. V mysli marnotratného syna předem zamýšlená řeč je přerušena a provinilec už nemůže vyslovit: „Učiň mne jako jednoho z nádeníků svých“. To přece ani nebylo možné. Milost tomu zabránila. Otec běží ztracenému synovi vstříc, padá mu kolem krku a velice ho líbá. K plnému smíření dochází v témž okamžiku, kdy se otec setkává se synem. Synovi se hned dostává polibku smíření. Milost pak volně proudí. Když Bůh přijal provedení díla smíření na kříži, stává se smíření naším podílem ve chvíli, kdy se s Ním setkáme v Kristu.

A pak ten kdysi ztracený a zkažený, ale nyní krví na kříži smířený hříšník je učiněn synem a dědicem, Božím dědicem a Kristovým spoludědicem. Taková je milost, Boží milost v Kristu Ježíši pro všechny, kteří věří v Jeho jméno. Budou zářícími nádobami této milosti po celé nekonečné věky věčnosti. Jaké je to místo pro kdysi ubohého poutníka bez přátel a bez domova, a to na věky věků! Tak Bůh zjevuje Svůj charakter milosti. Chce ukázat „ve věku budoucím nepřevýšené bohatství milosti své, z dobroty své k nám v Kristu Ježíši“ (Ep. Efezským 2,7).

Všimněme si též, že nevěsta říká: „Já jsem… lilie při dolinách.“ V tichém údolí nalézá svůj domov. Tam kvete pro radost očí svého Milého a tam šíří svou líbeznou vůni k Jeho osvěžení. On „pase mezi liliemi“ (Píseň 2,16). Je to město, kde ztrácí radost z Jeho přítomnosti a kde je ponocnými tupena a zlehčována (5. kapitola). Oč lépe by jí bylo, kdyby nikdy neopouštěla tichá údolí! Jaké důležité naučení je v tom i pro nás, milý čtenáři! Daleko od proudu a ducha tohoto světa, daleko od jeho rozkoší a přitažlivostí bychom se měli zamýšlet nad tím, co se líbí Ježíšovým očím a je milé Jeho srdci. Jak divné, že On, který se posadil na trůnu Svého Otce a je obklopen Jeho slávou, ještě myslí na tak bezcenné bytosti, jimiž jsme, ba ještě více: že Mu působí radost a osvěžení, anebo naopak že Ho zarmucuje a zraňuje naše chování na zemi! Jak mnohými věcmi bývá tak často zraňován v do-mě těch, kdo Ho milují (srovnej se Zachariášem 13,6)! Zda může být pod sluncem něco, co by mohlo křesťanu působit větší radost, než touha líbit se Mu? A naopak lze nalézt něco nehodnějšího než křesťana, který se chce líbit sám sobě a skládá svou radost ve věcech tohoto světa, ačkoli ví, že tím zarmucuje srdce Toho, kterého by se měl snažit jen a jen potěšovat – Toho, jenž za něj zemřel na Golgotě?

Zkoušejme se všichni upřímně, jak je tomu v tomto směru s námi, a sami vcházejme se sebou v neúprosný soud: „Proto rukou spuštěných a kolen klesajících posilňte, a přímé kroky čiňte nohama svýma, aby, co zkulhavělo, se nevyvinulo, ale raději uzdraveno bylo“ (Ep. Židům 12,12.13). Jak vzácné musí být očím dobrého Pastýře, když vidí, jak ti, za něž zemřel, vytrvale a s radostným srdcem jdou „po šlépějích stáda“ a nalézají pastvu „při obydlích pastýřů“!

Tam nacházejí svěží zelené pastviny a tiché vody odpočinutí. Naproti tomu jak zarmucující bývá pro Velepastýře a Jemu podřízené nižší pastýře, když vidí, jak některý Ježíšův učedník, o němž se určitou dobu zdálo, že je celým srdcem oddán svému Pánu, povoluje myšlenkám neobrácených přátel a rozkoším tohoto světa. Jak zarmucující je, snaží-li se takový ospravedlňovat se nejnemožnějšími důvody a omluvami, aby aspoň trochu mohl jít ruku v ruce se světem! „Cožpak se opravdu musím vzdát toho či onoho?“ slýcháme často otázku. Ach, milý bratře, milá sestro, mysli raději na to, čeho se nejprve musíš vzdát, abys opět mohl okoušet radosti světa. Vždyť se pro ty marnosti a pošetilosti musíš vzdát Krista! Mám na mysli Krista, pokud jde o praktickou radost, kterou z Něho můžeš mít. Vždyť víš, že se nemůžeš současně radovat z Pána a z oněch věcí. Proto se musíš kvůli Kristu takových věcí vzdát. Ještě váháš? Podívej se na kříž! Jak tě On miloval! Jeho láska Ho nutila, aby i za tebe šel na smrt, aby tě vyprostil od tvých hříchů, od světa a jeho věcí, ano, od věčného zatracení. Klesni k Jeho nohám s upřímným zarmoucením podle Boha! Urážel jsi Jeho oko, zarmucoval Jeho srdce, zneucťoval Jeho jméno. Vyznej Mu všechno a tvé napravení bude úplné, tvé minulé hříchy budou odpuštěny a navěky zapomenuty!

Dokud se toto nestane, je obecenství s Pánem přerušené, duchovní smýšlení a opravdovost i vážnost srdce jsou ty tam. Jdeš zpátky, rychle, stále rychleji, a jestliže Pán ve Své milosti nezastaví kola tvého vozu, kdo potom bude moci říci, jak rychle a jak daleko se od Něho vzdálíš? Možná že dojde k něčemu, co tvou cestu zpět náhle zastaví. Ale vzniklá už škoda zanechá možná navždy vážné, zahanbující stopy. Kéž by nás milost Páně osvítila a přivedla zase zpět na poušť mnohé, kteří se zdržovali na okraji světa a vrhali žádostivé pohledy přes hranice oddělení! Ano, Pane, odvykej nás všechny současnému zlému běhu tohoto světa a dej, abychom, oděni jednoduchou ozdobou lilie, tu byli jen pro Tebe! Chraň nás před snahou chtít se líbit očím světa! Jistě, drahý Pane, Tvá slova: „Jako lilie mezi trním, tak přítelkyně má mezi dcerami“ mají mnohonásobně větší cenu než všechno, čeho bychom se kvůli Tobě mohli vzdát!

3. v. – „Jako jabloň mezi dřívím lesním (elbf. př.: mezi stromy lesa), tak (je) milý můj mezi mládenci (elbf. př.: mezi syny). Ve stínu jeho jsem seděla, nebo(ť) (elbf. př.: a) ovoce jeho sladké jest ústům mým.“ Z různých míst Písma (např. Joel 1,12), vysvítá, že v Palestině kdysi bývalo mnoho jabloní a že byly velmi ceněné pro stinný chládek a pro chutné, příjemně vonící plody (viz též: Píseň 7,8). Jabloň byla mezi běžnými lesními stromy jistě žádoucím stromem pro unaveného a žíznícího poutníka. Proto i nevěsta volí jabloň za předmět k přirovnání svého Milého naproti jiným. „Jako jabloň mezi stromy lesa, tak (je) milý můj mezi syny.“ Není nikdo, kdo by se Mu vyrovnal. Je „znamenitější nežli deset tisíců (jiných)“ (Píseň 5,10), a nevěsta může plně sdílet, čím On je, raduje se tedy nejen z darů Jeho milosti, jakkoli jsou slavné, ale z Něj samého.

Nalézáme tu plné, osobní obecenství! Nevěsta je v nezkaleném světle Jeho přízně a lásky a její odpověď na Jeho lásku je dokonalá. Říká-li On: „Jako lilie mezi trním, tak přítelkyně má mezi dcerami“, ona zase dí: „Jako jabloň mezi stromy lesa, tak (je) milý můj mezi syny.“ Jaký div tu způsobila milost! K jakým závratným výškám vede! Zda se mohl někdo z Izraele odvážit zdolat vlastním úsilím strmé skály Sinaje a dosáhnout někdy Boží přítomnosti? Nikdy. Od počátku až do konce vše musí být milost. Skrze ni máme nejen dokonalé usmíření, nýbrž jsme také uvedeni do obecenství s Otcem a se Synem. A Pán se raduje z díla Své lásky, neboť je psáno: „Radovati se bude z tebe s veselím (elbf. př.: s rozkoší), přestane (nebo: odpočívá) na milování svém tebe, plésati bude nad tebou s prozpěvováním (elbf. př.: s jásáním)“ (Sofoniáš 3,17). Také nevěsta nyní odpočívá v této nezměněné lásce. „Ve stínu jeho jsem seděla; a ovoce jeho sladké jest ústům mým.“ Její duše nalézá pokoj, radost a nesmírnou hojnost. Srdce se sytí Kristem. Každá potřeba je utišena. Je u Něho doma a šťastná. Kdysi jí patřilo jiné místo: místo hříchu a smrti. Ale Pán ji odtamtud vykoupil a uvedl na Své vlastní, na Své nové místo jako vzkříšeného Mesiáše. To je nyní jejím místem; nemůže se zároveň pohybovat na obou místech. „Pod jabloní vzbudil jsem tě“ (Píseň 8,5 podle elbf. př.). Ta jabloň je v obrazu Kristus.

