Není nic smutnějšího, než když slyšíme, jak matka říká svému dítěti: „Ale tatínek nemusí to či ono vědět.“ Kde vládne takový duch zatajování a dvojakosti, musí v tom být něco hrozně zlého, mravně znemožňujícího pořádek podle zbožnosti nebo vykonávání pravé kázně. Pak se nutně stává, že buď otec s neuváženou přísností a nadměrnou tvrdostí „popouzí své děti k hněvu“ (Efezským 6,4), nebo že matka podporuje vlastní vůli dítěte proti charakteru a autoritě otce. V obou případech je tu překážka pro dobré svědectví, což působí velice neblaze na děti. Křesťanští rodiče by proto měli bdít a dbát na to, aby se před svými dětmi i před služebnictvem vždy objevovali v síle jednotnosti, která plyne z jejich dokonalé jednotnosti v Pánu. Ale když naneštěstí jejich úsudek v té či oné věci domácí vlády nebude souhlasný, mohou to učinit předmětem důvěrného rozhovoru mezi sebou před Boží tváří. Mají se snažit o osvětlení celé věci, ale nechť nikdy nejsou svědky jejich rozdílných názorů ti, kteří jsou v domě. To by svědčilo o mravní slabosti a způsobilo by nevážnost k jejich vládě.