Izrael, jak víme, bude jednou znovu probuzen ze svého nynějšího stavu národní smrti, aby se pod Kristem podílel na požehnáních nové smlouvy. Ale bude moci být probuzen jenom skrze Krista, aby pod Kristem dosáhl požehnání. Jediným základem pro Izrael tu bude Boží milosrdenství, naprostá bezmocnost bude jediným nárokem, a Kristus bude jedinou cestou k tomu. Jakmile to jednou dojde až tak daleko, bude navěky dobře jak Izraeli, tak i národům. Na tomto základě a pod onou požehnanou Hlavou bude Izrael znovu shromážděn. Bude pak moci v plném smyslu slova sedět v Jeho stínu a na patru svých úst bude okoušet lahodnost ovoce – slavného ovoce Jeho předivné lásky, lásky, která zemřela za vzpurný národ. „A tak všecek Izrael spasen bude, jak psáno jest: Přijde ze Siona Vysvoboditel, a odvrátí bezbožnosti od Jákoba“ (Ep. Římanům 11,26). „V ten den, praví Hospodin zástupů, povoláte každý bližního svého pod vinný kmen a pod fík“ (Zachariáš 3,10).

4. - 5. v. – „Uvedl mne do domu vína, jeho korouhví nade mnou je láska“ (elbf. př.). Zatímco jsme dosud uvažovali o různých místech radosti, do nichž je šťastná nevěsta uváděna Králem, nyní se musíme na chvíli zastavit u zdroje těchto mnohých proudů požehnání. Výsadou věřícího je pít jak z pramene, tak i z proudu. Sám Bůh je pramenem všech našich požehnání. Po Jeho pravici je bezpočet radostí. Ale hlubokým pramenem nejplnějšího, nejbohatšího požehnání je blahá jistota, že ničeho, naprosto ničeho nebylo třeba k tomu, aby se k nám naklonilo Boží srdce. Jak vzácná je to pravda! Jeho láska se podobá prstenu, který byl navléknut na ruku marnotratného syna. Nemá ani počátek ani konec. „Bůh láska jest“ (1.Ep. Jana 4,8). Nemění se. A proto nám jsou navždy zajištěna přehojná požehnání Jeho lásky, ne skrze to, co my jsme, nýbrž pro to, co On je. „V tom jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on miloval nás, a poslal Syna svého (jako) oběť slitování za hříchy naše“ (1.Ep. Jana 4,10).

Tu je místo dokonalého odpočívání víry: Boží srdce, od věků zdroj každého pravého štěstí. Jak jsem jen kdysi mohl pochybovat o lásce, která vydala na smrt Svého jednorozeného Syna? Jaká to odpověď na každou otázku: On vydal Svého Syna za mne, hříšníka! „Dokazuje pak (= však) Bůh lásky své k nám; nebo(ť) když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás“ (Ep. Římanům 5,8). Co je vlastně nevěra? Je to nevěření v Boží dobrotivost, která za nás vydala na smrt Svého Syna. A co je víra? Věření v dokonalou Boží lásku a v darování Jeho milovaného Syna. „Amen, amen pravím vám: Kdo slovo mé slyší, a věří tomu, který mne poslal, má život věčný, a na soud nepřijde, ale přešel jest ze smrti do života“ (Ev. Jana 5,24).

Kristovo dílo nebylo třeba k tomu, aby se Boží srdce naklonilo k hříšníkovi, ale proto, aby se srdce hříšníka obrátilo k Bohu. Celé Písmo osvědčuje tuto slavnou pravdu. První příležitost k jejímu zjevení zavdal pád člověka v zahradě Eden. Provinilá dvojice lidí se chtěla ukrýt před Božím obličejem mezi stromy zahrady; ale tu k nim doléhá slovy plnými milosti hlas Toho, jenž přichází, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo: „Adame, kde jsi?“ Člověk tu nyní byl jako zahynulý, ztracený hříšník a Bůh ho hledal. První slova spásu nesoucí lásky vyjadřují, čím je celé dílo spasení, a zjevení lásky při zaslíbení semene ženy, které mělo potřít hadovi hlavu, jistě potom získává důvěru obou padlých a dává jim smělost vyjít z vlastního úkrytu a vstoupit do Boží přítomnosti. A tak tomu bylo od té doby vždycky. Je-li hříšník Boží milostí přiveden k uvěření v dokonalou Boží lásku, zjevenou v darování Jeho Syna a i v Jeho díle, vstupuje s důvěrou do Boží přítomnosti, do plného vlastnění všeho, co mu dobyla smrt Pána Ježíše, Jeho vzkříšení i oslavení na nebesích. Dostává se mu úplného odpuštění, je přijat v tom Milovaném, a přání Božího srdce, pokud jde o hříšníka, jsou dokonale uspokojena.

Ale ačkoli Boží láska k nám byla vždy stejná, přece v nás bylo mnohé, co bránilo jejímu plnému a nerušenému proudění k nám. Bůh je právě tak spravedlivý, jako je láska. Je právě tak svatý, jako milosrdný. Jeho jednání vždy musí být v souladu s Jeho Osobou. Ale to, co si přála láska, obmyslela Jeho moudrost a uskutečnila Jeho moc. Odstranění všech překážek, které se stavěly v cestu, svědčí o velikosti Jeho lásky. Ježíš přišel, aby vykonal Boží vůli. Dokonal dílo. Přinesl oběť, která byla nutná k odstranění hříchu. Láska, Boží věčná láska nemohla učinit víc, než učinila. Víš, milý čtenáři, proč Ježíš Kristus musel přinést tak velikou, tajuplnou oběť? Apoštol odpovídá: „aby nás přivedl k Bohu“. Nejenom do nebe, nýbrž zpátky k Bohu, k poznání Boha a k dokonalému usmíření s Ním. „Neboť i Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu“ (1.Ep. Petra 3,18). A na jiném místě můžeme číst: „Toho, který hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my byli učiněni spravedlností Boží v něm“ (2.Ep. Korintským 5,21). A tak v Kristu nalézáme oboje: lásku i spravedlnost. Oboje máme v Něm. Jako vzkříšený jest Ježíš rovněž naším životem, a to takovým, jenž leží za hrobem a nese pečeť vítězství nad smrtí i hrobem. Již nyní máme v Kristu vše, co nás činí způsobilými vstupovat do přímé Boží přítomnosti – tam, kde je hojnost radosti a přemíra velmi vzácných věcí navěky.

V obecenství s Ježíšem se tu nevěsta raduje ze všeho, v čem i On nalézá Svou radost. Oba jaksi společně hledají mnohé zdroje štěstí v Bohu. Ženich ji přivádí ke studnicím „živé vody“. Téhož dne ráno nevěsta řekla: „Uvedl mne král do pokojů svých.“ O něco později ji vidíme spolu s Ním na nivách, kde pase Své stádo a kde mu dává v poledne odpočinutí. Ještě později toho dne říká: „I to lůže naše (je) svěží zeleň. Trámy domů našich jsou z cedrů, obložení (stěn) našich z cypřišů.“ Potom nevěsta seděla pod jabloní, jejíž ovoce bylo sladké patru jejích úst. A tu, v závěru dne, jak snad můžeme říci, je svým Milým uváděna k pití vína pod korouhví Jeho lásky. Klíčem ke všem jejím radostem, pramenem tolikerého blaha je upřímná a neomezeně působící láska Ženicha.

Dlouho, předlouho ležela korouhev lásky Pána k Izraeli jaksi svinuta. Víra vždy věděla, že podle Božích plánů je tato korouhev odložena stranou jen na určitou dobu, jsouc bezpečně skryta ve Slovu zaslíbení, i když dosud veřejně nerozvinutá. Mnozí zbožní muži tvrdili a psali, že korouhev Hospodinovy přízně již nikdy nezavlaje nad Jeho dávným Sionem. Nějak totiž přehlédli Boží pravdu o opětovném vystavení města a chrámu, a také pravdu o obnovení Izraele. Jiní zase tuto pravdu zduchovňovali. Ale čemu učí Písmo? Když „člověk jeden rodu znamenitého“, o němž nám mluví podobenství, „odešel do daleké krajiny (= země), aby (pro sebe) přijal království, a zase se navrátil“ (Ev. Lukáše 19,12), nevlála nad Jeruzalémem žádná korouhev Boží lásky. Již více než 18 století leželo milované město a slavný chrám v sutinách a jeho původní obyvatelé byli rozptýleni do všech světových stran. Sám Pán to několikrát předpověděl: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky, a kamenuješ ty, kteří byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste. Aj, zanechává se vám dům váš pustý. Nebo(ť) pravím vám, že mne neuzříte od této chvíle, až díte: Požehnaný, který se bere ve jménu Páně!“ (Ev. Matouše 23,37-39).

Pán, jak víme, zatím oddálil Svůj návrat, a to v nezměrné milosti vůči nám. Ale Jeho láska stále pracovala, i když ne v Izraeli. Jeho dlouhé shovívání je spasením (porovnej s 2.Ep. Petra 3,9). Mocí Ducha Svatého povolává ze Židů i z pohanů skrze kázání evangelia lid Svému jménu (Skutky 15,14-18). Ode dne letnic se Pán zaměstnával tím, „aby ty oboje vzdělal v samém sobě v jednoho nového člověka“ (Ep. Efezským 2,15). A nebude to už dlouho trvat a Církev – Jeho tělo a plnost všechno ve všem naplňujícího, bude naplněna ve svém počtu, a potom bude vzata, aby se s Ním setkala v povětří. „A tak vždycky s Pánem budeme“ (Ep. Efezským 1,23; 1.Ep. Tessalonickým 4,17). Toto vzetí Církve musí nastat dříve, než bude Izrael moci být znovu uznán za Hospodinův národ. A třebaže Židé jsou už tak dlouhou dobu odstaveni a pro své hříchy prováděni kázní, přesto nás apoštol ujišťuje, že Bůh nezavrhl Svůj lid navěky. „Darů (milosti své zajisté) a povolání Bůh nelituje“ (Ep. Římanům 11,29).

Nadejde čas, kdy bude Sionu milostiv. Bůh to již dávno uložil ve Své radě. Pán se zjeví ve Své slávě, když znovu vzdělá Sion. Neboť jméno Hospodinovo bude zvěstováno na Sionu a Jeho chvála v Jeruzalémě (Žalm 102,22). Slovo Páně trvá navěky, ale myšlenky a názory lidí pomíjejí. „Aj, dnové jdou, dí Hospodin, a přivedu zase zajaté lidu svého izraelského i judského, praví Hospodin, a uvedu je do země, kterou jsem byl dal otcům jejich, a dědičně ji obdrží“ (Jeremiáš 30,3). A dále: „I veseliti se budu z nich, dobře jim čině, když je opravdu vštípím v této zemi, celým svým srdcem a celou svou duší“ (Jeremiáš 32,41). Tehdy se nad nimi zcela jistě znovu rozvine korouhev nezměněné Boží lásky. A jak veliká to budou muset být požehnání lidu, kterému Bůh chce žehnat „celým svým srdcem a celou svou duší“! Jaká milost a blahosklonnost se z Boží strany zračí v této řeči! Jaká požehnání mají k očekávání dnes ještě vyvržení a pošlapávaní Židé! Je málo těch, kteří tomu chtějí věřit. Ale blíží se den, a je už blízko, kdy Mesiáš, jejich Král, povstane proti všem jejich nepřátelům – když obklíčí Svůj milovaný Jeruzalém ohnivou hradbou a u-vnitř bude přebývat sláva. Tehdy se rozvine dlouho skrytá korouhev Jeho lásky, aby takovou zůstala navždy. Všechna pokolení země pak budou vidět věrnou lásku Pána, až potáhnou do Jeruzaléma, aby se klaněla Králi, Hospodinu zástupů, a slavila slavnost stánků (Zachariáš 14). Ano, pak se naplní to úžasné povědění: „Uvedl mne do domu vína, maje za korouhev lásku ke mně. Občerstvěte mne hrudami (elbf.př.: koláči z hroznů), posilňte mne jablky, neboť jsem nemocná milostí (= láskou)“ (Píseň 2,4.5 elbf. př.).

A nyní, čtenáři, co přinášejí tyto měnící se výjevy hlubokého i nejhlubšího požehnání, rozmanitých pramenů a vždy nových zážitků tvé duši? Čím mluví k tobě? I když jsou to obrazy a stíny, přesto byly v dávné době napsané i k tvému poučení. Ukazují zcela jednoduše skutečnost obecenství s Kristem, vzájemnou náklonnost Ženicha a nevěsty, sympatie srdcí, která jsou jedno. Necítil jsi někdy, že naladění tvého srdce a tón tvých myšlenek a citů se stal duchovnějším, když jsi byl na chvíli úplně oddělen od světa a pěstoval v ústraní úzké obecenství s Pánem? Zda jsi pak prakticky více neokoušel přítomnost Pána? Zda tvůj duch pak nebyl volnější a zda jsi necítil méně překážky ze strany těla? Zda ses necítil více než jindy oddělen od této země a stejnou měrou blíže nebi při vědomém okoušení nebeských věcí a v jistotě lásky Páně a Jeho radosti z nás?

Ale tento stav vyššího, duchovního okoušení je jen nahodilý, a všeobecně ho nelze dosáhnout ihned. Nemůžeme se rázem povznést od okoušení pozemských věcí k takovému měřítku okoušení nebeských věcí. Máme ovšem Krista, Ducha, Boží slovo a lásku Otce – vždy nezměněné, ale naše obecenství s tím vším nebývá vždy stejné. I nezbytně nutné a nevyhnutelné zabývání se ducha a těla časnými věcmi působí otupujícím vlivem na naše duchovní vnímání. Skryté, tiché rozmlouvání s Pánem, přemýšlení o Jeho Slovu, opravdové sebeodsuzování, držení těla na uzdě, zatímco srdce se raduje z Božích věcí a Duch Svatý našim srdcím zjevuje Ježíšovu lásku – to jsou věci, které jsou ve většině případů spojené s takovým vysokým stavem duchovních prožitků. Ano, spíše bychom řekli, že taková praktická cvičení musí být navyklostí věřícího, má-li mít duchovní smýšlení. Musíme chodit vírou, jako tací, kteří patří k novému stvoření, a ne viděním podle starého stvoření (2.Ep. Korintským 5,16-18).

Zároveň přitom nesmíme zapomínat, že náš chvályhodný Pán není vázán na určitý druh prostředků, aby Své milované uváděl do Svého domu vína, tam, kde je přítomen, kde je plnost radostí. Viděli jsme již, že duše překypovala radostí, protože pojednou přišla k poznání své bezmocnosti a svého chybování, a k poznání neproměnné lásky Pána. Ale zde, v příběhu oné nevěsty, se nesetkáváme s nějakými chybami nebo špatnými věcmi. Spíše se tu ukazuje stálý růst a pokrok v její zkušenosti, podobně jako u duše, která přichází z tiché modlitební komůrky k rodinné bohoslužbě a pak se ubírá k společné večeři na památku svého Vykupitele. Její obecenství se Ženichem nabývá stále niternějšího charakteru. Její radost se stupňuje, až nakonec zjevení lásky a dobrotivosti jejího Pána působí na její duši takovou mocí, že je obava, že se tělo pod tím zhroutí. Přesto ale chce být posilněna právě skrze to, co ji úplně vyčerpalo: „Občerstvěte mně koláči z hroznů, posilňte mne jablky, neboť jsem nemocná milostí (= láskou).“

6. v. – Zaměstnávání se Kristem nemůže duši nikdy dost nasytit. Třebaže srdce bývá plně uspokojeno, přece jen tu bývá touha okoušet ještě více. A Pán tak rád dává více, stále víc – s nepřebernou hojností! „Otevři ústa svá, a naplním je“ (Žalm 81,11). Jenom On dovede uspokojit přání srdce. A všimněme si, že přivádí nevěstu stále blíž k Sobě: „Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.“ Velebeníhodný Pane! Kde jinde bychom mohli najít výše, hloubky, délky i širokosti Tvé lásky? Nikdy nemohlo být okoušeno vroucnější, skutečnější a požehnanější obecenství. Nevěsta opírá hlavu o hruď svého Milého, o místo dokonalého, věčného pokoje. Jistěže není možné domyslet něco vyššího. Ach, kéž bychom více znali přemáhající a podepírající moc přítomnosti našeho milostivého Pána! Kéž On nám dá rozšířené srdce, duši, která by byla schopnější tyto drahé věci chápat a radovat se z nich!

7. v. – „Zavazuji vás přísahou, dcery jeruzalémské, skrze srny (elbf. př. skrze gazely) a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého (elbf. př.: lásku), dokud by nechtěl(a).“ – V závěru tohoto šťastného, bezoblačného dne nevytrhujme Královu nevěstu z pokoje, který jí může dát jenom Jeho nezměněná láska. S korouhví Jeho lásky nad hlavou a s Jeho věčným ramenem pod sebou – ano, tak může blaženě odpočívat na Jeho hrudi. Přemáhá ji prožívání všeho, čím On je. Proto mluví o Jeho stínu, o Jeho ovoci, o Jeho korouhvi, o Jeho levici a o Jeho pravici. Kristus, a jenom Kristus je tu vším. Jestliže se Jím duše takto zaměstnává, On se nejvíce stará, aby v tom blahu nijak nebyla rušena. Gazely a laně patří mezi velice plachou polní zvěř a jejich sluch je tak citlivý, že je zneklidňuje již i vel-mi vzdálený, nepatrný šelest. Tak bychom se i my měli mít na pozoru již zdaleka před čímkoli, co se k nám chce přiblížit a přerušit naše obecenství s Pánem, anebo co nás chce odvést z úzké stezky praktické svatosti a oddanosti Jemu.

8. - 9. v. – „Poslyš! Milý můj. Aj, on se bere (tj. přichází), skáče po (těch) horách, poskakuje přes ty pahrbky.“ Když duše byla delší dobu v nepřerušeném obecenství s Pánem, stávají se její srdečné city k Němu živějšími a touha po Jeho návratu vážnější a opravdovější. Pochopil jsi, milý čtenáři, mysl milující a milované Sulamit, projevující se slavnými slovy: „Hlas milého mého! Aj, on se bere!“ Je On skutečně Tím, kterého nejvíce miluješ? Nezní ti žádný jiný hlas tak libě, jako Jeho hlas? Trpělivě Ho očekáváš a toužíš po Něm každý den?

Je velký rozdíl mezi osobou, která věří tak zvanému „učení o dru-hém příchodu Pána“, a milující duší, která se raduje z obecenství s Ním a toužebně očekává na příchod svého milovaného Pána. Pouhá víra v učení může jen málo působit na srdce, srovnáme-li ji s přímým vlastněním Osoby Krista – s předmětem srdce, který ovlivňuje a ovládá všechno. Je rozdíl pouze vědět, že Pán se opět vrátí, anebo – podobně jako u Tessalonických – trpělivě očekávat Božího Syna z nebe, toužebně jako nevěsta vyhlížet po příchodu jejího Ženicha. Duch i nevěsta řkou: „Přijď!“ Je to srdce nevěsty, které volá: „Přijď!“ – i když je ovšem ponoukáno Duchem Svatým, který v tom srdci bydlí. ON je to, jenž v nás působí blahé vědomí o našem poměru ke Kristu, do něhož jsme uvedeni, a také o všech projevech lásky, která se k nám v Něm sklání.

Zpravidla rychle poznáváme zvuk hlasu té osoby, kterou máme rádi. „Maria!“ zvolal Pán na Svou učednici plačící u hrobu, a dobře známý hlas jí pronikl celou duší. I kdyby byla mluvící osoba tak vzdálená, že bychom ještě nemohli přesně rozumět jednotlivým slovům, přece zvuk hlasu stačí dotknout se určité struny, jejíž znění rozechvěje celé srdce a vzbudí všechny v něm dřímající moci. „Hlas milého mého!“ volá nevěsta. Zaslechla Jeho hlas už zdaleka, a již je celá její duše plná dychtivého očekávání. A nemusí čekat dlouho. Ihned může dodat: „Aj, on se bere!“ – Ano, On přichází, „Pán je blízko!“ Čekáš Ho dnes, milý čtenáři? – „Aj, on se bere, skáče po (těch) horách, poskakuje na (těch) pahrbcích. Podobný jest milý můj srně (= gazele) aneb mladému jelenu“ (8. - 9. v.). Jeho nohy jsou rychlé jako nohy laní.

Namísto aby blízkost Pána plně uspokojila srdce, roste v mysli touha po ještě vyšších radostech, které uděluje Jeho osobní přítomnost. Co může být bližší, užší, vroucnější a důvěrnější nad obecenství, kterému se nevěsta těšila vírou od počátku našich úvah? Její radost nebyla ničím přerušena, zato však stále přibývalo hlubšího poznávání Jeho lásky a Jeho zvláštní přízně.

Mnozí mají za to, že v uvedeném místě jsou náznaky určitého poklesu a jití zpět, a že čas odpočívání byl pro nevěstu škodlivý, že nesmírná plnost jejích výsad ji zavedla až k určité bezstarostnosti. Ale i když se jistě může něco podobného přihodit, i když veliké duchovní radosti se někdy střídají s určitým stupněm ochabnutí, ba i s jitím zpět a odcházením z obecenství s Pánem, přece se zdá, že zde tomu tak není. Vždyť kdy nejvíce toužíme po příchodu Pána? Jsme-li v obecenství s Ním, anebo mimo to obecenství? Odpověď na tuto otázku není těžká. Není možné, aby v našem srdci byla opravdová touha po Jeho návratu, nejsme-li s Ním v radostném obecenství. Jsme ovšem vždycky bezpečni a jisti v Něm, ale ne vždy býváme šťastni s Ním. Jestliže jsme si trochu víc zavdali se světem, anebo jsme zanedbali sami se odsuzovat, ztrácíme radost v Něm a v takových chvílích si obvykle nepřejeme, aby se vrátil…

„Dí jemu Petr: nikdy nebudeš mýt mé nohy! Odpověděl jemu Ježíš: Neumyji-li tebe, nemáš díl se mnou“ (Ev. Jana 13,8). Dobře si všimněme, že Pán neříká: nemáš podíl na Mně. To by nikdy nemohl říci, ale poučuje Petra a i nás o tom, že když zanedbáváme sebeodsuzování, zapomínáme-li na umývání našeho každodenního zašpinění, „obmytím vodou skrze slovo“ (Ep. Efezským 5,26 - elbf. př.), musí dojít k přerušení našeho obecenství s Ním. Pán s námi nemůže jít, jestliže v nás je nějaké neodsouzené zlo. Slova „nemáš dílu se mnou“ jsou hluboce vážná. Neměla by ses raději, duše má, vzdát všeho, než aby ses dala okrást třeba jen o jeden den, o jednu hodinu obecenství se svým drahým Pánem? Kde jinde bys chtěla nalézt sílu k putování a k praktickému životu, k velebení a ke službě, kdybys ji neobdržela od Něj? Jakou slabostí, jakou temnotou by se vyznačovala tvá cesta, kdyby šla daleko od Něj! Hanbou by se asi musela zalít tvoje tvář a tvá duše by se naplnila bolestí, kdybys vkládala své zašpiněné nohy do Jeho rukou, neboť On skutečně zná a ví i vidí, kde jsi chodila. Ale zamysli se nad tím, že ony nikdy nemohou být umyty, jestliže On je neumyje. „Neumyji-li tebe, nemáš dílu se mnou.“ Chceš-li chodit s Ježíšem a být u Něj šťasten, musíš chodit skutečně oddělen od všeho zla, ode všeho, co nelze sloučit s Jeho svatostí a s Jeho charakterem. – Pane, veď nás v těchto zlých dnech po Tvých cestách, abychom vždy s vážnou modlitbou a milující touhou čekali na Tvůj příchod!

„Pán můj váhá přijít!“ (Ev. Lukáše 12,45) – může říkat jenom takové srdce, které ještě hledá nějaké uspokojení v tomto světě, zatímco srdce, které je naplněné Kristovou láskou a které opravdu touží po Jeho osobní blízkosti, volá: „Přijdiž (tedy), Pane Ježíši!“ (Zjevení 22,20). Jenom pokud se duchovně radujeme z Krista, toužíme také vidět Ho už tváří v tvář. Toto vždy bývá neklamný zkušební kámen na skutečný stav naší duše. Je-li dům v nepořádku, manželka si obvykle nepřeje, aby se její muž vrátil domů, ale spíše bude chtít napřed dát vše do pořádku. Ale když je pak vše na svém místě, totiž podle mužova přání, začne myslet na jeho návrat, bude chtít slyšet jeho hlas a vidět jeho obličej.

Mnozí křesťané říkají ve svých srdcích: Cožpak mi nestačí, když vím, že patřím Pánu? Proč bych měl den co den vyhlížet Jeho příchod z nebe? Vím, že jsou mi odpuštěny hříchy a že jsem spasen. Ostatně mohu milovat i neviditelného Spasitele a důvěřovat Mu. – Dobrá, spolupoutníče, ale přesto mi dovol otázku: Mluví takhle srdce, které upřímně miluje Pána Ježíše, anebo to je řeč srdce, které ochladlo a zlhostejnělo k Jeho požehnané Osobě? Je možné, abys myslel na všechnu Jeho lásku a přízeň, na všechna Jeho utrpení, na Jeho smrt za tebe, i na Jeho vyvýšení a oslavení, aby sis přitom nepřál vidět Ho? Cožpak netoužíš spatřit už onu tvář, která navěky zaujme tvé srdce a naplní tvá ústa nejvznešenějšími chvalozpěvy? Co by si asi pomyslel nepřítomný manžel a co by cítil, kdyby se dověděl, že jeho žena řekla: „Vím, že jsem jeho, to mi úplně stačí. Vždyť každý den o něm slýchám a vím, že mne velice miluje. Proč bych tedy ještě měla tolik toužit po Jeho návratu? Proč bych mu měla stále psát: Přijeď už brzy domů, tak ráda bych tě tu již viděla“?

Co by sis myslel, milý čtenáři, o takové řeči? Nazval bys toto skutečnou láskou ke vzdálenému muži? A kdybys sám byl tím manželem, uspokojilo by to tvé srdce, zvláště kdybys svou ženu velice mnoho miloval (srovnej s Ep. Efezským 3,19)? Jistěže ne! Lásku může uspokojit zas jen vstřícná láska. „My milujeme jej, nebo(ť) on prvé (= dříve) miloval nás“ (1.Ep. Jana 4,19). Láska věřícího je zrcadlením Kristovy lásky. Čím častěji slýchá milující manželka o svém nepřítomném muži, tím živěji bude toužit po jeho návratu. Domácí prostředí pro ni může být nevímjak příjemné a pohodlné, ale samo o sobě nestačí. K tomu, aby srdce bylo opravdu šťastné, potřebuje přítomnost Toho, jenž je dosud v „daleké krajině“. Dokud On tu není, nic na světě nemůže vyplnit tuto mezeru. Ale, žel, jak málo my cítíme tu mezeru, kterou může vyplnit jenom Osoba Krista!

Je to sám Pán jako Mesiáš a Král, po Němž tu milující nevěsta tolik touží. „Hlas milého mého! Aj, on se bere!“ Sám se zjevil jejímu srdci a ona nyní může vírou pronikat do Jeho lásky a radosti jako Ženicha a Krále na Sionu. Zná a oceňuje tuto lásku a chce Ho mít jako svého Mesiáše. Jak slavná je to změna! To místo, kde On kdysi byl sionskou dcerou pohrdnut a zavržen, se brzy stane dějištěm Jeho lásky jako Ženicha a Jeho tisícileté slávy. Proto vřelá, srdečná touha bohabojného ostatku v posledních dnech, aby se Mesiáš již zjevil jako jejich Král a Vykupitel, nalézá často pochopitelný ohlas na mnoha místech Žalmů a Proroků. Tak třeba v Izaiáši 64,1.2 čteme: „Ó bys protrhl nebesa a sestoupil, aby se od přítomnosti tvé hory rozplynouti musely, jako oheň zapaluje trní (elbf. př.: roští), od ohně i voda vře; abys ve známost uvedl jméno své nepřátelům svým, aby se před tváří tvou národové třásli!“

10. - 13. v. – Ve Velepísni se setkáváme se stejnou hlubokou touhou, i když je vyjádřena poněkud jinak. Ostatek tu před námi vystupuje v obrazu nevěsty, která netouží tolik po svém vysvobození a zničení nepřátel, anebo dokonce po zřízení Kristova království ve slávě a moci, jako spíše po Osobě přicházejícího Mesiáše. Je to její „Milý“ a On brzy přijde. On Je podoben gazele nebo kolouchu lanímu. On je takřka už u domu, dívá se oknem a mřížovím (9. v.). Jde tu o Osobu Pána. Jeruzalémský ostatek zde tuší, že se blíží příchod Jeho Krále, jejich úplné vysvobození a zahájení tisícileté slávy. A Pán potěšuje tento ostatek ještě většími zjeveními Sebe samého. Opakovaně ho ujišťuje, že ho miluje, a ve Svém srdci se z něj raduje. Nic nemůže být velkolepější a působivější nad úchvatná slova Pána v dalších verších. Mluví k nevěstě a ona s radostí Jeho slova opakuje: „Ozval se milý můj a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a pojď! Nebo(ť) aj, zima pominula, déšť přestal a odešel. Květiny se ukazují po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky je slyšet v naší krajině. Fík vypustil holičky své (franc. př. JND: fíkovník naplňuje vůní své zimní fíky) a révoví kvete, vydává vůni. Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a pojď!“ Ještě před chvílí sotvaže rozeznala zvuk Jeho hlasu a skrze mřížoví zahlédla letmý pohled Jeho očí. Nyní ale, ó šťastná nevěsto, On je dosti blízko, abys mohla rozumět slovům Jeho úst! A buď velebené Jeho slavné jméno! Vždyť je víře vždy blízký, vždy přítomný!

„Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne“ (Píseň 2,6). Tak mluví víra. Víra se může opřít o Jeho hruď. Smí v noci spočívat v Jeho náruči a ráno s Ním vycházet do vinic, prohlížet kvetoucí vinné keře. Jak je to požehnané! Ovšem, pokud jde o Jeho Osobu, On tu ještě není. Je v nebi a my jsme na zemi. Proto jedině když v Něm spočíváme vírou, také vřele toužíme, aby se vrátil a vzal nás k Sobě vzhůru – do slávy. Kéž bychom jen ve svých srdcích byli cizejší světu a jeho věcem, jako pták v haluzích, vždy připravený rozevřít perutě a opustit tuto zem! Čím jsou nejkrásnější prožitky na této zemi v porovnání s nebem, čím je nejblaženější místo zde na zemi ve srovnání s Božím rájem?!

Zdá se, že se již začíná rozednívat onen slavný den radosti pro tak dlouho utlačovaný izraelský národ. Sám Pán se už brzy ukáže. „Přiblížilo se království nebes“ (Ev. Matouše 3,2 - elbf. př.). Zmizela dlouhá, chmurná a pustá zima nepřítomnosti Pána. Přišlo jaro a blízko je léto. Blíží se už rozbřesk onoho jasného jitra bez mraků (2. Sa-muelova 23,4). Od pádu dvojice prvních lidí nespatřila naříkající země tolik radostný a milý výjev, jaký nám tu byl právě ve verších popsán. Mluví nám vznešenou řečí o budoucí slávě a požehnání izraelské země a i celého světa. „Vkoření se Jákob, vzkvete a pupeny vyraší Izrael, a naplní zemský okrsek ovocem“ (Izaiáš 27,6). Oslnivé paprsky „slunce spravedlnosti“ (Malachiáš 4,2) navždy rozptýlí temnotu a dlouhou prázdnou zimu. Kvítí, nalévající se poupátka, zrající fíky, kvetoucí réva, zpívající ptactvo, hlas hrdličky – vše jsou jasné znaky, že nejenže zima minula, ale že již také přišlo jaro. A třebaže na vinici nevěsty dosud nic neuzrálo, přece jen je v Božím zaslíbení bezpečná záruka, že přijde slavné léto a štědrý podzim.

14. v. – „Holubičko má, v rozsedlinách skalních, ve skrýši příkré, ukaž mi svou postavu, nechť slyším tvůj hlas; nebo(ť) tvůj hlas jest sladký, a tvá postava půvabná.“ Bude dobře, když si znovu připomeneme rozdíl mezi pozemským povoláním Izraele a nebeským povoláním Církve. Náš drahý Pán se na konci dnů opět jako Hospodin ujme věci Svého pozemského lidu a Jeruzalém jako nevěsta Krále se stane středem veškeré pozemské slávy a požehnání. Naproti tomu Církev je nevěstou Beránka, kdysi poníženého, nyní však na nebesích oslaveného Krista. Výraz „nevěsta“ je symbolem lásky a jednoty, pokud jde o postavení. Nevěsta je postavena na stejný stupeň s Ženichem, a to židovská nevěsta, pokud jde o pozemskou slávu, a Církev, co se týče nebeské slávy. Protože uznávala Krista a důvěřovala Mu po celou dobu Jeho ponížení a zavržení, bude Mu také nejbližší a nejdražší v Jeho vyvýšení a ve slávě. Samotný jeden věřící by nemohl říkat, že Kristus je jeho Ženichem. Může jen říci: Je mým Spasitelem a „zamiloval mne a vydal sebe samého za mne“ (Ep. Galatským 2,20). Avšak Kristus je Ženichem Církve.

Sledujme trochu dále rozdíl mezi místem a požehnáním Izraele, pokud jde o tisícileté království, a postavením Církve. Pán sestoupí k Izraeli dolů a požehná mu tam, kde se bude nalézat. „Přijde k Sionu Vykupitel“ (Izaiáš 59,20 – srovnej s Ev. Lukáše 1,68-79). Naproti tomu Církev bude vzata vzhůru, v oblacích, aby se setkala s Pánem v povětří (1.Ep. Tessalonickým 4). Židovskému ostatku bude požehnáno v jeho slavné zemi všemi časnými požehnáními (Amos 9,11-15). Nám je požehnáno veškerým duchovním požehnáním na nebeských místech (Ep. Efezským 1). Pozemský Jeruzalém na zemi bude tvořit střed pozemské slávy a požehnání a skrze něj bude požehnáno všem národům země. „Nebo(ť) ze Siona vyjde zákon a slovo Hospodinovo z Jeruzaléma“ (Izaiáš 2,3). Onen vrchní Jeruzalém je ale středem nebeské slávy, „nebo(ť) Boží sláva je (= to město) osvěcuje a jeho svíce (elbf. př.: lampa) jest Beránek“ (Zjevení 21,23). Nebeští svatí budou mít oslavená těla, podobná oslavenému tělu Krista (Ep. Filipským 3,21). Celému izraelskému domu bude požehnáno dávno zaslíbenými požehnáními nového srdce a přímého ducha (Ezechiel 36,24-28).

Od chvíle, kdy Izrael jako národ byl pro svou nevěru Bohem odstaven, stojí spolu se všemi hříšníky na témž základě. Při kázání evangelia jsou Židé i pohané (národy) oslovováni jako ztracení (zahynulí) hříšníci a z nich obou všichni ti, které Boží milost vyvolá a shromáždí, jsou utvářeni „v jedno tělo“. Dnes mají v Kristu všichni, jak věřící ze Židů, tak i z pohanů (národů), stejné výsady. „Který učinil oboje jedno, zbořiv dělící zeď ohrady…, aby ty oboje vzdělal v samém sobě v jednoho nového člověka,… nebo(ť) skrze něho obojí máme přístup v jednom Duchu k Otci“ (Ep. Efezským 2,14.15.18).

Nadějí Církve, toho „jednoho těla“, v němž přebývá jeden Duch – je opětovný příchod Pána Ježíše z nebe, aby nás vzal k Sobě. „Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli“ (Ev. Jana 14,2.3). Jakmile se toto zaslíbení naplní, Izrael se znovu objeví na světovém dějišti a Duch Boží začne působit v judském ostatku. Po vtržení Církve a během vlády Antikrista bude tento ostatek předmětem zvláštní lásky a péče Pána. Když Pán mluví v obrazu ženy o Izraeli, říká: „Proto aj, já namluvím ji (elbf. př.: lákati ji budu), když (= a) uvedu ji na poušť; nebo(ť) mluviti budu k srdci jejímu. A dám jí vinice (její) od téhož místa (= odtamtud), i údolí Achor místo dveří (= za dveře) naděje, i bude tam zpívati jako za dnů mladosti své, totiž jako tehdy, když vycházela ze země Egyptské. I stane se v ten den, dí Hospodin, že volati mne budeš: Muži můj, a nebudeš mne volati více: Báli můj… I zasnoubím tě sobě na věčnost, zasnoubím tě sobě ve spravedlnosti a v soudu, a v dobrotivosti a v hojném milosrdenství“ (Ozeáš 2,14-16.19.20).

Nuže jak máme nyní rozumět tomu místu: „Holubičko má, v rozsedlinách skalních, ve skrýši příkré, ukaž mi svou postavu, nechť slyším tvůj hlas; nebo(ť) tvůj hlas jest sladký, a tvá postava půvabná“? Od desátého až do patnáctého verše se setkáváme se souvislou řečí, která je plná něžné lásky, milého povzbuzení a radostné naděje. Z mnohých míst Písma jasně plyne, že plný proud požehnání tisíciletého království nebude vylit na izraelskou zemi a okolní národy najednou. Spíše se to stane ponenáhlu, asi jako mizí zima a pomalu se blíží očekávané jaro. Proto na straně nevěsty bude třeba víry. Ale Pán potěšuje její srdce ujištěním, že den jejího vysvobození je blízko. Chce, aby věděla, že Jeho oko je na ni stále upřené, aby tedy jen trpělivě čekala.

Na druhé straně víme z mnohých míst Písma, že ostatek z Judy bude právě v té době zvláštním terčem nenávisti a pronásledování Antikristem. Ten vynaloží všechno úsilí, aby onen věřící ostatek vyhladil (Zjevení 12,6.17). Ale věřící, vedeni Duchem Božím, naleznou útočiště na poušti. Milý bude znát skrýši Své nevěsty. Jeho oku a srd-ci se zdá být holubičkou v rozsedlinách skalních, ve strmém úkrytu skalních stěn. Její hlas Mu zní sladce, i když se podobá truchlivému žalozpěvu opuštěné, osamělé holubice. Její vzhled je půvabný; ona je v Jeho očích krásná, třebaže něco bylo zkřiveno utrpením a pronásledováními. Hledá ji a chce ji vidět, chce ji slyšet. Jak hluboká a něžná je to láska! Je možné něco přirovnat k Jeho lásce? Jistěže je možné o Něm, ale jenom o Něm říci: „Nebo(ť) silné jest jako smrt (elbf. př.: šeol) milování, tvrdá jako šeol (kral.: hrob) (jeho) horlivost“ (Píseň 8,6).

Zdalipak se smrt ocelovou rukou nechápe své kořisti? Je mocná. Co jednou uchvátila, už víc nepustí. A taková je láska, láska našeho Pána a Spasitele. Přemýšlej o ní, milý čtenáři! Je to Kristova láska k Jeho nevěstě, a spolu pak i láska k tobě! Rozjímej o tvrdém, násilném uchopení smrti, a jak pevně ona drží svou kořist! A potom uvažuj o všemocném uchopení, mysli na onu věčnou a neochvějnou lásku svého Spasitele! Srovnání je úžasné, přemáhá. Ale skutečnost je nesmírně potěšující, povzbuzuje a posiluje.

A nyní zaměř své myšlenky na druhou stránku Spasitelovy lásky: „tvrdá jako šeol (kral.: hrob) (jeho) horlivost“. Co to znamená? Tato slova zní na první pohled tvrdě, mají-li vyjadřovat Spasitelovu něžnou lásku. Ale jen silná přirovnání nám mohou poskytnout určitou představu o síle Jeho lásky. Jestliže smrt tvrdou rukou uchopí nějakou osobu, pak je to šeol (v kral.: hrob; – přechodné místo duchů zemřelých lidí), který ji drží. Nic nevydá zpět. Je krutý: hořké volání oloupených, hluboká bolest vdovy, srdcervoucí pláč sirotka – nic se ho netkne. Neúprosně, pevně svírá svou oběť, žádnou již nepropouští. – Zda mohou být silnější přirovnání nad tato?

Uč se tedy, milý čtenáři, poznávat na těchto silných přirovnáních vlastnosti Spasitelovy lásky. Schována ve skalních rozsedlinách, skryta v Jeho zraněném boku, odpočívá Jeho bázlivá a ustrašená holubička na tom tajuplném srdci lásky. Žádný dravec ji tam nemůže objevit nebo uškodit jí. Žádný z dravých supů by jí tam nemohl vytrhnout ani pírko. Skalní rozsedlina, v níž je ukryta, je nedosažitelná pro kteréhokoli ze všech jejích nepřátel. Ale zda ji přesto nemohou v nějakém nestřeženém okamžiku uchvátit ruce všech těch, kteří by ji chtěli zničit? Kdyby její bezpečnost třeba jen na chvilku závisela na tom, že ona sama se pevně drží, muselo by pro ni být vše ztraceno. Jenže, Bohu díky, vše závisí na moci, stálosti a vytrvání Ježíše a Jeho lásky. Božská láska pevně drží svůj milovaný předmět a to takovou mocí, která je silnější nad smrt. Ale zároveň ho drží tak láskyplně a něžně – že to je nad jakékoli přirovnání. Chová ho dokonce bezpečněji než šeol! Cožpak by Pán někdy mohl vydat „duši hrdličky své“ (Žalm 74,19) dravcům? To se jistě nikdy, navěky nikdy nestane! Náš chvályhodný Pán nikdy nevydá dravcům „duši své hrdličky“ (Žalm 74,19). Opravdu nikdy! Poslyšme, co sám říká: „Ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následují mne. A já život věčný dávám jim, a nezahynou navěky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Otec můj, který mi je dal, větší jest nade všechny, a žádný jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého“ (Ev. Jana 10,27-29).

Ó Lásko zvláštní, veliká,

Tvá hloub, šíř, výš se vymyká

poznání ducha mého.

Vždyť též andělé užasnou,

až uzří ty, kdo Páně jsou,

a jaká láska Jeho!

15. v. – „Zlapejte nám lišky, maličké lišky, ježto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete (elbf. př.: kvetou!)“. Milý se tu zvláštním způsobem připojuje k péči Své nevěsty o vinici. Zlapejte nám lišky – poněvadž vinice naše kvetou. Vinice musí být pečlivě střežena. Malé lišky mají ostré zuby, a třebaže jsou malé, jsou velice chytré a snadno natropí velkou škodu. V zimě, kdy větve jsou holé, se lišky těžko ukryjí. Ale jakmile přijde jaro, skýtá jim zelené listí révy dostatečnou ochranu pro zahájení jejich zhoubné práce. Bdi tedy, milý čtenáři, nad stavem svého srdce. A zvláště buď bdělý při všedních starostech o pozemský život a v tisícerých drobných věcech běhu tohoto světa, které mohou přivést na zkázu tolik ovoce. Zůstávej v tom pravém vinném kmenu (srovnej s Ev. Jana 15,1.4), čerpej potravu a sílu z Jeho kořenů, a pak budeš schopen nést hojné ovoce k oslavení Otce.

Ve chvílích, kdy Pán nějakým zvláštním způsobem potěšuje anebo působí velké probuzení či rozvlažení, je třeba dvojnásobné bdělosti. Jistěže se z toho radujeme, když vidíme, jak se ukazují nové pupence, jak se rozvíjejí květy, a zvláště když přitom smíme naslouchat milému zpěvu ptactva. Ale vinaři začíná mnohá jiná činnost: hlídat vinici před vychytralým škůdcem, který číhá v úkrytu zeleného listí révy a chce podrýt kořeny a zničit plod. Jak mnohou dobrou révovou haluz vídáme celá léta chřadnout, protože byla oklamána léčkami nepřítele, který, přikrčen k zemi, stále číhá!

Jak hořká bývají taková zklamání! Vinař s vypětím sil zavlažuje révu, okopává ji a přiřezává. Plný radosti a mnohého očekávání ji večer opouští. Ale jak hrozný pohled se mu třeba naskytne druhého dne! Zatímco odpočíval, prováděla liška své kazící dílo. Ostrými zuby ohryzala kmen až na dřeň, rozhrabala půdu kolem a orvala útlé výhonky. Za jedinou noc, v jedné hodině hrůzy se stala nádherná rostlina, která slibovala tak velkou úrodu, obětí nepřítele. Jak smutně se dívá vinař na svou poškozenou vinici. Je konec! Navždy? Nikoli, Bohu dík! Ještě zůstal kořen. Neboť ani lišky pekla nemohou vyhubit kořeny rostliny, kterou pěstoval nebeský Otec. Ale stala se škoda. Kdysi tak nadějná réva ponese dlouhou dobu jen maličko ovoce.

Praktické vysvětlení tohoto obrazu není těžké. Učme se své lekci v tiché samotě Boží přítomnosti, milý čtenáři! Dal ti Bůh lásku k duším? Dal ti srdce pastýře? Snaž se tedy získávat duše pro Krista, dbej o jejich ochranu a potravu a pilně bdi nad ovcemi a jehňátky Jeho stáda! „Paste stádo Boží, které při vás jest, opatrujíce ho, ne bezděky (= z donucení), ale dobrovolně… A když se ukáže kníže pastýřů (= arcipastýř), vezmete tu neuvadlou korunu slávy“ (1.Ep. Petra 5,2-4).

16. v. – „Milý můj jest můj, a já jsem jeho, jenž pase mezi lilium (elbf. př.: mezi liliemi).“ – Šťastná nevěsta tu s plnou jistotou hovoří o vlastnění předmětu své lásky: „Milý můj jest můj.“ Neříká: Doufám, že je můj. Je-li láska skutečná a pravá, tu srdce touží mít už svůj předmět. Nic jiného mu nestačí.

Nevěsta dosud mluvila s obdivující radostí o mnohých slavných vlastnostech svého Milého. Okoušela také požehnání Jeho lásky. Ale nyní má přímo Jej! Podobně tomu bude v posledních dnech: Kristus bude patřit judskému ostatku a onen zase Kristu. Ale naše srdce jsou tolik lenivá k věření. Pán musí opakovaně ujišťovat nevěstu Svou láskou a zalíbením. Když ona říká, že je černá, hned ji nazývá: „nejkrásnější mezi ženami“. Teprve pak může nevěsta říci s plnou jistotou: On je můj! Jak veliké je to vítězství! „Ježíš je můj!“ Nevěsta tu už nemluví o tom, co má z Jeho lásky, anebo o Jeho vynikajících vlastnostech, nýbrž mluví přímo o Něm.

Bylo by možné mluvit s takovou jistotou o vlastnění některého pozemského předmětu? Jistěže ne. Vždy můžeme jen omezeně říkat: Tyto peníze jsou mé, toto je můj dům, tohle čestné místo je vyhrazeno mně, atd. Jak rychle nám mohou všechny ty věci zmizet anebo my jim! Jak často před námi prchá do dálky splnění něčeho, co si naše srdce přálo, a to právě ve chvíli, kdy se nám zdálo, že naplnění toho už bylo konečně na dosah. Jindy zase předmět, který jsme si tak dlouhou dobu přáli mít a jehož jsme konečně dosáhli, podoben utržené květině, přes noc uvadne! Ach, jak mnoho tisíců ba milionů lidí musí na konci svého života zvolat: „Nic z toho, oč jsem pečoval a pro co žil, zač jsem bojoval a trpěl, není mé a nikdy mé nebude! Za jednu krmi čočky jsem prodal své právo prvorozenství a nyní je po vší naději! Zbývá mi jen temná, hrozná věčnost!“

Jak je pošetilé skládat důvěru v něco na tomto světě! A i kdybych mohl o všem, čeho si lidé ve světě tolik cení, mluvit jako o „svém“, i kdybych mohl říkat, že to je mé bohatství, má čest, můj vliv, moje síla, můj talent, atd., – co by mi to všechno bylo platné a zda by to vykonalo něco pro mou nesmrtelnou duši? Ale jaký rozdíl, jestliže je předmětem mého srdce Kristus, ten Milý, ano, může-li víra s plnou jistotou říci: Kristus je můj, je můj nyní a navěky, – je můj, abych byl navěky obmyt od svých hříchů, je můj, abych byl přioděn Boží spravedlností. Je můj, aby přebýval v mém srdci, – je můj na každém místě a v každé situaci tohoto života, ano, je můj ve věčně trvající slávě! Jistě, milý čtenáři, ba ještě více než to: On je můj, na Nějž hledím, s Nímž rozmlouvám, jenž mne miluje, o mne se stará, má se mnou soucit a podepírá mne. Zahrnuje mne až do konce mého putování Svou dobrotivostí a Svou přízní a brzy mne vezme do Otcovského domu! Zda to není blažený podíl? Pověz mi, zda to není dost pro chudého, provinilého hříšníka?

Kdo změří hloubku bohatství, jímž slova ta jsou psána:

„Můj Pán je Milý můj – já milou jsem svého Pána!“?

Jen víry zrak smí nahlédat, co v budoucnu je skryto,

co nad všeliký rozum je, čím srdce můž’ být syto!

Nebojí se už nevěsta, vždyť mluví s chloubou, směle:

Můj je Bůh, můj i Spasitel, mým Pánem srdce vřelé!

Zda Jeho Slovo nevlastní, jímž jistí ji vždy zas:

„Jako Mne Otec miloval, tak miluji Já vás!“?

On navěky ji miluje – jen jedno od ní chce:

„Dej mi, synu můj, dcero má, již celé srdce své!“

Jak je to možné, ptá se milující srdce, že by někdo mohl o tohoto Ježíše nedbat anebo dokonce Jím pohrdat? Vždyť: „V něm přebývá všechna plnost Božství tělesně“ (Ep. Koloským 2,9). Všechno jiné je prázdné a marnost. A jako vzkříšený, oslavený Člověk, On nyní zve všechny, aby přišli k Němu a sdíleli s Ním Jeho bohatství, Jeho slávu a Jeho místo. „Není zajisté rozdílu…, neboť tentýž Pán všech, bohatý jest ke všechněm vzývajícím jej. Každý zajisté, kdokoli vzýval by jméno Páně, spasen bude“ (Ep. Římanům 10,12.13).

Ale na druhé straně nejedna upřímná a Pána opravdu milující duše se dosud neodvažuje říci: „Milý můj jest můj“. Lidé si myslí, že by to byla domýšlivost. Jenže všichni, kteří takto uvažují, zapomínají, že nejprve to řekl Pán. Je tedy možné označit něco za domýšlivost, potvrzuje-li někdo, že Jeho Slovo je pravda? Vždy je jistě pokornější, dáme-li se vést Jeho Slovem, než vlastními myšlenkami a pocity.

Jak to, že takové bytosti, jako jsme my, Ho mohou milovat? Jediný důvod je v tom, že nejprve On miloval nás (1.Ep. Jana 4,19). Každá duše, která upřímně touží po Kristu a po Jeho spasení, má už vlastně oboje, i když tomu třeba ještě nevěří, anebo o tom neví. Pán už navštívil takovou duši bohatstvím Své milosti. Způsobuje v nás touhu, aby ji uspokojil, působí v nás lásku, aby jí sám mohl vyjít vstříc. Uděluje nám víru, aby na ni mohl odpovědět. Vše dobré pochází shůry (srovnej s Ep. Jakuba 1,17). V našich srdcích od přirozenosti není nic dobrého a svět a satan tam rovněž nemohou nic dobrého zasít. Vše dobré musí přijít shůry. Každou dobrou myšlenku, každé dobré, upřímné přání přichází nám od Pána.

Každé duši, která si opravdu přeje poznávat Krista, důvěřovat Mu, milovat Ho a sloužit Mu, On se jistě dá poznat a naučí ji milovat, sloužit Mu a věčně se Mu klanět. Člověk si může sám vytvářet očekávání, na něž nemůže odpovědět, může vzbudit lásku, která ho nakonec zklame – ale ne tak náš drahý Pán. On je pravý Bůh a Jeho láska je dokonalá. A On je náš, milý spoluvěřící bratře, milá sestro; je náš skrze svobodný, bezpodmínečný Boží dar, takže, drazí, můžeme ve vší pokoře volat: „Milý můj jest můj!“ Kéž bychom jen více chápali, co On jest a co pro nás učinil!

„A já jsem jeho.“ Nevěsta velmi dobře ví, že patří Pánu. Vždy znovu si vybavuje v paměti tuto předrahou pravdu a On ji neobyčejně milým způsobem ujišťuje, že ona je Mu nade vše drahá. „Přítelkyně má, krásná má, holubička má“ – tak ji nazývá. Zda nás neblaží, milý čtenáři, už pomyšlení, že věřící nepatří nikomu jinému, než Kristu a že je poddán jenom Jemu? „A tak nechlub se žádný lidmi,“ říká apoštol, „nebo(ť) všechny věci vaše jsou. Buď Pavel, buď Apollo, buď Petr (elbf. př.: Kefas), buď svět, buď život, buď smrt, buď přítomné věci, buďto budoucí, všechno jest vaše, vy pak Kristovi, a Kristus Boží“ (1.Ep. Korintským 3,21-23). Jak vzácná je to pravda! „Vy pak (jste) Kristovi“. Každý věřící může zvolat: „Já jsem Jeho!“ Tím ctíme Boha i Jeho Slovo.

Patříme jenom Kristu a jsme poddáni jen Jemu. A protože nepatříme nikomu jinému, než Jemu, jsou všechny věci naše: „Buď Pavel, buď Apollo, buď Petr (elbf. př.: Kefas)…“ – ti všichni jsou našimi služebníky, nikoli však našimi mistry (pány). Jeden je Mistr náš (viz: Ev. Matouše 23,8). I sama smrt ztratila nad námi své panování. Není už více pánem nad věřícím, ale poslem pokoje, služebníkem. Smrt už nemá více právo považovat mne dál za svou kořist. Také svět už nemá právo říkat, že mu patřím, a ani nepřítel není oprávněn tvrdit, že jsem jeho. A to vše je způsobeno oním jednoduchým, ale tolik slavným výrokem: „Vy pak (jste) Kristovi“! Věř tomu, milý čtenáři, a věř tomu tak, že si přeješ následovat jen Jej! Byli jsme koupeni za cenu, a tou je Jeho předrahá krev. A nepatříme už ani sami sobě, nýbrž Jemu! „(On) pase mezi liliemi.“ Nevěsta si vzpomíná na jméno, které On jí dal (2. v.). Je to domýšlivost? Jistěže ne. Kéž bychom jen více mysleli na slova, která On používá, a více dbali titulů, které On dává! Ona Mu patří jako „lilie“, je zástupkyní celého Jeho lidu, ale v širokosti svého srdce ona nazývá všechny, kdo Mu patří, „liliemi“. A dále ví, že On pase mezi liliemi. Tam je možné Jej nalézt, jinde nikoli. V liliové zahradě má Své osvěžení, Svou radost, Své uspokojení. Jakou výsadou je moci trhat v té zahradě lilie, dokud ještě oddaluje Svůj příchod!

17. v. – „Až by zavítal ten den (elbf. př.: až by se ochladil den) a utekly by stíny, navrať se, připodobni se, milý můj, srně (elbf. př.: gazele), nebo mladému jelenu (elbf. př.: kolouchovi jelenímu) na horách Beter (nebo: na rozeklaných horách).“ – Plné ujištění o Jeho lásce i blaženost, že vírou má Jej samého, jenom zvětšuje touhu nevěsty, aby již nastal den Jeho slávy. Potom všechny „stíny utečou“. A jakmile všechny stíny a předobrazy dojdou při zjevení Osoby Pána naplnění, navždy pak zmizí. Dnes vidíme skrze zrcadlo, poněkud matně a nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář! Neuvidíme sice jiného Ježíše, než takového, jaký je dnes, ale kalné sklo bude odstraněno. „Neboť viděti ho budeme tak(ového), jak(ý) jest“ (1.Ep. Jana 3,2). Nad Izraelem vzešlé slunce spravedlnosti zaplaší jakoukoli tmu a změní dlouhou, pustou zimu ve slavné jaro. Ukážou se květy, ptactvo naladí svá hrdélka a všechno stvoření bude plné jásající radosti.

Nevěsta prosí svého Milého, aby s ní zůstal až do rozbřesku onoho šťastného dne! Touží tolik po Jeho blízkosti a potěšení Jeho lásky, dokud se sám nezjeví ve slávě. Lne k Osobě svého Milého. „Navrať se, připodobni se, milý můj, gazele, nebo kolouchovi jelenímu na horách Beter (nebo: na rozeklaných horách)!“ Ona je dosud na poušti. Prochází tu celou řadou různých zkoušek. Cesta je drsná, obtížná. Proto už tolik touží po příchodu svého Milého v moci a ve slávě. Chce, aby si pospíšil rychlostí gazely nebo laního koloucha na horách Beter (nebo na rozeklaných horách). Čím jsou skály a rozsedliny běžící gazele? Jistěže žádnou překážkou. Čím budou Pánu všechny obtíže úplného napravení Izraele? Ničím. Jediný paprsek slávy předěsí hrůzou srdce všech Jeho nepřátel a urovná cestu, takže „vykoupení (nebo: osvobození) Hospodinovi (zajisté) navrátí se, a přijdou na Sion s prozpěvováním, a veselí věčné bude na hlavě jejich; radosti a veselí dojdou, zármutek pak a úpění uteče“ (Izaiáš 35,10). Tehdy se naplní: „Každé údolí ať jest vyvýšeno, a všeliká hora i pahrbek ať jest snížen; co jest křivého, ať jest přímé, a místa pahorkatá ať jsou rovinou. Nebo(ť) se zjeví sláva Hospodinova, a uzří všeliké tělo spolu, že ústa Hospodinova mluvila“ (Izaiáš 40,4.5).

Ale až do příchodu toho dlouho toužebně očekávaného okamžiku nevěsta prosí, aby zůstávala zachovávaná v okoušení Jeho lásky. Jak utěšené je to ovoce milosti: víra, jež se chápe Slova, naděje, která vyhlíží po prvním rozbřesku onoho dne, a prosby o okoušení Jeho přítomnosti! Nevěsta chvátá k tomuto cíli a nedá se v tom zdržet žádnou překážkou. Přeje si být už u Něho.

Je tomu tak i s námi, milý čtenáři? Věříme Slovu Páně? Vyhlížíme po Něm, toužíme po Jeho návratu a očekáváme Ho? A je naší vytrvalou pokornou prosbou, aby nás zachovával ve Svém obecenství, „dokud nepřijde“? Hodina, po níž následuje rozednění, bývá považovaná za nejchladnější a nejtemnější noční hodinu (počátek 17. verše lze také překládat: „Až se ochladí den, a prchnou stíny, navrať se…“). Tak tomu bude pro Izrael na sklonku dnů. „Běda, nebo(ť) veliký jest den tento, takže nebylo jemu podobného. Ale jest čas soužení pro Jákoba! Přece však z něho vysvobozen bude. Stane se zajisté v onen den, dí Hospodin zástupů, že polámu jho jeho z šíje tvé, a tvé jho potrhám; i nebudou ho více ve službu podrobovati cizozemci“ (Jeremiáš 30,7.8). Svítání onoho dne se stane vytrvávajícímu a prosícímu ostatku vysvobozením, zato však jejich pyšným utiskovatelům přinese záhubu. A pokud jde o Církev, apoštol Pavel píše Timoteovi: „Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou těžké časy“ (2.Ep. Timoteovi 3,1). Blahoslavený každý, kdo se jednoduše a věrně drží Jeho Slova, jde za Pánem a očekává Jeho příchod! Poslední noční hodina možná bude velice chladná a temná, ale nedej se, milý čtenáři, zmást, nýbrž pros. Bdi a modli se, jitro už brzy přijde. Blahoslavení všichni, jejichž bdící oko spatří první paprsek Jitřenky!

„Ale vy, milovaní, sami se vzdělávajíce na vaší nejsvětější víře, v Duchu Svatém modlíce se, (sami) se zachovávejte v lásce Boží, oče-kávajíce milosrdenství Pána našeho Ježíše Krista k věčnému životu“ (Ep. Judy 20,21 - elbf. př.).

* * *